Ročník 2007‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Všudypřítomný Bůh

Zdeněk Klindera

O jednom papeži se vypráví anekdota, v níž se nachází ve vysoké nadmořské výšce během letecké přepravy z jednoho kontinentu na druhý.  Letuška mu nabízí skleničku alkoholu, ale on se brání slovy: „Tady ne, už jsme blízko Šéfa.“

Anekdoty mohou sledovat vtipný cíl pomocí absurdity, která v sobě skrývá nesmyslnost určité otázky či problému a otevírá tím prostor k zamyšlení, jak to vlastně se skutečností je. Dokladem je i ta výše uvedená. Navozuje problém Boží přítomnosti.

Ve starém katechismu Dr. Antonína Podlahy z roku 1947 je pod číslem 18 na str. 11 uvedena otázka: „Co znamená: Bůh je  všudypřítomný?“ Katechismus odpovídá stručně a jasně: „Bůh je  všudypřítomný, znamená: Bůh je všude, na nebi i na zemi.“ K této odpovědi je v poznámkách jako biblický podklad úryvek Žalmu 139,7.8: „Kam mohu odejít před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.

Stačí nám toto objasnění? Jsme již s problémem hotovi? Žalmista zřejmě neřeší způsob, jakým je Bůh přítomen. Odpovídá však polemicky na pojetí různých náboženských představ, podle nichž je určité božstvo lokalizováno často podle kmene či národa, který si jej přisvojuje – „náš Bůh je tady a nikde jinde“. Jde o určitou skupinovou a místní preferenci. Naproti tomu stojí pojetí Boha Izraele, který je prostorově neomezený. Nemá ani smysl tvrdit, že je ho někdy méně nebo více, že je někde blíže nebo dále. Takové tvrzení by odpovídalo omezenému materialistickému pojetí.

Všudypřítomnost jako Boží vlastnost je někdy špatně chápána. Lidé si ji představují tak, jak naznačuje běžný výraz pří-tom-ný, tj. při-tom. Jako by byl Bůh při věcech, v jejich blízkosti, jako by byl nějakým divákem, který přihlíží kosmickému divadlu a sem tam zasáhne do jeho dění, jako by byl Bůh jen vnějšně přítomný, podobně jako člověk, a nebo dokonce jako věci neživé. Tato představa je však nedůstojná Boha: takto vypadá Bůh jako nějaký „svatý za dědinou“, který stojí jaksi mimo svět, mimo jeho běh a problémy.

Musíme si tedy nejdříve ujasnit, že slovo přítomný nemá vždy jednoznačný význam, ale že vyjadřuje rozmanité vztahy mezi tím, co je. Jistě už je na první pohled každému jasné, že je např. v pokoji jinak přítomný člověk, jinak pes, jinak květina a jinak třeba kytara. Cítíme, že jejich přítomnost v pokoji je u každého jiná, protože jejich přirozenost je jiná. I duch řeči to vystihuje.

I samotná přítomnost osob však připouští určité odstupňování, které se zakládá na dvojpólovosti člověka (tělo a duch). S někým žijeme měsíce a roky (např. lidé v panelácích) a přece cítíme, jako by se mezi námi rozprostíraly takřka mrazivé dálavy. Zato od našich drahých jsme někdy stovky kilometrů daleko a přece cítíme, že jsou nám ustavičně blízcí, jako by byli přítomni mezi námi.

Slovo přítomný nemá tedy vždy jednoznačný význam. Jinak jsou v prostoru přítomna tělesa, jinak duch a zase jinak Bůh.

Tělesa jsou v prostoru přítomna dotykem, tzn. že zaujímají určitý prostor ohraničený jejich povrchem. Proto dvě tělesa nemohou zaujímat současně týž prostor. Překáží jim neproniknutelnost, neprostupnost. Hranici „přítomnosti“ těles tak tvoří jejich povrch. O nějakém sjednocení mezi nimi nemůže být řeč. Mohou být jedno při druhém, ale nikdy ne jedno v druhém.

