Ročník 2009‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Důkaz pravdy a nejistá paměť

Jiří Fuchs

V předminulém čísle Distance 4/11 zformuloval Vlastimil Vohánka noetický problém diskurzivity, který obsahuje pochybnost o možnosti samotného dokazování. Taková pochybnost implikuje pochybování o možnosti teoretického poznání – a tím i o možnostech lidského poznání vůbec. Jestliže totiž tyto možnosti poznání teoreticky neprověříme, necháváme celé lidské poznání napospas permanentní hlubinné skepsi. A jak jinak bychom mohli kriticky ověřit základy poznání než důkazem? Pochybnost o možnosti dokazování je tedy jedním z nástrojů radikální skepse, v níž se zpochybňuje jistota a korespondenčně chápaná pravda lidského myšlení; ta pravda, kterou neprominutelně užívají i její oponenti.

Pochybnost o důkazech vychází ze skutečnosti, že evidence závěru je dána evidencí premis, které ale často nejsme schopni myslet v jejich evidenci naráz, simultánně. Myslíme je totiž diskursivně, a tedy postupně, zatímco k objektivní evidenci závěru by prý byla potřebná aktuální evidence všech premis. (Vohánka nachází tento předpoklad u Aristotela.) Kdybychom se v této evidenční nouzi odvolávali na paměť a poukazovali přitom na fakt, že jsme už některé premisy dříve prověřili, utíkali bychom se prý k velice nespolehlivému svědkovi; paměť přece často selhává.

Kolega Vohánka tuto dílčí pochybnost postupně radikalizuje. S odvoláním na Locka připomíná, že uvedená pochybnost otřásá samotnými základy lidského poznání a zdůrazňuje, že ve hře je samotné diskurzivní poznání a evidentní jistota. To je standardní karteziánský přechod k obecné skepsi: když zdroj poznání někdy selhává, jak můžeme vědět, že neselhává vždycky? Univerzalizací se stává takto zaměřená pochybnost noeticky relevantní. Potřeba kritického stabilizování kognitivní funkce paměti je tedy v souvislosti s uvedenou pochybností dána předpokladem simultánní evidence všech premis důkazu.

Ještě než se budeme zabývat problémem nastoleným Vohánkou, podívejme se na samotný „aristotelský“ předpoklad, ze kterého problém vznikl. Zdá se totiž, že z něj pochází víc, než jen pochybnost o důkazovém poznání. V její intenci (omezená evidenční kapacita, nejistá paměť) můžeme rovnou vyvozovat popření možnosti teoretického poznání – a sice v oblasti mimonoetických zkoumání. Je-li totiž k evidenci závěru skutečně nezbytné, aby byla aktualizována evidence všech jeho premis, pak zřejmě ještě nikdo nikdy na vědecko-kritické úrovni v mimonoetickém tématu nic nedokázal. Proč?

Každá premisa důkazu, který se netýká základů poznání, stojí právě na těchto základech. Dokazující se tu pravidelně spoléhají na jejich přímou evidenci. Ale z noetiky víme, že taková bezprostřední evidence neznamená v kritickém myšlení poslední slovo. Lze ji legitimně zpochybnit, a proto musí být také kriticky prověřována.

Není-li takové ověření základů poznání možné, pak veškeré dokazování stojí na pouhé víře v jejich nosnost. Rub takového noetického fideizmu však představuje totální skepse. Základy poznání, kterým lze jen věřit, jsou totiž trvale pochybné. Vždy můžeme oprávněně tvrdit, že by mohly být zcela nespolehlivé, neboť jejich spolehlivost neznáme; jen v ni věříme. Za takové situace se v našem myšlení můžeme rozloučit s hodnotou dokazování. Ani pravděpodobné důkazy zde nemají šanci. Jakákoli kritéria určování pravděpodobnosti jsou totiž pochybná. Všem jejich antitezím náleží padesátiprocentní platnost – stejně jako samotným kritériím; nic víc, ale ani nic méně.

