Ročník 2008‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Kolik a jakých imigrantů u nás chceme?

Roman Joch

Asi před rokem vyšel průzkum veřejného mínění, podle kterého Češi nemají rádi imigranty. Tehdy mě pozvali do ČRo 1 Radiožurnálu diskutovat s jednou milou slečnou; myslím, že z Multikulturního centra. Můj názor na imigraci lze shrnout do tří tezí.

Za prvé, právo na emigraci je zásadní lidské právo. Pokud chcete odjet ze své země a žít v jiné zemi, v níž vás chtějí přijmout, vaše vláda vám v žádném případě nesmí bránit v emigraci. Pokud tak činí – podobně jako komunistické vlády před rokem 1989 – dopouští se velké nespravedlnosti.

Zatímco je však emigrace základním lidským právem, neexistuje nic podobného jako absolutní, suverénní právo na imigraci. Nikdo nemá automatické právo imigrovat do jiné země – bez souhlasu jejích občanů. Každý má právo přistěhovat se do jiné země jen se souhlasem jejích obyvatel. A pokud souhlas nedají, nijak tím přirozená lidská práva neomezují.

Příklad: když se chci usadit v Austrálii a Austrálie mě přijme, je to fajn. Když se chci usadit na Novém Zélandě a Nový Zéland mě za rezidenta s trvalým pobytem nechce, osobně mě to může mrzet, ale musím uznat, že žádné mé lidské právo tím Nový Zéland neporušil. Nechává mě zcela na pokoji, nijak mě nepoškozuje, jen se nechce se mnou nijak sdružovat. Tím realizuje svou svobodu volby. To ovšem stoupenci antidiskriminačních zákonů nechápou. Nechápou, že svoboda smlouvy a spolčování zároveň zahrnuje – a zahrnovat musí, má-li být skutečnou svobodou – i svobodu s někým se nespolčit, svobodu s někým smlouvu neuzavřít.

Má první teze tedy zní, že zatímco existuje absolutní právo občana na emigraci, v níž mu jeho vlastní země nesmí bránit, právo na imigraci do cizí země není absolutní, ale je podmíněno souhlasem jejích obyvatel.

Má druhá teze, či vlastně můj názor na vlastní otázku imigrace, představuje dokonale centristický postoj. Tj. pokud jednu krajní pozici představuje názor, že země nemá přijmout žádné imigranty, a je-li druhou krajní pozicí názor, že země má přijmout kohokoli a každého, kdo se chce u nás usadit, pak nesouhlasím ani s jednou z nich. Nezastávám nulovou imigraci ani neomezenou imigraci. Zastávám myšlenku omezené imigrace, čili aby každý rok bylo povoleno určitému počtu cizinců (za ty nepovažuji občany EU, jen občany zemí mimo EU) se u nás usadit, mít trvalý pobyt a po určité době, např. pěti letech, pokud neporušovali zákony, získat i občanství.

Proč jsem pro nenulovou imigraci? Protože máme málo dětí. Aby se populace zachovávala, na ženu by mělo v průměru připadat 2,1 dítěte. V ČR mají ženy v průměru 1,2 dítěte. V dokonale liberální společnosti bez pečovatelského státu by to bylo irelevantní. V zemi se socialistickou mentalitou, jakou je bohužel i ta naše, v níž mnozí lidé od státu požadují, aby se o ně materiálně postaral, potřebujeme nové a nové občany, kteří by pracovali, platili daně a tím produkovali prostředky, jimiž socialističtí politici mohou uplácet své voliče. Pokud na jednoho nepracujícího pracují tři pracující, zaopatřovací stát je ještě únosný. Pokud by však na každého nepracujícího pracoval jen jeden pracující, situace by se stala neúnosnou. Nové mladé lidi ze zahraničí tedy potřebujeme a otázkou společenské dohody má být, kolik jich chceme ročně přijmout. Zda deset tisíc, sto tisíc nebo milion. Veďme diskusi, a pak stanovme číslo.

Proč jsem proti neomezené imigraci? Protože myšlenka neomezené imigrace je šílenství, jež by v praxi vedlo k dalším šílenostem. Může ji zastávat pouze šílenec nebo multi-kulti ideolog. Žádná země, natož ta naše, není nekonečně pružná v tom smyslu, že kdokoli a každý z celého světa může mít automatický nárok se u nás usadit, případně pobírat sociální dávky a případně k nám importovat zvyklosti své původní společnosti.

To nás přivádí k třetí tezi: naše imigrační politika by měla být rozvážná, tj. selektivní a, ano, diskriminační. Měla by rozlišovat mezi uchazeči o imigraci na základě zemí jejich původu. Či, přesněji řečeno, na základě převládajících politických zvyklostí v jejich původních zemích.

Cílem imigrační politiky by neměla být úplná asimilace imigrantů. Učinit z nich Čechy, kteří preferují vepřo-knedlo-zelo, by bylo nudné. Ať si klidně ponechají své kulinářské tradice a zvláštnosti. To naši společnost obohatí. Cílem imigrační politiky by však rozhodně měla být politická integrace. Ta dokonce jejím cílem být musí, má-li být zachována soudržnost naší společnosti a loajalita všech jejích příslušníků vůči ní. Politická integrace imigrantů by tedy měla znamenat, že pokud chtějí mezi námi žít a časem přijmout naše občanství, musejí bezpodmínečně akceptovat politické hodnoty naší společnosti definované v naší Ústavě a v ústavní Listině práv a svobod. Totiž hodnoty osobní, náboženské a politické svobody. To má být conditio sine qua non.

