Ročník 2008‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Zákon o potratech je v rozporu s naším ústavním pořádkem

Tomáš Hromek

Zásadní otázka zní, zdali má nenarozený plod způsobilost mít práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina; kde je uvedeno pouze číslo článku, popřípadě odstavce, má se na mysli také Listina), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Listina nevymezuje, jakému okruhu osob jsou základní práva a svobody, které stanoví, určeny. Osoby, jež jsou nositeli těchto práv, jsou v čl. 1 označeny jako „lidé“ a dále je k nim odkazováno již jen zájmeny „každý“, „někdo“ a „nikdo“. Jde o to, zda mezi takto označené subjekty Listina zahrnuje i nenarozený plod. Jinými slovy: zda je nenarozený plod způsobilý mít práva zaručená Listinou.

Výslovně se nenarozených plodů dotýká pouze druhá věta čl. 6 odst. 1, která stanoví, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Ta sice výslovně neurčuje, zda je nenarozený plod subjektem práv podle Listiny, nicméně jejím jazykovým výkladem lze dospět k důležitým závěrům. Tvary jednotného čísla od slova „lidé“ se tvoří od slova s jiným slovotvorným základem „člověk“. Spisovná čeština nezná přídavné jméno „člověčí“, místo toho používá adjektivum „lidský“, jehož hlavní význam Slovník spisovné češtiny definuje jako „vztahující se k člověku, lidem: lidská bytost, lidská práce, lidská práva“. Význam věty lidský život je hoden ochrany již před narozením zůstane naprosto stejný, když slova „lidský život“ nahradíme slovy „život lidí“ nebo „život člověka“.

Z nepřiznání práva na život nenarozenému plodu podle první věty čl. 6 odst. 1 je nutné vyvodit závěr, že se v této větě slovo „každý“ nevztahuje na nenarozený plod, a protože se jím má na mysli „každý člověk“, nezbývá než dospět k závěru, že nenarozený plod není člověkem. To ale znamená, že druhá věta tohoto odstavce mluví o ochraně života člověka, který není člověkem, tedy o ochraně něčeho, co neexistuje ( argumentum ab absurdum). Slovo „každý“ v první větě čl. 6 odst. 1 se tedynutně musí vztahovat i na nenarozený plod.

Jeden z argumentů proti přiznání právní způsobilosti nenarozenému plodu by mohl vycházet z analýzy práv, která Listina upravuje. Je zřejmé, že například právo na svobodnou volbu povolání se nenarozeného plodu netýká, stejně tak se ale netýká ročního dítěte, o jehož způsobilosti k právům podle Listiny jistě nejsou pochybnosti. Způsobilost fyzických osob k jednotlivým právům podle Listiny je třeba posuzovat s ohledem na vlastní povahu těchto práv a dále s ohledem na to, zda konkrétní osoba může na jejich přiznání mít vůbec nějaký zájem.

K případné námitce, že nenarozenému plodu tato práva nenáleží, protože občanský zákoník (dále jen OZ) upravuje právní subjektivitu fyzických osob v § 7 odst. 1, který stanoví, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozeníma dále že tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé, lze říci následující: Vymezení právní způsobilosti podle OZ nelze zaměňovat se způsobilostí osob k právům zaručeným Listinou. Listina výslovně nestanoví, v kterém okamžiku vzniká fyzická osoba – člověk – ani nezmocňuje zákon, aby tento okamžik určil. Jinými slovy: Listina nestanoví podmínky nutné k tomu, aby mohl zákon vymezit (stanovit meze), od kdy je fyzická osoba způsobilá mít práva podle Listiny a na koho se práva podle Listiny vztahují a na koho ne (čl. 4 odst. 2, viz níže). Bylo by proti smyslu Listiny, aby změna zákona běžné právní síly, jakým je občanský zákoník, mohla ovlivnit rozsah (např. okamžik vzniku) způsobilosti fyzické osoby mít práva zaručená Listinou. Není pochyb o tom, že čl. 5, který stanoví, že každý je způsobilý mít práva, se vztahuje na všechny fyzické osoby bez ohledu na to, jakým způsobem je jejich způsobilost vymezena v právním předpisu nižší právní síly.

Faktickou existenci fyzické osoby již před narozením ostatně větou způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením (§ 7 odst. 1) uznává i občanský zákoník. Druhá věta čl. 6. odst. 1 ( lidský život je hoden ochrany již před narozením) sice přímo nevyjadřuje normativní příkaz nebo zákaz, existence lidského života před narozením je zde však rovněž vyjádřena jasně.

Řešit domnělé nejasnosti v okruhu adresátů práv zaručených Listinou způsobem, že se tato práva přiznají pouze osobám, které jsou nade vší pochybnost způsobilé tato práva mít, a těm, u nichž pochybnosti o způsobilosti k těmto právům – vyvolané navíc pouze praxí, nikoliv kvalifikovanou právní analýzou – existují, se práva zaručená Listinou nepřiznají, je v rozporu se zásadou ochrany slabší strany a celou řadou právních zásad, jejichž souhrnným smyslem je, že v pochybnostech se má rozhodnout ve prospěch toho, komu hrozí újma.

