Ročník 2008‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Proč holocaust: Teistický darwinista a rasista - Díl II.

Jan Horník

(Pokračování z Distance 1/2008)

Abychom mohli postupně uspokojivě zodpovědět otázky načrtnuté v předchozím dílu, musíme začít tak říkajíc od „počátku“ a nejprve alespoň v hrubých rysech porozumět tomu, co si Hitler myslel o původu světa. Právě Hitlerovo chápání vzniku světa totiž ovlivňuje jeho pojetí obecného světového řádu a z tohoto základu se následně odvíjejí i další Hitlerova vysvětlení veškerých jednotlivých skutečností, a jak uvidíme v závěru celé studie, nakonec z nich vyplyne i vražedná nacistická praxe.

V podrobné analýze Hitlerova myšlení tedy budeme postupovat opačným směrem, než jak jsme učinili v předchozím díle. V něm jsme totiž tematicky začali od antisemitismu a skončili u Hitlerova rasismu a jeho zdrojů. Nyní však začneme Hitlerovým pojetím počátku a řádu světa a poté budeme postupovat směrem ke konkrétnějším a konkrétnějším úvahám, až se nakonec propracujeme k Hitlerovu antisemitismu. Kdybychom použili příměr s mozaikou, nejprve se pokusíme pochopit Hitlerovu teorii mozaiky, a potom její jednotlivé kameny, především kámen antisemitismu.

I. Hitlerova Prozřetelnost

Co tedy podle Hitlera stojí na počátku veškeré skutečnosti? Již v minulém díle bylo možné postřehnout, že Hitler ve svém myšlení počítá s nějakým Bohem. Abychom se však napevno ujistili, že je Hitler skutečně přesvědčen o existenci Prozřetelnosti, a abychom lépe porozuměli důsledkům, které bude mít Hitlerova představa o Bohu v celém jeho dalším uvažování, podívejme se nyní na jeho názory týkající se Boha o něco podrobněji.

V případě Hitlerovy Prozřetelnosti se bohužel budeme muset spokojit převážně s citáty z Monologů, neboť Hitler po sobě žádné systematické pojednání o Bohu nezanechal. Není to zrovna ideální, neboť se nejedná o zcela autentické texty.Monology jsou jen zprostředkovaným záznamem Hitlerových proslovů, ale nezbývá než pracovat s tím, co je k dispozici. Alespoň základní obraz Hitlerovy Prozřetelnosti, který bude pro náš účel dostatečný, snad získáme.

Hitler svou představu Boha popisuje například takto:

„Je velkou tragédií, že chápeme věci v jejich bytí, ale to bytí nám zůstává hádankou. Víme, že prvek se skládá z tolika a tolika atomových jader, ale: proč to všecko? Proč je Slunce, proč hvězdy? V okamžiku, kdy dospějeme k poslední otázce, k tomu Proč?, vše vyústí v představu Všemocné síly. Až v Linci postavím hvězdárnu, dám na ni napsat: Nebe oslavuje Věčnost! Je krásné, že člověk pro to našel jeden pojem – Bůh! Všesíla, tvořící světy, jistě přidělila každé jednotlivé bytosti její úkol. Vše se odehrává tak, jak se odehrávat musí!“1

Hitler je tedy přesvědčen, že existuje jakási všemocná síla, která tvoří světy, a nějak předurčuje osud tvorů; například tím, že jednotlivým stvořeným bytostem přiděluje jejich životní úkoly. I v případě Hitlerovy Všesíly jde evidentně o Bytost, kterou lidé běžně nazývají Bohem a kterou si ve svých představách přirozeně spojují s Původcem světa a tím pádem i zdrojem řádu, který ve světě panuje. Hitlera proto rozhodně nelze označit za ateistu, neboť počítá s nějakou vyšší božskou autoritou, která přesahuje svět a určuje jeho smysl.

Kým přesně ale je Hitlerův Stvořitel? Jakou konkrétnější představu o něm měl? Vzhledem k tomu, že v Hitlerově případě lze jen velice obtížně nalézt nějaké přesné pozitivní vymezení, můžeme si vypomoci také tím, jakou představu o Bohu Hitler nezastával. Můžeme u něj například snadno vyloučit tu křesťanskou. I když byl totiž Hitler vychováván jako katolík, přesvědčení svých rodičů rozhodně nepřevzal:

„Co je to za Boha, který má radost z toho, že se lidé pro něho trýzní! Celá věc je velice jednoduchá: Pámbíček dává předpoklady pro spáchání hříchu; když to konečně klaplo za pomoci ďábla, použije panny, aby porodila člověka, který spasí lidstvo svou smrtí! Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné křesťanské nebe! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce. Křesťanství je tím nejšílenějším výplodem lidského mozku, výsměch všemu božskému. Černoch se svým fetišem je vysoce nadřazen tomu, kdo vážně věří v zázrak Převtělení.“2

Křesťanskou představu Trojjediného Boha tedy můžeme směle vyloučit. Ale s nějakou božskou bytostí Hitler přece jen počítá. Jinak by jen těžko mohl mluvit o „výsměchu všemu božskému“.

S konstatováním, že podle Hitlera existuje Stvořitel, který je původcem řádu ve světě, bychom si sice již pro náš účel vystačili, přesto nebude na škodu se alespoň o trochu lépe obeznámit s tím, jak si Hitler svou Prozřetelnost konkrétněji představoval. Určitým vodítkem může být například následující záznam:

„Na tom, co bolševismus udělal z člověka, vidíme nejlíp, že na počátku výchovy musí být úcta. Úcta k Prozřetelnosti, k Nepoznatelnému, k Přírodě – nebo jak tomu chcete říkat – počínaje úctou mládí ke stáří. Jinak se z člověka stane něco horšího než zvíře.“3

Hitler v tomto případě nijak netrvá na přesném pojmenování a kromě obvyklého termínu „Prozřetelnost“ používá ještě slova „Nepoznatelné“ a „Příroda“. Bůh je tedy pro Hitlera spíš něčím na způsob skryté přírodní síly, kterou lze těžko zachytit a pojmenovat.

Že má Hitlerova představa o Prozřetelnosti nejblíže právě k jakési vyšší přírodní síle, lze vyčíst i z následující ukázky:

„Myslím, že ten, kdo se dívá na přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem; ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž na způsob vnitřního sebepoznání.

Koncem minulého století prohlašoval liberalismus, svedený pokroky přírodních věd a techniky, že člověk je pánem přírody, že brzy ovládne i vzduch atd. A přitom stačí, aby přišel orkán, a všechno se zboří jako domeček z karet.

My maximálně poznáváme zákony, podle nichž se odehrává život přírody; budeme moci využít ve svůj prospěch znalosti zákonů přírodních věd; ale na to, jak ty zákony fungují, na to nepřijdeme.

Rozumí se to samo sebou: naše hledisko nám nedovoluje nahlédnout do jiných rovin. Proto vymyslel člověk překrásný pojem Všemohoucnosti, již uctívá jako božstvo. My nechceme vychovávat k ateismu.“4

Ať už si však Hitler pod svou Všemohoucností představuje cokoliv, každopádně se nejedná o nějakého osobního Boha, ať ve smyslu osobní bytosti, nebo Boha, který by se osobně vztahoval k jednotlivým lidem.

