Ročník 2008‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Inteligentní plán nebo darwinismus

Vladislav Běhal

Darwinovu teorii o vzniku druhů náhodnými mutacemi genomu (genetického materiálu) živých organizmů přijímá velká část přírodovědců a darwinisté ji prohlašují za prokázanou. Většina přírodovědců akceptuje skutečnost, že v průběhu historie se na Zemi objevovaly, žily na ní a zanikaly různé živé organizmy. Není zpochybňován přirozený výběr nejzdatnějších jedinců ani změny organizmů v rámci druhu, ale je zpochybňována možnost vzniku nových druhů náhodnými mutacemi v jejich genetickém materiálu a hypotéza, že vývoj druhů je náhodný jev.

Každou událost můžeme vysvětlit trojím způsobem: jedná se buď o pravidelnost, náhodu, anebo plán, za kterým stojí inteligence. Pravidelnost můžeme pozorovat u krystalů solí, kde rozložení atomů není nahodilé, ani plánované. Představuje výsledek vlastností jednotlivých atomů, které se pravidelně a opakovaně, za určitých podmínek, organizují do příslušných tvarů. Pravidelnost můžeme při evoluci vyloučit. Jednoduché věci lze vytvořit náhodně. Složité systémy, pokud vznikají náhodně, však podléhají počtu pravděpodobnosti a je-li nepravděpodobnost příliš veliká, nemůžeme náhodnost akceptovat – a musíme za takovýmto jevem vidět plán, neboli nějakou inteligenci. Z tohoto předpokladu vycházejí zastánci teorie inteligentního designu (dále jen ID).

ID nepotlačuje přírodní zákony, ale doplňuje je. Neříká, jakým způsobem probíhá evoluce, poukazuje však na skutečnost, že nemohla probíhat náhodnými mutacemi. ID není totéž co biblický kreacionizmus, ale představuje vědeckou teorii založenou na důkazech z přírody, jež odpovídají běžné logice. Darwinisté často záměrně podsouvají zastáncům ID věci, které neříkají, a pak je zesměšňují. V současné době nestojí otázka, zda stvoření nebo evoluce – stvoření nevylučuje evoluci a evoluce stvoření – ale otázka zní: darwinizmus, nebo ID? Respektive, zda mohou nové druhy vznikat náhodnými mutacemi existujících druhů.

Podvody darwinistů

Darwinisté ve skutečnosti žádný přímý důkaz pro svou teorii nemají. Důkazy, které můžeme číst v učebnicích, představují vesměs podvody. Hlavním důkazem, na základě kterého byla Darwinova teorie přijata, zněl, že embrya některých obratlovců během svého vývoje opakují vývoj druhů. Jako důkaz byly v 60. letech 19. století předloženy kresby Ernsta Haeckla, které měly dokazovat podobnost embryí obratlovců. Haeckel však podváděl a obrazy embryí tomuto tvrzení přizpůsoboval. Navíc vybíral embrya druhů, která se více podobala, a ta, jež se lišila, vylučoval.

Nejranější stadia – oplodněné vajíčko, rýhování, gastrulace – se ve skutečnosti u různých obratlovců vůbec nepodobají. Haecklův podvod přitom odhalili již jeho současníci. Přestože však embryologové celou dobu na neshody skutečností s Haecklovými obrázky poukazovali, teprve v roce 1997 bylo uznáno, že jde o podvod. To ovšem darwinistům nevadí a v učebnicích vycházejících v 21. století tento důkaz Darwinovy teorie stále uvádějí. Podobnost embryí obratlovců v určité fázi vývoje je pochopitelná, neboť všechna mají hlavu, páteř, končetiny. Dokud ve vývoji nepokročí, určitá podoba tu zkrátka je. To však přece není žádný důkaz pro opakování evoluce druhů, tím méně náhodnými mutacemi. Můžeme se jen divit a stydět se za sto let trvající bezmyšlenkovitého kopírování něčeho, co vede k přetrvávání těchto kreseb ve většině učebnic.

