Ročník 2009‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Je evoluce nepřijatelná pro realistickou filosofii?

Luděk Rychetník

Následující text představuje shrnutí a pokračování diskuse, která proběhla na semináři Jiřího Fuchse během jara 2009. Debatovali jsme a přeli se o evoluční hypotézu, o vztah mezi filosofií a empirickou vědou a také o základní tezi Horníkovy nové knihy1, že (snad jsem správně pochopil) Hitlerův rasizmus byl logickým pokračováním darwinistické evoluční hypotézy a že soudobé zelené hnutí je dalším pokračováním téhož s implicitně podobnou hrozbou.

I. Evoluční hypotéza

Polemická část diskuse se rozběhla od odstavce v článku molekulárního genetika, profesora Jiřího Váchy (Perspektivy 7, Příloha KT 13/2009), kde evoluční hypotézu a své přesvědčení o její pravdivosti autor formuluje následovně:

Evoluce sama o sobě, tj. postupné objevování se stále dokonalejších živých bytostí v geologických dějinách země, je zcelanepochybným přírodovědeckým faktem, o němž nemá smysl dále diskutovat. Nepomůže argument, že ‚nikdo z nás u toho nebyl‘, poněvadž množství spolehlivě zjištěných faktů z oblasti paleontologie, srovnávací anatomie, fyziologie, biochemie a molekulární genetiky do sebe zapadá tak přesně, že bez předpokladu, že druhy i vyšší kategorie živých bytostí se vyvíjely jedna z druhé, by se naše biologické vědomosti proměnily v tříšť nesrozumitelných poznatků.

Pro další diskusi rozliším dvě části evoluční hypotézy (pro konkrétnost uvažujme „vyšší kategorie živých bytostí“, které žijí ve skupinách):

1. Selekce jako evoluční mechanizmus na několika úrovních (předpokládá se občasná náhodná variace genomu):

  • v rámci jedné skupiny uvnitř určitého druhu se rodí více jedinců, než může přežít v daném prostředí. Řešením nedostatku potravy, prostoru atd. je emigrace, individuální boj o život, skupinou organizovaná selekce (infanticida, geronticida), migrace do bohatšího prostředí, změna způsobu života – osvojení si produktivnějších technologií;
  • boj o přežití v omezeném životním prostředí mezi rostoucími skupinami v rámci druhu. Řešením je boj mezi skupinami, buď násilný s uplatněním fyzické síly – na ten zřejmě odkazuje Jan Horník ve své knize. Nebo boj s využitím kulturní, duchovní vyspělosti, která se mj. projeví v dokonalejším válečném umění. Strategie násilného boje je však riskantní a nákladná. Kulturní vyspělost se spíše projevuje specializací na určité životní prostředí („niche, níka“), což je určitá varianta migrace a změny způsobu života, která také oslabí meziskupinovou konkurenci. Místo zemědělství nebo lovu se budeme věnovat rybářství nebo obchodu. Ve zvířecím světě by tato strategie níky podle Darwina postupně vedla ke vzniku nového druhu.
  • boj mezi druhy: nejčastěji jeden druh vytlačuje jiné tím, že jim obsazuje a znehodnocuje životní prostředí. Podle ekologů toto činíme jiným živočišným druhům, ale i sobě navzájem ve stále větší míře (kácením deštných pralesů, betonováním přírodních území, zamořováním vzduchu, vody, půdy). Jinou možností, jak se vyrovnat s populačním a hospodářským růstem, je šetrnější způsob života a šetrnější růst.

2. Vznik nového druhu z jiného již existujícího:

Skutečně „u toho nikdo nebyl“. Bez ohledu na správnost evoluční hypotézy (2) však zůstává otázkou, zda je platný filosofický argument proti vzniku jednoho druhu z jiného.

Jiří Fuchs a Jan Horník evoluci (1 i 2) odmítají na základě filosofické argumentace, že druhy jsou substance, které se nemohou „vyvíjet jedna z druhé“. Empirické poznatky, na něž se odvolává Vácha, podle nich evoluci nepotvrzují, ale naopak, jsou evolučně interpretovány podle apriorní (a módní a mylně materialistické) teorie. Jan Horník (pokud dobře rozumím) odmítá evoluci (1) protože údajně vede přímo k holocaustu. (Takovéto „zpětné“ vyvrácení – z politických důsledků nebo ze zneužití – věcné pravdivostní hodnoty přírodovědné teorie by patrně ve vědecké diskusi neobstálo. Mělo by to ale být výzvou ortodoxním darwinistům, aby přezkoumali své předpoklady.)

II. Diskuse

Myslím, že evoluční hypotézu (1) lze skutečně považovat za (téměř) „nepochybný přírodovědecký fakt“. Přenesena do oblasti společnosti a kultur je inspirací a spolehlivou kostrou pro řadu plodných teorií. Vrátím se k tomu níže.

Zajímá mne i evoluční hypotéza (2), jak ve skutečnosti probíhal či probíhá vznik druhů a jaké argumenty pro a proti lze formulovat. V naší pondělní diskusi se mi na tuto „otázku po vzniku druhů“ nabízely následující možnosti:

  1. Přijmout, že „to není důležité“ (Václav Meloun).
  2. Pochopit, že „to není empirická otázka, ale filosofická. Nelze ji empiricky zodpovědět, pouze filosoficky“ (Jan Horník).
  3. Přijmout, že „filosofie vylučuje evoluci. Co máte proti kreacionizmu?“ (Jiří Fuchs).

