Ročník 2006‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Vývoj nemůže být výsledkem náhodných mutací

Vladislav Běhal

Můžu věřit na zázraky, ale ne na nepravděpodobné věci.

G. K. Chesterton

V současné době se opět dostává do popředí otázka vývoje života na Zemi v důsledku zpochybnění vývoje jako výsledku náhodných mutací v DNA organismů (neodarwinismus). Odpůrci neodarwinismu argumentují zejména nepravděpodobností náhodnosti při vývoji, ukazují na rozpory v teorii a za vývojem a důmyslnou organizací života vidí „inteligentní záměr" (inteligent design). Tito odpůrci se setkávají odporem zejména u ateistů, protože ti přicházejí o významný argument, že přírodní vědy jsou v rozporu s vírou v Boha. Jaké jsou výhrady proti neodarwinismu?

Darwin předpokládal, že vývoj se děje postupnými změnami v dědičnosti organismů a změny, které organismus zvýhodňují, se upevní přirozeným výběrem. Vývoj druhů pravděpodobně probíhal. Přirozený výběr funguje také. Otázkou zůstává, co jsou postupné změny. Do tohoto problému vnesl světlo objev, že za dědičnost zodpovídá DNA (případně RNA), která kóduje složení bílkovin, zejména enzymů řídících životní pochody. Ke změně dědičných vlastností, tzn. k vývoji, může dojít jenom změnou v DNA nebo RNA.

Trojice ze čtyř bází (adeninu, guaninu, cytosinu a tyminu), navázaná na desoxyribózu a fosfát, kóduje vždy jednu aminokyselinu; z aminokyselin jsou složeny enzymy a jiné bílkoviny a jejich funkčnost závisí na přesném pořadí aminokyselin, z nichž jsou enzym nebo bílkovina složeny. Pořadí aminokyselin je pak určováno pořadím bází v příslušné DNA. Změní-li se v trojici bází jedna, eventuelně dvě báze, pak tato trojice kóduje již jinou aminokyselinu. Pokud tato změna nenastane v oblasti DNA, která kóduje životně důležitý enzym, může být uchována do další generace. Hromaděním těchto mutací může teoreticky vzniknout nový enzym, což lze považovat za základní vývojový krok.

Zřetězením několika desítek nově vzniklých enzymů a bílkovin by vznikl nový útvar, třeba bičík u spermie nebo bakterie, anebo syntéza nějakého antibiotika. Další kumulací nových enzymů by pak měly vznikat nové typy buněk, nové orgány atd. Podle v současné době převládající teorie neodarwinismu takovými náhodnými mutacemi v diploidních prekurzorech pohlavních buněk a při náhodném transferu transponovatelných úseků DNA v genomu organismu probíhal vznik nových enzymů a bílkovin - a tím vývoj od jednobuněčných organismů až k člověku.

Vývoj náhodnými mutacemi v DNA organismů je však v rozporu s počtem pravděpodobnosti, což je matematický zákon. Vznik nového enzymu o velikosti 330 aminokyselin znamená mutaci 1000 bází nukleotidů tak, aby byly v přesném pořadí. Pravděpodobnost takovéto mutace je 1: 41000 - tj. 1:10600, takže mizivá. Pravděpodobnost vzniku nového útvaru s 30 bílkovinami prostřednictvím náhodných mutací je 1:1020000. Organismus, u kterého by takováto mutace probíhala, by neměl žádnou výhodu oproti ostatním, protože útvar by byl funkční až po ukončení poslední mutace. Pokud dochází k záměně bází v DNA při replikaci, ať už v zárodečné nebo somatické buňce, buňka chybu opraví. Geneticky zachovatelná mutace v zárodečné buňce nastane až po 1 miliardě dělení.

V současné době se za vznik nových genů považuje především náhodné přeskupování genů uvnitř genomu. Představa, že by mohl vzniknout nový vysoce efektivní orgán náhodným přeskupováním genetického materiálu buněk, mechanismy řídící vývoj jedince, imunitní nebo nervový systém atd. v reálném čase, je opravdu absurdní. Tímto způsobem vznikají různé genetické vady.

Představě, že bych napsal pokračování románu tím, že bych mezi články nebo věty vložil nahodilá slova a skupiny písmen a pak je náhodně vystřihoval a vkládal mezi jiné odstavce a věty, se vysměje každý primán. Hezký dům s důmyslným vnitřním vybavením lze postavit jen podle inteligentního plánu a nevznikne náhodným přeskupováním materiálu a bezplánovitým přestavováním.

Náhodné mutace v přírodě probíhají, jinak by neexistovaly rasy a odrůdy, jenže ty se uplatní hlavně zásahem člověka. Na to, jak jsou časté, můžeme usuzovat z četností, s jakou se objevují bílé vrány, u kterých zmutoval gen pro enzym tyrozinázu, čímž byla přerušena metabolická dráha vedoucí ke vzniku barviva melaninu. Většina zachovaných mutací vede k poškození organismu.

Další problém související s vývojem představuje prodlužování řetězce DNA. V posledních letech byl rozluštěn genom člověka a jiných živočichů i organismů a spočítán počet párů bází (bp) v jejich DNA. Zatímco jednoduché jednobuněčné eukaryonty si vystačí s několika miliony bp, moucha Drozophila jich má 180 milionů, pes 2,4 miliardy bp, myš 2,6 miliardy bp a člověk a lidoopi 2,9 miliardy bp. Je evidentní, že otázka prodlužování DNA je pro vývoj primární, protože pokud v genomu nejsou nadbytečné nukleotidy, nemohou ani mutovat.

