Ročník 2006‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Falibilismus versus fundacionismus (Albert - Fuchs - Apel) - Závěr

Ondřej Bouma

(Dokončení z Distance 4/8)

VI. 1. KORESPONDENCE A EPISTEMICKÁ PROPAST POTŘETÍ

Přes všechno ujišťování, že se přechodem od vědomí k pragmatice diskurzu zbavil dogmat Kantova transcendentalismu, zůstává Apel věrným Kantovcem: „...nikdo nemůže nahlédnout za zrcadlo fenoménů a přezkoušet, metafyzickoukorespondenční teorií vlastně podsouvanou, adekvaci mezi v soudu představenými, resp. míněnými fenomény a věcmi o sobě".136 Zde je v čisté podobě formulována metafyzická představa epistemické propasti. Klasický realismus na jejím základě vyznívá jako - přinejmenším -- naivní dětinskost. Je však taková interpretace klasické korespondenční teorie skutečně nutná? Představuje interní (kritický) realismus jedinou alternativu k podsouvané externí, vulgarizující (nicméně hojně rozšířené) interpretaci korespondence?

Korespondence nevylučuje „interiorizační" interpretaci zastávanou Jiřím Fuchsem. Adekvace v tomto pojetí není problematickou shodou poznání „s věcí o sobě" ve striktním smyslu, jak sugeruje např. Heidegger137 a Apel138, ale korespondencí našich poznávacích aktů (predikace) s věcí jakožto poznanou. O tom, zda predikace respektuje identitu poznané věci, se samozřejmě nelze přesvědčit „externě", „vysvlečením se z vlastního poznání". To však neznamená, že by bylo možno korespondenční teorii pravdy odepsat coby kriteriologicky prázdnou, triviální, minimální podmínku diskurzu, kterou nestojí za to tematizovat. I v rámci korespondenční teorie je klíčovým „kritériem" smyslu zřejmě dodržení principu bezrozpornosti, který je podmínkou vystříhání se defektů při interiorizaci věci, stavu, či procesu. Pravda se nerealizuje mimo soud, kdesi mezi soudem a nepoznanou věcí, ale v soudu (resp. v soudech), pokud predikace neprotiřečí identitě poznané věci (resp. jiným pravdivým soudům). Koherence uznaná Apelem za kritérium zde, zdá se, splývá v jedno s korespondencí.

Jako odpověď na Apelovo odmítnutí korespondenční teorie kvůli její kriteriologické impotenci139, můžeme použít parafrázi Fuchsovy argumentace proti klasické nauce o objektivní evidenci jako nejvyšším kritériu pravdy a důvodu jistoty.140 Fuchs ukazuje protismyslnost požadavku obecného kriteria pravdy.141 Aby mohlo kritérium sloužit k identifikaci pravdy, musí být samo pravdivě poznáno; požadavek obecného superkritéria (jako signum quod) tak končí v regresu. Samotný pojem obecného kritéria je logicky chybný. Pokud by byla za kritérium (jako signum quo) zvolena zřejmost (evidence - jako stav intenzivního poznání), která nevyžaduje regresivní poznávání sebe samé, neboť není poznáním něčeho jiného, vzniká otázka, zda se ještě vůbec jedná o kritérium. Evidence jako kritérium je pouhou tautologií: pravdu poznáváme nahlédnutím pravdy. „Zřejmost jako kritérium pravdy splývá s poznáním pravdy, čímž se ruší funkce kritéria." Fuchs demonstraci obou protismyslných variant uzavírá: „Poznání pravdy - uvážené obecně - je soběstačné, nepotřebuje nějakého zprostředkovatele, nějaké kritérium. Řád pravdy si ve své imanenci vystačí reflexivně umocňovaným odůvodňováním - a to i v nejvyšší rovině obecného noetického zkoumání hodnoty myšlení. [...] ...v diskurzivních poměrech reflexivního myšlení není rozumné trvat na superioritě nějakého zcela nezávislého principu..."142

Zdá se mi, že Apelovo odmítání korespondenční teorie pravdy na základě kriteriologické irelevance spočívá kromě přehnaného kriteriologického požadavku na metafyzickém předpokladu epistemické propasti, který je sám rozporuplným projektem. Tvrzení epistemické propasti - nepřekročitelnosti propasti mezi poznáním a předpokládanou, nám nepřístupnou skutečností „o sobě" ve smyslu nutné absence zaručené objektivity poznání - je totiž jako pozitivní tvrzení „o skutečnosti" samo performativním překročením postulované epistemické propasti. Korespondenční teorie v podobě klasického „naivního" realismu tak zůstává nutným důsledkem a předpokladem nárokované smysluplnosti jejího popírání, respektive omezování.

VI. 2. Mýtus rámce

Falibilističtí kritičtí realisté (Popper, Albert) ukázali formálně logickou neplatnost transcendentalistických antirealistických argumentů (viz III. 3.). Kritiku však lze jednoduše radikalizovat ve stylu Fuchsovy noetické autoaplikace: argument (nemůžeš věci X-ovat bez B, tedy nemůžeš věci X-ovat tak, jak jsou sami o sobě) není za přijetí jeho platnosti tvrditelný ani formulovatelný: 1) coby závazná obecná restrikce poznání, která je poznáním „poznání o sobě". 2) X a B143 jsou v noetické perspektivě věcmi, procesy - obecně objekty poznání jako cokoliv jiného. Pokud platí konkluze, musíme rezignovat na nárok přiměřeného pojmenování situace poznání, smysluplnou artikulaci jeho složek a nutných podmínek. Nerelativní významová určitost elementů i celku výpovědi, která je nutnou podmínkou ilokučně intendovaného nároku na obecnou platnost, s přijetím závěru padá.

Praformou moderních mýtů rámce je Kantův transcendentální idealismus, jenž spojil ideistické144 postuláty anglického empirismu a racionalismu. Skutečnost, že tolik myslitelů podlehlo jednoduchému klamu této argumentace, má zřejmě důvod právě v síle ideistické tradice a v konvenci neproblematického kladení sebeevidence ega. Od počátku zkoumání bývá vlastní struktura transcendentalistického argumentu překryta sebevědomím kritických soudců „zkostnatělé" pozdní scholastiky a novotomismu. Realismus následovníků klasické metafyziky sice skutečně trpěl noetickou lhostejností v podobě dogmatismu evidencí (princip sporu, objektivita obecnin, sebevědomí), avšak vzhledem k samotným výkonům novověkých noetiků, kteří uvázli v pasti mýtu rámce, jej lze z jejich perspektivy jen stěží prohlašovat za naivní.

Labilita novověké klasické metafyziky se projevuje absencí prověřených základů, jež nahrazuje nekritickou závislostí na autoritách (Aristoteles, Tomáš), u nichž jsou noeticky relevantní myšlenky z pochopitelných důvodů tematizovány jen marginálně a nemetodicky. Cenný noetický impuls novověké (post)karteziánské filosofie nebyl bohužel rozpoznán kvůli vzájemnému obranně-útočnému zapouzdření obou táborů a postupné kumulaci antimetafyzických dogmat. Na rozdíl od popírání možnosti adekvátního metaempirického poznání (objektivismu) ale labilita není přímou autodestrukcí.

Výskyt mýtu rámce lze vysledovat více či méně v obou hlavních proudech filosofie 20. století, v analytické a fenomenologicko-hermeneutické filosofii. Počátky obou tradic jsou zprvu poznamenány jistým odklonem od Kantova poznávacího (nerelativistického) konstruktivismu ve prospěch realističtějšího pojetí, jež akcentuje roli nezávislých objektů, či fenoménů v konstituci „adekvátního" poznání (např. fenomenologie). Avšak „kopernikánský obrat" filosoficky nepřekonávají, a tak v sobě mýtus rámce (transcendentalismus) skrytě nesou, aby ho jejich následovníci mohli později znovu plně rozvinout se všemi relativizujícími konsekvencemi (Gadamer, Rorty,...) v podobě lingvistického a hermeneutického obratu.

Apelova transcendentální pragmatika, kde ideální konsens zaštiťuje různé „kriteriologicky relevantní" teorie pravdy, nepodléhá kritice mýtu rámce jen zdánlivě. Připouští-li Apel jistou nezbytnou minimalistickou formu realismu, zásadně trvá na internívariantě v Putnamově duchu145, která vychází z představy epistemické propasti mezi poznáním a skutečností. Kritický realismus v sobě tuto představu v umírněné verzi nese také, a proto se v principu sám vystavuje radikalizaci kritiky mýtu rámce (noetické autoaplikaci poznávacího negativismu) ve Fuchsově stylu. Epistemická propast může být malá kvůli „kritické důvěře" (kritický a interní realismus), nebo může být ideálně (tj. zdánlivě) přemostěna ideálním konsensem (Apel). Přesto však zůstává propastí, v zásadě nepřekročitelným rámcem, jehož nepřekročitelnost však lze paradoxně tvrdit jen z pozice „objektivistického" realismu.

VII. KONEČNÉ ZDŮVODNĚNÍ JAKO DŮKAZ?

Konečné zdůvodnění transcendentální pragmatiky se spokojuje s předvedením neodstranitelnosti „infalibilních" pragmatickýchpresupozic argumentace. Možnost striktního důkazu principů myšlení se bez sebemenšího zaváhání vylučuje: případný důkaz nutně končí v regresu nebo kruhu, stejně jako u Alberta, a tak zbývá jenom reinterpretace (paradigmatizace - odprivátnění) evidence, resp. striktní reflexe evidence na základě kritéria principu nepřijatelnosti performativního rozporu. Albertův vlk se nažral a transcendentálně pragmatická koza zůstala celá. Nedokazatelnost tvoří u Apela, rovnomocně s nevyvratitelností, základní charakteristikum nutných presupozic. Transcendentálně pragmatické „konečné jistoty" se poznají právě podle toho, že „...nejsou bez performativního rozporu popiratelné a současně bez formálně logického petitio principii deduktivně zdůvodnitelné".146

Jinak je tomu u Jiřího Fuchse. Radikální skepse není Peircův (a Apelův) „paper doubt", ale jediná možnost fundamentálního filosofického začátku, a tak i podmínka, jak proměnit transcendentálně pragmatickou „nevyvratitelnost" jistých presupozic vdůkaz možnosti objektivity lidského poznání. Na rozdíl od Apelovy výchozí otázky po nutných podmínkách smysluplné a platné argumentace, která testuje v nehierarchizovaném, nesystematickém pořadí různorodé jazykové anomálie, indikující nepřekročitelný transcendentální - pragmatický rámec poznání, začíná Fuchs metodickým popřením nároku na platnost a pravdivost pro lidské poznání v jeho totalitě („žádný soud není pravdivý"). Je si totiž vědom, že nevyloučitelnost možnosti totálního omylu by podvazovala a fundamentálně znejišťovala veškeré kroky myšlení, ať už by byly formálně i obsahově jakékoliv povahy. Stačí-li Apelovi evidence nepopiratelnosti (byť rozsáhle argumentativně osvětlená), podle Fuchse jedinědůkaz možnosti objektivity zabrání tomu, aby nemohla být „věcnost", „objektivita" sebemenší jednotky i celku filosofie kdykoliv dekonstruována radikální skepsí.

VII. 1. Kruh (metodický nebo logický?) - Regres - Dogma

Jak už bylo naznačeno (V. 6.), noetika se na první pohled kompromituje faktem totožnosti svého nástroje i předmětu. Poznání při negativním noetickém výsledku (má-li pravdu radikální skeptik) upadá do neomezené možnosti autodestrukce. Pozitivní výsledek (verifikace objektivity poznání) však nastoluje podezření, že jsme objektivitu - zdůvodnění v jednotlivých krocích zkoumání - vždy již postulovali. Že tedy byla metodická skepse jako specifická forma konečného zdůvodnění - jen předstíraným manévrem dogmatismu.

Ač nelze odmítnout noetické soudy poukazem na samotný fakt sebezahrnutí, který je v logicky nerozporných aplikacích přijatelný, ba nezbytný, důkaz vedený předsudečnou metodickou pochybností („paper doubt"), která reálnou generální pochybnost jen verbálně předstírá, by byl právě takovou nedovolenou aplikací v podobě logického kruhu, který ruší esenci důkazního zdůvodnění. Po nezbytném odmítnutí logického kruhu by Fuchsovi, ač úspěšně odrazil Russelovo tažení proti sebezahrnutí, nezbylo než se vydat na marnou cestu regresivního zdůvodnění nebo se snažit nekriticky, v rozporu s výchozí intencí, rehabilitovat nezpochybnitelné (tj. dogmaticky kladené) „zjevování" evidencí. Oproti Aristotelovi, Popperovi, Alberovi147 (a Apelovi) se však Fuchs ve svém důkazu možnosti objektivity může trilematu (regres - logický kruh - dogma evidence) vyhnout na základě následujícího, zdánlivě triviálního poznatku. Zpochybňované principy myšlení nejsou v poloze premis, z nichž by se vyvozoval tautologický závěr.

Fuchs důrazně upozorňuje, že metodická pochybnost není totéž co EPOCHÉ148 - vyřazení neprověřeného, které je důsledně neproveditelné. Kritickému imperativu, podle nějž se obezřetně nepoužívá neprověřené, staví meze samotná povaha zkoumaného předmětu. Poznání prvních principů poznání (noetika) i s principy nutně využívá coby svou podmínku, to ale neznamená, že je nemůže reálně sebereflexivně zpochybnit, a tím kriticky prověřit. Podstata pochybnosti není vyřazení, ale autentické (byť dočasné) připuštění platnosti teze i antiteze, dokud není jedna z kontradikcí anihilována dokázanou vnitřní rozporností, a tím nepřímo potvrzena druhá z dvojice. V premise „žádný soud není pravdivý", která vyjadřuje skeptickou myšlenku, je před kritický tribunál noetiky postaveno veškeré možné lidské poznání, včetně našich kritických reflexí. Díky obecnině „soud" a „poznání" jsme zpochybnili veškeré kroky samotného důkazu sebezahrnutím, aniž by docházelo k regresu, jenž je podle vžité představy důsledkem potřeby zdůvodňovat zdůvodněné ad infinitivum.

Veškeré možné reflexe, soudy, které by založení důkazu coby jeho eventuální zdůvodnění předcházely, jsou zahrnuty hic et nunc v obecnině „soud". Vyvracení skeptika (antiteze) a následný přechod ke kontradiktorní tezi proto nelze ze stejného důvodu obvinit z nekritičnosti. Nutné principy myšlení sice asistují i v antitezi jako principy (pravidla) její určitosti, nebyly však použity specificky na způsob premisy. „Neboť dokazujeme: ‚Některé soudy musí být pravdivé‘ a ‚Princip sporu platí vždy‘. Apodiktickou modalitu objektivity a obecnou platnost principu sporu jsme však při vyvracení negativisty nepostulovali."149Metodický kruh, který vyplývá z povahy zkoumaného předmětu tedy, na rozdíl od kruhu logického, neruší esenci důkazu, kterou je přivádění nezřejmého ke zřejmosti.

