Ročník 2009‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Anarchizmus – základní teze

Jan Šmíd

1. Vymezení anarchizmu

Navzdory velké různorodosti uvnitř anarchistického hnutí sdílejí všichni anarchisté přesvědčení, že „společnost by měla být organizována bez donucovací autority státu“.1 „Anarchismus očekává společnost, v níž bude dosaženo maximální osobní svobody, v níž budou spravedlivě rozdělovány hmotné statky a společné úkoly řešeny na základě dobrovolného souhlasu. 2Významný italský anarchista Errico Malatesta označil anarchizmus za „úplné osvobození lidstva… z trojího zotročení: ekonomického, politického a morálního“.3

Anarchisté jsou tedy proti jakémukoliv ovládání člověka, ať již mocenskému, ekonomickému nebo třeba v důsledku výchovy k poslušnosti a respektování autorit či výchovy k institucionalizovanému náboženství (naopak jim nevadí např. taoizmus či buddhizmus). Jakákoliv donucovací autorita je podle anarchistů špatná, neboť znásilňuje člověka, který je v podstatě dobrý. Anarchisté odmítají státu přisoudit nezastupitelnou roli v uspořádání společnosti,4 a mnozí jsou přesvědčeni, že tuto roli navíc vykonává neefektivně (především anarchokapitalisté).5

2. Vývoj anarchizmu

Anarchisté hledají své kořeny často v mimoevropském prostředí – již byla zmíněna náboženství taoizmus a buddhizmus. V evropské tradici vyzdvihují náboženský nonkonformizmus mnoha křesťanských herezí a sekt (pikharti, valdenští, husité) jakož i různá lidová revoluční hnutí (diggeři v 17. století v Anglii) a zajímají se o Francouzskou revoluci (1789).

Velký impulz pro anarchistické myšlení znamenalo zklamání z revolucí roku 1848, které přinesly pouze změny vlád, ne však zásadní zlepšení politických režimů. Jedno státní uspořádání bylo často vystřídáno jiným, ovšem základní rozdělení společnosti na ovládající a ovládané zůstalo zachováno.

Celou druhou polovinu 19. století je poznamenala radikalizace anarchistického hnutí, jemuž se musely snahy mutualistů o reformy jevit jako zcela nedostatečné, a přiklánělo se k alternativám komunizmu.6 Přelom 19. a 20. století potom charakterizuje vědomý příklon k terorizmu.

Anarchistické hnutí se vyvíjelo souběžně s komunistickým ve vzájemné interakci, která nabývala různých forem od spolupráce k otevřenému nepřátelství. Roku 1872 byl anarchista Bakunin vyloučen z Internacionály, která měla komunistickou i anarchistickou část. Roku 1907 se sešel anarchistický kongres, který odsouhlasil správnost anarchosyndikalistické taktiky (propojení anarchistů s odborovými organizacemi, odmítání politických stran). Anarchosyndikalisté byli silní především v románských zemích.

Během převratů v Rusku 1917 a ve Španělsku 1936 byli anarchisté velmi aktivní. V obou případech je ovšem krvavě potlačili lépe organizovaní komunisté. Po útlumu, který pokračoval i po druhé světové válce, se v roce 1955 sešel ustavující sjezd Sdružení nové levice, který znamenal též impulz pro renesanci anarchizmu, jež pokračovala v 60. a 70. letech (vč. hnutí punk).

Mediální zájem na sebe dokázali anarchisté strhnout až koncem 90. let, kdy se cílem jejich kritiky stala globalizace. Výsledkem byly násilné demonstrace antiglobalizačních hnutí, z nichž zatím největší proběhla proti zasedání Světové obchodní organizace v roce 1999 v Seattlu.7

3. Základní znaky anarchizmu

Andrew Heywood charakterizuje anarchizmus čtyřmi základními znaky:

  • a) antietatizmus
  • b) přirozený řád
  • c) antiklerikalizmus
  • d) ekonomická svoboda

Ad a) Antietatizmus

Anarchizmus je založen na myšlence, že jakákoliv autorita omezuje lidskou svobodu, a tím pádem člověka utlačuje. Člověk je přitom považován za tvora svobodného a autonomního. Jakékoliv zásahy do jeho svobody a autonomie jsou tedy vlastně protipřirozené.

