Ročník 2007‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Západní civilizace

Roman Joch

Západní civilizace má své kořeny ve starověké židovské civilizaci a v antické řecké civilizaci, jejichž je dědičkou. Jak staří Židé, tak antičtí Řekové – jakkoli byli na první pohled od sebe odlišní – měli jeden společný rys, který je zásadně a kvalitativně odlišoval od všech ostatních starověkých národů. Tyto národy žily ve společensko-politických formacích, jež měly podobu říší, a byly to orientální despocie. V nich byl pozemský vládce – např. faraon v případě Egypta – vnímán jako vládce vesmíru, jako bůh. Dynamiku životům lidí udávaly přírodní rytmy, např. záplavy Nilu. Protože pozemský vládce byl vnímán jako totožný s vládcem vesmíru, vnímali lidé svůj svět jako jediný možný – a nutně dokonalý a spravedlivý. Žádný rozdíl mezi tím, co je, a tím, co má být – tedy mezi pozemskou realitou a dokonalým ideálem pravdy, dobra a správnosti, jímž se mají pozemské a lidské situace a činy posuzovat, nebyli schopni nahlédnout. Žili v dokonalé, uzavřené jednotě otrockého života vůči přírodě a rozmarům vládců.

Židé a Řekové tento náhled překonali – ti první díky milosti Zjevení, ti druzí díky (milosti) rozumu a filosofie. Mojžíš, který vyvedl židovský lid z egyptského otroctví, ho vyvedl ke svobodě pod Bohem. Bůh se lidem z lásky k nim ukázal a zjevil jim na hoře Sinaj Pravdu v podobě Desatera – přesné a jasné principy toho, co je správné; principy, jež nebyly odvozené ani z přírody, ani nebyly dané vůlí lidských vládců. Náhle se objevila ohromná propast mezi tím, jak to na zemi ve společenských poměrech a osobních životech chodí, a tím, jak by to správně mělo být. Pravda a realita se oddělily. Realita se měla přizpůsobovat Pravdě.

Židovský příspěvek západní civilizaci tedy zahrnuje toto poznání: Za prvé, žádný světský vládce není bůh. Jeho vůle není nejvyšším zákonem. Bůh existuje, a je to Bůh jediný, všemocný a transcendentní – oddělený od Jím stvořeného světa. On nám zjevil, co je správné. Naší povinností je dodržovat Jeho zákon navzdory všemu, co by proti němu stálo tady na zemi. Už nejsme otroky žádných přírodních rytmů ani svévole kteréhokoli člověka. Můžeme žít svobodní pod Bohem a Jeho zákonem.

Zatímco v židovské zkušenosti Bůh sestoupil k člověku, aby mu zjevil, co je dobré a správné, v řecké společnosti se člověk pokoušel vystoupit k božskému kritériu pravdy, správnosti a dobra prostřednictvím své vlastní rozumové spekulace, prostřednictvím filosofie. Západní filosofie, založená Sokratem, stojí na myšlence, že člověk je schopen dopracovat se užitím svého rozumu k universálním, objektivním, a proto absolutním pravdám.

V době Sokratově byly v athénské polis tři myšlenkové školy: konzervativci své doby, podle nichž byla athénská  poliszaložená na mýtech, jež jsou a musejí být mimo racionální diskusi. Nikdo je nesmí zpochybňovat, protože by tím rozvrátilpolis. Druhou školou byli relativističtí liberálové té doby – sofisté. Podle nich žádná pravda neexistuje a všecko je možné zpochybnit a relativizovat. Jejich dědici jsou dnešní postmodernisté. A potom to byl Sokrates,  philosophos. Podle něho je možné a správné všechny nároky na pravdu zpochybňovat, ale výsledkem tohoto zpochybňování je získání jistoty o tom, co je pravda, co je správné. A na takto získané pravdě je správné vybudovat spravedlivou polis. Právě proto, že sokratovská filosofie si klade všeobecné otázky o člověku jako člověku, mají odpovědi, jež získává, všeobecnou platnost pro všechny lidi všude na zemi. Nejsou jen kulturně podmíněným osobním názorem „mrtvých bílých heterosexuálních mužů“, jak je shazují dnešní multikulturalisté.

