Ročník 2008‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Vyučování evoluce v evropských školách – Díl I.

Maciej Giertych

I. Evoluce v Evropském parlamentu

Dne 11. října 2006 jsem v Evropském parlamentu zorganizoval slyšení o výuce evoluční teorie v evropských školách (jsem nezařazený poslanec EP). Pozval jsem tři přednášející a převzal roli moderátora. V přednáškovém sále byl značný počet novinářů, europoslanců a asistentů. Byl zajištěn simultánní překlad do angličtiny, francouzštiny, němčiny a polštiny.

Začal jsem vysvětlením, že v době, kdy jsem chodil do školy, nás učili evoluční nauku jako biologickou skutečnost, dokázanou paleontologickými výzkumy. Mé další vzdělání (akademický titul v oboru lesnictví, specializace na fyziologii a genetiku rostlin) a vědecká kariéra neměly žádný vztah k teorii evoluce. Přednášky pro studenty biologie jsem uzavíral populační genetikou. Jednoho dne jsem se z učebnic mých dětí dozvěděl, že důkazy svědčící pro evoluční teorii se přesunuly z oboru paleontologie do oblasti populační genetiky, ve které jsem byl odborníkem. Musel jsem protestovat. Argument, že vytváření plemen je příkladem malého kroku ve vývoji, je nepravdivý, protože vede ke snížení genetické informace, zatímco evoluční teorie postuluje nárůst.

Ověřil jsem si, že stejné „důkazy pro evoluci“ se vyučují ve všech evropských školách, a to nejen v osnovách polských škol, inspirovaných marxizmem. Začal jsem zjišťovat, co se stalo s argumenty pro evoluční teorii, kterými jsme byli syceni na středních školách (v Anglii). Brzy bylo zřejmé, že vůči této teorii existuje mnoho vědeckých námitek a že si tyto argumenty zaslouží více publicity. Proto jsem k tomuto tématu zorganizoval zasedání v Evropském parlamentu v Bruselu.

Nejprve jsem dal prostor německému paleontologovi Dr. Hansi Zillmerovi a požádal ho, aby nás informoval o tom, co se stalo s paleontologickými důkazy evoluční teorie. Dr. Hans Zillmer, autor řady knih o evoluci vydaných v Německu, v Polsku i v České republice 1, se zúčastnil mnoha vykopávek v různých částech světa. Prezentoval skvěle ilustrované informace o nových objevech, které potvrzují přítomnost dinosaurů a lidí ve stejné době, hovořil o společném výskytu úlomků fosilních organizmů údajně patřících k velmi vzdáleným geologickým obdobím a o existenci zcela nezměněných organizmů v mnoha časově velmi vzdálených vrstvách, které jsou údajně ve stovkách či milionech let. V rámci přednášky ukázal fotografie současných lidí s lebkami, velmi podobnými lebkám Neandrtálců, a fotografie současně žijících opic s lebkami podobnými lebkám Australopiteků. Tím bylo prokázáno, že není žádná posloupnost od opic k člověku, ale zásadní rozdíl mezi žijícími a fosilními opicemi a lidmi. Přednáška byla ukončena zpochybněním teorií o datování stratigrafických sloupců.

Jako dalšího řečníka jsem pozval inženýra pařížské Ecole Polytechnique Guy Berthaulta, který se věnuje sedimentologii a hydraulice, aby představil výsledky svého výzkumu o tvorbě hornin sedimentací. Přednášku uvedl příkladem na základě smíchání rtuti, vody a oleje, při kterém můžeme sledovat rozvrstvení ne proto, že rtuť je stará a olej mladý, nýbrž jednoduše proto, že se složky liší ve své specifické hmotnosti. Totéž platí i při vytváření sedimentovaných hornin. Sedimenty nepadají z nebe. Nejprve se vyskytuje eroze, potom přenos a nakonec ukládání – sedimentace. Během přenosu se částice otírají o sebe a uspořádávají podle specifické hmotnosti, velikosti a tvaru. Přenos je prováděn většinou vodou, i když to může být i vítr, nebo sesuv půdy.

Guy Berthault sledoval tyto jevy za skleněnými tabulemi v obří hydraulické laboratoři, kde byl zkoumán přenos směsi různých materiálů vodou. Zjistil, že k formaci vrstev dochází současně, ne postupně. Hlavní výzkum byl prováděn v Colorado State University, ve spolupráci s prof. Pierre Y. Julienem. V současné době výzkum pokračuje ve spolupráci s geology Ruské Akademie věd v Petrohradu, kde se v laboratorních podmínkách modeluje vytváření konkrétní sekvence vrstev reprodukujících stratigrafické formace, tak jak to probíhá v přírodě. Výsledky Guy Berthaulta vedou k závěrům, že celkový systém datování v geologii je zastaralý. Došlo ke zpochybnění stratigrafických sloupců. Pro vysvětlení vzniku potřebných vrstev postačí minuty, hodiny nebo dny. Samozřejmě bez milionů let, zde není možná evoluce.

Třetí řečník, prof. Joseph Mastropaolo, jehož oborem je fyziologie člověka, pracuje na Kalifornské státní univerzitě. Navrhl, aby se ve školách vyučovala spíše devoluce než evoluce. Existenci devoluce lze prokázat experimentálně. Svět vyhořívá vydáváním energie. Informační zdroje v biosféře klesají. Vyhynutí druhů je snadno pozorovatelný fakt. Vývoj nových druhů však nebyl vůbec pozorován. Narůstá genetická zátěž, což se projevuje nárůstem počtu genetických vad v populaci živých organizmů. Profesor prezentoval odstrašující údaje o geometrickém nárůstu genetických chorob u lidí, které jsou příčinou ohrožení naši existence. To je důkazem procesu v opačném směru než evoluce. Pro evoluci neexistují vědecké důkazy. Také se zmínil o různých mechanizmech, kterými jsou v přírodě korigovány chyby, jako například léčení, regenerace ztracených tkání nebo orgánů, imunitní odolnost vůči parazitům, odstraňování cizích tělísek cystami.

Korekční potenciál je obrovský, a to jak na individuální úrovni, tak na úrovni populace, ale nemá co do činění s postulovaným evolučním procesem. Nic nového se neobjeví. Joseph Mastropaolo poněkud oslabil sílu své prezentace obviněním komunistické a nacistické ideologie za „potoky krve“ zaviněné přijetím evoluční teorie. Tato extrapolace má zajisté určitý důvod (viz kapitola Šlechtění člověka“), ale zřejmě se jedná o nadsázku.

Po těchto třech prezentacích následovala diskuze, ve které přednášející odpovídali na dotazy posluchačů. Po celou dobu sezení nebyl činěn žádný odkaz na teorii kreace. Ani nebyl učiněn dotaz na tzv. „Inteligentní design“, který je dnes populární v USA. Zaznělo několik kritických poznámek, ale ani v přednáškách a ani v diskuzích se neozvalo nic, co by ospravedlňovalo nařčení z náboženské motivace.

Příští ráno jsem byl v polském tisku napaden z propagace náboženského fundamentalizmu. Nejprve bylo dne 12. října 2008 vŻycie Warszawy napsáno, že jsem žádal, aby se mohli rodiče rozhodnout, zda se jejich děti mají učit teorii evoluce nebo ne. Já a moji tři hosté jsme byli dále představeni v  Gazetě Wyborcza ve vydání z 13. října 2008 jako proponenti teorie kreace, podle které všechny živé organizmy stvořil současně Bůh, jak je popsáno v Bibli a podle níž je potopa za dnů praotce Noema historickou skutečností. O mně bylo napsáno, že se ve své publikaci odvolávám na výpočet kapacity Noemovy archy, podle něhož výtlak archy činil 14 tisíc tun.

Příští den téměř všechny ostatní noviny pokračovaly v zesměšňování mé osoby citováním Życie Warszawy a nesmyslu s výtlakem archy. Bylo konstatováno, že jsem zorganizoval zasedání v Bruselu. Dne 13. října bylo v Gazetě Wyborczanapsáno, že prof. Giertych a tři vědečtí pracovníci požadují, aby se teorie kreace, která vychází ze současného stvoření světa, člověka a všech organizmů, učila ve škole.