Ve stejném postavení jako noetický fideista se tedy ocitá i ten, kdo zatěžuje veškeré mimonoetické dokazování nárokem na aktuální objektivizovanou evidenci všech premis důkazu. I přímo zřejmé premisy mimonoetického dokazování totiž zůstávají samy o sobě ještě šerosvitné. K úplnému projasnění by ale potřebovaly kriticky získanou objektivní evidenci základů poznání. To je však příliš velká porce pro toho, kdo dokazuje cokoli mimo základy poznání.

Každý takto dokazující, počínaje ontologem přes matematika až třeba po biologa či historika, totiž při svém dokazování věří, že základy poznání fungují. Při svém speciálním dokazování zřejmě ve vědomí neaktualizuje jejich objektivní evidenci; většinou to ani neumí. Jak by si tedy mohl nárokovat evidenci svých závěrů, platí-li uvedený předpoklad (v kontextu sledované pochybnosti), že evidence závěrů vyžaduje zpřítomnění objektivní, kriticky získané evidence všech premis?

Kolik důkazů v nikoli noetických problémech sestrojil např. Aristotelés? A pak by je pohřbil neuváženým nárokem na aktualizovanou evidenci všech premis. A aby toho nebylo málo, vědecký debakl ještě vylepší vděčně citovaným výrokem o tom, že axiomy myšlení dokazují jen diletanti.

Platí-li tedy „aristotelský“ předpoklad, nejsou (aspoň v intenci sledované pochybnosti o důkazovém poznání) žádné mimonoetické důkazy možné, neboť požadované spoluzpřítomnění noetické evidence základů poznání v nich zřejmě nelze provést. Anebo snad někdo takovou evidenční kapacitu má? Teoreticky něco takového asi vyloučit nemůžeme, ale tím už bychom se dostali mimo intenci sledované pochybnosti – k jejím předpokladům. Pochybnost předpokládá, že takový rozsah aktualizované evidence nemáme.

Prakticky se tedy můžeme s jistým nepřehlédnutelným politikem ptát: „pánové, kdo na to má“, aby aktuálně myslel filosofickou evidenci základů a k tomu zároveň i evidenci premis svých mimonoetických závěrů?

Když uvážíme akademický konsenzus napříč filosofickými směry i vědními obory o nedokazatelnosti prvních principů a základních hodnot lidského myšlení, požadavek aktuální, kriticky získané evidence všech předpokladů důkazu znamená, že vědecko-kritické myšlení vůbec nemůžeme uskutečnit. Znamená to, že se např. matematici se svým zkracováním důkazů namáhají v podstatě zbytečně.

Kdo tedy operuje aristotelským předpokladem simultánní evidence premis, z něhož vychází pochybnost prezentovaná Vohánkou, měl by všechny dokazující, kteří nejsou schopni ke svým ne-noetickým důkazům připojit kriticky získanou, noetickou evidenci základů poznání, obvinit z mystifikace – z pyšného sebeklamu i klamání druhých.

Ptejme se nyní, jak se to má s možností noetického dokazování pravdy a principů myšlení. K tomuto problému vposledku předkládaná pochybnost míří. Dokáže noetický důkaz hodnot myšlení vyhovět náročnému požadavku simultánní evidence premis? A jestliže ne, znamená to skutečně, jak naznačuje Vohánka, že žádné skutečné diskurzivní poznání nemáme, a že se můžeme rozloučit s evidentními jistotami apodiktického poznání?

Komplexní proces dokazování pravdy, který ve svých textech předkládám, obsahuje dvě hlavní části. První spočívá ve vyvracení obecné skepse sporem, v ověření principu sporu právě užitého ve vyvracení a v prokázání, že falzifikace obecné skeptické antiteze skutečně implikuje pravdu teze o realizaci korespondenční pravdy v lidském myšlení.