Takže dědictvím řecké filosofie, založené Sokratem a dále rozvíjené Platónem a Aristotelem, bylo poznání, že ve spravedlivé polis nemá vládnout vůle (svévole) lidí (ať už většiny, menšiny, nebo jednotlivce), ale rozumem nahlédnuté principy toho, co je správné.

Dědictví Říma

Římský génius nebyl na rozdíl od řeckého spekulativní a filosofický, ale praktický a administrativní. Římané vlastně řeckou civilizaci přijali za svou a rozšířili ji na celé Středomoří. Byli to dobří vojáci, státníci, organizátoři a administrátoři. Jejich samostatný filosofický příspěvek spočíval snad jen v teorii práva, v níž přirozenoprávní myslitelé jako Cicero a Seneca navazovali na přirozeně-právní myšlení Aristotelovo. Římané vybudovali říši, v níž existovala vláda zákona, jež se vztahovala na římské občany.  Civis romanus sum – „jsem římský občan“ – to znamenalo, že žádný místní vládce se ke mně nemohl chovat svévolně, ale jen podle římského práva. V opačném případě proti němu stály legie celého Říma. A toto právo, tento zákon, a tedy z něho vyplývající pořádek a mír byli Římané schopni nastolit v celé oblasti Středozemního moře – tedy ve větší části tehdy známého civilizovaného světa. Tuto vlastnost a toto dobro římského zákona si velmi dobře uvědomovali raní křesťanští církevní otcové, jež jinak římská říše nemilosrdně pronásledovala. Proto ji ani navzdory tomu nechtěli zničit, ale pokřesťanštit. Namísto Pax Romana chtěli dosadit Pax Christiana.

Křesťanský moment

To nás již přivádí ke křesťanství, ale ještě předtím se zastavme u tří bojových obrazů. Obraz první: Mojžíš vyvádí izraelský lid z egyptského otroctví a faraon se svým vojskem je pronásleduje – až je v Rudém moři zavalen přívaly vody. Obraz druhý: řecko-perské války. Malé, geograficky téměř nepatrné, rozhádané a hašteřivé řecké městské státy nejprve u Maratonu porážejí obrovskou Perskou říši, potom, o deset let později, jí heroicky, ale tragicky vzdorují v thermopylském průsmyku, aby nakonec triumfálně zvítězily v bitvách u Salaminy (námořní) a Plataí (pozemní). A konečně obraz třetí: námořní bitva u Aktia mezi Oktaviánem na jedné straně a Markem Antoniem a Kleopatrou na straně druhé. Co mají tyto tři obrazy společného?

Kdyby si někdo myslel, že se jednalo o zápasy mezi dvěma rovnocennými stranami, z kořenů západní civilizace by nepochopil nic, a tedy jakoukoli další námahu o porozumění by si mohl ušetřit jako marnou. Tyto bitvy totiž představovaly zápasy mezi dvěma kvalitativně odlišnými náhledy na život, svět a společnost. V tom prvním šlo o zápas mezi orientální despocií a národem, který se neměl řídit svévolí žádného vládce, ale kodexem, jehož původ byl božský. V tom druhém se jednalo o zápas mezi orientální despocií, v níž byli všichni lidé otroky svévole vládce, a mezi politickou společností, v níž občané polis nebyli otroky, protože nepodléhali rozmaru vládce, ale jen zákonu, přijatému všemi občany po uvážlivé diskusi na Agoře. A v tom třetím případě šlo o zápas o charakter římského impéria – o to, stane-li se orientální despocií podle egyptského vzoru, nebo stane-li se dědicem římské republiky v tom smyslu, že bude právním státem s vládou zákona a císař bude jen primus inter equales – první mezi rovnými.

