Ročník 2007‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Zelená dálnice k totalitě

Radim Ucháč

Populární zelená

Strana zelených získala v naší zemi na popularitě. Už se dávno zapomnělo na frázi „zelený mozek“. Být „zelený“ je naopak „in“. Zelené často volí lidé znechucení tradičními stranami, lidé očekávající nový, citlivější a odpovědnější přístup. Málokdo, dokonce ani většina členů zelených, přitom nepřemýšlí nad dopady ideových východisek své strany. O filosofických základech programu této strany se příliš nemluví, a tak není dobře zřejmé, co lze od zelených očekávat a jak by vypadal svět, který by nám ideologové tohoto hnutí rádi připravili.

Bude to krásné prostředí určené pro lidi, nebo naopak prostředí od lidí očištěné? Nejsou lidé v jejich podání jen přemnoženým druhem, který ničí Matku Přírodu? Jaký mají vztah k eutanázii, umělým potratům, antikoncepci atd.?  Jako každá ideologie je i environmentalismus (vztah životního prostředí a společnosti) do značné části nekonzistentní. Mezi základními východisky zelených můžeme překvapivě pozorovat praktický materialismus a zároveň mnohem otevřenější zbožštění hmoty ve formě přírody, která je stavěna nad člověka.

Panteistický utilitarismus

Se socialismem má environmentalistické hnutí společného více, než se zdá na první pohled – podobně jako socialismus obsahuje například utilitarismus (dobré je to, co slouží společnosti bez ohledu na člověka). Jen je zde tento utilitarismus posunut k dalšímu cíli – dobré je to, co je dobré pro přírodu – ovšem zase bez ohledu na člověka. Populárně řečeno – zelení nevidí nejvyšší dobro v člověku, ani v kolektivu, ale rovnou v celé planetě, neboť: „Kdo je člověk, aby se vyvyšoval nad okolní svět?“ Jednoduše řečeno, zelení degradují člověka na pouhou součást přírody, jakési chytré zvíře. Sice chytré, ale stále jen zvíře, jedno z mnoha obývající Matku Zemi.

Jakou roli u environmentalistů hraje panteismus? Velmi zásadní. Část těch hloubavějších totiž objevila to, co se komunisté snažili usilovně popírat: že materialismus představuje jen jednu z variant panteismu, rozvíjeného hlavně v Německu 19. století (Hegel, Marx, Nietzsche a další). U materialistů hmotě přísluší všechny běžné vlastnosti božství – věčnost, dokonalost, atd. Panteismus ovšem toto zbožštění světa neskrývá, ale hrdě se k němu hlásí.

A environmentalismus? Mluví se o čisté přírodě, ale to neznamená čistou přírodu pro člověka. Mluví se o zdravé planetě, ale to neznamená planetě zdravé pro člověka. Člověk má v očích zelených cenu pouze jako harmonická součást planety. V rámci panteistického utilitarismu a environmentalismu je dobré to, co slouží planetě, a zlé, co jí škodí – třeba člověk. A to je tragickým klíčem k dalšímu posuzování.

Kvalita života

Jedním z klíčových pojmů všech dokumentů zelených představuje  paradoxně termín „kvalita života“. Tento termín by si zasloužil hlubší zamyšlení, neboť je v praxi přímým dítětem praktického materialismu, který zná jen smysly a jejich uspokojení. Kvalita života vlastně představuje synonymum pro hédonistickou morálku – pro tělesnou spokojenost a užitečnost. Zelení sice materialismus kritizují, ovšem panteismus si s řadou otázek moc neví rady, jak je vidět například u rozpaků nad smyslem bolesti. Proto se opět vracejí k praktickému materialismu, okořeněnému panteistickým mysticismem.

Když například mizí naděje na uzdravení, zdá se, že život ztrácí smysl a jako řešení se nabízí smrt. Kvalita života pak de facto znamená, že není-li život kvalitní, je lepší, aby nebyl žádný. Něco jako staré vražedné heslo „každé dítě – chtěné dítě“. Proto člověka až mrazí, čte-li v programu zelených, že „budou prosazovat, aby se … zveřejňoval nově sestavený index kvality života, který … se stane hlavním měřítkem úspěšnosti politiky“. Kdo bude kritéria pro posouzení kvalitního života vytvářet? Vejdou se do nich i lidé nemocní, vozíčkáři nebo staří? Jakmile se změní právo na život na právo na kvalitní život, velká část lidí si přestane být jista životem.

Stojí za připomenutí, že tím, že v pohledu zelených člověk sám o sobě nemá žádnou zvláštní cenu, je nutné všechny jeho zájmy a kvality života dávat do souladu se zájmy a kvalitami života dalších druhů. Když totiž zelení mluví o kvalitě života, mluví bohužel o kvalitě VŠEHO života.

