Ročník 2007‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Jsou konzervatismus a křesťanství pokrokové, nebo zpátečnické?

Tomáš Bílek

Už samotný název článku asi budí pro své slovní konotace podivný dojem. Podobně náročné bude i proplétat se skrze různé sémantické posuny celým následujícím textem.

Dnešní křesťanství se většinou hlásí ke konzervativním hodnotám a snaží se obhajovat nadčasovost, a tedy neměnnost hodnot, které už po staletí vyznává. Zde bych se chtěl zabývat otázkou, jak se křesťanství vztahuje k pokroku, v jakém smyslu je konzervativní a v jakém naopak radikální, a také se pokusím zhodnotit, zda pokrokový a konzervativní aspekt křesťanství hraje v současnosti jinou roli než v minulosti.

Klíčový předpoklad pro naše zkoumání představuje, zda věříme v existenci nějakých absolutních morálních měřítek či nikoliv. Vycházíme-li z druhého předpokladu, dojdeme k jednoznačnému důsledku. Každá ideologie, která je v určitém historickém období pokrokovou, stává se časem brzdou. Neexistují-li absolutní normy, je pokrok něčím objektivně dobrým a konzervatismus je jakožto nositel předsudků a zkostnatělosti něčím objektivně špatným. Platí to však i naopak? Znamená skutečnost, že existují absolutní normy, že veškerý pokrok je špatný a veškeré „konzervování" dobré? Z několika důvodů tomu tak není.

Představme si společnost, kde jsou zcela převrácené mravy, neexistuje úcta k životu, dochází k loupežím, lidským obětím, lidé neumějí hospodařit se svými hřivnami, všude panuje bezuzdnost a krutost. Přijme-li taková společnost křesťanství, je její rozhodnutí jednoznačně pokrokové, radikální. Tento princip neplatí jen na rovině výše popsané společnosti, platí vlastně i na rovině jednotlivce, který vymění zhýralý způsob života za život v sebeobětování, lásce a pravdě.

Představme si však nyní společnost či jednotlivce, který tato rozhodnutí pro pokoru, lásku, zdrženlivost stále opakuje, zatímco odolá nabídce ztotožnit se s učením, které je živeno touhou po samoúčelném vytváření nových myšenkových konstrukcí a vytyčování nových měřítek pro život. Je takový člověk stále pokrokový? Nebojí se legitimního přijímání nových věcí? Nedrží se naopak ideí, které mohou být snad osvědčené a relativně funkční, ale při kritickém prozkoumání ve světle některých nových dimenzí žití, které doba přináší, se ukáží být zbytečně asketické a neschopné života?

Problematiku je nutno rozdělit do více rovin:

1. za jakých okolností je pokrokovější opustit „staré" a přijmout „nové";

2. za jakých okolností je pokrokovější odmítnout „nové" a setrvávat na „starém";

3. za jakých okolností je konzervatismus pokrokový;

4. za jakých okolností není konzervatismus pokrokový;

5. co dělat, je-li konzervatismus vinou svých nositelů zbaven pokrokového náboje, a nový nositel tohoto náboje je nelegitimní;

6. co s konzervatismem, resp. pseudokonzervatismem, který je pozdním důsledkem nelegitimní „pokrokové" (např. levicové) ideologie.

Jako křesťan věřím, že „Hospodinova je země i všechna její plnost." (Pro jistotu dodejme, že z tento verš nepopírá, jak ostatně prozrazuje celý biblický kontext, že by tento svět nebyl pod mocí Zlého.) Tomuto verši rozumím i tak, že jak uchovávání starých hodnot, tak vytváření nových hodnot má své místo. Převrácenost a hřích však způsobuje, že to, co má být legitimně uchováváno, je ve jménu pokroku nahrazováno něčím novým a to, co má být překonáváno a nahrazováno novým, zůstává tmářsky, pod pláštíkem konzervatismu, uchováváno. Proto je jinak legitimní slovo „pokrok" zdiskreditováno, a podobný úděl potkal v jistých kruzích i slovo „konzervatismus".

