Ročník 2007‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Možná přijde i kouzelník

Roman Cardal

Pan Dolák mne odkazuje na centrální problém textualismu, s nímž se prý mám vyrovnat a neposouvat diskusi tam, kam nepatří. Cituji: „Tedy opět Cardalovi opakuji svůj argument: Pomocí zákona sporu (ZS) zjistíme, že jelikož se každý důkaz na ZS zakládá, ZS sám je principiálně nedokazatelný a každé jeho dokazování je pouze logickým kruhem. Zjistili jsme to uvnitř textu, v němž ZS používáme a s jeho pomocí! K tomuto argumentu nechť se primárně obracejí Cardalovi možné protiargumenty!“.

Textualista vstupuje do diskuse s realistou a upozorňuje ho, že to, co považuje za poslední základ myšlení (princip sporu), si nemůže nárokovat definitivní nevývratnost, podléhá zásadní pochybnosti a nepřináší s sebou ohledně své platnosti žádnou jistotu. Přitom v tomto případě nelze vymezovat pochybnost přes logickou možnost platnosti opaku, neboť to již platnost principu sporu bezdůkazně předpokládá. Co je tedy důsledkem nedokazatelnosti principu sporu? Zásadní nejistota ve vztahu k jeho platnosti, z níž nijak nemůžeme vystoupit.

A. Dolák však k tomuto závěru potřebuje nejprve zkoumat myšlení v jeho pokusech o založení principu. Rezultát zkoumání však neaplikuje zpětně na tento lustrační proces – platnost principu sporu prý není absolutně jistá, ale myšlenkové kroky, které zmíněné tvrzení legitimizují a které jsou samy opřeny o inkriminovaný princip, patrně zase tak nejisté nejsou. Opravdu?

V prvé řadě nám není dovoleno říci, že se dostávají do rozporu, neboť deklarace rozpornosti již platnost principu sporu předpokládá. Jak je to ale s jejich jistotou? Být nejistý není jistě to samé jako být rozporný, takže hájí-li A. Dolák svůj argumentační pochod před námitkou rozpornosti, před námitkou radikální nejistoty ho neobhájí. Sice opakovaně tvrdí, že nejistotu textualismu mnohokrát zdůraznil, ale „zdůraznit“ ještě neznamená „myšlenkově realizovat“!

Myšlenková realizace radikální nejistoty textualismu je tato: to, co já, textualista Dolák, v každém momentě svého výkladu zastávám, je veskrze, zcela a úplně nejisté. Nemůžete mne sice obvinit z toho, že jsem v rozporu, ale musím zároveň přiznat, že si žádné jisté tvrzení nemohu vůbec dovolit. Když tedy řeknu, že textualismus je pouhou nedokazatelnou hypotézou, berte mne s rezervou (víte, ono se o mé pozici špatně mluví, je totiž nevyslovitelná, ale já dost rád vyprávím) – vždyť ani toto tvrzení neoplývá žádnou jistotou, třebaže není rozporné. Není tedy nijak jisté, že textualismus je pouhou nedokazatelnou hypotézou. Co jsem to chtěl vlastně říct? Že textualismus je toto a toto, avšak zároveň to vůbec není jisté; ale hlavně – a to mne vskutku neskonale těší – mi nemůžete předhodit, že jsem v rozporu. A to je mé vítězství! Nebo snad ne? Že by tvrzení o tom, že „nejsem v rozporu“, nepodléhalo radikální nejistotě? Dejte mi pokoj s touhle dialektikou, já chci přece mluvit o nevyslovitelném.

Imunizací své pozice před rozporností si Dolák nijak nepomůže. Kletba totální nejistoty zasahuje všechna jeho sdělení. Může třeba milionkrát zdůrazňovat, že nejistotu textualismu opakovaně vyslovuje, ale já po něm vždy budu požadovat, aby nejen vyslovoval a zdůrazňoval, ale též myšlenkově uskutečňoval.

Dolák vidí svoji spásu v „žitém textu“, který sám prý je na principu sporu nezávislý. Škoda, že mi neodpověděl na to, na co jsem se ho minule ptal. Co že to bylo? Když nám oponent vypráví o „žitém textu“, musí ho nějak identifikovat – např. říká, že je prost principu sporu, že se ukazuje, že je prožíván, že je reálný, že je neurčitý atd. Tyto predikáty o „žitém textu“ jsou bezrozporné, dokonce i tvrzení o jeho případné rozpornosti by bylo taktéž bezrozporné (pojem rozpornosti je bezrozporný), a jako takové už mají povahu „racionalistické interpretace“ žitého textu. Dolák se snaží myslet „žitý text v něm samém“, ale i to je už „racionalistická“ a tedy zásadně nejistá interpretace „předmětu“ výpovědi, neboť je to myšleno bezrozporně (pomocí principu sporu). Když dále mluví o tom, že „žitý text“ cítíme a prožíváme, stačí se ho zeptat, jak vůbec ví, že něco cítíme a prožíváme? Aby to šlo sdělit, je třeba to bezrozporně – zásadně nejistě – myslet. Již pojem „cítění samo“, „žitý text sám“ je reflexivním-„racionalistickým“ uchopením tématu diskurzu.

