Ročník 2009‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Vysvětlení argumentace proti evoluční teorii

Jiří Fuchs

1. Je filosofie v problému evolucionizmu kompetentní?

Michal Jamný ve svém textu Poznámky k diskusi o teorii evoluce (Distance 1/12) oponuje mé argumentaci ve dvou hlavních bodech. První bod je metodický a týká se sporu o kompetenci v problému, který se snaží evoluční teorie (E. T.) řešit. Druhý bod se týká metafyzického důkazu ontologické nemožnosti plození člověka mimolidským živočichem. Kolega Jamný předložil zasvěcené námitky, které je třeba vítat, neboť posouvají problém přinejmenším v tom smyslu, že vyžadují vyjasnění důvodů.

Můj oponent dospívá ke kategorickému závěru: debata o pravdivostní hodnotě evoluční teorie nemůže být věcí filosofů; dokazovat či vyvracet tu může jen empirik.

Jamný se domnívá, že tento závěr ve svém příspěvku jasně dokázal. Mým úkolem je, abych tuto evidenci prověřil. Logika tématu přitom vyžaduje začít metodickou otázkou kompetence. Kdyby se totiž ukázalo, že filosofie na tomto poli kompetentní není, nemělo by smysl dál zkoumat hodnotu ontologického vyvracení evoluční teorie; bylo by o ní už rozhodnuto.

Když Jamný kritizuje můj nárok na filosofickou kritiku E.T., objevuje ve mně dvojhlavce, něco ve stylu: kážu vodu, piju víno. Prohlašuji prý celou moderní vědu za apriori neplatnou, a přitom si bezstarostně dopřávám jejích skvělých výsledků. Já si ovšem něčeho takového nejsem vědom. Musím se tedy ptát, proč si to můj oponent myslí.

Jamný spatřuje důvod mého odmítání celé moderní vědy v tom, že tato věda pracuje se skladebnými modely, které já odmítám jako rozporné. Spěchám svého oponenta ujistit, že v tom tkví velké nedorozumění.

V jaké souvislosti mluvím o rozporných skladebných modelech? Jen tehdy, když se jimi vykládá ontologická povaha živočichů. Tehdy tvrdím, že jediným bezrozporným, smysluplným pojetím je substanční model. Tvrdím to proto, že ontologická analýza ukazuje alternativní modely skladebnosti a monistické absolutizace jedné Substance jako rozporné. To je filosoficky důležitější než většinový pokrokový názor novověkých filosofů, kteří substanční model člověka nejprve zdiskreditovali (Descartes) a poté halasně odepsali (od Humea po dnešek).

Jaké skladebné modely tedy shledávám rozpornými? Jen ty, které mají ambici vykládat ontologickou konstituci, samotné bytí živočichů. Toto můj oponent přehlédl, a proto se domnívá, že odmítám jakékoli skladebné modely a odepisuji tím celou moderní vědu. Takového bláznivého „fundamentalizmu“ se ale nedopouštím. Naprosto uznávám, že si empiričtí odborníci právem vytvářejí pro své speciální účely různé skladebné modely z akcidentů, a že jimi postihují různé aspekty života – viz Jamného příklad s chemikovým modelem molekuly kyseliny.

Problém začíná teprve s vyhodnocováním takových modelů v celku reality jednotlivých živočichů. Jestliže empirický vědec zůstane v mezích svých metod a nebude beze všeho vydávat své poznání za vystižení podstaty, přirozenosti, povahy či ontologických konstituant (kteréžto filosofické pojmy se vymykají jeho metodám), pak filosof jen uctivě přihlíží. Jestliže se ale takový odborník nechává svést filosofickou ambicí a začne své dílčí, aspektuální poznání vydávat za zachycení ontologické konstituce a celostní struktury jedinců, pak zcela jistě vstupuje na filosofickou půdu a podléhá filosofické kritice. To jsem myslím v diskusi s Luďkem Rychetníkem vysvětlil.