Ve všech těchto případech – ať už u židovského národa nebo u řecké polis, rozšířené na římské impérium – se však ideál správnosti, pravdy a dobra vždy vztahoval na kolektivní entitu: lid vyvolený, athénskou polis, římskou říši. Tím činitelem v dějinách, který má usilovat o dokonalost – ať už Bohem zjevenou nebo rozumem nahlédnutou – byla vždy kolektivní entita. Židovský národ jako celek má žít podle desatera, a podle toho jej i Hospodin soudí: morální selhání jednotlivců ohrožují pohromami celý národ.  Polis jako celek má být ideální; jednotlivec nemá žádnou inherentní hodnotu; jakoukoli hodnotu získává jen prostřednictvím své účasti na polis. Mimo polis je bezcenný – klidně je přípustné otroka nebo barbara zabít. Sokrates nebyl mučedníkem individuální svobody, práv jednotlivce proti státu (koneckonců Platón byl jeho žákem); on zemřel za spravedlivou  polis proti polis reálné. S římským občanem je nutno nakládat podle práva – ale jen s římským občanem. Otroka je možné kdykoli zabít – například nakrmit s ním lvy v aréně.

Křesťanství, založené na Vtělení – tedy na skutečnosti, že Bůh se stal člověkem v osobě Ježíše Krista – přináší nové pojetí důstojnosti lidské osoby. Bůh se stal člověkem a určitý čas osobně přebýval mezi námi na zemi. Potom se za nás a za vykoupení našich hříchů obětoval na kříži, aby nám zajistil spásu. Spásu každé jednotlivé osoby, a to individuálně. Jeden každý člověk je tedy stvořen jako obraz Boží a je obdařen nesmrtelnou duší. Z lásky k člověku se Bůh stal člověkem a zemřel pro spásu našich nesmrtelných duší.

Z tohoto obrazu vyplývá, že každá lidská osoba má mimořádnou inherentní hodnotu a důstojnost božského původu. To znamená, že nikdo – ani stát, ani jiní lidé – se nemohou k žádnému člověku chovat svévolně. A toto chápání lidské osoby křesťanství rozšířilo na všechny lidi a všechny národy. Proto už neměli být občané  polis a barbaři, občané římští a otroci. Všichni měli být Božími dětmi jako bratři a sestry. Teologicky tak státní moc začala dostávat omezení, jež časem umožní skutečnou politickou a individuální svobodu. Jinými slovy: myšlenka, kterou budu dále obhajovat, je ta, že ideál osobní a politické svobody vůbec není samozřejmý; že k němu lidé mohli dospět jen v rámci západní křesťanské civilizace jako dědičky civilizace řecké a židovské. Jak je to možné?

De Civitate Dei

Na začátku 5. století už začínal úpadek a pád Římské říše. V té době byl křesťanským biskupem v severoafrickém městěHippo Regius Augustinus Aurelius, dnes známý též jako svatý Augustin. Na časté otázky a výčitky svých vzdělaných – pohanských – přátel, jak si křesťané vlastně představují budoucnost, když impérium – tedy civilizační útvar – zaniká (podle názoru antických pohanů i v důsledku křesťanské subverze), což pro mnoho lidí té doby znamenalo konec civilizace vůbec, odpověděl svým dílem De Civitate Dei (O obci Boží).

V něm Augustin postavil do kontrastu obec Boží (civitas Dei) a obec pozemskou (civitas terrena). Posledním a nejvyšším cílem člověka je spása, která spočívá mimo tento svět. Království Boží není z tohoto světa. Cílem člověka je vztahovat se k Bohu a dosáhnout spásy. K tomu člověku nepomáhá stát, který je sice přirozenou, potřebnou a nutnou institucí v důsledku inherentní nedokonalosti člověka (dědičného hříchu), ale naopak institucí zcela světskou, lidskou a vůbec ne sakrální. Ke spáse – nejvyššímu cíli člověka – mu pomáhá Církev. Od státu člověk nemá očekávat příliš mnoho. V otázce nejvyššího cíle člověka je stát nekompetentní. Vzhledem k tomu, že království Boží není z tohoto světa, vzhledem k nedokonalosti člověka, nebude nikdy na zemi ustaven ráj. Utopie je z principu věcí (z důvodů lidské nedokonalosti) nemožná. Světská moc a světské události mají v konečném osudu člověka (peklo nebo spása) omezené postavení. Církev, tedy instituce, která už přímý vztah k transcendentnímu cíli lidského života má, se státem být provázaná nemusí. Naopak, vzhledem ke své důležitosti a misii má být na světské moci nezávislá.