Další důkazy darwinizmu má přinášet paleontologie. Učebnice uvádějí příklad vývoje „prakoně“. V žádné učebnici se však nedozvíte, že nejstarší Eohippus měl 18 párů žeber, mladší Orohippus 15 párů žeber, další Pliohippus 19 párů žeber a současní koně 18 párů žeber. Jen skalní darwinista je ochoten věřit tomu, že si koně během svého vývoje odmutovávali a přimutovávali žebra. Takže další podvod.

Paleontologové rovněž nalezli velké množství zkamenělin, z nichž některé jsou si podobné, a z podobnosti pak usuzují, že by jeden druh mohl být předchůdcem druhého. Avšak i u těch nejpodobnějších jsou rozdíly takové, že o přímé posloupnosti nelze mluvit. Obecně řečeno, důkazy, které přináší paleontologie, mají asi takovou vědeckou hodnotu, jako věštění ze zvířecích vnitřností. V Piltdownu byla například nalezena lebka, která byla přiřčena vývojovému typu člověka mezi opicí a člověkem. Po čtyřiceti letech se podařilo prokázat, že jde o podvrh, přičemž o této lebce bylo napsáno kolem 100 vědeckých publikací a 500 disertací. Současný návštěvník muzea, zbaven darwinistického dogmatického pohledu, zřetelně vidí, že zuby byly opilovány.1

V roce 1925 se v americkém státě Tennessee konal soudní spor o platnost Darwinovy teorie. Tu potvrdily „důkazy“ předložené prof. H. H. Newmanem, který jimi prokazoval existenci „člověka nebraského“, který žil v Nebrasce před milionem let. Tento pračlověk byl zkonstruován na základě nálezu jednoho zubu pravěkého prasete. Podvod byl sice roku 1927 odhalen, obrázky z knih a muzeí odstraněny, ale darwinizmus byl veřejností na jeho základě přijat. Člověk javánský je na tom o něco lépe. Ten byl zkonstruován a vystaven v Paříži na základě nálezu tří zubů, kusu opičí lebky, holení kosti, snad lidské, nalezené 15 m od lebky v hromadě lidských a zvířecích kostí. Podobné nesrovnalosti najdeme při důkazech Člověka pekingského. Původní kosterní nálezy se pro jistotu ztratily.

V listopadovém čísle National Geografic 1999 byl představen chybějící článek mezi dinosaury a ptáky nazvaný Archaeoraptor liaoningensis. Žádné námitky nebyly akceptovány. O dva roky později byl v Science 290, 2224, 2000, publikován článek oznamující, že jde o podvrh. Tělo bylo zkompilováno ze dvou fosilií, primitivního ptáka a dinosaura a příslušně upraveno. V obecném povědomí však už spojovací článek mezi ptáky a dinosaury zůstal. Tomu se také říká věda - a ti, co takovéto důkazy zpochybňují, jsou označováni za ignoranty. Podvod rovněž představuje, když se v učebnicích píše, jak snadné je v laboratoři za modelových prebiotických podmínek získat látky, ze kterých je složena živá hmota, a zároveň nezmínit, že tyto látky jsou velice nestabilní apod.

Velmi problematické je i datování stáří hornin, ke kterému se používá draslíko-argonová metoda. Jaká je její přesnost? V roce 1980 vybuchla v USA Hora sv. Heleny, která vychrlila padesátimetrovou vrstvu lávy. Po deseti letech z ní byl odebrán vzorek, rozemlet a roztříděn na 7 minerálů. Vzorky analyzovala prestižní americká univerzita (MIT) a jejich stáří určila od 350 000 let do 22 milionů let. Podobně dopadly vzorky hornin vychrlených sopkami v historické době. Bez komentáře!

