Ročník 2007‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Užitečně obtížný Sokrates

Jiří Fuchs

Filosof Peter Kreeft ve své knize Polemika se Sokratem1 promyslel tři fiktivní dialogy a hlavní roli v nich obsadil samotným Mistrem dialogu - Sokratem. Postupně Sokrata staví do myšlenkového konfliktu se špičkovými reprezentanty soudobé vzdělanosti - s přírodovědcem, filosofem a psychologem. Myšlenkové srovnávání Sokrata s dnešními intelektuály je pochopitelně možné. Bývá ale většinou dostupné pouze úzkému okruhu filosoficky zasvěcených. Tím, že zvolil formu dialogu, P. Kreeft tento úzký okruh prolomil. Zpřehlednil a uživotnil myšlenkové klání, v němž by nefilosof jinak brzy ztratil orientaci i chuť. Volbou dialogu dal Kreeft také nahlédnout do filosofické kuchyně, kde vznikají kvalitativně různé myšlenky podle toho, jak poctivá, emočně i ideologicky nezávislá, precizní a vynalézavá myšlenková práce za nimi stojí. Brilantními diskusemi tak vytvořil možnost aktivní účasti čtenářů na myšlenkovém tříbení v labyrintu nesnadných problémů filosofie.

Hlavním tématem polemik je mravní přípustnost umělých potratů. Z hlediska vnitřní logiky vývoje moderní až postmoderní vzdělanosti snad tato otázka nepředstavuje žádný problém; je spíše vnímána jako pseudoproblém, který se stal společensky lehce napínavým působením náboženských aktivistů. Ale to jsou přece fundamentalisté a dogmatici. Jejich iracionální, na pouhé víře postavené přesvědčení, se nemůže měřit s racionálně vyspělým, kritickým smýšlením dnešního vzdělaného člověka a otázku mravního aspektu potratu nemůže posunout do centra jeho intelektuálního zájmu.

Ne že by se snad dnešní intelektuál odtahoval od praktických problémů; spíše naopak. Vrhá se na otázky lidské praxe cíleně, většinou ovšem bez potřebné teoretické průpravy a rozhledu. Krom toho bývá jeho filosofování příliš často ideologizované až zpolitizované - dokonce i tehdy, když se zabývá milionovými oběťmi totalitních režimů. Filosofické příčiny tu zůstávají nedotázány a zůstávají překryty světonázorovými postoji či praktickými zájmy. Zabíjení lidského plodu je však eticky rovněž (a možná i srovnatelně) problematické. Avšak soudobému intelektuálovi to tak nepřipadá. Potrat naopak plynule zapadá do jeho světonázorového, empiricko-materialistického (a následně i hédonického) kontextu, v němž je nezájem o mravní stránku umělých potratů srozumitelný. Věc se zdá být jasná, žádný problém neexistuje. Situace zralá pro sokratovskou terapii.

Jestliže Kreeftův Sokrates naráží na značnou neochotu oponentů, aby prověřovali své bezproblémové postoje k potratům nepříjemnými (teoretickými) otázkami, pak to přesně odpovídá stavu pozdně moderní až postmoderní kultury. Tato kultura totiž bývá charakterizovaná jako postmetafyzická. Tím se rozumí, že už se zbavila témat a problémů, které přesahují možnosti zkušenosti a které se proto nedají zvládnout metodami speciálních empirických věd. Kladení takových otázek se v postmetafyzické kultuře pokládá za smyslu zbavené, neplodné. Jenže právě takové otázky jsou nezbytné k tomu, abychom se mohli o člověku dovědět něco podstatného, např. kým je, kdy vzniká, jak by měl a neměl jednat či jestli jsou potraty skutečně tak mravně neutrální, jak se předpokládá.

