Ročník 2008‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Hodnota politických režimů

Roman Cardal

1. Úvod

Když bezmála před dvěma desítkami let vyšli lidé do ulic na protest proti komunistickému režimu, dali tím jasně najevo svůj postoj vůči tomuto společenskému zřízení. Nešlo jim jen o to vymanit se z pout ekonomicky zaostalého policejního státu, nýbrž také o nastolení nových poměrů, v nichž skutečnosti jako svoboda, poctivost, vzájemnost atd. nebudou jen prázdnými, ideologicky znetvořenými slogany. Od té doby ale už přece jen uplynula nějaká doba a řada lidí oprávněně nabývá stále silnějšího dojmu, že ideály, v jejichž jménu se kdysi postavili na odpor proti komunistické zvůli, poněkud vybledly a ztratily svoji motivační sílu. Kdyby ještě o jednu generaci nazpět u nás nějaký myslitel vystoupil s názorem, podle nějž se komunistický režim v zásadě ničím podstatným neliší od netotalitních režimů, vzbudil by u většiny občanů nemalou nevoli. Dnes už je všechno jinak. Postmoderní relativismus se rozmohl natolik, že se toto ještě nedávno ojedinělé stanovisko stalo mezi dějinně poučenými intelektuály obecně sdíleným krédem.

Důvody takového vývoje jsou nasnadě – dějinami povolaní vykladači dějin totiž zjistili, že mezi totalitními nároky politické moci a mezi přesvědčením o hodnotové rozdílnosti názorů (politických, náboženských, filosofických) existuje prokazatelně nutný vztah. Kdo si je příliš pevně jist svým pohledem na svět, ten nemá žádné velké pochopení pro ty, kdo jeho vizi nepřijímají. Proto sahá k násilí. Odtud povstal onen nový program ideových dekonstruktivistů: zbavíme-li člověka přesvědčení o jeho schopnosti pravdivě poznávat realitu, vezmeme mu to, díky čemu se on sám či jako společenství vymezuje vůči jiným lidem a jiným skupinám. Odejmeme mu to, co chápe jako posvátné dědictví své kultury a tradice, do nichž se rodí a za co je v krajním případě ochoten i bojovat na život a na smrt. Ideový irénismus má podlomit agresivní potenciál výlučných politických a náboženských jistot.

Jako každý nový, slibný program může i tento počítat se svými četnými zastánci. Jeho budoucí uskutečnění přímo koreluje se silou přesvědčení a jistoty, s nimiž se tvůrci nové skutečnosti pouštějí do díla. Pokud by se prorokům budoucích lepších časů nedostávalo ideové jistoty, pokud by nepovažovali vlastní stanovisko za hodnotnější oproti antagonistickým postojům, pokud by mu nepřikládali větší hodnotu než těm, které se snaží vehementně vymýtit, bylo by už dopředu jasné, že je samé i jejich názor čeká jen bezvýznamný jepičí život. Avšak zde se jedná o vizi planetární a globální, o vizi skutečnosti, do níž ústí celé předcházející dějiny. Pochybovat o tomto programu, podlehnout pokušení, které sugeruje jeho hodnotovou neutralitu či snad dokonce hodnotovou inferioritu, by znamenalo zradit samotné Dějiny.

Koho však revoluční zápal ještě zcela nepohltil a kdo si ještě zachoval chladnější hlavu, ten nahlíží, že hlavní programová osa nové víry – virulentní deklarace konce všech ideologií, jistot a výlučných pravd a hodnot – je nesena právě těmito proskribovanými nepatřičnostmi. Odtud už zbývá jen krůček k blahodárnému vystřízlivění ze sebeklamu nositelů definitivní moudrosti o člověku a jeho světě. Není-li zcela nemístné zasazovat se o uskutečnění lepšího světa než je ten současný, pak nelze abdikovat na naši schopnost rozlišovat mezi pravdou a omylem, dobrem a zlem.

To se týká i politické dimenze lidského bytí. Existují politické režimy, které jsou objektivně nepřijatelné a naopak, existují politické režimy, které jsou charakterizovány takovou objektivní hodnotou, že je stojí za to bránit před všemi druhy útoků. V následující kapitole předložím důkaz objektivní kvalitativní nadřazenosti netotalitního společenského zřízení ve srovnání se zřízeními totalitního typu.

2. Důkaz výlučné hodnoty netotalitarismu

Naše úvodní slova mezi řádky sdělují i následující: opuštění objektivních hodnot pravdy a dobra znamená v politickém řádu otevření brány novému totalitarismu. Zatímco totiž v tradičním, křesťanstvím poznamenaném pohledu na svět, neztrácí nositel omylu svoji lidskou důstojnost, čímž je mu z titulu objektivní spravedlnosti garantována nedotknutelnost, nemá člověk ve světě postrádajícím nemanipulovatelnou pravdu a dobro žádnou podobnou oporu. Kdo se nepřizpůsobí novým kritériím lidství, přestává být člověkem, a tedy i nositelem lidských práv. Rajské důsledky plně humanizované justice nechť si domyslí každý sám.