VII. 2. Argument možnosti pyrrhónského „odmítnutí diskurzu"

Možnost apodiktického vyvrácení skepse (nebo obskurantismu) popírá například Popper150 a Habermas151 na základě vazby na dialog. Možnost „odmítnutí diskurzu" zde figuruje jako krajní argument proti možnosti konečného zdůvodnění. Z olomouckých filosofů argumentuje obdobně Karel Říha. Začne-li dialog skeptikovým tvrzením popírajícím pravdivost poznání, máme štěstí, neboť tehdy mu můžeme ukázat jeho rozporuplnost. Pokud by byl skeptik zdrženlivým pyrrhonikem, který výslovně netvrdí antitezi, a my bychom hájili možnost pravdy, nemáme šanci. Předpokladem nepřímého důkazu je tedy skutečnost, že univerzální skeptik své stanovisko vyjádří.

Na to však Fuchs odpovídá, že noetické zkoumání není identické s procesem přesvědčování konkrétního skeptika. Zkoumána je smysluplnost skeptické pozice, bytostné zájmy skeptických tvrzení. Konkrétní skeptik se v argumentaci samozřejmě může „zaseknout" (jak je to ostatně obvyklé), může stále trvat na antitezi, ač mu byla její autodestruktivita dokázána, ať už z důvodu nepochopení, či z neochoty opustit myšlenkové stereotypy. Z filosofického hlediska však tento psychosociální aspekt skepse není zajímavý.152

Podobně se proti námitkám „nezpůsobilosti k diskurzu" a „odmítání diskurzu" staví i Apel. K „reflexivní zkoušce konsistence, ve smyslu pokusu o popření tvrzení presupozic bez performativního rozporu", je připuštěn „samozřejmě každý možný oponent; přesně: každý - třeba i dostatečně vzdělaný papuánec -, kdo je schopen s proponentem sdílet problém - otázku po nutných presupozicích argumentace."153 Chování mlčenlivého pyrrhonika může být tématem argumentativních mínění a teorií, nikoliv argumentem proti možnosti konečného zdůvodnění. Chtít od diskurzu konečného zdůvodnění, aby konkrétního pyrrhonika přesvědčil, by bylo podobně nesmyslné jako požadovat od zdůvodnění etického principu, aby kromě intelektuálního vhledu garantovalo také jeho volní přijetí.154

VII. 3. Vyvrácení radikální skepse a verifikace objektivity myšlení

Antiteze zpochybňující možnost objektivního poznání zní: „Žádný soud není (nemůže být) pravdivý." Připusťme v rámci důsledné pochybnosti plnou platnost antiteze. Antiteze upírá myšlení pravdu, která se realizuje v soudech. Antiteze je soudem, který vyjadřuje situaci lidské snahy o jisté pravdivé poznání. Je-li soud pravdivý, odpovídá mu skutečnost totálního omylu, resp. neobjektivity. Pravdu zde se skeptikem chápeme jako blíže nespecifikovanou shodu poznání se skutečností. Shoda dle skeptika není dosažitelná (důvody mohou být různé: nepoznatelnost shody kvůli nepřekročitelnosti transcendentálních rámců (jazyk, vědomí), klamnost smyslů, přirozený totální defekt poznávací mohutnosti, vše je sen, nevyloučitelná možnost omylu při každém partikulárním mínění...).

Do pojmu skutečnosti však spadá veškerý reálný stav, tzn. i skutečnost objektivní privace možnosti poznání skutečnosti člověkem tak, jak je. Skeptický soud je tedy pravdivou referencí o poměru lidského poznání a skutečnosti. Pravdivý soud tedy existuje, což je spor. Je-li antiteze nepravdivá, skeptik se ocitá mimo problém a není skeptikem. Je-li pravdivá, je současně i nepravdivá. Autodestrukce nastává v subjektu „každý soud", kterému se pravdivost explicitně odnímá a implicitně přisuzuje. „Pravdivý kategorický soud respektuje jako takový identitu svého subjektu. Tím se právě jeho pravdivost ustavuje a realizuje."155 Skeptická pozice v podobě obecně záporného soudu tedy byla falzifikována, a tím nepřímo dokázán kontradiktorní, částečně kladný soud „některé soudy jsou pravdivé". Tím je verifikována principiální objektivita myšlení, reálná možnost objektivity. První noetická teze jako výsledek autodestrukce antiteze je tedy, zdá se, nevývratně dokázána. Nabízejí se však další klíčové námitky proti předpokladům důkazního postupu.

VII. 4. Je nepřímý důkaz důkazem?

Neoslabuje apodikticitu první noetické teze fakt, že byla dokázána nepřímo? Nepřímý důkaz však představuje podmínku platnosti přímého důkazu. Na fundamentální bázi zaručuje dynamiku dokazování vůbec. Samotný odůvodněný výběr premis se vždy vposledku opírá o demonstraci nemožnosti platnosti protiargumentů. Nepřímý důkaz je z tohoto hlediska primární formou dokazování.156

Podstatou důkazu je přivádět ke zřejmosti (evidenci) něco, co předtím zřejmé (evidentní) nebylo. Logický kruh takové ozřejmění nedovoluje; to, co bylo nezdůvodněně evidentní jako (skrytá) premisa, je stejně nezdůvodněně evidentní i v konkluzi. V případě důkazu možnosti objektivity dochází k ozřejmění i přes nevyhnutelnou metodickou kruhovitost postupu. Nelze sice vyřadit neprověřené principy myšlení (EPOCHÉ), ale přesto je lze „za běhu" skutečně prověřit díky sebezahrnujícím obecninám. Zpochybněná evidence, jež je potvrzena nemožností opaku, není totožná s výchozí, jen dogmaticky kladenou, „věřenou" intuitivní evidencí, o jejíž platnosti lze právem pochybovat.

Vymezujeme-li důkaz tímto způsobem, je nepochopitelné, proč Apel trvá na tom, že principy diskurzu nejsou „...bez formálně logického petitio principii deduktivně zdůvodnitelné", tzn. že jsou nedokazatelné. Problém zřejmě tkví v Apelově příliš úzkém pojetí důkazu. Dokazatelnost směšuje s dedukovatelností - přímou dokazatelností. Dynamika transcendentálně pragmatických reflexí se od Fuchsova nepřímého důkazu zásadně neliší. Prokázaná nemožnost popírat některé hodnoty myšlení bez performativního rozporu je nepřímým, plnohodnotným důkazem jejich platnosti. K petitio principii nebo regresu by docházelo jedině tehdy, pokud by inkriminované hodnoty musely být v poloze premis. To však díky možnosti nepřímého zdůvodnění a sebezahrnutí není vůbec nutné, takže může být naplněna skutková podstata důkazu.

Apelova striktní reflexe nepopiratelnosti pravdy157 těží, stejně jako Fuchsův důkaz, z prokazatelné nemožnosti odnímat lidskému myšlení (soudům) hodnotu pravdy. Nemožnost radikální skepse, nemožnost principiální neobjektivity, nepravdivosti poznání, je i pro Apela (alespoň implicitně) ozřejměním, „dokázáním" výchozí, pouze dogmatické evidence. Skutečnost, že Apel odmítá označení „důkaz", ačkoliv hovoří o „praktické redukovatelnosti omylu na nulu" a o „infalibilitě", vysvětluje to, že nekriticky přejímá představu, v níž vyvozování z něčeho jiného (tj. dokazování) končí nutně buď v regresu, nebo v logickém kruhu, kdy se protismyslně vyvozuje ze stejného. Antiteze (skepse) je vůči tezi v nepřímém důkazu skutečně něčím jiným, regres však nenastává kvůli obecné sebezahrnující povaze pojmů, resp. soudů.

Podobně i logický kruh, jak bylo ukázáno výše, nutně nevyplývá ze situace metodického kruhu - nevyřaditelnost ještě neznamená nekritičnost, dogmatičnost. Vedle námitky kruhovosti proti tzv. „formálně logické objektivizovatelnosti argumentace"158 konečného zdůvodnění vznáší Apel ještě další námitku, která je kombinací kruhu a regresu.159 I když už bylo prokázáno, že jsou oba argumenty neopodstatněnými generalizacemi, rekonstruujme Apelovu specifickou výtku.

Kdybychom chtěli konečné zdůvodnění chápat jako nepřímý důkaz, „předpokládá závěr z tvrzeného opaku ... dva principy jako axiomy: princip sporu a princip vyloučeného třetího". Konečné zdůvodnění by si pak vyžadovaly také oba jmenované principy. Takové zdůvodnění „ve smyslu vyvození z něčeho jiného" však podle Apela není možné.

VII. 5. Princip vyloučeného třetího

Jedině neomezená platnost principu nás skutečně opravňuje k přechodu od dokázané neplatnosti antiteze k tvrzení apodiktické platnosti teze. Stejně jako u dokazování principiální objektivity myšlení nemáme ani zde jinou možnost než cestu nepřímého důkazu - připuštění třetího členu mezi kontradiktorními soudy. „Připomeňme zdůvodnění illace mezi kontradiktorními soudy obecně záporným (SeP) a částečně kladným (SiP). Přechod -SeP → +SiP byl dokazován rozporem oponenta. Ten kladl současnou neplatnost obou kontradiktorních soudů (-SeP → -SiP). Rozpor je v tom, že určitý subjekt by za této konstelace daný predikát měl, podle neplatnosti SeP, a zároveň neměl, podle neplatnosti SiP."160

Nemůže však být mezi odnětím a přidělením něco třetího? Popření dvojčlennosti kontradiktorního vztahu předpokládá buď syntézu obou členů, což je rozporné (viz. další námitka), nebo klade jako třetí možnost něco od obou členů zcela odlišného, něco, co nespadá do jejich rozsahu. Tato možnost by ale znamenala naprostou mimostojnost třetího řešení, neboť disjunkce mezi nebytím a bytím nějakého znaku na subjektu S je úplná. Zkoumáme-li subjekt z hlediska určitého predikátu, predikát buď přidělujeme, pokud S daný znak má, pokud ho však nemá, prostou negací ho odnímáme. Eventuální třetí možnost (mimostojnost) je touto prostou negací „nebytí znaku P" u kategorického soudu zahrnuta.161

VII. 6. Princip sporu162

Celý postup dokazování principu vyloučeného třetího těžil z platnosti principu sporu. Co když však principu sporu neplatí? I zde je jedinou možností důkazu nepřímé dokazování vnitřní anihilací oponenta. Kontrární opozice principu, tzn. teze „každému subjektu musí být predikát zároveň přidělován i odnímán" anihiluje sama v sobě. Kontrární opozice i každý pojem opoziční myšlenky ztrácí svou identitu, a tím i určitost. Princip sporu je i není, každému subjektu, který je i není subjektem, musí i nemusí být znak, který současně není znakem, přidělován i odnímán. Pojmy odnímání, přidělovaní a existence ztrácí také svůj smysl. Obezřetnější oponent by proto volil kontradiktorní opozici „princip sporu neplatí vždy, nevztahuje se například na mé tvrzení". Zde se ale zapomíná na funkci principu sporu jakožto principu identické určitosti pojmů. I tato pozice platnost sporu nutně využívá. Platnost principu sporu proto nelze bez autodestruktivního sebepopření omezovat. Negace principu sporu je nejradikálnějším performativním rozporem filosofické pozice.

Oba klíčové principy, na nichž nepřímý důkaz objektivity stojí, byly nepřímo vyvozeny z jiného - z nemožnosti antiteze, aniž by byla jejich platnost specificky předpokládána na způsob premisy.

VIII. ZÁVĚR - FALZIFIKACE NEOMEZENÉHO FALIBILISMU A ANTIOBJEKTVISMU

Exkurs napříč fundamentální opozicí falibilismu a fundacionismu dospěl, přes svou skicovitost, k následujícím závěrům:

Konfrontace falibilismu Hanse Alberta a transcendentální pragmatiky K.-O. Apela nemá jednoznačného vítěze. Fuchsův kritický fundacionismus se zdá být zdařilou falzifikací neomezeného falibilismu a antiobjektivismu.

Apel a Kuhlmann sice úspěšně demonstrovali neodstranitelnost některých presupozic argumentace (nárok na pravdu, nárok na smysl, nárok na intersubjektivní platnost, existence diskurzu, existence ega a diskusního partnera,...), jejich postup však trpí předsudečnou důvěrou v neomylnost nutných podmínek - pravidel argumentace. Tím, že apriori uzavřeli případnou skepsi do transcendentálně-pragmatického rámce diskurzu, nevyloučili pochybnost ohledně možnosti zásadní neobjektivity/klamnosti vykázaných presupozic, včetně možnosti defektnosti vlastních striktních reflexí. To, že v rámci pravidel diskurzu nelze bez performativního rozporu tato pravidla popírat a zároveň je užívat, ještě neznamená, že pravidla diskurzu nemohou být ustrojena tak, že produkují jenom mylné - neobjektivní poznatky. Transcendentálně-pragmatická fundace sice úspěšně zdůvodňuje nepřekročitelnost jistých daností argumentace a myšlení, avšak o vlastní hodnotě těchto daností a jejich striktních reflexí se s jistotou nedozvídáme nic. Možnost radikální skepse zůstává neumlčena.

Odmítnutí instituce důkazu pro vykazování paradigmatických evidencí sice umožňuje transcendentální pragmatice uniknout výtkám Albertova trilematu, avšak vyvolává oprávněně podezření ze sebeimunizace, podivného kouzlení infalibility „z prázdného cylindru", jež nahrazuje transparentně kritizovatelnou argumentaci úzkostlivou rétorikou nedotknutelnosti transcendentálně diferentní sféry infalibilních podmínek. Nevyjasněný status vykázaných „infalibilních" evidencí, které nejsou ani dogmatem, ani výsledkem důkazu, znemožňuje transcendentální pragmatice přesvědčivě falzifikovat neomezený falibilismus. Absence důkazního vyvrácení negativisty poznání, nezajištěnost možnosti adekvátního (objektivního) poznání, které by svou platností přesahovalo transcendentální rámec diskurzu, nahrává Albertovu odmítnutí nárokované hodnoty konečného zdůvodnění: „Všechny jistoty v poznání jsou fabrikátem poznání (selbstfabriziert), a tím pro uchopení skutečnosti bezcenné."163

Ačkoliv se transcendentálním pragmatikům nepodařilo usvědčit neomezený falibilismus z rozporuplnosti samotného pojmu autoaplikovatelného falibilismu, ani přesvědčivě provést přímou falzifikaci vykázáním nezpochybnitelného fundamentu jistoty, představují neodstranitelné paradigmatické evidence předstupeň takové přímé falzifikace, což dokládá fakt, že se v Albertově kritice nesetkáme s uspokojivou demonstrací, jak se performativnímu rozporu při popírání presupozic argumentace konkrétně vyhnout. Argument neurčitého jiného možného rozumu ani argument trilematu barona Prášila nepodává alternativní výklad základních podmínek smysluplnosti argumentace. Argument rekonstrukcí nutného i argument epistemické propasti zůstává u obecné (metafyzické) teze principiální omylnosti, aniž by byla alespoň načrtnuta podoba oné předpokládané možnosti revize klíčových evidencí, jejichž popírání vede k performativnímu rozporu.

Přímou falzifikací neomezeného falibilismu je naproti tomu, zdá se, Fuchsovo vyvrácení radikálního skeptika. Logicky a metodicky dotažená verifikace soudu „některé soudy jsou pravdivé" zaručuje pravdivost a jistotu teze principiální objektivity poznání, důkazem nemožnosti opaku a třetího alternativního řešení. Fuchsovu fundaci nelze označit za dogmatickou imunizaci privilegovaného tvrzení, protože celý postup je dostatečně transparentní, aby mohl být kdykoliv vystaven kritice. Neomezená principiální omylnost nemůže být, nebude-li argument vyvrácen, paušálním argumentem proti projektu jistého zdůvodnění, neboť byla v radikalizované podobě (skepticismus) argumentem vyvrácena.

Oproti tezi principiální objektivity myšlení není neomezený falibilismus, jak uznávají samotní proponenti principu, výsledkem důkazního postupu, nýbrž metafyzickou tezí s pragmatickou a intuitivní motivací, a proto ho lze bez relevantní falzifikace fundamentu jistoty nadále upřednostňovat jen z pozice iracionalismu. Tím nechceme tvrdit, že by se falzifikoval celý projekt kritického racionalismu. Fuchsův kritický fundacionismus má naopak v mnohém ke kriticismu blíže (racionalismus, realismus, odmítnutí neprověřených evidencí, strategie nepřímých důkazů,...) než k transcendentálně-pragmatickému fundacionismu. Princip kritické zkoušky Fuchsův projekt konečného zdůvodnění, zdá se, nevylučuje, ale v modifikované verzi také sám využívá. Zdůvodnění probíhá kritickou zkouškou antitezí všech klíčových principů myšlení. Teprve pokud teze falzifikační zkoušku vydrží, lze ji odůvodněně zastávat.

Kritický racionalismus má navíc hlavní předmět svého zájmu v oblasti „vědecké"164 a společenské praxe, kam Fuchsova filosofie primárně nemíří165. I přes falzifikaci neomezeného falibilismu proto zůstává pro umírněný falibilismus a kriticismus dostatečná sféra vlivu, kde může plodně podporovat vytváření alternativ, bránit pluralitu teorií a přístupů před imunizačními strategiemi.

Optimismus závěru může vyvolat oprávněnou pochybnost: dobře, teze „některé soudy jsou pravdivé" byla sice dokázána, ale plynou z toho nějaké důsledky? Můžeme takový poznatek považovat vůbec za fundamentální, konečné zdůvodnění rozumu? Kdo by od fundamentální teze očekával, že prokáže svoji plodnost jako nejvyšší nevývratný axiom, ze kterého bude možné dedukovat neomylný systém poznatků (mathesis universalis), bude jistě zklamán. Důkaz demonstrující skutečnost, že lidské poznání je alespoň v některých případech schopné s jistotou poznat realitu166 „tak, jak je" - „objektivně", nemůže nahrazovat konkrétní procedury zdůvodňování a dokazování, které se řídí podle specifické povahy daných předmětů filosofických disciplín. Důkaz má svůj smysl pouze jako konečné zdůvodnění, které znemožňuje fundamentální pochybnost ohledně lidské poznávací kompetence.

V dějinách novověké i současné filosofie je ale právě tato kompetence „kritickými" noetickými analýzami zhusta popírána. Tvrzení principiální nemožnosti objektivního poznání se destruktivně přenáší na všechny tradiční filosofické disciplíny - ontologii, filosofickou antropologii, etiku. Kritická fundace hodnoty poznání proto eliminuje rozšířený paušální odsudek snahy o objektivní, obecné a závazné filosofické sondy do podstaty skutečnosti. Jednotlivé poznatky sice nelze z konečně zdůvodněné teze mechanicky dedukovat, ale teze principiální objektivity může sloužit jako cenný závazný korektiv filosofického zkoumání, konkrétně jako falzifikát antiobjektivismu a antirealismu.