Duch je přítomný „dotykem“ svého účinku, tzn. je přítomný tam, kde působí, kde vykonává nějakou činnost, nějaký vliv. A když je okruh jeho činnosti omezený, znamená to, že jeho činnost musí být nějak definovatelná v dimenzích času a prostoru, tedy že je konečná vzhledem k ní samé i vzhledem k tělesům, na které působí. Typickým příkladem je člověk. Lidský duch se nejen váže na určité místo a na určitý čas, ale zůstává natrvalo napojený na určité tělo, které se vyvinulo pod jeho vlivem a za jeho řízení. Je v těle přítomný jako něco celé tělo formující. Ale přece je nám jasné, že duchu jako takovému odporuje lokalizace, upoutanost k místu. Lidský duch je přítomný „v místě“ prostřednictvím těla a je přítomný celý v celém těle a (rovněž celý) ve všech jeho částech.

Bůh však nemůže být přítomný žádným z uvedených způsobů, protože by to odporovalo jeho nekonečnosti a jednoduchosti. Přece je však svou činností, podobně jako duch, přítomný všude tam, kde působí. Jeho působnost je ale naprosto neomezená: všechno, co je, je plodem jeho nekonečné činnosti jako Stvořitele a Udržovatele. Nic nemůže povstat, trvat, vyvíjet se a být činným bez pozitivního Božího zásahu. Proto říkáme, že je Bůh všude, kde něco je; všude tam se projevuje jeho nekonečná moc.

Každé bytí přece závisí na první příčině ve svém vzniku, trvání a celém svém bytí. První příčinou všeho je Bůh: je Stvořitelem a Udržovatelem všeho. A on je zároveň bytostí nekonečnou, neomezenou. Proto, když jiný duch má úměrně ke svým omezeným možnostem omezené pole působnosti, pole Boží působnosti a činnosti je neomezené. Bůh je totiž bytostí transcendentální, tj. všepřesahující (převyšující).

Proto je lépe místo obvyklého rčení „Bůh je všudypřítomný“ říci: „Všechno je v Bohu.“ Ne, že by byl se vším totožný, ale vše zaujímá, obsahuje a převyšuje svou činností. Tak alespoň chápali Boží všudypřítomnost odjakživa velicí duchové lidstva. Když sv. Pavel říká Athéňanům: „V něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak to říkají i někteří z vašich básníků“, (Sk 17,28) cituje již Epimenida z Knosu (6. stol. př. Kr.), svého krajana Arata (3. stol. př. Kr.) a stoika Kleantha (rovněž). Proto říká sv. Augustin: „Bůh je mi bližší než moje vlastní nitro, je životem mého života.“

Všechno je tedy plné Boha. Intimita vztahu člověka k Bohu je ve světle těchto slov mnohem hlubší, nežli se často na první pohled zdá. Člověk je na Bohu naprosto závislý. Závisí na něm jako myšlenka na myslícím, nebo tom, kdo myšlenku vyjadřuje: jako se ona váže na myslícího a hovořícího, tak každý z nás závisí na Bohu, který nás stvořil a udržuje v bytí. A ve chvíli, kdy na něm přestaneme záviset, přestaneme i existovat. Proto bychom s vděčností, ale i s posvátnou bázní měli sledovat tento svůj vztah.

Vědomí takto skutečné Boží blízkosti se stává člověku zdrojem pokoje a jistoty, cítí se v bezpečí, protože pochopil, že je předmětem Boží starostlivosti, ochrany a lásky. Stává se mu zdrojem posily v každém pokušení a utrpení (viz starozákonní vyprávění o Josefu Egyptském, Gen 37. – 48. kap.), neboť chápe, že nikdy není sám (viz Žalm 23: „Hospodin je můj pastýř“ a Žalm 27, 1.10).

Tento veliký a blízký Bůh nepřichází z nějaké výšky, dálky nebo hloubky, ale jeho Království je mezi námi. Za Ním nemusíme vystupovat někam vysoko do hor nebo se k Němu vznášet letadlem.