Jak je patrné i z následujícího záznamu, celkově Hitler zastával spíše postoj člověka, který o Bohu, případně o věčnosti, nic přesnějšího vědět nemůže, a zbývá mu jen poznávat především zákony, které Bůh do světa vložil, aby se podle nich mohl ve svém životě řídit:

„Kdo je dnes obeznámen s přírodovědou, nemůže brát učení církve vážně. Co je v protikladu s přírodními zákony, nemůže být od Boha, a Pámbíček se s bleskem nezastaví ani před kostelem. Náboženská filosofie, vybudovaná v podstatě na antických představách, je pod úrovní dnešního lidstva. […]

Nevím nic o onom světě a jsem natolik upřímný, že to přiznávám. Jiní lidé tvrdí, že o tom něco vědí, a já jim nemohu dokázat, že tomu tak není. Venkovské panímámě nechci svou filosofii vnucovat. Církevní nauka je také svého druhu filosofie, i když neusiluje o pravdu. Nevadí to, protože lidé neumějí uvažovat o velkých věcech. Všechno pak vyúsťuje v poznání bezmoci člověka vůči věčným přírodním zákonům. To není škodlivé, hlavní věc, když dojdeme k poznání, že záchrana člověka spočívá v tom, aby se pokoušel o pochopení božské Prozřetelnosti a nemyslel si, že se může těmto zákonům vzpírat.Když se člověk pokorně podřídí zákonům, pak je to nádherné.“5

I když tedy zřejmě nikdy zcela přesně nezjistíme, kým nebo čím měla být Hitlerova Prozřetelnost, musíme při dalším čtení počítat s tím, že Hitler uznává existenci nějaké Vyšší síly, která svět přesahuje a stojí v jeho základech. Hitler proto není ateistou ve striktním slova smyslu.

Hitlerova Prozřetelnost je každopádně zdrojem přírodních zákonů světa, a jak je patrné z poslední ukázky, ohledně jejich poznatelnosti už Hitler tak skeptický není. Dokonce mluví o nutnosti a nádheře se takovým věčným přírodním zákonům podřídit a zdá se, že v jejich poznání a pochopení spatřuje i jakousi záchranu člověka. Podívejme se tedy blíže na to, jak Hitler řád světa a jeho zákony pochopil.

II. Darwinistický evolucionista

V moderní době získává v západní civilizaci drtivá většina lidí své základní vědomosti ve státním vzdělávacím systému a ani Hitler nebyl v tomto případě výjimkou. S různými výklady vzniku světa byl konfrontován již v útlém mládí a ve svých „monolozích“ na to vzpomíná například takto:

„Dnes se v hodině náboženství v 10 hodin vyučuje stvoření světa podle bible a v 11, v hodině přírodopisu, vývojová teorie. Obojí si naprosto odporuje. Jako školák jsem tenhle protiklad cítil a opřel jsem se do toho; profesorovi přírodopisu jsem řekl to, co řekl ten předchozí, takže si učitelé začali zoufat.“6

Tato Hitlerova poznámka nám dobře zpřítomňuje skutečnost konce 19. a počátku 20. století, kdy se pevnou součástí všeobecného vzdělání stala evoluční teorie, která z veřejného školství postupně zcela vytlačila biblickou představu o stvoření světa a údělu člověka v něm.7

A jaký výklad světa si vybral Hitler? Přiklonil se sám k jedné z variant, které mu byly nabídnuty ve škole? Jak již víme, biblickou představu odmítl. Přijal ale za svou právě vývojovou teorii? Vždyť existuje tolik dalších teorií a výběr vlastního přesvědčení není nutné omezovat jen na tyto dvě konkrétní možnosti.

Nalézt odpověď nebude v Hitlerově případě naštěstí nijak složité:

„Když církev předstírá člověku údajná lákadla onoho světa, aby mu ulehčila umírání, pak my se soustřeďujeme na vytváření života, který by stál za to žít. To vyžaduje přizpůsobení se přírodním zákonům, a budeme-li hlásat jen tyto naše zásady, pak budeme dlouhodobě silnější než církev.

Národní socialismus se ale nikdy nesmí snažit opičit po náboženských kultech; pro něj platí jen jedno – vybudovat vědecké učení, které nebude ničím jiným než kultem rozumu.

Úkolem je výchova lidí, tak aby viděli v životě to krásné a opravdu nádherné, a ne aby jen ukvapeně kritizovali a skuhrali. Krásu chceme vychutnávat plnými doušky, jí se chceme držet a vyhýbat se všemu, co podle lidského soudu škodí našim soukmenovcům. Škodím-li nyní Rusům, pak proto, že jinak by oni škodili mně.

Tak to dělá i Pámbíček: vrhne masy lidí na Zemi a pak se musí každý starat sám, jak by přežil; jeden na úkor druhého; z toho plyne jediný závěr: zvítězí silnější. To je přece ten nejrozumnější řád; kdyby tomu bylo obráceně, nevzniklo by vůbec nic. Když se nepřizpůsobíme přírodním zákonům a neprosadíme se právem silnějšího, tak nás jednoho dne sežere divá zvěř a později sežere divou zvěř hmyz a nakonec zůstanou mikroby.“8

Jak v tomto případě Hitler popisuje uspořádání světa a přírody? Za nejrozumnější řád považuje vítězství silnějšího v boji o přežití. A proč je tento řád nejrozumnější? Podle Hitlera proto, že kdyby ve vzájemném soupeření nevítězil silnější, vůbec nic by nevzniklo. Celkem zřetelně se tu tedy poodhaluje Darwinova evoluční teorie, která stojí v pozadí Hitlerových názorů. Právě v ní totiž platí, že vývoj a vznik druhů je výsledkem boje o přežití, ve kterém vítězí ten, kdo se v daných podmínkách ukáže jako silnější, čili přesně princip přírodního výběru.

Hitlerovo přesvědčení o platnosti evoluce lze vyčíst i z tvrzení, že pokud by se ten, kdo je momentálně silnější, neprosadil právem silnějšího, nakonec by zůstaly mikroby. Hitler zde totiž de facto popisuje, jak by to dopadlo, kdyby se lidé nedrželi přírodních zákonů, díky nimž vznikli, a rozhodně proto počítá se vznikem člověka evolucí.

Také si zde můžeme opět potvrdit fakt, že Hitler je teistickým evolucionistou, neboť za původní zdroj řádu pozemského boje o přežití označuje „Pámbíčka“, který vrhl masy lidí na Zem, aby se ukázalo, kdo s koho. Na darwinisticky pojatou evoluci provázanou s existencí Stvořitele lze u Hitlera narazit poměrně často:

„My jsme nestvořili Přírodu a její zákony, a proto nemůžeme tyto zákony měnit. Prozřetelnost dala životu neomezenou plodnost, ale ne nezbytnou obživu. Tak je to dobré, protože boj o obživu zaručuje výběr lepšího.“9

Dedukce na darwinistický teoretický základ Hitlerových tvrzení se možná může někomu zdát příliš ukvapená, ale další analýza Hitlerova světonázoru snad případné pochybnosti o jeho teoretickém založení rozptýlí.