(Doufám, že tento zestručněný a zjednodušený souhrn námitek není zavádějící.)

Odpovědi 1) a 2) mne neuspokojují. Otázka po vzniku druhů mne zajímá a je tedy pro mne důležitá, alespoň po dobu, dokud nemám věrohodnou hypotézu, která by se opírala o empirická fakta. Ostatně touha po vědění a porozumění okolnímu jevovému světu je součástí naší přirozenosti. (Mohu nabídnout evoluční argumenty, proč je tomu tak: vědění a porozumění světu bylo vždy základem evolučně výhodné kulturní vyspělosti, viz (1) výše). Mít představu o původu věci představuje stupeň k porozumění.

A jakou odpověď dává filosofie? Jiří Fuchs ji naznačuje v možnosti 3). Tato odpověď nabízí kreacionizmus ve smyslu série přímých Božích zásahů porušujících fyzikální zákonitosti: druhy vznikaly v jim odpovídajících geologických dobách zázračným způsobem z ničeho.2

Mé námitky proti kreacionistické hypotéze:

1. Neodpovídá mé intuici o stálé Boží tvůrčí přítomnosti ve světě, která se trvale projevuje zevnitř veškerého stvoření v rámciBohem daných zákonitostí. Nelíbí se mi představa světa, jehož Bohem stvořené zákonitosti sám Bůh porušuje. To není představa světa příznivá člověku, který jej má poznávat, jemu vládnout a v něm hospodařit. Nesrovnává se ani se starozákonní představou Hospodina, který (v jednom explicitním popisu aktu stvoření) vdechuje ducha do již existující materie. Jiné zázraky využívají přírodních jevů.

2. Je vědecky sterilní, neumožňuje organizaci empirických poznatků. Je však na cestě k vytvoření empiricky ověřitelných dílčích hypotéz (v publikacích Hugh Rosse a Fazale Rany).

Představa biologické evoluce vznikla na základě paleontologických nálezů a komparativní anatomie. Když pokrok genetiky a přístrojové techniky umožnil zkoumat genetické vybavení druhů, genetici na základě evoluční hypotézy patrně očekávali, že evolučně si blízké druhy si budou geneticky podobné. To pak empirické poznatky plně potvrdily (Vácha: poznatky různých disciplin „do sebe zapadají přesně“). To musel být okamžik slávy evoluční hypotézy a rozumím, že biolog a genetik Jiří Vácha považuje za nesmyslné o pravdivosti evoluce „dále diskutovat“.

Když vědec, sympatizující s křesťanskou filosofií (který nemusí hledat životní jistotu ve vědecké hypotéze), napíše výše uvedený odstavec, je třeba jeho slova brát vážně. Jeho formulace, že „(e)voluce ... je ... zcela nepochybným přírodovědeckým faktem“, nárokuje pro empiricko-vědeckou hypotézu status nepochybnosti, která je blízká formulaci, již Jiří Fuchs použil pro své racionální (neempirické) řešení noetického problému existence pravdy – „blok apodiktického poznání“.3 K tomuto srovnání se vrátím níže.

III. Kulturní evoluce

V mém oboru, institucionální ekonomii, máme plodnou představu evoluce jako „přerušovaného (punctuated) ekvilibria“, tj. pozvolného, plynulého, „rovnovážného“ vývoje v rámci daných institucí, vystřídaného obdobím poměrně rychlé institucionální změny – změny pravidel a zákonů ekonomického chování. Instituce tvoří vzájemně provázanou soustavu a ač tu nelze považovat za substanci, přece jen ji označujeme jménem a snažíme se explicitně charakterizovat její esenci. Rozlišujeme tak „anglosaský kapitalizmus“ od „rýnského kapitalizmu“. V současné době prožíváme takovouto „puncture“: bubliny (cenové, dluhů, finančních spekulací), které se postupně během desetiletí nafukovaly, praskly - a nacházíme se v období demontáže a rekonstrukce ekonomických pravidel hry – institucí. Nelze spolehlivě předvídat, co vše se může stát. Nové instituce však patrně budou „vyšší“, poučené nedostatky předchozích (viz závěry dubnového londýnského summitu G20 a program dalšího v září). Anglosaský kapitalizmus může přerůst v jiný, méně destruktivní „vyšší“ typ.4

V humanitních vědách je evoluční schéma oblíbené pro svou výstižnost a názornost. Historický vývoj jazyků si lze představit jako evoluční strom, kde z kmene společného základu indoevropských jazyků vyrůstají během staletí a tisíciletí dnešní jednotlivé jazyky. Vývojový mechanizmus představuje selekce jazykových prvků a pravidel podle jejich vhodnosti při komunikaci a dalších životně důležitých činnostech.

