Ročník 2009‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Zformulovat zodpovědně evoluční teorii znamená filosofovat

Jan Horník

Michal Jamný uzavírá svůj příspěvek k diskusi o evoluci kategorickým tvrzením: „Debata o pravdivosti či nepravdivosti evoluční teorie proto nemůže být věcí filosofů.“ Úspěšné vyřešení kompetenčního sporu – kdo může adekvátně posoudit pravdivost evoluční teorie – považuji i já za klíčové pro jakékoliv další současné diskuse o evoluci. To platí obzvláště dnes, kdy je evoluční teorie prakticky jednomyslně považována za čistě vědeckou teorii (dále budu termín věda používat v dnešním významu „empirické vědy“). A protože zřejmě jedině neustálé opakování téhož může v dnešním intelektuálním prostředí alespoň minimálně posunout kompetenční spor kupředu, pokusím se krátce načrtnout, v čem spor spočívá a jak by se měl řešit. Zkusím to tentokrát z pozice skeptika, neboť se domnívám, že to může na celý problém vrhnout poněkud nezvyklé světlo.

Jak jsem uvedl v závěru diskuse s Luďkem Rychetníkem (Distance 1/2009), nebude-li kompetenční spor mezi empirickou vědou a filosofií vyřešen, bude jakákoliv diskuse vědců s filosofy o evoluci představovat dialog hluchých, a tedy ztrátu času. Dokud se totiž obě strany neshodnou, jakou povahu evoluční teorie má, nemůže dojít ani ke shodě, jak evoluční teorii prověřit, takže případné závěry nebude vždy opačná strana sporu brát vážně a hledání pravdy pomocí racionální argumentace nikam nepovede.

Pro začátek by se ale obě strany snad mohly shodnout, že je skutečně třeba vyjasnit si kompetence. Vyjděme tedy z tohoto bodu. Jaké možnosti před námi stojí? Celkem čtyři: 1) buď teorie spadá výlučně do oblasti empirické vědy, 2) nebo výlučně do filosofie, 3) nebo do obou zároveň, 4) anebo ani do jedné z nich (například pokud není v lidských silách evoluční teorii zhodnotit, nebo se jedná o úkol pro matematiky).

Základně můžeme vědu a filosofii rozlišit tím, že filosofie se zabývá univerzálními aspekty reality, kdežto věda se soustředí na smyslově (empiricky dostupnou) část skutečnosti. Pokud existuje jen empiricky dostupná skutečnost, předmětná oblast obou věd se překrývá a rozdíl spočívá jen v metodě získávání poznatků (například dedukce versus experiment a indukce). Zákony hmotné přírody (celku skutečnosti) by v tom případě de facto představovaly metafyziku světa, popisovaly by skutečnost jako celek – přírodní věda by byla zároveň filosofií světa.

Aby poslední slovo o evoluci mohla vynést věda, musí platit buď možnost 1), nebo alespoň 3).

Zaměřme se krátce na samotnou evoluční tezi, abychom se mohli ptát, zda se jedná o jednu z těchto dvou možností. Evoluční teorie tvrdí, že druhy vznikají přeměnou. Máme tu tedy pojmy druhu, vzniku a přeměny. Kdo teorii předkládá jako pravdivé vystižení reality, musí vědět minimálně následující: co je druh obecně, že minimálně dva různé druhy existují, co je vznik a co přeměna, že vznik a přeměna existují. Nebuďme příliš nároční a chtějme od přírodovědců slyšet jen jejich definici pojmu druh, bez níž je teorie evoluce nezformulovatelná. Kdo chcete tvrdit obecnou zákonitost o vnikání druhů, musí zkrátka vědět, že jeho pojem druhu odpovídá skutečnosti, že postihuje realitu, že se nejedná jen o pseudopojem.

Na tomto místě se sluší poznamenat, že teorie se má týkat reálného vznikání jedinců daného druhu, takže nejde jen o nějaký abstraktní druh – například, že druh je skupina podobných jednotlivců. Teorie zkrátka netvrdí, že se přeměňují druhy jako pojmy zachycující skupiny organizmů, ale že v reálné generační linii vznikají konkrétní jedinci nového druhu.

