Ročník 2008‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Věchi – sborník článků o ruské inteligenci – Díl I.

Ondřej Lehký

Porozumět Rusku je vpravdě nelehké. S pochopením identity vlastní země, jejího kulturního významu a smyslu měli koneckonců vždy největší problém sami Rusové. Přinejmenším od první poloviny devatenáctého století se ruské elity usilovně snaží nějakým způsobem postihnout esenci „ruského národního vědomí“ a definovat specifické postavení Ruska mezi ostatními národy světa. Rozhodujícím kritériem pro posuzování kulturní svébytnosti ruského národa, ať už se jedná o znevažování její hodnoty či naopak o její apoteózu, představuje vždy vzájemný poměr Ruska a Západu, a to především v rovině ideové. Ruští vzdělanci se z pochopitelných důvodů pokouší vyrovnat s existencí západní civilizace, kterou vnímají jako mimořádně inspirativní a zároveň krajně zneklidňující. Vztah Ruska k Evropě (a později i k USA) byl vždy ambivalentní a plný napětí. Na jedné straně bezvýhradný obdiv a úporná snaha stát se v co nejkratší době legitimní, nikým nezpochybňovanou součástí starého kontinentu, na druhé straně odpor pramenící z přesvědčení o naprosté kulturní výjimečnosti a spasitelné Boží vyvolenosti ruského národa, odpor leckdy přerůstající v čirou nenávist.

Duše Ruska

Vztah ruských elit k vlastní zemi býval ovšem mnohdy pramálo racionální. Neschopnost či neochota k reálnému posouzení skutečné povahy ruského národa bývala často nahrazována prazvláštním mysticismem a iracionální vírou. Ruský filosof Nikolaj Berďajev ve stati Duše Ruska z roku 1916 zmiňuje verše ruského básníka Ťjutčeva: „Rus nepochopíš rozumem / ji nelze suchou mírou změřit / Je odlišná svým způsobem / V Rusko lze pouze věřit.“1 Tyto verše vypovídají o mnohém a v jistém smyslu odhalují onen zvláštní, pro příslušníka západní civilizace jen stěží pochopitelný vztah, jejž přinejmenším podstatná část ruských elit k rodné zemi chovala a patrně dosud chová. Ve zmíněné stati kritizuje Berďajev zaslepený iluzionizmus slavjanofilů, kteří byli uchváceni představou, že Rusko představuje zcela výjimečný civilizační fenomén, že se jedná o Bohem vyvolenou zemi, jež je povolána, aby svou pokorou a zbožností vykoupila dekadentní a démonům propadlý Západ a potažmo celý svět. Nicméně i Berďajev věří ve velkou budoucnost vlastní země, ačkoliv o ní smýšlí výrazně odlišným způsobem než slavjanofilové a „klasičtí“ stoupenci velkoruského nacionalismu.

Ve svém textu se mimo jiné zamýšlí i nad novou podobou vztahu mezi Ruskem a Západem, vztahu, jenž se má zrodit z právě probíhající světové války. Berďajev je přesvědčen, že po skončení této války, kterou chápe především jako v zásadě nevyhnutelný zápas mezi germánskou a slovanskou rasou o budoucí kulturní nadvládu nad Evropou, dojde k nebývalému vzrůstu mocenského vlivu Ruska, přesněji „ruských idejí“. Evropa, a nakonec celý svět, bude konečně nucena uznat bohatství a hloubku ruské kultury, především jejích nejskvělejších plodů – vrcholných literárních děl Tolstého a Dostojevského – a dobrovolně přijme mocnou duchovní inspiraci, jež z těchto děl vyvěrá, čímž dojde k radikálnímu znovuoživení jejího smyslu pro absolutní hodnoty pravdy a dobra, smyslu, který se v průběhu novověkých dějin stále silněji vytrácel. Rusko se tedy mělo podle Berďajeva již brzy stát kulturní mocností prvního řádu.

Pozoruhodnost této stati zvětšuje fakt, že byla napsána pouhý rok před událostí, jež definitivně pohřbila všechny Berďajevovy optimistické vize. Politický režim vzešlý z bolševické revoluce vskutku učinil z Ruska velmoc prvního řádu, ovšem zcela jiného typu, než jaký předvídal Berďajev.