Tyto a podobné metafyzické otázky tedy vyžadují zapojení neempirického, vpravdě filosofického myšlení. Současný intelektuál však pro něj ztratil smysl i myšlenkovou výbavu; metafyzicky zlenivěl, zplaněl. Přitom ale sám ve svých sebevědomých výkladech člověka, lidského poznání a jednání metafyzické předpoklady, které mají neempirický obsah, také užívá. Domnívá se např., že ví, kým člověk je a co je v životě podstatné. To je jeden z typických paradoxů soudobého filosofického myšlení: vášnivě abstraktní metafyziku odmítá, ale zároveň z ní pokoutně čerpá. Výsledkem jsou fragmentární záběry antropologického tématu, kde logiku nahrazují svévolné modely a preference. Jiný paradox spočívá v tom, žemetafyzickou reflexí neprověřované (a tedy zdogmatizované) metafyzické předpoklady jsou vydávány za racionálně zralé, za vrcholy vývoje kritického myšlení. Moderní filosofii zůstalo vyhrazeno, aby objevila něco tak bizarního jako jsou „kritická dogmata".

Kreeftův Sokrates tyto obecné paradoxy novověké filosofie přímo nezkoumá, neboť se drží tématu mravního posouzení interrupcí. Přesto na ně v diskusi u svých oponentů pravidelně naráží. Jednak je jimi v rozhodujícím bodě celé debaty o potratech vytrvale ujišťován, že jakékoli zjišťování, jestli zygota osobou je či ne, by už bylo prázdnou metafyzikou; je to prý v podstatě neřešitelný problém. To je postoj agnostiků. Současně však jsou Sokratovi oponenti prakticky přesvědčeni, že zabíjený plod je pouze potenciálním člověkem. Proto nemají výčitky a proto také v diskusi ustavičně stáčejí pozornost ke svobodě matek. Jevově je přece naprosto jasné, že tu ještě nejde o člověka; a vše ostatní jsou jen metafyzické iluze. Přesvědčení o tom, že zabíjený plod není člověkem, pokládají Sokratovi oponenti za racionální, neboť ho zakládají ve vědách o jevech, a ty jim (jak se domnívají) garantují vědomí kritické identifikace zabíjeného plodu.

Pozice Sokratových oponentů je tedy v klíčové otázce „čím nebo kým je zygota?" teoreticky rozkolísaná: podle nich otázka je i není řešitelná. Když jsou Sokratem tlačeni k jejímu teoretickému promýšlení, nasazují masku agnostiků a okolkují. Je to prý otázka mlhavá, příliš teoretická, spekulativní, nezodpověditelná, metafyzická. Proč prý Sokrates raději nemluví o právech matky. Jakoby logika nevyžadovala, aby se nejprve zjistilo, kdo-co má být vlastně zabito, a pak se teprve rozhodovalo o tom, zda má být plod „ukončen". Nebo se snad v překotném honu za právy utlačovaných dospělo už k tomu, že ženy mají právo vraždit?

Když se ale Sokratovi oponenti ocitají na vlně praktického prosazování, ujišťují s odvoláním na vědu, že plod v raných fázích svého vývoje ještě zdaleka není člověkem. Nasazují pro změnu masku materialistů. Proč zrovna materialistů?

Jestliže o povaze zygoty necháme rozhodovat empirické vědy, pak se věří, že se jedná o pouhý organismus, který tyto vědy nejlépe popíší. To je ovšem materialistická víra. V ní se veškerá realita redukuje na hmotné jevy a jejich poznání je pak v kompetenci přírodních věd. Co když je ale základní materialistický předpoklad chybný a realita nového organismu (zygoty) je od počátku bohatší, než jak se empirickým vědám jeví? Co když je nový organismus jen složkou nové bytosti, která má i svou neempirickou stránku? Pak by byla jeho čistě empirická identifikace mylná. Že to není možné? Že přírodní vědy o nějakých neempirických (metafyzických) principech organismu nic nevědí?

Přírodní vědy jsou metodicky fixovány na zkušenost. Jak by mohla pouhá zkušenost potvrdit, že neexistuje nic jiného, než to, co je zkušenostně poznatelné? Tak jako samotná zkušenost nezjistí, že poznat lze jen to, co je dostupné zkušenosti, tak také nezjistí, že reálné je jen to, co je dostupné zkušenosti. Rozumný vědec-empirik se do takového filosofického dobrodružství nepustí. A dobrý filosof materialistické redukci reality na objekty empirických věd nevěří, protože ji úspěšně vyvrací. Ze stejného důvodu pak nevěří ani filosofickému empirismu, když redukuje poznání na zkušenost a prohlašuje empirické vědy za jediné racionální vztahování k realitě.

