Ročník 2008‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Věchi – sborník článků o ruské inteligenci – Závěr

Ondřej Lehký

(Dokončení z Distance 2/11)

Inteligence a náboženství

Článek S. N. Bulgakova „Heroismus inteligence a křesťanská obětavost“ představuje jeden ze dvou vrcholů sborníku. (Druhým vrcholem je článek S. L. Franka „Etika nihilismu“). Autor nejprve reflektuje hlubokou politickou a duchovní krizi, jež zachvátila ruskou společnost po nezdařené revoluci. Ruská společnost jakoby se dosud nevzpamatovala ze šoku, jenž přivodil naprostý kolaps revolučního snu. Po období vzrušeného entuziazmu a kolektivní hysterie, jež byly povětšinou vyvolávány zcela nerealistickými představami o povaze ruské společnosti a možnostech její revoluční transformace, přišla vleklá duchovní kocovina. Velkou část ruské společnosti ovládl pesimizmus ohledně možnosti pozitivního vývoje politických událostí, mezi intelektuály, ochromenými myšlenkovou strnulostí a duchovní apatií, se šířily nihilistické nálady a pocity beznaděje.

Bulgakov chápe porevoluční období jako ideální čas k hlubinné reflexi povahy ruské inteligence coby rozhodující složky revolučního procesu a zároveň největší naděje ruské budoucnosti. Tato inteligence podle Bulgakova zcela selhala a je tudíž povinna odhalit příčiny tohoto selhání a přistoupit k pokání, jež by mělo sestávat ze dvou zásadních kroků. První krok by měl spočívat v rozpoznání mylnosti a ničivosti idejí, jež doposud rozhodující měrou utvářely duchovní svět ruské inteligence, a jejich rozhodné odvržení. Poté by mělo následovat přijetí křesťanského realizmu coby jediného přístupu ke skutečnosti, který odpovídá pravdě a který se tak stává nezbytným předpokladem pro případné budoucí duchovní i hmotné povznesení Ruska. Bulgakov tedy žádá radikální proměnu paradigmatu. Není divu, že takováto výzva byla pro naprostou většinu radikálních intelektuálů, kteří se i přes neúspěch revoluce nikterak nehodlali vzdát svého materialistického světonázoru, jakoby hlasem z jiného světa, jemuž mohli rozumět jen stěží.

Hlavní téma Bulgakovovy stati představuje poměr radikální inteligence k náboženství. Jaký je tento poměr již bylo řečeno výše. Nechme však promluvit samotného autora:

,,Společnou vírou, v jejímž jménu jsou křtěni ti, kteří vstupují do humanistické církve, naší inteligence, – je ateismus... A podobně jako si každé společenské prostředí vytváří své zvláštní návyky a předměty víry, tak se i tradiční ateismus ruské inteligence stal její samozřejmou vlastností a patří k dobrému tónu se o tom nezmiňovat. Určitý stupeň vzdělanosti a osvícenosti je v očích naší inteligence synonymem pro netečnost a odmítání ve vztahu k náboženství. To se mezi nejrůznějšími frakcemi, stranami či ‚směry‘ rozumí samo sebou, to je pro všechny společné... V dějinách ruské osvěty není důležitější skutečnost, než je tato. A zároveň je třeba přiznat, že ruský ateismus není v žádném případě vědomým odmítáním, není plodem složité, útrpné a dlouhé práce rozumu, srdce a vůle, zkušeností osobního života. Naopak, přijímá se bez rozmyslu a zachovává si prvek naivní náboženské víry, jenomže zcela převrácený, a nic na tom nemění ani ten fakt, že nabývá bojovných dogmatických a rádoby vědeckých forem. Základem této víry je celá řada nekritických, neověřených a ve své dogmatické podobě samozřejmě nesprávných tvrzení, například to, že věda je schopná definitivně vyřešit i náboženské problémy, přičemž je řeší pouze negativně...

Jakmile naše inteligence tuto víru jednou přijme, většinou u ní i zůstává a zhypnotizovaná všeobecnou shodou v této otázce považuje tyto problémy za dostatečně objasněné a definitivně vyřešené. Z chlapců se stávají zralí muži, někteří z nich získávají důležité vědecké poznatky a stávají se z nich přední odborníci. V takovém případě autoritou ‚vědeckých odborníků‘ zaštiťují ateismus, v nějž uvěřili v chlapeckém věku a dogmaticky vnímali ve školní lavici, aniž by v těchto otázkách byli větší autoritou, než kterýkoliv jiný myslící a cítící člověk. Takto se vytváří i duchovní atmosféra na našich vysokých školách, kde se formuje dorůstající inteligence... Na ruském ateismu nejvíce zaráží jeho dogmatismus, ona můžeme říci, náboženská lehkomyslnost, s níž je přijímán. Vždyť ruská ‚vzdělaná‘ společnost si náboženské otázky (i přes její nesrovnatelnou důležitost a palčivost) až donedávna prostě nevšímala a nechápala ji a o náboženství se nezajímala vůbec nebo jen natolik, nakolik to souviselo s politikou a šířením ateismu. Neznalost náboženské problematiky u naší inteligence je šokující... Ve vztahu k náboženství naše inteligence dosud ještě nevyšla z útlého mládí, ještě se nad náboženstvím vážně nezamyslela a vědomě se nábožensky nevyhranila, ještě nežila náboženskou ideou, a zůstává proto přísně vzato nikoliv nad náboženstvím, jak si sama myslí, nýbrž mimo náboženství.“1

