Ročník 2006‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Několik námitek k Abecedě

Dušan Drábik

Se zájmem jsem se začetl do článku Jiřího Prinze Abeceda filosofického myšlení: 1. část - Noetika1 s otázkou, zda autor ve svých noetických úvahách použije, stejně jako Jiří Fuchs ve svém Kritickém problému pravdy2, oponenta. Na problémy s oponentem jsem upozornil i na stránkách Distance 3/2 (1999).

Jiří Prinz ve svém článku o oponentovi nemluví. To je pozitivní. Dopouští se však ve svých úvahách některých chyb. Na některé z nich bych chtěl upozornit.

Formulace noetického problému

Ve druhém bodě J. Prinz formuluje problém nejprve tak, že jde o „přesvědčení, že filosofie je skutečně schopna pravdivého poznání".3 Tomu rozumím tak, že jde o to, aby závěry filosofických úvah (a řekněme hned, že provedené pouze za jistých podmínek, např. bez logické chyby) byly pravdivé. Nazvěme tento problém jako A.

Později ve stejném odstavci píše, že schopnost pravdivého poznání spočívá v tom, „zda je člověk schopen nějakého pravdivého poznání".4 Tomu rozumím tak, že jde o to, zda je alespoň jeden lidský soud pravdivý. Označme tento problém jako B. Tato změna zadání je velice podstatná vzhledem k tomu, že jednak odpověď na problém B je triviální (ano, alespoň jeden soud je pravdivý - například ten, který teď pronáším), a jednak vůbec neřeší problém pravdivosti závěrů filosofických úvah.

V části 2. II. Je skepse údělem myšlení? autor pokračuje v rozvíjení problému B a připomíná, že neschopnost rozumu pravdivého poznání by znamenala, „že žádná myšlenka, žádný myšlenkový soud či úsudek není pravdivý".5 To potvrzuje můj výklad toho, co znamená Prinzův problém B.

Z toho vyplývá, že Prinz vidí noetický problém tak, že pokud je člověk schopen alespoň jedné pravdivé myšlenky, prohlásíme, že člověk je schopen pravdivého poznání. Pokud není schopen žádné pravdivé myšlenky, pak prohlásíme, že člověk není schopen pravdivého poznání. Na základě této interpretace pak v dalším textu rozvíjí svou noetiku.

Analýza Prinzova řešení problému

Interpretace noetického problému jakožto problému B není správná. Snadno nahlédneme, že při tomto položení teze a antiteze neřešíme problém poznatelnosti pravdy. Člověk je zcela jistě schopen mít pravdivou myšlenku, pravdivý úsudek (např. ve smyslu, že pokud by ten úsudek slyšel Bůh, považoval by ho za pravdivý). Řeknu-li po sobě „dnes je středa" a „dnes není středa", jeden z těchto výroků bude pravdivý. To snad nikdo nepopírá. Problém je v tom, že v některých případech (rozvedu dále) prostě člověk nedovede poznat, zda to, co si myslí nebo říká, je pravda či ne. Lapidárně řečeno, člověk může říct pravdu, ale nemusí vědět, že je to pravda. Toto je problém A - noetický problém.

Otázka po schopnosti pravdivého poznání by tedy měla znít: má člověk k dispozici jakýkoli nástroj či schopnost, pomocí které může rozhodnout o pravdivosti toho-kterého soudu, myšlenky, apod.? Pokud ano, je tato schopnost univerzální, nebo omezená jen na jisté kategorie soudů? Tento problém, který zajímá nejen filosofy, však Prinz vůbec neřeší.

Prinz ve svém článků nezpochybňuje princip sporu ani použití logiky k dedukci. Tyto prvky patří do předpokladů jakéhokoli uvažování a usuzování. Nemáme čím a jak je zpochybnit, ale jejich správnost také nelze „ověřit z jiných zdrojů". V tom spočívá nevyhnutelné omezení noetiky. Pokud si bude noetika klást za cíl dokázat správnost (ve vztahu k pravdě) i těchto prvků, musí nutně selhat. Prinz se o to pokusil tvrzením, že v rozporech nejsme schopni myslet. Tím ale pouze ukazuje na jistou vlastnost lidského myšlení. Nic však neříká o tom, jaký vztah k pravdě tato vlastnost má. (Neumí-li to člověk, nemůže to umět ani Bůh?). Předpokládejme tedy správné užívání principu sporu a logiky a podívejme se na noetický problém dále.