Ekologie jako rovnováha

Zelení ve svém programu uvádějí: „Strana zelených při řešení společenských problémů na první místo klade hledisko kvality života. Chceme směřovat ke společnosti ekologicky a sociálně udržitelné, s živou, novou [ekologickou] demokracií.“ Zde je dobré si připomenout dnes běžné přesvědčení, které často slyšíme právě od environmenatlistů, že člověk je velmi přemnoženým živočišným druhem. Je-li totiž ekologie naukou o rovnováze v přírodě – aby se jeden druh nepřemnožil na úkor jiného – nebude další rozrůstání se lidstva právě tím, po čem by zelení prahli.

Zabezpečit dobrou kvalitu života znamená pro politiky v prvních krocích neomezovat sebe ani ostatní tvory – přece nebudeme omezovat zvířata nebo voliče. S lidmi je nutné to udělat jako se zvířaty: omezit jejich počet. Je přeci v zájmu Matky Země, aby zde bylo méně lidí a lidé se nepřemnožili. Proto zelení krom výjimek nemají nic proti beztrestnému zabíjení dětí před narozením, zato zákonem pod drakonickými tresty prosazují ochranu vajec ptáků či životní prostředí místních žabek.

Otázkou však je, co zelení učiní, nebude-li někdo jejich ideály sdílet a například bude chtít mít více dětí, než ekologická demokracie stanoví jako únosné pro Matku Zemi.

Člověk jako nepřítel přírody?

Ochrana přírody představuje spravedlivý požadavek. Podobně jako vznikl socialismus jako zlá reakce na nemilosrdný kapitalismus, vznikl i environmentalismus jako reakce na nemilosrdné drancování země a stavbu betonových ghett. Ovšem revoluce a extrém není nikdy moudrým začátkem. Zelení bohužel nechápou přírodu a člověka jako dva vzájemně se doplňující subjekty, ale v duchu třídního boje jako dva soupeře, kteří bojují o životní prostor – „Lebensraum“. Naléhavost a důležitost svého jednání pak zdůvodňují starým omylem anglikánského kněze Malthuse o přemnožení lidstva, o neschopnosti planety uživit lidstvo a o budoucích hladomorech. Běda, když někdo tuto hysterii zpochybní, jako občas Václav Klaus.

Člověk však není jen zvíře. V tom spočívá jeden z rozporů zelené utopie. Kdyby byl jen zvířetem, nijak by se neomezoval, ale bral by si všechno podle svých pudů. Zelení říkají, že člověk představuje živočišný druh, ale zároveň nechtějí, aby se jako zvíře choval. Chtějí, aby myslel na druhé a na budoucnost více než na svůj druh a omezoval se. To však zvířata nedělají. Člověk má na rozdíl od zvířete rozum a umí se ptát. A rozum může kriticky myslícího člověka dovést k poznání lidské přirozenosti, jeho vztahu k přírodě a nutně i k tomu, kdo musel dát svou inteligencí dohromady celý tento úžasně harmonický svět.

Ekologická společnost místo třídní

Ochrana přírody je sama o sobě pochopitelně dobrá věc. Pokud se však stane politickým klíčem k veškerému jednání, stává se z agendy zelených hrozba o to větší, že se k upřednostňování přírody a s tím související degradaci člověka zelení otevřeně hlásí. Co asi potom znamená, když v programovém prohlášení této politické strany čteme o ekologické demokracii? Ač obaleno příjemnými slovy, půjde o demokracii vyvažující zájmy lidí a zájmy planety, které bude zastupovat skupina vyvolených. Doufejme, že se nedočkáme i ekologického práva, ekologického myšlení a ekologické spravedlnosti.

Myšlenky mají své důsledky

Problém degradace člověka na pouhý živočišný druh je však mnohem hlubší a nebezpečnější, než si běžně uvědomujeme. Všichni se stále děsíme, jak mohly vzniknout koncentrační tábory. Tyto tábory ovšem nevznikly z nesmyslného bláznovství jednoho člověka, jak se nás snaží někteří historici přesvědčit. Bylo to logické vyústění darwinismu kombinovaného s praktickým materialismem, který degradoval člověka na pouhou hmotu – nejvyvinutější zvíře. Koneckonců baráky v Osvětimi-Březince II. byly původně stájemi pro koně polské armády. Nacisté je pouze s drobnými úpravami použili pro „ustájení“ jiného živočišného druhu – člověka.

Nacisté (nacionální socialisté – tedy dělnická strana) zacházeli s lidmi jako se zvířaty a nám z toho dnes běhá mráz po zádech. Titíž nacisté se sami pokládali za lepší zvířata a hlásali zcela logicky návrat k přírodě. Měli pečlivé a přísné zákony na ochranu zvířat (novelizované v roce 1938), zakazující kruté chování nebo pokusy na živých zvířatech. Pouze ministr vnitra mohl udělit výjimku.