Jamnému tedy v identifikaci předmětu mé kritiky evolucionizmu uniklo rozlišení modelu ontologického a empirického. Proto se domnívá, že se snažím podřizovat empirické vědy i v jejich vlastních výzkumech obecným principům a poznatkům filosofie – a sice tak, že když od nich byť jen abstrahují, pak se prý podle mě mýlí. Ve svém textu k tomu Jamný říká: „…zároveň bych však od ontologů očekával, že nebudou diktovat výsledky ve výzkumech, které jsou empirické povahy“. Přitom je přesvědčen, že právě toto svou ontologickou kritikou evolucionizmu činím. To je však velké nedorozumění, jehož podstatu a důvod jsem právě vysvětlil.

Na základě takového nedorozumění tedy nemůže můj oponent vyvozovat, že E. T. nemůže být z filosofického hlediska falzifikována. Nic jasného tento závěru neobsahuje, a Jamný pro něj žádnou jinou premisu než zmíněné nedorozumění neuvádí. Jestliže se ale filosofie nedopouští masivního omylu totální falzifikace moderní vědy, pak zatím vůbec není jasné, proč by nemohla legitimně kritizovat teorie, které empiričtí vědci vytvářejí. Nelze totiž beze všeho vyloučit, že tvoří metodický lapsus, že se svými teoriemi dostávají za hranice možností empirických metod.

Jak se tedy věc má s kompetencí filosofie v otázce, kterou se snaží řešit evolucionizmus? Vše zde záleží na tom, vlamuje-li se E. T. do filosofické oblasti, nebo ne. Ani zde však Jamný nijak nedokazuje, že E. T. nemá žádné filosofické předpoklady, že je čistě empirická. Jeho závěr by však takový důkaz potřeboval. Proto nemohu souhlasit s tím, že jeho text jasně dokazuje nekompetentnost filosofie v daném tématu.

Další otázkou je, zda se evolucionisté drží v mezích empirie, anebo mají filosofické ambice. Neobsahuje jejich teorie určitou porci neuvědomované či utajované metafyziky? Neopírá se o skryté metafyzické postuláty (např. monistické)? Odpovědi na tyto otázky rozhodnou o tom, je-li možné E. T. falzifikovat filosoficky, nebo ne. Jamný je přesvědčen, že nikoli, takže se domnívá, že E. T. je výsledkem čistě empirického zkoumání. Prověřme to.

Evoluční teorie si nárokuje adekvátně vysvětlit vznik a vývoj živočišných druhů; potud pro ni její stoupenci také uplatňují pravdivostní nárok. V diskusi s L. Rychetníkem jsem už vysvětloval, proč je problém vzniku druhů v jádře ontologický. Jamný na tento odstavec nereagoval, neukázal, kde se stala chyba při zdůvodňování metafyzické povahy daného problému. Tak tedy ještě jednou.

V kauzálním výkladu vzniku jedinců nového druhu jde zajisté o reálné druhy. Ani evolucionisté nechtějí být se svou představou druhů mimo realitu druhové diferenciace živočichů. Kauzální výklad druhů tedy musí operovat takovým druhovým pojmem vykládaného živočicha, např. člověka, který vyjadřuje to, co reálné druhy skutečně konstituuje. V našem případě musí druhový pojem „člověk“ zachytit člověka v jeho základním určení „být člověk“, v jeho obecné ontologické konstituci – jakožto člověka.

Chce někdo tvrdit, že ontologická konstituce člověka je dána právě tím, co o něm poznávají empirické vědy? Chceme třeba s Rortym trvat na tom, „že za socializací a před dějinami není nic pro člověka určujícího“? Proč ne? Ale je tato skutečnost tak samozřejmá, jak empirici scientistického ražení vesměs předpokládají? Zcela jistě není.

Ontologická konstituce člověka je možná opravdu dána toliko předmětem empirických věd, ale jak něco takového dokázat? Snad empiricky? Můžeme zkušenostně dokazovat, že nic jiného než objekty zkušenosti reálně neexistuje? Že můžeme poznat jen empirické objekty? Důkazy mohou být v těchto otázkách jen neempirické, filosofické. Reflexe poměru empirické a celé reality je totiž neempirická. Stejně tak je neempirická i reflexe hranic zkušenosti a jejího poměru k celkovému rozsahu lidského poznání.

