Ročník 2005‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Václav Bělohradský: od liberalismu přes relativismus po nenávist k Západu

Roman Joch

Mnozí lidé z občanské, liberální pravice jsou zklamáni intelektuálním vývojem, jenž Václav Bělohradský prodělal za posledních patnáct let. Někdejší stoupenec liberalismu a kapitalismu je dnes neomarxistickým odpůrcem západní společnosti.

Jako červená nit se však Bělohradského uvažováním táhne jeden proklamovaný atribut: filosofický a morální relativismus. Již ve svém liberálním období byl relativistou. Jeho pozice byla více méně takové: protože neexistuje žádná absolutní, objektivní pravda, má každý svou relativní „pravdu“ a podle ní má mít svobodu žít si svůj život. Protože neexistuje univerzální pravda o dobru, mají mít lidé svobodu.

Již tehdy jsem byl přesvědčen, že relativismus je špatným základem pro obranu svobody. Domnívám se, že hodnotový relativismus je pro svobodu zhoubný. Jinými slovy, když někdo spojuje liberalismus s relativismem, musí jeden z nich časem pryč. To byl i případ Bělohradského: jeho relativismus přehlušil a zadusil jeho liberalismus a jeho samotného přivedl k dnešní pozici postmoderního nepřítele západní civilizace.

Proč je relativismus neslučitelný se svobodou? Protože úspěšná filosofická a politická obhajoba svobody jednotlivce může být založena jen na nedotknutelnosti osob, na vnitřní hodnotě a důstojnosti každého člověka, na tom, že jsou věci, které nikdy nikdo nesmí záměrně páchat na nevinném člověku. Že tedy existuje objektivní morální řád, který mnohé skutky zakazuje, ale tím zároveň chrání člověka před svévolí většiny, jednotlivců i státu.

Relativismus působí zdánlivě liberálně, je-li aplikován na jednotlivce a jeho životní styl; je však extrémně neliberální, svévolný a tyranský, je-li aplikován na skutky vládců, režimů a jejich zacházení s občany. „Žádná objektivní pravda ohledně univerzálně platného dobra neexistuje“ – znamená to tedy, že vládcové mohou vládnout, tj. nakládat se svými poddanými, podle svých relativních „pravd“? Znamená to, že s nimi mohou dělat cokoli? Ano, dle relativistických premis to znamená právě toto. Z toho ovšem vyplývá, že poddaní žádnou svobodu či práva mít nebudou a že zároveň neexistuje kritérium, které by jedny režimy označilo jako spravedlivé a jiné jako nespravedlivé. Rozdíly mezi režimy se stírají a relativista se stává buď cynickým obhájcem svévole vládců, anebo „rebelujícím“ pozérem, který rovnou měrou kritizuje všechny režimy: svobodné i tyranské – avšak pochopitelně jen z pohodlí a bezpečí režimů svobodných. To je i případ Bělohradského.

V 60. letech 20. století se z mnoha levicových intelektuálů nekomunistického Západu, kteří byli marxisty, stali pod vlivem Frankfurtské školy neomarxisté. Předtím považovali za nespravedlivou západní kapitalistickou ekonomiku, nyní začali za nespravedlivou, ba přímo zlou pokládat západní civilizaci ve všech jejích aspektech. Formálně se stali relativisty, fakticky však nadevše nenávidí Západ: jak jeho tržní ekonomiku, tak i svobodnou politiku a židovsko-křesťanskou morálku. Ve své nenávisti vůči Západu dospěli k vyhraněnému západocentrismu: všechny zlé skutky, které kritizují, spáchal pouze Západ. Nekritizují zločiny, které spáchaly jiné civilizace – vlastně se o nich ani nezmiňují, jako by ani neexistovaly.