Jedním z typických rysů darwinistické evoluce je například důraz na přežití druhu a devalvace hodnoty jednotlivce, což plyne z toho, že z hlediska evoluce je život jedince jen nepatrnou epizodou ve srovnání s existencí druhu jako celku. I tento názor je pevnou součástí Hitlerova přesvědčení. Říká k tomu například toto:

„Člověk se může děsit toho, jak v přírodě jeden požírá druhého. Mouchu sežere vážka, tu spolkne pták, toho pak zabije větší živočich; ten největší pak, až zestárne, se stane obětí bakterií a konečně i je potká jejich osud. Kdybychom měli možnost milionnásobného zvětšení, objevili bychom nové světy; všechno na světě je tak velké, jak je malé, podle toho, jak to vidíme ve srovnání s malými nebo většími věcmi. Jedno je jisté: změnit to nelze. I když si vezmete život, vrátíte se zpět do Přírody jako látka i jako duch a duše. Ropucha neví, čím byla předtím, a my to o sobě taky nevíme. Proto si říkám, že jediné, co můžeme udělat, je zkoumat zákony Přírody, abychom se nestavěli proti nim; říká se tomu vzdorovat nebesům. Chci-li věřit nějakému božskému přikázání, pak to může být jen jedno jediné: zachování druhu.

Není správné příliš přeceňovat život jednotlivce: kdyby byl jeho život tak veledůležitý, nezahynul by. Moucha naklade miliony vajíček a všechny zajdou; ale: mouchy zůstávají! Zachováno nemusí být vypracované poznání, nýbrž podstata krve, z níž poznání pochází.“10

Zde jsou evolucionistické teze velmi zřetelné. Prozřetelnost to podle Hitlera zařídila tak, že kvůli neomezené plodnosti a omezeným zdrojům obživy existuje boj, jehož výsledkem je výběr lepšího, a v tomto boji je nejdůležitější zachování druhu. To, že Hitler říká „miliony muších vajíček zajdou, ale mouchy zůstávají“, představuje právě onen důraz na druh jako takový. Pokud je totiž život jednotlivce skutečně brán jen jako dočasný, považujeme za zcela logické, že vzhledem k druhu, který ho přetrvává, má pouze podřadnou roli. Že tyto principy budou v Hitlerově myšlení platit i pro lidi jakožto vývojově nejpokročilejší živočichy, snad není třeba zdůrazňovat.

Při četbě posledního citátu je dobré nepřehlédnout ještě jednu věc: totiž Hitlerův názor na smrtelnost jednotlivce. Pokud je totiž člověk přesvědčen, že život končí smrtí, má to dalekosáhlé důsledky na celé jeho myšlení a jednání. Že je Hitler skutečně přesvědčen o neexistenci posmrtného života, dokládají i dva následující záznamy:

„Křesťanskou představu o onom světě nebudu nahrazovat, protože je neudržitelná. Myšlenka Věčnosti spočívá ve způsobu myšlení. Duch a duše se jistě vrátí do všeobjímajícího rezervoáru, stejně jako tělo. Tím hnojíme základní materiál, z něhož vzniká nový život. Ale s tím, proč a jak, si nepotřebuju lámat hlavu. Podstatu bytí duše nevyzkoumáme.“11

„K nám přišli Židi a ti přinesli bestiální myšlenku, že život pokračuje na onom světě. Zmarnit život na tomto světě je dovoleno, protože na onom světě pokračuje, zatímco ve skutečnosti přestává člověk existovat v okamžiku, kdy ztratí svou pozemskou formu.12

Hitlerovo přesvědčení se tedy z hlediska názoru na lidskou smrtelnost shoduje s materialismem a jak později uvidíme, bude mít právě názor na smrtelnost lidí skutečně dalekosáhlé důsledky.

Kam uznání skutečnosti, že život člověka skončí okamžikem smrti, povede, lze ale náznakově vidět již v Hitlerově úvaze, že kdyby platil opak, čili nesmrtelnost, bylo by dovoleno zmarnit život na tomto světě. Hitler totiž bude uvažovat právě opačně, tzn. že nikdo nemá právo svůj pozemský život promrhat, a bude proto po všech lidech požadovat, aby vlastní životy maximálně vyplnili činností ve prospěch svého národa. Například bude s lidmi jednat tak, aby především plnili přikázaní „zachování druhu“, neboť sloužit sebezáchově vlastního druhu je v rámci evoluce tím nejvyšším životním cílem každého jednotlivce.

Vraťme se ale ještě k Hitlerovu evolucionismu, abychom odstranili případné pochybnosti stran toho, že je Hitler skutečně přesvědčen o platnosti darwinistické teorie. Jeho evoluční názory dokládá i následující výrok:

„Při dvou a čtvrt miliardách lidí na Zemi existuje na 170 větších věrovyznání, z nichž každé tvrdí, že jako jediné má správné představy o onom světě. 169 proto mít pravdu nemůže! Z dnešních náboženství není žádné starší než 2 500 let. Lidé asi tak od úrovně paviána existují dobře 300 000 let. Ve srovnání s touto dějinnou hloubkou jsou dva tisíce let docela malý úsek.“13

Nemusí nás nyní trápit, zda 300 tisíc Hitlerových let odpovídá dnešním vědeckým poznatkům. To totiž není podstatné. Důležité je, že výrok „lidé od úrovně paviána“ dokládá, že Hitler principiálně vychází z přesvědčení o vývoji lidí z opic.

Protože však mají Monology jako pramen určitou nevýhodu v tom, že je Hitler sám nenapsal – jsou jen záznamem jeho proslovů – podíváme se nakonec ještě na to, jak svou základní představu o řádu světa autenticky popisuje v tzv. Druhé knize:

„Když pro každého tvora na této Zemi představuje pud sebezáchovy v obou jeho cílech sebezáchovy a dalšího zachovánínejelementárnější moc, avšak možnost uspokojení se omezí, pak je logickým důsledkem boj o možnost zachování tohoto života ve všech jeho podobách, tedy uspokojení pudu sebezáchovy.

Nespočetné jsou druhy všech živých tvorů Země, neomezené jednotlivě v jejich pudu sebezáchovy, stejně jako v touze po dalším zachování, omezený je naproti tomu prostor, na němž se tento veškerý životní proces odehrává. Je to povrch přesně rozměřené koule, na němž se koná zápas miliard a miliard jednotlivců o život a životní následnictví. V tomto omezení životního prostoru spočívá nucení k boji o život, v boji o život však zato spočívá předpoklad k vývoji.

V dobách, v nichž ještě neexistovali žádní lidé, byly světové dějiny především zpodobňováním geologických událostí. Vzájemný boj přírodních sil, tvoření obyvatelného povrchu této planety, oddělení vody a země, formování pohoří, nížin a moří. To jsou světové dějiny této doby. Později, s výskytem organického života, se zájem člověka koncentruje na vznik a zánik jeho tisícerých forem. A docela pozdě se konečně objeví sám člověk a tím začíná pod pojmem světové dějiny rozumět v prvé řadě už jen dějiny svého vlastního vzniku, tzn. zpodobňování svého vlastního vývoje. Tento vývoj se vyznačuje věčným bojem lidí proti zvířatům a proti lidem samotným. Z neviditelné změti jednotlivých bytostí konečně povstávají formace, čeledi, kmeny, národy, státy, avšak zpodobňování jejich vzniku a jejich zániku je reprodukcí věčného boje o život.“14

V této pasáži Hitler v podstatě krátce shrnuje základní rámec řádu a vzniku světa, tak, jak ho popisuje vývojová teorie. Akceptuje tvrzení, že člověk je teprve koncem organického vývoje na Zemi a že hlavní část dějin se odehrála bez lidí. Organický život podle něj následoval až poté, co geologické utváření dospělo do obyvatelné fáze, v níž se poté vyvinulo nespočetné množství živočišných forem. Vývoj samotný pak chápe jako důsledek věčného boje o život na omezeném prostoru. Právě toto omezení je podle něj příčinou konkurence, která nechá přežít jen ty lepší, a tím se živočišné formy postupně vyvíjejí k těm vyšším. V tomto procesu je podle Hitlera základní hnací silou všech tvorů pud sebezáchovy. V dějinné fázi existence lidí má tento řád podobu boje lidí se zvířaty a mezi lidmi samotnými. Na konci vývoje začínají vznikat různá uskupení, jejichž současným vyvrcholením jsou státy, a i jejich dějiny tak vlastně zobrazují boj o život.