Proto je třeba si uvědomit, že proti totalitarismu nelze vystupovat z myšlenkových pozic, které hodnoty pravdy a dobra pouštějí ze zřetele. Přistupme ke konkrétní argumentaci, v níž bude na základě jasných důvodů hodnotově rozlišen politický režim totalitní od politického režimu netotalitního. Bližší specifikace obou režimů nemusíme uvádět, postačí předložit obecné definiční znaky obou srovnávaných pojmů. To např. znamená, že při užívání pojmu „netotalitního režimu“ nemyslíme ipso facto na demokracii, protože pojem netotalitního režimu lze vypovídat třeba i o monarchickém zřízení, pokud splní námi uvedené definiční znaky. Naopak demokracie se klidně může stát totalitním režimem, neboť za jistých okolností nemusí odpovídat vymezení netotalitního politického uspořádání.

Jak tedy definujeme srovnávané termíny? Totalitním režimem myslíme takové politické zřízení, v němž vládnoucí jedinec či skupina odnímá základní práva-svobody určité části (mnohdy většině) členů společnosti. Netotalitním režimem myslíme takové politické zřízení, v němž vládnoucí jedinec či skupina zmíněná práva-svobody jednotlivým členům společnosti nejenže neodnímá, nýbrž je přímo hájí a garantuje.

Nyní se ptejme, jaké možnosti hodnotového srovnání se nám ve vytyčené oblasti nabízejí. V zásadě stojíme před čtyřmi možnostmi:

  • a) oba režimy mají naprosto stejnou hodnotu;
  • b) problém je nerozhodnutelný;
  • c) režim totalitní je hodnotnější než režim netotalitní;
  • d) režim netotalitní je hodnotnější než režim totalitní.

Která z uvedených možností je přijatelná? Je zřejmé, že finální upřednostnění jedné z nich nemůže být výsledkem pouhé konstatace vzešlé například z čistě osobní preference. Proč? Protože v takovém případě by měly všechny alternativy totožné „důvodové krytí“, všechny by představovaly pouhé konstatace vzešlé ze subjektivních ohledů. Měly by tedy stejný status konstatací-osobních preferencí, čímž by se nijak vzájemně nelišily a neexistoval by proto žádný objektivně závazný důvod, proč jednu z možností přijmout a jiné odmítnout. Z nastíněného pohledu by se totiž jednalo o stanoviska s naprosto stejnou hodnotou – problém by se stal nerozhodnutelným.

Přesto jsme však ve výchozím zadání rozlišili variantu stejné hodnoty od varianty nerozhodnutelnosti, třebaže a) plynule přechází v b). Důvod rozlišení je v tom, že se tyto teze významově nekryjí a že je třeba v u každé argumentovat rozdílným způsobem.

Obtíž alternativy a) spočívá v tom, že instaluje legitimitu rozporu. Režimy, pro něž má tato teze platit, totiž obsahují protikladné charakteristiky. Např. v totalitním režimu jsou určité skupině lidí základní svobody-práva upírány, v režimu netotalitním naopak nejsou. V tomto ohledu mezi nimi panuje vztah silného protichůdného napětí, logicky řečeno vztah kontradikce. Vyhlášením stejné hodnoty (ekvivalence) však dochází k tomu, že se definující znaky obou režimů přestávají vzájemně vylučovat. Je tudíž lhostejné (ekvivalentní), zda lidem např. právo na život upřeme, nebo zaručíme. Je jedno, zda některé lidi zabijeme a jiné ochráníme.

A poněvadž titíž jedinci mohou žít jak v režimu totalitním, tak v režimu netotalitním, je zcela lhostejné, zda jednoho a téhož jedince zabijeme, nebo před zabitím ochráníme. Vždyť samotné střídání režimů nepodléhá žádné hodnotové kvalifikaci. Tedy určitým subjektům něco (základní práva) náleží a nenáleží zároveň a bez možnosti hodnotového rozlišení ohledů (totalitarismus-netotalitarismus). Inkriminovaný ohled zůstává stále stejný, neboť změna režimů s sebou nenese žádnou kvalitativní jinost. Naopak, z perspektivy hodnoty máme co dělat se stejností (stejná hodnota). Ergo všechny podmínky pro uskutečnění kontradikce se tím bezezbytku realizují. Alternativa a) je vnitřně rozporná, a tedy nepřijatelná – netotalitní a totalitní politický režim nemají stejnou hodnotu.