Anarchizmus kritizuje především politickou autoritu státu, často bez ohledu na to, zda má legitimitu založenou na demokratickém rozhodování (to jsou však někteří anarchisté ochotní uznat jako morální autoritu).8 Stát je tedy za každých okolností koncentrované zlo. Anarchisté neuznávají ani teorii společenské smlouvy.9 Používání autority či moci je téměř vždy zneužíváním.

Daleko shovívavější bývají anarchisté vůči autoritě odborníků v jejich specifických oborech činnosti (na tom není mezi anarchisty úplná shoda).10 Lze se domnívat, že zde jde především o autoritu založenou na znalostech a zkušenostech, navíc postrádající démonizovanou donucovací moc.

Ad b) Přirozený řád

Anarchisté jsou přesvědčeni, že lidé dokáží fungovat bez donucovací autority státu, že přirozeně směřují k spontánnímu vytváření harmonického řádu – mají přirozený sklon pokojně kooperovat s ostatními. Zde existuje zcela zřejmý rozpor se staršími představami o přirozeném stavu. Ty se zakládaly buď na odmítání přirozeného stavu jako nesnesitelného (Aristotelés, Hobbes), nebo jako stavu, ve kterém je výhodné sdružit se za účelem založení státu (Locke). Anarchisté se mnohem častěji přiklánějí k rousseauovské myšlence přirozeného stavu jakožto ideálního stavu lidstva.

Ad c) Antiklerikalizmus

Anarchisté odmítají organizované náboženství ze dvou důvodů.

Zaprvé náboženství zpravidla předpokládá nějakou autoritu, jíž je třeba se podřídit. Náboženství obsahuje normy, které je třeba dodržovat – autonomii zde nahrazuje poslušnost jedince, jenž si již nevytváří své vlastní morální soudy. Přestává být svobodný a nezávislý.

Zadruhé je náboženství velice často vnímáno jako spojenec státu. Známý anarchista M. A. Bakunin (1814–1876) to shrnul slovy: „likvidace církve a státu je nutně prvním předpokladem skutečného osvobození společnosti“.11 Daleko smířlivější jsou anarchisté k takovým druhům náboženství, která nejsou založená na církevní autoritě, ale naopak vyzdvihují individuální přístup k víře. Některá východní náboženství (taoizmus, buddhizmus) dokonce anarchizmus pokládá za své inspirátory a spojence.12

Nelze však opominout skutečnost, že se anarchizmus svými cíli a představami o zdokonalení člověka a společnosti a o vybudování nového lepšího světa (někdy až ráje na zemi) stal hnutím se značným pseudonáboženským prvkem.

Ad d) Ekonomická svoboda

Jestliže je cílem anarchistů osvobození od jakéhokoliv útlaku, potom též od ekonomického. Většina anarchistů je přesvědčena, že kapitalistická společnost vede k ovládání ekonomicky slabých těmi silnějšími. I ekonomická elita představuje součást vládnoucího aparátu, vedle představitelů státu, etablovaných církví a byrokracie.

Jen malá část anarchistů se domnívá, že tržní ekonomika naopak představuje prostředí maximalizující lidskou svobodu a zbavující člověka donucení ze strany ostatních. Většina předpokládá, že ve společnosti zbavené ovládání se musejí změnit i ekonomické vztahy tak, aby odpovídaly anarchistickým idejím autonomie a svobody člověka. Menšina však předpokládá, že kapitalizmus je optimálním modelem socio-ekonomických vztahů. Tato skupina je dnes nazývána libertariány či přesněji anarcho-kapitalisty.

