Ročník 2007‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Apoštolská tradice a pokrok v církvi

Michal Kretschmer

Tomáš Bílek se v Distanci 2/2007 ve svém článku „Jsou konzervatismus a křesťanství pokrokové, nebo zpátečnické?“ věnuje zejména pokrokovosti různých možných scénářů. Ve své reakci na něj se nechci zabývat jeho jednotlivými tvrzeními, ale samotným kritériem pokrokovosti.

Konzervování znamená úsilí o to, aby něco, co bylo, nedoznalo změny. Hodnota takového přístupu závisí na tom, co má být konzervováno. Být v něčem konzervativní je dobré, když se jedná o něco dobrého. Když už je něco zkaženo, má to být změněno k lepšímu - a to konzervativec nemůže, ledaže by se chtěl vrátit k něčemu, co tomuto pokažení předcházelo. Vtipně to glosuje Gilbert Keith Chesterton: „Celý svět se dělí na progresivní a konzervativní. Úlohou pokrokáře je pokračovat v dělání chyb. Úloha konzervativce spočívá v tom, aby zabránil tomu, aby tyto chyby byly korigovány.“

Pokrok, jak vyplývá z etymologie tohoto slova, znamená krok k vytčenému nebo uvažovanému cíli. Jeho hodnota je zcela relativní, závislá na hodnotě daného cíle. Nemá proto vůbec smysl se zabývat pokrokovostí, aniž přitom uvažujeme, k čemu se pokrokovost vztahuje.

Tomáš Bílek přemýšlí též nad pokrokovostí a konzervativností v katolické církvi. Správně poznamenává, že pravda je nadčasová, takže nemůže být opuštěna a musí být v církvi zachovávána nebo konzervována. Nelogická je proto jeho věta: „Jiné hodnoty typické zejména pro zkostnatělé církve a proudy by bylo správné reformovat, zde však zůstávají dogmaticky v platnosti.“ Myslím, že je nejvhodnější o těchto věcech pojednávat v rámci učení o tradici.

Již Tertullian ve svém spise De praescriptionibus haereticorum (z roku 204) argumentuje posterioritou herezí vůči nauce církve. Nejvýznamnější patristický spis ohledně tradice představuje Commonitorium sv. Vincence z Lerina (z roku 434). Velmi se zasazuje držení se starého, avšak současně připouští (v kap. 23), že existuje pokrok ve víře, ale vždy při zachování původního smyslu. Uvádím níže některé citace z tohoto díla:

V kap. 3 píše i dnes aktuální slova: „Co má tedy dělat katolický křesťan, když se malá část církve odloučí od všeobecného společenství víry? Co jiného než dát přednost zdraví celého těla před nakažlivým nemocným údem? A jak pak, když nový mor usiluje nakazit už nejen malou část, ale současně celou církev? Pak se bude starat, aby se držel starého, jež nemůže být nějak svedeno klamnou novotou. Co když se ale ve starověku vyskytl omyl dvou nebo tří mužů nebo dokonce celého města nebo provincie? Pak bude především pamětliv toho, aby dal přednost usnesením všeobecného koncilu, pokud taková byla celkem věřících ve starých časech učiněna, před smělostí nebo neznalostí.“

V kap. 4 líčí zkázu způsobenou ariánským bludem, který zachvátil celou římskou říši, a poznamenává, že jeho příčinou je touha zavádět nové: „A to všechno pro žádný jiný důvod, než protože místo víry pocházející z nebes je zaváděna lidská pověra, přičemž dobře odůvodněná stará nauka je podkopávána bezbožnou novotou, zřízení předchozích věků jsou potlačována, ustanovení otců roztrhána, usnesení otců převrácena, bohaprázdné novotářství se nedrží v cudných hranicích posvěceného a nezkaženého starověku.“

V kap. 5 píše, že „téměř celý svět, který byl otřesen prudkou bouří náhle se vynořivšího bludného učení, je třeba přivést od nové nevěry ke staré víře, od pošetilosti nového ke starému zdraví, od slepoty novoty ke starému světlu“.

V kap. 6 říká, že „vždy panoval v církvi zvyk, že čím bohabojnější někdo byl, tím rychleji se postavil proti novým výmyslům“.

V kap. 21 se podivuje nad šílenstvím těch, kdo „nejsou spokojeni s předanou pravdou a pravidlem víry odedávna převzatým, nýbrž vždy zase hledají nové, vždy na to myslí, aby k náboženství něco připojili, něco na něm pozměnili nebo něco z něj odebrali, jakoby to nebyla nebeská jednou pro vždy zjevená nauka, nýbrž lidské zřízení, které by mohlo být přivedeno k dokonalosti jen ustavičným zlepšováním nebo spíše kritikou“.