Sokratovi oponenti tedy jakožto reprezentanti soudobé kultury zastávají zároveň dva většinové filosofické postoje - agnosticismus a materialismus - které se sice vzájemně logicky vylučují, ale to by dnes mohlo vadit nanejvýš Sokratovi, kdyby s nimi absolvoval další, o stupeň teoretičtější dialog. Pikantní na tom je, že oba neslučitelné, většinové postoje intelektuálů postmetafyzické kultury jsou výsledkem neempirických reflexí - jsou tedy metafyzické. To už ale také zajímá jen nějakého Sokrata.

Bylo by však nanejvýš žádoucí, aby se takový Sokrates pustil i do zkoumání potemnělého filosofického zázemí etablované postmoderní sofistiky. Kdyby k tomu došlo, vyšly by najevo i důvody nezpůsobilosti soudobých intelektuálů k metafyzickému myšlení i jejich netečnosti k vlastním filosofickým rozporům.

Kreeftův fiktivní Sokrates prostudoval novověkou filosofii, ale zůstal vůči ní v zásadě imunní. Proto přistupuje k danému problému bez skeptických zábran a bez zátěže novověkého negativismu. Soudobí dědici novověké filosofie jsou naopak jejím skeptickým založením zasaženi, a proto jsou tak filosoficky neplodní. Přitom tuto svou impotenci paradoxně pokládají za zralý plod vývoje kritického myšlení. Podlehli totiž sebeklamu čelných novověkých myslitelů, kteří se domnívali, že svými negativistickými výklady lidského myšlení založili a pěstují vpravdě kritické filosofování.

Ve skutečnosti je tomu ale tak, že každá obecná negace nějaké hodnoty lidského myšlení se sama vyvrací; je rozporná a tudíž mylná. Tato triviální zápletka protagonistům novověké filosofie notoricky nedochází. Proto se při zdatném vynalézání různých variant skepse, subjektivizace, relativizace a redukce lidského myšlení stále opájejí vědomím kritické převahy nad tzv. naivními realisty a vědomím jakéhosi poslání, které z této převahy vyplývá. Tady někde leží hlavní důvod oné filosofické nouze novověkého myšlení, na kterou naráží i Kreeftův Sokrates, když se snaží logicky rozvíjet praktickou otázku mravního posouzení umělých potratů.

Jednu z podob zmíněné nouze soudobého filosofování, s níž se Kreeftův Sokrates potýká, jsme už zaznamenali. Je jí agnosticky určená neschopnost teoreticky řešit klíčovou otázku, je-li zygota osobou či nikoli. Sokratovi oponenti v masce agnostiků zdůrazňují, že o tom lze mít jen různá subjektivní mínění.

Naznačili jsme i jinou podobu nouzového stavu dnešní filosofie. Je jím netečnost k vlastním rozporům a mocný potenciál tyto rozpory rozmnožovat. Když totiž jde o nežádoucí názory, pozice či právní ošetření, čerpá soudobý intelektuál z bohatých zdrojů novověké negativity a častuje odpůrce radikální skepsí a všezahrnující relativizací. Když už se mu ale zdá, že jejich pozice rozmetal, negativní náboj odloží a začne stavět na troskách opozice vlastní projekty. Najednou se to jen hemží absolutními jistotami postmoderně levicového, materialistického či krajně liberalistického ražení. Hodnoty těla, právo na rozkoš, blahobyt, jsou najednou div ne posvátné. Maximalizace svobody při minimální etice a minimalizované restrikci je zase absolutní, neotřesitelnou zásadou. Účinné slogany proti nerovnostem a chudobě, emoční rétorika selektivně sledovaných práv a soucitu a nenásilí, sofistická taktika odbíhání od tématu k emočnímu vylaďování, schovávání se za úctyhodnou pluralitu názorů či podle situace za názor demokratické většiny - to vše zdařile skrývá základní rozpory přitažlivých idejí dnešních sofistů; činí je stravitelnými. Ne ovšem pro Sokrata.

Kreeftův Sokrates mluví výstižně o tvůrcích propotratové mentality jako o sofistech a připomíná, že oni především jsou odpovědni za zlo, které umělé potraty představují. Matky jsou spíše oběťmi té nešťastné filosofie, která v soudobých společnostech vládne. Jednoho takového filosofa - sofistu má Sokrates za partnera; nesnadného partnera. Nesnadného nikoli pro argumentační hloubku jeho myšlení, ale naopak pro asociativní těkavost a schopnost pružného, situačně výhodného střídání pozic - logika/ nelogika. Když ho Sokrates přivádí přesně stavěnými otázkami do úzkých, klidně zrelativizuje, co předtím uznal, zapře své objektivistické nároky, na nichž všechno zakládal, a ještě se přitom cítí nesmírně kriticky.

Omezování činnosti nacistů např. uznává novodobý sofista jako spravedlivé, protože chrání nevinné. A to bez ohledu na to, co si o tom myslí nacisté. Když mu Sokrates nabídne analogii s právním omezením potratů, odvolá se sofista na demokratickou většinu, která je momentálně pro potraty. Sokrates pochopitelně namítne, že většina se může mýlit. A sofista? Nedá se prý vůbec objektivně zjistit, jestli se nějaká většina (nacistická, komunistická...) kdy mýlí, jestli se vůbec někdo mýlí. Mýlí se prý jen podle mých-vašich, vždy však jen subjektivních standardů. A tak se Sokrates dovídá, že spravedlnost je prostě jen věcí mínění, že je relativní. Sokrates by mohl připomenout, že ochrana nevinných před nacisty byla před chvílí uznána jako objektivně spravedlivá, ale i když to neučinil, dostalo se mu stejně poučení, že konzistence je jen strašákem malých duchů. Nakonec byl Sokrates svým protějškem vyzván, aby zapomenul na logiku a zajímal se raději o fakta.

Takovou zkušenost dnes uděláte s postmoderními sofisty velice snadno. Najdou se na každé univerzitě, v každé redakci... Jejich pokrokový způsob myšlení si dokonce osvojují i splavní, moderní kultuře programově otevření teologové. Od nich zní už lehce omšelé slogany o pyšných držitelích jedné pravdy obzvlášť zvláštně. Nevztahují je totiž jen na fanatiky, s nimiž žádný argument nehne.

Kreeft přesně vystihuje podstatné rysy postmoderní mentality - skepsí předurčený způsob i strategie postmoderního myšlení. V základě postmoderní relativizace mravních hodnot je univerzální skepse k možnostem jistého, objektivního poznání. Není-li v myšlení nic jistého, mohou u každého výroku rovnocenně platit jeho opaky a veškeré myšlení je degradováno na úroveň čistě subjektivního cítění. Myslím jen, „jak to cítím", přičemž jiný „to cítí jinak". Neexistuje žádný důvod povyšovat mé cítění nad jeho. Jediným rozumným vztahováním se k jiným názorům je pak ničím neomezená tolerance. To se pochopitelně týká i etických názorů. Proto mohl Sokratův sofistický oponent bezstarostně relativizovat spravedlnost.

Tento postmoderní recept vypadá velice sympaticky, lidsky, a má také širokou odezvu. Nesmí se nad ním ovšem moc přemýšlet. Jestliže se totiž podíváme na postmodernistovo školení jako na (také) soubor názorů, je po iluzi. Zdalipak není jeho subjektivistické vyhodnocení možností myšlení také jen jeho „cítěním" a následná tolerance jen slaboduchou rezignací na rozlišování pravdy a omylu? Jestliže postmoderní humanista širokého srdce toto připustí, pak už není sebemenší důvod, abychom jeho poučení brali vážně. Se stejnou intenzitou a ochotou můžeme věřit i jejím opakům. Jestliže si však udělí dispens a řekne, že jeho hodnocení lidského myšlení je (výjimečně) jisté a objektivní, pak popře to, co nám tak důležitě sděloval: že totiž myšlení nemá šanci být jisté a objektivní.