Poté jsem byl osloven reportéry mnoha televizních a rozhlasových stanic na téma zasedání v Evropském parlamentu. Ale nic z toho, co jsem řekl, neotiskli. Spíše byly činěny pokusy vyprovokovat mne k odpovědím v náboženském duchu, ale měl jsem se na pozoru, abych se nevyjádřil k danému tématu tímto způsobem. Držel jsem se na čistě vědecké úrovni, jenže z tohoto důvodu považovali mé komentáře za nepoužitelné. Co jsem se snažil říct médiím, pro ně bylo nezajímavé, neboť jsem neřekl to, co chtěla.

Byl jsem zvyklý na to, že média lžou. Co mne však překvapilo, byla skutečnost, že jsem byl napaden stejným způsobem také katolickými médii poté, co mne kontaktovala Polská katolická informační agentura. Zveřejněné údaje se nelišily od zpráv v ostatních médiích, ale neodpovídaly tomu, co ode mne mohli slyšet. Snažil jsem se zjistit, odkud Życie Warszawy získalo informace o kapacitě Noemovy archy. Autorem článku mi bylo řečeno, že se necítí zodpovědný, neboť některé věty byly přidány k textu bez jeho vědomí těsně před vytištěním. Samozřejmě, jakýkoliv požadavek na odvolání deníkem již nemá pro mě žádný význam – příběh získal svou vlastní publicitu a stal se mezinárodním. Světová média a vědecké časopisy protestovaly proti prosazování našich názorů, které jsou považovány jako vědecky nepřijatelné. Zesměšnění mé osoby a mých hostů v Evropském parlamentu bylo přijato jako obvyklá záležitost.

Avšak my se snažíme pouze povzbuzovat, aby se děti ve školách učily pravdu.

Zasedání v Bruselu mělo zajímavou dohru v Parlamentním shromáždění Rady Evropy. Obávajíce se publicity, kterou naše zasedání vyvolalo, Výbor pro kulturu, vědu a školství vypracoval dokument nazvaný „Nebezpečí kreacionismu ve vzdělávání“ (Dok. č. 11297, 8. června 2007). 2 Guy Lengagne, francouzský socialista, se stal jeho zpravodajem. V důvodové zprávě je mezi důkazy pro nutnost vydání tohoto dokumentu zmínka o mé účasti v této záležitosti jako poslance Evropského parlamentu a postoj polského ministerstva školství, který po zasedání v Bruselu vyvolal mediální rozruch.

Parlamentní shromáždění Rady Evropy zachovalo dostatečnou rozvahu a odmítlo diskutovat o Lengagneho zprávě hlasováním dne 25. června 2007. Dokument byl vrácen zpět do výboru a došlo ke změně zpravodaje, kterým se stala Anne Brasser z Lucemburska. Revidovaná, mírnější verze dokumentu (Dok. č. 11375) se vrátila do Parlamentního shromáždění, kde byla projednána dne 4. října 2007. Po zavedení několika změn byl dokument přijat. Pro hlasovalo 48 členů, proti 25 členů a 3 členové se zdrželi hlasování. Zbývajících 449 členů nehlasovalo. Je zřejmé, že přijetí evoluce v politickém prostředí Evropy je velmi daleko od jednomyslného.

II. Evoluce jako sporná otázka

1. Osobní účast

Od té doby, co jsem zorganizoval slyšení v Evropském parlamentu na téma vyučování evoluce v evropských školách (dne 11. října 2006), jsem byl v médiích (televizi, rádiu, internetových blozích) nařčen z různých druhů pomatenosti v souvislosti s tím, že nesouhlasím s evoluční teorií. Byl jsem obviněn z prohlášení, která jsem nikdy neučinil. Zvykl jsem si na mediální útoky kvůli tomu, co jsem prohlásil. Ale je obtížnější čelit útokům za to, co jsem nikdy neučinil nebo neřekl. Mé anti-evoluční názory se internacionalizovaly, a to zejména po útoku prestižního britského vědeckého časopisu Nature. Bylo mi umožněno odpovědět ve formě krátkého dopisu (č. 444, 265 r. 2006). Tato zpráva později vyvolala lavinu nenávistných a nesmyslných komentářů, které by seriózní vědecký časopis neměl na svých stránkách vůbec připustit. Bohužel, tento časopis odmítl zveřejnit moje odpovědi na tyto útoky. Proto jsem dospěl k závěru, že bych mohl napsat své názory a distribuovat je v Evropském parlamentu, aby lidé věděli, kde vzniklo celé toto nedorozumění.

Dovolte mi začít od vysvětlení, proč se podílím v polemice o teorii evoluce. O teorii evoluce jsem se dozvěděl na střední škole, tedy v době, kdy hlavní důkazy vývojové teorie byly předkládány z paleontologie. Evoluční teorii jsem nikdy nepotřeboval pro jakékoliv vysvětlení při mém studiu lesnictví, když jsem pracoval na získání doktorátu ve fyziologii dřevin nebo při mé habilitaci z genetiky dřevin. Mou hlavní specializací se stala populační genetika lesních stromů, což je vědecká oblast, ve které jsem dosáhl významné pozice, a to jak doma, tak i v zahraničí. O paleontologii jsem nevěděl nic. Věřil jsem tomu, že pokud paleontologové tvrdí, že mají důkazy pro evoluci, potom musí jít o vědecké poznatky. Je totiž pravidlem, že vědci si věří navzájem. Věřil jsem tedy v evoluci, tak jako všichni ostatní lidé kolem. Náboženské otázky v mém uvažování nehrály žádnou roli. Bůh mohl stvořit svět okamžitě, ale právě tak jej mohl stvořit postupně prostřednictvím evoluce. Je úkolem vědce, aby hledal pravdu.

Od svých dětí, poté co začaly chodit do školy, jsem se dozvěděl, že hlavní důkazy evoluční teorie nadále nepochází z oboru paleontologie, ale především z populační genetiky. Přestože jsem učil studenty biologie na Univerzitě Mikoláše Koperníka populační genetiku, neměl jsem tušení, že má úzká specializace poskytuje důkazy o evoluci. Začal jsem se tímto tématem hlouběji zabývat.

To, co jsem objevil ve školních učebnicích dětí, mne ohromilo. Bylo tam uvedeno, že hlavním důkazem pro evoluci je příklad jisté můry ( Biston betularia), která sedí na kůře břízových stromů a je za běžných podmínek bělavá, v době, kdy je v průmyslových oblastech březová kůra pokryta sazemi, můra se stává černou. V tomto případě se prý jedná o příklad vytváření ras (= mikroevoluce), nepatrný krok v evoluci! Ptáci jsou selektivním faktorem při výběru, neboť se živí především můrami, které lépe vidí, tedy bílé na černé kůře a černé na bílé kůře. Přesně tak, jak tvrdil Darwin! Přirozený výběr spěje k evoluci.

2. Formace ras (= mikro-evoluce)

Problém však spočívá v tom, že od doby, kdy žil Darwin, víme již o vytváření variability mnohem více. Darwin sledoval variabilitu a stabilizaci této variability v rámci jednoho druhu. Zjistil, že pěnkavy na různých izolovaných ostrovech se liší tvarem zobáku. To jej vedlo k vytvoření postulátu evoluce jako mechanizmu vytváření rozdílů v populaci. V přírodě nalezneme variabilitu, která vzniká rekombinací genových zdrojů (alel) v procesu pohlavního rozmnožování, zejména během redukčního dělení (meiózy), která vede k tvorbě gamety. V tomto procesu jsou vlastnosti zděděné po matce a po otci smíšeny tak, že všechny výsledné reprodukční buňky (buňky vajíčka, spermie, pylová zrnka), jsou geneticky odlišná.

