Ročník 2006‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Rozpor scientismu

Jiří Fuchs

I. Expozice scientismu

Vývoj novověké filosofie je směrodatně určován gnoseologickými výklady lidského myšlení, v nichž se autority jako Locke, Hume či Kant pokoušely rekonstruovat lidské poznání v mezích pouhé zkušenosti. Metodický kult zkušenosti ve filosofii dvacátého století je možné chápat jako triumf tohoto nadmíru úspěšného, empiristického způsobu myšlení. Filosofie sama pod jeho vládou už tak úspěšná nebyla. Ztratila své podstatné obsahy, hloubku i vážnost. Živoří na okraji, kde se vyčerpává v emočním myšlení a v lingvistice.

V tomto zbědovaném stavu filosofie pochopitelně nemůže sloužit. Nikdo už nevěří, že by mohla např. přinést racionální životní orientaci, že by mohla spolehlivě odpovědět na otázky, jež rozumové bytosti život předkládá. Roli filosofie v této věci přebírají speciální vědy, ideologie či postmoderní exoti; jedno lepší než druhé. Vpád organizované iracionality do života člověka dvacátého století byl nezadržitelný. Paradoxně se na něm podílelo i velice neracionální zacházení s vědeckou racionalitou. To má původ už v těch teoriích vědy, v nichž se zhodnocují nepodařené, leč vlivné teorie poznání.

Už od Kanta se novověkým myšlením táhne účelové srovnávání filosofie a tzv. exaktních věd. Dochází při něm sice k četným omylům, ale skóre, k němuž se dospívá, každého přesvědčí: filosofie z této konfrontace vychází na hlavu poražena.

Srovnávání filosofie s empirickou vědou se také stalo oblíbeným tématem pozitivisticky laděné teorie vědy, která se prosadila pod termínem „scientismus". Scientismus nejvíce přispěl k dnešnímu obrazu/fenoménu vědy, v němž se reálná věda jeví jako primárně empirická - jako speciální empirický obor. První dogma scientismu říká, že věda je o faktech.

Scientisté specifikují reálnou vědu znakem empirizace. Tím se rozumí, že reálná věda musí mít, narozdíl od vědy formální, empirický obsah. Musí používat empirické metody a své hypotézy musí verifikovat či falzifikovat výlučně empiricky. Podle scientistického pojetí tedy reálná věda vykládá empirické jevy a fakta toliko empirickými podmínkami. Takto chápaná empirizace je podle scientistů kritériem vědeckého myšlení a tvoří ostrou dělící čáru mezi vědeckou teorií a filosofickou spekulací. Filosofie je empirickým kritériem vyloučena z rozsahu vědeckého poznání.

Na pohled přísné nároky na autentičnost vědeckého zkoumání zjednávají scientistickému pojetí respekt a autoritu. Scientistické přesvědčení o vědě v průběhu dvacátého století takřka zevšeobecnělo. V praxi to vypadá tak, že když je např. veřejnost zneklidněna náhlým výskytem hypotézy Inteligentního designera, uklidní ji v televizi renomovaný vědec jadrným prohlášením: Jen taková hypotéza, která se dá empiricky verifikovat či falzifikovat, může být pokládána za vědeckou. Hypotéza Inteligentního designera proto nemá s vědou nic společného. V knižní podobě se takové sedativum ordinuje třeba takto:

Ve své úspěšné popularizaci Filosofie pro každého Popkin a Stroll kritizují hédonismus a striktně přitom rozlišují vědu a filosofii.1 Za kritérium jim slouží řešitelnost problému fakty. Na základě toho pak kritizují hédonismus následovně: Protože chce hédonismus vysvětlit fakta lidského života a nemůže být přitom vyvrácen fakty, ztrácí schopnost uspokojivého objasnění fakt. Jako nevyvratitelný se stává nicotným, tj. nestojí za vyvracení. A je to. V takových případech by ale bylo asi vhodnější aplikovat nějaký stimulátor kritického myšlení.

Argumentační znehodnocení filosofie tedy vypadá u scientistů takto:

- Každá reálná věda je empirická.

- Filosofie není empirická.

- Filosofie tedy není reálnou vědou.

Druhá premisa je nesporná. Základní otázky, které si filosofové kladou (a klást mají), evidentně přesahují možnosti empirických metod.

Spor se tedy bude týkat první premisy. Jedná s v něm o to, zda empirizace patří k definibilní povaze vědeckého poznání, zda je nutným, nebo pouze nahodilým predikátem reálné vědy. (Predikát je pojem, který se v soudu vztahuje - kladně či záporně - k jinému pojmu, k subjektu.)

Nad takto položeným problémem vznikají relevantní otázky:

1) Jaké vědění je zde potřebné?