4. Členění anarchistického hnutí

Neshody v ekonomických otázkách představují jen jedno, i když zcela zásadní, dělítko anarchizmu. Otázka legitimity kapitalizmu a neomezovaného soukromého vlastnictví rozštěpila anarchisty nejen na vzájemně znepřátelená hnutí, ale vede k natolik odlišným výsledkům, že je nutné věnovat tzv. anarcho-kapitalistům zvláštní pozornost.

Další z možností dělení anarchistického hnutí předkládá Blackwellova encyklopedie politického myšlení. V rámci anarchizmu rozlišuje:

  • a) Individualizmus
  • b) Mutualizmus
  • c) Kolektivizmus
  • d) Komunizmus

Ad a) Individualizmus

Pro anarchistické individualisty je zásadní přesvědčení o nezasahování do autonomie lidské osoby a že veškeré vztahy člověka jsou „vytvářeny primárně směnou a smlouvou“.13 Individualizmus tedy odmítá stát, neboť anarchisté obecně nepovažují smluvní teorii státu za přesvědčivou, a zpravidla doporučuje zajišťovat funkce státu jinak, totiž na smluvním základě. To se týká dokonce i služby ochrany, která by byla zajišťována soukromými agenturami najímanými na smluvním základě. Každý má přitom právo využívat svou svobodu v maximální míře, omezen je jen svobodou druhých.

Mezi představitele tohoto směru patří Max Stirner (s velmi vyhraněnou podobu teorie, podle níž má každý právo jednat podle své vůle a nenechat se omezovat ničím, včetně Boha, státu, mravních pravidel apod.), Josiah Warren, Lysander Spooner a Benjamin Tucker.

Pouze v této větvi anarchizmu lze nalézt jak levicové, tak pravicové (anarcho-kapitalistické) představitele. Zároveň zde však došlo k rozštěpení, když představitelé jiných anarchistických směrů odmítají uznat příbuznost s touto větví. Vytýkají jí například ignorování společenské podstaty člověka a hodnoty společenských vazeb, jež člověka utvářejí, a které jsou pro ostatní proudy anarchistického hnutí velmi důležité.14

Ad b) Mutualizmus

Mutualizmus je považován za střední proud mezi individualistickým a kolektivistickým anarchizmem. Tento výraz použil Pierre-Joseph Proudhon pro označení ekonomického systému, který považoval za smíření vlastnictví a komunizmu.15 Podle Proudhona znamená právě socializmus naplnění svobody. Rozlišuje mezi osobním a soukromým vlastnictvím. Zatímco soukromé vlastnictví je špatné – působí zlo ve společnosti, jak nás o tom přesvědčuje historie, osobní vlastnictví je dobré. Lidé jej mohou využívat ke své obživě ve spolupráci s ostatními.

Mutualizmus spočívá v tom, že lidé vzájemně směňují vše potřebné, a to nejen bezprostřední hmotné statky, ale též vše ostatní – včetně výuky, půjčování peněz atd. V takovém systému má každý jistotu spravedlivé ceny (cenu by Proudhon počítal jako výsledek časové náročnosti). Stát je dobrovolným společenstvím lidí a ztrácí své původní funkce, neboť spory mezi veřejnou mocí a občany se stávají pouze spory mezi občany, a jsou tak i řešeny. Bída se odstraní nejen v důsledku zániku vykořisťování, ale též snížením společenských nákladů.16

Mutualizmus byl velmi záhy podroben tvrdé kritice jak ze strany kolektivistů, tak anarcho-komunistů.

Ad c) Kolektivizmus

Zakládající postavou kolektivizmu byl Michail Bakunin (1814–1876). Svou teorii založil na odmítnutí předchozí mutualistické představy a staví na zrušení soukromého vlastnictví (snad s výjimkou rolníků, což Bakunin považoval za taktický ústupek, který měl rolníky udržet na straně revoluce)17 a na založení ekonomických vztahů na kolektivním vlastnictví a řízení výrobních prostředků.