Ve svém eseji Být vlastencem Západu? z roku 2004 (Bělohradského texty viz www.tady.cz/hawkmoon/) polemizuje Václav Bělohradský s výrokem tehdejšího kardinála Ratzingera o tom, že Západ je obětí „patologické nenávisti k sobě samému … neváží si už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je odsouzeníhodné a ničivé“ následujícím způsobem: „ Kdo by mohl zapomenout na zoufalé, morálně inspirované ‚Ne‘ Ivana Karamazova Bohu, který připouští (či snad chce?) utrpení nevinných dětí? Pozdější Ivanové Karamazovové na tom byli hůře: jejich Bůh připustil yperit, Osvětim, Hirošimu, Gulag, Abú Grajb… “ To všechno jsou podle Bělohradského západní zločiny, ani jeden není nezápadní.

Vtírá se však otázka: který Abú Grajb? Ten, v němž někteří američtí vojáci ponižovali a zastrašovali irácké vězně, za což jsou dnes souzeni a odsouzeni, anebo ten Abú Grajb, v němž Saddámovi katani uřezávali vězňům údy, vypichovali jim oči, znásilňovali ženy, mučili je a popravovali – popravili statisíce vězňů –, aby pak za to byli Saddámem odměňováni a oceňováni? Který Abú Grajb měl Bělohradský na mysli? Všichni víme který. Ty mnohem drastičtější a brutálnější věci, které se dějí ve věznicích v Číně, Severní Koreji, Íránu – a ano, které se děly v Abú Grajb před svržením Saddáma – ty prostě Bělohradského nezajímají.

Ve svém eseji Inkvizitor papežem (2005) Bělohradský souhlasně cituje výrok: „Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji Araba. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam Arab může přijít a říct, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci.“ Ups, k tomu že se hlásil Bělohradský? K tak rasistickému a nechutně a protiarabskému žvástu? Hm, asi jsem se spletl, neboť Bělohradský se ve skutečnosti hlásil k jinému výroku: „ Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji bílého muže. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam bílý muž může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoli přišel, přinesl katastrofu, kamkoli přišel, přinesl destrukci .“ – Řekl americký černý rasista Malcolm X. A co na to Bělohradský? Slyšme, slyšme: „ Jsou tato obvinění falešná? Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby .“

Tady jsou pokrytectví a faleš Bělohradského koncentrovány trojnásobně. Za prvé, ta obvinění jsou absurdní, falešná a křivá. Znamenají připisování kolektivní viny celému národu či rase nacistickým způsobem a jejich smyslem je jedině šířit nenávist a navozovat genocidní tendence. Za druhé, Bělohradský by si nikdy nedovolil přihlásit se k takovémuto výroku, pokud by se týkal Arabů, Číňanů či černochů, považuje však za možné a správné přihlásit se k němu, týká-li se bělochů ve smyslu „dobrý běloch = mrtvý běloch.“ Určitý výrok však není o nic méně rasistický a hanebný, je-li právě o běloších, a ne o Arabech či černoších. A za třetí, vrcholem Bělohradského pokrytectví jsou jeho slova: „ Já se jako křesťanský bílý muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby .“ Především nemá co přiznávat vinu za druhé. A pak, není známo, že by byl právě křesťanem. Tudíž nemá co přiznávat vinu za křesťany. To je stejné, jako kdybych já odcitoval ty nejhorší a nejnechutnější antisemitské pasáže z Hitlerova Mein Kampfu a pak bych řekl: „já se jako židovský muž cítím vinen ve všech bodech obžaloby“. Především, i kdybych byl židovský muž, neměl bych pochopitelně žádné právo přiznávat vinu za druhé Židy. To právo však nemám o to více, nejsem-li židovský muž. A to ještě odhlížím od toho, že Hitlerovy rasistické žvásty, stejně jako rasistické žvásty Malcolma X, jsou neobhajitelné samy o sobě.

Ve svém eseji Bělohradský dává bývalému kardinálovi Ratzingerovi, nynějšímu papeži Benediktovi XVI., „dobrou“ radu, „ jak bojovat s největšími nepřáteli církve, totiž s představiteli všech odrůd politického konzervativismu, různými neocons, kteří chtějí proměnit křesťanské náboženství v neomezeného ručitele za absolutní platnost svých dočasných morálních a politických pořádků. Tito bushmeni si půjčují od křesťanských církví slova a obrazy k tomu, aby své zájmy prohlásili za ‚objektivní mravní řád‘ a vnucovali je násilím celému světu jako ‚pravdu a svobodu‘ .“ Chce snad Bělohradský církvi doporučit, aby rezignovala na objektivní mravní řád? To by se rovnou mohla rozpustit. Není-li rozdíl mezi světcem a hříšníkem, mezi konáním skutků milosrdenství a pasáctvím, není-li povědomí o přestoupení zákona a hříchu, jakož i následné potřebě milosti, odpuštění a vykoupení, není potřeba ani žádné církve. Bělohradského „rada“ by vedla k sebedestrukci církve.

Právě myšlenku objektivního mravního řádu stíhá Bělohradský zvláštním výsměchem. Ale jak tento výsměch sloučit s Bělohradského moralistním, moralizujícím výkřikem (z eseje Být vlastencem Západu? ): „ Je tu ale zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit. Vidím … fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená nahá těla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá .“ Takže jak, mistře z bílého hradu? Že by přece jen existoval „objektivní mravní řád“, který za „ zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit “, považuje ponižování vězňů? Teď již nedojde na doporučení papeži k „osvobození se“ od objektivního mravního řádu, jenž odsuzuje praktiky v Abú Grajb, že ne?

Pro ilustraci Bělohradského uvažování je však nejpříznačnější jeho esej Deset knih, které pokazily svět? (2005) Píše v něm: „… četl jsem seznam deseti nejškodlivějších knih 19. a 20. století podle amerických ‚neocons‘. Věřil jsem, že rok 1989 je začátkem nové role idejí v západních dějinách, že přišel definitivní konec cenzorského čtení knih… “ – První Bělohradského konstatování, a hned faul! Jako stará hysterka Bělohradský straší cenzorem; jako kdyby někdo chtěl nějaké knihy zakázat. Hned zpočátku démonizuje americké konzervativce, kteří žádné knihy zakázat nechtějí (a ani nemohou, jako konzervativci mají v popisu práce konzervovat ideály otců zakladatelů USA, z nichž jedním je svoboda slova); jen svobodně využili své svobody slova a vyjádřili své svobodné mínění o tom, které knihy obsahovaly ideje, jež nejvíce vedly k lidskému zotročení, utrpení a mizérii.

Bělohradský pokračuje: „ Je to podivný seznam… Na prvním místě je Komunistický manifest, jeden z největších modernistických textů, srovnatelný s Baudelairovým popisem plynutí mas, blikání světel v metropolích modernosti, vtržení technických obrazů světa do evropské kultury… “ – Vystihuje však tato charakteristika to nejpodstatnější v Komunistickém manifestu? Co třeba obhajoba krvavé revoluce a nastolení diktatury? „ Komunistický manifest je oslavou víry v revoluční sílu /určitého/ pohledu na lidskou společnost… Pohled na svět, který Komunistický manifest přinesl, nebyl škodlivý, byl osvobozující… “ – Řekněte to milionům obětí, které komunismus „osvobodil“ od nudné povinnosti žít na tomto světě! Snaží se snad Bělohradský naznačit, že komunistická teorie neměla žádný vliv na komunistickou krvavou praxi?