Jinými slovy, svatý Augustin tu načrtl svobodu Církve, její nezávislost na světské moci. Tato koncepce se stala předobrazem středověké západokřesťanské společnosti, v níž byly moc světská a duchovní od sebe oddělené více než v kterékoli jiné civilizaci dosavadní. Oddělení moci duchovní a její nezávislost byly předpokladem přijetí a ustavení ideálu svobody. Moc duchovní se týká sféry názorů, svědomí, přesvědčení, víry atd. Ale jen tehdy, když je tato sféra vyčleněna z domény státu, je možno uvažovat o svobodě svědomí a projevu: o svobodě náboženské a intelektuální. Jinými slovy nezávislost duchovní moci, reprezentované Církví, na světské moci státu – a zároveň pluralitní a decentralizovaný charakter moci světské ve středověké Evropě byly nutnými předpoklady nastolení všech našich dnešních svobod.

Tato Augustinova koncepce byla uplatněna poprvé ve Francké říši Karla Velikého a poté v celé západní středověké Evropě. Nebyla však uplatněna ve východokřesťanské civilizaci. Pro Byzanc a potom Rusko byl vždy příznačný caesaropapismus. Byzantský císař a potom ruský car nebyli považováni jen za ochránce Církve (jako tomu bylo u západních panovníků), ale za její správce a zástupce Boží na zemi (což byl titul, který na Západě patřil papežům, ne císařům). Východní (pravoslavná, ortodoxní) církev nebyla na státu nezávislá, ale byla mu vždy podřízena.

V tomto modelu však nebyl možný vznik svobody ve věcech svědomí. Jelikož na Západě byla státní autorita ochránkyní moci duchovní, jež byla na státu nezávislá, byla nejprve ochránkyní Církve, která duchovní moc představovala; a dnes je ochránkyní právě té nezávislosti občanů ve věcech svědomí a intelektu – tedy intelektuální a náboženské svobody. Na druhé straně v důsledku toho, že státní moc Východu nebyla ochránkyní duchovních záležitostí, ale přímo jejich správkyní, žádný prostor pro svobodu svědomí a myšlení na Východě vzniknout nemohl: když vám stát vaše názory a přesvědčení nechrání, ale přímo spravuje, ve věcech ducha svobodní nejste. Individuální svoboda je tedy konceptem typicky a pouze západním. Žádná jiná civilizace, tedy ani východní, ho nechápe.

Křesťanský středověk

Podívejme se tedy na charakteristické rysy západní křesťanské civilizace, jak se ustavila ve středověku. Co vidíme? Za prvé: křesťanské chápání života a osudu člověka. To znamená:

  1. Člověk je entitou nesmírné, transcendentně zakotvené (Bohem dané) inherentní hodnoty.
  2. Navzdory tomu (židovsko-křesťanský paradox!) je člověk bytostí inherentně nedokonalou, náchylnou k hříchu, chybující a v důsledku toho schopnou zlého konání. (Dogma o dědičném hříchu: pochybením Adamovým jsme zatíženi všichni.) V důsledku toho nikdy žádný ráj na zemi nebude, nikdy nebude ustavena dokonalá společnost, a člověk ji od státu ani nemá očekávat, protože vládcové – i ti nejlepší – jsou též jen lidé, jsou tedy nedokonalí.
  3. Objektivní etika, objektivní, rozumem nahlédnutelný (řecký kořen) a Bohem zjevený (židovský kořen) absolutní a univerzálně platný systém toho, co je dobré a správné, co je zlé a špatné.