Když dal Hospodin člověku v ráji příkaz, aby poznával a pojmenovával veškerou pozemskou flóru a faunu, šlo o pokyn veskrze pokrokový. Myslím si, že to byl Bůh, kdo dal a dává člověku prostřednictvím vědeckého bádání poznávat nejrozličnější zákonitosti. Byl to zřejmě také Bůh, který dal lidské pospolitosti poznat ono ideově neutrální společenské uspořádání - svobodnou tržní ekonomiku. Přijme-li člověk tato Boží obdarování, počíná si pokrokově, a zároveň si počíná zcela legitimně.

Za jakých okolností je pokrokovější odmítnout „nové" a setrvávat na „starém"

Klíčovým kritériem, jak rozpoznat, že pokrokovější je odmítnout „nové" a setrvávat na „starém", je následující: pokud „staré" působí v člověku více vniřní svobody, je něčím lepším než „nové". Pokud je „nové" inspirováno vzpourou, netrpělivostí, touhou po požitkářství a lenosti, je něčím pseudopokrokovým. Je-li kapitalismus (ač ovládaný monopolisty či korupčníky) svržen komunisty, je to činěno s postojem rebelie vůči instituci (systému), který je sám o sobě dobrý, resp. neutrální. Rebelie, stejně jako lenost či další podobné pohnutky, umrtvují v člověku vnitřní svobodu. Tím myslím svobodu odříct se pokušení činit zlé věci, pokušení k závislostem a nutkavosti.

Je ale možné namítnout: i vědecký pokrok člověku ulehčuje život a tak podněcuje lenost či tzv. konzumní způsob života. Odpovím, že vědecký pokrok nedegeneruje člověka sám o sobě. Člověk může výdobytky moderní společnosti použít i ke zefektivnění svého života, pojatého jako příležitost k rozmnožování svých hřiven či obdarování. Tím se dostávám k druhému bodu, tedy kdy je pokrokovější odmítnout „staré" a přijmout „nové".

Za jakých okolností je pokrokovější odmítnout „staré" a přijmout „nové"

Čas je neodmyslitelně spojen s pokrokem. Rozvíjí se lékařství, právo, využití potenciálu občanské pospolitosti, výzkum vesmíru i umění. Jde o výdobytky a je plně legitimní, pokud člověku zjednoduší nebo zpříjemní život. Přesto, jsou-li využívány sobecky, jejich potenciál pro možné zvýšení kvality života není využit zcela. Jen štědrý člověk může plně docenit hodnotu daru.

Je však legitimní i pokrok v oblasti ideologií? Není zde každý pokrok nutně pouhým synonymem levicového myšlení? Z řady důvodů nikoliv.

Za prvé, samotný konzervatismus je nutno průběžně ideově vymezovat vzhledem k okolnostem, které čas neustále mění. Jinak řečeno, konzervatismus sám se nemění, přicházejí však nové a nové výdobytky v souvislosti s vývojem lidské pospolitosti.

Za druhé, lidstvo obtížené hříchem a sklonem snižovat si mravní laťku se musí znovu a znovu vracet k ideovému kořeni věci. Tímto kořenem mám na mysli zdroj absolutních norem a měřítko dobra a zla, tedy morální Zákon daný shůry. Toto průběžné „vracení se" není, jak by se snad mohlo zdát, projevem zpátečnictví či kontrarevoluce, nýbrž projevem učení se z vlastních chyb, a tedy pokrokem.

Za třetí musíme uznat, že nositelé konzervatismu nejsou dokonalí lidé. Připouštím, že ti, kdo jej hlásají, mají obvykle vytříbenější smysl pro nebezpečí samoúčelného vytváření nových myšlenkových konstrukcí. Mají rovněž zvýšenou citlivost proti nebezpečí vzpoury vůči autoritám. Mnoho konzervativců však nemá týž metr jako na druhé i na svůj vlastní život. Není bez zajímavosti, že mnoho konzervativních myslitelů mělo a má ke křesťanství vlažný vztah. Konzervatismus tedy není imunní vůči lidské ideové pomýlenosti. Naopak mnoho levičáků má v některých dílčích životních otázkách dobré úmysly (jejich pomýlenost v otázkách systémových může být neuvědomovaná). Chci tím říci, že správné pochopení role pokroku se může v dílčích otázkách objevit i v případě levicových konceptů.

