Ročník 2007‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Proti dogmatickému racionalismu

Antonín Dolák

Hned na úvod chci poznamenat, že Cardalův název Neobhajitelnost bezrozpornosti textualismu je zavádějící. Argumentace jeho článku totiž nemíří proti bezrozpornosti textualismu vůbec, ale jen textualismu kombinovanému s pragmatismem, což je jasné i z názvu mého předchozího článku nazvaného Proč pragmatismus: diskuse o zákon sporu pokračuje.

Cardal stále zavádějícím způsobem mluví o tom, že textualismus je proti existenci „extramentálního“ světa, když mnohem správněji textualismus vyjádříme tím, že textualismus je proti existenci „nontextuálního“ světa. Cardal si můj přístup plete s Berkeleyho idealismem: netvrdím jako tento irský biskup, že vše je mentální, ale že vše je text.

Podle Cardala se dopouštím kruhu: tvrdím, že ZS pragmaticky volíme, a přitom pojem „pragmatická volba-akce“ již ZS předpokládá.

Jak jsem minule uvedl, existuje „text našeho života“, kterému budu říkat „žitý text“. Základním znakem tohoto textu je neurčitost. Tento text nám jednoduše neposkytuje jasná a zřetelná kritéria, jak jej v metatextu interpretovat, což má za následek existenci mnoha metatextů-interpretací životního textu. Mnohé z těchto interpretací jsou rovnocenné, i když jsou protikladné, nebo jen jednoduše jiné. 

Cardalův striktní racionalismus jej nutí k tomu, aby předpokládal, že v žitém textu jistě je („platí“) ZS. Proto tak musí interpretovat i mou teorii: v žitém textu se nějak uplatňujepojem „pragmatické akce“, který již ZS předpokládá.

Je to však jinak – jak jsem řekl, žitý text je neurčitý, a proto nevíme, zda v něm ZS platí, nebo ne. Když hovořím o „pragmatické akci“, je to jen racionalistická interpretace žitého textu. Ano, k této interpretací již je zapotřebí ZS, tak jako ke každé interpretaci. Žitý text však nelze plně ztotožnit s touto a ani s žádnou jinou interpretací. Žitý text se především ukazuje,i když neurčitě, mlhavě, rozostřeně a velmi nejistě. Nějak jej cítíme, mám-li použít tuto mentalistickou, a proto pro textualismus striktně vzato nevhodnou metaforu. Žitý text je jistým způsobem dán, vyskytuje se, fakticky se vykazuje. Žitý text je na ZS nezávislý.

Upozorňuji v této souvislosti na častou chybu racionalistů a také Cardalovu. Nerozlišuje svět od jeho racionalistických interpretací, neboli řečeno textualisticky: nerozlišuje žitý text od jeho mnohých interpretací-metatextů. Budu dále pokračovat v běžné terminologii: svět není identický s pojmy jej zachycujícími.

Dalším častým hříchem racionalismu je nerespektování neurčitosti světa (žitého textu) Svět přeci není vystavěn z přesných pojmů jedné teorie, máme zde jen mnoho teorií snažících se svět lépe či hůře (ale také jen jinak!) zachytit. Právě proto, že svět je neurčitý, je i nejisté, které pojmy ho nejlépe „pojímají“, a zda je skutečně zachytitelný jen jednou Velkou či Základní Teorií.

Intuitivně cítíme (zdá se nám evidentní), že v žitém textu dochází k nějakým změnám. Žitý text se zkrátka (mnohdy nepředvídatelně, nejistě a nejasně) mění, proměňuje, přetváří.Tato intuice je velmi silná a zřejmě nezávisí na ZS (o tom víc dále).

Diskuse s Cardalem přináší své plody, proto, jak si bystrý čtenář již jistě povšiml, musím upravit jedno ze svých stanovisek: ne každý text předpokládá ZS. Je tu totiž „žitý text“, který je tak neurčitý, že nevíme, zda v něm ZS platí. Proč mu tedy vůbec říkáme text? Protože k tomu, aby jej šlo nějak (byť i chybně!) metatextuálně uchopit, musí mít společného „něco“ („kousek“ formy, „trochu“ struktury, část pravidel) se všemi možnými metatexty. Nebo se musí alespoň ukazovat tak, aby byl (byť i chybně) v textech zobrazitelný, reflektovatelný, interpretovatelný. Žitý text se jmenuje text ne proto, že v něm, jako v ostatních metatextech, které žitý text reflektují, platí ZS, ale proto, že s nimi má „cosi“ (co možná ani není „něčím“: zde narážíme na hranice většiny našich textů) společného, nebo (to je druhá možnost) s nimi nemá společného vůbec nic, ale alespoň se jim sám od sebe ukazuje do té míry, že jej mohou nějak (třeba zcela chybně) interpretovat (alespoň jim žitý text o sobě „pravdivě říká“, že existuje).