Jednoduchá je situace s pravdivostí poznání u soudů, které se týkají dobře definovaných pojmů, obzvláště pojmů, které lze kvantifikovat (nazvěme tyto soudy jako soudy M). Pokud tvrdíme, že 3 je větší než 1, pravdivost tohoto tvrzení je skryta v definici pojmů „větší", „menší" a ve významu čísel 1 a 3. Pokud přijmeme tyto konvence, s pravdivostí tohoto soudu nejsou problémy. Přijetí zmíněných konvencí však ve svém důsledku vede až k uznání axiomů aritmetiky. Dnes se všeobecně ví, že axiomatický systém aritmetiky není jediný možný a lze vybudovat matematiku i na jiných axiomech. Čili pravdivost těchto soudů není absolutní, je to prostě správně odvozený důsledek ze všeobecně akceptované báze, neodporující jiným správně odvozeným důsledkům. Aritmetika představuje konzistentní systém a v jejím případě lze konzistentnost zaměnit za pravdivost.

Jednoduchá situace je také u soudů, které jsou pravdivé či nepravdivé pouze z důvodu logických, ne obsahových. Jde o soudy typu „Petr je buď vysoký, nebo není vysoký", „Petr je vysoký a současně není vysoký" (nazvěme tyto soudy jako L). Soudy L používá Prinz v článku k důkazu, že některé soudy jsou jistě pravdivé.

Zcela jiná situace s pravdivostí poznání je u soudů, týkajících se špatně definovatelných pojmů (soudy R). A, bohužel, takových pojmů, týkajících se hlavně reality, je většina. Sem patří i množství pojmů filosofických. Definujeme-li např. člověka jako bytost rozumovou, nesmíme se divit, že u soudů na toto téma budeme mít pravdivostní problémy. Vždyť co je torozumový? Kde začíná a končí tento atribut? Co člověk, to jiný názor. Problém pravdivosti pak neleží ve správnosti či nesprávnosti užití logiky a principu sporu, ale v různosti „definičních oborů" použitých pojmů u různých lidí. Důležité je si uvědomit, že problém A, skutečný noetický problém, se týká právě soudů R.

Problém u pojmů v soudech R spočívá v tom, že jejich definice se opírá o další pojmy, mnohdy stejně mlhavé jako pojem, který vysvětlujeme. Na rozdíl od pojmů v soudech M zde není dobře definovaný axiomatický systém, na který by se definice pojmů nakonec redukovaly. Neexistuje „výkladový slovník" pojmů, který by užíval pouze zcela precizně definované pojmy, u všech lidí přesně stejně chápané. Definice jsou zde typicky kruhové. Je to stejné jako s učením jazyka u malých dětí. Slova jim zpočátku nikdo nevysvětluje, než dítě začne „rozumět" dostatečnému množství vět a než přijde na to, že věta se skládá ze slov, u kterých se dá vytvořit v mysli jakási představa, která je relativně stabilní (ačkoli i ona se postupem času mění, upřesňuje). Nad touto základnou pak dítě buduje svůj slovník i ptaním se na definice pojmů (co to je traktor?).

Co znamená pravdivost poznání u soudů R? Pokud předpokládáme správné usuzování, problém nalezení pravdy bude ležet v pravdivosti premis. Premisy jsou ale výsledkem předchozích soudů a ty zase předchozích. Tak lze jít teoreticky do nekonečna, (což ovšem můžeme vyloučit z důvodu časové a mentální nemožnosti prověřit jejich pravdivost - prostě do počátečního nekonečna jsme se nemohli dostat), nebo narazíme na jakési axiomy, u nichž předpokládáme pravdivost z evidence. Tato evidence je noeticky slabým článkem důkazu pravdivosti soudů R. Nelze „z jiných zdrojů" zaručit pravdivost axiomů. Dospěli jsme proto také pouze ke konzistenci. Konzistence se stane pravdivostí pouze tehdy, jsou-li axiomy, ze kterých vycházíme, samy o sobě pravdivé.

