Ročník 2006‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Evoluce a americký soud o teorii Inteligentního designu - Díl II.

Jan Horník

(Pokračování z Distance 4/8)

4. Spor o vědeckost ID

Jak bylo zmíněno v úvodu, kvůli zvolenému přístupu všech zúčastněných stran sporu se nakonec velká část soudního přelíčení vyčerpala řešením problému, zda je teorie ID vědou. To sice bylo v podstatě zbytečné úsilí, neboť ve skutečnosti se jedná o filosofickou teorii, avšak i tato část soudního procesu skýtá užitečné poučení vzhledem k případnému řešení otázky evoluce. Soud byl totiž jednak konfrontován se současnou filosofií vědy, a jednak z argumentace, jež měla dokázat nevědeckost ID, jasně vysvítá, že ani samotná evoluční teorie nemá sebemenší šanci obstát jako současná moderní věda, budou-li na ni nezaujatě kladeny stejné nároky jako na teorii ID.

Podívejme se nejprve na definicí vědy, s níž soud pracoval. V následujícím poněkud delším citátu ze soudního memoranda se sice prolínají názory několika jednotlivců, avšak protože se soud v tomto případě celkem přirozeně řídil všeobecným konsensem odborníků, není natolik důležité, kdo a co přesně řekl. Pro naši úvahu je podstatné, jaké celkové vymezení současné vědy soud použil při posuzování vědeckosti ID. Většina vědců by jistě souhlasila, že následují řádky poměrně přesně vystihují základní pojetí dnešní vědy:

„...shledali jsme, že i když mohou být argumenty ID pravdivé, což představuje otázku, ke které soud nezaujímá žádné stanovisko, ID není věda. [...] Expertní výpověď ukazuje, že od vědecké revoluce 16. a 17. století se při vysvětlování přírodních úkazů věda omezuje na hledání přirozených příčin. [...] Od tohoto období je věda disciplínou, v níž je měřítkem hodnoty vědecké myšlenky spíše testovatelnost než jakákoliv církevní autorita či filosofická soudržnost (coherence). [...] Přestože mohou být nadpřirozená vysvětlení důležitá a mohou mít hodnotu, nejsou součástí vědy. Toto dobrovolně přijaté pravidlo vědy, které omezuje výzkum na testovatelná přirozená vysvětlení, jež se týkají přirozeného světa, filosofové označují jako ‚metodologický naturalismus‘ a občas je známo jako vědecká metoda. Metodologický naturalismus představuje ‚základní pravidlo‘ dnešní vědy, které po vědcích požaduje, aby ve světě kolem nás hledali vysvětlení, jež se zakládají na tom, co můžeme pozorovat, testovat, opakovat a ověřovat. [...]

Národní akademie věd se shoduje na tom, že věda se omezuje na empirické, pozorovatelné a vposledku testovatelné údaje: ‚Věda je specifický způsob poznávání světa. Vysvětlení se ve vědě omezují na ta, jež lze vyvodit z potvrditelných údajů - na výsledky získané pozorováními a experimenty, jež mohou být doloženy ostatními vědci. Vědeckému výzkumu podléhá cokoliv, co lze pozorovat nebo měřit. Vysvětlení, která nelze opřít o empirický důkaz, nepředstavují součást vědy.‘ Tato striktní oddanost ‚přirozeným‘ vysvětlením je z definice a podle konvence esenciálním atributem vědy."11

Nemusíme nyní hledat zcela přesnou definici moderní vědy. Pro naše zamyšlení postačí nepřehlédnout skutečnost, že věda se během novověku postupně omezila jen na takové poznání, které je empiricky dostupné a empiricky ověřitelné. O co v principu běží, viz. právě citované pasáže. V důsledku toho z dnešní vědy celkem přirozeně vypadla filosofie (kdysi byla považována za její královnu), neboť má neempirickou povahu.

Nemusíme snad podrobně rozebírat, že právě popsaná kritéria nemohla splnit ani teorie ID. Existenci nadpřirozeného činitele jednoduše nelze žádným způsobem dokázat empiricky, aby takový důkaz odpovídal měřítkům tzv. „metodologického naturalismu":

„ID bere přirozený úkaz a namísto toho, aby přijala nebo hledala přirozené vysvětlení, tvrdí, že vysvětlení je nadpřirozené. [...] Kreacionismus, inteligentní design a ostatní tvrzení o nadpřirozeném zásahu do původu života nebo druhů nepředstavují vědu, protože je nelze ověřit vědeckými metodami. [...] Domnělý pozitivní argument pro ID proto nesplňuje základní pravidla vědy, která vyžaduje testovatelné hypotézy založené na přirozených vysvětleních. ID závisí na silách jednajících mimo přirozený svět, jež nemůžeme vidět, zopakovat, ovládat nebo testovat, na silách, které působí změny v tomto světě. Přestože nezaujímáme žádné stanovisko ohledně toho, zda takové síly existují, jsou jednoduše neověřitelné vědeckými prostředky a proto se nemohou kvalifikovat jako část vědeckého postupu nebo vědecké teorie."12

Kdo tedy přijme definici vědy, která se vyvinula během novověku, neměl by mít s verdiktem soudu žádný problém: teorie ID o Inteligenci není ověřitelná vědeckými metodami (v rámci metodologického naturalismu), tedy není vědou.