Ruská radikální inteligence (se svým ateizmem) je bytostným produktem ruského ,,západnictví“ v jeho nejkrajnější podobě. Její fascinace Západem je bezbřehá. Nicméně chápání podstaty západní civilizace, jejího nejvlastnějšího obsahu a smyslu, ze strany inteligence je zcela naivní a zdeformované:

„Naše inteligence ve svém západnictví nedošla dál než k vnějškovému osvojení nejnovějších západních politických a sociálních idejí, přičemž je převzala zároveň s těmi nejkrajnějšími a nejostřejšími formami filosofického osvícenství. Za tuto redukci, jejímž autorem byla samotná inteligence, západní civilizace v podstatě ani nemůže. V hloubi jejích dějin pro příslušníka ruské inteligence zcela zaniká úloha ‚temného‘ období středověku, celého období reformace s jejími obrovskými duchovními objevy, i veškeré dějiny vědeckého a filosofického myšlení. Zaniká vše, kromě krajního osvícenství. Na počátku bylo barbarství a potom zazářila civilizace, tj. osvícenství, materialismus, ateismus, socialismus – taková je nepříliš složitá filosofie dějin průměrného příslušníka ruské inteligence... Jak k tomu došlo, že si naše inteligence tak snadno osvojila právě osvícenské postuláty? Lze poukázat na mnoho historických příčin, ale tato redukce byla do značné míry také svobodnou věcí samotné inteligence a ta je za ní své vlasti a dějinám také odpovědná.“2

Ústřední tezí krajního osvícenství je idea radikálního antropocentrizmu. Středem vesmíru se stává člověk, který konečně dospěl do stavu dospělosti. Dospělost zde představuje úplnou autonomii, poznání nezbytnosti osvobodit se z ponižující závislosti na vnějších, zotročujících silách. Osobní Bůh křesťanství je nazírán jako despota, jenž klade na člověka nesmyslné mravní nároky, čímž mu brání v plném duchovním a hmotném rozvoji. Celá křesťanská antropologická koncepce je od základu přestavěna. J. J. Rousseau přináší oblažující zvěst o v základě dobrém a nevinném přírodním člověku, jenž byl zkažen civilizací. Tato zvěst má nesmírný dosah. A není přitom důležité, zda má být tento ,,nový“ člověk pouze znovuobjeven, jak hlásá Rousseau, nebo teprve vytvořen, jak hlásají radikální pokrokáři všeho druhu. Důležité je především to, že byla popřena idea dědičného hříchu coby základní stavební kámen křesťanské civilizace.

Ideál „nového člověka“ se stává pro ruskou inteligenci novým božstvím, jemuž je třeba zasvětit vše a pro nějž je v případě potřeby nezbytné obětovat i vlastní život:

,,Poté, co naše inteligence odvrhla křesťanství a jím ustavené životní hodnoty, přijímá zároveň s ateismem, či lépe řečeno místo něj, dogmata nového náboženství, které hlásá zbožštění člověka. Toto nové náboženství přijala v některé z variant, jež vytvořilo západoevropské osvícenství, a okamžitě se pro ni stalo modlou. Základním dogmatem, vlastním všem jeho variantám, je víra v přirozenou dokonalost člověka, v nikdy nekončící pokrok uskutečňovaný lidskými silami, který je však zároveň pojímán mechanicky. Protože se veškeré zlo objasňuje jen vnější neuspořádaností lidské společnosti, neexistuje ani osobní vina, ani osobní odpovědnost, a cílem společenského uspořádání je změna této vnější neuspořádanosti, a to pochopitelně opět pomocí vnějších reforem.

Protože člověk odmítá Prozřetelnost a jakýkoli počáteční plán, který by se v dějinách uskutečňoval, dosazuje na místo Prozřetelnosti sám sebe a vidí sám v sobě svého vlastního spasitele. V takovém chápání sebe sama člověku nebrání ani mechanistické, někdy až hrubě materialistické pojetí historického procesu, které podobnému chápání zjevně odporuje a které člověka omezuje na působení živelných sil (jako například v ekonomickém materialismu). Člověk i přesto zůstává jediným rozumným vědomým aktérem, svou vlastní prozřetelností... Náboženství zbožňování člověka a jeho podstata – sebezbožštění byly v Rusku přijaty nejen s mladickým zápalem, ale i s dětskou neznalostí života i vlastních sil a nabyly téměř křečovitých forem. Naše inteligence, inspirovaná tímto náboženstvím, se cítila vyvolena sehrát ve své vlasti úlohu Prozřetelnosti. Považovala se za jediného nositele světla a evropské vzdělanosti v zemi, v níž podle ní bylo všechno pohlceno neproniknutelnou temnotou a bylo tak barbarské a cizí. Prohlásila se za duchovního pěstouna Ruska a rozhodla se ho spasit, tak jak tomu rozuměla a tak jak to uměla.“3

Heroizmus a maximalizmus

V další části svého textu Bulgakov neobyčejně pronikavě analyzuje klasický prototyp ruského revolucionáře, především jeho „revoluční morálku“, jež se stává logickým důsledkem jeho vnímání reality a posléze tuto „novou etiku“ konfrontuje s tradičním pojetím křesťanských ctností:

,,Ve vztahu k ruským dějinám a současnosti zaujala inteligence postoj heroické výzvy a heroického boje, opírajíc se přitom o vlastní chápání své úlohy. Pravým slovem vystihujícím základní podstatu ideálu a pohledu na svět naší inteligence je slovoheroismus, a je to právě heroismus sebezbožštění. O tento pocit se opírá veškeré směřování duchovních sil naší inteligence. Izolace příslušníka inteligence ve vlastní zemi, jeho vykořeněnost, kruté historické okolnosti, absence skutečných znalostí a dějinné zkušenosti, to vše vystupňovalo psychologii tohoto heroismu. Příslušník inteligence upadal, zvláště v některých okamžicích, do stavu heroické extáze se zjevně hysterickým zabarvením. Rusko musí být spaseno a jeho spasitelem může a musí být inteligence jako celek, dokonce i každý jednotlivec, a kromě ní tu není ani spasitele ani spásy...