Kulturní antropologie užívá evoluční schéma při studiu vývoje kultur. Východisko je dáno lidskou přirozeností: člověk je pospolitý tvor, žije v tlupě, kmenu, národě; jako jedinec nebo izolovaný pár nepřežije. Pospolitý život je však náročný na organizaci spolupráce, regulaci sporů a násilí. Lidé se učí nároky zvládat a tím vytvářejí kulturu. Jiné stránky kultury se zaměřují na lepší využívání přírodního prostředí a ochranu před jeho nepříznivými vlivy.

Kultura se vyvíjí ve zpětné vazbě: člověk – kultura – prostředí a zpět. Kultura zde znamená souhrnný název pro všechny lidské duchovní výtvory, které se předávají učením, socializací atd. z generace na generaci (od jazyka přes hodnoty a zvyky, pravidla chování, organizaci, až po znalosti a náboženství; pro některé úvahy je užitečné do kultury zahrnout všechny lidské výtvory, i hmotné). Prostředí je přírodní a společenské a (z hlediska pospolitosti) vnější i vnitřní.

Dobrá, správná kultura nám umožňuje žít v daném prostředí, umožňuje nám prostředí rozumět a přizpůsobovat se jeho změnám. V současnosti je potřeba, abychom rozuměli i vedlejším účinkům našeho způsobu života na životní prostředí. Špatná, nevyhovující kultura by život znemožnila. Lidé proto opouštějí nevyhovující kulturní prvky pod hrozbou zhroucení řádu a zániku společnosti. Rozpad sovětského komunistického systému byl monumentálním případem rozloučení se s nevyhovujícím systémem společenských, ekonomických a politických institucí, ač s nimi byly jeho elity mocensky a ideologicky spjaty (ideologie představuje jednu překážku racionality z mnoha). Implicitní, neuvědomělé a nereflektované kulturní prvky však přežívají a ohrožují společnost. U nás jde zejména o nedodržování pravidel, ignorování společenských důsledků našich činů, neúcta ke státu a jeho institucím, katastrofální úroveň politické kultury obecně. Tyto kulturní prvky oslabují stát zevnitř, narušují jeho stabilitu a v konečných důsledcích ohrožují naši samostatnost a existenci.

Podotkněme, že stále pracujeme s hypotézou strukturální jednoty světa, tj. že je smysluplné a inspirativní přenášet schémata a zobecněné teorie z jednoho oboru do druhého.

Představa evoluční zpětné vazby v úvahách o společnosti může ale vést i k omylům, zvláště pokud si nejsme vědomi, že časové vymezení může obnášet cokoliv od dnů po tisíciletí – Boží mlýny melou svým tempem. Filosofie historie Jaroslava Krejčího hledá klíč k osudům civilizací v jejich prvotním náboženském jádru. Důsledky se prosazují během staletí až tisíciletí.

Empirická věda, která má k dispozici takovou plodnou hypotézu, jakou představuje evoluce, se jí však rozhodně nevzdá kvůli filosofickým námitkám. Naopak, pokud nějakého vědce filosofie zajímá, spíše bude mít pochybnosti o pravdivosti či výstižnosti filosofické teorie.

Horníkova teze: vede Darwin přímo k holocaustu?

Abychom došli od Darwinova boje druhů o přežití nebo boje skupin v rámci druhu k násilnému boji ras, musíme:

  • ztotožnit rasy s organizovanými skupinami, případně státy,
  • zredukovat lidskou „dokonalost“ na fyzickou sílu, zanedbat duchovní, kulturní vyspělost – tedy právě ony specificky lidské charakteristiky,
  • chápat „boj o přežití“ doslova jako pouze násilný boj skupin na život a na smrt. (Může k němu dojít, ale v evolučním výběru především jde o schopnost skupiny se rozmnožovat, získávat potravu a další potřeby, schopnost organizovat život a spolupráci uvnitř skupiny, umět se vyrovnat s konkurencí a napětím uvnitř skupiny – udržet řád.)

Hitler mohl tyto tři předpoklady přijmout, ale jsou již v Darwinovi? Julian Huxley hlásal „evoluční humanizmus“ s odvoláním na Darwina. Darwin sám se aktivně účastnil politického boje za zrušení otroctví. Tvrdit, že existuje přímé spojení od Darwina k Hitlerovi, mi připadá účelové.

IV. Meze a naděje Fuchsova kritického realizmu

Zde mohu uvést pouze svá tušení, záblesky postřehů, naděje a dílčí úvahy. Snad se ve filosofickém odmítání evoluce znovu odehrává několik staletí staré napětí a rozcházení se aristotelsko-tomistické metafyziky s empirickými vědami. Křesťanské filosofické myšlení pozvolna sklouzlo z původně bezkonkurenčního postavení na čele intelektuálního vývoje v raném středověku do pozadí v současnosti.

Potřebujeme silnou soudobou křesťanskou filosofii

Dnes naléhavě potřebujeme filosofii, která by zobecňovala současnou lidskou zkušenost a inspirovala lepší porozumění světu a společnosti – viz výše zmíněná zpětná vazba. Podle mých tušení a nadějí by tato filosofie měla vycházet z pravdivých aristotelsko-tomistických základů, jak z nich vychází Jiří Fuchs, a zároveň by měla být schopna vyrovnávat se s vývojem vědy. Magisteriální Fuchsova série Filosofie je nesporně inspirativním vykročením k ní.

Aristotelés byl vědec a do své metafyziky zapracoval zkušenost tisíců generací lidí, obsaženou v jazyce, i své vědecké empirické znalosti o přírodě a společnosti. Věda se začala prudce rozvíjet od dob renesance. Vědci nejenom hromadili empirická pozorování, ale snažili se je zobecňovat. Klasickou metafyziku opustili jako nevyhovující a tvořili si vlastní ad hocmetafyziky při veškerém riziku bloudění a chyb. Jak věděl Aristotelés, filosofovat a tvořit si metafyziku je lidem vlastní. To je příležitost i výzva pro křesťanskou filosofii.

Meze fuchsovské metafyziky

Vidím dva rysy přírodního a společenského světa, se kterými se fuchsovská metafyzika nedokáže vyrovnat: 1) souvislost, nepřetržitost reálného světa a 2) vývoj, vznik a zánik entit. Její omezení patrně souvisí s jejím ne zcela reflektovaným realizmem a dalšími metodologickými omezeními.

Ad 1): Pro realistické (oproti nominalistickému) chápání pojmů patrně není přijatelné, že by naše pojmová soustava mohla být děravá a nepokrývala realitu v její úplnosti. Naše zájmy, a tím i pojmy, ale nepokrývají realitu celou. Porovnáme-li třeba pojmovou zásobu národů žijících v různém prostředí, vidíme, že jsou různě bohaté v různých oblastech života, podle důležitosti pro každou společnost. Některé úseky reality nemáme pojmenované a nevnímáme je. Ve společnosti stále vznikají nové jevy, nad nimiž tápeme. Zachytit, pojmenovat, vyjádřit je, číst znamení doby, to znamená tvůrčí práci. Hodnotné společenské vědy, teologie a umění, se o to snaží. Hodnota jejich úsilí se ukazuje až ex post, další postupnou konfrontací s realitou světa. Může filosofie pomoci při tříbení jejich plodů průběžným kritickým hodnocením? Gilles Deleuze a Felix Guattari chápou jako hlavní úkol filosofie tvorbu pojmů.5

Jiří Fuchs předkládá noetický závěr (důkaz existence pravdy) jako „evidentně neempirický“.6 Toto platí, pouze pokud považujeme jazyk za totožný s realitou světa. Jazyk realitu nepochybně dobře vyjadřuje, to je zcela samozřejmý předpoklad zdravého rozumu. Realita je strukturovaná a náš jazyk běžného života (pojmová soustava + gramatická a logická pravidla) spolehlivě zachycuje tuto strukturu. Proto z našeho prostředí dokážeme získávat životní potřeby, chránit se před ním, organizovat spolupráci v rámci skupiny, vyrovnávat se s vnitro- i mezi-skupinovými spory. Dobrý, pravdivý obraz světa ale není totéž, co svět samotný.

Postoupíme-li dále k filosofickému jazyku, nemůžeme jej považovat za stejně spolehlivý. Zatímco jazyk běžného života se vytvářel a ověřoval v každodenní zkušenosti po tisíce generací, filosofický jazyk je daleko mladší a méně ověřený. Půvab řecké filosofie spočívá mimo jiné v tom, že svůj filosofický jazyk vytvářela s použitím pojmů každodenního života. Jejich význam se však liší od autora k autorovi, od díla k dílu. Česká terminologie je podobně neustálená. To znamená, že si musíme vyjasňovat i rekonstruovat, co který autor každým termínem označuje. A termíny nejsou samozřejmé, mají provizorní charakter.

A dále – a to je užitečné pro naši diskusi – měli bychom očekávat, že pojmy, třeba v aristotelské metafyzice, mohou skrývat neznámé významové hlubiny. Touto poznámkou nechci zpochybnit důkaz pravdy. Jiří Fuchs jej pečlivě propracovává s využitím logických pojmů a postupů, které vyjadřují pravidla smysluplného užívání jazyka běžného života a nejsou důvody o nich pochybovat. Chci pouze upozornit, že i metafyzika má empirický základ, prostřednictvím jazyka vychází z životní zkušenosti mnoha generací. Rozdíl mezi Váchovým „nepochybným faktem“ a Fuchsovým metafyzickým apodiktickým poznáním je zásadní, ale nikoliv absolutní.

Ad 2): Naše spory o evoluci demonstrují druhou potíž. Jiří Fuchs a Jan Horník jsou přesvědčeni, že z hlediska metafyziky je nepřijatelné, aby substance (např. druh) vznikla z druhé a reálně vznikala třeba po miliony let. Proč? Pohybujeme se zde ve světě Aristotelovy fyziky – ve světě změny. Jde o druhou substanci – druhovou esenci první substance. Nejspíše ji ani dokonale neznáme. Proč by nemohla mít potenci změnit se v jinou? Viry mutují. Jsou to substance?

Meze dialektiky a racionality a veřejný prostor

Omezující je i jednostranná závislost na platónském dialektickém způsobu filosofické argumentace, která omezuje gnozeologii. Dialektická cesta dokazování pravdy vede polemiku s fiktivním oponentem. Takto nepochybně můžeme prokázat pravdivost či falešnost jednoho tvrzení a postupně celé jejich série, ale nezajistí nám to relevantnost strukturovaného souboru tvrzení (tj. vědecké teorie, modelu) pro pochopení určitého reálného jevu. Aristotelés pracoval jinak, sbíral a zobecňoval empirická data, jeho metodologie je však méně explicitní. Dobře si byl vědom nedokonalosti našeho poznání i skutečnosti, že pravdivému obrazu světa se přibližujeme postupně.

Pro lidskou životní praxi potřebujeme jak metafyzickou jistotu pravdy, tak i dobré – pravdivé pracovní modely úseků reality. Pro ně je empirie nezbytná, stejně jako metoda či metody, jak ze zkušeností vytvořit model, jak vymyslet, formulovat pravdivá tvrzení a jejich smysluplné soubory. Máme k tomu zkušeností ověřené heuristické postupy i vědecké metodologie vytváření modelů, které tyto metody zobecňují, kultivují a dále na nich staví. Pravda stále znamená korespondenci poznání, myšlení (intellectus) se skutečností. Ale forma intellectu je nyní širší než kategorický soud a vztah korespondence má více hodnot nežPLNÁ (pravda) a ŽÁDNÁ (shoda). Ověření pravdivosti se musí opírat o řetěz: skutečnost – fakt – model. Tedy o empirické ověřování, nejen o logickou správnost postupu tvorby modelu.

Stejně jako u jazyka nevystihuje žádný model modelovaný úsek reality plně. Pro vědecké myšlení druhé poloviny 20. století jsou toto samozřejmosti (Marx, Freud, Darwin si však meze platnosti svých teorií neuvědomovali), a proto se filosofie skepticizmu nebo relativizmu u vědců snadno ujímají. Realistická filosofie musí tyto dva významy pojmu pravda rozlišit a vzít v úvahu. Spory mezi relativizmem a skepticizmem na straně jedné a kritickým realizmem na straně druhé možná představují v určité míře nedorozumění o předmětu sporu. O jakou pravdu či pravdu čeho nám jde? O pravdu kategorického tvrzení na straně jedné, nebo o pravdu modelu, vědecké teorie či filosofického systému na straně druhé?

Další omezení spatřuji v přesvědčení, obvykle pouze implicitním, že filosofie sama o sobě bez empirického zkoumání dává spolehlivé odpovědi na otázky o jevové realitě světa. Podle mého názoru je takové přesvědčení mylné a vskutku nebezpečné, je zdrojem dogmatizmů různého druhu. Vyznavači jediné správné vědecké filosofie nebo ideologie mají jednoduchou a obvykle chybnou odpověď na každý praktický problém. Pokud realita nehraje, tím hůře pro ni.

Také je důležité brát v úvahu meze lidské racionality. Na individuální úrovni tyto meze odhalila a popsala hlubinná psychologie Freuda a navazujících škol (příklad: míra tolerance nejistoty je hlubinný osobní rys). Na skupinové úrovni v souvislosti se skupinovými zájmy je zkoumal Marx a navazující sociologové zabývající se poznáním a ideologiemi. (Slepota hlavního proudu ekonomie v posledním desetiletí vůči signálům nadcházející krize představuje dramatický příklad omamující moci ideologie.) Tyto meze neznamenají, že předpoklad racionality musíme opustit. Znamenají však, že platí plně pouze jako ideál, k němuž máme naději se blížit ve veřejném prostoru, v otevřené diskusi vedené v dobré víře. (Ostatně totéž platí pro politiku. Masaryk to vyjadřoval známým heslem: fungující „demokracie je diskuse“. Zároveň je nezbytné pečovat o mocenské podmínky, za nichž je svobodná diskuse dlouhodobě možná.) Z existence mezí racionality vyplývá pro filosofii imperativ udržovat kontakt se světem empirie a vidět v názorové pluralitě přednost a umět ji využít k vlastnímu obohacení.

Dokud se s těmito omezeními fuchsovská metafyzika nevyrovná, má malou inspirativní sílu (ve výše uvedeném smyslu). Kromě toho nevede své zastánce k objektivnímu (sine ira et studio) zkoumání skutečnosti, neboť vztah k jevové realitě je mimo její zájem. Úroveň některých politologických příspěvků v Distanci to prozrazuje. Občas si v našich seminářích ulevujeme ironickou poznámkou nad filosofickými bludy současných teologů, přírodovědců publicistů nebo publicistů z oboru společenských věd. Bludy mohou být nepochybně inspirovány napodobováním módních myšlenkových trendů, neboť napodobování je silná lidská potřeba. René Girard o ní rozpracoval celou „mimetickou teorii“, která popisuje další překážku lidské racionalitě. Ale měli bychom mít na paměti, že filosofické bloudění může být výrazem potřeby hledat lepší filosofii a metafyziku, lépe vyhovující vědeckému vidění reality. A kdo jiný něco takového učiní, když ne Academia Bohemica a skupina okolo Distance?

Mimochodem, Girard pracuje zcela samozřejmě s evolucí a bojem o přežití lidských skupin ohrožených především jejich vnitřním napětím. S tím souvisí jeho teorie obětního beránka, která se nabízí i jako možné vysvětlení holocaustu. Obětí beránka, byť nevinného, se uvolní vnitřní svár a nastolí soulad.7 Vysvětluje to, proč tradiční průmyslové i politické elity podporovaly Hitlera. Vnímaly společenské napětí po prohrané válce a nebezpečí chaosu, stupňované bídou a příkladem revoluce v Rusku. Doufaly – oprávněně, jak se ukázalo – že Hitler najde jinou oběť, než je samé.

V. Pokračování diskuse

Následující poznámky vycházejí z další diskuse o evoluční hypotéze na Fuchsově semináři. Doplňují předcházející text a pokoušejí se vystopovat zdroj názorových rozdílů na evoluci na hlubší úrovni – v rozdílných ontologiích, ve dvojím modelovém pojetí aristotelské metafyziky. Domnívám se, že zastávám „umírněně nominalistické (konceptualistické)“ pojetí, kdežto pojetí mých diskusních oponentů se blíží „neoplatónskému“. Toto dvojí pojetí vede ke dvěma různým modelům generační posloupnosti jedinců (viz diagramy níže). Neoplatónský model přitom nepřipouští vznik nového druhu z již existujícího (druhovou změnu), zatímco konceptualistický model ji považuje za možnou. Především je však nutné upřesnit uvažované pojetí evoluce.

Evoluční hypotéza – „moderní syntéza“

Zde uvažovaná verze evoluční hypotézy se ustálila v třicátých a čtyřicátých letech 19. století syntézou mendelovské genetiky s hypotézou pozvolné darwinovské evoluce. Je užitečné si ji představit na třech úrovních (mikro – genetické vybavení jedince, mezzo – jedinec a jeho potomek, makro – skupina jedinců, druh žijící ve svém prostředí, ve své níke) a ve dvou časových rozměrech (generace oproti velmi dlouhému období, např. tisíce generací).

Na mikroúrovni se genetické vybavení jedince, jeho individuální genotyp, skládá z charakteristické soustavy genů. Jedinci téhož druhu se vyznačují stejným základním druhovým genotypem, v jehož rámci má každý jedinec své osobité odlišnosti. Na obecnější úrovni je možné genotypy chápat jako charakteristikou informaci, esenciální pro jednotlivce a jeho druh. Tato informace je daná při vzniku či zrodu a zajišťuje stabilní identitu jedince a jeho druhu. Spor o evoluci je sporem, zda je druhová informace stálá i v dlouhém období.

Rozmanitost individuálních genotypů v rámci téhož druhu představuje důležitou druhovou charakteristiku, neboť větší rozmanitost genotypů produkuje větší rozmanitost potomků a umožňuje pružnější genetické přizpůsobování druhu vůči měnícímu se prostředí. Pro evoluční hypotézu je důležité, že genotyp potomka se vždy do určité míry liší od genotypů rodičů, ať již v důsledku genetického míšení rodičovských genových vybavení, nebo v důsledku nedokonalého předání genové informace z rodiče na potomka.

Na mezzoúrovni vyrůstá jedinec z individuálního genotypu pod vlivem životního prostředí. Jeho povrchové jevové, pozorovatelné znaky shrnujeme názvem fenotyp. Ten pak v daném prostředí buď přežívá, prosperuje a plodí potomky, anebo zahyne bez potomstva. To tvoří základ mechanizmu přírodní selekce, který nastoluje rovnováhu mezi relativně větším počtem narozených jedinců a nosností níky. Selekce vybírá jedince lépe přizpůsobené prostředí (jež také podléhá změně) a postupně tak mění charakteristiky druhu.

Na mikroúrovni sledujeme vývoj druhu (skupiny jedinců, kteří se mohou křížit a plodit nadále plodné potomky) v dlouhodobé dynamické rovnováze s životní níkou. Spor o evoluci je sporem o to, zda dlouhodobý reprodukčně izolovaný vývoj druhu ve specifické níce může vést ke vzniku nového druhu.

Dvojí pojetí aristotelské metafyziky

1) Neoplatónské. Substance a jejich esence jsou neměnné a věčné – jsou to platónské ideje. První (individuální) a druhá (druhová) substance (S I a S II) existují ante rem – před konkrétními věcmi. S II je substance s neměnnou esencí právě tak jako S I, a to i v dlouhém časovém období, v tom smyslu, že jedinci určitého druhu mohou plodit pouze jedince téhož druhu. Tato teze platí i pro jevovou realitu: neměnný „ONTO-druh“ vymezuje a ukazuje svou jevovou formu v jevovém druhu. Ty jsou dány naší běžnou pojmovou soustavou, jako pes, kočka, lev, myš atd.

„Realita“ jsou především tyto hlubinné entity, jevová realita je až druhotná. Řada jevů, např. nedokonalý přenos druhové informace z rodiče na potomka, je mimo rozlišovací schopnost modelu.

2) Umírněně nominalistické (konceptualistické).8 V konceptualistickém pojetí ontologie substance a esence existují post remin re. Jsou to abstrakce, které mají reálnou vypovídací hodnotu o hlubinné struktuře reality.

Podle mé představy je jazyk a pojmová soustava výsledkem evoluce, o níž ovšem Abelard a středověcí nominalisté neměli potuchy. Lidský jazyk navazuje na předlidské komunikační zvukové signály, zdokonalované v neustálém užívání po desetitisíce let. V tomto užívání a praktickém životním ověřování lidé vystihli a do jazyka promítli hlubinné struktury reality, tak, jak s nimi přišli do styku. Jazyk je tedy výtvorem člověka a jeho obrovským kulturním bohatstvím. (V Genezi Bůh nechává člověka pojmenovat Bohem stvořené tvory a tak (do)tvořit jazyk.)

Konceptualisté si uvědomují, že hlubinné pojmy nevyjadřují realitu plně, že jejich soustava je „děravá“. V důsledku velké abstrakce (hloubky ponoru do hlubinné struktury) zůstává řada jevů a dějů mimo jejich rozlišovací schopnost i v tomto pojetí.

Z gnozeologického hlediska je jevová realita prvotní – naše poznávání světa s ní začínalo. Konceptualisté jsou proto připraveni přezkoumat hlubinné pojmy, pokud se v jevové realitě objeví nové nebo dosud neznámé jevy.

Reálné substance a jejich esence nemusejí být nutně všechny neměnné a věčné. Postačí, pokud se mění tak pomalu, že lidská historie jejich změnu nezaznamená – asi tak, jako když se podíváme na noční oblohu, nevidíme, že se otáčí. Když Aristotelés pozoroval přírodní druhy, viděl je nutně jako neměnné, v souladu s ideami svého učitele. Jazyk a logika pojmovou stabilitu vyžadují. Také on rozlišoval druhy v souladu s běžným jazykem a i my stále pod pojmem „druh“ vidíme pojmově jasně rozlišitelné známé druhy. Ve schématu evolučního modelu (níže) a konceptualistickém metafyzickém modelu pod ním proto používám termín „mezidruh“, abych doplnil mezeru v pojmové soustavě a naznačil postupnost vzniku nového pojmově odlišitelného „druhu“.

Variantní schémata evolučního modelu

Poznámka: neexistuje jistota, že druhová genetická informace bude při zrodu nového jedince předána dokonale. To však ještě nedokazuje pravdivost evoluční představy o vzniku nového druhu. Ukazuje však její možnost.

Spor o tuto možnost se na empirické úrovni soustřeďuje na otázku, zda při mezigeneračním přenosu genové informace může dojít k takovým „chybám“, které postupně v izolované níce vytvoří nový druh, nebo zda jsou chyby tohoto druhu buď apriorně nemožné, nebo vedou nutně ke zrodu neživotného jedince, např. v důsledku vzájemné neslučitelnosti určitých genových variant.

Na metafyzické, hlubinné úrovni je to otázka, zda v dané generační posloupnosti může druhová substance S II postupně zanikat a jiná postupně vznikat. Tedy zda podobně, jako když například v duze postupně přecházíme od žluté k červené přes nerozlišitelné odstíny oranžové.

Uvažujme realitu v celku, evoluční model na mikroúrovni a dvě varianty metafyzického modelu téže problematiky, neoplatónský a konceptualistický.

REALITA: Snažíme se jí rozumět pomocí pojmové soustavy, teorií, schémat, modelů. Náš spor je o pravdivé/nejvýstižnější vyjádření, o odpověď na otázku po vývoji a vzniku druhů.

EVOLUČNÍ MODEL na mikroúrovni (genotypů)

Poznámka: Hranice „jevového druhu“ jsou vymezeny možností meziplození – schopností dvou jedinců opačného pohlaví zplodit dále plodící jedince. Pokud ano, patří oba do téhož druhu.

METAFYZICKÝ MODEL (neoplatónské pojetí) (S I a S II značí první a druhou substanci)

METAFYZICKÝ MODEL v konceptualistickém pojetí

Další poznámky

Definice druhu. Začnu od tvrzení Jana Horníka (uvedeného v diskusi), že definice druhu je filosofická záležitost. Souhlasím, ale dodávám, že je to právě tak biologická záležitost a především záležitost běžného předvědeckého a předfilosofického jazyka. Každý chápeme, že jsou různé živočišné druhy a zhruba víme, co se tím myslí. Filosofie pak tento pojem zpřesňuje, hovoří o individuu jako o substanci a – s pomocí abstrakce – o druhu jako druhé substanci. Pojem substance technicky propracovává s pomocí dalších pojmů jako esence, inseita atd.

Mám skutečnou úctu k této technické preciznosti a cením si toho, že jsem se již hezkou řadu let na seminářích Jiřího Fuchse mohl něco o jejích nástrojích doslechnout. Filosofie rozlišuje individuální esenci a esenciální atributy od akcidentů. Individuální i druhová esence musejí mít svou stabilitu, nemohou se měnit. Zákon identity je jasný. Může metafyzika říci více o konkrétních druzích, o jejich esencích? Na našich pondělcích jsme mluvili o přirozenosti člověka.

Podobně biologie zpřesňuje pojem druhu v empirickém směru, na základě empirických dat a zobecňujících závěrů z nich. Pro druh považuje za určující možnost křížení (meziplození – interbreeding), což dále upřesňuje tak, aby se definice neodchýlila od obvyklého běžného pojetí. Podle Wikipedie se druhem rozumí „soubor populací s jedinečným vývojovým původem a historií, tvořený navzájem si podobnými jedinci, kteří se (v přírodě) mezi sebou mohou plodně křížit a jsou reprodukčně izolováni od jiných podobných skupin“. Např. vlk a pes se obvykle považují za různé druhy, ač je možné vzájemné křížení s následně plodícím potomstvem.

Pojetí druhu v běžném jazyce bych považoval za základ, který další discipliny doplňují a precizují svými postupy. Je nesporně chybou, že biologie vesměs neví o filosofickém metafyzickém pojetí a stejně tak je chybou, pokud metafyzika ztrácí kontakt s biologií a její empirií. Nelze však očekávat, že biologové nastudují náročné technické postupy metafyziky, zvláště pokud se metafyzika (v neoplatónském pojetí) omezuje na úvahy na hlubinné úrovni a jevovou úroveň opomíjí. Východisko, které navrhuji, je pokusit se kriticky filosoficky podívat na biologický pojem druhu a hledat, zda a do jaké míry lze biologické pojmy přiřadit filosofickým a naopak, případně konkrétně říci, kde je biologický druh v souladu s metafyzickými principy a kde se proti nim prohřešuje.

Genotyp – jádro substance. Klíč vidím v pojmu genotyp (vrozené genetické vybavení). Genotyp jedince není akcident, je toesenciální atribut, udržuje nezbytnou stabilitu a identitu substance – individua. Individuum odpovídá fenotypu (což je ztělesnění genotypu do pozorovatelných znaků organizmu, individuální varianta fyzické realizace genotypu).

Druhový genotyp – představuje zobecněné individuální genotypy, společné rysy individuálních genotypů uvnitř druhu – je nositelem (základem) esenciálních druhových mohutností, a pokud je bezchybně předáván z jedné generace na druhou, znamená záruku stability druhu.

Klíčová otázka

Smyslem předchozího textu je dovést náš spor o evoluci k jasně formulované otázcezda jedinec druhu X může s určitou, byť nepatrnou, ale nenulovou pravděpodobností plodit potomka (jiného) (mezi)druhu X‘Pokud ano, je evoluce možná (nikoliv prokázaná), neboť pokud se změní esenciální atribut, může vzniknout nový druh. Znamená to, že v neměnné potenci druhu je zplodit (přes sérii mezidruhů) jiný druh; časový rozměr změny je akcidentální, řekněme od tisíce generací výše.

Závěrem

Jsem si vědom, že můj pokus nalézt bod spojující biologii s metafyzikou může být mylný, je však nutné jej nalézt, chce-li metafyzika říci něco smysluplného o evoluci. Nestačí odsoudit biology za to, že neznají a nepoužívají metafyziku a že již jen proto je teorie evoluce mylná. Je třeba ukázat konkrétně v čem a jak. Distance se věnuje politologii, autoři si tedy zřejmě museli spojit svou metafyzickou průpravu s politickou empirií. Totéž je třeba udělat s vědou o životě.

Poznámky:

  1. Jan HORNÍK, Proč holocaust – Hitlerova vědecká mesianistická vražda, Rybka Publishers, Praha 2009.
  2. Kalifornská organizace „Reasons to Belive“ (RTB, „Důvody věřit“ www.reasons.org), založená v roce 1986, propracovává empiricky testovatelný kreacionistický model. Dokud takový model neexistuje, podle rozhodnutí soudu nezbývá než učit v amerických státních školách pouze evoluční hypotézu. Předseda RTB Hugh Ross a jeho spolupracovník Fazale Rana již vydali šest svých knih. RTB vydává elektronický oběžník a další periodika.
  3. Srov. Jiří FUCHS, Filosofie – 7. Předpoklady nerelativizované etiky, Krystal OP, Praha 2007, s. 38.
  4. Kompendium sociální nauky církve v čl. 335 naznačuje rámcový směr potřebných reforem: „hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka“, kde „hospodářská svoboda (je) vázána pevným právním řádem, který by ji dával do služeb plné lidské svobody“. Karmelitánské nakladatelství 2008.
  5. G. DELEUZE, F. GUATTARI, Co je filosofie?, OIKOYMENH, Praha 2001.
  6. Jiří FUCHS, Filosofie – 7. Předpoklady nerelativizované etiky, Krystal OP, Praha 2007, s. 73.
  7. R. GIRARD, O původu kultury, CDK, Brno 2008, s. 66.
  8. Při hledání odkazů jsem zjistil, že můj „umírněný nominalizmus“ je blízký „konceptualizmu“ Petra Abelarda (kolem 1100), ale s tou odlišností, že já vidím vznik pojmové soustavy jako evoluční proces. Jiný zdroj však Abelardovu pozici označuje za „umírněný realizmus“.

Odkazy pro použité definice:

  • Josef de Vries, Základní pojmy scholastiky, 1983, Rezek (překlad 1998).
  • Josef Šmajs, Filosofie – obrat k zemi, Galileo, Academia 2008.

Odkazy ohledně Darwinovy inspirace:

  • Třídílný film BBC v pořadu Zázračná planeta, který byl vysílán na ČT2 v červnu po tři následující pátky, který ukazuje ostrovy Galapágy a jejich podivuhodné zvířecí obyvatele.