Přejděme k možnosti b), podle níž je vznesený problém nerozhodnutelný. Proč by měl být nerozhodnutelný? Poněvadž buď o případné hodnotě politických režimů nic nevíme (limit na straně našeho poznání), anebo jsou politické režimy bezhodnotovým faktem. Co tento postoj implikuje? Nedostupnost (neexistence či alespoň nepoznatelnost) nějaké hodnoty, která by zakládala hodnotnost politických režimů. Proto není takovou hodnotou např. ani lidské myšlení s jeho výkony (stanoviska, teze atd.), ani lidská svoboda. Kdyby se totiž jednalo o prokazatelné hodnoty, staly by se mírou hodnotnosti politických režimů. V takové situaci by byly hodnotnější režimy, které hodnoty lidského myšlení a lidské svobody hájí, ve srovnání s těmi režimy, které k realizaci těchto hodnot poskytují méně příhodné podmínky. Režimy, které by tyto hodnoty zcela popíraly, by byly hodnotově negativní. Teze b) tedy dostupnost (existenci, poznatelnost) těchto hodnot nepřipouští.

Co z toho plyne? Negace možnosti konzistentního zastávání diskutované teze. Pokud totiž nejsme schopni nahlédnout žádnou hodnotu, která by valorizovala politický režim orientovaný na její uskutečnění, ochranu a rozvoj, pak není hodnotou ani lidské myšlení se svými produkty, mezi něž patří i teze o nerozhodnutelnosti našeho problému. Jako takový proto degraduje na roveň bezhodnotového faktu (či faktu, o jehož případné hodnotě nemůžeme nic vědět), čímž se ve vztahu k ostatním možnostem zbavuje nutné podmínky pro svoji přijatelnost a preferovatelnost. To, co není hodnotově nijak kvalifikovatelné, nemůže být ani preferovatelné (tj. lepší než jiné nabídky). Ergo platnost teze b) nepřichází v úvahu.

Jak se to má s tvrzením c)? Je možné, aby byl totalitní politický režim hodnotnější než režim netotalitní? Uvidíme, že ani on nesplňuje nutné podmínky své odůvodněné přijatelnosti. V totalitním režimu je námi rozehraná otázka toliko otázkou rétorickou. Totalitní režim nemůže připustit svobodné zkoumání problému, protože by tím musel ve východisku ponechat otevřenou možnost platnosti antiteze, která říká, že netotalitní typ politického zřízení je hodnotnější než zřízení totalitní. Kdyby v tomto problému totalitní režim ponechal lidem svobodu zkoumání, zároveň by jim otevřel možnost ke spolehlivému nahlédnutí pravdy, že žijí ve zrůdném politickém zřízení. Zkrátka totalitní režim si tuto benevolenci nemůže dovolit, jinak by se zbavil nástrojů vlastního ospravedlnění. Toto ospravedlnění totalitního režimu je čistě ideologické – spočívá v manipulaci, v zastrašování. Totalita v naší otázce znamená právě to, že je povinné považovat tezi o vyšší hodnotě totalitního režimu ve srovnání s režimem netotalitním za pravdivou buď přímo, anebo na základě účelové a falešné argumentace.

Ke zmíněné manipulaci patří i to, že totalitní režim dělá vše pro to, aby jej lidé neprohlédli jako totalitní. Z toho je patrné, že v esenci totalitarismu je zakódováno zrušení svobody zkoumání, které by nutně přivodilo jeho zánik (podmíněný metodickou pochybností o hodnotě totalitního zřízení a následným nahlédnutím jeho hodnotové negativity). Proto je v totalitním režimu otázka po hodnotě politických režimů neautentická, k žádnému autentickému nastolení problému v tomto směru nemůže dojít. Teze o jeho hodnotové nadřazenosti tudíž nemůže být nikdy skutečně zdůvodněna argumentací, nýbrž pouze a toliko ideologicky konstatovaná. Tím však ztrácí nárok na přijatelnost, protože žádné konstatování neobsahuje důvody své přijatelnosti.

Kdo by chtěl skutečně obhájit hodnotovou nadřazenost totalitarismu, musel by vyjít ze situace, v níž existuje svoboda zkoumání. Jeho závěr by však přímo kolidoval s východiskem, protože obhájený totalitarismus implikuje zákaz svobody zkoumání (metodická pochybnost o své vlastní validitě). Tím by se tento závěr jakožto závěr zrušil. Ani teze c) tedy nemá šanci na úspěch.

Nakonec nám zbývá už jen teze d) – netotalitní politický režim je hodnotnější než režim totalitní. Důvod platnosti varianty d) spočívá v tom, že neobsahuje negaci podmínek své vlastní smysluplnosti – pravdy s nutnými podmínkami její realizace (svoboda zkoumání, výchozí otevřenost k možné platnosti teze a antiteze).

Na závěr je třeba ve světle řečeného opět zdůraznit nerozpojitelnou souvislost mezi existencí objektivní pravdy a uskutečnitelností netotalitního politického režimu. Jsou-li dnes politicky nekorektní názory stíhány, nelze-li některé otázky už ani beztrestně vyslovit, je to neklamným znamením, že totalita v líbivém netotalitním převleku znovu klepe na naše dveře. A klíče od nich mají samozřejmě zase jen ti, kdo se pod záštitou demokratického konsensu nějaké objektivní pravdy upřímně štítí.