Za jakých okolností je (či není) konzervatismus pokrokový

Proč se vůbec snažím mluvit o pokrokovosti konzervatismu? Vždyť konzervatismus sám tohoto slůvka příliš neužívá. Naopak svým vlastním názvem jakoby ostentativně dával najevo, že alfou i omegou jeho učení je konzervování, byť dobrých hodnot. Domnívám se proto, že slovo konzervatismus je poněkud tendenční, neboť naznačuje jakousi protireakci pokroku. Není ideově nezaujaté a neprozrazuje nic o tom, že pokrok je v přísném slova smyslu legitimní. Naopak slovo pokrok, byť mezi konzervativci zprofanované, je samo o sobě nezaujaté a má předpoklady k tomu, aby náležitě vystihlo, co chce říci. Přesto si nemyslím, že konzervatismus se svým jménem dopouští kdovíjaké sémantické svévole, a tak nevnímám potřebu navrhnout pro něj nějaké nové jméno.

Co dělat, je-li konzervatismus vinou svých nositelů zbaven pokrokového náboje a nový nositel tohoto náboje je nelegitimní

Již jsem nastínil, že konzervatismus může uchovávat nejen dobré hodnoty, ale i ty zlé, byť nikoliv nutně záměrně. Nemám na mysli pseudokonzervatismus, o kterém se zmíním níže. Mám na mysli jev, kdy se člověk či systém pasivně „zabydlují" v dřívějších rozhodnutích. Věřím, že člověk má hříšnou přirozenost, a má stále sklon zneužívat okolnosti ke svému vlastnímu prospěchu. Systém se jeví na první pohled bezvadným a skutečně nemusí být zpočátku zjevně pokřiven. Bible však v jednom podobenství říká, že trocha kvasu prokvasí celé těsto. To se může projevit až v dlouhodobém časovém horizontu. Základem pro prosperující a svobodnou společnost je vědomí důležitosti vnitřní svobody. Užívají-li lidé společenských výdobytků v prvé řadě jako příležitosti k službě druhým a až v druhé řadě sobě, dokáží maximálně využít a ocenit jejich potenciál. Nedbají-li lidé vědomí důležitosti vnitřní svobody, tedy nikoliv svobody „k něčemu", ale svobody „od něčeho", nastupuje příležitost pro hřích, aby konzervatismus takříkajíc „vytuneloval".

Správcem dílčích legitimních ideí se pak obvykle stává některá z rebelujících skupin. Hovořím-li o dílčích legitimních ideích, myslím tím s nejvyšší pravděpodobností pouze podružné a odvozené ideje. Tak např. komunismus správně vystihl lidskou touhu po odstranění nerovností mezi lidmi a touhu po životě v ráji. V kontextu svého systému ji však promítl nesprávně, ba přímo tragicky.

Ve Starém zákoně čteme o tom, že Bůh Jahve dopouštěl svržení těch vládců, kteří se odklonili od Jeho spravedlivého zákona. Tím nemá být řečeno, že svržení je samo o sobě dobré. Ba co více, je-li revoluce motivována hříšnými pohnutkami (viz výše), jde jen o další násobení hříchu. Dobré však není ani trvání nekompetentní vlády. Prvním dobrým řešením může být žehnání a pokora spravedlivého lidu vůči nespravedlivým vládcům, druhým, sezná-li lid, že vláda brání tomu, aby lid odpovědně zúročil své hřivny a obdarování, revoluce inspirovaná vědomím odpovědnosti. Mezi příklady legitimního i nelegitimního odstranění moci postkonzervativců můžeme nalézt např. buržoazní, protifeudální revoluce.