Heroickému příslušníku inteligence nestačí úloha skromného dělníka (dokonce ani v případě, je-li nucen se na tuto roli omezit), jeho snem je být spasitelem lidstva, či přinejmenším spasitelem ruského národa. Nutně potřebuje (samozřejmě ve svých snech) nikoliv zajištěné minimum, nýbrž heroické maximum. Základním rysem heroismu inteligence je maximalismus, který se zcela jasně projevil v okamžiku nástupu ruské revoluce... Takový maximalismus má příznaky ideové posedlosti a autohypnózy, spoutává myšlení, vede k fanatismu a je hluchý k hlasu života...

Heroismus usiluje o spásu lidstva vlastními silami, a přitom vnějšími prostředky. Proto přikládá mimořádný význam heroickým skutkům, které v nejvyšší míře realizují maximalistický program. Je nutné s něčím pohnout, udělat cosi, co přesahuje naše síly, a obětovat tomu to nejcennější-vlastní život; takový je požadavek heroismu. Stát se hrdinou a zároveň spasitelem lidstva je možné prostřednictvím heroického činu, který zdaleka přesahuje běžnou povinnost... Uskutečnění takového činu je čímsi neobyčejně obtížným, neboť je třeba zvítězit nad těmi nejsilnějšími instinkty, jako je lpění na životě a pocit strachu. Zároveň je to však neobyčejně prosté, neboť síly vůle je zapotřebí jen na relativně krátký časový úsek, kdežto očekávané důsledky tohoto činu jsou považovány za obrovské. Vůle odejít ze života z důvodu nepřizpůsobenosti k němu a neschopnosti nést jeho tíhu někdy zcela splývá s heroickým sebezapřením, takže vzniká otázka: je to heroismus, nebo sebevražda?“4

Bulgakovovy úvahy jsou cenné především díky tomu, že nepostihují jen duchovní svět typického ruského revolucionáře devatenáctého a počátku dvacátého století, ale pronikají k jádru radikálně revolučního smýšlení obecně. Přes různá dobová či národnostní specifika představuje toto smýšlení vždy především vzpouru proti řádu skutečnosti a lidského bytí. Bulgakov dále popisuje, jak se heroický maximalizmus, jenž se cele zaměřuje na vnější svět, na zcela nerealistické úsilí o jeho zásadní transformaci, stává minimalizmem, co se týče péče o kulturu vlastní osobnosti toho kterého revolucionáře: ,,Heroický maximalismus je zaměřen jen navenek, na dosažení vnějších cílů. V osobním životě, který se nachází za hranicemi heroického aktu a všeho, co s ním souvisí, se maximalismus projevuje jako minimalismus. To znamená, že osobnímu životu vůbec nevěnuje pozornost.“5

V křesťanském pojetí se kvalita lidské společnosti vždy odvozuje z kvality jedinců, kteří ji tvoří. Spravedlivý společenský řád tedy vedle spravedlivých zákonů ke svému zdařilému fungování nutně potřebuje i dostatečné množství mravně vyzrálých lidských jedinců. Každý má tedy začínat s ,,radikální obrodou“ především u sebe. Teprve dosáhnu-li jisté úrovně v nikdy nekončícím procesu zdokonalování vlastních ctností, mohu se stát nositelem světla a inspirace pro druhé. Péče o vlastní duši se tak stává primárním úkolem každého člověka. Nutný předpoklad skutečného osobnostního zrání však tvoří pravdivé poznání lidské přirozenosti, kterou nelze myslet bez existence Boha. Existence Boha coby dárce života a všeho dobra pak lidského jedince nezbytně vede k přijetí skutečnosti vlastní ontologické závislosti, nedostatečnosti a hříšnosti. Vědomí hříchu pak plodí nezbytnost pokory (spojené s bohopoctou) coby základního postoje tvora před svým Stvořitelem.

Bulgakov zdůrazňuje, že není slova, jež by mezi inteligencí vyvolávalo větší antipatie či odpor, než je pokora. Pyšný heroizmus inteligence chápe pokoru zcela mylně jako servilnost vůči mocným, jako projev bezmocné a zbabělé pasivity. Podobným opovržením je z pochopitelných důvodů zahrnováno i slovo hřích:

„... Slovo hřích zní uchu příslušníka inteligence téměř tak divoce a cize jako slovo pokora. Veškerá síla hříchu, jeho mučivá tíha, jeho všeprostupující a zásadní vliv na lidský život, zkrátka veškerá tragičnost hříšného stavu člověku, vykoupení z níž mohla v předvěčném Božím plánu dát pouze Golgota – to vše se nachází mimo zorné pole inteligence, která jako by se nalézala v náboženském dětství, kdy si člověk svůj hřích neuvědomuje. Inteligence společně s Rousseauem a celým osvícenstvím uvěřila, že přirozený člověk je ve své podstatě dobrý a že učení o prvotním hříchu a zkaženosti lidské podstaty je pověrčivý mýtus, kterému v mravní zkušenosti nic neodpovídá. Proto nemůže a nemá existovat vůbec žádná zvláštní péče o kulturu osobnosti (o tolik přezírané ‚sebezdokonalování‘) a veškerá energie musí být použita na boj za zlepšení prostředí. Protože osobnost byla prohlášena za pouhý produkt prostředí, musí to být právě ona, kdo bude toto prostředí zlepšovat. Tato teorie se podobá baronu Prášilovi, který sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny.“6