Pro otázku závislosti či nezávislosti E. T. na filosofii je tedy rozhodující, odkud mohou evolucionisté vzít odůvodněný pojem druhu. Zda z čistě empirického poznání, nebo z nějaké filosofie. Evolucionisté se popravdě řečeno o nějaké odůvodňování svého pojmu druhu nestarají. Jednoduše jej komponují z toho, co jim přijde pod ruku. Při svých ambicích by se však o přiměřenost svého pojmu druhu starat měli. Možná se šťastnou náhodou trefili a jejich toliko empiricky zobsažněný druhový pojem člověka skutečně vyjadřuje ontologickou konstituci člověka. Ale co když ne? Co když je specifická příbuznost jedinců určitého druhu primárně dána neempirickými principy? Jamnému v tomto ohledu např. nedělá problém aristotelský pojem podstatné formy. V tom případě je to ovšem s vědeckostí E. T. nahnuté.

Nechtějí-li tedy evolucionisté stavět svůj klíčový pojem živočišného druhu (např. člověka) na naivní víře, v níž jednoduše prohlašují, že to, co poznávají, je prostě „podstata“, pak budou muset absolvovat náročná zkoumání ontologické povahy a struktury živočichů a neméně náročná zkoumání o poznatelnosti této povahy v druhových pojmech. Budou muset pracovat s takovými abstrakty, jako jsou podstata, povaha, konstitutivní určení, identita jsoucen, budou muset zkoumat obecniny, druh jakožto druh atd. Taková zkoumání jsou nezbytná k případnému odůvodnění toho pojmu druhu, s jakým evolucionisté spontánně operují, a o němž jen naivně věří, že jím vystihují reálné konstituce druhů.

O jakých nezbytných zkoumáních mluvím? Snad o empirických? Otázky, které se za těmito pojmy a předpoklady skrývají, jsou jednoznačně neempirické. Po staletí je kladou a řeší jen filosofové a od pozitivisticky pomýlených Vědců za to sklízejí pohrdání a úšklebky.

Evolucionisté tedy předpokládají filosofický pojem reálného druhu a jeho případnou filosofickou verifikaci. Jak ale koncipují druh? Snad s filosofickým nasazením? Ale kdeže. Oni chápou druh zcela spontánně, jako množinu jedinců, kteří se shodují v určitých empirických znacích. Filosofickou terminologií řečeno: obsahy živočišných druhů u nich tvoří vždy jen určité soubory akcidentů. Od jejich svébytných subjektů abstrahují a tuto abstrakci promítají do reality, zvěcňují ji jako náhradní ontologickou konstituci jedinců.

Tyto zvěcněné soubory akcidentů přitom nejsou obsahově mimo realitu, ale jejich strukturace a osamostatnění už je jen abstraktní, čistě racionální. Jsou tím, co Jamný nazývá empirickými modely, které skutečně zachycují reálné akcidenty v jejich fragmentárně pojaté jednotě. Pro náš problém adekvátního pojetí druhu je však rozhodující otázkou, jestli mohou reálně existovat v této abstraktní izolované podobě a jestli skutečně mohou bytostně konstituovat reálné jedince, jak to evolucionisté beze všeho předpokládají.

Problém je tedy v tom, že evolucionisté neregulérně vydávají své regulérní empirické modely za onto-modely. Že se bezproblémově domnívají, že abstraktní strukturování a fragmentované sjednocování akcidentů vyjadřuje ontologickou strukturu živočichů. Právě v tomto bodě opouštějí legitimní empirické zkoumání a vstupují na půdu filosofie, kde ovšem žalostně diletují. Evolucionisté jsou přitom neochvějně přesvědčeni, že jsou v tomto svém dobrodružství pod bezpečnou ochranou zneužité empirické vědy a v širším kontextu zaštítěni i etablovanými omyly novověké filosofie, jaké představují nominalizmus, agnosticizmus, monizmus, principy dějinného myšlení či fenomenologie.