Z ideových, ale i osobních důvodů se kolektivisté dostali do zásadních sporů s K. Marxem a B. Engelsem. Na jejich teorii jim vadil autoritářský prvek. Historicky úspěšnější se ukázala autoritářská verze socializmu, ale kolektivistům se podařilo velmi silně ovlivnit socialistická hnutí v románských zemích.18

Ad d) Komunizmus

Hlavními představiteli, kteří stáli u kořenů anarchokomunizmu, byli Errico Malatesta (1853–1932), Elisée Reclus (1830–1905) a Petr Kropotkin (1842–1921).

Anarchokomunizmus vychází z představy, že lidé jakožto společenští tvorové společně pracují, a proto by též mělo patřit všem vytvořené bohatství. Zatímco jak Proudhon, tak i Bakunin považovali komunizmus za autoritářský systém nastolitelný jen silným státem, anarchokomunisté předpokládali, že komunizmus naopak vyžaduje odstranění státu. Variantu komunistické společnosti řízené z jednoho centra revoluční stranou odmítali a před tímto nebezpečím varovali jakožto před nebezpečím, které je pro myšlenku anarchie stejně nebezpečné jako stávající kapitalistický systém. Společnost by byla tvořena samosprávnými obcemi, které budou do značné míry ekonomicky soběstačné a budou hospodařit se společným majetkem.19Lidé by byli ochotni pracovat bez hmotné odměny.

Petr Kropotkin dokonce považoval anarchistický komunizmus za nutný důsledek dějinného vývoje, podobně jako Karel Marx považoval za dějinně nevyhnutelnou diktaturu proletariátu. Kropotkin však nepovažoval žádnou formu diktatury za přijatelnou a předpokládal, že anarchokomunistická společnost vznikne, neboť nejlépe odpovídá společenské povaze člověka a bude řízena samotnými lidmi na principu místních či profesních rad. Lidé nebudou k práci donucování ani hladem (jako v kapitalizmu), ani násilím (jako v komunizmu), nýbrž „člověk bude váben přáním nalézt tam (v anarchokomunistických továrnách – pozn. aut.) práci, která by mu vyhovovala, a kde … by se věnoval práci, která by nejlépe odpovídala jeho náklonnostem“.20

Kropotkin se z těchto důvodů stavěl například i proti dělbě práce, která podle něj člověka jednostranně vyčerpává a znemožňuje mu rozvíjet všechny stránky osobnosti. Snažil se například odstranit bariéry mezi duševní a fyzickou prací. V ideální anarchokomunistické společnosti má dojít k odstranění bídy, kterou již na konci 19. století anarchokomunisté považovali za pouhý důsledek ekonomického vykořisťování nebo politického útlaku, přičemž společnost již tehdy podle nich byla dost bohatá, aby zaručila uspokojení potřeb všem svým členům.

Kropotkin obrátil sociální darwinizmus Thomase Henryho Huxleyho naruby – podle něj totiž egoizmus a touha přežít i na úkor ostatních není vlastností jednotlivce, nýbrž rodu. Z tohoto důvodu lidé přirozeně neusilují o boj proti ostatním příslušníkům svého druhu, nýbrž měli by spontánně usilovat o rozvoj celého lidského rodu. Díky tomu dosáhnou mnohem lepších výsledků a kolektivisticky organizovaná společnosti vytvoří optimální podmínky pro úplný rozvoj jedince.21

5. Ideové problémy anarchizmu

5.1. Kolektivizmus verzus individualita

Například Petr Kropotkin se jakožto teoretik anarchizmu domníval, že dobře uspořádaná společnost žijící vysoce kolektivistickým způsobem dokáže vytvořit optimální podmínky pro rozvoj jedince (přičemž je nutné vidět, že ve srovnání s komunisty se anarchisté snažili respektovat různorodost lidských bytostí i jejich potřeb). Anarchistické rovnostářství, které se projevuje ve všech oblastech lidské existence, se dostává příliš často do konfliktu s anarchistickým respektem k individualitě. Přitom si musíme uvědomit, že kolektivistickou odnož anarchistického myšlení zpravidla charakterizuje touha po plném společenství ve všem.