Závěr

Noetika má slabé články. Je to nemožnost dokázat pravdivost výchozích předpokladů myšlení a výchozích „pravd", ze kterých jsou ostatní soudy odvozeny. To, že člověk selhává ve svých soudech i v dodržování logiky a principu sporu, je jiná věc, která do noetiky nepatří, přestože velmi ovlivňuje filosofii jako vědu. Krásné příklady nesprávného uvažování jsou i v připomín­kova­ném článku J. Prinze:

1. Prinz tvrdí, že teze: „žádná myšlenka či úsudek není pravdivý" je vnitřně rozporná, proto musí platit antiteze: „rozum je schopen pravdivého poznání". To je chyba. Správná antiteze zní: „některá myšlenka či úsudek je pravdivý". Což ovšem nic neříká o tom, která myšlenka či úsudek to je a už vůbec ne, že všechny myšlenky a úsudky člověka jsou pravdivé. Proto nelze usuzovat na pravdivost poznání jako takového.

2. Prinz v kapitole 2. VI. Problém smyslového poznání rozebírá tezi, že „nás smysly totálně klamou", čímž rozumí, že smysly nám nikdy neříkají pravdu. Tuto tezi vyvrátí (opět vyrážení otevřených dveří, neznám nikoho, kdo by toto tvrdil) tím, že ukáže její rozpornost. Vůbec neřeší problém, zda máme schopnost poznat, kdy vyhodnotíme v rozumu to, co nám dodávají smysly, pravdivě, a kdy klamně. Tj. kdy jsme schopni poznat ze smyslových vjemů, co se ve skutečnosti děje.

3. Z výše uvedených soudů Prinz vyvodí, že jsme dospěli k noetickým závěrům, že rozumem a smysly poznáváme realitu. Nechápu, jakou dedukcí tento závěr obdržel. Dokázal totiž pouze, že některé soudy jsou pravdivé a některé smyslové vjemy mohou být vyhodnoceny v souladu s realitou. Pokud ovšem pojem poznáváme nechápal pouze jako proces pozorováníreality, bez vztahu k jeho pravdivosti. To ale noetika neřeší.

Pokud tedy použijeme zásadu J. Fuchse, citovanou v odstavci 3. IV. Kritika nominalismu, že vypovídáme-li o lidském poznání, vypovídáme i o sobě samých, svým článkem J. Prinz ukázal, že to s tím lidským poznáním není tak růžové, jak se autor snaží dokázat.

J. Prinz se ale nemusel namáhat psát tento článek. K jasným závěrům mohl dojít touto jednoduchou úvahou: Pokud předpokládáme, že ne všichni myslitelé světa byli mentálně „problematičtí" (nebo je o tom snad J. Prinz přesvědčen?) a dále vidíme, že ve svých úvahách dospěli k různým a někdy i diametrálně různým závěrům, použitím elementární logiky (kterou Prinz nezpochybňuje) musíme dojít k závěru, že člověk nemá ani nástroj, ani schopnost zjistit, zda některé, třeba velmi zásadní, závěry filosofických úvah jsou či nejsou pravdivé. Antitezi, jíž by představovala jediná světová filosofie, uznávaná všemi korektně myslícími lidmi, popírá skutečnost.

Chyták je v tom, že Prinz nesmí zpochybnit pravdivost tohoto závěru, protože by popřel to, co tvrdí, totiž že rozum je schopen pravdivého poznání.

Poznámky:

  1. Jiří PRINZ: Abeceda filosofického myšlení: 1. část - Noetika, in: Distance 1/9, ročník 2006, str. 5.
  2. Viz Jiří FUCHS: Filosofie 2. Kritický problém pravdy, Krystal OP, Praha 1995.
  3. Jiří PRINZ, op.cit., str. 6.
  4. Ibid..
  5. Ibid., str. 7.