Jak uvidíme později, bude právě pokrokový moment evoluční teorie velice důležitý pro celé další Hitlerovo politické uvažování. Každopádně je zřejmé, že Hitler skutečně zastává darwinistický evolucionismus jakožto pravdivou teorii o řádu a zákonech světa.

III. Shrnutí

Shrneme-li si krátce některé z bodů Hitlerova světonázoru, dostaneme zhruba následující: existuje Bůh, nějaká nejvyšší Síla, ať už ji nazveme Prozřetelností či Všemohoucím, a je Stvořitelem světa. Tento Bůh stvořil a uspořádal svět, tak jak to popisuje evoluční teorie. Bůh jakoby „tvoří“ prostřednictvím vývoje, který se řídí zákony, jež do světa vložil. Tzn., že v přírodě platí princip vzniku druhů přeměnou z jiných druhů a zároveň existuje i Stvořitel. V Hitlerově případě tedy nejde o postoj ateistického evolucionisty, nýbrž o teistický evolucionismus, v němž evoluce nestojí proti Stvořiteli, ale představuje naopak jeho dílo.

Principem Hitlerovy evoluce je přírodní výběr, takže se v jeho případě jedná o klasickou a nejrozšířenější darwinistickou variantu evoluční teorie, v níž zůstává základním zákonem boj o přežití. V tomto světě je hlavním cílem všech živých tvorů snaha přežít a zachovat se; nejzákladnější životní moc znamená pud sebezáchovy. V zápase o život potom přežívají jen ti lepší a silnější, respektive v daných podmínkách nejpokročilejší, takže darwinistické evoluční síly v kombinaci s omezeností životních zdrojů vedou ve svém konečném důsledku k vyššímu vývoji vůbec.

Pokud jde o člověka, ten je jen jedním z mnoha živočichů a přírodě se nijak zásadně nevymyká. Vzhledem ke svým schopnostem však představuje dosavadní vývojový vrchol. I člověk je tedy zcela podřízen věčným přírodním zákonům, a proto je hlavním smyslem jeho života přispět k zachování druhu. Jeho život totiž končí smrtí a přetrvává jen druh jako takový.

A aby nebylo hned zpočátku žádných dalších pochyb, že darwinismus v základech Hitlerova myšlení spočívá opravdu pevně, podíváme se nyní alespoň na jednu Hitlerovu úvahu o počátcích a příčinách lidského kulturního vývoje. Darwinova teorie se v ní jeví přímo všudypřítomnou:

První krok, který člověka na pohled viditelně vzdálil od zvířete, byl krok k vynálezu. Samotný vynález původně spočívá na nalézání lstí a fint, jejichž použití ulehčuje boj o život s jinými tvory, a mnohdy ho vůbec nechává příznivě proběhnout. Tyto nejprimitivnější vynálezy proto ještě nenechávají osobu, aby se projevila dostatečně jasně, protože se pozdějšímu nebo lépe dnešnímu lidskému pozorovateli přirozeně jeví jako masový jev. Určitých lstí a chytrých opatření, které může člověk pozorovat například na zvířeti, si nejprve všímá sumárně jako skutečnosti, a už není schopen stanovit nebo vyzkoumat jejich původ, nýbrž si jednoduše pomáhá tím, že takovéto postupy označuje jako „instinktivní“.

Toto poslední slovo v našem případě nyní neznamená vůbec nic. Neboť ten, kdo věří ve vyšší vývoj živočichů, musí připustit, že každý projev životního pudu a životního boje musel mít jednou nějaký počátek; že s tím začal nějaký subjekt a že se pak takovýto postup stále častěji opakoval a stále více se šířil, až konečně téměř přešel do podvědomí všech příslušníků určitého druhu, aby se pak objevil jako instinkt.

Snáze to pochopíme a uvěříme tomu u samotného člověka. Jeho první moudrá opatření v boji s jinými zvířaty – to byla jistě svým původem jednání zvláště schopných subjektů. Také zde byla kdysi osobnost bezpodmínečně tím, co dávalo podnět k rozhodnutím a realizacím, které byly později přejaty celým lidstvem jako zcela samozřejmé. Právě tak jako nějaká vojenská samozřejmost, která se dnes podle mě stala základem jakékoliv strategie, vděčila původně za svůj vznik nějaké zcela určité hlavě a pouze v průběhu mnoha, snad dokonce tisíců let, se jakožto zcela samozřejmá jednoduše stala obecně platnou.

Toto první vynalezení člověk doplňuje druhým: učí se zapojovat jiné věci a také jiné živé tvory do služeb svého vlastního boje o zachování života; a tím začíná vlastní vynálezecká činnost lidí, kterou dnes máme všeobecně viditelně před očima. Tyto materiální vynálezy, které vycházejí z použití kamene jako zbraně, které vedou ke zkrocení zvířat, které člověku dávají oheň skrze umělou výrobu, a tak dále až k rozmanitým a podivuhodným vynálezům dnešních dní, dávají o to jasněji poznat osobu jakožto nositele tohoto konání, čím blíže jsou jednotlivé vynálezy naší dnešní době nebo čím jsou významnější a převratnější. V každém případě tedy víme: to, co vidíme na materiálních vynálezech kolem nás, je všechno výsledkem tvůrčí síly a schopnosti jednotlivé osoby. A všechny tyto vynálezy člověku v podstatě napomáhají více a více se pozvedat nad úroveň zvířecího světa, ba ho od něj s konečnou platností vzdalují. Slouží tak v nejhlubší podstatě stále probíhajícímu vyššímu zlidšťování. Ale samo to, co kdysi v pralese lovícím lidem ulehčovalo boj o život jako nejjednodušší finta, znovu napomáhá v podobě nejduchaplnějších vědeckých poznatků současné doby ulehčit boj lidstva o jeho dnešní život a ukovat zbraně pro boje budoucnosti. I když takzvaný reálný užitek určitého vynálezu či objevu nebo určitého hlubokého vědeckého nahlédnutí do podstaty věcí není okamžitě viditelný, veškeré lidské myšlení a vynalézání slouží ve svých konečných důsledcích především lidskému boji o život na této planetě. Tím, že všechno dohromady napomáhá pozvedat člověka více a více z rámce živých tvorů, kteří ho obklopují, posiluje a upevňuje to jeho postavení tak, že na této Zemi v každém ohledu vyrůstá v dominantní bytost.