Bulgakov inteligenci vyzývá k přehodnocení principiálně chybného a ve svých důsledcích zhoubného vztahu k náboženství, jenž se zakládá na naprostém nepochopení křesťanského učení. Jedině bude-li jeho pravý obsah a smysl inteligencí pochopen a svobodně přijat, čeká Rusko nadějeplná budoucnost. Heroický maximalizmus coby princip mravního jednání má být nahrazen křesťanskou obětavostí, která je ve své nejvlastnější podstatě tím, co pomýlenou inteligenci tolik vzrušuje a oč celým svým bytím usiluje, tedy pravým heroizmem.

Etika nihilizmu

Podobně jako text N.S. Bulgakova představuje i článek S. L. Franka „Etika nihilismu“ hlubokou a pronikavou analýzu do myšlenkového světa ruské inteligence. Stejně jako Bulgakov se i Frank prezentuje jako náboženský myslitel. A stejně jako Bulgakov (a v zásadě všichni autoři sborníku Věchi) spatřuje hlavní problém ruské inteligence v její ideové zbloudilosti, jež produkuje vážnou deformaci etických hodnot.

Elementární postoj ruské inteligence ke světu nazývá Frank nihilistickým moralizmem. Jaký obsah se za tímto na první pohled vnitřně rozporným souslovím skrývá? Frank svůj text začíná rozborem nebývalé chudoby duchovního světa ruské inteligence. Příslušník radikální inteligence zasvěcuje, jak již bylo řečeno výše, svou existenci jedinému cíli. A tím je zničení samoděržaví a nastolení pozemského ráje. Jedinou hodnotou, která ,,nekonečně“ přesahuje veškeré dílčí zájmy pozemského bytí, je budoucí blaho lidu, ráj pozemské spravedlnosti. Celý život je nutné podřídit úsilí o realizaci tohoto cíle. Vše, co od zmíněného úsilí odvádí, je zlé a zavrženíhodné.

Příslušník ruské inteligence tedy hodnotí mravní kvality lidských jedinců výhradně podle toho, nakolik svůj život zasvěcují boji za budoucí ,,blaho lidu“. Tak se stává nekompromisním a fanatickým moralistou. Kdo se tohoto boje vědomě zříká, je mravně odsouzeníhodný, zlý. Odsouzeníhodnými se tak samozřejmě stávají všichni ti, kdo se nějakým způsobem účastní na fungování carského systému, nebo třeba jen částečně připouštějí jeho legitimitu. Ale kritérium mravní kvality lidského jedince nepředstavuje jen jeho explicitně vyjadřovaný (pozitivní) poměr k samoděržaví. Jakákoliv činnost, která přímo nesměřuje k radikálnímu přepodstatnění společenských poměrů, je principiálně netolerovatelná. Zvláštní opovržení ze strany radikální inteligence zasluhují ,,apolitické“ aktivity v oblasti vědy a umění. Umění musí být veskrze utilitární, zcela oddané všeurčující ideji spasitelného revolučního boje. Stejně tak i věda!

Frank poukazuje na to, jak nebývalým způsobem odumřely v typickém příslušníkovi ruské inteligence porozumění a cit pro všechny jiné dimenze lidského bytí, než je tato sektářsky pojímaná morálka:

„Pro příslušníka ruské inteligence neexistují žádné absolutní hodnoty, žádná jiná kritéria ani žádná jiná životní orientace než etické dělení lidí, činů a situací na správné a špatné, na dobré a zlé... Srdce příslušníka ruské inteligence neovládají hodnoty teoretické, estetické a náboženské; ty se v něm ozývají jen slabě a tlumeně a vždy bývají obětovány hodnotám mravním. Teoretická vědecká pravda, strohé a čisté poznání pro poznání ani nezištné úsilí o adekvátní rozumový obraz světa a o jeho ovládnutí nemohly ve vědomí inteligence nikdy zakořenit. Celé naše dějiny jsou poznamenány výrazně eticko-utilitárním tónem... Tomu, kdo miluje pravdu a krásu, je zazlívána lhostejnost vůči národním zájmům a je odsuzován za to, že pro chimérické zájmy a kratochvíle přepychu zapomněl na skutečné potřeby; a kdo miluje Boha, ten je považován přímo za nepřítele lidu.“7

V teoretických základech takového moralizmu však tkví hluboký rozpor. To je zcela zřejmé. Ruská inteligence je totiž v zásadě nihilistická. Její materializmus ve svých důsledcích popírá objektivní hodnotu čehokoliv, včetně lidského bytí. Tvoří-li celý kosmos pouhá matérie, nahodilý shluk fyzikálních částic a sil, neexistuje-li žádné objektivní kritérium pro posuzování hodnoty jednotlivých jsoucen a ústí-li každý lidský život, směšný a marný výtvor slepých kosmických sil, do věčné nicoty, nač vůbec usilovat o budoucí ,,blaho lidu“ coby o absolutní hodnotu, jež však ve světle nihilistických předpokladů žádnou hodnotou není?