Na základě tímto způsobem určeného stáří geologických vrstev se určuje i stáří fosilií. Datování stáří lidských fosilií nalezených v Evropě prováděl na Frankfurtské univerzitě profesor R. Protsch von Zieten. Jejich stáří určoval okolo 30 000 let. Jak bylo později prokázáno, pan profesor si data prostě vymýšlel, přičemž jeho spolupracovníci o tom věděli a jeho „vědeckou“ metodu nazývali protschování. Jeho zásluhy o vědu byly oceněny šlechtickým titulem. Vylepšenou radiokarbonovou metodou bylo stáří těchto fosilií určeno na několik tisíc let, včetně kostí neandrtálců. Před akademickým senátem se pan profesor hájil tím, že takto podvádějí i ostatní vědci v oboru! Jím určené stáří fosilií se v učebnicích uvádí stále.

Nové druhy

Přes veškerou snahu darwinistů nebyl zjištěn vznik žádného nového druhu, a to ani u mikroorganizmů, které mají generační dobu několik desítek minut a mohou si navzájem předávat genetický materiál. Ani rezistentní kmeny patogenních mikroorganizmů nevytvářejí nové enzymy způsobující jejich rezistenci, ale přijímají je od jiných mikroorganizmů, které je mají ve své genetické výbavě (enzymy štěpící antibiotika, nebo metylázy metylující adenin a guanin v mRNA, čímž je znemožněno navázání antibiotika), nebo rezistenti syntetizují větší množství enzymu transportujícího antibiotikum nebo jinou biologicky aktivní látku z buněk. Zmutovaný enzym může zaměnit jednu aminokyselinu ve stěně v patogen a ten se stane rezistentní. Mikrobiologové rezistentní kmeny za nové druhy nepovažují. Náhodné mutace u mikroorganizmů a virů vznikají, ale tyto náhodné mutace nedokazují darwinizmus, jak se někteří z nich domnívají. Stále platí, že za posledních 150 let nezaznamenali mikrobiologové u mikroorganizmů vznik žádného nového druhu. Jestli se působením vnějších podmínek uvedou v činnost různé geny a vyvolávají v organizmu různé odezvy, nejde o žádnou darwinovskou selekci. Žádný nový druh nevzniká.

Definicí druhu existuje asi patnáct. Nové druhy vznikají hlavně na papíře. Máta peprná je křížencem tří druhů mát. Kříženec dvou druhů jeřábů byl označen jako nový druh. U nás byl zkřížen vlk s vlčákem a kříženec byl uznán jako nová rasa „Vlčák československý“. Mohl by být uznán podle vzoru jeřáb jako nový druh Canis bohemoslovacus. Varianta určitého druhu však může vzniknout tím, že vlivem změněného prostředí jsou uvedeny v činnost geny, které organizmus dosud nevyužíval, ale jeho genetický materiál je obsahoval a vlivem selektivního výběru se jejich činnost stabilizovala.

Přirozený výběr

Darwinisté tvrdí, že k evoluci došlo přirozeným výběrem. Toto tvrzení má jednu podstatnou logickou chybu. Když vybírám, musím mít alespoň dvě možnosti volby a druhá možnost musí nějak vzniknout. Proto podstata problému evoluce nespočívá v přírodním výběru, ale v tom, jak vznikla druhá možnost, čili jak vznikla nová bílkovina, která by organizmu přinesla nějakou výhodu pro přežití. Přírodovědci důkladně studují, jakým způsobem mohli zmutovaní živočichové převládnout v populaci, ale o to, jak mohli vzniknout, se přitom příliš nezajímají. Navíc jsou při přepisu genetické informace z DNA do mRNA báze nekódující užívané geny vystřiženy. Buňka neví, že nově vzniklý řetězec ve vystřihované části genomu je pro ni užitečný, a pravděpodobně jej vystřihne. V každém případě platí, není-li gen kompletní, že i kdyby byl skládán z podjednotek, nemůže podle něj vzniknout funkční bílkovina a projevit se její výhodnost pro organizmus.