A dále:

  1. Do té doby nepředstavitelné oddělení moci světské a duchovní, jakož i omezení moci světské mocí duchovní. Lord Acton napsal, že katolická církev byla tou institucí v dějinách, jež byla schopna se čelně střetnout se státem a v tomto střetu nebýt poražena; institucí, která byla navíc schopna omezit moc státu. Pokud pod politickým liberalismem rozumíme omezení moci státu, pak – jakkoli paradoxně to zní – katolická církev je tou nejliberálnější institucí v dějinách.
  2. Bezprecedentní decentralizace a pluralita moci světské: jedná se o jednu (západní křesťanskou) civilizaci, ale o množství drobných království a knížectví.

Jaké byly chyby této civilizace? Moc duchovní nebyla vždy dostatečně oddělená od moci světské a často jí byla ovlivňována. A za druhé, nárok na náboženskou uniformitu obyvatelstva byl nerealistický a nesprávný – byl vynutitelný jen za cenu perzekucí heretiků, tedy i jejich vražd, tj. zločinů.

Od renesance k novověku

Co však na křesťanském Západě přišlo po středověku? Renesanční politická filosofie – to byl Machiavelli. On jako první emancipoval vědu o státu od hodnot, jimž má stát sloužit. Jeho politická věda se redukovala jen na schopnost státníka držet se u moci a posilovat ji. Cílem se stává vládnutí pro vládnutí. Jinými slovy: Machiavelli emancipoval vládce od povinnosti být poslušní přirozeného a Božího zákona. Tím vymanil stát z jednoho ze středověkých omezení. Následkem byla svévole vládců, státní absolutismus – a tedy omezení svobody lidí. Renesanční politika tak nevedla k větší svobodě člověka, ale k větší svévoli státu.

Reformace od svého počátku nepředstavovala hnutí za náboženskou svobodu. Reformátoři jako Luther a Kalvín neusilovali o náboženskou pluralitu, ale o nastolení svých názorů jako nové ortodoxie, jež byla alternativou katolické ortodoxie. A ty, kdo byli z pohledu jejich ortodoxie heretiky, perzekuovali. Navíc však reformace vedla k posílení státní moci, a to v protestantských i katolických krajinách. V protestantských to bylo dokonce přímým důsledkem reformačního učení, protože reformátoři záměrně propojili církev a stát.

V některých protestantských zemích nakonec zavládla náboženská tolerance, ne však jako důsledek záměru reformátorů, ale jako důsledek nezadržitelného štěpení, pokud šlo o interpretaci bible. Tolerance tedy zavládla ne jako ctěný a obhajovaný ideál, ale jako praktická nutnost v rámci nábožensky fragmentované společnosti. Prvními politickými společnostmi, jež byly vybudovány na náboženské svobodě, byly dvě osady v Novém světě – Maryland, který založili katolíci, a Rhode Island, který založil protestant Roger Williams jako útočiště náboženských disidentů před netolerantními puritány v Nové Anglii. Jedinou pospolitostí, která se nikdy nedopustila perzekuce jinověrců, byli kvakeři.

Renesance tedy přinesla právní pozitivismus, hodnotový relativismus a státní absolutismus. Etatismus navíc posílila reformace. V 18. století se na evropský kontinent dostavilo osvícenství, jež nám přineslo utopismus, tedy přesvědčení, že ráj na zemi je možné uskutečnit.