2) Kam sáhnout pro premisy, aby bylo možné rozhodnout o pravdivostní hodnotě prvé premisy?

II. Spor o první premisu scientistického sylogismu

Tyto otázky se velice podobají tázání na povahu vědění o filosofii, míří možná stejným směrem. Nějaký stoupenec scientismu může takové otázky instinktivně odmítat (jako výraz přereflektovaného myšlení) poukazem na to, že vývoj vědy sám ukázal, že empirizace vědeckého myšlení je stejně nezbytná, jako jeho diferenciace.

Je ale faktický vývoj vědy skutečně směrodatný pro vytváření obecné teorie vědy? Nebo snad máme rezignovat na obecný pojem vědy a definovat vědu jen podle toho, jak se momentálně jeví - podle jejího fenoménu? Vždyť scientisté sami operují obecným pojmem vědy, když s oblibou zařazují celou (i dřívější) filosofii do metafyzického stadia, které hodnotí jako předvědecké. Proto by scientista neměl své pojetí vědy opírat o její faktický vývoj.

Co kdyby ale trval na tom, že součástí vývoje vědy je i vývoj teorie vědy, v jehož rámci se přece pojetí vědy mění? Pak se zase nevyhne nepříjemným otázkám. Je snad dnešní pojem vědy překonáním toho dřívějšího? Proč? Měla dřívější pojetí platnost aspoň pro svou dobu? Nebo snad ne? Proč? Za těmi „proč" je však třeba hledat vědění o podmínkách stability či pohyblivosti pojmu vědy, jakož i vědění o jeho odpovídajícím obsahu. Takovému vědění (jeho identifikaci) se však chtěl stoupenec scientismu prostým poukazem na směrodatnost vývoje vědy vyhnout. Otázce, která je pro spor o empirizaci vědy důležitá, je tedy možné uniknout jen dogmatickým myšlením, což není právě adekvátní způsob přemýšlení o vědě.

A nepříjemným otázkám není konec. Je rozumné interpretovat vývoj moderní vědy tak optimisticky, jak se vnucuje pod dojmem nesporných úspěchů přírodovědy? Co když je takový obraz vědy neúplný, jednostranný? Možná je vývoj moderní vědy jen částečně pozitivní a pod povrchem probíhají degenerativní procesy, jejichž vliv je patrný např. na úrovni moderní teorie vědy. Ta je totiž pod silným vlivem jistých filosofických preferencí a resentimentů. Evoluční optimismus by tedy v této fázi sporu o povahu a definici vědy spíše zfalšoval celé zkoumání. Otázka po povaze vědění, jež stojí za každým pojetím vědy, tedy regulérně trvá. Věnujme se jí.

Se scientisty se shodneme na tom, že nástrojem vědecké racionality je lidské myšlení. Ve sporu tedy musí jít o jeho vyhodnocení - právě z hlediska jeho vědeckých možností.

Jakou má takové vyhodnocení povahu? Je vědecké? Je empirické, či neempirické? Takové otázky scientisty obvykle zaskočí. Tito vědečtí puristé si totiž zvykli na jednoduché schéma: Nejprve se zdůrazní, jak je důležité odlišit vědecké myšlení od nevědeckého, a pak se podle empirického kritéria jednoduše oznámí, kudy vede demarkační linie. Ta se potom okázale i úzkostlivě střeží. Reflexe vlastních předpokladů, např. představ o myšlení, k repertoáru těchto strážců vědecké čistoty nepatří.

Postavme se tedy při hledání opor pro teorii vědy do autoreflexivní perspektivy, kde vystupují do popředí vlastní předpoklady, a ptejme se i za scientisty: Jakého druhu a z jakého oboru je to vědění, které vyhodnocuje lidské myšlení jakožto nástroj vědeckosti?

Takové vyhodnocení by mohlo být pro definování vědy a pro následné určování rozsahu její realizace rozhodující. Víme, že definování filosofie předpokládá filosofické vědění. Nepředpokládá ho i definování vědy? Ze stejných důvodů? Zaostřeme na důvodové pozadí pojetí vědy.

Jestliže vyhodnotím lidské myšlení jako empirik, tj. filosof, který vyměřuje hranice legitimního myšlení empirií, pak budu vědu definovat empirizací a filosofii nebudu chápat jako vědu, neboť je evidentně neempirická. Jestliže naopak vyhodnotím lidské myšlení velkoryseji, jestliže mu přiznám kontakt s realitou i na úrovni neempirických obsahů a aspektů, pak nemusím zatěžovat definici vědy empirizací a mohu (za určitých, definovaných, podmínek) chápat i filosofické myšlení jako vědecké poznání.