Tento důkazní proces povyšuje tezi o pravdě jako hodnotě myšlení na úroveň apodiktického, nevývratného, objektivně jistého poznání. Druhá část mimo jiné obsahuje kritickou konfrontaci s námitkami, které zpochybňují, že je toto vyvracení radikální skepse důkazem.

Jde tedy v podstatě o dva závěry: 1) pravda je hodnotou lidského myšlení; 2) proces, který činí tento závěr apodikticky jistým, je skutečně důkazem.

Uvažujme nejprve druhý závěr. Důkaz o tom, že vyvracení obecného skeptika je skutečným důkazem, přitom nespočívá ani tak ve vyvracení standardních námitek (kruh, regres či třeba pochybná paměť), nýbrž spíše v obecném úsudku: všechny pochybnosti o tom, že vyvracení skeptika je důkaz, vyúsťují nevyhnutelně v tezi o principiální nedokazatelnosti pravdy. Tím ovšem vracejí do hry radikální skepsi – nikoli jen metodickou, ale i věcnou, rezultační. Je-li totiž pravda nedokazatelná, pak musíme racionálně připustit, že skeptická antiteze „žádný soud není pravdivý“ musí být vždy uznána jako možná pravdivá, smysluplná; tím je ovšem univerzální skepse petrifikována. Taková skepse se však ukázala být nemožnou. Neboť nutně předpokládá možnou pravdivost obecné skeptické antiteze, zatímco ta ve skutečnosti pravdivá být nemůže, protože se vyvrací.

Zobecněná pochybnost o důkazech tedy obsahuje i přesvědčení o tom, že tvrzení „pravda je nedokazatelná“ může být pravdivé, což mnohým skeptikům uniká. Jak jsme však právě viděli, implikuje toto tvrzení definitivní přesvědčení, že antiteze radikálního skeptika (žádný kategorický soud není pravdivý) může být pravdivá, takže implikuje omyl. Proto je tvrzení nedokazatelnosti pravdy mylné.

Tuto jednoduchou falzifikaci obecných tvrzení o principiální nedokazatelnosti pravdy jako hodnoty myšlení mohu nyní prezentovat jako jednu část důkazu o tom, že vyvracení skeptika sporem je důkazem, přičemž mám aktuální evidenci všech jejích kroků. Druhá část důkazu spočívá v nahlédnutí, že vyvracení obecného skeptika splňuje filosofickou definici důkazu. I v této části mám aktuální evidenci všech příslušných premis. Troufám si tvrdit, že mám dokonce aktuální evidenci v rámci obou částí důkazu. Nepotřebuji se v něm tedy uvedeným způsobem odvolávat na paměť. Důkaz, že vyvracení skeptika je důkazem, tím uniká námitce „nejisté paměti“.

Podobně mohu předkládat i vyvracení skepse jako důkaz, v němž umím myslet naráz všechny jeho kroky jako evidentní. Opět zde nepotřebuji křísit evidenci pamětí. Bylo by nyní na oponentovi, aby dokázal, že to není možné. Pokud to nesvede, je jeho obecná pochybnost o důkazech mimoběžná.

Jak chce ale oponent prokazovat, že si zde simultánní evidenci jen namlouvám? Vyvracení obecného skeptika je dáno poznáním obsahového rozpadu příslušných antitezí, což lze myslet v jedné formuli naráz: ve všech aspektech radikální negace nutných prvků poznání dochází k autodestrukci lidského negativisty; mimolidský také nemá šanci. K tomu lze přidat i nutnost a dvojčlennost pravdivostní hodnoty kategorického soudu, jakožto bezprostředně vyplývající z jeho esence. Také nic, co by se nedalo po dokonalém argumentačním zvládnutí a patřičném soustředění myslet jako evidentní najednou. Totéž platí i o jednoduchém podřazení vyvracení pod jasnou definici důkazu a o výše uvedené jednoduché konkluzi v modu tollens, kde nedokazatelnost implikuje totální skepsi.