Zdůrazňuji, v neurčitém žitém textu neleží žádný Cardalův pojem „pragmatické akce“, tento pojem leží až v jednom z metatextů-interpretací tohoto žitého textu. Z žitého textu lze pouze (velmi neurčitě a velmi nejistě) odvodit, že v něm něco nejistě korelujícího „pragmatické akci“ probíhá. Tedy zas a znovu: ZS předpokládá jen pojem „pragmatické akce“, ne mlhavá aktivita v rámci žitého textu.

Pragmatické volení nemá nic společného se ZS, je před ním. Až jeho popis-interpretace ZS vyžaduje. První poznávání žitého textu je pro jeho neurčitost nejisté, spíše prožívané a pociťované než promýšlené. Žitý text je také text, ale v něm mají slova nejasné významy, najdeme zde snad i rozpornost, proměnlivost, nepředvídatelnou dynamičnost. Nelze jej tedy přímo nijak jazykově formulovat a ukotvit uměle statickými pojmy (i když je jejich statičnost zakořeněná v definicích jistě praktická). A přece je to právě toto poznání žitého textu, které způsobuje tvorbu (či jen výskyt) různých metatextů, pokoušejících se interpretovat-popsat velmi neurčitý (protože zprostředkovaný velmi neurčitým poznáním) žitý text. (Uvědomuji si, že používám mnohých mentalistických či psychologistických termínů, ale to jen pro snadnost: vše lze reformulovat striktně textualisticky.)

„První věc, na kterou se A. Doláka nemůžeme nezeptat, je tato: jak je možné, že vůbec něco ví o PA (o pragmatické akci-pragmatickém chování, o onom x)?“

V žitém textu se ukazuje (vyjevuje, vykazuje, děje, je dána) aktivita, jejímž jen velmi neumělým vyjádřením je pojem „pragmatická akce“. Takže jak vím o PA? Tak, že něco, co PA neobratně popisuje, se v žitém textu samo ukazuje. Platí však, že i toto mé poznání je umožněno až ZS - a musím tedy v tomto bodě souhlasit s Cardalem? Že je existence pragmatické volby jen hypotetická, že závisí na tom, zda platí ZS? Že se tak volba může dít bez ZS, ale bez ZS se nemůže dojít k poznání, zda k ní skutečně došlo?

Ne, tak tomu není. Uvedu několik zásadních bodů, proč ne:

  1. k tomu, že ZS máme zvolit kvůli užitku atd., nás vede samozřejmě ZS (přesněji ZS uchopená minulá zkušenost) – potud je pragmatismus skutečně ZS podroben,
  2. pojmové (a tedy přesné) poznání toho, zda k pragmatické akci došlo, vyžaduje ZS,
  3. pragmatická akce sama ZS nevyžaduje – potud je pragmatismus na ZS nezávislý,
  4. jak jsem však přišel na bod 3? Tak, že disponujeme intuitivním zakoušením, zkušeností či prožitkem na ZS nezávislým (a tedy nevyslovitelným a neurčitým), prožitkem vůle a volby: to nám umožňuje poznat nejen to, že proces volení na ZS nezávisí, ale také, že se volení dělo a děje (neboli že v žitém textu se nezávisle na ZS objevují „věty“, které označujeme jako volení a rozhodování). Volení pociťujeme, zakoušíme, volení se ukazuje-projevuje nezávisle na ZS a nezávisle na ZS je i poznáváno. Dodávám, že intuitivní zkušenost (či věty žitého textu, které se samy od sebe ukazují-vyjevují) je sice sama nevyslovitelná, avšak motivuje k tvorbě mnoha jejích interpretací-metatextů žitého textu snažících se ho přece nějak (byť nešikovně) uchopit. O této intuici (zkušenosti ukazujícího se žitého textu) zde již v reflexi hovořím skrze ZS, ale ona sama je poznána bez ZS, stejně jako bez ZS poznává (byť neurčitě a její poznání nelze přímo vyslovit – neurčitost jejího poznání však neznačí jeho chudost, spíše naopak, je velmi bohaté, pestré a hluboké, jen těžko skrze ZS interpretovatelné: jeho složitost a nepoddajnost však k jeho vyjádření přímo vybízí).