Moralismus ruské inteligence není nic než projev a obraz jejího nihilismu. Je pravda, že z přísně logického hlediska nemůže z nihilismu ani v oblasti morálky vzejít nic jiného než zase jen nihilismus, tj. amoralismus... Pokud bytí postrádá jakýkoli vnitřní smysl, pokud jediným rozumovým kritériem praktické orientace člověka ve světě jsou subjektivní lidské touhy, proč by se člověk vůbec měl k něčemu zavazovat, nemá snad svrchované právo egoisticky si vychutnávat život, vyznávat bezelstné a přirozené carpe diem?... Pokud však na tomto místě uděláme logický skok a od egoismu se přes psychologii dobereme k altruismu, od péče o své vlastní ‚já‘, ke starosti o chléb vezdejší pro všechny nebo pro většinu, jinými slovy, pokud tu racionální důkaz nahradíme iracionálním instinktem rodové nebo společenské solidarity, pak podstatu světonázoru ruské inteligence můžeme vyvodit z jejího nihilismu.“8

Nihilizmus tedy představuje popírání či odmítání jakýchkoli objektivních hodnot. Ruská inteligence však logické konsekvence svých axiomů nepromyslela a proti všemu rozumu instalovala ,,nový systém hodnot“. Na místo Boha dosadila ,,blaho lidu“, a toto nové božstvo nyní diktuje nová mravní přikázání. ,,Blaho lidu“ však v myšlení inteligence splývá s pouhou materiální zajištěností. Člověk budoucnosti, jenž povstane z ohně revoluce, má být především skvěle zaopatřeným a nasyceným, šťastným živočichem. Ale hodnota takového lidského života bude stále relativní a s ohledem na svou finalitu nicotná. Proč tedy obětovat celý svůj život, proč podstupovat ,,mučednickou“ smrt pro hmotu, o sobě bezcennou? Radikální revolucionář však takový rozpor nevidí a vidět nechce. Svůj život upsal iracionální, neprodyšně dogmatické víře a světlo kritického myšlení představuje pro tuto víru smrtelné nebezpečí.

Podstatu nihilistického moralizmu shrnuje Frank následovně: ,,Nihilistický moralismus je základním a nejvlastnějším rysem duchovnosti ruské inteligence: z popírání objektivních hodnot vyplývá zbožštění subjektivních zájmů bližního (‚lidu‘), odtud pak přesvědčení, že nejvyšším a jediným úkolem člověka je služba lidu, a odtud asketická nenávist ke všemu, co brání nebo jen nenapomáhá realizaci tohoto úkolu. Život nemá žádný objektivní smysl; jediným štěstím v životě je materiální zabezpečenost, uspokojení subjektivních potřeb; proto je povinností člověka zasvětit všechny své síly práci na ulehčení údělu většiny, zatímco vše, co od tohoto úkolu odvádí, je zlem a musí být nemilosrdně vymýceno. Takový je onen podivný, logicky špatně vystavěný, psychologicky však pevně stmelený řetězec úvah, který určuje veškeré chování a systém hodnot příslušníka ruské inteligence. Nihilismus a moralismus, ateismus a fanatická surovost mravních požadavků, bezzásadovost v metafyzickém smyslu (neboť nihilismus v podstatě znamená popírání principiálních hodnot, objektivního rozdílu mezi dobrem a zlem) a neobyčejně důsledné a svědomité lpění na empirických principech, tj. na v podstatě konvenčních a neprincipiálních nárocích – to vše spoluvytváří svérázný, racionálně nepostižitelný a zároveň pevný svazek antagonistických motivů, představující mohutnou psychickou sílu, a zároveň je to i způsob myšlení, kterému říkáme nihilistický moralismus.“9

V další části textu Frank působivě vykresluje klasický prototyp ruského revolucionáře. Jeho stěžejní rysy jsou stručně vystiženy v následující citaci:

„Celkově bychom typického představitele ruské inteligence mohli charakterizovat jako bojovného mnicha vyznávajícího nihilistické náboženství pozemského blahobytu. Protiklady, které tato charakteristika může obsahovat, jsou reálnými protiklady jeho duše. Příslušník inteligence je svým založením a způsobem života především mnichem. Vyhýbá se realitě, utíká před světem, žije mimo skutečný každodenní život, žije ve světě přízraků, snů a ctnostné víry... Této klášterní izolovanosti odpovídá i surový mnišský asketismus, oslava chudoby a prostoty, vystříhání se všelijakých pokušení pomíjivého a hříšného světského života. Jakkoli inteligent žije ve svém klášteře v odloučení, okolní svět mu není lhostejný; naopak, rád by ze svého kláštera světu vládnul a šířil v něm svou víru; je bojovným mnichem, mnichem-revolucionářem...