E. T. tedy evidentně obsahuje filosofické postuláty, a proto podléhá filosofické kritice. Jestliže se postuláty ukážou být falešnými, je tím E. T. falzifikována. Nekritizuji tedy moderní vědu v ní samé, ale jen pokud překračuje své meze. A to se v případě E. T. zcela jistě děje. Proto je Jamného závěr o tom, že se E. T. nedá filosoficky vyvracet, mylný.

2. O podivuhodném štěstí „milionté opice“

Přejděme k druhému bodu. Jamný v něm proti mému vyvracení představy o privilegované „opici“, která získá mohutnost plodit člověka, staví protiargument „milionté opice“. V něm se pokouší rehabilitovat možnost „opice“ plodit člověka. V čem je problém?

Můj argument zní, že schopnost plodit člověka patří k nutným určením svého subjektu jako složka jeho specifické přirozenosti. Přitom specifickou přirozenost jedinců tvoří soubor jeho nutných určení, v nichž se shoduje se všemi jedinci téhož druhu. Specifická přirozenost tedy vymezuje obsah druhového pojmu. Její identita, daná komplexem nutných určení, garantuje druhovému pojmu obsahovou stálost a univerzální záběr. Např. člověk jako subjekt tělesně duchovní výbavy k tělesné duchovní životní dynamice je konstantním obsahem druhového pojmu „člověk“, kterým myslíme všechny minulé, přítomné i budoucí lidi.

Tento pojem přirozenosti lze v ontologické reflexi spolehlivě dokázat. Standardní evolucionista ho sice na základě (v moderní vzdělanosti hluboce zažitých) předsudků odmítne, ale filosof Jamný s ním aspoň pro tuto diskusi nemá problém.

Můj argument pak vypadá jednoduše. Kdyby „miliontá opice“ měla najednou schopnost plodit člověka, pak by měla specifické přirozené určení, které její předkové neměli. To by však znamenalo, že má jinou přirozenost, a tudíž není stejného druhu jako její předkové; není „opicí“. Evolucionisté však předpokládají (když vyloučíme absurdní představu, že jedinec v průběhu své existence díky akcidentálním změnám změnil druhovou povahu), že jeden člen (či více členů) určitého druhu nikoli lidského živočicha („opice“) zplodil v určité fázi vývoje tohoto mimolidského druhu lidského jedince. Tento předpoklad evolucionistů se v ontologické perspektivě (v aspektu povinné přirozenosti) ukazuje být mylným.

Takové vyvracení E. T. ovšem předpokládá, že předkové „milionté opice“, schopné plodit člověka, sami tuto schopnost neměli. Jamný však tento předpoklad napadá a velkoryse uvažuje všechny „opice“ jako schopné plodit člověka. Tím zneškodňuje můj argument a zachovává druhovou identitu „milionté opice“; je „opicí“. Tato schopnost všech předchozích „opic“ plodit lidi je ovšem podle Jamného hypotézy latentní, nemohla se díky nepřízni prostředí po dlouhé generace projevit. Jamný je přesvědčen, že takovou možnost latentních, po generace neprojevených schopností nemůžeme vyloučit. Závěrem totiž tvrdí, že „tím dokazujeme možnost filosofické pravdivosti evoluce“.

Tady můj oponent trochu spěchá. Jeho hypotéza by v případě bezrozpornosti dokazovala pouze to, že nelze falzifikovat E. T. způsobem, jakým jsem to zkoušel. Že by už tím ale byla E. T. uchráněna od jiného způsobu filosofické falzifikace, takže by už byla prokázána její filosofická průchodnost, to Jamného hypotéza „milionté opice“ zdaleka nedokazuje.

Podívejme se tedy na tuto novou hypotézu. Jamný je zároveň s jejím zavedením přesvědčen, že ničemu neodporuje, že je bezrozporná. To ale bude třeba nejprve zkoumat. V takovém zkoumání bude klíčovým pojmem „aktivní potence“. Ano, je to týž pojem, kterým empiričtí psychologové už od svého zrodu a u vědomí vědecké převahy uvědoměle, takřka povinně pohrdali jako „scholastickými mohutnostmi“, aby posléze zjistili, že si např. vůbec nevědí rady s vymezením pojmu vůle – mohutnosti svobodného rozhodování.

Aktivní potenci filosoficky definujeme jako bezprostřední princip určité životní činnosti, který představuje stálé zaměření subjektu života k této činnosti. Jakožto trvalé zaměření subjektu představuje aktivní potence složku jeho přirozenosti; je tedy nutným atributem subjektu činnosti. Ontologicky je pak aktivní potence kvalitou subjektu; je jeho reálným akcidentem.

Toto vymezení pojmu aktivní potence přestavuje filosofické vyjádření běžného předkritického přesvědčení, že např. člověk je schopen různých životních činností, že je vybaven různými sklony či silami k organickému životu, k smyslovému vnímání, k myšlení, k jednání atd.

Samotnou existenci těchto elementárních životních sklonů k příslušným, specificky odlišeným činnostem ovšem nezjišťujeme vnitřní zkušeností, ale dedukujeme ji metafyzicky jako neempirická jsoucna z životních činností, a sice jako nutné podmínky těchto činností. Jde o řádově stejnou dedukci, jako po staletí respektovanou Kantovu dedukci apriorních kategorií. Rozdíl (kromě obsahu) spočívá jen v tom, co lze vyjádřit nepřímou úměrou zdařilosti a úspěšnosti. Kantova úspěšná dedukce kategorií vedla k protismyslnému zákazu všech takových metafyzických dedukcí; zatímco zdařilá dedukce aktivních potencí (mohutností) si hlavně vlivem Kantovy rozporné dedukce vysloužila všeobecné opovržení.

Proč je dedukce mohutností zdařilá? Protože v logickém formátu úplné disjunkce přivádí k rozporu alternativní koncepce: a) subjektu činného samotnou svou esencí, b) činností zcela určených extrasubjektálními determinacemi.

Po tomto nezbytném objasnění klíčového pojmu aktivní potence/mohutnosti můžeme přejít k problému, který nastolila hypotéza „milionté opice“. Otázka zní: Skutečně mohli mít jedinci určitého druhu po generace latentní mohutnost, která se vlivem nepříhodného prostředí nemohla realizovat? Neodporuje taková konstelace samotnému pojmu aktivní potence/mohutnosti? Nejedná se jen o marnotratné, účelové rozdávání možností?

Můj oponent by mohl poukázat na to, že přece existují případy, kdy se mohutnost nemůže vlivem nepříznivých okolností realizovat. U slepců či mravně nepříčetných přece oprávněně předpokládáme, že mají mohutnost zraku či svobodné vůle, protože evidentně mají lidskou přirozenost a tedy i druhovou povahu, která tyto elementární (nikoli psychologicko-povrchové) schopnosti nutně obsahuje. V takových případech se ovšem jedná o poruchy. Jedná se v rámci života jedinců svého druhu o mimořádné případy, dané atypickou konstelací podmínek, která brání realizaci příslušné specifické činnosti.

V těchto mimořádných případech tedy oprávněně (v logice specifické přirozenosti) předpokládáme u postižených jedinců, že mají mohutnost, i když její realizace, respektive projevy scházejí. Můžeme však s Jamným předpokládat, že určitá mohutnost (schopnost plodit člověka) existuje i v řádných případech, v nichž se však nerealizuje? Můžeme beze všeho předpokládat, že taková nerealizovaná (latentní) mohutnost existuje u všech jedinců určitého druhu, kteří po dlouhé generace žijí ve svém zákonitě daném prostředí, tedy v typické konstelaci podmínek, a přesto příslušnou činnost (schopnost plodit člověka) nevykazují? Není to jen hybridní představa zákonité poruchy či poruchové zákonitosti?