Bolševické Rusko (a jeho nástupce Sovětský svaz) se nestalo požehnanou zemí – vyzařujícím prostorem obnovené duchovní svobody a křesťanské naděje, zdrojem tvůrčí a morální inspirace pro celý západní svět, nýbrž impériem ovládaným nelidskou ideologií, zemí co do míry duchovního zotročení srovnatelnou snad jen se starověkými orientálními despociemi.

O říjnové revoluci, její pravé povaze, o stěžejních příčinách jejího zrodu a následného úspěchu se vedou spory, které jistě hned tak neutichnou. Především ze strany samotných Rusů existuje odpor k mínění většiny západních historiků zastávajících názor, že vítězství říjnové revoluce a následné budování komunistické říše nepředstavovaly žádné anti-ruské fenomény, důsledky pouhého importu zhoubných západních idejí (ač tento fakt nelze popírat), nýbrž v první řadě vítězství jistých temných stránek ruské národní povahy – sklonů k despotismu na jedné straně a ke slepé poslušnosti na straně druhé, neúctě k právům lidské osobnosti, kolektivismu a nacionálnímu mesianismu. K této problematice se vrátíme níže.

„Věčná otázka“ po ruském národním charakteru a především pak po obsahu a cílech ruské zahraniční politiky znovu se vší naléhavostí vyvstala při nedávné válce v Gruzii. Oč v této válce šlo? O legitimní obranu ruských národních zájmů, jak tvrdí sami Rusové a malá část západních pozorovatelů, nebo o další demonstraci odvěkého ruského imperialismu, jeho nepřekonatelnou potřebu expandovat a rozšiřovat svůj mocenský vliv všude, kde je to možné?

Ruský útok na Gruzii většina západních pozorovatelů odsoudila, ale objevily se i protichůdné hlasy. Například Michal Semín na svém blogu v článku „Rusko není Sovětský svaz“2 postoj převážné většiny západních médií a politiků k této události kritizoval. Rusko prý nemá se Sovětským svazem již téměř nic společného, neboť komunistická ideologie, která je navíc západním importem, má v soudobém ruském národě jen zanedbatelný význam. Hlavní ideové pilíře dnešního Ruska představují národovectví a pravoslaví. A Rusko se daleko více brání západnímu, sekulárně-liberálnímu expanzionizmu, než že by samo útočilo. Michal Semín právě ony údajně stěžejní ideové pilíře soudobého ruského státu oceňuje, neboť se jedná o veskrze kladné hodnoty, pro něž však liberálně-sekularizovaný Západ dlouhodobě ztrácí smysl. Především v pravoslaví spatřuje Semín hráz proti západnímu libertinismu, který z pochopitelných a legitimních důvodů vnímá jako rozkladný.

Semínův náhled je zajímavý a jistě by potěšil mnohé příslušníky ruských elit. Otázkou zůstává, nakolik odpovídá skutečnosti. Obávám se, že prezentace Ruska coby země vzdorující západní myšlenkové dekadenci a zakládající svou identitu na objektivně pozitivních hodnotách národovectví a pravoslavného křesťanství je mylná. Michal Semín, znechucený duchovním a mravním úpadkem Západu, jakoby hledal reálnou alternativu k všeobjímající dekadenci západního světa. A jakoby ji nacházel v Rusku. Avšak je takové vidění realistické? Je národovectví, jež se vskutku stalo oficiální ideologií současného putinovského Ruska, opravdu onou pozitivní kulturní hodnotou, kterou má na mysli Michal Semín? Nejedná se spíše jen o populistický a sebospravedlňujcí nátěr chladnokrevně pragmatického egoismu soudobých ruských elit? A může být pravoslaví, pro něž byla vždy typická podřízenost jakékoliv státní moci, stejně jako téměř orientální fatalismus, který široké masy věřících nabádal k veskrze nekřesťanskému odvratu od věcí tohoto světa, od úsilí k účasti na správě věcí veřejných, vskutku zdrojem obnovy mravně zpustošené země s celospolečenským dopadem? Obávám se, že Semínův náhled se se skutečností povážlivě míjí.