Klíčové vyhodnocení lidského myšlení je tedy výkonem filosofickým a, jak je zřejmé z noetiky, i vysoce neempirickým. Právě poodhalený důvodový kontext vymezování vědy ukazuje, že: 1) Pro odůvodněné, kriticky garantované definování vědy je nezbytné filosofické, neempirické vědění o lidském myšlení. 2) Pravdivá teorie vědy předpokládá pravdivou teorii poznání, což je teorie filosofická.

Nezbytné filosofické pozadí obecné teorie vědy staví scientisty do nepříjemné situace, neboť vyřazují filosofii z vědy a přitom se opírají o filosofické předpoklady. To je nezáviděníhodné. Situace je o to trapnější, že si tyto předpoklady většinou ani neuvědomují. Postavme tedy scientistickou teorii vědy do autoreflexivní perspektivy a zkusme v ní důkaz proti scientismu, který se na první pohled nabízí, nalézt.

III. Vyvracení scientismu

Scientismus je buď pravdivý, nebo mylný. (Předpokládáme tu, že pravdivostní hodnota je dvojčlenná, že u kategorických soudů neexistuje třetí možnost mezi pravdou a omylem.)

První implikace: Je-li pravdivý, je nevědecký, neboť jeho specifická teze je neempirická a věda je podle této teze z empirických tezí.

Druhá implikace: Je-li mylný, je rovněž nevědecký, neboť věda je z pravdivých tezí.

V každém případě je tedy scientismus nevědecký. Tento závěr dilematického úsudku je pak možné dotáhnout k prokázání rozpornosti scientistické pozice následovně:

- Jen vědecký výrok je teoreticky závazný - jak zdůrazňují sami scientisté.

- Scientistická teze není vědeckým výrokem - to je závěr dilematu.

- Scientistická teze tedy není teoreticky závazná.

Scientisté ale svou tezi jako teoreticky závaznou vehementně prosazují. Prezentují ji jako pravdu o rozsahu možné vědeckosti, která má být ve světě vědy respektována. Scientistická pozice tedy obsahuje protikladná tvrzení: scientistická teze je a není teoreticky závazná; je - v explicitním podání, není - v odhalené implicitní souvislosti.

Formálně je důkaz rozpornosti scientistické pozice konzistentní. Jeho logickou správnost je možné v průběhu studia logiky prověřit. Jak je to však s pravdivostí premis? Musí ji konsekventní scientista uznat?

V první implikaci dilematického úsudku jsme použili toto zdůvodnění: věda je podle scientistické teze z empirických tezí (zatímco scientistická teze je neempirická). Zdůvodnění lze formulovat sylogisticky:

- Každá vědecká teze je empirická (podle scientistů).

- Scientistická teze není empirická.

- Scientistická teze tedy není vědecká.

Scientista by protestoval proti první premise. Bránil by se dezinterpretaci své pozice z naší strany. On totiž netvrdí, že každá věda je empirická, ale že každá reálná věda je empirická. Pak ale náš znehodnocující závěr o scientistické tezi a o rozporu, který tato teze údajně působí, nevyplývá, neboť scientistická teze je z oblasti teorie vědy a obecná teorie vědy není vědou reálnou, nýbrž vědou formální. Proto scientistická teze nevypovídá o sobě samé, jak se předpokládalo už v první implikaci dilematu.

Rozlišením vědeckých oborů na reálné a formální se tedy naše argumentace proti scientismu hroutí. Toto rozlišení musíme akceptovat. Jeho důvod spočívá ve skutečnosti, že reálné vědy se týkají objektů, které svým myšlením netvoříme, zatímco formální vědy zkoumají naše myšlenkové konstrukty, např. důkazy či vědu.

Teorie vědy je tedy vědou formální. Proto musíme akceptovat i scientistovu námitku. Scientisté definují empirizací jen reálnou vědu. Proto nemůžeme jejich definici vztahovat na samotnou scientistickou pozici, která se vytváří na úrovni vědy formální, a žádat podle smyslu scientistické definice vědy, aby scientistická teorie vědy byla, jakožto vědecká teorie, také empirická.

Byla tedy volba autoreflexivní perspektivy pro kritiku scientistické teorie neadekvátní? Nemůžeme vztahovat scientistickou tezi o empirické povaze reálných věd na samotnou scientistickou pozici a žádat soulad mezi smyslem scientistické teze a tím, co tato pozice obsahuje?

To už tak zřejmé není.