Oponent, který obecně zpochybňuje možnost dokazování nezbytným odvoláním se na paměť, tedy stojí před nepříjemným problémem. Musí obecně, na specifické úrovni, vyměřit evidenční kapacitu lidského myšlení. Musí určit hranici, za kterou už žádný člověk není schopen myslet aktuální evidence naráz. A toto nesnadné určování bude muset dokázat metafyzicky. Žádná intuice, introspekce či zkušenost tu stačit nebude. Krom toho musí oponent dokázat, že důkaz spolehlivosti poznání už se nachází za touto hranicí, a tudíž je nutně (uvedeným způsobem) odkázán na paměť.

Jestliže toto oponent nesvede, míjí se jeho pochybnost operující nespolehlivou pamětí účinkem. Přitom samozřejmě vzniká otázka, jestli v takovém povinném dokazování nebude oponent sám odkázán na nespolehlivou paměť. Aby se vyhnul vlastní námitce, musí v tomto dokazování sám splnit „aristotelský“ předpoklad simultánní evidence všech premis. Tento rozsah evidenční kapacity, který si přitom sám dopřeje, pak nebude smět ve svém dokazování obecného limitu evidenční kapacity popírat; jinak by se vyvracel. Vskutku nezáviděníhodná situace.

Když tedy Vohánka připomíná, že ve svém řešení problému obecné skepse vynechávám specifický problém paměti, pak si troufám tvrdit, že onu specifickou oporu paměti ve svém dokazování nepotřebuji. Důkazní břemeno v tomto ohledu přenechávám Vohánkovi.

Podívejme se teď na „paměťovou pochybnost“ o důkazech s noetickou erudicí a celostně. Námitka „nejisté paměti“ hraje ve službách radikální skepse roli v obou hlavních částech důkazu pravdy. V první části, tj. ve vyvracení skepse, je námitka situována na obecné úrovni povinných složek teoretického poznání. Paměť je totiž v námitce chápána jako nutná pro dokazování, bez něhož se teoretické poznání neobejde. V tomto postavení nutné součásti poznání se paměť podobá např. objektivním obecninám či principu sporu. Námitka „nejisté paměti“ tím otevírá problém, který je srovnatelný s problémem, jejž otevírají námitky proti objektivitě obecnin či proti platnosti principu sporu. Je i řešení těchto srovnatelných problémů stejné?

Nominalistický oponent objektivity obecnin se vyvrací, protože v námitce popíranou objektivitu obecnin sám nutně užívá. Oponent všech důkazů z důvodu nejisté paměti však v námitce rovněž předpokládá důkaz. Jaký? Musí dokázat platnost „aristotelského“ předpokladu o simultánní evidenci premis jako podmínce evidence závěru; tento předpoklad však vůbec není zřejmý. Proto se oponent dokazování vyvrací stejně jako nominalista.

Vzhledem k obecně špatnému stavu noetiky je v této souvislosti více než vhodné upozornit na adekvátní metodu noetického zkoumání hodnoty myšlení. Jestliže se nějaké speciální zkoumání logických či psychologických aspektů poznání začne stáčet k výpovědím o noetických hodnotách myšlení, je třeba jej hned zastavit a předřadit mu autentické noetické myšlení, které svou povahou lidské poznání vyhodnocuje.

Kvalifikované noetické myšlení se od počátku řídí principem autoreflexe, kdy si zkoumající uvědomuje, že je také ve hře, že se tedy každý jeho závěr o hodnotách poznání týká i samotného zkoumání, které noetik právě koná. Tato autoreflexivní bdělost představuje povinný prvek noetických výzkumů a nutí noeticky angažované filosofy, aby kontrolovali soulad rýsujícího se vyhodnocování lidského myšlení s vlastními předpoklady.