Normálně v takových případech mohutnosti neimputujeme. Když kytky neběhají jako kočky, nebudeme fantazírovat, že přesto mají latentní schopnost běhat; to by se muselo v typických, zákonitě daných podmínkách projevit. Předpokládáme tedy, že typické, zákonité podmínky činnosti ze strany organizmu a prostředí nepřekážejí její realizaci. Předpokládáme naopak soulad mezi vybavením subjektu k životnímu dynamizmu a jej podmiňujícímu prostředí. Proto také předpokládáme, že realizaci mohutnosti znemožňuje jen mimořádná, atypická konstelace podmínek (porucha), takže jen v těchto případech uznáváme, že existuje mohutnost, i když neexistuje její činnost.

Na základě této standardní orientace v poměrech životního dynamizmu můžeme dokazovat:

  1. 1. Aktivní potence/mohutnost se pravidelně realizuje v řádu přirozené zákonitosti životního dynamizmu jedinců určitého druhu, kterýžto řád se vyznačuje typickou konstelací podmínek jejich dynamizmu.
  2. 2. Možnost „milionté opice“ však není tím, co se takto realizuje, neboť u jejích předků se v řádu přirozené zákonitosti vůbec nerealizuje.
  3. 3. Možnost „milionté opice“ tedy není aktivní potencí/mohutností.
  4. 4. Zaměření k plození člověka je však mohutností.
  5. 5. Možnost „milionté opice“ proto není zaměřením k plození člověka.

Když tedy Jamný přiznává všem „opicím“, které existovaly před onou miliontou, latentní, nerealizovanou mohutnost plodit člověka, pak „opice“ nechává žít v zákonitě atypické (poruchové) konstelaci podmínek jejich života; ordinuje jim zákonitě nepříhodné, principiálně neodpovídající prostředí.

Dříve než budeme zkoumat, je-li tato bytostná disproporce výbavy subjektu k životu a prostředí ontologicky možná (bezrozporná), můžeme si letmo všimnout monistické perspektivy, v níž můj oponent svou alternativu (bezděky?) myslí. Netvrdím, že Jamného filosofické přesvědčení je monistické, ale jakoby se v našem problému vžil do role advokáta evolucionistů do té míry, že přejal i jejich monistické vidění. Imputuje totiž realitě monistickou zákonitost, která finalitu jedinců jednoznačně exteriorizuje se současným popřením vnitřní finality živočichů. Tato vnitřní finalita je totiž dána tím, že živočich je substancí a díky tomu i subjektem svého života, což monisté principiálně popírají: redukují realitu na jednu Substanci a jedince k ní bytostně přiřazují jako její akcidenty. Primární zákonitostí a finalitou reality je pak vývoj této Substance (např. Přírody).

Avšak mohutnost právě tvoří složku vnitřní finality živočichů. Proto její povaze odporuje, když ji Jamný vřazuje do exteriorizující monistické finality, a sice tak dalece, že v případě všech „opičích“ předchůdců „milionté opice“ mohutnost zákonitě zplaní. Vnější finalitě skutečně neodporuje, že miliony živočichů žijí v bytostně nepřirozeném prostředí, které znemožňuje jejich monizmem ignorovanou vnitřní finalitu – realizaci mohutnosti; monistické myšlení to unese. Ale co myšlení bezrozporné, nikoli monistické? Bylo tedy třeba udržet v daném problému perspektivu pravdivého substančního pojetí, kde jedinec má svou vlastní entelechii a finalitu; život je primárně komplexem imanentních činností svého subjektu.

Když v hypotéze „milionté opice“ předpokládáme, že celé generace „opic“ žily po staletí s aktivní potencí plodit člověka, která se však u nich v důsledku trvalé nepřízně prostředí nemohla realizovat, pak pracujeme s představou bytostné, zákonité disproporce mezi potenciálním vybavením subjektu života a jeho přirozeným prostředím. Tato disproporce ovšem signalizuje rozpor: uvažovaní jedinci jsou zákonitě schopni příslušné činnosti (z titulu přiznané mohutnosti) a zároveň jí nejsou zákonitě schopni (z prý specificky zákonité absence příhodných podmínek prostředí). To znamená, že uvažovaní jedinci schopnost plodit člověka přirozeně mají, a zároveň (z hlediska typické konstelace vnějších podmínek) přirozeně nemají.