Pokud má platit možnost 1), musí obsah pojmu druh tvořit pouze empiricky dostupné skutečnosti, neboť jedině ty jsou v dosahu a kompetenci empirických věd. Druh v realitě tedy nesmí být ničím víc, protože pak by hrozilo, že v reálných druzích by mohlo existovat něco neempirického (nějaké neznámé x), které přeměnu druhu znemožňuje, a o němž vědci nevědí. Teorie by pak nemusela platit. V situaci, kdy empirická věda nedisponuje ani jediným empiricky doloženým případem tvrzené zákonitosti (totiž pozorovaným vznikem alespoň jednoho jediného druhu přeměnou), nelze tuto možnost pominout.

Co když tedy reálné jedince druhu tvoři i něco, co vznik jednoho druhu z druhého naprosto znemožňuje?

Aby si vědci mohli být jisti, že taková neempirická překážka neexistuje, jinak viděno, že druh není ničím víc, než vědě empiricky dostupnou skutečností (například složeninou pozorovatelných buněk, DNA atd.), muselo by buď platit, že realita jako taková není víc než empiricky dostupná příroda, že mimo empirii nic neexistuje, nebo že alespoň realita druhu není víc než empirie. Jedině pak by mohli mít vědci jistotu, že je v jejich silách zachytit podstatu druhu jejich empirickými skutečnostmi. (První z uvedených možnosti by mimochodem znamenala, že universum rovná se empirická skutečnost.)

Vědec, který chce mít jistotu o pravdivosti teorie evoluce zformulované na základě empirie, musí tedy buď dokázat, že neempirická skutečnost neexistuje, anebo že taková skutečnost neexistuje alespoň v případě druhů. Zdůrazňuji, že břímě důkazu leží na samotných vědcích, bez ohledu na existenci jakýchkoliv případných oponentů, např. živých filosofů. Jinak si vědci nemohou nárokovat jistotu své evoluční teze.

Co když tedy existuje nehmotná realita? Co když je i druh tvořen nějakou nehmotnou skutečností? Co když nějaké nehmotné x znemožňuje přeměňování druhů? Nikdo přece vznik druhu ještě ani jednou empiricky nepozoroval.

Jak ale na tyto námitky odpovědět jen na základě vědecky (empiricky) dostupných poznatků? Zde je samotná věda v koncích. Musí si chtě nechtě poprvé vypomoci filosofskou úvahou. Například může pozitivně vyřešit otázku, zda svět tvoří jen empiricky dostupná skutečnost. Pokud by filosofický závěr zněl, že svět ničím víc není, pak by měla empirická věda i s touto vedlejší výpomocí filosofie nárok posuzovat pravdivost evoluční teorie (druhy jsou tím, co tvrdíme: čistě empirickými entitami, a protože z filosofie víme, že nic jiného neexistuje, můžeme našimi metodami zkoumat podstatu druhů a posuzovat, zda se mohou přeměňovat). Jinak řečeno, platila by vlastně ona možnost 3), totiž že univerzální vědění, co je druh, by se krylo se záběrem vědy. Žádné neznámé neempirické x by nemohlo v podstatě druhů existovat.

Opět připomínám, že důkazní břemeno všech těchto kroků leží na evolucionistech, pokud nechtějí svou tezi jen dogmaticky předkládat.

Až sem by mohli mít evolucionisté stále ještě poměrně snadnou práci, pokud by uspěli, neboť materialistických filosofů, kteří argumentují ve prospěch existence jen empiricky dostupné skutečnosti, znají dějiny filosofie dostatek. Problém je ovšem v tom, že dějiny filosofie znají i nespočet filosofů, kteří argumentují ve prospěch nehmotné skutečnosti, kteří nejenže tvrdí existenci neempirické reality, ale dokonce prohlašují, že tato skutečnost je mnohem podstatnější než ta empirická, ba že empiricky dostupné skutečnosti přímo kauzálně závisejí na nehmotných jsoucnech. Čili že existuje mnoho nehmotných x, o kterých nemůže mít empirik ani tušení. Co když tedy druhy nejsou jen hmota?