Dějiny filosofie jsou přeplněny odstrašujícími příklady, v nichž se filosofové nadchli pro nějaké své „objevy“ o dílčích částech či strukturních prvcích myšlení, aby z nich, zaslepeni zdáním jejich (i své?) důležitosti, učinili výkladové principy celého myšlení. V této fascinaci posléze rozhodli i o pravdě a o podmínkách její realizace v lidském myšlení. A poněvadž tak obvykle činili se zvýšeným vědomím vlastní kritičnosti, jsou jejich noetické závěry z ne-noetických premis vesměs negativní, a tudíž rozporné. To je úděl koryfejů novověké teorie poznání. Tito nadmíru respektovaní myslitelé se tedy triviálně vyvracejí a v důsledku špatně zvolené metody o tom ani nevědí.

Také „paměťová námitka“ je myšlena z hlediska falešné metody, v níž se bez noetického rozmyslu rozhoduje noetický problém. Proto podléhá i právě naznačené metodické kritice.

„Paměťová námitka“ však hraje roli ještě v druhé části noetického dokazování pravdy. Zde se ocitá v řadě námitek, které poukazují na skutečnost, že rozum sám se nezdůvodní, že tedy pravdu nelze dokázat, protože by se takové dokazování diskvalifikovalo kruhem, či znemožňovalo regresem v řazení premis do nekonečna. Tyto takřka všeobecně akceptované námitky nepředstavují jen logicko-psychologické postřehy. Jsou finalizovány noeticky, a musejí proto být reflektovány v noetickém kontextu. V něm se pak ukazuje (jak jsme výše viděli), že rehabilitují obecnou skepsi.

Kdo tedy namítá proti možnosti důkazu pravdy, dostává se do kolize se základními podmínkami smysluplného myšlení, a tím i s vlastními předpoklady – nezávisle na tom, zda jen stagnuje u formulace námitky, nebo ji domýšlí. Svou námitkou totiž oživuje a potvrzuje univerzální pochybnost o hodnotách myšlení a staví se tak za možnou pravdivost negace těchto hodnot. Tím však obrací tuto negaci proti sobě. Veškeré myšlení, které připravilo námitky proti důkazu hodnot myšlení, se prostřednictvím instalování negativistické antiteze samo vyvrací.

V souvislosti s touto autodestrukcí oponenta je zajímavé číst poněkud šalamounské Vohánkovo vyjádření. Uznává své vlastní spoléhání na paměť ve formulaci své námitky a zdůrazňuje, že spoléhání na noeticky pochybný zdroj (jeho paměť) ještě nedokazuje jeho věrohodnost. To samozřejmě ne, ale je to vše, co k problému lze říci?

Oceňuji nesporné filosofické kvality kolegy Vohánky, ale domnívám se, že se tentokrát stal tak trochu obětí své role nezúčastněného předkladatele námitky. On totiž na jedné straně jakoby splnil svou povinnost znalce dějin – a nyní se vy filosofové namáhejte frekventovanou námitku řešit. Na druhé straně však v sobě úplně nezapřel filosofa a částečně uplatnil i noetickou erudici, když provedl náznakovou sebereflexi pochybujícího. Bohužel ale jen náznakovou.

Kdyby však Vohánka vystoupil ze své divácko-zpravodajské role, kdyby pouze nenakročil do problému, ale vzal předkládanou pochybnost vážně, tj. vzal ji jako filosof za svou, pak nepochybuji, že by nezůstal u pouhého náznaku, ale rozvinul autoreflexivní motiv až ke zdařilému řešení.

Jestliže totiž noeticky angažovaný metodický skeptik postřehne, že sám nutně užívá to, co zpochybňuje, pak mu nejen filosofická zvídavost, ale i zodpovědnost ukládá, aby s tím něco udělal, aby dál zapracoval. Tehdy by nahlédl, že nevyhnutelné užití zdroje sice samo ještě nedokazuje jeho spolehlivost, ale zato zpochybňuje pochybnost o něm. Uvědomění si takové situace totiž signalizuje blízkost sebevyvracení. Opakujme znovu: pochybující totiž jen nekolísá mezi tezí a antitezí, ale jakožto pochybující nutně tvrdí, že antiteze může být pravdivá. V tomto případě tedy tvrdí, že paměť může naprosto klamat a že všechny důkazy tak mohou být pouhými fikcemi či komplimenty, jimiž se dvoříme naší pyšné racionalitě.