Obsahem této víry je zbožštění pozemského, materiálního blahobytu založené na náboženské nevíře. Veškeré zanícení této mnišské armády je zaměstnáno pozemskými materiálními zájmy a potřebami, vytvářením pozemského ráje sytosti a zabezpečenosti, zatímco vše transcendentní, nadpozemské a skutečně náboženské je jejím úhlavním a nenáviděným nepřítelem. S asketickou surovostí vůči sobě i jiným, s fanatickou nenávistí k nepřátelům a jinak smýšlejícím lidem, se sektářským fanatismem a bezbřehým despotismem, pramenícím z přesvědčení o vlastní neomylnosti, pracuje tento mnišský řád výlučně na uspokojování pozemských, příliš ‚lidských‘ starostí o ‚chléb vezdejší‘ a nic víc... Pozemské starosti a potřeby se stávají objektem náboženské služby, mají být uspokojovány podle univerzálního plánu stanoveného metafyzickými dogmaty a pevnými mnišskými řeholemi. Hrstka mnichů, kteří jsou světu vzdáleni a pohrdají jím, vyhlašuje světu válku, aby mu mohla násilím prokazovat dobrodiní a uspokojovat jeho pozemské materiální potřeby.“10

Stejně jako Bulgakov vyzývá i Frank inteligenci k radikální proměně smýšlení. Tak jako každý jiný národ i Rusko nutně potřebuje ke svému bytí vzdělanou a tvůrčí elitu, potřebuje inteligenci. Ovšem inteligenci zcela jiného typu, než je ta současná. Inteligenci, jejímž krédem nebude nihilistický moralizmus, nýbrž křesťanský humanizmus.

Další texty sborníku

O dalších příspěvcích sborníku se zmíníme jen stručně. Ne že by články čtyř zbývajících autorů nestály za větší pozornost, ale naším záměrem bylo stručně představit duchovní svět ruské inteligence, a ten je nejhlouběji analyzován ve výše rozebíraných textech Bulgakova a Franka. Články M. O. Geršenzona, A. S. Izgojeva, B. A. Kisťakovského a P. B. Struveho nepřinášejí v tomto směru v zásadě nic podstatného, co by již nebylo řečeno. Duch sborníku Věchi je jednotný. Jednotliví autoři zastávají velmi podobná stanoviska, liší se jen v akcentech.

Ze zbývajících textů stojí za povšimnutí především text P. B. Struveho Inteligence a revoluce. Struve rovněž poukazuje na ideovou zvrácenost ruské inteligence. Ve své stati se soustředí na vztah inteligence k ideji státu (k ruskému státu, ale i ke státu obecně), přičemž dochází k závěru, že pro inteligenci je charakteristický duch anarchistického odpadlictví a nestátotvornosti. Tato skutečnost se naplno manifestovala právě v ruské revoluci. Příslušníci radikální inteligence prokázali v nedávno skončeném revolučním období naprostou neschopnost státotvorného myšlení. Svou dovednost projevili jen v bezuzdné demagogii, vyvolávání chaosu a konání násilných činů.

B. A. Kisťakovskij ve svém textu Na obhajobu práva poukazuje na velmi nízké povědomí ruské inteligence o významu a smyslu práva. Inteligence právem vesměs pohrdá, přičemž si není vůbec vědoma fundamentální důležitosti právního řádu pro chod každé společnosti. Právo pro inteligenci představuje v podstatě jen „buržoazní“ výmysl, který brzdí cestu k revoluci. Pohrdání právními normami ze strany radikálních revolucionářů jakéhokoliv typu je vzhledem k povaze jejich přesvědčení zcela pochopitelné. Avšak Kisťakovskij konstatuje, že tento nechápavý a přezíravý postoj k právu nepředstavuje výsadu radikální inteligence. Podobný postoj k právu, byť byl založen na jiných důvodech, zaujímali i staří slavjanofilové (o nich níže). Podle slavjanofilů ruský národ právní řád západního typu nepotřebuje, neboť ruský lid ,,stojí nad právem“. Spravedlnost je totiž schopen chápat a realizovat intuitivně a jaksi samozřejmě bez ,,formálních právních směrnic“. Kisťakovského kritika nechápání smyslu práva ze strany ruské společnosti je stále aktuální a lze z ní vyčíst mnohé o situaci v současném Rusku.

M. O. Geršenzon v článku „Tvůrčí sebeuvědomění“ kritizuje, podobně jako Bulgakov, inteligenci především za ignorování nezbytnosti péče o kulturu vlastní osobnosti. Příslušník inteligence chce spasit vnější svět, snaží se v něm nastolit dokonalý pořádek, jeho vlastní nitro je však zaneřáděné a zmrzačené. Geršenzon vystihuje tento paradoxní stav vtipnou metaforou: „Co dělalo myšlení naší inteligence poslední půlstoletí (mluvím samozřejmě o většině inteligence)? Hrstka revolucionářů chodila od domu k domu a klepala na všechny dveře: ‚Všichni ven! Je hanba sedět doma!‘ A všechna vědomí se vysypala na náměstí, chromá, slepá, bezruká, ani jedno nezůstalo doma. Půl století se strkají na náměstí, hlučí, překřikují se. Doma je špína, bída, nepořádek, ale hospodář se o to nestará, je ve světě, zachraňuje lid. Vždyť je to nakonec lepší než nádeničit doma.“11

Článek a A. S. Izgojeva O mladé inteligenci je popisem hlavních specifik života tehdejšího ruského studentstva, z něhož se rekrutovala převážná část radikální inteligence.

Shrnutí

Sborník Věchi nepochybně představuje jeden z nejvýznamnějších intelektuálních počinů novodobé ruské historie. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se Rusko více než kdy jindy ve své dosavadní historii ocitalo na zásadní dějinné křižovatce. Jakým směrem se má ruský národ dále ubírat? Má Rusko přistoupit k zásadním reformám, jež by ho výrazným způsobem přiblížily Západu, nebo má i nadále zůstávat věrné „sobě samému“, své zcela originální, specificky „národně-kulturní“ cestě?