Všechny vynálezy jsou tedy výsledkem působení určité osoby. Všechny tyto osoby, ať chtěně či nechtěně, jsou více či méně velkými dobrodinci všech lidí. Jejich působení později dává milionům, ba miliardám lidských tvorů do rukou prostředky k ulehčení jejich boje o život.15

Má-li však někdo přesto ještě pochybnost o tom, že Hitler Darwinovu teorii skutečně přijal jako pravdivý výklad světa, nechť si ji zatím ponechá. Jsme stále teprve na začátku a nyní není nezbytně nutné, abychom dále podrobně prokazovali, že celé Hitlerovo myšlení se skutečně opírá o darwinismus. Z dalšího to totiž bude jasně patrné.

4. RASISTA

V této kapitole se budeme věnovat otázce, odkud se bere onen všeobecně známý rasismus národního socialismu a jak je teoreticky zdůvodněn. Půjde tedy o pochopení toho, proč byl Hitler rasista. Bez odhalení teoretických zdrojů této základní součásti národně socialistického světonázoru totiž není možné správně pochopit, proč právě Židé představovali pro Hitlera největší ohrožení a z jakého důvodu je tak fanaticky pronásledoval.

4. I. Rasa je druh

Pro osvětlení problému rasismu však musíme začít poněkud zeširoka. Krátce se podíváme, co k problému ras říká Charles Darwin ve své knize O původu člověka, která poprvé vyšla v roce 1870.16 V předmluvě mimo jiné píše:

„Hlavním cílem této práce je za prvé uvážit, zdali člověk, jako každý jiný druh, pochází z nějaké dříve existující bytosti, za druhé zjistit, jakým způsobem se vyvíjel, a za třetí stanovit povahu rozdílů mezi tak zvanými lidskými rasami.“17

K jakým závěrům ohledně ras Darwin došel, prozrazuje předběžně již v úvodu první kapitoly:

„Bylo by také zcela přirozené položit si otázku, zda člověk, jako mnozí jiní živočichové, začal vytvářet odrůdy a podrasy jen nepatrně navzájem se lišící, nebo rasy, které se od sebe liší natolik, že je musíme pokládat za sporné druhy. Jak jsou takové rasy rozšířeny po světě a jak se navzájem ovlivňují při míšení v první i v následujících generacích? A tak bychom si mohli klást ještě mnoho podobných otázek. Tazatel by potom dospěl k velmi závažné otázce, bude-li se člověk rozmnožovat natolik rychle, že to někdy povede i k vážným bojům o existenci a v důsledku toho k zachování příznivých změn, tělesných i duševních, a k vymizení škodlivých. A zatlačují-li a nahrazují-li jednotlivé rasy či druhy – ať už použijeme jakéhokoliv termínu – jedny druhé, takže některé z nich nakonec zanikají? Uvidíme, že na všechny tyto otázky, jak už je u většiny z nich jasné, musíme odpovědět kladně, stejně jako kdyby se vztahovaly na nižší živočichy.“18

Zde se musíme zastavit u zdánlivě okrajové poznámky, kterou Darwin vkládá do své otázky: zda jednotlivé rasy či druhy nahrazují jedny druhé. Poznámka se totiž týká vztahu mezi rasou a druhem v rámci darwinismu, a jak vzápětí uvidíme, dotýká se jednoho z klíčových bodů Darwinovy evoluční teorie, který je vposledku rozhodující i pro politický rasismus. Jde o Darwinův obrat „ať už použijeme jakéhokoliv termínu“, který naznačuje, že z nějakého důvodu lze rasy a druhy terminologicky zaměňovat. Ale proč? Jak je možné, že lze podle Darwina použít libovolného termínu?

Zamyslíme-li se krátce nad obsahem evoluční teorie, je důvod Darwinova faktického ztotožnění rasy a druhu snadno zřejmý. Platí-li totiž princip vzniku druhů přeměnou z druhů jiných v té podobě, že přírodní výběr z různých mutací vybírá ty lépe přizpůsobené k přežití, pak to znamená, že od určitého momentu změn můžeme rasy patřící původně k jednomu druhu označovat jako samostatné druhy. A nejen to. V rámci každé smysluplné evoluční teorie, tzn. nejen té Darwinovy s principem přírodního výběru, některé rasy od určitého momentu jako druhy dokonce nazývat musíme, protože jinak bychom o vývoji a vzniku druhů přeměnou vůbec nemohli mluvit. Kdybychom totiž nějakou rasu nemohli v určitém okamžiku nazvat druhem, všechny živočichy, které dnes označujeme jako druhy, bychom museli brát jen jako odrůdy nebo rasy jediného celosvětového druhu. (Případně několika druhů, pokud by na počátku vzniku života bylo více nezávislých vývojových linií.) Kdybychom tedy zakázali plynulý přechod rasa-druh, nové druhy by vůbec nemohly vznikat mutacemi z jiných druhů a evoluce druhů jako taková by byla nemožná. Toto postupné oddělování nových druhů sám Darwin nazývá principem divergence, což zkráceně řečeno znamená, že tam, kde byl původně jeden druh, se objeví například dva, čili z rasy se v určitém okamžiku odlišování stane nový samostatný druh.

Princip vzniku druhů přeměnou z jiných druhů, bez něhož je jakákoliv evoluce nemyslitelná, je tedy důvodem pro to, že názvy rasa a druh lze v evoluci užívat v podstatě libovolně, a je to vlastně jen otázka dohody přírodovědců o používání termínů. Darwin k tomu poznamenává následující:

„Zamyslíme-li se nyní nad závažnými důvody pro povznesení lidských ras až na úroveň druhů a naproti tomu nad nepřekonatelnými obtížemi při jejich definování, pak by snad bylo nejvhodnější užít zde termínu ‚subspecies‘. Jelikož jsme však již dlouho zvyklí používat označení rasa, budeme jej zřejmě užívat i nadále. Volba termínu je důležitá pouze proto, že potřebujeme označovat, pokud je to možné, stejnými termíny stejné stupně rozdílnosti.19

Skutečnost, že se objevují různé termíny, jež jsou důležité jen pro rozlišení stupňů rozdílnosti mezi jednotlivými tvory, je tedy zcela v logice evolučního vývoje druhů. Žádné striktní a definitivní vymezení druhů tu jednoduše nemůže existovat, protože tím by byly znemožněny postupné přechody mezi jednotlivými nově vznikajícími druhy.

Darwin sám si byl tohoto důsledku evoluční teorie velice dobře vědom. Při klasifikaci lidstva totiž tento důsledek tehdy vyvolával spor mezi zastánci principu vývoje a mezi zastánci myšlenky zvláštního stvoření:

„Antropologové se v poslední době velmi zabývali otázkou, představuje-li lidstvo jediný druh, nebo sestává-li z více druhů a podle toho se dělí na dvě školy: na monogenisty a polygenisty. Ti, kteří neuznávají princip evoluce, musí pojímat jednotlivé druhy jako výsledek zvláštního aktu stvoření nebo jako různé odlišné jednotky a musí se rozhodnout, jaké lidské typy budou považovat za druhy, zachovávajíce postup běžně užívaný při klasifikaci druhů u jiných organických bytostí. Bylo by však beznadějné pokoušet se o vyřešení této otázky, dokud nebude všeobecně přijata nějaká definice druhu – ‚species‘; do této definice nesmí být ovšem zahrnut žádný neověřitelný jev, jakým je například akt stvoření. Stejně tak bychom se mohli bez jakékoliv definice rozhodovat, máme-li označit určitý počet domů za vesnici, město nebo velkoměsto. Je to praktická ukázka, jak obtížné je řešit nekonečné pochyby, zda by se četní úzce příbuzní savci, ptáci, hmyz a rostliny, kteří jsou vzájemně zastoupeni v Severní Americe a v Evropě, měly řadit jako druhy, anebo jako zeměpisné rasy. A totéž platí i o živých tvorech mnoha ostrovů, které se nalézají v blízkosti pevnin.