Potíž ovšem spočívá v tom, je-li dnes ustálená definice vědy rozumně udržitelná. Zda není teoretickým nesmyslem. Splňuje vědecká kritéria například dobrovolně přijaté pravidlo vědy, jež omezuje výzkum na testovatelná přirozená vysvětlení týkající se přirozeného světa? Je toto pravidlo dostatečně „empirické", aby jej moderní věda mohla a směla brát vážně? Není náhodou i u soudu použitá definice vědy, jež je svázána s metodologickým naturalismem, sama o sobě naprosto nepozorovatelná, netestovatelná, neopakovatelná, neověřitelná atd., a tedy zcela nevědecká? Proč by měl představovat tzv. metodologický naturalismus „základní pravidlo" vědy, když je toto pravidlo zcela „metodologicky nenaturalistické"? Odkud se takové pravidlo vzalo? Pozoroval ho snad někdo? Anebo ho někdo dokonce empiricky prověřil a dokázal? Odkud vědci vědí, že jejich „empirická" definice vědy je správná, a tedy závazná?

Odpověď zni poměrně prostě. Kdosi kdesi filosofoval o vědě a jako filosof dospěl k této definici. Jinak řečeno, toto teoretické vymezení vědy jako výlučně „naturalistického" oboru nelze z principu nijak poznat a ověřit metodami moderní vědy. Věda proto v rámci svých dnešních pravidel nedisponuje žádným vědeckým zdůvodněním, že má být právě a jedině tím, za co ji označuje i americká akademie věd (uvádí-li ovšem soud její názor přesně), neboť její vlastní sebevymezení pochází z oboru, který současná věda neuznává jako vědecký, totiž z filosofie. Jak by tedy mohl metodologický naturalismus vědu zavazovat?

Celkově viděno spočívá obtíž s racionálním, a tedy vědeckým vymezením vědy v tom, že jakákoliv obecná definice vědy představuje svou povahou filosofický neempirický myšlenkový výkon, a proto nesmí popírat vědeckost filosofie. Jinak se taková definice vědy okamžitě sama vyvrátí. Nezahrnuje-li tedy nějaká obecná definice vědy zároveň i filosofii, jako například její současná moderní definice, jde o celkem banální rozpor: nevědecky, ale zároveň vědecky definuji, co je věda. Bez obalu řečeno je to nesmysl, a to ještě ke všemu metafyzický. Negativní vyhodnocení teorie ID jako nevědecké, jak je předvedl i americký soud, tedy vychází z rozporné definice vědy, a proto nemůže být závazné - nesmysl nezavazuje.

Pokud tedy vědci definují vědu v rámci svých naturalistických principů, měli by si uvědomit, že taková definice není podle jejich vlastních měřítek vědecká, a definování vědy buď přenechat filosofům, nebo by se sami měli stát profesionálními filosofy, aby vědu a s ní i lidské vědění zbytečně nemrzačili. Vědci, kteří chtějí trvat na tom, že vymezení jejich oboru jim nebude určovat nikdo zvenčí, přesněji řečeno filosofové, se musejí spokojit s tím, že své pojetí vědy opřou o víru, a pak jim nezbývá než doufat, že jejich vědecky nezdůvodněná a nezdůvodnitelná naturalistická kritéria vědeckosti snad platí. Pak už se ale nejedná ani tak o vědu jako spíš o „empirickou" víru.

Ze závěru soudu, že teorie ID není vědecká, si proto není třeba dělat těžkou hlavu, přestože je třeba uznat, že ID skutečně není empirickou vědou, jak ji dnes vymezují moderní vědci. To je ale asi tak vše. Pokud bychom vědu v metodickém ohledu vymezili například jako přirozeně dosažitelné a odůvodněné poznání, potom může být i teorie ID vědou, je-li argumentace v její prospěch racionální. Nebyla by to sice empirická přírodní věda, ale věda by to stále byla, totiž filosofie. Tolik ke sporu o vědeckost ID obecně.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

11. Rozsudek str. 65-66, viz: www.pamd.uscourts.gov/kitzmiller/kitzmiller_342.pdf

12. Ibid., str. 66-67, 69 a 82.