Tato otázka v podstatě jen s obzvláštní naléhavostí aktualizovala spor, trvající již nejméně šedesát let, který rozděloval ruské elity na dva protichůdné tábory, slavjanofily a zapadniky. Slavjanofilové byli přesvědčeni o kulturní nadřazenosti samoděržavného a pravoslavného Ruska západní civilizaci. Právě v názorech slavjanofilů žila výše zmiňovaná „ruská idea“, idea Moskvy coby třetího Říma, idea Boží povolanosti „mystického“ ruského národa spasit dekadentní, bezvěrecký Západ. Slavjanofilské názory do značné míry zastávali i významní ruští myslitelé druhé poloviny devatenáctého století, včetně největšího génia mezi ruskými spisovateli, F. M. Dostojevského. Slavjanofilové a jejich pozdější ideoví dědici (panrusisté) vesměs odmítali demokracii a politický liberalizmus západního typu jakožto cizí výtvory, jež jsou v principu cizí nejvlastnější povaze ruského lidu. V poslední čtvrtině devatenáctého století stoupenci slavjanofilské teorie hájili ústřední programovou tezi vlády cara Alexandra III.: Pravoslaví, samoděržaví, národnost.

Slavjanofilské a panrusistické teorie, vzešlé z víry v „ruskou“ ideu, představovaly krajní stanovisko, které v sobě mělo mnoho pozitivního (křesťanskou víru, přesvědčení o existenci metafyzického řádu, důraz na duchovní hodnoty); bylo ovšem rovněž velmi iluzorní a v mnoha ohledech i mravně slepé. Negace Západu se opírala buď o chatrné znalosti západní kultury, či o špatné chápání pravé povahy a smyslu jejich specifických rysů. Přesvědčení o kulturní nadřazenosti Ruska spočívalo na pouhé iracionální víře a nacionálním mysticizmu, žádné faktické důkazy pro jeho oprávněnost neexistovaly. Stoupenci panrusizmu krom toho upírali neruským národům (Finům, Polákům, Ukrajincům, kavkazským národům atd.), které žily na území ruského státu, právo na vlastní svébytnost a sebeurčení. Jakožto stoupenci agresivního velkoruského imperializmu podporovali expanzionistické cíle ruských vládců z důvodu svého iracionálního přesvědčení o světovém mesiánském poslání ruského pravoslaví.

Zapadnici zastávali na povahu ruského státu a ruského národa vůbec diametrálně odlišný názor. Rusko pro ně představovalo barbarskou, primitivní, poloorientální zemi, která musí být od základu přestavěna podle západních vzorů. Hlavní problém zapadniků spočíval v tom, že i oni měli, podobně jako slavjanofilové, o Západu zcela naivní a zdeformované představy. Západ v pravém smyslu pro ně začínal existovat až s příchodem osvícenství s jeho ateistickými a materialistickými teoriemi. O tom, jakou podobu nakonec ruské zapadnictví v rozhodující míře přijalo, pojednává sborník Věchi.

Sborník Věchi ukazuje jakousi ,,třetí cestu“, po níž by se mohla začít ubírat ruská společnost. Je to cesta umírněná a realistická, vyhýbající se oběma výše uvedeným krajnostem. Názory a vize radikálních fanatických zapadniků jsou jednoznačně odsouzeny. Stejné tak jsou ovšem odmítnuty i iluzionizmus a velkoruský mysticizmus a imperializmus stoupenců slavjanofilských či panrusistických teorií. Autoři Věchů zaujímají k západní civilizaci v zásadě kladný vztah. A to nikoliv k i ideovým výbojům, jež se odehrály na půdě Západu od dob osvícenství, nýbrž ke skutečným myšlenkovým základům západní kultury, ke křesťanské víře a metafyzickému myšlení.

Autoři Věchů nepochybují o tom, že západní civilizace, což je u Rusů tehdejší doby vzácné mínění, je ve své podstatě civilizací veskrze křesťanskou. Proto se není třeba obávat přejímání nejhodnotnějších plodů staletého západního civilizačního úsilí ruskou společností, neboť takové přejímání by představovalo smrtelné nebezpečí pro bytostně náboženskou povahu ruského národa, což je názor, který sdíleli slavjanofilové. Nejcennější civilizační výdobytky Západu: ústavní politický systém, parlamentní demokracie, základní občanská práva a svobody i ekonomický liberalizmus mají svůj základ ve správně chápaném křesťanském učení, a nikoli v protináboženském racionalizmu moderního věku.

Domnívám se, že sborník Věchi v určitém ohledu odpovídá na některé otázky, jež se vynořují v souvislostí s reflexí situace současného Ruska. Autoři sborníku kritizují radikální intelektuály, posedlé realizací idejí, jež se zrodily na půdě Západu. Nicméně právě v této ,,posedlosti“ lze spatřovat mnoho specificky ruského. Příslušníci radikální inteligence byli (obdobně jako stoupenci slavjanofilských teorií) přesvědčeni o nezvratné pravosti své víry a nezbytnosti jejího nekompromisního šíření. Podobně jako stoupenci „ruské ideje“ byli i oni fanaticky zaujati pozemsko-eschatologickými představami o vyvoleném městě Božím, v něž se Rusko (a po něm celý svět) nakonec promění. Je jistě propastný rozdíl mezi ruským pravoslavím a materialistickým utopizmem inteligence, ale o to se mi zde nyní nejedná. Všímám si pouze toho, co mají stoupenci obou táborů, i přes radikální protichůdnost idejí, které zastávají, společné, a co lze považovat za produkt specificky ruského smýšlení. Další ruskou specialitu představují silné sklony k iracionalizmu, upřednostňování emocí před rozumem, jež brání kritickému myšlení, k despotizmu a sektářské nesnášenlivosti.