Na druhé straně přírodovědci, kteří uznávají princip vývoje, a ten je dnes uznáván většinou tvůrčích badatelů, jistě nezapochybují o původu všech lidských ras z jediného jednoduchého základu, ať již budou či nebudou pokládat za vhodné označit lidské rasy jako odlišné druhy, aby tak vyjádřili stupeň jejich rozdílnosti.“20

V evolučním chápání bychom tedy při důsledné aplikaci principu vzniku druhů přeměnou mohli například opici a člověka klidně označit jako velmi odlišné rasy patřící k jednomu druhu (např. primátů), pokud bychom se dohodli na jiné definici vývojových stupňů vzhledem k míře rozdílnosti. Dělení na druhy, poddruhy, případně rasy jednoduše nemá v evoluci zásadní význam a zůstává jen otázkou dohody o pravidlech klasifikace.

V případě člověka to Darwin opatrně formuluje takto:

„Byl-li pravěký člověk v době, kdy ovládal pouze nepatrně výrobní činnost a kdy se dokázal jen zcela nedokonale vyjadřovat, hoden názvu člověka, záleží již na definici, kterou použijeme. Zdá se nemožné určit v řadě typů, které poznenáhlu přecházejí od jakési bytosti podobné opici až k člověku v jeho dnešní podobě, jakoukoliv hranici, od které bychom měli užívat označení ‚člověk‘; avšak to není příliš důležité. Shrneme-li tudíž tuto otázku, nezáleží téměř na tom, zda tak zvané lidské rasy jsou označeny tímto termínem nebo jsou-li zařazeny jako druhy či poddruhy, avšak za vhodnější z nich považuji termín poddruhy. A závěrem můžeme konstatovat, že bude-li všeobecně přijat princip vývoje, což na sebe nedá jistě dlouho čekat, soupeření mezi monogenisty a polygenisty tiše a nenápadně zanikne.“21

Ze samotného principu vzniku druhů evolucí tedy plyne, že rasu můžeme od určitého momentu považovat za samostatný druh. Někdy to přírodovědci podle Darwina logicky aplikují i na člověka:

„Člověk se rozmnožil tak rychle, že byl nutně vystaven boji o existenci a tím i přírodnímu výběru. Podmínil vznik mnoha ras, z nichž některé se navzájem tolik liší, že je přírodovědci často zařazují jako odlišné druhy.“22

A právě toto teoretické propojení rasy s druhem, které je nutnou a logickou součástí každé evoluční teorie, má speciálně u darwinistické evoluce a její aplikace na lidstvo dalekosáhlé, ba přímo fatální následky. Otevírá totiž prostor pro dělení lidstva na rasy, neboli různé druhy, a poskytuje tím teoretický základ a východisko pro rozdílné hodnocení lidí a národů podle jejich vývojové úrovně, čímž vposledku umožňuje ospravedlnit i vzájemné soupeření mezi lidskými rasami. Z hlediska přírodního vývoje se totiž bude ve své podstatě jednat jen o jednu z variant evolučního boje o přežití mezi živočišnými druhy.

Rasismus tak z evoluční teorie logicky přímo vyplývá, což je nutné si bez zastírání uvědomit. A nejen to, rasismus je dokonce její nutnou součástí. Pokud bychom totiž u člověka zakázali přechod rasa-druh, popřeme tím samotný evoluční princip vzniku druhů přeměnou, neboť rasy musejí být potenciálními novými druhy, aby se vývoj nových druhů mohl vůbec konat. Je-li tedy člověk živočich vzniklý evolucí, pak musí možnost vzniku dalšího nového druhu z lidských ras pochopitelně platit i pro něj. Každý evolucionista a tedy i darwinista proto musí trvat na tom, že různé lidské rasy představují různé úrovně vývoje člověka, a i jejich vývojová úroveň proto musí být z hlediska přírody různá. Jinak by se dostal do rozporu s principy, kterými se evoluce řídí.

Kdyby se tedy darwinista stavěl proti rasismu, v podstatě by bránil přirozenému soupeření druhů a přírodnímu výběru a tím pádem i vývojovému pokroku přírody, kterému podle své vlastní teorie vděčí za své lidské bytí. Bez boje by se totiž člověk nikdy nevyvinul z primátů až do dnešní úrovně, a nemohli by vlastně vzniknout ani samotní primáti, ze kterých by se člověk mohl později vývojově oddělit. Darwinista proto nemůže nic namítat proti vzájemnému boji lidských ras, respektive národů, pokud chce zůstat darwinistou. Platí zde tedy implikace, že důsledný darwinista, který logicky domyslí svou teorii do konce, bude rasistou, neboť jinak by popíral svou vlastní teorii. A protože být darwinistou znamená být i rasistou (minimálně neuvědoměle), musí být z pohledu důsledného darwinisty boj mezi rasami, respektive druhy, nejen přijatelný, ale přímo žádoucí.

Když tedy Darwin výše říká, že téměř nezáleží na tom, „zda tak zvané lidské rasy jsou označeny tímto termínem (čili jako rasy) nebo jsou-li zařazeny jako druhy či poddruhy“, není to pravda. Je to naopak přímo otázka života a smrti milionů.

4. II. Nepochopený Darwin

Tato rasistická implikace darwinismu však zůstává často nepochopena. Například Eberhard Jäckel k Hitlerovu zaměňování termínů rasa a druh poznamenává následující:

„Pojmy národ a rasa, ale také kmen a druh používal Hitler téměř jako plné ekvivalenty… Na pojmovou přesnost ve více či méně teoretických záležitostech Hitler nekladl žádný důraz. To sice přirozeně komplikuje porozumění, nesmí ale svést k tomu, že se na výklad rezignuje a vyvodí se závěr, že Hitler se svými pojmy nespojoval žádné představy. Zkušenost trpělivé četby mnohem spíše ukazuje, že za pojmovou nepřesností vystupuje dostatečně velká obsahová jasnost, která umožňuje zjistit, co Hitler mínil, a sice především tehdy, jsou-li vzaty v úvahu uvedené názorné příklady.