Z pozorování tvorby plemen a odrůd v přírodě a stejně tak ze šlechtitelské praxe je známo, že rasy vznikají důsledkem izolace, selekce a genetického driftu. Bez izolace k tomu nedojde. Pokud máme plemenného psa a na chvíli ho zapomeneme izolovat, následně dojde k narození kříženců, voříšků, nebo řečeno odborněji, vyšlechtěná rasa se vrátí k neselektované genové výbavě. Selekce je proces, který eliminuje méně adaptabilní organizmy (bílá můra přisednutá na černé kůře působí jako skvrna a stává se potravou ptáků), nebo se usuzuje o nevhodnosti pro chovatele nebo pěstitele. Genetický drift vede ke ztrátě některých genů, které se objevují v malých populacích – u izolovaných nebo selektovaných ras jsou obvykle v malém počtu. Tento proces je podobný případným ztrátám počtu příjmení v malých izolovaných společenstvích; pokud nemá někdo žádné syny, jeho příjmení mizí.

Ale dnes víme, že ani izolace, ani selekce, ani genetický drift nepředstavuje navýšení genetické výbavy. Naopak – představuje její snížení. Vytváření plemen a odrůd je proces opačný evoluci. Tento jev vede ke snížení genového vybavení. Učit děti, že je to příklad malých kroků evoluce, je nepřijatelný, zavádějící.

Je samozřejmé, že když průmysl přestane emitovat saze, že se barva březové kůry i barva můry vrací k původní bílé barvě. Žádný nový druh se nevytvořil. Nedošlo k žádné izolaci od populací dřívějších, které nebyly ovlivněny průmyslem, neboť populace genů v přírodě pro bílé i černé můry je stále stejná. Změnilo se pouze selekční kritérium. Černé můry sedící na bílé kůře břízy se staly skvrnou a tím snadnější kořistí ptáků. To samé se stalo při šlechtění. Pro lepší konzumaci jsou vhodnější rajčata s tenkou slupkou. Ale současně potřebujeme z důvodu mechanické sklizně, při kterém může dojít k poškození, rajčata s houževnatou slupkou. Takže můžeme rozlišit různé odrůdy rajčat pro přímou spotřebu, které sbíráme ručně a jiné odrůdy pro průmyslové zpracování (šťávy, pasty, kečupy, polévka), které sbíráme mechanicky, a tyto dvě odrůdy chráníme před meziodrůdovým křížením.

3. Mutace

Naskýtá se otázka: odkud tedy pochází nová genetická informace? Potřebujeme vědět, jak může mechanizmus přírodního výběru způsobit vytvoření něčeho, co dosud neexistuje – jako nový orgán, novou funkci nebo novou bariéru pro pohlavní rozmnožování. Školní učebnice se v tomto směru zmiňují o pozitivní mutaci. Problémem však je, že v současnosti neznáme žádnou pozitivní mutaci, kterou bychom mohli uvést jako příklad. Známe samozřejmě mnoho negativních nebo neutrálních mutací. Ve skutečnosti se mutací obáváme. Chráníme se proti paprskům-X, proti radioaktivitě, proti látkám uvolňujícím se z azbestu a jiným mutagenům. Dokonce, i když dojde k pozitivní mutaci, ztrácí se tato v množství negativních, takže ji nelze rozpoznat.

Před nějakým časem se očekávalo, že získáme nové užitečné varianty mutagenezí. Osobně jsem navštívil tři výzkumné ústavy v oboru lesnictví (v USA, ve Švédsku a v České republice), kde byly s pomocí kobaltové bomby činěny pokusy pro urychlení evoluce k získání nových vhodných forem. Tyto výzkumy však k požadovanému cíli nevedly. Již dávno byla tato linie pokusů opuštěna. Totéž se stalo v různých oblastech výzkumu šlechtění rostlin v zemědělství. Nikde ve světě nebylo v této oblasti dosaženo pozitivních výsledků. Tu a tam bylo dosaženo nějakých komerčních úspěchů (trpasličí formy, rostliny bez některých pigmentů, pomeranče bez semen atd.), ale v těchto případech se nejedná o vznik nových genů, nýbrž o příklady genové destrukce. Nic z právě uvedeného nepředstavuje přínos pro mutované organizmy.

Dnes se často prohlašuje, že organizmy odolné vůči antibiotikům, herbicidům atd., jsou důkazem pro pozitivní mutace. Ale tak tomu není. Zaprvé, většina běžných forem se vyvíjí jako výsledek rekombinace uvnitř existující genetické variability. Zadruhé, toto přizpůsobení, a to i tehdy, je-li způsobeno mutací, musí být považováno jako druh obrany pro existující funkčnost, a ne jako vývoj nových forem. Tedy patří k opravným mechanizmům, jež známe v přírodě při hojení ran, regenerace ztracené části těla, při odstraňování nemocných buněk nebo jednotlivců v populaci, pro získání imunity vůči agresivním bílkovinám (např. při očkování), nápravy genetických chyb atd. Herbicidy (kap. „Role informace v biologii“, viz níže) jsou vyráběny tak, aby se dokázaly přichytit ke specifické vitální bílkovině daného plevele, aby tak bílkovinu znehybnily a tímto mechanizmem plevel zničily. Mutace, které způsobují variace v dosud funkčních bílkovinách (neutrální mutace), ale bez schopnosti vytváření vazeb na herbicid, mají ve skutečnosti vliv na ochranu funkčnosti proteinu a potřeby organizmu. Nedochází k vytváření nové funkce.

Informace v přírodě jsou obsaženy v DNA. Jsou mobilizovány k životním procesům systému DNA/RNA/protein a přenášeny z generace na generaci, které mohou být zničeny náhodnými změnami (mutacemi). Z tohoto hlediska nedochází k obohacení systému. Je to, jako když počítačový program kopíruje z pevného disku na jiný disk. Může se omylem zničit, ale nedochází tím k samovolnému zdokonalení. Náhodné změny mohou být zdraví škodlivé nebo neutrální. Pozitivní nejsou nikdy. Populační genetika neposkytuje důkazy o evoluci.

4. Paleontologie

Tváří v tvář změnám v podkladech pro školní výuku o evoluci jsem začal studovat, o co se jedná v paleontologii. Proč již dále nevládne ve výuce evoluce? Zjistil jsem, že v roce 1980 na mezinárodním kongresu o evoluci v Chicagu přijali paleontologové názor, že dominantním rysem fosilních záznamů je stáze, tedy výskyt druhů v nezměněné podobě, procházející všemi vrstvami. Mnoho z nich se vyskytuje v současnosti ve stejné podobě, ve které byly nalezeny v geologických vrstvách, jež byly považovány za velmi staré. Vše, co dosud víme o „chybějících mezičláncích“, jak byly postulovány Darwinem, je to, že stále nebyly objeveny. Chybějí nejen ve fyzikálním smyslu, protože nebyly nalezeny ve fosilních záznamech, ale chybí i koncepčně, neboť si nedokážeme představit, jak by musely vypadat, kdyby skutečně existovaly. Například, jak by vypadala přechodná forma mezi myší a netopýrem, aby mohla být považována za chybějící mezičlánek. Samozřejmě, pokud by nás zajímala pouze velikost, můžeme si představit mezičlánky třeba mezi myší a potkanem. Ale pokud bychom našli fosilní zbytky kostí muly, byl by to důkaz o vývoji koně z osla nebo snad osla z koně? A proto by bylo snad bezpečnější připustit, že žádné závěry o evoluci nelze z těchto nálezů učinit.

Naneštěstí, následkem horlivé touhy nalézt „chybějící mezičlánek“ a získat tak slávu, vzniklo velmi mnoho omylů a dokonce dochází i k podvodům. Padělání se ukázalo nejen v případě člověka z Nebrasky a lebky člověka Piltdownského, ale dokonce byl v rámci evoluční teorie nečestným způsobem zneužit ve sporech i člověk neandertálský. Používal nástroje a praktikoval náboženské pohřbívání. Reprezentoval lidskou rasu. Ve skutečnosti lze v současné době nalézt člověka s obdobnými rysy, i když to třeba není tak časté jako v některých předchozích obdobích.