V této pasti sebevyvrácení nadmíru kritického myšlení se ocitl Sokratův oponent, když na otázku, zda jsou všechny názory stejně pravdivé, udílí partnerovi v dialogu lekci pokory a humanity zároveň: „Všechna mínění se musejí brát v úvahu. Je dogmatické tvrdit, že pouze to vaše je správné." Na to mu Sokrates nastavuje zrcadlo. Sofista sice past vlastního rozporu nahlíží, ale reaguje typickým způsobem. Stěžuje si, že je mu z té logiky nevolno a vyzývá Sokrata, aby se přestalo mluvit o slovech a přešlo se raději k reálným věcem. To není jen svévolná Kreeftova konstrukce k diskreditaci jednoho fiktivního postmodernisty. Tento způsob reakce je potvrzen mnohonásobnou a trvající zkušeností s postmodernisty, kterou lze dnes udělat na potkání.

Ať se v souvislosti s problémem mravního zhodnocení umělého potratu dostanou diskuse k jakkoli odlehlým aspektům psychologicko-morálním, společensko-politickým, světonázorovým či právním, Sokrates je neúnavně vrací k základní otázce: čím-kým je zabíjený plod. Je to osoba, nebo shluk buněk - potenciální člověk? Odpověď na tuto otázku je zásadní. Rozhoduje o mravním posouzení volby potratu a všech intelektuálních i praktických aktivit, které ji nějak podporují. To je všem účastníkům diskusí jasné. Dalo by se čekat, že se tedy především soustředí na tuto otázku a pokusí se ji řešit. Sokrates k tomu své oponenty naléhavě a vytrvale vyzývá. Oni ji však zarytě odmítají jako příliš abstraktní, nereálnou. To není zrovna ukázkové svědectví o této době.

Jako se zastánci potratů v praktickém řádu dostávají do nezáviděníhodného postavení, když nevědí, zda se jedná o člověka, a přesto se rozhodnou plod zabít, tak se i v teoretickém řádu dostávají do neméně nevýhodného postavení, když vědí, že identifikace plodu je klíčovou otázkou a zároveň ji odmítají klást, ačkoli potraty vehementně prosazují. Co jiného jim v takovém intelektuálním rozpoložení zbývá, než potraty prosazovat sofistickou rétorikou a vylhanými důvody? Sokratův filosofický oponent se např. stylizuje jako citlivý humanista, plný soucitu a pochopení s ženami, které volí potrat. Na Sokratovu otázku, kde zůstal soucit s oběťmi potratů, ale reaguje chladně: není jisté, že jsou to lidé. Jsme ve škole humanity či ve škole pokrytectví? Typ dnešního filosofa je Kreeftem prokreslen mimořádně zdařile.

Je příznačné, že otázka, zda je fetus osobou, se aspoň trochu posouvá jen v diskusi s přírodovědcem/gynekologem. Ten sice také odmítá být metafyzikem, ale přirozený intelektuální zájem či aspoň zvědavost na Sokratovu argumentaci se trochu prosadí proti rigidní dogmatice scientistů, která jinak s převahou ovládá myšlení tohoto typu vzdělanců. To filosof je neoblomný. Agnosticko-skeptické předsudky má dobře zažité a odolnost vůči metafyzickému svádění značnou. A psycholog? Toho zajímají jen pocity partnera-pacienta. Obraz soudobé vzdělanosti se Kreeftovi vydařil.

Lidsky citlivá otázka o povaze lidského plodu ovšem přitahuje iracionální vlivy, které způsobují subjektivizující zfalšování postupů i závěrů samotného zkoumání. Oponent také dopředu Sokrata ujišťuje, že ani jejich metafyzická diskuse nepovede k ničemu. Vědecká fakta prý znají obě strany sporu, přou se do ochraptění a přesto v dané otázce setrvávají u svých protichůdných názorů. Sokratův oponent vzápětí názorně předvede sílu subjektivního zaujetí. Když ho Sokrates trochu vyškolí v metafyzickém způsobu myšlení o celku a jeho částech a přivede oblíbenou myšlenku o plodu jako části těla matky ad absurdum, stará se vážený doktor honem o to, jak nyní čelit odpůrcům potratů. Neboť to je přece hlavní zájem aktéra potratů - pravda o plodu je vedlejší.

