Ročník 2008‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Je církev svatá?

Lenka Fuchsová

„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev…“, vyznávají jednotně katolíci každou neděli při bohoslužbě. Z pohledu víry je pravda o svatosti církve něčím nezpochybnitelným – jistým. Proč? Církevní autorita předkládá tuto pravdu (že církev je svatá) jako závazný článek víry. A katolík z víry ví i o kompetenci církve rozhodovat o platnosti – pravdivosti jejího učení, může se zde spolehnout na neomylnost církve ve věcech víry a také tuto pravdu přijmout jako jistou.

Z pohledu novodobého učence je to ovšem nepochopitelné, naivní. Jisté poznání na základě víry? K smíchu. Vždyť „dnes už přece víme“, že ani rozum není schopen poznat něco s jistotou; natožpak nedospělá víra. Svatost církve? Té církve, co „světí“ zbraně, upaluje nevinné, vede křížové výpravy proti jinak smýšlejícím atd.? Vždyť i katolík přístupný odložit růžové brýle musí uznat, že zkušenost s jednáním členů církve v dějinách mluví v tomto ohledu jednoznačně proti svatosti církve. Samu tuto zkušenost nelze rozumně popřít. Proč se tedy nezbavit tak pochybného článku víry, který navíc vyvolává zbytečné kontroverze a znesnadňuje společenské uznání, o které přece církvi hlavně běží?

Námitka proti svatosti církve se zdá být smrtící. Sílu tomuto argumentu ze zkušenosti proti svatosti církve dodává i soudobé chápání zkušenosti jako ne-li jediného, tak alespoň nejvěrohodnějšího – nejjistějšího zdroje poznání. Naproti tomu víra jako zdroj poznání bývá deklasována na pouhý subjektivní, libovolný postoj. O nějakých automatických jistotách vzešlých z víry nemůže být řeč.

Po tomto předložení můžeme formulovat konflikt, který, zdá se, nemá řešení. Víra versus zkušenost. Dva způsoby poznání, dva různé závěry, které si odporují a není, kdo by je rozsoudil. Původní otázka se tím stává nezodpověditelnou, problém neřešitelný a pohled víry ve výsledku oslabený, neboť jen zarytý fundamentalista by popíral evidenci zkušenosti.

Je tím téma „svatosti církve“ vyčerpáno? Ptejme se: skutečně neexistuje způsob, jak vzniklou antinomii rozsoudit? Co rozumí sama církev pod pojmem „svatost církve“? Je obsahem pojmu „svaté“ i jednání členů církve, jak sugeruje námitka ze zkušenosti? Na tyto otázky bychom mohli znát odpověď. Hledaná definice pojmu „svatost“ a následně i pochopení toho, co se rozumí „svatostí církve“, by mohlo být řešením zmíněné zkušenostní námitky.

Vyjděme z rozsahu pojmu svatost. Komu (čemu) tento pojem přidělujeme? Svatými např. nazýváme ty, kdo si nějak zaslouží naši úctu. Proč někomu prokazujeme úctu? Protože oceňujeme jeho kvality, např. dobrotu, „bezchybnost“. Když nějaký aktivní subjekt nepostrádá nic z toho, co by měl mít, říkáme, že je dokonalý (dokonalý tenista, dokonalé auto,...). Pojem dokonalosti asi nejlépe přibližuje obsah pojmu svatý. Dokonalý je ten (to), komu (čemu) nechybí žádná požadovaná, odpovídající pozitivita. Bohu (chceme-li bezrozporně myslet Absolutno jako původce všeho stvořeného) musíme smysluplně přidělit veškerou plnost bytí, veškerou pozitivitu, neboť je kauzální příčinou všeho dobra. Vše ostatní – stvořené na Boží (absolutní) dokonalosti (svatosti) participuje. Proto ve vlastním smyslu slova jen Bohu přísluší predikát svatý. Analogicky pak náleží svatost i stvořeným skutečnostem (lidem, církvi, věcem) a to potud, pokud se pozitivně vztahují k Bohu. Svatý člověk se například může podobat (vztahovat) Bohu „svatým“ jednáním. To je ale vždy relativní, neboť žádný člověk není dokonalý – bezchybný.