5.2. Lidská přirozenost

Anarchisté mají velmi optimistický pohled na lidskou přirozenost. Mnozí předpokládají, že stačí pouze správná výchova a vzdělání, které rozvinou kritičnost a individualitu každé osoby, jiní se domnívají, že by stačilo samotné odstranění hierarchie, aby lidé dokázali začít žít v anarchistické společnosti založené na dobrovolné kooperaci zcela autonomních jedinců.

Oproti této optimistické vizi, která popírá Hobbesovu představu stavu bez autority jako válku všech proti všem, stojí naopak pojetí člověka, jehož kazí samotná existence moci. V této souvislosti anarchisté radikálně mění svůj pohled na člověka, který je bytostí v podstatě dobrou, nezastává-li mocenské postavení, zatímco moc chování člověka zásadně změní. Obávají se totiž, že jakákoliv moc v rukou člověka bude zneužita.

Zároveň má existence moci katastrofální dopad i na ovládané, ze kterých vychovává nesvéprávné jedince, neschopné samostatného úsudku a závislé na autoritách, kteří, frustrováni svým postavením, nedokáží koexistovat s ostatními. Výsledkem jsou neznalost, nevzdělanost, egoizmus, zločinnost a podobně. Lidská přirozenost tedy není jednoznačně dobrá a už vůbec ne špatná, jen není neměnná. Podle většiny anarchistů lidské chování významnou měrou ovlivňují okolnosti, v jakých se nacházejí.

5.3. Praktická proveditelnost

Stejně jako u komunizmu se nabízí otázka praktické proveditelnost anarchistických teorií. Vzhledem k tomu, že anarchistická společnost nebyla nikdy nikde ustanovena, lze mít za to, že tato teorie je sama o sobě natolik odtržená od reálných možností, že se sama diskvalifikuje. Například jeden z ideových předchůdců anarchizmu, William Godwin, si dokonce představoval, že v budoucím lepším světě lidé nebudou muset spát. Ačkoliv je obtížné předpovídat vyplnitelnost proroctví budoucnosti, je velmi pravděpodobné, že se Joseph Déjacque mýlil, když tvrdil, že v roce 2858 budou lidé určovat počasí.

V reálných historických revolučních situacích se anarchisté zapojovali zpravidla do koalice s ostatními revolučními silami. Zpravidla však se svými představami neuspěli a ocitli se dříve nebo později v pozadí.22 Většinou dopláceli na skutečnost, že na rozdíl od ostatních měli daleko volnější organizaci, jak odpovídalo jejich ideologii, což se v boji mezi dobře organizovanými silami revoluce a kontrarevoluce projevilo jako velká nevýhoda. Anarchisté často dokonce ustoupili ze svých zásad a vytvářeli autoritářské formy řízení a vyžadovali bezmeznou oddanost. Tento rozpor je ovšem paralyzoval a často vnitřně rozvracel.

Navíc se ukazovalo, že anarchistické myšlenky si nedokáží získat tolik příznivců, kolik anarchisté předpokládali na základě svých tezí, čili že lid ve skutečnosti spontánně netouží po anarchistickém uspořádání společnosti. Jedinými výjimkami, které stojí za zmínku, byl Machnovský režim na Ukrajině v letech 1918–1921, či anarchistické pokusy změnit ve 2. polovině 30. let poměry ve Španělsku, včetně zavádění kolektivistických forem ekonomického života.

Anarchisté vůbec nedokáží vyřešit otázku, jak by reagovala přirozená tendence moci vyplňovat jakékoliv vzniklé mocenské vakuum. Předpokládají, že jakmile by mocenské vakuum jednou vzniklo, dál by samovolně existovalo, aniž by se někdo (zvnějšku nebo zevnitř) pokusil si společnost podřídit. Ve skutečnosti byli právě proto vždy v nevýhodě jak proti kontrarevoluci, tak vůči komunistickým či radikálně socialistickým souputníkům, jimž nikdy nescházelo pevné velení.