Je však třeba zdůraznit, že celá naše diskuse výrazně odbočila od svého hlavního předmětu, jímž je nedokazatelnost ZS. Všechny ty pragmatické akce a jejich (ne)myslitelnost jsou podružné a pro mou tezi, že ZS je nedokazatelný, nepodstatné. Vyzývám tedy pana Cardala, aby se vrátil k diskusi o nedokazatelnosti ZS: „míček“ (rozuměj: důkazní břemeno), pokud si dobře vzpomínám, zůstal u něho.

Cardal v této souvislosti jen závěrem opakuje (tentokrát naštěstí jen hypoteticky), že jelikož je ZS absolutní, žádné jiné založení než kruhové (tedy sebezaložení sebou samým) nejenže nepotřebuje, ale ani nemůže mít, a dokonce kruhovost vyžaduje. Na tuto hypotézu lze odpovědět snadno: jistě, je-li les absolutní, nic mimo něj není a absolutnost lesa to dokonce vyžaduje, ale odkud se ví, že les je absolutní? V lese se samozřejmě zdá, že vše je les, obzvláště v lese, z kterého nelze vystoupit (jako myšlení ze ZS). To Cardal v hypotéze tvrdí absolutnost ZS, na něm tedy leží důkazní břemeno svou tezi vyargumentovat.

Ze ZS nejen můžeme soudit na nedokazatelnost ZS, ale můžeme si skrze ZS uvědomit, že jelikož jsme omylní a koneční (neboli naše texty nejsou všeobsáhlé a stále nevyčerpávají žitý, proměnlivý a mnohdy nepředvídatelný žitý text), nemusí ani princip našeho myšlení (textu), tedy ZS, mít obecnou platnost. Navíc se z žitého textu mnohdy ukazuje něco, co není snadno, a už vůbec ne úplně skrze ZS, interpretovatelné, a co ZS k svému průběhu ani nepotřebuje (např. prožitek odporu, rozhodování, slasti, bolesti, vjem barvy).

Dále cituji toto: „Existuje-li toliko myšlení bez svého extramyšlenkového korelátu, pak nelze žádný pojem včetně pojmu ‚pragmatické akce‘ projektovat mimo režim myšlení ovládaného základními (pragmatickými) logickými zákony.“ Cardal mezi zákony počítá samozřejmě i ZS. Nejprve musím zdůraznit, že Cardal zde opět (viz výše) dezinterpretuje textualismus mentalisticky. Proto musím opakovat: textualismus mysl nepředpokládá. Jelikož je tomu tak, jsou možné také texty bez ZS, mezi které může patřit žitý text.

Jako textualista mohu odpovědět také následovně: tento a Cardalův text (samozřejmě i jiné) je psán podle ZS – proč a k čemu, to nevím. Já se jen těchto pravidel držím, a to právě proto, že to jsou pravidla (od „pravidelnost“ – zvyk psát jistým způsobem, zde podle ZS). Nebo textualisticky „čistěji“: text podepsaný slovem „Dolák“ se drží ZS, příčiny toho jsou neznámé. V metatextu popisujícím naše texty platí dále metapravidlo, že komunikace neboli interakce dvou textů je možná jen tehdy, dodržují-li tyto texty stejná pravidla. Pokud tedy komunikuji s textem od Cardala, používám k tomu stejné pravidlo jako on, tedy ZS.

Cardalova otázka: „Proč má tento text tato pravidla?“ tedy není chybná, ale přímo nesmyslná. Texty jsou dány spolu s jejich pravidly – jsou dány různé texty a různá pravidla. My se pohybujeme v jednom typu textů - a právě proto používáme tato pravidla. Avšak: Cardalova zmíněná otázka se ptá po vzniku či příčinách textů a jejich pravidel. Nemůže na ni přeci jen odpovědět některý z metatextů, který může ospravedlnit zase jen meta-meta-text ad infinitum? Jistě, ale pro pluralitu metatextů je vysvětlení nejisté. Jediné, co je jisté, je to, že existuje pluralita textů a pluralita jejich pravidel. To se ukazuje nezávisle na ZS. Jistě, i ukazující se a intuitivní lze podrobit pochybnosti, ale je jistější (víc nás přesvědčuje o své platnosti či existenci) než např. ZS, který je přítomen, aniž nás o své platnosti jakkoliv ujišťuje (např. bolest o své existenci ujišťuje mnohem víc).