Žádný cizinec, který naše hodnoty svobody nechce přijmout za své, by nejenže neměl mít možnost stát se naším občanem, ale neměl by mít ani možnost stát se legálním rezidentem na našem území. Nedává smysl vpustit do naší země cizince s naprosto cizími politickými hodnotami, aby naši svobodnou politickou společnost rozvrátili. Je tedy třeba kvót a diskriminace mezi imigranty podle toho, jaká politická kultura a jaké politické hodnoty v jejich původních společnostech převládají.

To již zřejmě bylo příliš na onu milou slečnu, moji spolu-diskutérku v Radiožurnálu, neboť tento můj názor označila za rasistický. Nařčení z rasismu, případně z fašismu, samozřejmě představuje známý trik levičáků, diskutují-li s někým z pravice, nebo s někým, kdo má evidentně lepší argumenty. Pochopitelně jsem toto nařčení očekával, a proto se v klidu snažil slečně vysvětlit:

Podívejte, nemá to vůbec nic společné s rasou, ale má to mnoho společného s politickými hodnotami a názory. Vůbec nepřestavuje problém přijmout jako nové občany svobodymilovné a demokraticky smýšlející černé Kubánce, či žluté Číňany z Hong Kongu, kterým již leze na nervy oklešťování jejich svobod ze strany komunistů v Pekingu. Kritérium pro kvóty a diskriminaci mezi uchazeči o imigraci vůbec nemá vycházet z rasy nebo etnického původu, ale pouze z politicko-světonázorových postojů. Lidé, kteří zastávají naše hodnoty svobody, mají být vítání bez ohledu na barvu pleti, stejně tak jako mají být odmítnuti bez ohledu na barvu pleti lidé, kteří je nezastávají, anebo jsou jim přímo nepřátelští!

„A jak je poznáte?“ – namítla moje spolu-diskutující oponentka.

Na základě zkušenosti. V individuálním případě nemusím předem nutně vědět, zda dotyčný či dotyčná touží po svobodě nejen pro sebe, ale i pro druhé, anebo zda touží po svobodě pouze pro sebe, zatímco svobodu pro druhé nenávidí. Na základě zkušenosti to můžeme poznat v případě společností jako celku.

Například průměrný občan Slovenska je statisticky způsobilejší přijmout za své politické hodnoty české společnosti než průměrný občan Ukrajiny nebo Moldávie, a ti jsou zase způsobilejší přijmout naše hodnoty a integrovat se do naší politické společnosti lépe než průměrný občan Saúdské Arábie (slušelo by se spíš uvést poddaný Saúdské Arábie; v Saúdské Arábii nejsou žádní občané). Proto potřebujeme ony kvóty a racionální diskriminaci: žádají-li o imigraci k nám zároveň obyvatelé Ukrajiny, Moldávie a Saúdské Arábie, mají být imigranti z Ukrajiny a Moldávie preferováni před imigrantem ze Saúdské Arábie. Anebo jinak: na každého přijatého imigranta ze Saúdské Arábie bychom měli přijmout deset až sto imigrantů z Ukrajiny či Moldávie.

Když pořad skončil, milá slečna mi mimo studio rozhořčeně řekla: „Tedy žena ze Saúdské Arábie, která by u nás chtěla pracovat jako šička, má smůlu jen proto, že se narodila v nesprávné zemi?“ Má odpověď zněla: „Ano, přesně tak. Pokud totiž skutečně souhlasíte s tím, že roční legální imigrace k nám má být omezena konkrétním číslem, pak každá šička ze Saúdské Arábie, kterou přijmeme, zabírá místo nějaké jiné šičce z Moldávie, kterou k nám nepustíme. A to je fér? Individuálně jsou si žena z Moldávie a žena ze Saúdské Arábie rovny, a kdyby všechny ostatní faktory byly stejné, nebyl by jediný důvod upřednostnit jednu z nich před druhou. Všechny faktory však stejné nejsou. Na základě výchovy, prostředí, kultury a civilizačních přesvědčení je průměrná žena z Moldávie způsobilejší přijmout politické hodnoty naši společnosti a úspěšně se do ní integrovat než průměrná žena ze Saúdské Arábie.“

Co dodat? Slečna z Multikulturního centra může učinit, chce-li být konzistentní s ideologií multikulturalismu, jiný krok: prohlásit, že jakákoli kvóta na imigraci je nesprávná (v jejich žargonu: rasistická), a my proto musíme naprosto otevřít hranice a vpustit do republiky kohokoli, kdo se u nás chce usadit, byť by jeho politické a náboženské názory byly jakékoli, např. represe jinověrců. To je totiž závěr, k němuž logika multikulturalismu neomylně vede. Jedná se však o závěr, který se ona slečna zatím neodhodlala vyvodit.