Nejvyšší ochranu práv zaručených Listinou vyjadřuje čl. 1, který zaručuje jejich nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost.

K ochraně práv podle Listiny dále slouží čl. 4, který určuje, jakým způsobem mohou být stanoveny meze těchto práv. Čl. 4 odst. 2 stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. V této větě mají zásadní význam slova „za podmínek stanovených Listinou“. Existence těchto podmínek v Listině je tedy nutnou podmínkou ( condicio sine qua non) toho, aby mohl zákon meze základních práv a svobod upravit. V případě, že Listina podmínky k úpravě mezí základních práv a svobod nestanoví, zákon tyto meze upravit nemůže. Pokud by stanovení podmínek úpravy mezí základních práv a svobod v Listině nebylo nutnou podmínkou úpravy těchto mezí zákonem, nemusel by čl. 4 slova „za podmínek stanovených Listinou“ vůbec obsahovat. To by ovšem vedlo k tomu, že by Listina přestala být normativním aktem vyšší právní síly, stojícím nad ostatními neústavními zákony; kterýkoliv zákon by mohl práva zaručená Listinou upravovat a Listina by získala pouze proklamativní význam.

Podmínka stanovení mezí základních práv podle čl. 6 je tak, jak ji požaduje čl. 4 odst. 2, obsažena v čl. 6 odst. 4. Ten stanoví, že porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Tímto ustanovením není legalizováno jednání, jehož hlavním účelem je porušení práv podle čl. 6, ale následek spočívající v porušení práv podle čl. 6, který nastal v souvislosti s jiným konkrétně vymezeným jednáním. Především jde o krajní nouzi a nutnou obranu. Pokud má být v souladu s čl. 4 odst. 2 zákon o umělém přerušení těhotenství (dále jen ZUPT), je nutné za základ omezení práv podle čl. 6 považovat právě čl. 6 odst. 4. Požadovaným jednáním podle čl. 6 odst. 4, které nemá být podle zákona trestné, je v případě ZUPT ale samo přerušení těhotenství, tedy jednání, jehož hlavním účelem je usmrcení člověka (viz. čl. 6. odst. 1) před jeho narozením (přerušení těhotenství z důvodu záchrany života matky lze podřadit pod obecný institut krajní nouze).

Pokud by měla být podmínka zákonného stanovení mezí práv podle čl. 6 obsažena v čl. 6 odst. 4 nebo z něj vyvozována, výklad tohoto ustanovení by musel znít „porušením práv podle čl. 6 není, jestliže byl někdo zbaven života jednáním, které umožňuje zákon“, což je v zjevném rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Tímto výkladem by se navíc běžnému zákonu přiznala taková pravomoc, která může práva podle čl. 6 jakkoliv omezit, čímž by opět došlo k porušení čl. 4 odst. 2. Zákon by v takovémto případě mohl libovolně stanovit, které jednání spočívající v usmrcení nejen nenarozeného plodu, ale i narozeného člověka není trestné, a takové zbavení života by pak nebylo porušením čl. 6.

Považovat čl. 6 odst. 4 za ústavní základ pro omezení práv podle čl. 6 za účelem umělého přerušení těhotenství je také v rozporu s čl. 4 odst. 4, který říká, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a dále, že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Účelem čl. 6 odst. 4 je stanovit podmínky omezení práv a svobod podle čl. 4 odst. 2 pro zákonnou úpravu krajní nouze a nutné obrany.

Zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství v § 4 stanoví: ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody; § 5 téhož zákona stanoví, že ženě lze uměle přerušit těhotenství mimo jiné tehdy, jestliže je ohrožen zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu.

Tato ustanovení ZUPT jsou v rozporu s čl. 1, a to zejména tím, že dochází k zásahu do nezadatelnosti, nezcizitelnosti a nezrušitelnosti práv podle čl. 6. Umožněním přerušení těhotenství podle § 4 a § 5 ZUPT dochází k porušení čl. 5 ( každý je způsobilý mít práva) a čl. 6 odst. 1 ( každý má právo na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením) a odst. 2 (nikdo nesmí být zbaven života).

Dále dochází k porušení čl. 4 odst. 2, neboť Listina nikde nestanoví podmínky nutné k úpravě jednání, které by omezovalo práva podle čl. 6, a tím stanovilo jejich meze, a dále Listina nestanoví podmínky k omezení okruhu subjektů, kterým práva podle čl. 6 náleží.

Vhledem k výše uvedenému jazykovému a logickému výkladu čl. 4 a 6 a již zmíněnému principu ochrany slabší strany dochází nepřiznáním práva na život nenarozenému plodu k zneužití principu právní jistoty a k pošlapání přirozenoprávního základu celého právního řádu, jehož neporušitelnost je deklarována v preambuli Listiny základních práv a svobod.

Zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s články 1, 4, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů by měl být podán návrh k Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy na zrušení § 4 a části § 5 ( nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu) zákona č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství.