Ročník 2006‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

O limitech ekonomického myšlení

Václav Meloun

Pod názvem Vitamíny pro ekonomický růstvyšla nedávno kniha úvah a komentářů ekonoma Pavla Kohouta. Jde vesměs o novinové články na ekonomická témata, proto čtenáře možná překvapí, že se touto knihou zabývám na stránkách Distance. Důvody záhy vysvětlím. Předtím ale pár slov k samotné knize, kterou tímto čtenářům vřele doporučuji.

Články jsou psané popularizačním, osvětovým stylem, což považuji za jejich přednost, nikoli nedostatek. Ekonomická témata, obvykle pojednávaná poměrně nezáživně, jsou rozebrána velice srozumitelně, čtivě a vtipně. Jako doklad poslední uvedené charakteristiky si neodpustím krátkou citaci z textu nazvaného „Špidlova strategie je chybná", kde Kohout uvádí následující Špidlův názor: „Evropa dosahuje svého ekonomického vzestupu nikoli navzdory svému sociálnímu modelu, nýbrž díky svému sociálnímu modelu."2 Stylisticky to není tak špatné, jen namísto slova „vzestup" patří „pokles" - teprve pak by byl výrok i věcně správný.

P. Kohout téma navíc vždy zasazuje do potřebného kontextu a souvislostí, aby bylo možné pochopit podstatu pozorovaných jevů. Takový přístup mimo jiné umožňuje identifikovat některé zaběhnuté stereotypy jako omyly a zároveň vysvětlit, jak daný omyl vznikl a proč jsou některé omyly tak oblíbené a životaschopné. Z uvedených důvodů kniha zaujme i laiky v oboru ekonomie (mezi které se sám řadím). Většina článků je navíc „interdisciplinárních", neboť P. Kohout daný ekonomický problém analyzuje jako projev hlubšího problému, ať už společenského, politického, historického či někdy i filosofického. Tento pozitivní a žádoucí rys vynikne především ve srovnání s pracemi, které podobné širší založení postrádají.

Teď už ale k tomu, proč se knihou ekonomických komentářů zabývat právě v Distanci. Úvod své knihy nadepsal P. Kohout „Proč lidé nerozumějí ekonomii" a v duchu výše řečeného se tu snaží vyvracet zažitá klišé o ekonomii. Autor uvádí: „Hodně zmatků také panuje kolem ekonomického pojetí užitku. ‚Vy ekonomové byste kvůli penězům byli schopni prodat vlastní babičku‘ - tato výčitka má mnoho variant. Pravda je, že ekonomové hovoří o tom, že každý jedinec maximalizuje svoji užitkovou funkci. Není pravda, že užitek musí mít vždy peněžní charakter. Jistá majitelka pozemku na okraji Prahy jej odmítá prodat za horentní částky. Půda, kterou obdělávali její předkové, má pro ni větší hodnotu než jakékoli peníze. Chová se neekonomicky? Nikoli, pouze maximalizuje svoji užitkovou funkci. Tato užitková funkce je v jejím případě odlišná od drtivé většiny ostatních lidí, ale to ekonomie samozřejmě nevylučuje."3

Tvrzení, že lidské jednání lze vysvětlit jako snahu o maximalizaci osobního užitku, je všeobecně známé a je s ním spojena (pro někoho silná, pro někoho slabší) negativní konotace. Bez dalšího vysvětlení taková teze z lidí činí bezohledné, ziskuchtivé sobce. Proto musíme dodat, že se jedná o užitek pojatý ve velmi širokém významu. Natolik širokém, že obsáhne i případy, které v běžném chápání evokují spíše opak užitku nebo užitečnosti. Viz. třeba popsaný příklad s majitelkou pozemku.

Princip maximalizace užitkové funkce se tedy zdá být tímto zpřesněním rehabilitován. Pro jeho etickou přijatelnost navíc hovoří i další důvody: když všichni lidé budou společně maximalizovat své užitkové funkce, zajisté budou také nuceni brát při tom ohled na druhé. Pokud by totiž proces maximalizace užitku probíhal živelně, bezohledně, nebylo by dosaženo maxima ani z pohledu jednotlivce, ani celku. Pro efektivní maximalizaci je totiž nejvhodnější prostředí se stanovenými pravidly závaznými pro každého - jedním slovem řád. Nejedná se tedy o maximalizaci per se bez přívlastků, ale o maximalizaci, při které musí být současně splněna určitá omezení. Pro tento postup se v matematice používá výraz optimalizace. A jak uvádí autor, slovo „optimální" lze považovat za synonymum slova „ekonomický".4

Proč ale odkazujeme na terminologii matematiky? Protože i koncept maximalizace určité funkce ekonomové převzali z matematiky. Užitková funkce se zavádí právě proto, aby jevy, které pozoruje a kterými se zabývá ekonomie, bylo možné analyzovat matematickými nástroji - tj. z kvantitativního hlediska. Matematické zpracování je v určitých oblastech zcela namístě. Jako dobrý příklad lze připomenout autorem uváděnou pojistnou matematiku, která na základě statistických dat o vývoji populace v čase počítá například pravděpodobnou výši lidského věku. Z nich pak odvozuje takovou výši pojistného, aby pojišťovny zůstaly dlouhodobě stabilní a schopné plnit závazky vůči svým klientům. Takový přístup je v zásadě velice zodpovědný.

Otázkou ale zůstává, lze-li matematickému aparátu podrobit všechny oblasti lidského jednání. Skutečně člověk za každé situace maximalizuje svůj užitek? Pokrývají naše užitkové funkce veškeré naše konání? P. Kohout uvádí, že užitek nemusí mít vždy peněžní charakter a dokumentuje to citovaným příkladem. Proto se domnívám, že by odpověděl spíše kladně. Princip maximalizace užitku prostupuje celým lidským životem, veškeré lidské jednání je jeho realizací.

V tomto zabsolutnění uvedeného principu ale vidím jeho slabé místo a důvod většiny námitek. Nikdo jistě nebude popírat, že v určitých oblastech se za daných podmínek skutečně snažíme dosáhnout co největšího prospěchu. Pokud máme možnost uložit si peníze na lépe úročeném účtu, uděláme to. Pokud dostaneme nabídku lépe placeného zaměstnání, po zvážení dalších okolností ji pravděpodobně přijmeme.

Proč by nás ale měla motivovat snaha o maximální užitek i v situacích, které jsou spíše jejím popřením? Jaký užitek nám přinese, když se zdržíme podvodu, krádeže nebo lsti, z nichž bychom získali evidentní a dobře měřitelný prospěch bez nebezpečí postihu? Zde by autor zřejmě namítl, že se jedná právě o případ, kdy užitková funkce nemá peněžní charakter - užitkem je například sebeúcta, potřeba vážit si sebe sama. Není to ale trochu krkolomné? Proč prostě neříct, že jsou oblasti, kde se skutečně snažíme svůj prospěch maximalizovat, ale i oblasti, kde to neděláme?

Mohlo by se zdát, že jde jen o slovíčkaření, že oba pohledy vyjadřují tutéž skutečnost, každý ze svého úhlu. Tento názor nesdílím a pokusím se vysvětlit proč. Mám za to, že použití termínu „maximalizace užitkové funkce" jednání dodává určité zdání etické neutrality. Jde přece o matematiku, tak jakápak etika? Že se nechovám eticky? Ale vždyť já jen maximalizuji svou užitkovou funkci. Jednám přirozeně a jednají tak všichni. Jistě, s takto zdůrazněným vyjádřením by asi souhlasil málokdo. Pokud se ale bude dlouho a často mluvit o maximalizaci užitku jako o základní motivaci lidského jednání, začne se časem zapomínat na nevyslovené a přitom klíčové předpoklady: že totiž účelová funkce, užitek, nemusí být vždycky kvantifikovatelná, převoditelná na peníze. Heslem bude: máme maximalizovat, tak maximalizujme!

Myslím, že mnohem adekvátnější je takové pojetí lidského jednání, které zohledňuje jeho mnohovrstevnatost a velkou roli jeho etického rozměru. Při svém rozhodování zvažujeme spoustu aspektů. Jeden z nich představuje prospěch, který získáme určitým činem. Jiným jsou prostředky, které použijeme k dosažení různých možností. Pro ekonomii by myslím znamenalo přínos, kdyby se nesnažila násilně podřídit veškerou lidskou činnost principu maximalizace užitkové funkce a pak nemusela složitě vysvětlovat, že užitkem je vlastně myšleno téměř cokoli. Raději ať hovoří o užitku (běžně chápaném ve smyslu prospěchu nebo zisku) jako o jednom aspektu, který při rozhodování hraje roli spolu s mnoha jinými. Šíře ekonomického záběru pak sice nebude tak ambiciózní, ekonomie samotná by však mohla být lépe přijatelná pro širší publikum a ušetřit si mnohá nedorozumění.

Poznámky:
  1. Pavel KOHOUT: Vitamíny pro ekonomický růst, Ekopress, Praha 2006.
  2. Ibid., str. 198.
  3. Ibid., str. 15.
  4. Ibid., str. 13.