Ruská idea

Zcela odlišný pohled na smysl ruské zahraniční politiky a potažmo na esenci „ruského národního vědomí“ přináší Roman Joch v článku „Široká duše Ruska“.3 Ve svém textu se autor zamýšlí nad perspektivami vzájemného vztahu Ruska a Západu. Poukazuje na fakt, že Rusko chová k západnímu světu permanentně nepřátelský vztah, ačkoli Západ Rusko nijak neohrožuje. Proč je tomu tak? R. Joch se pokouší ukázat, že obsah a smysl ruské zahraniční politiky nutně vychází z ruské ideje, která je jakýmsi výrazem mystické ruské duše. R. Joch poukazuje především na základní rozdíl mezi západním a východním pojetím křesťanství, co se týče vzájemného vztahu křesťanské církve a státní moci. Zdůrazňuje epochální význam, jež mělo pro samotný zrod západního vědomí monumentální dílo svatého Augustina: De civitate Dei. Tato kniha především přinesla myšlenku principielní nezávislosti křesťanské církve coby Boží instituce na světské moci, čímž předznamenala všechny stěžejní duchovní hodnoty západní civilizace, jež jsou v tomto pojetí implicitně obsaženy. Především pak ideu náboženské svobody, jež je jen důsledkem svobody svědomí. Stát zůstává institucí světskou, relativní, z principu nezpůsobilou stát se absolutní, tedy sakrální hodnotou s univerzálním civilizačním posláním, stejně jako suplovat roli církve coby správce lidských duší.

Na východě byla situace jiná. Zde církev od počátku podléhala světské moci coby pouhá, byť zvláštní součást státní administrativy. Byzantský císař se stává zástupcem Boha na zemi a jejím univerzálním vladařem, a to v rozměru světském i duchovním. Po zániku Byzance přejímá tuto ideu ruský stát, přičemž Moskva se stává třetím Římem, Římem posledním a definitivním, neboť „čtvrtého Říma již nebude“. Ruský stát je tak jakoby vtělením božské spasitelné ideje. Logika věci je jednoduchá. Jedinou pravou Kristovu církev představuje ruské pravoslaví. Bez této církve není spásy. Každý člověk se proto musí v zájmu spasení vlastní duše stát pravoslavným křesťanem. Avšak pravoslavná církev je nemyslitelná bez ruského státu. Ten zajišťuje její existenci, ochraňuje ji a spravuje, a to výměnou za naprostou poslušnost církevních představitelů carské moci. Má-li se tedy rozšiřovat vliv pravoslavné církve, a to je v zájmu spásy všech duší nezbytné, musí se zákonitě rozšiřovat i moc ruského státu. Rusko tedy přesně vzato nemá žádný pevně daný „národní prostor“. Svatá Rus je Bohem povolána k tomu, aby stále rozšiřovala své území, usilovala o rusifikaci podmaněných národů a jejich obracení na pravoslaví, přičemž jim musí zároveň bez ustání objasňovat, že stát se součástí „univerzální“ ruské říše by mělo být pro každý národ ctí a blahem.

S ohledem na výše uvedená fakta dochází Roman Joch k závěru, že Západ, bude-li dostatečně prozíravý, nemůže nikdy s Ruskem jednat jinak než z pozice síly, neboť jiné řeči Rusko nerozumí. Zda tento názor odpovídá skutečnosti, závisí na tom, nakolik budou ruské elity i nadále podléhat duchovní nadvládě ruské ideje.