Náhoda a počet pravděpodobnosti

Podle Darwina probíhal vývoj tak, že malé náhodné změny, které se v organizmech objevovaly (a ty byly patrné při vzniku různých ras), upřednostnil přirozený výběr. Problém nastal v okamžiku, kdy vědci objevili DNA, molekulární princip dědičnosti a mechanizmus vzniku nových mutantů, spočítali velikost genomu a zjistili rozdíly v sekvencích bází u jednotlivých druhů. Bylo totiž možno zkoumat, je-li tato hypotéza věrohodná. Dále se podařilo určit i stáří jednotlivých druhů a rodů a není už tedy možné se bezmyšlenkově zaklínat milióny let, ve kterých se živočichové vyvíjeli.

Možných mechanizmů vzniku nových mutantů je teoreticky několik a je legitimní zkoumat, kolik jich je možných i prakticky. Můžeme uvažovat, krom bodových mutací v buňkách, ze kterých vznikají spermie a vajíčka, o vzniku nových genů náhodným přesunováním náhodně vytržených desítek bází (transpozony, retroviry aj.) po řetězci DNA dlouhém cca 100 miliónů bází (délka jednoho chromozomu). Tyto skupiny bází se náhodně setkají a vytvoří řetězec dlouhý několik tisíc bází, jež má přesné pořadí kódující funkční bílkovinu. Taková pravděpodobnost je nulová. Navíc, při každé inzerci nové kopie transponovaného elementu do chromozomu dochází ke změnám, které mohou být pro organizmus i škodlivé. Z tohoto důvodu většina transpozonů transportuje skupiny bází velice vzácně, přestože se některé elementy vyskytují v genomu ve velkém počtu kopií. Také musíme mít na paměti, že dědičné mutace vznikají jen v buňkách, ze kterých vznikají vajíčka a spermie. Mutace v buňkách tvořených během růstu (somatických) dědičné nejsou. Stále platí, že genom je velmi stabilní, jinak by organizmy nepřežily. Ať už nové geny vznikají jakýmkoliv náhodným způsobem, pro pravděpodobnost jejich vzniku platí počet pravděpodobnosti. Uvažuji-li jinak, pak uvažuji jako lidový výzkumník nebo gambler.

Pokud bychom chtěli modelovat náhodný vznik nového genu s požadovaným pořadím deseti bází, mohli bychom použít deset kostek o čtyřech stěnách (počet bází v DNA), kostky očíslovali 1-10 a náhodným házením kostkami v náhodném pořadí bychom dostali určité číslo složené z čísel 1, 2, 3, 4. Pravděpodobnost dosažení tohoto čísla je 1:410 , tj. 106, čili po milionu hodů. Podobně můžeme počítat pravděpodobnost vzniku nového enzymu náhodnými mutacemi.

Pro vznik nového druhu s novými vlastnostmi je také třeba nových enzymů a jiných funkčních bílkovin. Vznik enzymu o délce 333 aminokyselin (velmi malý enzym) znamená smysluplně zmutovat 1 000 bází. Pravděpodobnost, že zmutuje 1 000 náhodně seřazených bází do požadovaného pořadí, je 1:41000, což je 1:10600. Pravděpodobnost, že se náhodnými mutacemi seřadí báze tak, aby kódovaly jednoduchý enzymatický systém o 30 enzymech, jako je například bičík obsahující každý 333 aminokyselin, je 1:1018000. Námitka, že existují i jednodušší systémy pohybu2, neobstojí, protože pravděpodobnost náhodného vzniku systému jen o třech enzymech je 1:101800, tedy prakticky nulová. Zde matematika darwinizmus vyvrací; a věda, která není v souladu s matematikou, není vědou.

Aby mohl být pomocí virů přenesen klastr o velikosti 1 000 bází z jednoho druhu obratlovců do druhého, musel by virus vytrhnout celých tisíc bází z DNA jednoho druhu, napadnout zárodečné buňky druhého druhu a náhodou vnést tento klastr přesně mezi dvě báze, v určitém enzymovém systému na chromozomu o délce cca 100 milionů bází.