Nemělo by nás to však překvapovat. Koneckonců prostřednictvím učebnic dějepisu nám byla vtloukána a našim dětem stále ještě vtloukána je Darwinova vývojová teorie aplikovaná na člověka. Člověk zde představuje jen kus masa, chytrou a pracovitou opici. Problém totiž nastává v okamžiku, kdy nějaká politická síla vezme tuto teorii vážně a začne s člověkem jako se zvířetem i zacházet. Pak je na místě se ptát, zda teorie odpovídá pravdě a namísto posílání Hitlera nebo Stalina do blázince by bylo třeba zamyslet se nad vlastní životní filosofií. Tím, že z Hitlera nebo Stalina činíme nemocné blázny, pouze zavíráme oči nad příčinami katastrof totalitních režimů minulého století. Hitler totiž neudělal nic jiného, než že v politice důsledně aplikoval materialistické teorie.

Komunismus však využívá Darwina jen jako prostředek ke zbavení se Boha. Zato environmentalismus má materialistickou verzi Darwinovy teorie přímo v centru svého politického vidění světa. Ta část environmentalistů, která tíhne k mystickému panteismu, důsledky tohoto vidění nezmění, neboť tím hlavním zde není člověk, ale příroda. Proto se můžeme připravit na ještě tragičtější důsledky.

Environmentalisté postřehli silnou touhu člověka po něčem, co jej přesahuje, po nějakém vyšším cíli. Lidé jsou dnes již z prostého materialismu vyprahlí a touží po nenáročném duchovnu. Část environmentalistů proto nabízí starý laciný panteistický blud – Matku Zemi, Gaiu. Toto pseudonáboženství se zatím prodává v poměrně nenáboženské formě, často vnímané spíše jako poezie. Jedná se o jakýsi mix socialismu a spiritismu a záleží na každém individuálně, jakou složku chce zdůraznit. Proto lze mezi zelenými nalézt jak kované materialisty, tak i hlubinné senzibily. Lákavé je to, že panteismus individualistům slibuje přímou účast na božství, ekologům zase pozdvižení přírody na lidskou úroveň. Ve skutečnosti ale člověka a tím i přírodu sráží dolů, do močálů.

Důsledky pro ochranu života

Praktická aplikace světonázoru zelených logicky vede k tragickým důsledkům. Převedení na jednotlivá témata můžeme poměrně dobře odhadovat.

V případě umělých potratů (i podle dokumentů) zelení nejsou pro ochranu dětí. Vždyť čím méně dětí, tím lépe – úleva planetě. Tím spíše to platí u eugenických potratů, při nichž jsou zabíjeny děti s podezřením na tělesné postižení.

V otázce antikoncepce je zřejmé, čemu dávají zelení přednost – i když jsou známy zhoubné dopady hormonální antikoncepce na zdraví žen i její dopady na životní prostředí (např. ryby), nemluví se o návratu k přírodě. Naopak navrhují hrazení antikoncepce z pojištění. Úleva planetě od dětí je zjevně silnějším argumentem než fakt, že hormonální antikoncepce zcela jistě není právě přírodní záležitostí.

Proti umělému oplození námitky těžko budou – vždyť jsme jen zvířata a u nich inseminace funguje již dávno. Spíše bude časem otázka, kolik a komu vůbec bude povolena.

Eutanázie – samozřejmě: péče o přestárlé, postižené a nemocné je přeci proti přírodě.

Homosexualita je podporovaná, a to včetně adopcí (jak plyne i z prohlášení). Vždyť tento vztah má samé přednosti – uspokojí citové a sexuální potřeby a zároveň je neplodný. Na manželství jako trvalém svazku jednoho muže a jedné ženy samozřejmě netrvají, protože pudům nelze poručit.

U většiny společenských otázek je klíčem k postoji zelených nekompromisní požadavek tolerance a zákaz jakékoli diskriminace. A to i tam, kde má tato shovívavost, resp. „povinná nevšímavost“, společensky zhoubné důsledky: například ve vztahu ke konzumaci lehkých drog, k antisociálním projevům dětí a mladistvých, ke kriminalitě vůbec a k agresivnímu chování neintegrovaných minorit. Hnutí zelených totiž vzniklo z levicové revolty roku 1968 a nikdy tuto revoluční pupeční šňůru nepřerušilo.

Závěr

Závěrem však musíme spravedlivě připomenout, co bylo řečeno v úvodu, totiž že většina členské základny o těchto otázkách nejspíš vůbec nepřemýšlí a neuvědomuje si, jak radikální myšlenky podporují. Vidí vážné problémy a neuvědomují si, že lékem nemůže být zhoubná utopie. Podobně voliči Strany zelených vidí jen zdravé potraviny a hezké parky. Podobně jako když u nás po válce získávala body komunistická strana – nabízela práci, jistotu, štěstí, novost, živost, nezkaženost. Málokdo chtěl tenkrát vědět a také mluvit o logickém vyústění komunistických ideálů. Doufejme, že budoucí ekologický parlament v naší ekologické demokracii neuvede do praxe ekologický zákon: „Aby jedni přežili, druzí musí pryč.“

Literatura:

Politický program: Vize ekologické demokracie, 2003, http://www.zeleni.cz

Virginia I. POSTREL: Zelená cesta k nevolnictví, Občanský institut, květen 1993.

Jonathan H. ADLER: Malé zelené lži, Občanský institut, září 1993.

Boria SAX: Zvířata ve Třetí říši, Dokořán, 2003.