Život vznikl na Zemi před 3,8 miliardami let. Více jak tři miliardy let oživovaly zemi jen bakterie a sinice, které produkovaly kyslík. V kambriu tj. před 570 miliony lety nastal ohromný rozvoj různých forem života a během následujících 5-10 milionů let se na Zemi objevilo 35 kmenů ze 40. Jestli před 600 miliony lety žily organismy mající genom dlouhý několik milionů bp, pak se za tuto dobu musel řetězec DNA prodloužit o téměř 3 miliardy bp, což je v průměru o 5 bází za rok a cca 10 bází za generaci. Jestliže se první obratlovci, jejichž genom jistě nebyl větší než 1 miliarda bp, objevili před 400 miliony lety, pak je to opět cca 10 bází za generaci. Je-li rozdíl mezi psem a lidoopem 500 milionů bp, pak je rozdíl mezi prvním savcem, který se objevil někdy před 100 miliony lety, ještě větší. Savci by tedy museli svůj genom prodlužovat nejméně o 10 bp za generaci. Nic takového v přírodě u vyšších organismů nepozorujeme. Nově získané nukleotidy by navíc musely zmutovat tak, aby kódovaly funkční enzymy a bílkoviny. Jak bylo uvedeno výše, tato pravděpodobnost je mizivá.

Omyl neodarwinistů spočívá v tom, že si neuvědomují, že 600 milionů let je příliš krátká doba na to, aby náhodnými mutacemi mohlo dojít k takovému rozvoji života ve vší jeho rozmanitosti. Náhoda a imaginární miliony let jim slouží jako Deus ex Machina tam, kde jsou v rozporu v poznatky přírodních věd a logikou. Jejich víra v dogma vývoje náhodnými mutacemi je tak silná, že je ani nenapadne, že by to nemohla být pravda. V učebnicích napsaných špičkovými molekulárními biology se dočtete, že díky opravným mechanismům nedochází ke změnám v genomu savců a že přeměna člověka v opici náhodnými mutacemi je nesmysl, přitom se vývoj v opačném směru předpokládá.

Podle darwinistů se člověk vyvinul ze společného předka s opicemi. Jako jeden z důkazů se uvádí, že rozdíl v sekvenci DNA mezi člověkem a šimpanzem je údajně 1,6 procenta, to je 50 milionů pb. Pokud by mělo jen 1,6 procenta bází zmutovat za 5 milionů let, počítáme-li průměrnou generační dobu 10 let, pak by muselo v každé generaci účelně zmutovat 100 bází u zárodečných buněk v oblasti genomu, který nekóduje žádnou životně důležitou funkci. Protože by si tedy vývoj náhodnými mutacemi u vyšších organismů za 600 milionů let vyžadoval zmutování několika bází v jedné generaci a protože by současně zmutovalo několik desítek bází v oblasti kódující životně důležité bílkoviny, nerodili by se životaschopní jedinci. Vývoj tedy nemůže být výsledkem náhodných mutací.

V případě problému „co je člověk" nejde o to, jak vzniklo jeho tělo, ale zda je jen výše vyvinutým živočichem anebo božím tvorem obdařeným nesmrtelnou duší a svobodnou vůlí, což by znamenalo, že má nesrovnatelně vyšší hodnotu než ostatní tvorové. Hodnotu, v níž hraje kvalita těla nepodstatnou roli. Má-li člověk Stvořitele, neurčuje si sám, co je dobré a co špatné a za své chování je zodpovědný Jemu. Pokud by člověk byl jen výše vyvinutým živočichem, měl by pravdu Freud, který tvrdil, že skupina různorodých lidí, jež se dostane do extrémní situace, se začne chovat jako živočich bojující pouze o záchranu svého života. Jiný psychiatr, Viktor Frankl, který jako Žid prošel několika koncentračními tábory, učinil zkušenost, že část lidí (nazval je andělé) se v takovýchto extrémních podmínkách dokázala rozdělit o poslední sousto, zatímco druhá část o ně okradla kohokoliv (nazývá je svině). To svědčí o svobodné vůli člověka rozlišovat a činit dobré nebo zlé, což je vlastnost nehmotné duše.

Darwinovi následovníci hodnotu člověka zrelativizovali, což podpořilo vznik rasismu. E. Haeckel hlásal: „Němci se od společného opičího základu vzdálili nejvíce. Po psychologické stránce mají nižší rasy blíže k zvířatům než k civilizovaným Evropanům. Je proto nutné přiřadit jejich životům jinou hodnotu." Nietzscheho učení o „nadčlověku", o právu silnějšího potlačovat a využívat slabšího, o právu silnějších národů likvidovat slabší národy a rasy, vycházelo rovněž z ateisticky pojatého darwinismu.

Neodarwinismus přírodovědci všeobecně akceptují, takže bude ještě nějakou dobu trvat, než bude tato teorie opuštěna. Jak napsal Max-Planck: „Pravda ve vědě nikdy netriumfuje, ale její odpůrci vymírají." Způsob, jakým vývoj probíhal, ani jeho mechanizmy neznáme. Vyřešit tento problém je úkolem vědců 21. století. Aby jej vyřešili, musejí nejdříve opustit falešnou stopu, kterou představuje neodarwinismus.