Co s konzervatismem (resp. pseudokonzervatismem), který je pozdním důsledkem nelegitimní pokrokové (např. levicové) ideologie

Výše uvedené vlastně platí i pro tuto otázku. Zde však už vůbec nejde o konzervatismus. Zde jde o to, čemu se říká např. „konzervativní křídlo komunistické strany", „konzervativní nacionalismus" atd. Vlastně jde o použití slova konzervatismus pro něco zcela jiného než o čem byla dosud řeč. A nebo to paradoxně otočím: hovořil-li jsem výše o tendenčnosti tohoto slova, v tomto kontextu tendenční vlastně vůbec není. Plně vystihuje svou náplň, tedy konzervování hodnot, bez ohledu na to, zda jsou dobré či zlé. Je antonymem slova pokrok.

Konzervatismus a křesťanství

Pokusil jsem se tedy vysvětlit, v čem jsou konzervatismus a křesťanství pokrokové a v čem konzervativní. Z kontextu bylo možné vytušit vztah mezi konzervatismem a křesťanstvím. Konzervatismus je jakousi vlastností křesťanství. Vymezuje křesťanství např. v oblasti politiky, filosofie, teologie. Křesťanství učí, že pravda je absolutní a nadčasová. Církev je často obviňována, že hájí překonané doktríny a je také chválena, když je opouští. Nicméně některé hodnoty zůstávají nadčasové, byť na první pohled mohou vzbudit volání po reformě, po pokroku. Jiné hodnoty, typické zejména pro zkostnatělé církve a proudy, by bylo správné reformovat, zde však zůstávají dogmaticky v platnosti.

Domnívám se, že v posledních stoletích již církev zdaleka není onou avantgardní silou, která kdysi hrála prim např. v oblasti vývoje umění a hudby, která byla nositelkou vzdělání, zušlechťovala řadu dalších sfér života a formovala kulturu značné části světa (rozbor této myšlenky by zasluhoval samostatný článek). Dnešní církev je však stále relativně spolehlivým zázemím pro rozvoj konzervativního myšlení. Přesto jsem přesvědčen, že její vztah k hodnotě pokroku a k hodnotě zachovávání neměnných hodnot je posunutý, a to jak směrem k svévolnému liberalismu, tak „zatuchlého" zpátečnictví.

Svévolný liberalismus církve

Např. část dnešní římskokatolické církve se snaží přiblížit světu opouštěním některých doktrín. Jde zejména o doktríny, které vzbuzují zdání intolerance a úzkoprsosti. Mezi mediálně nejvděčnější patří jistě vztah k homosexuálům, vztah k celibátu, vztah k interrupcím a vztah k jiným náboženstvím. Poněkud v pozadí, leč v těsném sledu, nacházíme dogma o papežské neomylnosti a vztah k protestantům. Je opouštění těchto konzervativních hodnot opouštěním legitimního konzervatismu, anebo jen opouštěním přežilých a úzkoprsých pohledů na druhé lidi a na svět kolem? Opět platí, že obě odpovědi jsou relevantní.

I v církvi mají konzervatismus a pokrok své legitimní místo

Některé z církví, zejména ty, které se nepotýkají s fenomény tzv. nominálního křesťanství, náboženského synkretismu a z toho plynoucí evangelizační sterility, vytvářejí paradoxně dojem společenství, ve kterých se odráží svěží a legitimní duch současnosti. Lidé se v těchto živých církvích s důvěrou Boží drží nadčasových hodnot žijí v sebevydání Bohu, pravdě a druhým lidem, a přesto svým zevnějškem, zájmy či kulturou působí dojmem „moderních lidí". Účelem totiž, podle jejich mínění, není vytvářet jakousi křesťanskou subkulturu. Ale znovu: pokud vzniká v církvi nějaký specifický kulturní fenomén, měl by být avantgardní nebo - chcete-li - pokrokový pro hodnotu umění samotného (např. vznik a vývoj gospelové hudby v USA).

Kde je tedy hranice legitimity nadčasových hodnot a pokroku v církvi? Věřím, že v Bibli a v lidském svědomí. S církví a světem je to jako s příslovečnou lodí a vodou: zůstává-li voda vně lodi, loď je nadnášena, dostává-li se však do lodi, loď se potápí.