Když mne Dolák obviňuje, že nerozlišuji teorii od věci samé, hodně se mýlí. Já tyto momenty rozlišuji. Jen prostě nechápu, jak je rozlišuje on! Myšlením? Skrze princip sporu? Tedy v atmosféře totální nejistoty? Nebo je snad vyprávění o tom, že je nějaký „text sám“ atd. jistým tvrzením? To asi těžko. Vše totiž musí při formulaci textualismu projít „filtrem myšlení“, byť by se jednalo o „nějakou na bezrozporném myšlení nezávislou realitu“. „Žitý text sám“ nijak nemůže atestovat svou reálnost, nemůže se sám ukazovat – když je toliko cítěn, prožíván, neznamená to pro filosofii vůbec nic. Neboť sub- či metaracionální cítění-prožívání není reflexivní v té míře, že by mohlo spolehlivě deklarovat samo sebe ve své existenci, ukazování, neurčitosti, nepředvídatelnosti a kdoví co ještě. To je úkolem myšlení. Podlomíme-li myšlení v jeho schopnosti poznávat s apodiktickou jistotou, pak padá toto ochromení na každý jeho počin – i na tvrzení o „čemsi cítěném a prožívaném nezávisle na myšlení“.

Soustředím-li se tudíž na pojem žitého textu a ne na Dolákem proklamovaný „žitý text sám“, pak mám k tomu právě vysvětlený důvod – „žitý text“ se sám nemůže ukazovat, jeho „ukazování se“ je již jeho myšlenkovým (racionalistickým, bezrozporným, nejistým) zachycením. A tady bych prosil, aby mi nebylo zase zdůrazněno, že Dolák nejistotu ukazování se žitého textu textualismus přece zastává. Já požaduji, aby toto zastávání nebylo jen verbálním, ale myšlenkovým, tj. aby bylo na rovinu řečeno, že existence, ukazování se, neurčitost, nezávislost na bezrozpornosti atd. žitého textu nejsou vůbec a naprosto jisté! Nemá cenu kamuflovat a vyhlašovat s jistotou, že „toto něco-neněco“ je, a teprve následně „umísťovat“ nejistotu do tohoto již nediskutabilního rámce. Důsledné je přiznat, že o „žitém textu“ vůbec nic s jistotou nevíme, ani zda vlastně je, ani zda se ukazuje, ani zda svou existenci skrze cítění-prožívání prokazuje.

Co z toho pro textualismus plyne? Radikální korekce jeho nepřiznaných jistot. Když např. A. Dolák vypráví: „…žitý text a naše zakoušení-prožívání tohoto textu je na zákonu sporu zcela nezávislé, prostě se ukazuje, jak to je, každá mluva (která již samozřejmě zákon sporu předpokládá) je jen pomůckou odkazující k těmto prožívaným skutečnostem velice přibližně a velice nezajištěným způsobem..., pak mi nezbývá než po něm požadovat, aby onu „nezajištěnost“ vztáhl i na tuto celou svou reflexi a doznal, že to, co nám právě sdělil, není vůbec a nijak jisté. A může to být klidně třeba i stokrát bezrozporné!

Je tedy vidět, že žádné důkazní břemeno neleží na mé straně. Stačí jen poukázat na nutný textualistův nárok jistoty pro svá tvrzení o nejistotě, nezajištěnosti, cítění a prožívání samém atd. a pokojně mu i připustit, že se žádného rozporu nemusí bát.1 Není tudíž impertinentní se znovu zeptat, cože nám to chce pan Dolák vlastně říci? Proč jako iracionální dogmatik označuje mne za dogmatika racionalistického? S jakou dávkou jistoty určuje, kdo je a není dogmatikem tohoto či onoho druhu? Samozřejmě, že si v tom sebejistě žádné meze neklade.

Celá diskuse tudíž nechala vyplavat na povrch mnohé cenné poznatky. Začínám kupříkladu jasně chápat, kde se skrývá genetické jádro textualismu. Je to teze o radikální nezajištenosti našeho myšlení, o totální nejistotě v jeho „nejzazším fundamentu“. Jistotu však textualista nepokrytě nárokuje a protože to (údajně) není rozporné, vidí v tom své vítězství. V předchozím rozboru jsem ukázal, že je to přece jenom „trochu“ jinak.

Pokud pan Dolák nedementuje každou svou minulou i budoucí výpověď dodatkem o její naprosté nejistotě, pak nás pokračováním v diskusi zve do jakési cirkusové manéže, v níž před námi stojí velký kouzelník-textualista a drží v ruce svůj čarovný klobouk. Když se ho zeptáme, proč tolik lpí na svých jistotách o nejistotě posledních základů poznání a o omylech realistů, velmi jistě vám pomocí principu sporu zopakuje svoji mantru o nedokazatelnosti principu sporu. Zeptáte-li se ho, zda nejsou jeho výpovědi významově neutralizovány všestrannou nejistotou, zdůrazní vám, že textualismus s touto námitkou počítá. Sdělí vám zase hodně jistě, že vše je v základech nejisté a upozorní vás triumfálně na to, že se do žádného rozporu nedostává! Tedy jakási bezropozporná eliminace jistoty ohledně významu vlastních výpovědí. Jak ale takovou zhola nejistou myšlenku-teorii, která se navzdory ujišťování o opaku ani ve své nejistotě nemůže nahlédnout, předložit a obhajovat? Bez kouzelného klobouku, z něhož lze vposledku nejistým a nezajistitelným myšlením vytahovat v diskusi proklamativně zamlžované jistoty, to asi nepůjde.

Poznámka:

  1. Není vůbec zapotřebí konstruovat nějaký důkaz. Je naopak nezbytné povolat textualistu k myšlenkové zodpovědnosti a připomenout mu, že v žádném momentě svých výkladů nemá nárok na vystoupení z linie „nedokazování-nedokazatelnost-pochybnost“. Absence důkazu tudíž není textualistovým vítezstvím, nýbrž právě fatálním nedostatkem, na němž se jeho teze bezezbytku hroutí. Verbální sugesce, zdůrazňování, opakování atd. na tom nic nezmění.