V kap. 23 se zmiňuje o pokroku ve víře, který je v Kristově církvi. Ten je skutečně velký, je to však pokrok ve víře, ne nějaká změna: „K pokroku náleží totiž, že něco v sobě samém přibývá, ke změně ale, že něco se z jednoho v něco jiného proměňuje. Porozumění, vědění a moudrost má tedy růst a mocně přibývat jak u jednotlivců, tak u všech, jak u jednoho každého člověka, tak v celé církvi, podle stupňů věků a časů, ale pouze svým způsobem, totiž v téže nauce, ve stejném smyslu a stejném významu. Náboženství duší má napodobovat způsob těl, která se v průběhu roků vyvíjí a získají svou plnou velikost, ale zůstávají stejná. Je velký rozdíl mezi květem mládí a dospělostí stáří; ale ti, kdo byli kdysi mladí, jsou stejní nyní, když zestárli, mění se velikost a vzhled jednoho a téhož člověka, nicméně jeho přirozenost a osoba zůstává stejná. Malé jsou údy kojence, velké mladíka, ale kojenec a mladý muž jsou stejný člověk. (…) Tak musí také nauka křesťanského náboženství sledovat tyto zákony pokroku, že se s roky upevňuje, časem rozšiřuje a s věkem zušlechťuje, přičemž však zůstává nezkažená a nedotčená. (…) Co tedy bylo v sadu Boží církve zaseto vírou otců, to má být pílí dětí kultivováno a opečováváno, to má kvést, tomu se má dařit a to růst, to má dojít dokonalosti. Neboť je správné, aby ony staré nauky nebeské filosofie byly v průběhu časů zdokonalovány, pilovány a uhlazovány; ale je nepřípustné, aby byly změněny, nepřípustné, aby byly znetvořeny, nepřípustné, aby byly zkomoleny; mohou získat zřetelnost, světlo a jas, ale musí podržet svou úplnost, svou čistotu a své charakteristické vlastnosti.“

„Církev Kristova, pečlivá a horlivá strážkyně nauk víry u ní uložených, nikdy nemění něco na nich, nic neodnímá a nic nepřidává; neodřezává, co je nutné, nepřidává, co je nadbytečné; neztrácí své vlastní, nepřivlastňuje si, co je jiného, ale spíše si se vší pečlivostí je jen toho pamětliva, spravovat věrně a moudře staré, a sice to, co jí odedávna bylo předáno neutvářené a v zárodečné podobě, utváří a piluje, co již patřičně bylo vyjádřeno a vyvinuto, aby to posílila a konsolidovala, a uchovávala, co již jasně bylo stanoveno. Co také jiného zamýšlela svými koncilními dekrety, než že to, co dříve bylo věřeno v prostotě, má být v budoucnu věřeno s porozuměním, co dříve bylo kázáno nedbale, má být později důrazněji zvěstováno, co dříve nedbale praktikovala, má být napříště praktikováno pečlivěji? To a nic jiného, říkám, dosáhla katolická církev, podnícena novotářstvím heretiků, dekrety svých koncilů, že to, co dříve od předků přijala jen ústní tradicí, později potomstvu zanechala také písemnými doklady, tím že do málo slov mnohé shrnula a často za účelem jasnějšího porozumění novým vhodným výrazem označila starý článek víry.“

Myslím, že hlavní ideový proud v katolické církvi se hlavně v posledních cca 50 letech povážlivě vychýlil od zájmu o tradici a jejího zachovávání směrem k inovacím zejména liturgickým, katechetickým, metod teologie a způsobu jejího výkladu včetně jejího sepětí se scholastickou filosofií. Je ovšem samozřejmé, že je nutné, aby církev pouze neopakovala staré pravdy, ale také reagovala na nové jevy. Církev nepotřebuje zdát se světu pokrokovou a vzhledem k tomu, že svět vidí pokrok z velké míry v tom, co nauce církve odporuje, bylo by nebezpečné, kdyby se pokrokovou zdát chtěla a zapomněla na slova Písma o nepřipodobňování se tomuto světu (Řím 12,2).

Autor v závěru svého článku konstatuje, že hranice legitimity nadčasových hodnot a pokroku v církvi vidí v Bibli a v lidském svědomí. Zapomíná, že pro katolickou církev není Boží zjevení obsaženo toliko v Bibli, ale také v apoštolské tradici a že svědomí člověka je něčím subjektivním, jakkoli je pro nás nejbližší normou správného jednání. Svědomí totiž může být nejen zaviněně, ale i nezaviněně mylné.