Osvícenci odmítli tradiční židovsko-křesťanský pohled na člověka jako na inherentně nedokonalého. Podle nich je člověk od přirozenosti dobrý, ale pokazila jej špatná společnost, konkrétně špatné společenské poměry a normy, jako např. instituce soukromého vlastnictví nebo náboženské pověry a tmářství. Proto je ve světě tolik utrpení. Nedokonalost člověka nevychází z jeho nitra, ale je mu dána zvenčí. Člověk je takový, jakým ho udělala společnost; změnou společnosti je tedy možné i zásadně změnit člověka. Odstraněním oněch špatných společenských poměrů a institucí je možné společnost, a proto i člověka, kvalitativně zlepšit. Potenciál společnosti a člověka ke zdokonalování je neomezený, a je proto možný nekonečný pokrok. Stačí jen společnost zbavit všeho tmářského, neracionálního, egoistického atd. A o tom, co je neracionální a co je naopak rozumné, rozhodují osvícenci. To oni mají spasit lidstvo a nástrojem této světské „spásy“ je pochopitelně politická, ekonomická a společenská reforma – tedy státní moc.

Francouzská revoluce

Ke slovu „osvícenský“ nutně patří slovo „absolutismus“, protože absolutistický stát dokáže reformy vykonat nejefektivněji – a tím obšťastnit lidstvo. Osvícenci neměli nic proti absolutismu – jen požadovali, aby absolutističtí vládcové vládli podle jejich rad (tj. v jejich chápání podle „rozumu“). V této atmosféře nesmírně exaltovaných očekávání ohledně možnosti dramaticky zlepšit lidský úděl, zlepšit ho politickou mocí, vykonávanou absolutistickým státem, vypukla Francouzská revoluce. Revoluce, kterou ještě dnes některé osoby mdlého ducha považují za revoluci za svobodu. Přitom jediná „svoboda“, k níž tato revoluce vedla, byla „svoboda“ hlav oddělit se od trupů v důsledku „osvobozujícího“ dopadu gilotiny. A po potocích krve, prolitých pod gilotinami teroru jakobínů, těchto předchůdců nacistů i komunistů, revoluce vyústila v nastolení ničím neomezené vlády jednoho vojenského diktátora nad celou kontinentální Evropou. Tedy v totální antitezi svobody.

Můžeme se však divit tomu, že revoluce vedla k teroru? Vždyť přece každý postulát osvícenského pohledu na člověka byl mylný! Člověk se nerodí jen s dobrými sklony, ale i se sklony hříšnými a zlými. Není výlučným výtvorem společnosti, a proto žádná reforma společnosti nemůže změnit nebo odstranit jeho přirozenost. Instituce soukromého vlastnictví není příčinou sobectví a následně všeho společenského zla, ale naopak jedinou pevnou garancí svobody, protože je prostředkem nezávislosti na vlivu, moci nebo bohatství kohokoli jiného – jednotlivce, většiny nebo státu. Absolutistický stát není schopen zajistit ráj na zemi, ale je schopen způsobit peklo. Tajemné, iracionální, duchovní a mystické je v životě člověka organicky přítomno a člověk po něm přirozeně touží. Proto představuje byrokratická válka proti iracionalitě v životech lidí a jejich tradičnímu náboženství útok na jejich přirozený život v tradičních komunitách.

V období Francouzské revoluce jsme už tedy zaznamenali přítomnost tří intelektuálních (ale i politických) předpokladů totalitarismu 20. století. Byl to předně hodnotový relativismus a právní pozitivismus, které vymaňují státní moc z omezení přirozeného práva a umožňují tak kdejakou zločinnost pod nálepkou legálnosti. Za druhé utopismus, který vyvolává neadekvátní očekávání ohledně schopnosti světských činitelů zlepšit lidský úděl. A za třetí extrémní etatismus, tedy dramatické zvětšení státní moci a její kumulace a koncentrace v jedněch rukách, jež mají onu monumentální transformaci k nastolení dokonalé a šťastné společnosti uskutečnit.

Vývoj směrem k totalitarismu

Tyto tři předpoklady ještě více posílila dvě hnutí, jež se objevila po Francouzské revoluci v Evropě: obě byla dědici jakobínů. Jednak romantický nacionalismus, který posiloval právní pozitivismus a etatismus, a pak socialismus, který přispěl k posílení utopismu a etatismu.

