Ročník 2007‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

„Moudrost“ jen pro vyvolené

Roman Cardal

Už to začíná být nějak podezřele dlouhé. Ani napočtvrté se v diskuzi mezi mnou a Antonínem Dolákem mračna nejasností příliš nerozptýlila. Soudě podle předešlého příspěvku, vina za to padá jednoznačně na mne. Posunul jsem prý totiž debatu zcela jiným směrem a k tomu jsem se navíc dopustil nepatřičné dezinterpretace textualismu. Upřímně řečeno, stojí-li pan Dolák o nějaké ústupky z mé strany, přistoupím bez skrupulí na jeho výtky a budu místo „extramentální reality“ napříště hovořit jen o „textech a metatextech“. Běží totiž o zcela podružné otázky, které na nekonzistenci textualismu stejně nedokáží nic změnit.

Podrobme tedy (doufejme, že naposled) Dolákovo stanovisko kritickému drobnohledu a posuďme, jaký stupeň filosofické závaznosti si může legitimně nárokovat.

Textualista konstatuje kruhovost při snaze o dokazování apodiktické platnosti principu sporu, pročež deklaruje nezdar takového počinu (tj. nedokazatelnost diskutovaného principu). Tím pádem zůstává ve hře permanentní logická možnost opaku všech našich koncepcí. Východisko z krizové situace myšlení je zprostředkováno pragmatickým přijetím validity principu sporu, v němž si zmíněnou logickou možnost platnosti opaků našich pojmů prostě pragmaticky nepřipouštíme.1

Během našich debat jsem A. Doláka upozornil na fakt, že smysluplné zavádění pojmu „pragmatismu“ je v textualismu taktéž stiženo beznadějnou kruhovostí. Přímý důsledek tohoto pak v logice samotného textualismu spočívá v jeho zásadní nedokazatelnosti, a tudíž v nezbytnosti neustálého počítání s logickou možností platnosti jeho opaku – s „ne-pragmatismem“. Vyjádřeno pregnatněji – pojem „pragmatismu“, s nímž textualista v sebezáchovném instinktu operuje, je v sobě rozporný. Jeho účinnost při imunizaci lidského myšlení před totálním znicotněním v kontradikci se tak rovná nule.

Pan Dolák mne ovšem důrazně poučuje o tom, že pro svůj „dogmatický racionalismus“ přehlížím danost žitého textu, který se nám prý ukazuje ve své původní neurčitosti, adekvátní konceptuální nezachytitelnosti a hlavně oproštěnosti od platnosti principu sporu. Nepřehlédnutelným symptomem existence takového „cítěného a prožívaného“ textu je prý např. vnímání bolesti.

Přestanu teď na chvíli oponovat a ujmu se v zájmu pana Doláka úlohy obhájce důsledné textualistické pozice. Jako takový se musím ptát, jak si vůbec mohu dovolit identifikovat nějaký „žitý text“, nějaké „prožívání bolesti“ v jejich nezávislosti na principu sporu? Jedině tak, že je rozliším od interpretujícího metatextového myšlení, fungujícího podle řečeného principu, tedy jen a pouze s odvolávkou na jeho (samozřejmě toliko pragmatickou) platnost. Jenže princip sporu se i ve svém pragmatickém pojetí utápí v kruhovosti, je nedokazatelný,doprovázený neustálou možností své totální neplatnosti, tedy od základu nejistý. A tímto nástrojem A. Dolák identifikuje „žitý text“, který sice pro nabuzení dojmu konzistence textualismu vybavuje definičním znakem neurčitosti, ale už raději honem odkládá textualistickou „kritičnost“ a nepřijde mu ani na mysl, že takto reflektovaný „žitý text“ implikuje svůj pravý opak „ne-žitého textu“, který je současně „ne-textem“, anebo „ne-vnímáním bolesti“, které je zase zároveň „ne-vnímáním ne-bolesti“ i „vnímáním ne-bolesti“ atd., vše samozřejmě ve stejném ohledu.

Kromě toho je skutečnou záhadou, jak lze vlastně za těchto podmínek vůbec konstatovat „ukazování se něčeho neurčitého“. Vždyť toto ukazování, nezávislé ve své subracionální manifestaci na principu sporu, je ipso facto taktéž „ne-ukazováním“, „dějem“ i „ne-dějem“, a my jsme i nejsme schopni žitý text, pro nějž princip sporu platí i neplatí, intuitivně-neintuitivně identifikovat apod.2 A. Dolák si tedy únikem k danosti žitého textu moc nepomohl. Naopak. Rozpornost textualismu tím opět nově vychází najevo.

Neméně udivující je i Dolákova jednoznačná konstatace údajné kruhovosti při dokazování apodiktické platnosti principu sporu. Jak na to můj oponent vlastně přišel? Pomocí samotného principu sporu. Ten je ovšem nedokazatelný, nejistý, implikující svou radikální neplatnost. Proto je nedokazatelná, nejistá a svou platnost popírající i identifikace kruhovosti při dokazování inkriminovaného principu. Budeme-li tudíž důslednější než A. Dolák, řekneme v autentické intenci textualismu, že princip sporu je i není kruhově dokazován-nedokazován, je i není principem atd.