V jakém smyslu je tedy církev svatá? Kdo namítá proti svatosti církve tím, že hodnotí morálku jejích členů, pohlíží na církev jaksi zdola. To znamená, že rovnou odhlíží od víry, která o svatosti církve učí. Nebere tedy v potaz nadpřirozený aspekt církve. Tento aspekt však nemůže, postupuje-li logicky, apriorně vyloučit jako alespoň možný. Nemůže ho vyloučit ani poukazem na mravní nedostatečnost členů církve, protože případné nadpřirozené obsahy a komponenty církve nemusejí garantovat naprostou bezhříšnost věřících. Pro náš problém je tedy třeba zpřesnit, co církev v sebepojetí pokládá ve své realitě za nadpřirozené, a v jakém smyslu mluví o své svatosti. Nadpřirozená stránka církve vychází najevo z hlediska jejího původu a cíle. Tato hlediska už nejsou dostupná zkušenostnímu pohledu; jsou přístupná toliko víře.

Co je prvořadým úkolem církve? Je to snad charita, zakládání náboženských spolků, péče o umělecké památky? Hlavním cílem a posláním církve je zprostředkovat lidem zjevené pravdy a svátostný život – život vedoucí k Bohu. Svatost církve znamená především neomylnou komunikaci Bohem zjevených pravd, které zajišťuje autorita apoštolů, Kristem k tomu povolaných a určených. Tato autorita garantuje, že se v dějinách zprostředkovávají stále tytéž, a tedy lidskou omylností či hříšností neporušené, pravdy víry; Pravdy, které jsou nutné ke spáse a které se týkají i Bohem daných prostředků, jež k ní nejúčinněji vedou. Magisterium a svátosti jsou tedy oním nadpřirozeným aspektem církve, kvůli němuž mluvíme o její svatosti – jsou důvodem svatosti.

Právě nedostatek Bohem stanovené autority znamená absenci svatosti jiných náboženských společností. Tím samozřejmě není míněno, že by např. evangelíci museli být v mravním smyslu nutně méně „svatí“ než katolíci. Něco takového pravda o svatosti katolické církve neimplikuje. Implikuje však, že ostatní křesťanská společenství vedou své členy ke Kristu jen potud, pokud participují na pravdách církve. Autorita vybavená mocí od Boha totiž může být jen jedna; vylučuje rozmanitost protichůdných nauk.

Příklad absence božské autority, a tedy i svatosti, můžeme nalézt v mylném přístupu k Písmu:

Společně s protestanty předpokládáme, že Písmo je Božím sdělením, a to sdělením životně relevantních pravd. Protestanti dále předpokládají, že tyto pravdy si lze osvojit samostatným studiem. Písmo pokládají za jediný pramen poznání Božího sdělení, neboť je prý výkladově soběstačné. Písmo ale bývá interpretováno velice různě. Znamená to snad, že Bůh nechtěl nebo nedokázal lidem dokonale sdělit a svěřit k hlásání tak důležité pravdy o životě? Nedokázal snad zajistit možnost jejich bezchybného předávání? To je nemyslitelné. Proto není rozumně myslitelné, aby Bůh stanovil způsob předávání víry tak, jak předpokládají ti, kdo izolují Písmo jako jediný zdroj zjevených pravd.

Námitka proti svatosti církve se nejčastěji odvolává na excesy církve v dějinách. Uváděné historické případy (inkvizice, upalování čarodějnic, tmářství církve aj.) však bývají obvykle hrubě dezinterpretovány. To svádí k apologii, která primárně soustředí pozornost na korigování demagogické manipulace s historií. Účinněji a lépe však logice námitky odpovídá postup, v němž klidně uznáme pro církev nepříjemná dějinná fakta a poukážeme na fakt, že nedokazují to, co se snaží namítající dokázat – nesvatost církve. Kristus přece svým následovníkům neslíbil a nezajistil bezhříšnost a neomylnost celého jejich poznání během pozemské existence. Právě to však neoprávněně předpokládá ten, kdo špatnou historickou zkušeností argumentuje proti svatosti církve.