Pak ale musíme tuto možnou platnost antitezí aplikovat také na celý myšlenkový kontext, z něhož radikální pochybnost o paměti a o důkazech vzešla. Oponent, který jen neokolkuje, ale má pro kritické myšlení skutečný význam, musí zažít pochybnost sám na sobě. Měl by ji ale také bezrozporně ustát, nemá-li se mu samotná opozice rozpadnout.

Co nyní vidíme? Že pro zkoumání použitelný, nikoli jen stagnující oponent, popírá možnost dokazování, ale sám si ho pro sebe rezervuje. Nemůže totiž očekávat, že mu beze všeho uznáme jeho „aristotelský“ předpoklad o povinné simultánní evidenci všech premis, kterým problém navodil, ani to, co z něj vyvozuje.

Co vidíme ještě? Noeticky vítaný oponent popírá fungování paměti do té míry, že připouští její vynechávání v každém druhém kroku důkazních postupů. Na obecné úrovni negace důkazů popírá fungování paměti principiálně. Když tedy např. vím, že jsem v předchozím argumentu vyvracel sporem a řeším další krok, pak se prý mohu v důsledku chatrné paměti o tom vyvrácení mýlit.

Nuže, aplikujme tuto míru nespolehlivosti paměti na samotnou úvahu oponenta, která zplodila pochybnost o paměti a uskutečňuje se rovněž diskurzivně. Řekne-li se, že předchozí vyvracení se možná vůbec nekonalo, že si takový fakt špatně pamatujeme, pak můžeme stejně tak říci, že pojmy, které oponent průběžně užívá při formování námitky, možná také nejsou identické, že si to jen špatně pamatuje. Kdyby ale identickými nebyly, anihiluje celá jeho úvaha, včetně samotné námitky.

Řekne-li se bez filosofického nasazení, že vyvracení, které paměť zpřítomňuje jako fakt, je mylné, ačkoli jeho součástí bylo právě prokazování nutného omylu všech příslušných antitezí, pak totéž můžeme kdykoli říci o všech myšlenkových přechodech oponenta, bez ohledu na implikovanou absurditu takových prohlášení.

Není-li tedy paměť principiálně spolehlivá, není možná ani opozice. Pochybnost, která instaluje možnou pravdivost antiteze, a která přitom popírá i podmínky jakékoli pochybnosti, se sama hroutí. Kdo rozpor nenahlíží, může sice vždycky přijít se svým „co když ale…“ avšak pro solidní filosofickou úvahu není subjektivní skeptik nadále zajímavý.

Tvrzení nedokazatelnosti pravdy lze tedy falzifikovat kvůli absurdnímu důsledku totální skepse, která pohlcuje a rozkládá sebe samu. Krom toho je zřejmé, že nemožnost univerzální skeptické antiteze implikuje nutnou pravdivost jejího kontradiktorního opaku. V tom spočívá důkaz noetické teze o pravdě jako hodnotě myšlení s nárokem na objektivní jistotu, který činí nutný omyl antiteze evidentním. Tento důkaz pak implikuje nejen platnost všech podmínek realizace této hodnoty myšlení (objektivita obecnin, principů myšlení…), ale i principiální spolehlivost podmínek samotného dokazování; tedy i paměti.

Problém, který se tu ohlašuje, že totiž v důkazu užíváme dokazované, je řešitelný. Obsahuje totiž námitky, které mají mylné předpoklady, a stává se součástí řešení otázky, zda je vyvracení obecné skepse důkazem.