Nacionalismus nadhodnocoval příslušnost člověka k etnické skupině a podhodnocoval jeho primární příslušnost k lidskému rodu. Například jednotlivec je primárně Němcem, až potom člověkem. Hodnota jednotlivce se neodvíjí ani tak od toho, že má nesmrtelnou duši nebo svobodnou vůli, ale spíše od jeho příslušnosti ke kolektivní entitě. Tím je oslabován univerzalismus a zdůrazňován partikularismus. Proto se za normy považují tradiční zvyklosti etnika, ne univerzální přirozené právo. Tedy právní pozitivismus. Navíc je stát vnímán jako mystický projev existence národa, je tedy obdarován mystickou aureolou svatosti. Tedy mystický etatismus.

Jakmile se tento právně pozitivistický a mysticky etatistický nacionalismus navíc propojí s materialistickým darwinistickým evolucionismem, založeným na soupeření ras a národů o životní prostor – Lebensraum – dostáváme nacismus 20. století.

Socialismus posílil utopická očekávání ráje na zemi v podobě hlásání možnosti okamžitého odstranění bídy a chudoby. Zároveň extrémně posiloval moc státu, protože poprvé v politických dějinách přisoudil státu úlohu zajišťovat blahobyt lidí v celé jeho šíři. Požadoval také postátnění soukromého vlastnictví jako instituce – nejen konfiskaci majetku toho či onoho člověka, ale hlásal nutnost a právnost podřízení celého bohatství v zemi, vlastnictví jako celku, státu. Postátněním všeho soukromého majetku však lidé už nadobro ztratili i onu poslední baštu své nezávislosti na státu a okolní společnosti, a ocitli se vydáni napospas absolutnímu státu a ideologům, kteří jeho mocí vládli.

Radikální, extrémně utopickou a extrémně etatistickou – a zároveň plně materialistickou variantou socialismu, podle něhož je člověk formou hmoty, která nemá žádnou duši, a tedy ani žádnou transcendentní hodnotu – byl komunismus, spolu s nacismem druhý totalitarismus 20. století. Oba totalitarismy pojímaly člověka jen jako kus hmoty, který je možné vyhladit v zájmu šťastnější budoucnosti jiných kusů hmoty – těch, kdo mají dokonalejší etnický a rasový původ, nebo těch, kdo se budou lépe hodit pro život v revoluční společnosti. Člověk v jejich pojetí neměl žádnou transcendentní hodnotu – byl čistě imanentním útvarem, plně determinovaným materiálními silami – ať už genetickými u rasistických nacistů, nebo ekonomickými u marxistických komunistů. Vhodnějším nastavením těchto materiálních sil, jež nastolí vládci totalitního státu, je možné vyšlechtit dokonalejší odrůdy lidí. Ti méně dokonalí samozřejmě skončí v gulagu nebo v koncentrácích. Imperativem dne je uskutečnit tuto totální transformaci lidí a společnosti.

Totalitarismus 20. století byl tedy vyvrcholením všech revolučních vln v západní společnosti od středověku – tj. od renesance přes reformaci, osvícenství, Francouzskou revoluci, až k nacionalismu a socialismu. Byl tak nejvyšším projevem anti-teistické, anti-humánní, proti-přirozené, proti-právní, utopistické a etatistické revoluce.

Jistě, nechci tvrdit, že středověk byl dokonalý. To ani zdaleka – stále dostatečně nezohledňoval posvátnost a nedotknutelnost individuálního svědomí, jež opravňuje a požaduje všechny naše liberální svobody jako cíl politického systému, kterým svoboda skutečně je. Ale i přesto některé středověké koncepty – existence objektivního mravního řádu, přirozeného práva, jež omezuje státní moc shora, nutnost omezení státní moci i zdola formou její decentralizace a rozdělení mezi několik institucí, antiutopický a realistický (tj. pesimistický) pohled na lidskou přirozenost – představují nutné podmínky dlouhodobého trvání svobodné společnosti.