Evoluci můžeme pozorovat v rámci jednoho druhu při vzniku různých ras přizpůsobivších se různým přírodním podmínkám, anebo u domácích zvířat, kde selekci řídil člověk. Darwinisté vývoj v rámci jednoho druhu extrapolují na vznik nových druhů, k čemuž je však nic neopravňuje a nemají pro to žádné důkazy. Při své extrapolaci se ohánějí miliony let, během nichž se nové druhy vyvinuly. Většina kmenů dnes žijících vyšších organizmů se objevila na Zemi před cca 570 miliony let v kambriu během několika milionů let již hotových. 570 milionů let je velice krátká doba na to, aby náhodně a smysluplně zmutovala jedna nebo dvě miliardy bází. Náhoda a miliony let slouží darwinistům jako Deus ex machina tam, kde jsou v rozporu s poznatky přírodních věd a logikou.

Darwinistický „bůh mezer“

Zastánci ID se neuchylují k „Bohu mezer“, jak je obviňují darwinisté. Poučení lidé vědí, že v tzv. operační vědě, kde lze poznatky ověřit buď experimentem, nebo opakovaným pozorováním, není legitimní vysvětlovat věci, které vysvětlit neumíme, zásahem Stvořitele do hmotného světa. Toto neplatí ve „vědě o počátku“, jako je například vznik vesmíru nebo vznik života. Ty nemůžeme opakovaně pozorovat. Tehdy je legitimní o zásahu Stvořitele uvažovat. Tuto alternativu nelze vyvrátit ani dokázat. Na základě dostupných poznatků a ze zákonitostí, kterými se hmota řídí, můžeme pouze zvažovat, která varianta je pravděpodobnější.

Jestliže je podle dosud známých chemických a fyzikálních zákonů zřejmé, že život nemohl vzniknout reakcemi náhodně se setkávajících molekul, pak se přikláním k variantě, že život byl stvořen. Zde nejde o nahrazení dosud neznámých poznatků Stvořitelem, ale naopak - vychází se zde z poznatků přírodních věd. Adenin a ribóza budou nestabilní i v budoucnu a fosforečnan vápenatý byl a bude ve vodě nerozpustný. Neživé systémy nedokážou převést sluneční energii na chemickou a konfigurační energii, které jsou potřebné pro metabolizmus živých organizmů. To dokážou jen živé organizmy. V žádném případě nemohou darwinisté tvrdit, že hypotéza vzniku života chemickou evolucí je vědecká, přestože je v rozporu s poznatky přírodních věd, a že hypotéza zásahu Stvořitele je nevědecká.

Darwinisté říkají, že zastánci ID s postupujícím poznáním vyklízí jedno pole za druhým. V operační vědě není co vyklízet. Naopak, darwinisté opouští jeden ze svých důkazů za druhým. Museli opustit teorii o koncentrované prapolévce, ve které náhodou vznikl život, tvrzení, že vývoj embryí opakuje vývoj druhu, že vlastnosti získané během života jsou dědičné, všechny orgány (asi 100), které darwinisté považovali za zbytečné (slepé střevo) a jsou prý vývojově překonané, se ukázaly být potřebné, že v genetice platí zásada „co platí pro bakterii, platí i pro slona“ aj. Tam, kde jsou darwinisté s rozumem a důkazy v koncích, když je nepravděpodobnost veliká, nastoupí coby „bůh mezer“ milióny let vývoje. Za 150 let nepřinesli darwinisté jediný seriózní důkaz pro svou teorii. Proto se uchylují k mystifikacím a podvodům a o to víc se ohánějí vědou, vědeckými tituly a posty. I laikovi, pokud myslí logicky, je jasné, že při náhodných mutacích dojde po několika mutacích k mutaci v genu kódujícího nějaký životně důležitý enzym, ten se nesyntetizuje a životaschopný jedinec se nemůže narodit. To znamená, že vývoj druhů náhodnými mutacemi je nemožný.