Co teď? Jak poznat, kdo má pravdu? Co když i v podstatě druhu existuje něco empiricky nedostupného, co může celou teorii o přeměňování komplikovat nebo dokonce znemožňovat? V tuto chvíli se už evolucionista musí neprominutelně stát filosofem, nechce-li se jen s důvěrou odvolat na filosofické autority nebo jim řešení problému zcela přenechat. Musí tedy podstoupit minimálně spor o povahu skutečnosti jako celku. Aby ale mohl zůstat jen u tohoto „prvního“ filosofického problému a pak se vrátit k vědeckému posuzování evoluce, musel by uhájit materializmus. Pokud neuspěje a ukáže se, že realita není jen empirie, musí ve filosofické disputaci pokračovat a dokázat, že alespoň druhy se na nehmotných skutečnostech nijak nepodílejí.

V tuto chvíli již vědec neprominutelně vstupuje do filosofického sporu o definici druhu. I když to tedy možná původně ani nepovažoval za potřebné, musí alespoň na čas zcela opustit svou empirickou disciplínu a regulérně filosofovat, aby mohl nadále svou evoluční teorii zodpovědně předkládat, čili aby věděl, že netvrdí nemožnost. Co když je v druhu nějaké to neempirické x…? Teprve negativní filosofický závěr by vědci umožnil vrátit se na pole vědy s jistotou, že může vědecky zodpovědně posoudit možnost přeměňování druhů. Vědec evolucionista se v tuto chvíli proto musí sám stát autentickým filosofem a obhájit svou původní vědeckou definici druhu.

A když v racionálním diskurzu neobstojí? Když se ukáže, že nehmotné x tvoří podstatu druhů? Pak už vědě právo posuzovat pravdivost evoluční teorie zcela unikne. Je-li totiž druh spoludán metafyzickými (například ontologickými) principy, nemá vědec empirik nástroje, kterými by dokázal zodpovědně posoudit možnost přeměňování. Už se nemůže vrátit k samotné vědě. Co když ono nehmotné x vznik druhu přeměnou dokonce zcela znemožňuje?

Chce-li tedy vědec i v tomto bodě (kdyby se skutečně ukázalo, že druh je spolutvořen metafyzickými principy) nadále rozhodovat o hodnotě evoluční teorie, musí se stát profesionálním filosofem. Pokud o to nemá zájem, musí zhodnocení teorie přenechat těm skutečně kompetentním, totiž filosofům. Bylo by samozřejmě ještě třeba prokázat, že neplatí možnost 4), aby sami filosofové měli nárok teorii evoluce zodpovědně posoudit.

Pokud výše řečené shrneme, chtějí-li vědci zodpovědně předkládat evoluční teorii jako pravdivou, musejí dokázat alespoň následující: buď že vůbec neexistuje nehmotná realita, nebo pokud existuje, že se netýká druhů, a pokud se nějaké nehmotné x druhů týká, že neprotiřečí vzniku druhů přeměnou. Jinak jen předkládají nezdůvodněnou vývojovou hypotézu.

Budu se opakovat, ale dosud běžně předkládané dokazování evoluce, které se koná formou interpretace skutečnosti evoluční teorií, není víc, než logický kruh, takže evolucionisté nestojí ještě ani na začátku cesty, která by jejich teorii jakkoliv přijatelně racionálně zdůvodňovala (viz mé předchozí texty).

Diskuse o evoluci mezi vědci a filosofy ale bohužel ještě ani nezačala, neboť vědci prozatím nepřipouštějí oprávněnost úvodní námitky: Co když vaše definice druhu neplatí? Co když vymezení druhu jen empirickými skutečnostmi neodpovídá realitě?

Dokud však vědci na tuto základní námitku nezareagují, nemá další diskuse smysl. Nebude totiž existovat žádný předpoklad, ze kterého by mohly obě strany dialogu vyjít jako ze společného základu. Poslední shoda vědců a filosofů totiž existuje pouze na pozorovaných faktech, proti kterým pochopitelně žádný argument neexistuje a žádný rozumný filosof je zpochybňovat nebude.

Případný posun v evoluční debatě tudíž nyní závisí na ochotě evolucionistů (vědců) zdůvodnit jejich pojem druhu, s jehož pomocí formulují svou evoluční hypotézu, a který zatím zcela bezproblémově předkládají jako hotovou věc.

Na závěr tedy nezbývá, než empirikům ještě jednou zopakovat onu klíčovou otázku: proč si myslíte, že váš pojem druhu odpovídá skutečnosti (reálným druhům)?