Ročník 2006‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Tři nebo dva domy?

Felix Slouka OFM

Ve svém článku Tři domy (Distance 3/2006) Dan Drápal mluví o třech domech: islámu, sekulárního humanismu a křesťanství. Tato myšlenka stojí za zamyšlení. Jsou tyto domy opravdu hybnými silami současného světa? Na první pohled se zdá, že ano. Podívejme se však na věc pečlivěji.

Ve středověku bylo skutečně možné mluvit o dvou domech: islámu a křesťanství. Od té doby však došlo ke zcela zásadní změně tím, že na scénu vystoupil sekulární humanismus.

Co se vlastně stalo? S islámem samotným sice nic, ale v domě, kde bydlí, podstatně přibylo jakýchsi podivných obyvatel. Proto se islám bouří. Za onu zásadní změnu může dům křesťanský: došlo k oddělení trůnu a oltáře. Mezi křesťany je stále mnoho staromilců, kteří by třeba nevědomky chtěli, aby dům křesťanství byl stejný jako dříve. Vidí „sekulární humanismus" s jeho špatnostmi a teskní po starých zlatých časech.

Proč jsem napsal sekulární humanismus v uvozovkách? Protože jde o deformovaný, pokřivený sekulární humanismus. Představuje však toto pokřivení nutnou vlastnost sekulárního humanismu? Křesťanští staromilci si bezesporu myslí, že ano. Mediální splašky se na nás hrnou všemi kanály, a kanál - to je tok odpadků a zplodin. Odvažuji se ale tvrdit, že sekulární humanismus tyto vady v sobě ze své podstaty nemá. Že je možný, žádoucí a dokonce leckde reálně existující kvalitní sekulární humanismus. Takový, kde se rozumem nezkresleně poznává přirozená pravda a vůlí nezkresleně koná přirozené dobro. Sekulární humanismus se tedy liší od křesťanství, které deformované, pokřivené být nemůže - pak by totiž už nešlo o křesťanství, ale o nějakou pověru v přirozené oblasti - kdo z nás takové případy nezná? Vlastním oborem křesťanství je totiž nadpřirozeno a vlastním oborem sekulárního humanismu je přirozeno. Takže trůn nyní náleží nedeformovanému sekulárnímu humanismu (ten deformovaný se po něm ovšem vždycky sápe a až příliš často na něm sedí), oltář křesťanství.

Pokud se křesťanství pletlo do záležitostí trůnu, snižovalo se k islámu. Podstatným oborem islámu je totiž trůn. Radikální „duchovní" jsou potentáty svých vojenských bojůvek. „Duchovní" jsou v čele státních útvarů, podřizují se jim i státní představitelé. Křesťanství se záležitostmi trůnu definitivně skoncovalo na 2. vatikánském koncilu, i když se pokusy o recidivu občas stále vyskytují (duchovní na Hrad; poslušnost a oddanost volenému představiteli na úrovni poslušnosti a oddanosti představiteli církevnímu; na kritiku volených orgánů se pohlíží někdy skoro jako na svatokrádež apod.). Ale tyto pokusy nejsou příliš závažné. Za velmi závažné je třeba považovat, že se s dítětem jakoby vylila i vanička: heslem je, že církev se neplete do politiky. A tak se vyskytují mnohé případy, že (pseudo?)křesťan se nepostaví třeba proti „právu" na potrat a církev k tomu mlčí - „nebude se přece plést do politiky", „víra je soukromou záležitostí" a „jednejte podle svého svědomí" - ale to je u deformovaného člověka deformované.

Tedy deformace sekulárního humanismu. Jsou záležitosti, které jsou předmětem křesťanské víry a současně předmětem sekulárního humanismu: např. přirozené poznání Boha a jeho vlastností, trvání člověka po jeho smrti, považování nenarozeného za člověka, považování homosexuálních aktů za nepřirozené, považování manželství za nerozlučitelný svazek jednoho muže a jedné ženy. Jestliže se křesťanství k těmto věcem s plnou vahou nevyjadřuje - ač potřebné poznání má - těžce se zpronevěřuje svému evangelizačnímu poslání. Domnívám se, že úpadek sekulárního humanismu v posledních padesáti letech v západní Evropě byl do značné míry způsoben touto křesťanskou zpronevěrou.

Abychom mohli rozřešit záhadu, jak je to s těmi domy, musíme si ještě všimnout islámu: Je na něm něco nadpřirozeného? Poznání Boha? O Trojici neví nic a poznání „jednoho Boha" je přirozené. Manželství? Polygamie. Nezabiješ? Sebevrazi a hromadní vrazi v jedné osobě jsou honorováni, nikoliv exkomunikováni. Nepromluvíš křivého svědectví? Lež je vůči „pohanovi" žádoucí. Věčný život vraha? Sexuální hurisky... Takže lze říci, že islám nemá blízko ke křesťanství, je však svou povahou podobný a velmi blízký deformovanému sekulárnímu humanismu. Pouze deformace je jiná, ale oba obývají stejný dům. Odtud i pochopení západoevropských „sekulárních humanistů" pro islám.

Jako ve středověku tedy vidím stále dva domy. Jeden dům je ale nadpřirozený-křesťanský, který už svůj nestrká nos do sekulárních věcí, po kterých mu nic není (dálniční obchvat kolem Horní Dolní), ale měl by velmi moudře a horlivě deptat ostudné přirozeno-právní deformace sekulárního humanismu i islámu, po kterých by mu mělo setsakramentsky být. Jakým způsobem tak činit? Plně využít bydlení v druhém domě! Tento druhý dům je přirozený a poskytuje obydlí sekulárním humanistům. Ať už těm v uvozovkách, se západoevropskými deformovanými názory, nebo jde o oddělení islámské, nebo o tu jeho část, kterou obývají mj. ti z křesťanů, kteří jsou moudří, tzn. o oddělení nedeformovaného sekulárního humanismu. V domě sekulárního humanismu bydlí i další obyvatelé, např. zbylí vyznavači komunismu nebo nacismu: takže v tomto druhém domě žije pěkná čeládka!

Od středověku, kdy existovaly také dva domy, jeden islámský (s přirozenem) a druhý křesťanský (přirozeno v něm bylo kombinováno s nadpřirozenem), však došlo k projasnění: sice máme stále dva domy, ale jeden přirozený a jeden nadpřirozený. A křesťan? Ten (pastýři i stádo) je domovem v obou. Proto nás možná nemají rádi. Vlezeme všude.

Tuto úvahu jsme začali popisem jisté zásadní změny, v jejímž důsledku došlo i k veliké změně úkolů křesťanských pastýřů a ovcí - zejména k veliké změně toho, co se žádá od pastýře. Pokud tohle někdo nechápe, nepochopil z povahy oné zásadní změny nic.

Nechť si čtenář proto laskavě znovu přečte původní článek Tři domy a může se pokusit rozlišovat.

(Psáno pro dubnové číslo Obrázku libereckých farností, který článek Dana Drápala Tři domy z Distance převzal.)