Že Bůh existuje je víra. Stejně tak je víra, že Bůh neexistuje. Nelze tvrdit, že postulát, vycházející z víry v Boha, je nevědecký, zatímco postulát, vycházející z víry, že Bůh není, je vědecký. Většina přírodovědců se však tímto problémem netrápí a při své práci, byť podvědomě, hledá v hmotě inteligibilitu, předpokládá, že jevy mají svoje zákonitosti, které při své práci odhalují, a vidí, že zejména projevy života jsou velmi důmyslné. Čím více prohlubujeme poznání zejména o mechanizmech regulujících život, o složitosti, jakou fungují smysly živočichů, tím nepředstavitelnější je pro logicky myslícího člověka, že by toto vše bylo dílem náhody. Na to neměly živé organizmy dost času. Zastánci ID neříkají, kdy a jak vstupoval Stvořitel do vývoje vesmíru, ani mu neradí, jak měl vývoj zařídit, zatímco darwinisté mu zakazují, aby od Velkého třesku projevoval v tomto směru jakoukoliv iniciativu.

Teror darwinistů

Je faktem, že většinu významných míst na univerzitách v USA i Evropě ovládají darwinisté. Přestože jsou zastánci ID v USA vystaveni ze strany darwinistů velice brutálním a podlým útokům, srovnatelným s útoky lysenkistů za Stalinovy éry vůči genetikům, jsou vyhazováni z univerzit a jinak perzekuováni, počet zastánců ID vzrůstá, zejména mezi mladými vědeckými pracovníky. Články hájící ID jsou odmítány, protože nejsou vědecké, a nevědecké jsou, protože nejsou publikovány. Řada významných vědců i u nás se hlásí k ID. Většina lidí však o ID ani neslyšela, nebo jen ve zkreslené formě od darwinistů, zatímco darwinizmus je studentům do hlav vtloukán od první třídy.

Co se dočtete v učebnicích molekulární biologie

Řada vědců, zejména v USA, svoje sympatie k ID tají, a projevuje je jen příležitostně. Asi nejrozšířenější učebnici molekulární biologie Základy buněčné biologie3 napsal B. Alberts a dalších šest významných vědců přednášejících na nejprestižnějších univerzitách v USA a Velké Británii. V této knize v kapitole 6 pojednávající o opravných systémech v buňce si autoři kladou kontrolní otázku: „Předpokládejme mutaci ovlivňující enzym, který je nutný pro opravu DNA poškozenou ztrátou purinových bází. Poškození tohoto enzymu vede k akumulaci zhruba 5 000 mutací v DNA každé buňky denně. Průměrný rozdíl v sekvenci DNA mezi člověkem a šimpanzem je 1%. Jak dlouho vám bude trvat, než se změníte v opici? Co je chybného na tomto tvrzení?“4

Odpověď najdeme na str. A-18: „Tvrzení je zcela nesprávné. Nemůžeme změnit jeden druh v jiný jenom zavedením 1% náhodných změn do DNA. Je značně nepravděpodobné, že oněch 5 000 mutací za den nastane v pozicích, ve kterých se lidská a šimpanzí DNA liší. Navíc je zde vysoká pravděpodobnost, že při tak vysoké frekvenci mutací by došlo k poškození mnoha životně důležitých genů, které by vedly k smrti buňky. A konečně lidské tělo je tvořeno z přibližně 1013 buněk – abyste se změnil v opici, muselo by dojít k těmto změnám v mnoha buňkách a k některým by muselo dojít již během vývoje, aby se projevily změnou ve stavbě vašeho těla (například vznikem ocasu).“ (Kostra člověka a opic má podstatné rozdíly. Lebka člověka je na páteř posazena (vertikálně), lebka opic je zavěšena (horizontálně). Noha člověka je konstruována pro chůzi po dvou nohách, opice mají všechny čtyři končetiny konstruované jako ruce k chápání, jsou tedy čtyřruké. Těžiště těla člověka je v oblasti kyčlí, těžiště opic je v oblasti hrudníku, takže je chůze po dvou mnohem namáhavější.)