Věchi a ruská revoluce

Jak již bylo řečeno výše, rozhodující úlohu pro formování ruské kulturně-národní identity sehrálo, přinejmenším od 18. století, neustálé vyrovnávání se se západními idejemi. Tento proces postupem času sílil a svého vrcholu dosáhl v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Hlavním aktérem tohoto procesu se stává ruská inteligence. Ta se zpočátku rekrutuje z řad šlechty, avšak postupem času její řady se stále více rozšiřují lidé pocházející z nižších společenských vrstev: obchodníci, státní úředníci, důstojníci, movitější rolníci atd. Ruská inteligence představuje specifický, zcela svébytný fenomén, jenž vyžaduje zvláštní pozornost. A porozumění zvláštnímu duchovnímu ustrojení ruské inteligence může být i klíčem k lepšímu pochopení novodobých ruských dějin, včetně ruské současnosti. Při zkoumání myšlenkového světa ruské inteligence můžeme zároveň nahlédnout i význam, který v tomto světě zaujímala výše pojednávaná ruská idea. Zcela výjimečnou sondu do duchovního světa ruské inteligence a potažmo i do podstaty „ruského národního vědomí“ představuje kniha, o níž zde chceme pojednat.

Kniha Věchi (Sborník článků o ruské inteligenci)4, kterou vydalo před pěti lety nakladatelství Pavel Mervart, vyšla v Rusku poprvé v roce 1909, čtyři roky po „první ruské revoluci“ z roku 1905, jež bývá považována za jakýsi prolog k revoluci říjnové. Kniha vyvolala ve své době značný rozruch: ,,Sborník vyvolal v dobové společnosti senzaci, dočkal se během jednoho roku čtyř dalších vydání a množství reakcí v dobovém tisku dosáhlo během jednoho roku počet 250. ‚Věchi‘ znamenaly jakési shrnutí diskusí o ruské revoluci (revoluci z roku 1905, pozn. O. L.) a úloze inteligence v ní.“5

Věchi obsahují sedm statí od sedmi předních intelektuálů tehdejšího Ruska. Všichni autoři se hlásí ke konzervativně-liberálnímu smýšlení, ve svých textech se často odvolávají na ontologický a mravní řád skutečnosti, o jehož poznatelnosti nepochybují, a zásadní význam přisuzují náboženství. Přinejmenším tři z nich (Berďajev, Bulgakov, Frank) se prezentují jako výslovně náboženští myslitelé. Jejich ideová orientace v období sepsání Věchů je ovšem výsledkem dlouhodobějšího myšlenkového vývoje. Autoři Věchů ve svém mládí zastávali revoluční marxismus. Ten však později opustili a přes takzvaný kritický či „legální“ marxismus nakonec dospěli k přesvědčení, jež představuje jakousi ruskou variantu západního, metafyzicky-křesťanského konzervatismu. Na politické scéně své doby stojí tito myslitelé nejblíže straně „kadetů“ – konstitučních demokratů, jež usilovala o zavedení ústavního systému a nenásilnou liberalizaci země.

Sborníkem Věchi se jeho autoři pokusili o kritické zhodnocení nejvlastnějšího charakteru radikální ruské inteligence i role, kterou sehrála v revoluci roku 1905. Jejich hodnocení je nadmíru kritické. Ruskou radikální inteligenci, její smýšlení a z něho vycházející praxi v zásadě odsoudili. Levé radikály sborník pochopitelně velmi pobouřil, z jejich pohledu se jednalo o dílo veskrze „kontrarevoluční“ a „reakční“. „Reakčnost“ a „kontrarevolučnost“ Věchů je ovšem právě tou nejhodnotnější stránkou knihy. Tak se to jeví z dnešního pohledu. Věchi neobsahují jen brilantní analýzu destruktivního myšlenkového světa ruské radikální inteligence, v mnoha ohledech jsou i knihou prorockou, představují důrazné memento možného vývoje ruské společnosti, vývoje, který se naneštěstí stal skutečností.

