Ročník 2009‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Bůh existuje, to dá rozum

Roman Joch

Požitek z knihy Křesťanství a ateismus úplně jinak zažije každý, kdo obdivuje dobré a logické myšlení. Není to náboženský traktát argumentující vírou, nýbrž filosofická disputace vedená rozumem. Dinesh D’Souza (1961) je naturalizovaný Američan indického původu; dva roky pracoval v Reaganově administrativě v Bílém domě, působil v několika think-tancích, je autorem bestsellerů. Česky už vyšel jeho životopis Ronalda Reagana.

D’Souza polemizuje s autory jako Richard Dawkins, Sam Harris a Christopher Hitchens, což nejsou ateisté, kteří věří, že vědí, že Bůh neexistuje, a proto jsou v klidu, nýbrž zuřiví anti-teisté vedoucí proti Bohu vyhlazovací válku. D’Souza tvrdí, že lidstvo se stane v budoucnu religióznějším než v současnosti již z demografických důvodů, neboť věřící mají více potomků („Ateismus je trochu jako homosexualita – není jisté, jak zapadá do teorie přirozeného výběru.“ s. 24).

Křesťanství podle autora představuje základ západní civilizace a původce omezení státní moci, které je podmínkou všech našich svobod. Přišlo s koncepcí rovnosti lidí a důstojnosti každého člověka. Křesťanství, zvláště katolické, vždy kladlo důraz na rozum a jeho schopnost poznat pravdu o Bohu, člověku a světě. Úžasný rozmach přírodních věd stál na křesťanské teologické premise, že vesmír je racionální, neboť rozumný Bůh stvořil svět rozumně, vložil do něj rozumem poznatelné zákony, jež rozumný člověk může poznávat.

D’Souza se vrací k mýtu o Galileovi; poukazuje na fakt, že vědecká teorie vzniku vesmíru velkým třeskem implikuje Boží stvoření; pojednává o antropickém principu, podle něhož nepravděpodobnost náhodného vzniku vesmíru s parametry, jež umožňují lidský život, svědčí o inteligentním plánu kosmu, stejně jako Darwinova evoluční teorie. Uvádí rovněž, proč jsou zázraky možné, jakož i reprodukuje slavnou Pascalovu sázku, podle níž pokud nevíme, zda Bůh existuje, je racionálnější předpokládat, že existuje.

V části o etice D’Souza rozebírá údajné i skutečné zločiny křesťanů (křížové výpravy, inkvizice) a ukazuje, že počet jejich obětí byl mnohonásobně nižší než počet obětí ateistů – nacistů a komunistů. V knize reprodukuje i důkaz, proč je materialistická teorie reality rozporná, tudíž neplatná. Nejenže z pozorování materiální reality neplyne, že žádná jiná (duchovní) realita neexistuje, ale pokud by byl člověk pouze materiální bytostí, žil by ve sféře kauzality, a pak by jeho názory byly determinovány. Pak by nemohl poznat, zda jsou pravdivé, tudíž by nemohl poznávat realitu, jaká je.

Přírodovědci, kteří na základě empirických věd tvrdí, že člověk je pouze materiální bytostí, zároveň nevědomky implikují, že není důvod tomuto názoru věřit: „Jestliže mé duševní pochody určuje výhradně pohyb atomů v mozku, pak nemám důvod se domnívat, že moje názory jsou správné... a tudíž nemám důvod se domnívat, že můj mozek se skládá z atomů.“ (s. 213) Aby člověk mohl poznávat pravdu, musí být volní bytostí, tj. duchem vtěleným v hmotě. Z toho plyne existence duchovní reality nezávislé na hmotě, např. objektivního a univerzálního morálního zákona. Tento zákon totiž nelze z hmoty (přírody) odvodit, stejně jako z ní nelze odvodit kategorie „krutosti“ či „šlechetnosti“.

Ti, kdo konkrétní křesťany v dějinách obviňují ze zločinů, zároveň skládají křesťanství velkou poklonu, neboť zločiny jsou odsouzeníhodné právě i na základě křesťanských kritérií. Právě křesťanství totiž hlásá, že určité činy jsou objektivně a univerzálně špatné! Kdyby nebyly špatné objektivně a univerzálně, nebylo by co a koho odsuzovat. Ani tato norma však není odvozena z materiální reality. Tvoří tudíž součást jiné reality než hmotné, leč neméně reálné.

Když tedy rozumové argumenty proti Boží existenci neobstojí, proč ateisté na Jeho neexistenci tak zarputile trvají? Podle D’Souzy mají subjektivní pohnutku: „Většina současných ateistů se od křesťanství distancuje kvůli sexu... Když ateista složitě obhajuje, že Bůh neexistuje a tradiční morálka je iluze, nejspíš u toho myslí na své pohlavní ústrojí. Nebýt onoho jediného přikázání ‚nesesmilníš‘, byl by Západ možná stále křesťanský... Dnešní sekulární svátostí je orgasmus... Jestliže se sex vymkne ze svých starých morálních mezí, přijdou nechtěná těhotenství. Tím se dostáváme k druhé ateistické svátosti, totiž k potratu... Ateismus není primárně revoltou intelektuální, ale morální. Bůh pro ateisty není ani tak neviditelný, jako nežádoucí.“ (s. 232–234)

Vůči D’Souzově knize mám ale jednu výhradu: nekriticky přijímá Kantovu teorii poznání. Rozpor, jenž platí pro materialistickou teorii reality a její teorii lidského poznání, totiž platí i pro Kantovu teorii poznání. Podle ní realitu poznáváme zkresleně, po filtraci našimi smysly, v čemž ale také spočívá rozpor. Kant totiž považuje svou teorii poznání reality za objektivně správnou – jako kdyby on sám realitu nepoznával zkresleně. D’Souzova hlavní argumentace proti materialistickému ateismu naštěstí nezávisí na Kantovi, a tudíž jeho spoléhání se na Kanta přínosu knihy vážněji neškodí.

V závěru D’Souza popisuje ústřední zvěst křesťanství: konkrétní člověk v dějinách byl Bohočlověk. Jak to víme? Jako jediný přemohl smrt: byl zabit, ale pak vstal z mrtvých. Pět set lidí jej vidělo po jeho zmrtvýchvstání. Porazil-li však On smrt, tuto možnost otevřel i nám. Dobrá zvěst křesťanství tudíž zní: Nezoufejte, biologickou smrtí váš život nekončí, máte možnost vstoupit do života věčného, v němž vás přivítá On! Dokazovat toto tvrzení už nepředstavuje D’Souzovu ambici. Rozumem jej ani nemůže dokázat. Autor „jen“ objasňuje, co rozumem objasnit lze, totiž že křesťanství je rozumné. Eventuální poslední krok – akt víry – již spočívá na každém zvlášť.

(Dinesh D’Souza, Křesťanství a ateismus úplně jinak, Ideál, Praha 2009.)