Dnes máme možnost počítat vývoj člověka z opičího předka z reálných čísel. Rozdíl v sekvenci DNA mezi člověkem a šimpanzem je 5%, tj. 150 miliónů bází. I kdyby tento vývoj trval ne 5 miliónů let, jak se učí v biologii, ale 50 miliónů let při generační době 5 let, muselo by náhodně a smysluplně v této pětiprocentní části genomu v zárodečných buňkách zmutovat 15 bází v každé generaci. Takováto frekvence mutací je v rozporu s vědou. Navíc by muselo zmutovat v celé části genomu 300 bází v jedné generaci, takže by byla vyřazena syntéza řady životně důležitých bílkovin. Podobný výpočet lze udělat i pro vznik jiných druhů.

Příliš mnoho náhod

Podmínky pro vznik života a jeho udržení jsou velmi delikátní a v dosud známém vesmíru ojedinělé. Existuje nejméně 15 faktorů, které život na Zemi umožňují (vzdálenost Země od Slunce, velikost Země, frekvence otáčení Země kolem Slunce a kolem své osy, vzdálenost Měsíce od Země, sklon zemské osy, atd.) Dost velká nepravděpodobnost, že se sešly všechny podmínky náhodně na jedné planetě.

Představa, že se náhodně seřetězí stočlenný řetězec RNA, kódující nějakou smysluplnou informaci a mající vhodnou katalytickou aktivitu, ve velmi zředěném roztoku bází a ribózy a prakticky nulové koncentraci fosfátu, je iluzorní.

Každá aminokyselina je kódována jednou nebo i více trojicemi bází (kodonem). Podobné kodony, mající dvě báze společné, kódují podobné aminokyseliny. Jejich podobnost spočívá v tom, že jsou buď hydrofilní, anebo hydrofobní. Rozložení hydrofilních a hydrofobních aminokyselin v bílkovinném řetězci je zásadní, aby se řetězec správně složil (sbalil) a bílkovina získala správnou konfiguraci. Dojde-li k mutaci, kdy je nahrazena jedna hydrofobní aminokyselina druhou hydrofobní, nemusí to znamenat plnou inaktivaci enzymu. K té dojde při náhradě hydrofobní aminokyseliny hydrofilní a naopak. Teoretických alternativ, jakou trojicí bází jsou kódovány určité aminokyseliny, existují milióny. Dle počítačového modelu je kombinace bází používaná v přírodě výhodnější než milión jiných alternativ. Jak byla přírodním výběrem v prebiotické době vybrána výhodná alternativa z miliónu možných, méně výhodných?

Proč věřící lidé nefandí darwinizmu

Naskýtá se otázka, proč se Darwinově teorii dostalo tak všeobecného uznání navzdory tak chabým důkazům. Důvod je zřejmý. Lidé se v celé historii snažili zbavit odpovědnosti za své špatné činy, zejména popíráním svobodné vůle a neschopností čelit svým vášním. Je-li podle darwinistů člověk jen zmutovaný živočich bez nesmrtelné duše, pak za své činy není odpovědný nikomu vyššímu a nebude se ani nikomu po smrti zodpovídat za své špatnosti. Na druhé straně darwinistům nahrávají kreacionisté, kteří trvají na doslovném znění Bible o stvoření světa v šesti dnech apod.

Věřící lidé vždy pohlíželi na darwinizmus s nedůvěrou. To mělo několik důvodů. Předně řada lidí neopustila zdravou selskou logiku a ze zkušenosti ví, že složité věci nevznikají náhodou, ale jsou výsledkem působení nějaké inteligence.