Věchi vycházejí čtyři roky po potlačené revoluci z roku 1905 v období dočasné stabilizace ruského státu, tehdy spravovaného patrně největším ruským státníkem moderní doby P. Stolypinem. Revoluce, ačkoliv byla v zásadě neúspěšná, odhalila vnitřní rozpory a nestabilitu ruského samoděržaví. V tomto období se náhle odhalila propast nacházející se již po několik desetiletí mezi systémem carského absolutismu a životem ovládaných vrstev ruské společnosti. Tlak vnějších událostí, z nichž nejvýznamnější byla ostudná porážka ruských ozbrojených sil ve válce s Japonskem, která výrazně uspíšila revoluční společenské vření, nakonec donutil Mikuláše II. přistoupit k reformám. Tyto reformy však neuspokojily revolučně naladěné složky ruské společnosti, především radikální inteligenci a studentstvo, ani dělníky a velkou část rolnictva, které se dožadovaly změn mnohem zásadnějších. Na mnoha místech země propukl chaos. Vypukly dvě generální stávky, řady dělnických vzpour, moskevské povstání, nastalo násilné rolnické vyvlastňování půdy velkostatkářům a došlo k nepřetržité sérii atentátů na vládní představitele, jichž se dopouštěli stoupenci strany socialistických revolucionářů – „eserů“. Ačkoliv se díky státnickému umu předsedy vlády P. Stolypina nakonec podařilo zemi uklidnit, revoluce odhalila dlouhodobou neudržitelnost samoděržaví a nezbytnost dalších reforem.

I když revoluční nálady zasáhly ve velké míře příslušníky dělnické třídy a rolnictva, nelze pochybovat, že společenskou vrstvou, jež nejvíce prahla po revoluci a jež ji uvedla v pohyb, představovala inteligence. Cíle, o něž usilovali vzbouření dělníci a rolníci, byly také podstatně jiné než cíle radikálních intelektuálů. Zatímco dělníci a rolníci měli rozhodující zájem na zlepšení své materiální situace – dělníci chtěli vyšší mzdy a rolníci více půdy- příslušníkům radikální inteligence šlo primárně o odstranění stávajícího politického systému samoděržaví. Liberálové a konzervativci by se byli plně spokojili se zrušením carského absolutismu a zřízením konstituční monarchie; leví radikálové, kteří měli v době revolučních událostí zdaleka největší vliv, však prahli po úplné likvidaci „světa“ starého Ruska a po nastolení rovnostářského socialismu. Mírné reformy, k jejichž vyhlášení přemluvil cara stávající ministerský předseda S. Witte, měly uklidnit rozbouřené masy a zároveň získat na stranu vlády umírněné živly ruské inteligence (konzervativce a liberály), což mělo vést k izolaci a společenské marginalizaci radikálů. Tento záměr se ovšem nezdařil. Ke zklidnění nedošlo. Radikálové dál úspěšně manipulovali masy a podněcovali je k násilným nepokojům. Pro tuto dobu je krom jiného charakteristický prudký nárůst zločinnosti, zejména politických vražd – již zmíněných atentátů na představitele státní moci.

Ruskou revoluci roku 1905 se sice nakonec podařilo potlačit, avšak uklidnění společnosti bylo jen zdánlivé. V lůně ohromného ruského státu, jehož vládce se tvrdošíjně bránil další liberalizaci dlouhodobě neudržitelného systému, setrvávaly rozpory. Stolypina, který postupem času stále více ztrácel carovu podporu, nakonec zavraždil revoluční anarchista a Rusko již nenalezlo státníka, který by byl schopen zabránit následné katastrofě. Definitivní pád monarchie a nástup běsů urychlila válka.

Charakter ruské inteligence

Věchi vznikly jako sborník článků o ruské inteligenci a jak jsme již konstatovali výše, ruská inteligence představuje jedinečný, zcela výjimečný fenomén. Abychom dokázali této výjimečnosti správně porozumět, musíme učinit určité rozlišení. Co vlastně znamená termín inteligence?

Inteligencí obvykle (přinejmenším v současnosti) míníme společenskou vrstvu sestávající z lidí disponujících jistým kvalifikovaným vzděláním, jež jim umožňuje v dané společnosti vykonávat různé duševně náročnější profese. Mezi příslušníky inteligence tak patří lékaři, inženýři, učitelé, manažeři, státní úředníci atd. Rozhodujícím kritériem pro přináležitost k inteligenci tedy představuje vzdělání.