Neustálé Dolákovo šermování kruhovostí-nedokazatelností principu sporu proto není tak neškodné, jak si autor bezelstně namlouvá. Dokud jsme prý při ozřejmování v kruhu, nic nedokazujeme. Je si tím A. Dolák opravdu jist? Kdyby účelově nevypnul svoji „kritičnost“, nezapomněl by dodat úplný opak tohoto až příliš okatě jednoznačného tvrzení, tedy např.  „jste-li při ozřejmování v kruhu, apodikticky dokazujete“. Nedokazatelnost principu sporu toto „vyvážení“ neúprosně požaduje.

Můj oponent však již jednou předvedl ještě jiný roztomilý trik. Dokud prý princip sporu nedokážeme, není jisté, že rozpornost je chybou. Dobrá, ať to třeba není chyba. Nicméně nechť si ani zde pan Dolák nehraje na vyvoleného a čestně vyjeví plnou implikaci jím zastávané teorie, totiž že rozpor-nerozpor je i není chybou. Nebo snad máme v tichém úžasu nad skvělostí textualismu tolerovat všechny jeho jednoznačné výpovědi? Máme se nechat přesvědčit neslýchanou kamufláží o tom, že i textualismus je pouhou hypotézou? Proč pan Dolák ihned nedodá, že je i není hypotézou zároveň a ve stejném ohledu (viz nedokazatelnost principu sporu)? Ledaže zde diskutujeme s vyvoleným a zasvěceným myslitelem, který zcela určitými, vnitřní rozpornosti nekriticky uchráněnými pojmy káže o radikální nejistotě a možné rozpornosti všech našich myšlenek.3 Podobná debata ovšem zřejmě ztrácí smysl.

Jaký závěr tedy smíme učinit? Fundamentální nejistota jakožto důsledek (jednoznačně!) tvrzené nedokazatelnosti principu sporu nemilosrdně zasahuje každý Dolákův pojem zvlášť i celou jeho tezi o poslední nezajištěnosti lidského myšlení, která je a vždy bude navzdory explicitním proklamacím o své neurčitosti (možné rozpornosti) zcela určitou (bezrozpornou) myšlenkovou pozicí.4 Proto si dovolíme nevzít na vědomí jeho závěrečný exkurz o údajných dvou možnostech, před nimiž má naše myšlení stát. I toto tvrzení je až skandálně jednoznačné a nechce-li být zjevením ze světa zasvěcených Vyvolených, musí být v logice samotného textualismu korigováno svým kontradiktorním opakem. Co po tom všem ale zbývá? Verbální magie, pseudokritické pózování a oddání se „moudrosti“ těch, kterým se dostalo výsady přímých intuitivních vhledů do světa „nezatíženého“ „racionalistickým“ principem sporu.5

Poznámky:

  1. Dolák tvrdí, že prý nedokazuji rozpornost textualismu, ale jen rozpornost textualismu v kombinaci s pragmatismem. Copak ale není pragmatismus integrální složkou textualismu? Bez pragmatické pojistky přece končí naše myšlení v okamžité a neodvolatelné kontradikci.
  2. Předpokládám, že si pan Dolák neplete „ukazování žitého textu“ s jeho „ne-ukazováním“, „děj“ s „ne-dějem“, „prožívání“ s „ne-prožíváním“. Vyjme-li ale danost žitého textu z vlády principu sporu, tyto důsledky skutečně naskakují. Pak se odvažuji dotázat, cože nám to chce A. Dolák vlastně sdělovat?
  3. Již tím, že Dolák vymezuje textualismus vůči pozici, kterou zastávám já, uděluje jí zcela jistou určitost. A to mlčíme o bezrozporně aplikovaných pojmech, z nichž celou svou hypotézu-nehypotézu utkává.
  4. Např. bezrozporný pojem rozpornosti už samozřejmě není (jak jinak!) „racionalistickou“ interpretací žitého textu! Asi si musíme zvyknout na to, že některé výsady textualistů jsou prostě nedotknutelné.
  5. Považuji jakékoliv pokračování v analýze Dolákova iracionalistického dogmatismu za zbytečné. Jenom si na závěr dovoluji připomenout, že má-li být jeho jedinou jistotou danost plurality textů mimo platnost principu sporu, ať není opomenuta nutnost zbavit jednoznačnosti i tuto výpověď. Přiznám se, že jsem zatím zdaleka nedospěl do takového stádia antilogického mysticismu, abych nahlédl možnost danosti plurality bez současné asistence principu sporu. Jelikož nepatřím do okruhu zasvěcených, nezbývá mi než vidět v tvrzení danosti plurality čehokoliv při současné absenci platnosti principu sporu genuinní kontradikci.