Jak se to všechno vztahuje k současnému Rusku? Domnívám se, že současné ruské elity jsou v zásadě postižené obdobnými vadami, které byly vlastní ruské inteligenci (ať levé, či pravé) z počátku dvacátého století. Pád sovětského impéria je, navzdory tomu, že komunistická ideologie bývá zpravidla odsuzována, často ze strany Rusů chápán jako nešťastná událost, alespoň v tom smyslu, že Rusko přišlo o své velmocenské postavení. Posedlost iracionální potřebou ruské národní velikosti brání velkému množství Rusů pochopit, že pravá národní velikost nespočívá v imperiální moci vlastního národního státu, nýbrž ve věrnosti příslušníků daného národa univerzálním zásadám práva a spravedlnosti a odhodlání tyto zásady v případě ohrožení vnějším či vnitřním nepřítelem bránit. Fascinace státem, ať už carským, bolševickým či putinovským, a jeho silou při současném nechápání oné zásadní skutečnosti, že jedinec je mnohem více než stát, že stát je tu pro člověka a nikoliv člověk pro stát, to je onen fakt, který snad nejvíce odlišuje Rusko od Západu.

Má-li Rusko nastoupit cestu z vleklé kulturní krize, musejí jeho občané (především příslušníci ruských elit) v průběhu času pochopit základní principy, na nichž je vystavěna západní civilizace, které jsou svou povahou univerzální, dobrovolně je přijmout za své a vnitřně se s nimi ztotožnit.12 K této vpravdě trnité cestě vyzývali ruský národ již před sto lety autoři sborníkuVěchi. To, že byli nakonec zcela oslyšeni, jim na významu a velikosti nikterak neubírá.

Epilog – Z hlubiny

V roce 1918 se někteří autoři Věchů spolupodíleli na vydání dalšího sborníku textů, jenž nese název Z hlubiny. K dispozici mám tři texty, jež byly ve sborníku publikovány.13 Jejich autoři v nich vyjadřují zděšení z revolučních událostí z roku 1917 a událostí, jež po nich bezprostředně následovaly. Tón všech tří textů je vpravdě apokalyptický. Berďajev, Struve i Frank vidí v bolševické revoluci strašlivou katastrofu, nejděsivější událost v celých dosavadních ruských dějinách. Rusko se jakoby rázem ocitlo v propadlišti dějin. Ruský národ se zmítá ve víru těch nejtemnějších vášní a primitivních instinktů. Jediné, co revoluce vskutku přinesla, je takřka univerzální destrukce a rozklad. Zdá se, že veškeré naděje Ruska jsou zcela zahaleny temnotou.

Kde hledat nejvlastnější příčiny této nedozírné tragédie? Nelze popřít, že značný vliv na politické události tehdejšího Ruska měla řada vnějších faktorů (především světová válka, jež Rusko zcela vyčerpala a rovněž navenek silný, avšak vnitřně vratký carský státní systém), nicméně hlavní příčiny revoluční katastrofy je nutno hledat jinde. Tak jako v revoluci z roku 1905, i v únoru a říjnu roku 1917 představovala rozhodující sílu revolučního procesu inteligence. V roce 1905 ještě neuspěla, o dvanáct let později již ano. Moc v Rusku uchopili nejradikálnější ze všech revolucionářů, bolševici, vyznavači svérázné odrůdy marxistického učení, kteří ze všech nejlépe pochopili, že k úspěšné realizaci revoluce je třeba jedné specifické „kvality“, kterou prozíravě učinili součástí své teorie a které se ostatním stranám či frakcím na ruské politické scéně nedostávalo – bezohledné a nekompromisní vůle k moci. To, před čím autoři Věchů prorocky varovali, se stalo krutou skutečností.

Poznámky:

  1. N. A. BULGAKOV: Heroismus inteligence a křesťanská obětavost, in: Věchi (Sborník článků o ruské inteligenci), Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003, s. 56–58.
  2. Tamtéž, s. 62.
  3. Tamtéž, s. 63–64.
  4. Tamtéž, s. 64–71.
  5. Tamtéž, s. 82.
  6. Tamtéž, s. 81–82.
  7. S. L. FRANK: Etika nihilismu, in: Věchi (Sborník článků o ruské inteligenci), s. 245–248.
  8. Tamtéž, s. 248–249.
  9. Tamtéž, s. 252–253.
  10. Tamtéž, s. 274–276.
  11. M. O. GERŠENZON: Tvůrčí sebeuvědomění, in: Věchi (Sborník článků o ruské inteligenci),s. 121.
  12. Mluvím-li o západní civilizaci, nemám tím na mysli její současnou podobu. Pro Rusko by jistě nebylo žádným vítězstvím, kdyby přijalo za svou v současnosti jednoznačně dominující (přinejmenším v Evropě) ideologii levicového liberalismu, která pravou podstatu Západu popírá, byť se zrodila na jeho půdě. Otázkou zůstává, zda západní civilizace již nepředstavuje nenávratnou minulost.
  13. N. A. BERĎAJEV: Duchi russkoj revoljucii, P. B. STRUVE: Istoričeskij smysl russkoj revoljucii i nacionaľnye zadači, S. L. FRANK: De profundis, in: Biblioteka russkoj religiozno-filosofskoj i chudožestvennoj literatury „Věchi“http://www.vehi.net.