Hitlerova rasová teorie vycházela ze zásady ‚vnitřní uzavřenosti veškerých živočišných druhů této země‘. Protože tuto zásadu přenesl z říše zvířat na lidi, zapletl se nejdříve do téměř neuvěřitelného protikladu. Argumentoval totiž následovně: ‚Již při povrchním pozorování se ukazuje téměř železný zákon všech nespočetných výrazových forem životní vůle přírody, její vnitřně omezená forma rozplemeňování a rozmnožování. Každé zvíře se páří jen se soudruhem stejného druhu. Sýkorka se sýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápicí, polní myš s polní myší, domácí myš s domácí myší, vlk s vlčicí atd., atd.‘ Každé vybočení z tohoto zákona je, řekl, proti přírodě: ‚Produktem každého křížení dvou živočichů nestejné výše je věc s průměrnou výší obou rodičů. To tedy znamená: mládě bude sice stát výše než rasově nižší polovina rodičovského páru, ne však tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Proto ale v boji proti těmto vyšším později podlehne. […] Následkem této v přírodě obecně platné rasové čistoty je nejen ostré vymezení ras navenek, ale i jejich stejnoměrný ráz z vnitřního hlediska. Liška je stále liškou, husa husou, tygr tygrem atd.‘23

Potom, po několika dalších výkladech, následoval návod k použití pro člověka: ‚Historická zkušenost pro to nabízí bezpočet dokladů. Ukazuje v šokující zřetelnosti, že při každém smíšení krve árijce s nižšími národy je výsledkem konec nositele kultury.‘ A dále Hitler popisoval rozdíl mezi Severní Amerikou, jejíž germánské obyvatelstvo se jen velmi málo smísilo s ‚nižšími barevnými národy‘, a Střední a Jižní Amerikou, kde se ‚především románští přistěhovalci často ve velkém rozsahu smísili s původními obyvateli‘.

Nesmyslnost této argumentace přímo bije do očí: lišky a husy se, jak známo, nemohou pářit, bílí a barevní oproti tomu ano. Zásada vnitřně omezeného rozmnožování se v důsledku analogie stala nenadále z přírodního zákona zákonným předpisem. Příklad ukazuje, jak protismyslná a nerozumná byla Hitlerova rasová teorie, což ostatně platí i pro všechny ostatní. Bylo však dostatečně jasné, co Hitler mínil: národy a rasy jsou od přírody vnitřně uzavřené druhy a nesmějí se pod trestem úpadku a konečného zániku vzájemně mísit.“24

Když Jäckel napadá Hitlerovu argumentaci jako nesmyslnou, neuvědomuje si, že darwinistická evoluce pracuje jinak. Je-li totiž pravda, že existuje nějaký dávný společný předek například u savců, pak argument, že „lišky a husy se, jak známo, nemohou pářit, bílí a barevní oproti tomu ano“, evidentně neobstojí, protože například kočky a myši se také nemohou pářit, a přesto někdy v minulosti musel existovat nějaký druh, který byl jejich společným předkem, než přišlo rozrůznění. A jeho příslušníci se jistě museli mezi sebou pářit, aby původní společný druh vůbec přežil po tolik generací, aby se nové druhy stihly vyvinout.

Zásada vnitřně omezeného rozmnožování proto v evoluci platí, pokud jsou nové druhy, jež původně byly vlastně jen rasami, již dostatečně vzdálené a odlišené – vyvinuly se již tak, že nadále nejsou kompatibilní. Avšak na počátku rozrůzňování musí existovat nějaká fáze, kdy jsou budoucí nové druhy ještě stále kompatibilní, a mohou se tudíž mísit. Princip uzavřenosti proto nemůže platit absolutně, například v období, kdy jsou rasy ještě stále rasami téhož druhu. V evoluční teorii tedy platí, že i když se rasy živočišných druhů mohou ještě stále vzájemně pářit, musejí se nutně zároveň něčím lišit, a pokud se již jako rasy liší, potud nemohou být na zcela stejné vývojové úrovni. Jedny proto musejí být níže, druhé výše.

Vnitřní logika evoluční teorie zkrátka působí tak, že v jejím rámci dokonale platí uvažovat tak, že pro vyšší rasy je lepší, pokud se co nejdříve uzavřou samy do sebe, aby zbytečně nesnižovaly svou vývojovou úroveň, které již dosáhly. Čím dříve a důkladněji to učiní, tím dříve se mohou stát novými plnohodnotnými a možná i úspěšnějšími druhy, poskytují-li jejich vývojové mutace více výhod v boji o přežití. Pokud by tedy Jäckel chtěl trvat na tom, že Hitlerova rasová teorie je protismyslná a nerozumná, pak by měl totéž prohlásit i o celé Darwinově evoluční teorii. Ta by se totiž vůbec nemohla odehrát, pokud by nebyl možný plynulý přechod mezi rasou a druhem.

Rasistická implikace Darwinovy teorie bývá v případě sociálního darwinismu někdy také označována jako zneužití Darwinova díla. O tom je přesvědčen například i Paul Johnson:

„Národně laděný antisemitismus měl podobu hydry s mnoha hlavami: byl rozporný, živelný, všudypřítomný. … Hlas tohoto německého antisemitismu představovala i celá škola historiků na čele s Heinrichem von Treitschke, která obviňovala Židy z toho, že jsou vetřelci v německém dějinném vývoji a jako cizí prvek ničí jeho ‚přirozenost‘. … Kromě nich se na německém antisemitismu podíleli i vědci a pseudovědci, kteří zneužili Darwinovo dílo a vytvořili ‚sociální darwinismus‘, podle něhož rasy navzájem bojují, aby se zaručilo ‚zachování nejschopnějších‘.“25

I to však představuje evidentní nepochopení skutečné podstaty darwinismu.

V horším případně jsou pak důsledky, které v sobě Darwinova teorie potenciálně skrývá, dokonce přímo bagatelizovány, snad v zájmu uchování její „nevinnosti“. Například Harald Steffahn ve své knize Hitler o Hitlerovi píše:

„S pojmovou bezstarostností samouka používá pro pojem ‚rasy‘ také ‚národy‘. Na tom nesejde, ony jsou nositeli světového vývoje, jejich rozepře pohánějí a postrkují dějiny kupředu, nikdo a nic jiného, žádný etický impuls, žádné misionářské nadšení, žádné potěšení v objevování, žádná hospodářská nouze, jedině: pud sebezáchovy. Tak, jak tento představuje nejzákladnější moc … pro každého tvora na této Zemi, tak jsou podobně i zákony pro vzájemný život národů… Zde je biologie přenesena na společnost, jako by se Homo sapiens navzdory svému získanému zvláštnímu vybavení rozumem a svědomím stále v ničem neodlišoval od přírody.“26

Pokud jde o „bezstarostnost samouka“, ta se týká především samotného Haralda Steffahna, který Darwina patrně nečetl, protože jinak by věděl, že jak teoretické ztotožnění ras a národů, tak i výklad lidské společnosti z hlediska boje o přežití jsou výsledky Darwinova zkoumání.

Pokud jde o Steffahnův odkaz na skutečnost, že člověk má zvláštní schopnost rozumu, je to velice slabá námitka, která se ocitá mimo problém, akceptujeme-li evoluci jako takovou. Odkud se totiž schopnost rozumu vzala? Spadla snad z nebe? Kde ji asi člověk získal? Přece v evoluci. Rozum je zde důsledkem procesu, který se řídí přírodními zákony. Člověk se proto sice může v jistém smyslu lišit rozumem od ostatních živočichů, je-li však rozum výsledkem evoluce, pak to nemůže znamenat, že se člověk vymyká evolučním zákonům, protože je živočichem, který prostřednictvím jejich působení získal rozum. Tvrzení, že zákony přírody pro člověka neplatí, protože má rozum, je proto v rámci evoluční teorie nesmyslné.