Gynekolog s celou svou výbavou uznávaného vědce také nekončí slavně. Zkouší to všelijak, poukazuje např. na obrovský rozdíl vzhledu zygoty a dospělé osoby, ale logika a jedině adekvátní (metafyzický) způsob myšlení jsou neúprosné. Nakonec propadá sebelítosti a loudí od Sokrata pochvalu za to, že aspoň ví, že neví, zatímco jeho dogmatičtí odpůrci hází jistotami. Vyškemrá si však jen etický kartáč, neboť neví, a přesto zabíjí.

Sokrates přivedl diskusi na práh identifikace zygoty jako lidské osoby. Filosoficky přesvědčivé řešení hlavního problému by totiž ještě vyžadovalo náročnou diskusi o ontologické povaze lidské přirozenosti. Kreeftův Sokrates k ní odkazuje, když mluví o esenci a potencialitě jsoucna, které se projevuje jako právě vzniklý nový organismus. V této už neuskutečněné diskusi by se pak dalo odůvodnit, že adekvátní definice člověka v základě vyjadřuje člověka jako subjekt a princip všech životních procesů a činností. A poněvadž empirická věda identifikuje zygotu jako počátek nového života s genetickým kódem lidského těla, implikují jeho projevy lidský subjekt. Nutně ho předpokládají a jsou proto částí lidského života - jeho počáteční realizací.

Kreeft toto dotažení problému vypustil zřejmě proto, že přesahuje rámec zvoleného tématu i způsobu jeho zpracování. Tématem totiž není problém zygoty o sobě, nýbrž problém zygoty v kontextu soudobého, metafyzice krajně nepříznivého myšlení. Jeho typickým reprezentantům však chybí motivace i způsobilost k složitým diskusím o esenci, substancialitě a přirozenosti lidských jedinců. Dialogy Kreeft udržuje v mezích široké dostupnosti; mohou je sledovat běžně vzdělaní čtenáři. Také proto už asi náročnější finále nezařadil.

Tragikomickou figurou představuje v řadě (se Sokratem konfrontovaných) představitelů soudobé vzdělanosti psycholog, a to bez zvláštního Kreeftova přičinění. Zatímco gynekolog odborně zabíjí lidské plody a filosof svou umanutou skepsí (kterou si plete s kritičností) vytváří sofismata k otrávení ducha, psycholog poskytuje útěchu; profesionálně vyrábí dobré pocity. Sokrates mu připadá nezdravě racionalistický a konfrontačně moralistický. Půjde u něho zřejmě o nějakou potlačovanou potřebu. A také tam určitě bude strach. Tím se dnes vyloží všechno, co se vymyká standardům uvědomělého spolutvůrce či konzumenta soudobé, skepsí nalomené kultury.

Psychologovi je pravda o zygotě ukradená. On má před sebou případ, potřebuje se dostat Sokratovi pod kůži. Přitom má v otázce interrupcí intelektuálně konformní, pokrokové názory. Zasloužil by si tedy nejprve sám v této věci prověřující analýzu, dřív než se pustí do psychoanalýzy Sokrata. On má však jiné zadání. Má Sokrata znemožnit psychologicky, když to nešlo vědecky či filosoficky. Snaží se ho tedy obměkčit metodou soucitu. Hned zkraje mu pokrytecky vnucuje své přátelství, aby ho jako přítel lépe zbavil podvědomé viny, kterou za Sokratovou posedlostí pravdou hledá. Psychologova mimoběžnost je úsměvná. Nakonec je to Sokrates, kdo musí psychologem popletené poměry a funkce citů, rozumu, svobodné vůle a ctností uvádět na pravou míru.

Úsměv se však vytrácí, když si uvědomíme, že tento markantní posun zájmu od hodnoty myšlení k pocitům se stal v naší době paradigmatickým, všeobecně akceptovaným. Dobře je to vidět právě na pojetí dialogu. V druhé polovině dvacátého století nastal boom dialogu. Z dialogu se záhy stala ideologie, které se dovolával každý, kdo chtěl intelektuálně něco znamenat. Šířil se konsensuální dojem, že teprve naše doba objevila, když ne podstatu, tož tedy aspoň lidskou dimenzi dialogu.