Avšak pro termín „inteligence“ se ustálil i jiný význam. Příslušníkem inteligence v tomto pojetí je takový člověk, který pociťuje neodolatelnou potřebu a zároveň zvláštní způsobilost angažovat se ve věcech veřejných. Na tom samozřejmě nemusí být nic podivného ani špatného. Naopak, veřejné angažmá ve prospěch obecného dobra znamená chvályhodnou činnost. Problém vyvstává v souvislosti s povahou takového angažmá, stejně jako s charakterem onoho dobra, za nějž se má bojovat. Jedná se o problematiku správného posuzování toho, co je vskutku dobré a společensky žádoucí.

A právě v tomto se příslušník inteligence fatálně mýlí. Tento omyl tkví v chybném chápání elementární povahy skutečnosti, charakteru a smyslu lidského bytí. Příslušník inteligence je bytostným anti-realistou, odhodlaným svět od základů změnit. Nelze jej tedy zaměňovat s realisticky smýšlejícím veřejným aktivistou, pro něhož je politická činnost pouhým úsilím o dílčí zlepšování společenských poměrů v souladu s obecnými požadavky spravedlnosti a jenž si je vědom onoho zásadního faktu, že sebelepší výsledky na tomto poli se budou ve světle absolutního ideálu vždy jevit jen jako relativní a hluboce neuspokojivé.

Inteligence pojímaná jako „pospolitost“ propagátorů a posléze i strůjců radikální společenské přestavby tedy představuje rovněž určitou sociální vrstvu. Avšak ve společnosti má výrazně jinou funkci než inteligence chápaná prvně uvedeným způsobem. Hlavním kritériem k přináležitosti k této sociální skupině tedy není vzdělání, ačkoliv i to zde hraje významnou roli, nýbrž společenská angažovanost. Právě Rusko, o kterém zde pojednáváme, charakterizovala od druhé poloviny 19. století až do bolševické revoluce existence tzv. dělnické či rolnické inteligence sestávající z jedinců, kteří mnohdy neměli ani středoškolské vzdělání, avšak rozhodující bylo, že vyznávali radikálně-revoluční pohled na svět a své přesvědčení se snažili uvádět do praxe.

Výše jsme uvedli, že ruská inteligence představuje zcela ojedinělý fenomén. V čem tato ojedinělost spočívá? Stěžejní rozdíl mezi ruským radikálním inteligentem druhé poloviny 19. století a jeho případným západním protějškem patrně tkví v míře myšlenkové slepoty a povrchnosti způsobující nebývalou odtrženost od reality, v míře emotivního negativismu, jenž se projevuje nesmiřitelnou nenávistí k těm, kdo sdílejí jiný názor na povahu skutečnosti a zejména pak na smysl a charakter politických aktivit, a v míře pevnosti vůle dosáhnout stanovených cílů.

Tyto kvality ruské inteligence, jež působí její abnormální politický radikalismus a sektářský fanatismus, se stávají stěžejním předmětem kritiky autorů Věchů. Abychom pochopili svébytnost ruské inteligence, musíme vzít v úvahu zvláštní charakter ruské společnosti. Na jedné straně car, ovládající zemi prostřednictvím tuhého byrokratického aparátu, a šlechta, ve srovnání se svým západním protějškem slabá, méně svobodná a vlivná, a na straně druhé masa ovládaného obyvatelstva, s rozhodující početní převahou negramotného rolnictva. Střední stav se postupně vzmáhá, nicméně zůstává stále ještě příliš slabý a nepočetný, v zásadě omezený jen na města. Ze středního stavu se však od poloviny 19. století rekrutuje převážná část inteligence. Ta je stále více a více ovlivňována „pokrokovými“ západními myšlenkovými směry, především materialismem, konkrétně jeho dialekticky-revoluční podobou. Tyto směry jsou však na ruské půdě něčím kulturně mnohem cizorodějším, než je tomu v Evropě, kde mají za sebou poměrně dlouhou vývojovou tradici. V ruském, filosoficky zcela odvozeném prostředí, kde žádná konzistentní linie filosofického myšlení prakticky neexistuje, však představují pravý objev s vysoce výbušným potenciálem.