Jak píše sám Darwin:

„Ještě dnes vytlačují všude civilizované národy barbarské kmeny až na místa, kde jim příroda zůstává nepřekročitelnou hradbou. A daří se jim to zejména, i když ne výhradně, díky jejich dovednosti, která je plodem rozumu. Je proto nanejvýš pravděpodobné, že u lidstva se duševní vlastnosti postupně zdokonalily především přírodním výběrem, a tento závěr je pro naše cíle dostatečný.“27

Na jiném místě Steffahn zcela jasně říká, že byl Darwin nepochopen:

„Bezelstný Charles Darwin se zevnějškem dobromyslného paviána nemohl tušit, jak velmi špatně bude jeho teorie ‚o existenčním boji‘ pochopena. To, co se totiž rozumí pod pojmem přežití nejschopnějšího (survival of the fittest), není boj zuby a pařáty, ale pokojná soutěž o přežití, při níž vítězí ten, kdo je nejlépe přizpůsoben požadavkům přírody.“28

Ani toto tvrzení však neodpovídá skutečným názorům samotného Charlese Darwina. Darwin si byl totiž implikací boje o přežití pro lidstvo dobře vědom a místy sám domýšlí, k čemu jeho teorie logicky vede:

„Člověk, stejně jako každý jiný živočich, dospěl ke své dnešní vysoké úrovni bojem o existenci, k němuž ho donutilo jeho rychlé rozmnožení; a jestli dospěje ještě výše, pak se obávám, že bude nutně vystaven tvrdému boji. Jinak by propadl nečinnosti a nadaní lidé by nedospěli o nic dále než lidé nenadaní. A proto přirozená rychlost, jíž lidí přibývá, nesmí být nikterak bržděna. Pro všechny lidi by mělo existovat svobodné soupeření a zákony a zvyky by neměly bránit nejschopnějším jedincům, aby se plně uplatnili a mohli i vychovat nejvíce potomků.“29

Jinde se Darwin pouští i do odhadů budoucího vývoje:

„Někdy v budoucnu, a ne už příliš vzdáleném, měříme-li čas stoletími, civilizované lidské rasy téměř určitě vyhubí a vytlačí přírodní skupiny celého světa. Do té doby, jak poznamenal Shaafhausen, nepochybně vyhynou i lidoopi. Mezera mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými bude ještě širší, neboť bude oddělovat člověka, jak doufáme, ještě civilizovanějšího, než jsou potomci dnešních kavkazských kmenů, od nějaké opice stojící tak nízko, jako například pavián, aneb černocha či Austrálce od gorily, jak je tomu dnes.“30

Darwin zde přímo mluví o „vyhubení a vytlačení“ přírodních skupin civilizovanými rasami, a pokud tedy Steffahn obhajuje Darwina tím, že nemohl tušit, jak špatně bude jeho teorie o existenčním boji pochopena, pak sám evidentně neví a nechápe, co je skutečným obsahem Darwinovy teorie.

Pokud by byl Darwin oním dobromyslným paviánem, pak nad sebou právě vyřkl ortel smrti, neboť jeho příroda je plná vzájemného zabíjení a smrti a její zákony rozhodně nepředstavují nic, co by bylo možné označit jako „pokojnou soutěž o přežití“. Pokud tedy někdo Hitlera obviňuje ze zneužití Darwinova díla, pak nepochopil Darwina. Hitler je naopak darwinistoupar excellence.

(Pokračování příště.)

Poznámky:

* Veškerá tučná zdůraznění v citátech Jan Horník.

  1. Adolf HITLER: Monology, str. 121; Vůdcův hlavní stan, 28. –29. 12. 1941.
  2. Tamtéž, str. 118; Vůdcův hlavní stan, 13. 12. 1941, v poledne.
  3. Tamtéž, str. 59; Vůdcův hlavní stan, noc z 27. na 28. 9. 1941.
  4. Tamtéž, str. 33; Vůdcův hlavní stan, 11. –12. 7. 1941.
  5. Tamtéž, str. 107; Vůdcův hlavní stan, 11. 11. 1941, večer.
  6. Tamtéž, str. 82; Vůdcův hlavní stan, 24. 10. 1941, večer. Mimochodem je pozoruhodné, jak přesně si Hitler pamatoval hodiny školní výuky, neboť obdobnou poznámku učinil i o čtvrt roku později: „Kdyby dnes otiskli bibli v celém jejím rozsahu, tak by se k ní nemohl plně hlásit nikdo; také by nešlo při vyučování v jedenáct hodin hlásat opak toho, co se učilo v deset.“ Tamtéž, str. 216; Vůdcův hlavní stan, 26. 2. 1942, v poledne.
  7. Je dobré si uvědomit, že zde Hitler uznává platnost principu sporu a správně tvrdí, že obě tyto teorie nemohou být zároveň pravdivé. To samozřejmě platí jen tehdy, je-li teorie stvoření myšlena ve své klasické variantě, čili že Stvořitel sám přímo tvoří všechna jednotlivá vznikající jsoucna. Stvořitel a evoluce se totiž ještě nemusejí přímo vylučovat, neboť klasická teorie stvoření není totéž, co samotná teze o existenci Stvořitele. Teoreticky může Stvořitel tvořit různými způsoby, například právě prostřednictvím evoluce, v níž nová jsoucna vznikají přeměňováním se těch již existujících – viz dále.
  8. Adolf HITLER: Monology, str. 55–56; Vůdcův hlavní stan, 23. 9. 1941, večer.
  9. Tamtéž, str. 113; Vůdcův hlavní stan, 19. 10. 1941.
  10. Tamtéž, str. 116–117; Vůdcův hlavní stan, 1. –2. 12. 1941.
  11. Tamtéž, str. 118; Vůdcův hlavní stan, 13. 12. 1941, v poledne.
  12. Tamtéž, str. 203; Vůdcův hlavní stan, 17. 2. 1942, v poledne.
  13. Tamtéž, str. 83–4; Vůdcův hlavní stan, 24. 10. 1941, večer.
  14. Adolf HITLER: Hitlers zweites Buch, Stuttgart 1961, str. 46–47.
  15. Adolf HITLER: Mein Kampf, Mnichov 1938, str. 494–496.
  16. Darwinův spis O původu druhů cestou přírodního výběru (On the Origin of Species by Means of Natural Selection) vyšel již v roce 1859.
  17. Charles DARWIN: O původu člověka, Praha 1970, str. 12.
  18. Tamtéž, str. 13.
  19. Tamtéž, str. 120.
  20. Tamtéž, str. 121.
  21. Tamtéž, str. 124.
  22. Tamtéž, str. 102.
  23. Citace Hitlera je opsána tak, jak stojí v Jäckelově knize. Překlad by však mohl být přesnější. Viz 4. III. Rasová otázka – klíč k dějinám a kultuře.
  24. Eberhard JÄCKEL: Hitlerův světový názor, Praha 1999, str. 85–86.
  25. Paul JOHNSON: Dějiny židovského národa, Rozmluvy 1995, str. 376.
  26. Harald STEFFAHN: Hitler, Olomouc 1996, str. 77.
  27. Charles DARWIN: O původu člověka, Praha 1970, str. 90.
  28. Harald STEFFAHN: Hitler, Olomouc 1996, str. 80–81.
  29. Charles DARWIN: O původu člověka, Praha 1970, str. 173–174.
  30. Tamtéž, str. 109.