Ani dobrovolné anarchistické komuny, které nebyly podrobeny zásadnímu tlaku zvenčí, zpravidla dlouho nepřežily. Mnozí anarchisté odmítali zakládání takových komun, protože to považovali za známku uzavření hnutí do sebe, zatímco to mělo naopak šířit revoluci v celé společnosti najednou. Zakladatelé malých komunit naopak doufali, že výhody a vzor anarchistického kolektivistického uspořádání budou přitahovat stále více příznivců a stanou se jakýmisi epicentry šíření anarchizmu do celého světa. Navzdory rozporu s představou všeobecné revoluční změny proto byly v různých dobách a místech opakovaně zakládány komunity, které vydržely v nejlepších případech až dvě desetiletí, aby nakonec splynuly s okolním světem.

V současné době se objevuje silná tendence žít anarchizmus jako životní styl, tj. uchylovat se k životu v subkultuře a upřednostnit ji před politickou aktivitou.23

Ačkoliv anarchizmus bojuje proti jakémukoliv náboženství založenému na autoritě, sám obsahuje silné pseudonáboženské prvky tím, že slibuje vytvoření ideální společnosti bez zla a konfliktů – ráje již zde na zemi.

5.4. Trestání přestupků

Nejen anarchistická teorie, ale i praxe anarchistických komunit se musela vypořádat s otázkou trestání přestupků. Krajním názorem byla představa, že zlo plodí utlačovatelská společnost, přičemž se zánikem útlaku vymizí ze společnosti i důsledek (zlo), takže už nebude nutné proti zlu ve společnosti bojovat. Například podle Williama Godwina (1756–1836) je vymýcení přestupků otázkou přesvědčování24. V některých komunitách byly nevítané osoby bojkotovány, až posléze samy odešly.25Zatímco individualistický směr anarchizmu předpokládá, že právo a pořádek by vynucovaly soukromé agentury najaté a placené na základě svobodné vůle lidí, kolektivistický anarchizmus kvůli svému odporu vůči soukromému vlastnictví a odporu vůči všem formám donucení nedisponuje žádným spolehlivým nástrojem k trestání přestupků.

5.5. Anarchizmus a násilí

Po určitou dobu (přelom 19. a 20. století) byl anarchizmus spojován s politickým násilím. Přestože se dnes anarchisté zpravidla angažují jinak, ještě na konci šedesátých let se opakovaně uchylovali k násilí jako k politickému prostředku.

Násilnou epochu anarchizmu lze vysvětlit různě:

  • obecný politický radikalizmus druhé poloviny 19. století,
  • snaha podnítit revoluci násilným vystoupením malých skupinek či jednotlivců,
  • snaha vymezit se proti umírněným sociálně-reformním směrům,
  • frustrace z absence výsledků dosavadní anarchistické politiky,
  • propaganda činem: pokus vyburcovat společnost k zájmu o anarchistický program.

Násilná politická taktika nebyla výsledkem individuálních snah osamocených jedinců a skupinek, ale schválil ji přímo kongres v Londýně v roce 1881.26 (Výčet násilných aktivit přesahuje rozsahové možnosti tohoto textu.) Nabízí se otázka, zdali se u některých jedinců jejich sklony k anarchii nesnoubily s násilnickou povahou. Otázka samozřejmě zní, do jaké míry se politické násilí slučuje s představou skutečně anarchistické společnosti bez represí.

Ačkoliv by tvrzení o inherentním násilnictví anarchizmu bylo přehnané, je potřeba si uvědomit, že v podstatě anarchizmu lze najít silné násilnické prvky. Nelze přehlédnout skutečnost, že k anarchizmu kvůli jeho odporu k parlamentní politice patří víra v účinnost přímé akce, kterou lze interpretovat též jako ozbrojený boj.27

Radikálnost metod též souvisí s radikálností myšlenek anarchizmu a s nenávistí vůči stávající společnosti. Jestliže již například Joseph Déjacque (1821–?) vyhlásil, že buržoové a aristokrati se tváří v tvář teroru rádi vzdají svých privilegií výměnou za holé životy, vyjádřil tím zcela jasně spojitost mezi absolutní nenávisti vůči stávající společnosti a metodami, jimiž je možné dosáhnout radikální transformace.