Jiná cesta vývoje

I když byl středověk z hlediska legitimního ideálu svobody nedokonalý, neopravňuje nás to jásat nad následujícím vývojem od renesance přes Francouzskou revoluci až k totalitarismu 20. století, protože tento vývoj směřoval k popření jakékoli svobody, celé svobody. Vývoj od středověku k totalitarismu 20. století, jak ho zažila kontinentální Evropa, nebyl ani nutný, ani jediný. Západní civilizace nespočívá jenom na Evropě. Například na druhém břehu Atlantiku byl založen její výhonek, který postupně sílil, až ji v tomto století svou vitalitou překonal. A pokud jde o politickou sféru života společnosti, překonal Evropu už na konci 18. století, protože USA se jako politická společnost explicitně konstituovala za účelem zajištění svobody. A to se jí i podařilo; do značné míry díky tomu, že Amerika si zachovala mnohé „středověké“ rysy, a nebyla tedy poznamenaná vývojem k totalitarismu, který zasáhl evropský kontinent. Všechny ty rysy, jež jsem označil za středověké a zároveň potřebné pro svobodu lidí, byly více přítomny v Americe než v Evropě:

Přesvědčení o existenci dobra a zla, o tom, že něco je jednoznačně správné a něco špatné (tedy podle evropských „sofistikovaných“ relativistů „černobílé vidění světa“) a z toho vyplývající moralismus a idealismus. Dále omezení moci státu a jeho decentralizace formou federalismu a rozdělení moci. A konečně, na rozdíl od Francouzské revoluce, pro Ameriku příznačný skeptický pohled na člověka, z něhož právě Otcové zakladatelé odvozovali potřebu, aby nikdo, žádný člověk ani instituce, neměl absolutní moc, ale naopak, aby moc ve státě byla ústavou striktně omezená, rozdělená a decentralizovaná. U Otců zakladatelů také neexistoval žádný utopismus ohledně světlých zítřků, žádný fanatický, militantní odpor vůči náboženství a soukromému vlastnictví. Naopak – americká politická obec byla založena proto, aby lidem zajistila svobodu prostřednictvím ochrany jejich majetku a možnosti nerušeně kultivovat své náboženské cítění – ne proto, aby proti nim vedla rovnostářské nebo ateistické kampaně. Vývoj v anglosaském světě je vývojem, jímž kontinentální Evropa mohla jít, kdyby se nevydala cestou Francouzské revoluce a jejích dědiců. Miliony lidí na evropském kontinentě by potom nemusely zemřít násilnou smrtí.

Dnešní Amerika už samozřejmě není Amerikou Otců zakladatelů, neboť etatistická, relativistická a utopická koroze, která už nadobro vymazala západní civilizaci v Evropě, ji vymazává i v Americe. Tato koroze však není americkým výtvorem, ale evropským importem. Západní civilizace v Evropě je už mrtvá; v Americe se stále vede zápas o její zachování a přežití. Jak to dopadne, je zatím předčasné odhadovat.

Totalitáři v Evropě zatím netriumfovali – ale to jen díky americké ochotě vést moralistní křižáckou výpravu (podle středověkého vzoru!) proti Říši zla. Evropské společnosti tak totalitarismu unikly jen o vlásek: stále však nechápou jeho podstatu a kořeny. Proto dnes duchovně vyprahlá a na pečovatelský stát spoléhající Evropa nejspíše zažije totalitarismus znovu, pokud se objeví nějaká nová svůdná utopická ideologie – žádné morální protilátky proti totalitarismu totiž v Evropě nejsou. Totalitarismus není navždy překonaným fenoménem 20. století: totalitarismus je stálým pokušením lidského rodu a vlastně druhou nejstarší politickou vírou lidstva: jeho svůdný apel je hlasem hada nabízejícího lidem jablko se slovy: „Budete jako bohové!“

A zástupy naivních evropských levicových intelektuálů – lidí, jež Lenin nazval „užitečnými idioty“ – tomu budou nadšeně tleskat jako definitivnímu „osvobození“ lidstva.