Tento absurd přiznání mohutnosti bez principiální možnosti její realizace je patrný i z ontologické analýzy mohutnosti jako stálého zaměření k specifické činnosti. Mohutnost je esenciálně tíhnutím k činnosti, předpokládá tedy její realizovatelnost, která má dvě podmínky: a) specifickou esenciální určitost, čili vnitřní možnost existence; činnost jakožto jsoucno není kulatým čtvercem, b) adekvátní prostředí (vnitřní i vnější), na němž realizace činnosti závisí.

V logice či síle tíhnutí mohutnosti k realizaci je tedy obsažena vazba na esenciálně příhodné prostředí. Kdo tedy tvrdí existenci mohutnosti, předpokládá principiální možnost existence činnosti, pokud je dána typickou konstelací jejích podmínek, jež pocházejí z jejího prostředí.

Jestliže tyto konstitutivní komponenty životní dynamiky (mohutnost-činnost-adekvátní prostředí) nejsou zákonitě spoludány na úrovni specifické esenciality zúčastněných jsoucen, pak je tím zrušena možnost-realizovatelnost činnosti. Ta je však implikována daností mohutnosti. Kdo tedy klade mohutnost a zároveň popírá specifickou zákonitostí dané adekvátní prostředí, ten odporuje samotné esenci mohutnosti, čímž se vyvrací.

Tento rozpor lze ukázat i z hlediska esenciálních aspektů mohutnosti. Mohutnost ve smyslu aktivní potence je totiž esenciálně definována zaměřením k činnosti (jakožto aktivní) a odkázaností na zákonitě dané adekvátní prostředí (jakožto potence). Protože hypotéza „milionté opice“ popírá zákonitě vhodné prostředí životní dynamiky jedinců, odporuje zároveň oběma esenciálním aspektům mohutnosti. Zákonitě vhodné prostředí totiž představuje jak korelát potenciality mohutnosti, tak i korelát samotného zaměření k činnosti; je totiž podmínkou realizovatelnosti činnosti.

Co je zákonitě adekvátní prostředí? Je to zákonitě daná příznivá konstelace podmínek realizace specifické činnosti ze strany vnějšího i vnitřního prostředí, která je dána zákonitou konfigurací zúčastněných jsoucen určenou v řádu přirozené finality. Tento řád principiálně umožňuje jedincům určitého druhu ve všech dobách jejich specifickou činnost, k níž jsou příslušnou aktivní potencí/mohutností ustrojeni.

Esenciální disharmonie komponent životní dynamiky (mohutnost-činnost-prostředí) je tedy vnitřně rozporná, a proto nerealizovatelná. To je případ hypotézy „milionté opice“. V jejím rámci „opice“ jsou i nejsou schopny specificky téhož aktu plození člověka; mohutnost k němu mají i nemají.

Latentní mohutnost „opic“, žijících po dlouhé generace v nepřejícím prostředí, je tedy „deus ex machina“, který ovšem nepromění onto-pohádku o „opicích“ v realitu, ani neposlouží ontologické rehabilitaci evolucionizmu; o metodické rehabilitaci empirických evolucionistů ani nemluvě.

Kdo nemá předsudky k filosofické premise existence první Příčiny/moudrého Stvořitele, může nahlédnout vysvětlovanou absurditu bytostné disharmonie mohutnosti a zákonitě neadekvátního prostředí i z tohoto hlediska. Moudrý Bůh by nemoudře stvořil živočicha s mohutností bez adekvátního prostředí. Živé substance s interní finalitou by tak určitou potencí obdařil, a zároveň neobdařil. Museli bychom naprosto propadnout hegeliánské dialektice, abychom takovou lekci strávili.