Hledisko sebevztažení či autoreflexe scientisty by byly pro kritiku neplodné, kdyby teorie vědy byla na reálné vědě nezávislá, kdyby se obešla bez předpokladů, vzatých z nějaké reálné vědy. Tak tomu ale není. To se ukáže, když se zeptáme na důvody scientistického pojetí vědy. Scientismus přece není jedinou teorií vědy, jsou i jiné, velkorysejší. Jak se tedy v konfrontaci s nimi ospravedlní?

Ke slovu musí přijít reflexe myšlení, která vyhodnocuje jeho důkazní možnosti; ty jsou totiž pro problém definování vědy klíčové. Do jakého oboru takové vyhodnocení myšlení spadá? Jde o obor, který zkoumá možnosti myšlení, jež jsou dány jeho povahou. To je však reálný, myšlením nekonstruovaný objekt poznání. Myšlení nekonstruuje povahu myšlení, ani své základní možnosti vlastního zdokonalení. Skutečnost, že nutně myslíme v pojmech a soudech, není výsledkem našeho myšlení.

Zkoumání hodnoty myšlení se tedy zabývá reálným objektem a pokud je vědecké, vytváří vědu reálnou. Každá teorie vědy v ní pak má své předpoklady.

Teorie vědy tedy závisí na určité teorii poznání. Není žádným tajemstvím, že scientisté čerpají svou empirizaci reálné vědy (víceméně vědomě) z empirismu, který je vlivnou teorií poznání v rámci novověké filosofie. Empirismus vykládá lidské poznání tak, že prý realitu poznáváme jen na úrovni smyslové zkušenosti. Proto scientisté limitují vědu zkušeností. Tato důvodová souvislost je pro pochopení scientismu podstatná.

Empirismus je tedy fundamentální složkou scientistické pozice; tvoří předpoklady její reprezentativní teze. Rozhodující otázkou nyní je, zda je tato teorie poznání výsledkem empirického či neempirického poznání, zda je teorií empirickou, či neempirickou. Je-li totiž potřebná teorie poznání neempirická, pak bylo sebevztažení scientismu, jeho postavení do autoreflexivní perspektivy, přece jen adekvátní argumentační volbou pro kritiku scientismu. Scientismus by tak totiž svou empirizací reálné vědy popíral vědeckou hodnotu teorie poznání, která mu dodává rozhodující předpoklady. Tím by se ocitl ve výše uvedeném rozporu.

Teorie poznání, jakožto nezbytný základ teorie vědy, je však skutečně neempirická. To dokazuje např. tento sylogismus:

- Kdo poskytuje spolehlivé předpoklady pro určování mezí vědeckosti, musí zkoumat zdroje, platnost a meze myšlení.

- Žádná empirická věda platnost a meze myšlení nezkoumá.

- Žádná empirická věda tedy nemůže poskytovat spolehlivé předpoklady pro určování mezí vědeckosti.

Scientista Piaget zpochybňuje druhou premisu. Domnívá se, že je dnes už možné koncipovat teorii poznání víceméně v rámci empirické psychologie či od metafyzického myšlení osvobozené epistemologie, v níž se čistá reflexe nahrazuje verifikací.2 Tento trend je sice v rámci novověkého vývoje teorie poznání srozumitelný, ale kdybychom se na něj podrobněji zaměřili, viděli bychom, že je pochybný. Kritika by se týkala jednostranného, zúženého uchopení problému poznání.

Už z toho je vidět, že předchůdná metodická diskuse, která by kvůli ujasnění přístupu k problému poznání musela proběhnout, by byla evidentně za hranicemi empirických popisů. Totéž platí i o klíčové problematice platnosti - hodnot myšlení. V noetice je zřejmé, že toto téma vyžaduje vysoce spekulativní, zcela neempirické reflexe. Zatím stačí uvážit, že např. platnost empirických konstatací nemůže být verifikována prostým empirickým konstatováním, v němž se platnost bezproblémově předpokládá.

Zdá se, že Piagetova domněnka o noetických možnostech empirické psychologie je sama iluzí, jež může sotva demaskovat údajné iluze filosofů.

Scientismus tedy přece jen předpokládá to, co popírá. Předpokládá reálnou neempirickou vědu o lidském myšlení. Tímto rozporem je také falzifikována jeho definice reálné vědy empirizací. Nepřesnost v původní formulaci dilematického úsudku lze odstranit novým zformulováním odůvodnění jeho první implikace:

Je-li scientismus pravdivý, je nevědecký, neboť jeho specifická teze předpokládá teze z reálné neempirické vědy a reálná empirická věda je podle scientismu jen z empirických tezí.

Poznámky:

  1. R. H. Popkin - A. Stroll: Filozofie pro každého, Ivo Železný, Praha 2000, str. 31.
  2. J. PIAGET: Moudrost a iluze filosofie, Pravda, Bratislava 1977, str. 118-119.