Považuji také za padělek famózní kresbu vývojové řady od šimpanze přes gorilu, člověka neandertálského, domorodého a skandinávského člověka. Co můžeme na tom nákresu vidět? Co přímo bije do očí, je změna barvy z černé na bílou, omezení chlupatosti a rostoucí vzpřímení páteře. Avšak z úlomků kostí nemáme žádné informace o barvě pleti a osrstění. Tato kresba je také projevem rasizmu, který vede ke smyšlence o tom, že černá kůže a navíc vlasy jsou poněkud méně lidské než následující árijské. Je to jen otázka postoje. Mírně shrbená postava uprostřed je odvozena od prvního nálezu neandrtálce této lidské rasy, nalezené v místě zvaném Neanderthal. Mohl to být starý muž s deformovanou kostrou od artrózy. Další nálezy této rasy již neměly poněkud shrbenou postavu. A i kdyby všechny nálezy neandrtálců měly takto shrbený postoj, byl by to už důkaz pro evoluci skandinávského člověka ze šimpanze nebo v opačném směru? Navíc je v této řadě původem z fosilií pouze člověk neandertálský – ostatní jsou současně žijící bytosti. Jakou vědeckou hodnotu má tento nákres? Všichni to víme. Poselství, které má být obsahem, nepochází z vědeckého výzkumu. Jedná se o evoluční propagandu, nikoli vědu.

Samozřejmě vývojová linie fosilních předchůdců člověka, navržená paleontology, která se tak často vyskytuje v médiích, neobsahuje nic, co by mělo trvalou vědeckou hodnotu. Uměle sestavené vývojové řady jsou ovlivněny každým novým objevem, jehož význam nám ve skutečnosti neřekne nic o našich zvířecích předcích. Totéž lze říci o navržených vývojových liniích koně, ptáků atd. Pokud vždy další vědecký objev neustále mění teorii, nelze ji považovat za prokázanou.

Tváří v tvář tomuto zřejmému nedostatku mezidruhových forem dospěli paleontologové k závěru, že mezičlánky již nalezeny nebudou. Z toho vyplynula nutnost hledat důkazy o vývoji jinde. Proto nastal posun do oblasti populační genetiky. V samotné paleontologii původně existovaly názory o vývoji, po němž však nebyly nalezeny žádné fosilní nálezy. Najednou však došlo k evolučnímu přeskoku nebo obrácení k myšlence „nadějného monstra“. Z nějakého neznámého důvodu se jednou za uherský rok z plaza zrodí pták nebo nějaký podobný tvor. Pro seriózní vědecké pracovníky je to nepřijatelné. Byl ustaven pojem „přerušované rovnováhy“, který vychází z představy, že v přírodě převažující stáze vznikly příležitostnými evolučními změnami, nebo ve výjimečných případech, v malých územích a velmi rychle, takže nemůžeme najít jejich stopy. To je krásná myšlenka, protože vychází z předpokladu, že neexistují důkazy; hlavním problémem však zůstává, že to nelze prokázat. Než bude možné pozorovat podmínky pro náhlý vznik mnoha pozitivních mutací, zůstane tato koncepce pouhou smyšlenkou. S vědou nemá nic společného – a to i přesto, kdyby ji hájil profesor z Harvardu.

Když hovoříme o evoluci, není možné nezmínit se o dinosaurech. Zdají se být oblíbeným symbolem této teorie. Média se snaží velmi obtížně skrýt skutečnost, že díky nálezům, ve kterých jsou zobrazováni se současným člověkem, vzrůstají důkazy o současném výskytu člověka a dinosaurů. Na několika místech zeměkoule jsou prokazatelně lidské a dinosauří stopy ve stejných fosilních vrstvách. Obrázky dinosaurů byly nalezeny v předkolumbovském umění (kameny Ica v Peru). Nedávno byly nalezeny reliéfy na pozůstatcích chrámu Ta Prohm v Kambodži z 12. století, která ukazují různá zvířata, mezi nimiž je i jeden stegosaurus. Marco Polo popsal, že viděl čínského císaře, který jel v kočáru, taženým drakem. Příběhy o dracích existují ve všech kulturách (Královský hrad Wawel, Loch Ness, Svatý Jiří zabíjí draka apod.). Všechny tyto příběhy mohou pocházet z paměti na nějaký historický výskyt dinosaurů, žijících mezi námi.

5. Sedimentologie

V roce 1980, kdy paleontologové uznali selhání v nálezech chybějících článků ve vývojových liniích, došlo ve státě Washington v USA k významné sopečné události. Explodovala hora svaté Heleny. Tato lokální katastrofa poskytla podmínky pro přírodní sedimentologickou laboratoř. První exploze rozmetala boční oblasti a způsobila sesuvy půdy. Zapříčinila, že voda z jezera Spirit Lake byla rozptýlena do nejbližších horských oblastí. Příval vracející se vody s sebou odnesl část úbočí vrcholu. Rozsah pohybujícího se materiálu dosahoval až 100 m tloušťky. Za touto hmotou se shromáždila voda smíchaná s vulkanickým popelem a došlo k vytvoření nového jezera. Po několika týdnech tlak této „mléčné“ vody na čerstvé nánosy způsobil porušení břehu a výtok vody z jezera. Průtok této mléčné vody dolů údolím zapříčinil větší škody než samotná erupce. V samotném čerstvém nánosu byla vytvořena 40 m hluboká rokle. Když se vše usadilo, ukázalo se, že nově vytvořené nánosy byly uloženy ve vrstvách. Jednalo se o horizontální vrstvy. Pokud bychom nevěděli, že veškeré ukládání trvalo 36 hodin, mohli bychom datovat tyto vrstvy v řádu milionů let.

Tato katastrofa způsobila zvýšenou aktivitu vědců k laboratorním pokusům tvorby vrstev usazováním. Když s sebou voda odnáší směs různých materiálů, tyto se následně určitým způsobem odměšují. To lze sledovat v laboratoři přes sklo. V jedné z největších takových laboratoří, na Colorado State University, došlo v objevech v této oblasti k významnému průlomu. Jednoduše řečeno, když s sebou voda odnáší nějaké materiály, nejprve ztrácí těžší, pak průměrné a po nich následují jemné. Toto usazování probíhá současně a výsledkem je, že materiály, které jsou přeneseny dále, jsou také dále uloženy, a z toho vyplývá, že také hlouběji.

Výsledkem tohoto ukládání je rozdělení látek přinášených řekami do vrstev v jejich ústí. Po silném lijáku se ukládají některé nečistoty mezi chodníkem a vozovkou. Ve vertikálním průřezu je možné vidět uspořádání materiálů do vrstev. Právě tak, jak to ukazují sedimentologická studia a jak to známe z praktických zkušeností farmářů, kteří oddělují semena od plev společným roztřepáváním. V těchto případech se projevují stejné fyzikální principy.

Vydáme-li se dále, lze za sklem sledovat interakce mezi jednotlivými zrnky za různých hydraulických podmínek, dále čas a pořadí jejich ukládání. Například když se změní tok vody z jednoho směru na druhý, vyvolává to charakteristické opakování určitých sekvencí. To by mohlo být znakem periodického pohybu vody v závislosti na přitažlivostí měsíce (příliv a odliv). Pokud přeneseme tyto znalosti z terénu, je možné pokusit se navrhnout hydraulické podmínky pro pozorování stratigrafických sekvencí. To vedlo k vytvoření nového vědeckého oboru, který se nazývá paleo-hydraulika. Tento obor se snaží simulovat v laboratoři hydraulické podmínky chování směsi materiálů shromážděných z povrchů pro získání obdobných stratigrafických sekvencí, jaké existují v přírodě. V tomto oboru je v současné době prováděn velmi zajímavý výzkum v Ruské akademii věd v Petrohradě. Vedoucí vědecký pracovník v této oblasti je Guy Berthault.