Poznámky:
  1. APEL, K.-O.: Auseinandersetzungen in Erprobung des transzendentalpragmatisches Ansatzes, Frankfurt am Main, Suhrkamp 1998, str. 92.
  2. HEIDEGGER, M.: O pravdě a bytí, Vyšehrad, Praha 1971, str. 21-25.
  3. Viz. předešlý citát. APEL, K.-O.: Auseinandersetzungen..., op. cit., str. 92.
  4. Připomeňme, že pro Apela je kriteriologicky relevantní především fenomenologická (kategoriální nebo fenomenální) evidence a koherence. Výběr dalších případných relevantních kriterií pravdy zaručuje superteorie ideálního konsensu.
  5. FUCHS, J.: Filosofie 2. Kritický problém pravdy, Krystal, Praha 1996, str. 76-79. Argumentaci radikálně zkracuji.
  6. Podobně se proti slučování požadavku obecného kritéria a otázky adekvátní teorie pravdy staví i Albert. Např. ALBERT, H.: Die Wissenschaft und die Fehlbarkeit der Vernunft, Tübingen, Mohr 1982, str. 16.
  7. FUCHS, J.: Filosofie 2..., op. cit., str. 78-9.
  8. Za X lze dosadit myslet, chápat, vztahovat se, mluvit o,... + další slovesa interakce; za variant B - pojmy, slova...
  9. Ideismus = skutečnost podstatně a nepřekročitelně prostředkují jevy, ideje. Výraz používá Hans Albert.
  10. APEL, K.-O.: Wahrheit als regulative Idee, in: BOEHLER, D./KETTNER, M./SKIRBEKK, G. (ed.): Reflexion und Verantwortung, Auseinandersetzungen mit Karl-Otto Apel, Frankfurt am Main, Suhrkamp 2003, str. 171-182.
  11. Apel, K.-O.: Das Problem der philosophischen Letzbegründung im Lichte einer transzendentalen Sprachpragmatik: Versuch einer Metakritik des „Kritischen Rationalismus" in: B. KANITSCHEIDER (ed.): Sprache und Erkenntnis (Festschrift für G. Frey), Innsbruck 1976, str. 72.
  12. Fuchs zmiňuje Aristotela a Poppera. Trilema v Albertově formulaci sice nezná, ale věcně reaguje na všechny tři alternativy. FUCHS, J.: Filosofie 2..., op. cit., str. 67.
  13. Časté zaměňování metodické pochybnosti s epoché vedlo v dějinách filosofie k nezdaru vážných pokusů o pevné noetické založení filosofie (např. R. Descartes, E. Husserl). Konstatací nevyřaditelnosti subjektivity z poznávání, pochybování, není ještě vyloučena možnost totálního omylu, která zahrnuje filosoficky nesamozřejmou věrohodnost sebenahlédnutí ega i všechny další evidence. Epoché s pochybností, zdá se, konfuduje také Apel.
  14. FUCHS, J.: Filosofie 2..., op. cit., str. 66.
  15. POPPER, K. R.: Die offene Gesellschaft und ihre Feinde II, Bern/München, Francke1957, str. 284.
  16. HABERMAS, J.: Moralbewusstsein und kommunikatives Handeln, Frankfurt am Main, Suhrkamp 1983, str. 109.
  17. Alternativní pojetí viz. oddíl: Argument jiného možného rozumu.
  18. APEL, K.-O.: Auseinandersetzungen..., op. cit., str. 161. Podobně ibid., str. 26.
    154. Ibid., str. 182-183.
  19. FUCHS, J.: Filosofie 2..., op. cit., str. 51.
  20. Ibid., str. 71.
  21. Viz. V. 2. „...pravda musí existovat - ve smyslu rozdílu mezi pravdou a nepravdou (Falschheit); jinak by nebylo možné rozumět smyslu [pojmu (O.B)] ‚falibilní‘; věta ‚pravda existuje (Es gibt Wahrheit)‘ proto nemůže být sama falibilní". APEL, K.-O.: Auseinandersetzungen..., op. cit., str. 190.
  22. APEL, K.-O.: Auseinandersetzungen..., op. cit., str. 173. Nepřímý důkaz v našem smyslu nazývá též: „...perspektivou ... abstraktivně-logické (apodiktické) objektivace argumentace...", které je třeba se vyhnout. Ibid., str. 178.
  23. Ibid., str. 168-183.
  24. FUCHS, J.: Filosofie 2..., op. cit., str. 53.
  25. Vícehodnotové koncepce zkoumají jiné aspekty soudu.
  26. Ibid., str. 57.
  27. ALBERT, H.: Traktat über kritische Vernunft, (5. rozšíř. vyd.), Tübingen, Mohr 1991, str. 36.
  28. „Výchozí bod zkoumání není otázka po smyslu výpovědí, ale otázka po metodickém charakteru vědeckého poznání.": ALBERT, H.: Kritischer Rationalismus, vier Kapitel zur Kritik illusionären Denkens, Tübingen, Mohr Siebeck 2000, str. 3.
  29. Filosofie je podle Fuchse finalizována mravním životem; v tomto smyslu je nutno považovat praxi za primární. Při explikaci mravních skutečností může být kritický racionalismus alternativou, která však trpí absencí kritické fundace.
  30. Připomínám, že na rozdíl od rozšířené konvence dogmaticky nevyjímáme z pojmu reality lidské poznání.