M. Bakunin svůj postoj k násilí vyjádřil myšlenkou, že úlohou jeho anarchistických současníků je především bořit a ničit. Po nich přijdou lidé jiní („lepší, chytřejší a svěžejší než my“), kteří teprve zvládnou vybudovat novou, lepší společnost.28 Někteří anarchisté tedy velice často souhlasili s politickým násilím přinejmenším za účelem provedení revoluce (což zdůvodňovali nutností, která ihned po úspěšném dovršení revoluce odpadne).

6. Budoucnost anarchizmu

V současnosti se anarchizmus snaží zvyšovat svůj potenciál spojením s moderními politickými hnutími, především s antiglobalizačními, enviromentalistickými a feministickými. Navzdory částečným úspěchům panuje téměř všeobecná shoda, že dosavadní výsledky anarchizmu znamenají naprostý neúspěch, především z důvodu jeho utopičnosti. Anarchizmus přesto bývá označován za vlivné hnutí, které sice neprosadilo své ideály v čisté podobě, avšak ovlivnilo mnohé jiné politické ideologie, jako například komunizmus a socializmus, liberalizmus a konzervatizmus. Přestože o tom nelze pochybovat, nelze asi zcela souhlasit s pokusy některých anarchistů označovat veškeré snahy o omezení moci státu za projevy vlivu anarchizmu a důkazy správnosti jeho idejí. Mezi nedůvěrou vůči státu, která je tak typická především pro liberály, a odporem vůči jakékoliv autoritě v jakékoliv podobě existuje nepřekonatelný rozdíl.

Poznámky:

  1. David MILLER, et al., Blackwellova encyklopedie politického myšlení, 2. vyd., Barrister & Principal, Brno 2000, s. 11.
  2. Ibid..
  3. Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus: Svoboda proti moci, 1. vyd., Vyšehrad, Praha 2006, s. 15.
  4. Jan CHARVÁT, Současný politický extremismus a radikalismus, 1. vyd., Portál, Praha 2007, s. 112.
  5. Ibid., s. 115.
  6. Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus…, s. 112.
  7. Jan CHARVÁT, Současný politický…, s. 107–111.
  8. David MILLER, et al. Blackwellova encyklopedie… s. 11.
  9. Andrew HEYWOOD, Politické ideologie, Eurolex Bohemia, Praha 2005, s. 188–189.
  10. Srovnej A. HEYWOOD, Politické ideologie…, s. 187 a David MILLER, et al., Blackwellova encyklopedie…, s. 11.
  11. Peter MARSHALL, Demanding the Impossble, s. 53–65.
  12. David MILLER, et al., Blackwellova encyklopedie…, s. 12.
  13. Ibid..
  14. Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus…, s. 79.
  15. David MILLER, et al., Blackwellova encyklopedie…, s. 12.
  16. Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus…, s. 100.
  17. Ibid., s. 152.
  18. Ibid., s. 100.
  19. Andrew HEYWOOD, Politické ideologie…, s. 198.
  20. Petr KROPOTKIN, Pole, továrny a dílny, s. 279–280, in: Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus…, s. 211.
  21. Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus…, s. 233.
  22. Příkladem mohou být revoluce v letech 1848 v Evropě, 1917 v Rusku a 1936 ve Španělsku.
  23. Jan CHARVÁT, Současný politický…, s. 120.
  24. Protože racionální bytosti nevyhnutelně zvítězí nad omyly, a protože člověk nemůže vědomě páchat zlo, jakmile pozná, že je to zlo. budou lidé schopni žít zcela mravně. David MILLER, et al., Blackwellova encyklopedie…, s. 143.
  25. Václav TOMEK, Ondřej SLAČÁLEK, Anarchismus…, s. 47 a 56.
  26. Ibid., s. 128.
  27. Jan CHARVÁT, Současný politický…, s. 113.
  28. M. BAKUNIN, Zpověď caru Mikuláši I., Praha 1996, s. 61.