Událost, která se stala s horou svaté Heleny a stejně tak nové studie sedimentologie, samozřejmě zpochybňují datování stratigrafických sloupců.

6. Stratigrafie

Z čeho vychází datování geologických vrstev? Časové údaje se objevily v průběhu 19. století na základě pozorované rychlosti sedimentace kalů z vod na dně jezer a jiných vodních nádržích. Tyto jsou známy jako uniformitarianický způsob ukládání vrstev, v protikladu ke katastrofickému scénáři, který převládal v geologických názorech před Darwinem. Charlese Darwina inspirovala kniha Charlese Lyella Principles of geology ( Základy geologie, 1830), ve které byl poprvé navržen uniformitarianizmus v geologii. Milimetry roční depozice násobené tloušťkou vrstev z různých geologických útvarů vedly k výpočtům milionů let ukládání. Dnes se studenti učí, že datování geologických vrstev se provádí na základě stáří zkamenělin a stáří zkamenělin podle stáří vrstev. Typický důkaz v kruhu.

Pokud někdo věří, že stáří objektů bylo v 19. století potvrzeno izotopickým datováním hornin, hrubě se mýlí. To bylo měřeno pouze v sopečných skalách, a ne v sedimentech. Měření lze provádět pouze při vzniku vyvřelých hornin, při kterých nastává krystalizace. Vzniklé krystaly obsahují radioaktivní izotopy, u nichž dochází k radioaktivní přeměně. V datování jsou nepřekonatelné problémy, neboť datování u různých krystalů ze stejné ztuhlé lávy často vykazují velmi odlišné stáří. Avšak ve vztahu k tomuto tématu nevadí, že tato metoda není použitelná, pokud se týče sedimentovaných hornin, neboť v případě znovuukládání sedimentů neovlivňuje věk částic, které je tvoří. Tímto způsobem nelze datovat stáří kamenů nebo písečných zrn, které vytvořily nové vrstvy blízko hory svaté Heleny. Určení stáří jejich krystalizace nám neřekne nic o době, kdy byly uspořádány do vrstev.

Existují i jiné problémy v pojetí uniformitarianizmu pro vysvětlení stáří vytvářených vrstev. Běžně se s pohřbenými zvířaty na dně jezera nesetkáváme. Mrtvá těla slouží jako pokrm pro mrchožrouty a podléhají rozkladu. Běžně se netvoří a nezachovávají zkamenělé zbytky pro výzkum budoucím paleontologům. Neandrtálce jsme mohli najít proto, že lidé pohřbívají své mrtvé. Zvířata se promění ve zkameněliny pouze jako následek katastrof, když jsou zasypána, jak se tomu stalo například u hory svaté Heleny.

Další problém představují zkameněliny procházející několika vrstvami. Jedná se o petrifikované vztyčené stromy napříč několika geologickými vrstvami. Snad čekaly miliony let na své pohřbení? Je zřejmé, že k jejich pohřbení došlo v průběhu jedné katastrofické události.

S ohledem na nové empirické důkazy z výzkumu sedimentace, jak bylo uvedeno výše, vyžaduje celý stratigrafický sloupec celkové přehodnocení. Pro geology nebude snadné přijmout takovou revoluci v jejich způsobu myšlení, ale budou tomu muset čelit.

7. Katastrofy

S ohledem na výše uvedené téma se představa o tvorbě vrstev navrací ke katastrofám. Pro tvorbu usazenin, které jsou zkoumány ve Velkém kaňonu, bylo samozřejmě třeba více času, než bylo zapotřebí na 100 m usazenin v blízkosti hory svaté Heleny, (odhaduje se, že to trvalo několik měsíců vůči 36 hodinám u hory svaté Heleny) a určitě mnohem více vody než z jezera Spirit Lake. Celé vytváření vrstev ve Velkém kaňonu, které bylo datováno v rozsahu několika stovek nebo tisíců let, by se dalo vysvětit jedinou velkou katastrofou, provázenou velkým množstvím vody.

Před několika lety byla hitem zpráva o tom, že Bob Ballard, objevitel Titaniku, zjistil stopy osídlení pod Černým mořem. Soudil, že byly vytvořené v důsledku potopy, ke které došlo před 7500 lety. Karol Szymczak, profesor univerzity ve Varšavě, který prováděl archeologický průzkum v Uzbekistánu v podobných vrstvách, dospěl k závěrům, že podobná povodeň musela zasáhnout i oblast, ve které pracoval. Sestavil mapu, která zahrnovala Černé, Kaspické a Aralské moře, dále Ázerbájdžán, Turkménii, poušť Kyzylkum a jižní Rusko. Jedná se o obrovský prostor, obklopený vysokými horami na jihu (Anatólie, Kavkaz, Elbrus, Kopetdag, Pamír, Altaj), ale otevřené na sever po obou stranách Uralu.

Na druhé straně víme, že v rozsáhlé oblasti na severu, od řeky Ob na Sibiři až na Aljašku, jsou v zamrzlé půdě zmrzlá těla mnoha zvířat, včetně milionů mamutů. Jsou zde těženy mamutí kly, z nichž nejméně půl milionu již bylo uvedeno na trh. Maso ze zvířat je poživatelné, přinejmenším pro psy. Bylo zjištěno, že mamuti zemřeli udušením. V jejich zažívacích traktech jsou nestrávené luční rostliny. Co se událo, že tak velká zvířata zmrzla rychlostí, která zabránila strávení konzumovaných rostlin? Jak se to stalo? Zřejmě máme co do činění s nějakou mimořádnou katastrofou, která postihla rozsáhlou oblast, a to v čase nepříliš vzdáleném.

8. Učení katolické církve

Výše uvedené skutečnosti publikuji již několik let. Snažím se neangažovat v teologických nebo filosofických sporech, protože se v nich necítím kompetentní. Bohužel jsem však neustále kritizován, jako by můj přístup k tématu evoluce znamenal náboženský fundamentalizmus. Na základě odkazů z knihy Genesis jsem byl označen za kreacionistu. Bylo o mně řečeno, že se zabývám výpočtem kapacity Noemovy archy a byly uváděny další podobné smyšlenky. Nic není vzdálenější od pravdy. Nemohu si pomoci, ale skutečnost, že empirické důkazy vědeckého výzkumu, na které poukazuji, se více vztahují k popisu v Bibli než k tezím evolucionistů, nejsou mými závěry, ale těch, kdo mne slyší mluvit, nebo kdo si přečte mé články na toto téma.

Na veřejných akcích často dochází k tomu, že někdo v publiku navazuje na biblické pojetí a klade otázky, vztahující se ke kreacionizmu. Pokud se tak stane, pokouším se ukázat, že evolucionisté mají své vlastní náboženství a přizpůsobují si fakta, aby podpořila jejich teorie; na druhé straně ignorují fakta, která s jejich teorií nesouhlasí. Tímto náboženstvím je ateizmus. Posluchači by snad mohli vykonstruovat, že obhajuji biblická tvrzení; avšak je pravdou, že nezískávám fakta z Bible, jak často činí protestantští fundamentalisté (pro ně je pouze Bible důvěryhodná – Sola Scriptura), ale že na základě zjištěných skutečnosti docházím k závěru, že nejsou v rozporu s Biblí. Pro mě je důležitější Magisterium katolické církve, ze kterého nevyplývá přijetí nebo odmítnutí teorie evoluce. Magisterium pobízí k hledání pravdy, a nenabádá ke strachu z pravdy.

Bohužel, v tomto směru byli velmi agresivní katoličtí přírodní filosofové, kteří mají své vědecké kariéry založeny na přesvědčení o „faktech“ evoluce, o nichž se dozvěděli na středních školách a dále díky přizpůsobení katolické teologie nebo filosofie těmto „faktům“. Kritika evoluční teorie by podkopala základ toho, čeho dosáhli. Nemám žádný zájem ani trpělivost naslouchat jejich argumentům o slučitelnosti katolické teologie s teorií evoluce, protože teorii evoluce odmítám. Obvykle se snažím odrazit jejich útoky otázkou: „Víme, že Kainovi bylo povoleno zabíjet a jíst obětní beránky, ale nebylo mu dovoleno, aby zabil svého bratra Ábela. Směl zabít a sníst svou babičku?“

I když jsem si byl vědom závažnosti nauky katolické církve, moji kritici vůči mně do omrzení citovali slova papeže Jana Pavla II., že „ teorie evoluce je něco víc než hypotéza“. Nicméně je nutné kritizovat ty, kteří se odvolávají na církevní dokumenty, a ne mě. Je mi líto, že také někteří biskupové používali tento citát ke kritice mé osoby. Přinejmenším oni by měli vědět, jaké je hlavní poselství dopisu Jana Pavla II., určeného pro Papežskou akademii věd, z 22. října 1996. Hlavním námětem napomenutí papeže bylo oživení učení církve, které se týká okamžitého stvoření lidské duše a o výjimečnosti člověka stvořeného k obrazu Božímu. Papež připomíná slova Pia XII., že „ pokud lidské tělo má svůj původ v pre-existující živé hmotě, duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem“. Jedná se o citát z encykliky Humani generis, vydané v roce 1950.

Stojí za zmínku, že v této větě je použit podmiňovací způsob. Tedy v učení církve se od roku 1950 nic nezměnilo. Jan Pavel II. také prohlásil: „ z toho vyplývá, že teorie evoluce, která ve shodě s filosofií inspiruje k úvahám o duši, která vzniká silou živé hmoty, nebo jako pouhý průvodní projev této hmoty, je neslučitelná s pravdou o člověku. Stejně tak není schopna být principem důstojnosti osoby.“ 3 Papež odmítá představu, že hominizace povstává z materiální podstaty živé bytosti. Avšak média se o tom nezmiňují, nýbrž stále dokola opakují, že „ teorie je něco víc než hypotéza.“ To je samozřejmě známo z každého slovníku definice těchto dvou slov. Podobné tomu bylo v případě, když ve svém projevu v Regensburgu kritizoval papež Benedikt XVI. Západ za odstranění nadpřirozené pravdy z akademické debaty. Média se zaměřila pouze na kritiku Mohameda. Neměli bychom pouze opakovat to, co neodborně zveřejňují média, ale studovat hlouběji vlastní problematiku.

Lze uvést, že k poznání vede pouze oboustranná diskuze mezi ateistickými evolucionisty a kreacionisty, kteří vykládají Bibli doslovně. Byl jsem vždycky řazen do druhé kategorie. Katolické duchovenstvo navrhuje něco uprostřed, evoluci řízenou Stvořitelem. Z toho vyplývá totální slepota k existenci těch, kteří odmítají evoluci na seriózních vědeckých základech. Odmítání spočívá v interpretaci výsledků empirických věd, ale oni tvrdí, že existuje pouze v teologické a filosofické sféře. Jádrem přijetí každé vědecké teorie je nutnost důkazů na základě opakovatelných experimentů nebo pozorování, která bez možnosti opakování zůstává navždy jen teorií. Pokud lze podat opakovatelně důkazy proti ní, je mrtvá.

Nemám pochyb o tom, že pravda nakonec zvítězí. Tak tomu je a bylo vždycky.

9. Šlechtění lidí

Richard Dawkins, věhlasný profesor z Oxfordu, vyhlášený ateista a vášnivý obhájce evoluční teorie, se nedávno prohlásil za příznivce eugeniky. 4 V dopise zaslaném skotským novinám Sunday Herald 5 Dawkins napsal, že přestože si nikdo nepřeje být spojován s Hitlerovými názory, nyní nastala doba, abychom se tohoto postoje vzdali: „ Pokud chcete vyšlechtit skot pro vyšší produkci mléka, koně kvůli vyšší rychlosti jízdy nebo psy pro schopnost starat se o stáda, proč by na Zemi mělo být nemožné vyšlechtit člověka s matematickými, hudebními či atletickými schopnostmi?… Zajímalo by mě, zda nějakých 60 let od Hitlerovy smrt, je možné odvážit se alespoň položit otázku, jaký je morální rozdíl mezi šlechtěním k hudebním schopnostem a nucením dítěte ke hře na hudební nástroj. Nebo, proč je přijatelné trénovat rychlé běžce a skokany do výšky, ale nepřijatelné šlechtění k těmto dovednostem.

Pro ateisty a evolucionisty však Homo sapiens neliší od jakýchkoliv jiných zvířat a je tedy možné nakládat s ním stejně jako s ostatními živočichy. Na druhé straně zcela něco jiného učí katolická církev. Jan XXIII. ve své encyklice Mater et magistranapsal: „ Předávání lidského života je osobní úkon, a proto je vázáno na svaté, neochvějné a nedotknutelné zákonitosti Boží, které nesmí nikdo opomíjet a překračovat. Proto není dovoleno užívat určitých prostředků a způsobů při rozmnožování rostlinného a zvířecího života.

V médiích se nedávno objevily informace o tom, 6 že se narodil první super-Polák. Bylo uveřejněno, že k tomu došlo výběrem embrya v rámci procesu oplodnění in vitro. Výběr byl proveden nejen z hlediska vitality, jak bylo praktikováno od doby, kdy byla tato metoda zavedena, ale také s ohledem na dědičné znaky po provedení analýzy DNA. Tento postup nespočívá ve šlechtění ideální lidské bytosti, ale je založen na zabíjení těch bytostí, které nejsou v souladu s tímto ideálním typem. Embrya, která neodpovídají požadavkům, se odstraní – spláchnutím do umyvadla. V mnoha zemích, a bohužel také v Polsku, je povoleno odstraňování vadných embryí. To je v podstatě stejný postup. Jedná se o negativní selekci, zaměřenou na zabíjení těch lidských bytostí, které neodpovídají některým standardům přijatelnosti. To vede k diskriminaci zdravotně postižených osob. 7

Protože žijeme v křesťanském společenství, často si neuvědomujeme, do jaké míry je na eugenice založena civilizace smrti. Zde je další příklad: prof. Peter Singer z Austrálie, který získal prestižní místo profesora bioetiky na Princetonské univerzitě v USA, je známý vyjádřením své podpory zabíjení dětí a stejně tak starých a zdravotně postižených, kteří jsou břemenem svým rodinám, zdravotním službám a státům. Jejich zdravé orgány by samozřejmě mohly být použity k transplantaci. Na druhé straně je Singer ochráncem práv zvířat na životní prostředí. Četné přednášky Singera v Evropě se setkávají s demonstracemi Pro-Life organizací a organizací pomáhajících zdravotně postiženým. Profesor Singer vyučuje bioetiku v USA. 8

Objevilo se nové lidské právo – právo neexistovat. Ústavní soud v Německu rozhodl o povinnosti lékařů provádět genetické testy. V jednom z případů rozhodl o nároku na odškodnění za narození dítěte s genetickou vadou. Tímto byla této osobě dána možnost, aby se vůbec nenarodila – jako osoba s vrozenou vadou, která by měla mít možnost být zabita v lůně své matky. Tím bylo dáno právo jednotlivce na neexistenci. Vzhledem k tomu, že tato osoba byla přinucena k existenci, zaslouží si kompensaci. Podobné rozsudky byly vyneseny v USA: „ Osoba existuje, jak uvádí žalobce, a trpí v důsledku nedbalosti druhých.“ 9

To není nic nového. Již v antické Spartě byly děti s vadami nebo osoby zdravotně postižené shazovány ze skály Taygetus do prostorné sluje, aby byly odstraněny ze společnosti. Dodnes je v naší mysli toto jednání velmi silně spojeno s hitlerovským Německem a jeho rasovou politikou vyvražďování duševně chorých. Němci měli program na odstranění života, který nestojí za to žít (lebensunwertes Leben), zejména pokud jde o duševně choré.

Hitlerovské Německo zavedlo zákony eugeniky. Bylo rozhodnuto, že ten, kdo nemá árijský původ, nebo je-li v manželském svazku s neárijskou osobou, nemůže pracovat jako státní úředník. Tito lidé měl být propuštění ze zaměstnání. Osoba, která byla označena jako neárijská, měla jednoho z rodičů nebo prarodičů cizince, zejména židovského. Podporou svazků mezi typicky árijskými lidmi mělo dojít k rozvoji árijské rasy. Také byla prováděna pozitivní selekce ve prospěch nejvíce žádoucích rysů. Děti u podrobeného obyvatelstva, které měly blond vlasy a modré oči, což bylo považováno za typický znak árijské rasy, byly odděleny od svých rodičů a určeny pro de-nacionalizaci a výchovu jako super-Němci. Mezi jinými se to týkalo i dětí narozených v koncentračním táboře Osvětim. Stanisława Leszczyńska ve své věhlasné Reportáži porodní asistentky z tábora Osvětim popisuje, jak byly všechny děti narozené v koncentračním táboře utopeny, s výjimkou těch, které měly árijské rysy a byly vybrány pro de-nacionalizaci.

Jako jeden z oborů přírodní vědy se eugenika objevila v důsledku přijetí Darwinovy evoluční teorie. Pokud pokrok v evoluci závisí na přežití nejschopnějších, měli bychom zamezit méně přizpůsobeným v reprodukci. Jedná se o praktickou aplikaci teorie evoluce, spolu s jejím ateistickým pojetím člověka. Dnešní evolucionisté by dali přednost tomu, aby se zapomenulo na souvislost mezi darwinizmem a eugenikou. Já si naopak myslím, že by se měla tato souvislost připomínat.

V roce 1871 vydal Darwin knihu s názvem O původ člověka. V kapitole V píše: „ U divochů jsou tělesně nebo mentálně slabí brzy odstraněni, a ti, kteří přežijí, obecně vykazují životaschopný (vitální) zdravotní stav. My, civilizovaní lidé, na straně druhé, děláme vše proto, abychom zamezili procesu eliminace; budujeme útulky pro duševně choré, zmrzačené a nemocné, zastáváme se bezprávných a naši zdravotníci vynakládají své dovednosti, aby do poslední chvíle zachovali lidem životy. Je třeba si uvědomit, že následkem očkování jsou zachráněny životy tisíců lidí, kteří by dříve, vzhledem ke slabé konstituci, neštovicím podlehli. Slabí členové civilizované společnosti dále rozmnožují vlastní druh. Nikdo, kdo provádí šlechtění domácích zvířat, nebude pochybovat o tom, že pro lidskou rasu to musí být velmi škodlivé. Je překvapující, jak rychle se nedostatek péče nebo péče nesprávně směrované projeví v degeneraci ras domácího zvířectva; avšak kromě případu člověka samotného těžko může někdo být tak neznalý, aby ponechal na chov ty nejhorší zvířata.“ 10

Je zřejmé, že tímto lze vědecky ospravedlňovat eugeniku. Ve stejné knize o něco dále, v kapitole VI, píše Darwin následující:

„ Někdy za několik století, tedy v nepříliš vzdálené budoucnosti, civilizované rasy člověka téměř jistě vyhubí rasy divochů. Ve stejné době antropomorfní opice, jak poznamenal profesor Schaaffhausen, 11 budou nepochybně vyhlazeny. Zvětší se rozdíl mezi člověkem a jeho nejbližším příbuzným, neboť to bude mezi člověkem z civilizovaných zemí, jak můžeme doufat, a to spíše mezi bělochem a některou opicí na nižší úrovni, jako je pavián, nikoli, jak je tomu nyní, mezi černochem nebo Australanem a gorilou.“ 12

Pokud si nebudeme všímat skutečnosti, že tyto dva citáty jsou rozporuplné (běžný jev v Darwinově myšlení), neboť z prvního úryvku vyplývá, že divoši nahradí civilizované a ve druhém se předkládá opak, je třeba vzít na vědomí nejen zjevně rasové znaky, ale i předpověď nevyhnutelného vyhubení nižších ras. Pro Darwina, Angličana, to byli černoši a australští domorodci. Pro Hitlera, Němce, znamenaly nižší rasy v první řadě Židé a Poláci.

Zde se nejedná o náhodnou shodu mezi myšlením Hitlera a Darwina. K tomuto spojení došlo prostřednictvím vědců, zabývajících se eugenikou.

Uvedu několik příkladů:

Leonard Darwin (1850–1943), syn Charlese Darwina, byl prezidentem The English Eugenics Education Society, člen redakční rady The Eugenical News a od roku 1927 čestným předsedou The International Federation of Eugenic Organisations. Ve třicátých letech 20. století se stal předsedou této společnosti prof. Ernst Rudin z Mnichova.

Leonard Darwin napsal 13 článek na památku německého dermatologa Dr. Friedricha Schallmeyera (1857–1919), průkopníka eugeniky. Ten roku 1903 vyhrál soutěž, která byla organizována a financována Friedrich Krupp AG, za nejlepší odpověď na otázku: „Was Wir lernen aus den Prinzipien der Deszendenztheorie in Beziehung auf die innerpolitische Entwicklung und Gesetzgebung der Staaten?“ („Co nás učí princip teorie o původu ve vztahu k vnitřnímu politickému vývoji a k zákonodárství států?“). Je zřejmé, že Krupp chtěl využít evoluční teorii pro státní účely. Jedná se samozřejmě o dlouhou dobu před Hitlerem. Díky své knize Vererbung und Auslese (Dědičnost a elita) se stal ze šedesáti účastníků vítězem právě Schallmeyer. V této knize popsal následky podvědomého výběru, který člověk odnepaměti činí při výběru životního partnera, a požadavku na stát, který by měl tento proces ovlivňovat, a to zejména propagandou, a tím ovlivnit rasový vývoj, a to jak z hlediska kvality, tak i množství. Vyzýval k „rasové hygieně“. Varoval také, že pomoc porodníků při obtížném porodu působí nárůst tohoto problému v pozdějších generacích. Leonard Darwin končí svůj článek prohlášením, že jeho posláním není rozhodnout o tom, kdo více přispěl k rozvoji eugeniky v Německu „ ve správném směru“, zda to byl Dr. Schallmeyer nebo Dr. Alfred Ploetz. Je třeba poukázat na to, že tento text byl napsán v roce 1939. Jaké plody tento „ správný směr“ přinesl, je už dnes známo.

Výše uvedený Dr. Ploetz byl zaměstnanec Kaiser Wilhelm Institut v Berlíně, působil jako prezident Deutsche Gesellschaft für Rassenhygiene (Německé společnosti pro rasovou hygienu) a jako zástupce této organizace v rámci International Federation of Eugenic Organisations. Byl také vydavatelem Archiv für Rassen-und Gesellschaftsbiologie. V redakční radě tohoto časopisu byl kromě výše uvedeného také prof. Ernst Rüdin, který byl současně vydavatelem (společně s Heinrichem Himmlerem) barevného měsíčníku Volk und Rasse.

Dr. Josef Mengele, který prováděl genetický výzkum vězňů v koncentračním táboře v Osvětimu, získal peníze na tento účel v roce 1943 od Deutsche Forschungsgemeinschaft prostřednictvím prof. Otmara von Verschuera (1896–1969), ředitele Kaiser-Wilhelm-Institut für Anthropologie, menschliche Erblehre, und Eugenik. Později ve své zprávě z vědecké rady Verschuer napsal 14: „ Spolupracovníkem v tomto výzkumu je můj asistent, antropolog a lékař Mengele. Slouží jako Hauptsturmführer a lékař v koncentračním táboře Osvětim. Se svolením Reichsführera SS [Himmlera] se v koncentračním táboře uskutečňuje antropologický výzkum různých rasových skupin; pro tento výzkum jsou zasílány do mé laboratoře krevní vzorky.

Podle těchto biografických údajů, které uvádí prof. Otmar von Verschuer 15, byl v roce 1944 zásobován od Mengeleho orgány Cikánů, kostrami Židů, odebranými vzorky z identických dvojčat experimentálně infikovaných břišním tyfem, očima lidí s rozdílnou barvou levého a pravého oka atd.

Prof. Otmar Freiherr von Verschuer byl před válkou lektorem dědičné patologie na univerzitě v Berlíně a v roce 1951 získal profesuru genetiky člověka na univerzitě v Münsteru. Po druhé světové válce se baron von Verschuer stal respektovaným vědcem. Podle Science Citation Index byl v letech 1945–69 v odborné literatuře citován 350krát – což je docela dost. Navzdory svým kontaktům s nacisty se tak neztratil z vědecké komunity.

Na nějakou dobu, ale ne na dlouho, se eugenika stala oficiálně tabu. V roce 1960 bylo v Edinburghu zahájeno vydávání nového vědeckého časopisu Mankind Quarterly, jehož podtitul zní: Mezinárodní čtvrtletní časopis, zabývající se rasou a dědičností v oblasti etnologie a genetiky člověka, etno-psychologie, rasové historie, demografie a antropo-geografie. Sir Charles Galton Darwin (1887–1962), vnuk Charlese Darwina, se stal členem redakční rady. V letech 1953–59 byl prezidentem British Eugenics Society. Ze zřejmých důvodů nebyli původně v redakční radě zastoupeni žádní Němci, a to i přesto, že většina západních zemí zastoupení měla. Avšak brzy byl přizván do redakční rady Otmar von Verschuer a dnes je uváděn mezi zakladateli tohoto časopisu. V roce 1979 byl časopis přesunut do Washingtonu v USA, kde nadále pokračuje v publikaci. Zabývá se tématy, jako je požadavek na rasovou segregaci ve školách v USA, vazby mezi rasou a intelektuální úrovní a podobně.

Stojí za zmínku, že Sir Charles Galton Darwin dostal své druhé jméno na památku průkopníka eugeniky v Anglii, Sira Francise Galtona (1822–1911), který prosazoval význam slova „eugenika“ jako asistované evoluce člověka a uvedl ji do vědeckého jazyka. Je autorem knihy Hereditary genius, která vyšla v roce 1869. Jeho články se objevily také ve sbírce s názvem Eseje o eugenice, které byly publikovány v roce 1909. Byl to on, kdo svým odkazem založil nadaci pro vytvoření profesury eugeniky na londýnské univerzitě. V roce 1909 založil Eugenics Education Society a stal se jejím prezidentem. V roce 1926 byla tato společnost transformována v Eugenics Society a v roce 1989 v Galton Institute. Dnes je tento institut známý propagací antikoncepce a organizací „Darwinových přednášek.“ Galton byl bratranec Charlese Darwina. Tato informace by měla stačit k prokázání souvislosti mezi darwinizmem a eugenikou.

Velkým propagátorem eugeniky a darwinizmu byl agnostik, socialista a liberální filosof Bertrand Russell. Ve své knizeManželství a mravnost (1929) napsal: „ Myšlenky eugeniky jsou založeny na předpokladu, že lidé si nejsou rovni, zatímco demokracie je založena na předpokladu, že jsou. Je tedy politicky velmi obtížné vnést názory eugeniky do demokratické společnosti, když jsou formulovány názory, které nepředpokládají existenci menšiny méněcenných lidí, jako jsou imbecilové, ale připouští existenci menšiny nadřazených lidí. První se líbí většině, to druhé nepotěší. Opatření ztvárňující první variantu může získat podporu většiny, zatímco druhé opatření ne.

Pro návrhy na vyvraždění duševně chorých (v hitlerovském Německu), nebo potratů nenarozených dětí se zdravotním postižením (v současnosti v mnoha evropských zemích, bohužel, také v Polsku) bylo možné najít politickou podporu. Avšak šlechtění géniů (např. nadřazené árijské rasy) všeobecně podporu nemá.

Tento návrh, který nyní prof. Richard Dawkins učinil, není nic jiného než šlechtění géniů. Je-li totiž možné zlepšení požadovaných vlastností u skotu, proč by nemělo být možné, aby se šlechtěním zlepšily hudební schopnosti člověka? Nebo snad zlepšení fyzických vlastností využitelných ve sportu, v modelingu, nebo jinde? Pokud člověk není o nic víc než velmi vyvinuté zvíře, co by nás odradilo od takového šlechtitelského programu? Jistěže nic.

Prostřednictvím internetových stránek Rona Harrise, který fotografuje pro časopis Playboy, je dnes možné zakoupit lidská vajíčka od modelek nebo spermie od manekýnů. 16 Prodej se realizuje na základě aukce: To je Darwinův „přirozený výběr“. Nejvyšší nabídka obdrží mládí, krásu a sociální dovednosti. Na domovské stránce svého webu Ron Harris uvádí, že „přirozený výběr je výběr genů, které jsou zdravé a krásné“ . Reklamy na jednotlivé položky obsahují fotografie dárce, informace o jeho stáří, původu, věku žijících babiček atd. Harris účtuje pouze 20 % požadované finanční částky. Zbytek dostává dárce. Náklady na oplodnění in vitro, implantace, porod atd. hradí kupující. Jedná se o běžný obchodní návrh.

(Dokončení příště.)

Poznámky:

* Text původně vyšel u vydavatelství Ostoja pod názvem O ewolucji w szkołach europejskich, www.ostoja.pl, 2008, překlad Antonín Malach.

  1. Např. Hans Joachim Zillmer, Darwinův omyl – Lidé a dinosauři žili ve stejné době,Knižní klub, 2008, Evoluce – podvod století, Knižní klub, 2006, Kolumbus přišel jako poslední, Knižní klub, 2005.
  2. Jednou z příčin zprávy Guy Lengagneho „Dangers of Creationism in education“, která byla navržena Radou Evropy, byla publikace tureckého islámského fundamentalisty Haruny Yahya „The Atlas of Creation“ a její rozsáhlá distribuce. Atlas je výtečně ilustrovaná dokumentace stáze, tedy výskytu druhů v nezměněné podobě. Na fotografiích jsou uvedeny fosilie z různých geologických vrstev a také žijící zvířata a jejich kostry, které jsou přesně stejné jako fosilie. Škoda, že tato vynikající dokumentace není spíše využita pro vědecké účely než jako argumenty proti přijetí islámu a učení Koránu.
  3. Tento tučně uvedený text byl převzat z anglického vydání L'Osservatore Romano č. 44, dne 30. října 1996. Byl také v italštině jako podtitul prvního oficiálního zveřejnění tohoto dopisu ve francouzštině v italském L'Osservatore Romano ze dne 24. října 1996; tímto představoval jeho nejdůležitější poselství.
  4. www.lifesite.net/ldn/2006/nov/06112103.html.
  5. Sunday Herald, 9. listopadu 2006.
  6. Polský týdeník Wprost, 28. ledna 2007.
  7. Nedávno byla v médiích uveřejněna zpráva ( Rzecpospolita, 28. srpna 2007), že při potratu jednoho dvojčete v Itálii byl zabit zdravý místo nemocného, postiženého Downovým syndromem. Potratářka, Dr. Anna Maria Marconi, uvedla, že k záměně došlo změnou umístění dětí mezi diagnózou a potratem. Na obvinění z eugenické praktiky uvedla, že „zákon to umožňuje“.
  8. Washington Times , 30. června 1998.
  9. Gazeta Wyborcza , 25. duben 1998.
  10. Srov. Charles Darwin, O původu člověka, Academia, Praha 2006, s. 156 – 7.
  11. Anthropological Review, duben 1867, s. 236.
  12. Srov. Charles Darwin, O původu člověka, Academia, Praha 2006, s. 182.
  13. The Eugenika aktualizace roč. 31-32, 1939–1941.
  14. Gerald Astor, Poslední nacista, 1989.
  15. http://en.wikipedia.org/wiki/Ottmar_von_Verschuer.
  16. www.ronsangels.com/index2.html