„ Na druhém místě je Hitlerův Mein Kampf a na třetím Rudá knížka citátů předsedy Maa, jíž mávala nad hlavou část vzbouřených studentů na nepokojných amerických univerzitách 60. let. Nevím, kdo v Americe četl Hitlera. “ – V Německu však Hitlera četlo (a souhlasilo s ním) až příliš mnoho lidí! „ Nacismus nikde nezvítězil, protože lidé přečetli tuto rozhulákanou knihu. Zvítězil, protože si jeho vítězství zaplatil zbrojní a ocelářský průmysl v Německu a jinde v Evropě. “ – Předpokládejme, že je to pravda (není). Předpokládejme, že Hitlera vskutku dosadil k moci zbrojní a ocelářský průmysl – jako zřejmě mnoho jiných vůdců před ním i po něm. Proč ale právě Hitler chtěl vyvraždit všechny lidi, které považoval za méněcenné? Proč to nechtěli ostatní, které také dosadil k moci zbrojní a ocelářský průmysl? Že by snad zbrojní a ocelářský průmysl chtěl jen po Hitlerovi, aby provedl holocaust? Anebo jej Hitler uskutečnil proto, že byl přesvědčen o správnosti genocidy? A proč řadoví náckové, gestapáci a esesáci, proč ti se podíleli na všech těch zvěrstvech? Protože to od nich chtěl zbrojní a ocelářský průmysl? Anebo proto, že věřili v nacionální socialismus a věřili svému Vůdci a jeho dílu Mein Kampf ? Proč Hutuové začali vraždit Tutsie ve Rwandě – protože jim to nařídil zbrojní a ocelářský průmysl, anebo proto, že jim dnem a nocí jedna rádiová stanice vtloukala do mozků, že Tutsiové jsou škodlivý hmyz?

„ Obsah Rudé knížky citátů předsedy Maa neměl na Západě žádný vliv, knížka byla jen ikonou ‚kulturní revoluce‘… “ – Naneštěstí v Číně nějaký vliv měla a nohsledi „předsedy Maa“ zavraždili více lidí, než Stalin a Hitler dohromady. Mao byl nejmasovějším vrahem ze všech vládců v dějinách. Že západní studenti nad svými hlavami mávali výtvorem takové kreatury svědčí buď o jejich intelektuální demenci, nebo o jejich mravní deviaci, anebo o obojím.

A tak dále, Bělohradský pokračuje v glosování a popírá, že by jakákoli knížka mohla být sama o sobě škodlivá. Popudilo ho, že na seznam byla zařazena i Nietzscheho kniha Mimo dobro a zlo : „ Nietzsche nás učí myslet morální soudy realisticky, jako výpověď o těch, kteří soudí: je vždy možné se ptát, co vypovídá morální tvrzení o jeho autorovi. Každý morální soud je řešením něčí situace ve světě, projevem něčí vůle k životu. Často se rodí z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost. “ Skutečně? Takže např. odsouzení holocaustu ze strany Simona Wiesenthala nebo Elieho Wiesela se rodilo „ z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost “? Wiesenthal a Wiesel byli poraženi a slabí, malí a zbabělí, a proto odsuzují holocaust, tuto monstrózní vraždu šesti milionů lidských bytostí? Je toto Bělohradského názor?

A čím je tedy potom jeho vlastní výkřik: „ Vidím … fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená nahá těla, nad nimi tlustí nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jí nepodobá. “? Zrodil se tento Bělohradského mravní soud také „ z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost “? Je Bělohradský malý a zbabělý, a proto moralistně odsuzuje chování amerických „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů ve věznici Abú Grajb? A kdyby to tak bylo, co je potom vlastně špatného na jednání těch „tlustých, nakrátko ostříhaných“ bachařů? Tak jak to vlastně je, Signor Professore ? Koláč není možné zároveň sníst a mít. Nelze kritizovat „objektivní morální řád“ z relativistických pozic a velebit Nietzscheho tvrzení, že morální soudy se rodí „ z potřeby kompenzace za porážku či slabost, za malost a zbabělost “ – a potom vzápětí moralizovat, odsuzovat bezpráví a dovolávat se spravedlnosti.