Darwinizmus byl a je hlavní zbraní militantních ateistů v potírání víry v Boha. Dvě nejzrůdnější ideologie 20. století se jím zaklínaly. Engels v knize Dialektika přírody ukazuje na neoddělitelné spojení mezi evoluční teorií a komunizmem. Mao veřejně uváděl, že čínský komunizmus byl vybudován na základě Darwina a evoluční teorie. Už Darwin v knize O původu člověkastaví černochy a australské domorodce na úroveň goril a píše: „...vyšší civilizované rasy po celém světě vyhladí bezpočet nižších“.5 Bez darwinizmu by nacisté neměli nutný vědecký základ k hlásání likvidace určitých ras a slabých jedinců jako morálně správné. E. Haeckel hlásal, že Němci se od společného opičího základu vzdálili nejvíce. Po psychologické stránce prý mají nižší rasy blíže k zvířatům než k civilizovaným Evropanům a je proto nutné přiřadit jejich životům jinou hodnotu. Rovněž Nietzscheho učení o „nadčlověku“, o právu silnějšího potlačovat a využívat slabšího, vycházelo z darwinizmu.

Darwinizmus nedává vysvětlení a zdůvodnění altruizmu, lásky k bližnímu, ani nemůže být základem morálky a etiky.

Jakým způsobem probíhal vývoj, nevíme. Je to výzva vědcům 21. století. Chceme-li dosáhnout správných výsledků, musíme nejdříve opustit chybnou a zavádějící Darwinovu teorii. Stejně jako se prosadily Mendelovy zákony zveřejněné roku 1866, které darwinisté více jak 30 let ignorovali, neboť odporovaly Darwinovi, prosadí se i teorie ID i přes všechny nefér aktivity darwinistů. Jak řekl Max-Planck: „Pravda ve vědě nikdy netriumfuje, ale její odpůrci vymírají“.

Poznámky:

  1. Srov. J. TREFIL, 1000+1 věcí, které byste měli znát, Praha 2003.
  2. Viz J. RENNIE, Evoluce nebo stvoření? 15 odpovědí kreacionistům, in: Scientific American 4/2007 (české vydání).
  3. B. ALBERTS, D. BRAY, A. JOHNSON, J. LEWIS, M. RAFF, K. ROBERTS, P. WALTER, Základy buněčné biologie, Espero Publishing, Ústí nad Labem 1998.
  4. Tamtéž, s. 205.
  5. B. MAGEE, The Great Philosophers, BBC Books, London 1987, s. 247.

Abstrakt

Každou událost můžeme vysvětlit trojím způsobem: jedná se buď o pravidelnost, náhodu, anebo plán, za kterým stojí inteligence. Pravidelnost můžeme při evoluci vyloučit. Podle darwinistů vznikají nové druhy náhodnými mutacemi genomu živých organismů. U vyšších organismů kóduje životně důležité bílkoviny (enzymy) jen menší část genomu (třetina, pětina). Náhodné mutace vznikají v celém genomu, což znamená, že každá třetí, pátá mutace zasáhne gen kódující životně důležitý enzym, takže se nemohou rodit životaschopní jedinci. Z toho vyplývá, že vývoj druhů nemohl probíhat náhodnými mutacemi, ale jedině podle inteligentního plánu. Důkazy, na základě kterých byla přijata Darwinova hypotéza, představují podvody. Vývoj člověka ze společného opičího předka za posledních 5 miliónů let je nemyslitelný.

Summary

Each event can be explained by three ways: it could be regularity, accident or a plan with some intelligence behind. Regularity is excluded in the case of the Evolution. According to the Darwinists, the new species are created by random mutations ofgenomes of living organisms. Only one third or one fifth of the genome of higher organisms codes essential proteins (enzymes). Random mutations are in the whole genome, so every third or fifth mutation strikes home the gene that codes essential enzyme and then new generation cannot be bred. Random mutations therefore can’t be responsible for evolution. Proofs, which persuade that Darwin’s hypothesis was accepted, are confidence tricks. Evolution of human from common ape ancestor via random mutations during last 5 millions years is nonsense.