Příslušník ruské inteligence, ovlivněn západními idejemi svobody, které si ovšem vykládá po svém, pociťuje nepřekonatelný odpor ke stávající podobě ruské společnosti, k despotismu carské moci, k pravoslavné církvi, jež tuto moc posvěcuje, k všeobecné zaostalosti a omezenosti ruského lidu. A zmíněné materialisticky-revoluční pojetí světa mu dodává naději, že tento stav bude snad již v dohledné době změněn. Příslušník radikální inteligence má jedinou životní ideu, které je nezbytné podřídit vše. Tuto ideu představuje osvobození lidu ze zotročujícího jha samoděržaví. Je to poněkud zvláštní, ale ruský inteligent si je v zásadě jist pouze jedinou věcí: samoděržaví, plodící strašlivý útlak lidu, musí být odstraněno. Pakliže snad veškeré ostatní skutečnosti podléhají nejistotě, zde je jakýkoliv omyl vyloučen. Otázky po pravdivosti tohoto přesvědčení jsou tedy apriori zapovězeny, stejně jako otázky po morální přípustnosti praxe zaměřené na urychlení realizace stanoveného cíle. Pravda představuje pro služebníka radikální inteligence veskrze podmíněnou, služebnou kategorii.

Inteligence a pravda

Tento bizarní a ve svých důsledcích zcela patologický vztah k pravdě, jenž charakterizuje ruskou inteligenci, představuje hlavní téma stati Nikolaje Berďajeva Filosofická pravda a „pravda“ inteligence. Ve svém textu Berďajev nejprve poukazuje na velmi nízkou úroveň převládajícího ruského filosofického myšlení. Toto myšlení charakterizuje především naprostá závislost na módních směrech západní filosofie. Tato závislost je navíc jednak spojena s abnormální povrchností a diletantismem, jež se projevují ve špatném chápání přejímaných myšlenek, a jednak s účelovou, z hlediska přirozených nároků filosofického myšlení obskurní a komickou, snahou učinit z rozličných, často vzájemně neslučitelných směrů (kantovství, pozitivismus, empiriokriticismus, marxismus, nitscheovství) ideový nástroj k úspěšné realizaci vysněného cíle. Tím je, jak již bylo řečeno, osvobození lidu a zničení samoděržaví.

Filosofie coby věda zkoumající reálnou povahu světa jako celku, usilující o pravdivé a nepodmíněné poznání skutečnosti, inteligenci nezajímá. Ba naopak, takovou filosofii inteligence vnímá jako zbytečný a mravně pochybný podnik. Jedná se totiž o něco, co k reálným problémům ruského lidu údajně nemá žádný vztah. Filosofie, ale i jiná čistá věda a umění, chápané jako činnosti, jejichž hodnota tkví pouze v nich samých (vědění pro vědění, umění pro umění), jsou odsuzovány; ti, kdo se jim věnují nebo i jen uznávají jejich objektivní přínos, jsou považováni za zrádce lidu a jeho zájmů. Inteligence tak ignoruje či znevažuje i dílo největších ruských myslitelů, například filosofa Vladimíra Solovjova či spisovatelů F. M. Dostojevského a L. N. Tolstého, které chápe především jako reakcionáře, náboženské tmáře a sluhy carského absolutismu.

Vztah ruské inteligence k filosofii a vědecké pravdě Berďajev obecně nahlíží jako vztah utilitárně-moralistní. Utilitární, protože přijatelné je pouze to, co slouží vyznávané víře, a moralistní, protože vše, co tuto víru nějakým způsobem zpochybňuje, je považováno za zlé a amorální:

„Zájem širších vrstev inteligence o filosofii se vyčerpal potřebou filosofického dobrozdání jejím obecným náladám a snahám, jež pod vlivem filosofie nekolísaly a neměnily své hodnoty, zůstávaly nezvratné jako dogma. Inteligenci nezajímá otázka, jestli je kupříkladu Machova teorie poznání pravdivá nebo ne, inteligenci zajímá pouze to, je-li taková teorie vhodná pro ideu socialismu, poslouží-li dobru a zájmům proletariátu. Nezajímá ji, je-li metafyzika možná, ani to, zda existují metafyzické pravdy, inteligence se zajímá pouze o to, nebude-li metafyzika škodit zájmům lidu a neodvede-li ji od boje proti samoděržaví a od služby proletariátu. Inteligence je s to uvěřit jakékoli filosofii, avšak pouze pod podmínkou, že bude obhajovat její sociální ideály a zároveň nekriticky odmítne každou, byť sebehlubší a sebepravdivější filosofii jen proto, že považuje svůj vztah k těmto tradičním hodnotám a ideálům za negativní, či jen kritický... Všeobecný utilitarismus v hodnocení čehokoli a uctívání lidu – jednou rolnictva, jindy proletariátu – se stává morálním dogmatem většiny inteligence.... Ruské inteligenci se v důsledku její historické situace přihodilo toto neštěstí: láska k rovnostářské spravedlnosti, k obecnému dobru a k národnímu prospěchu ochromila lásku k pravdě a skoro úplně zničila zájem o pravdu. Vždyť filosofie je přece školou lásky k pravdě, především k pravdě. Inteligence nemohla mít nezištný vztah k filosofii, neboť se zištně chovala k samotné pravdě, požadovala od pravdy, aby se stala nástrojem společenského převratu, národního blahobytu a lidského štěstí.... Základní morální postulát inteligence je obsažen v této větě: ať zhyne pravda, pokud její zánik pomůže lidu k lepšímu životu, pokud lidé budou šťastnější; pryč s pravdou, jestliže stojí v cestě toužebnému zvolání ‚pryč se samoděržavím‘.6

Ruská inteligence vyznává v naprosté většině materialismus, neboť ten v sobě zahrnuje ideu vytváření nového člověka prostřednictvím činů, jež mění sociální podmínky, na nichž je lidský jedinec ve své přirozenosti bytostně závislý, čímž se stává reálně dosažitelnou vize dovršené pozemské blaženosti. A tato vize se stává jediným smyslem života radikálního revolucionáře. Vzdát se jí by znamenalo ztratit vše.

Pouze máme-li tento fakt neustále na paměti, můžeme proniknout do zvláštního duševního světa ruské inteligence. Vzhledem ke zkušenostem 20. století, zkušenostem s fanatickými nacisty či komunisty, kteří navzdory všem teoretickým úvahám i spontánním projevům živé skutečnosti dokázali trvat na svých iracionálních axiomech a jít kvůli svým dogmatům třeba na smrt, se nám tento svět nemusí jevit ničím překvapivým.

(Dokončení příště.)

Poznámky:

  1. N. A. BERĎAJEV: Duše Ruska, in: I. MESKALINA: Neznámé Rusko(Ruský idealismu XX.století), Karolinum, Praha 1995, str. 120.
  2. M. SEMÍN: Rusko není Sovětský svaz, blog, www.iHNed.cz.
  3. R. JOCH: Široká duše Ruska, in: Distance 2/4, Ronov nad Dyjí, 2001, str. 21–25.
  4. Věchi (Sborník článků o ruské inteligenci) : N. A. BERĎAJEV: Filosofická pravda a „pravda“ inteligence, S. N. BULGAKOV: Heroismus inteligence a křesťanská obětavost, M. O. GERŠENZON: Tvůrčí sebeuvědomění, A. S. IZGOJEV: O mladé inteligenci, B. A. KISŤAKOVSKIJ: Na obhajobu práva, P. B. STRUVE: Inteligence a revoluce, S. L. FRANK: Etika nihilismu, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003.
  5. Tamtéž, str.12.
  6. Tamtéž, str. 21–23, tučné zvýraznění O.L.

Další literatura:

  • O. FIGES: Natašin tanec-kulturní dějiny Ruska, Pavel Dobrovský –
  • BETA a Jiří Ševčík, Praha – Plzeň 2004.
  • R. PIPES: Dějiny ruské revoluce, Argo, Praha 1998.
  • R. PIPES: Rusko za starého režimu, Argo, Praha 2004.
  • M. ŠVANKMAJER a spol.: Dějiny Ruska, Lidové noviny, Praha 2002.