To je ale rutinní Bělohradského technika: jeho texty jsou sérií rychle předkládaných obrazů a metafor (rychle proto, aby čtenář neměl čas zamyslet se nad jejich seriózností): obraz křivdy (páchané samozřejmě vždy jen Západem) je náhle střídán relativistickým výsměchem morálních hodnot. Rozpor mezi Bělohradského ultra-moralizováním a ultra-relativismem je zřejmý a do očí bijící. Bělohradskému to však vůbec nevadí. Být rozporný a odporovat sám sobě? No a co, vždyť póza je přece důležitější než pravda! Bělohradský není filosof, tedy milovník moudrosti a pravdy, nýbrž okultní guru, mág a šaman, který chce svými rychle se střídajícími, barvitými obrazy svého naivního čtenáře okouzlit, omámit a svést na svou stranu: „vidíš, já jsem rebel, jsem kritik, všichni mi to žerou, proto příliš nepřemýšlej, věř mi, přidej se ke mně, budeš jako já, bude to cool !“

Bělohradský svůj esej o neškodnosti knih uzavírá zdánlivě efektní frází: „ Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih .“ (To je jako „Proletáři všech zemí, spojte se; nemáte co ztratit, jen své okovy!“)

Skutečně nejsou žádné knihy škodlivé? Nemůže se stát, že někdo je sveden zlou knihou? To by ale znamenalo, že se nikdo ani nemůže stát lepším prostřednictvím dobré knihy! Má snad Bělohradský na knihy tak přezíravý pohled, že si myslí, že četba knih nemá na člověka žádný vliv, ani k lepšímu, ani k horšímu? Že knihy jsou vlastně nicotné a nanic?

„ Škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih .“ Seznam škodlivých knih je ale přece také knihou! Tak co? Jsou, anebo nejsou knihy škodlivé? Je kniha, která je seznamem škodlivých knih, škodlivá? Dle Bělohradského nakonec ano, takže on sám na závěr svého eseje neguje vše, co celým esejem hlásal. Ponechme stranou, jak je úžasně „konzistentní“ a jak flagrantně „si neodporuje“, a zeptejme se: proč si Bělohradský myslí, že kniha, která je seznamem (údajně?) škodlivých knih, je sama o sobě škodlivá? Protože může svádět lidi k neliberálnímu jednání, k zákazům a cenzuře, k omezování a pošlapávání svobody slova? Tedy k věcem, které Bělohradský považuje za zlé? Bingo! To je ono! Pak ale knihy (Komunistický manifest, Mein Kampf, Rudá knížka…), které nastiňují zrušení všech svobod všech lidí – a zrušení životů milionů – jsou evidentně horší, než knížka-seznam, jež podle Bělohradského hrozí jen zavedením cenzury, tj. omezením jen jedné z mnoha svobod. Celá teze Bělohradského eseje kolabuje jako domeček z karet.

Cenzura nemá být svévolně zaváděna nikoli proto, že zlé knihy neexistují, nýbrž proto, že cenzura samotná je urážkou rozumu svobodymilovného člověka. Zároveň ale existují i zlé knihy, ty, které obhajují zlé věci, a my bychom si toho měli být vědomi. Toho, že ty věci jsou skutečně zlé, i toho, že knížkám, které je obhajují, v minulosti věřili mnozí lidé, kteří podle nich jednali a páchali zločiny. A právě proto, že ne všichni lidé jsou svobodymilovní, je cenzura propagandy, jež navádí ke genocidě, za určitých okolností praktickou nezbytností, má-li svobodná a civilizovaná společnost přežít. Jen nihilista a barbar si může myslet, že nezáleží na tom, co člověk čte, slyší a vidí, a potom na základě toho jedná. Civilizovaný člověk si totiž uvědomuje, že něco je lepší a něco horší, že myšlenky mají důsledky, že na základě toho, o čem jsme přesvědčeni, také jednáme, a že tedy velice záleží na tom, co si myslíme a čemu věříme. To si však uvědomuje civilizovaný člověk, nikoli nihilista či barbar.