Někdo by mohl namítat, že nic takového jako poznání nezávislé na ZS, byť sebevíc neurčitější, neexistuje. Proto uvedu toto: paradigmatickým příkladem tohoto poznání je např. samo zakoušení bolesti. Bolest je daná, vyskytuje se nezávisle na ZS. Také se děje nezávisle na ZS a vůbec tedy ZS nepředpokládá, to je snad zřejmé. Je však třeba si povšimnout i toho, že když trpící svou bolest zakouší, tak ji nejenom prožívá, ale také jistým způsobem poznává (poznává její kvalitu, která je téměř nepopsatelná – o tom dnes dobře hovoří teorie qualií). Je s bolestí přímo obeznámen, nepoznává ji jen z popisu – setkává se přímo se stavem bolesti, ne jen s jejím vyjádřením v propozici (abych užil russellovské terminologie). Jeho kontakt s „objektem“ je tedy v intuici přímý-bezprostřední, nezprostředkovaný jazykem. Žitý text se mu ukazuje přímo, ne přes metatextuální interpretace. Poznání něčeho z obeznámenosti pak vede k tomu, že to popisujeme. Intuitivní procítění něčeho (např. bolesti) vede k tvorbě propozic snažících se bolest a její kvalitu zachytit skrze pojmy, obrazy, metafory,… Kvantifikace bolesti, různé pojmy, popisy, metafory bolesti či analogie něčeho s bolestí jsou jen vždy nedokonalé pokusy (dělané již pomocí ZS) bolest zachytit.

Tato intuice 1) nezávisle na ZS probíhá, 2) nezávisle na ZS poznává a 3) sama je nezávisle na ZS (tedy opět jen intuitivně) poznávána. Její poznání je neurčité a bezprostředně nevyslovitelné – lze jej vyslovit jen nepřímo, skrze model-teorii či metatext, který již vždy ZS předpokládá. Vidím zde riziko naivní fenomenologie či empirismu, kladoucí často „empirické danosti“ či „invarianty“ poznávané právě jen údajně „nevinným okem“, tedy předjazykovou či mimojazykovou zkušeností. Pokud však můj textualismus hovoří o žitém textu, musí hovořit i o tom, že žitý text je dán a že je v něm něco dáno, něco, co fenomenologové označující jako „fenomény“, za něž nelze jít a empiristé zase jako „empirické danosti“.

Můj žitý text není nontextuální entita, tím se zbavuji bezprostředního rizika nařčení z postulace „nevinného oka“ (tedy oka poznávajícího nezávisle na jazyku). Intuice tedy není nejazyková (i když je nezávislá na ZS), jen je její jazyk velmi neurčitý, obrazný, metaforický, mnohdy kontradiktorický apod. – je to právě onen žitý text. V textualismu je třeba rozlišit samotný žitý text a jeho uchopení skrze intuici, které lze označit jako žitý metatext, a dále stále na ZS nezávislé uchopení této intuice, tedy žitý meta-metatext, až pak následují další metatexty, již se ZS pracující. Nejde o zbytečnou složitost – jde o textualistický model běžné reflexe a reflexe reflexe atd.

„Empirické danosti“ či „fenomény“ jsou tak již převedeny na jazykové entity žitého jazyka (riziko nevinného oka je eliminováno), stále je však poněkud podivné, jak mohou být bez ZS, když přece jde o části textu, slova či věty. Jejich význam je nepevný a někdy protikladný. Uvažujme opět prožitek bolesti – jde o text nejasný a neurčitý, neustále proměnlivý a přesně nepopsatelný, nemodelovatelný běžnou logikou či sémantikou, a ani syntaxí.

Cardal ve své pozn. 3 napadá mnou proklamovanou hypotetičnost našeho myšlení založenou na hypotetičnosti ZS, která podle něho neplatí proto, že její myslitelnost je také na ZS založena. To jsem však nikdy nepopíral, naopak, vždy jsem jasně říkal, že právě ZS nás vede k zjištění o tom, že je nedokazatelný a celé naše myšlení tedy navždy pouze hypotetické. Celá úvaha o hypotetičnosti myšlení pak platí pouze tehdy, platí-li ZS, což však není a nebude jisté. Nabízejí se nám zde dvě řešení: 1) ZS platí, ale to se nikdy nedozvíme, stejně jako se nedozvíme, že je platná naše úvaha o tom, že se to nikdy nedozvíme, 2) ZS neplatí, a pak neplatí žádné naše úvahy, ani ta o hypotetičnosti – na tuhle možnost nemůže myšlení užívající ZS přijít, protože myšlení nemůže myslet svět, v němž neplatí ZS.