Jak to? Copak tady nebyla např. tradice sokratovského dialogu, která vešla i do učebnic logiky? Jistě. Ale po té, co jsme lépe poznali člověka, už víme, že těžiště života není v nějakém hromadění pravdy, beztak sporné a relativní, ale v prožívání. Proto bylo potřeba znovu objevit a předefinovat samotný dialog. Bylo třeba mu ulámat ostny sokratovské konfrontační zavilosti, předefinovat ho a zlidštit. Prakticky taková humanizace dialogu znamená, že partneři si nepomáhají ke společnému hledání pravdy, ale k tomu, aby se v komunikaci dobře cítili. Zdvořilosti a lichotky neberou konce.

Ohledy na to, abychom se snad nedotkli ješitnosti partnera, jsou na vysoké úrovni. Nejde prý totiž o nízkou snahu někoho v diskusi porazit, přesvědčit, manipulovat, přetahovat na svou stranu. Nejde ani o ušlechtilou snahu posloužit druhému tak, že sám nahlédne problematičnost svého dosavadního přesvědčení. Neboť v životně závažných otázkách beztak u každého v posledku rozhoduje iracionální volba toho kterého přesvědčení. Takové je aspoň skeptické poselství vyspělé kultury, která si tento lidský úděl dokáže poctivě a bez racionalistických příkras přiznat. Do této kultury má hašteřivý, dotěrný a maniakálně povýšenecký Sokrates daleko.

Co je tedy cílem kultivovaného dialogu pozdně demokratických společností? Setkávání, abychom se dobře cítili. Abychom si užívali lesku konferencí a kamer i příjemné, nekonfliktní komunikace, prokládané častým vzájemným uznáváním našich intelektuálních výkonů. Cílem dialogu je mírové soužití, respektuplné vztahování Já a Ty, které je přeplněné netečnou tolerancí a nasloucháním tam, kde by bylo třeba zvednout hlas. Takové pojetí dialogu se stalo výzvou, která oslovuje. To nemohli přeslechnout ani pokrokoví teologové. V křesťanských kruzích zorganizovali intelektuální adorace dialogu ve velkém.

Přesto lze pod vznešenou rétorikou a zženštilou líbezností v takovém pojetí dialogu rozpoznat vyumělkovanou neplodnost. Dialog tu ztratil svou přirozenou funkci a finalitu. Je primárně stavěn pro pravdu, ne pro sebeshlížení a sebeprožívání. Je skvělým nástrojem poctivého hledání pravdy, která má v lidských životech podstatný význam. Sokrates to pochopil. Skepsí zasažení intelektuálové současnosti nikoli; ti degenerovali do role sofistů. Pravda je obtěžuje, unavuje, je jim protivná, úsilí o ní častují opovržením a posměchem. Takové je skutečné pozadí objevu nového, prý lidštějšího pojetí dialogu.

K nám se tato manýra dostala opožděně, po revoluci. Užívali jsme si ji však dosytosti po celá devadesátá léta. Dialog se stal zaklínadlem, div ne všelékem. Nejprve ho ve svých učených monolozích skloňovali intelektuálové, po nich v méně učených monolozích hodnostáři, funkcionáři a novináři. Když se někdo nahlas podivil, dostal nálepku fundamentalisty a byl tlačen na okraj. Nakonec se toto slovo podařilo dokonale ošoupat a zprotivit. Postmoderní dialog, založený na blátivé, všeobjímající pluralitě, spustil pravé orgie diplomatického umění. Stal se symptomem rétorické nabubřelosti a souvztažného myšlenkového vyprázdnění.

Dnes se zdá být vzývání dialogu lehce za zenitem, vypadá to, že se agitátoři trochu unavili. Ale není důvod předčasně jásat; blátivý podklad přetrvává. Ti intelektuálně čilejší už možná vyhlížejí nová hesla k oslovení. Kreeftem očištěný (autentický) dialog to určitě nebude.

Poznámka:

1. Peter KREEFT: Polemika se Sokratem, Hnutí pro život ČR, Praha 2007. (Pozn.: české vydání Kreeftovy knihy The Unaborted Socrates: A Dramatic Debate on the Issues Surrounding Abortion se právě chystá.)