Ročník 2009‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Soumrak lidskosti – Díl I.

Jiří Fuchs

I. POSELSTVÍ MINIMÁLNÍ ETIKY

1. Cesta k etickému minimalizmu

V předchozích číslech Distance (č. 2/9 a 3/9: Materializmus nebo mravnost; č. 3/11: Etika v útlumu – mravnost na okraji) jsem psal o negativních důsledcích materialistického světonázoru, které postihly jak etické myšlení, tak i mravní praxi. Od poloviny 19. století podlehlo už značné množství konkrétních lidí epidemii radikálního existenciálního sebeodcizení, které spočívá v protikladu faktických životů s jejich přirozeným určením. Nákaza je přitom k nezastavení.

Nyní chci téma konkretizovat naší neodbytnou postmoderní přítomnosti. Postmoderním důsledkem materialistického vyznání je nejen rehabilitace a bezpodmínečná legalizace, ale i idealizace hédonicko-konzumního způsobu života. Tento živočišný modus existence se dnes v západních společnostech zdárně rozvíjí ve jménu a pod racionalizující záštitou etického minimalizmu.

Z historického hlediska můžeme ve vývoji mravního vědomí moderních materialistů zaznamenat určitý zlom. Zhruba v polovině minulého století začali materialisté opouštět svůj dosavadní společensko-mravní konformizmus, v němž se navzdory logice svého světonázorového kréda ještě hlásili k tradičním mravním hodnotám v různých humanistických manifestech. Jak se ale dalo čekat, logika se začala stále více prosazovat. Dnes jsme se dožili takového stádia dějinného pokroku, v němž materialisté učenlivě házejí za hlavu staletý ideál mravního nároku povinností a ctností. V kontextu svého etablovaného vyznání totiž takový ideál museli stále jasněji vnímat jako anachronizmus. Zvláště po vystřízlivění z utopických kolektivistických projektů se mravně motivované odříkání musí uvědomělému materialistovi opravdu jevit jako málo srozumitelné. Pociťuje ho tedy jako zbytečné omezování, jako nerozumné podvazování životního elánu, prostě jako nesmyslné maření možností, které život zde a nyní nabízí.

Na této vlně zdánlivě racionálního (nikoli už jen pubertálně vzdorného či revolučně vášnivého) odmítání představ tradiční mravnosti pak hlasatelé individualisticky sebestředné kultury sebevědomě oznamují, že vytrvalé opečovávání egoistických vášní nejlépe odpovídá občanům postmoralistních demokratických společností. Přitom překvapivě (dialekticky) ujišťují, že to v žádném případě neznamená rezignaci na mravnost. Ta se prý ustavičně vyvíjí (samozřejmě žádoucím směrem); jen ji musíme umět pružně předefinovávat.

2. Koncept minimální etiky

Po eticky blouznivém mezidobí, kdy každý morální poukaz vyvolával hysterické lamentace nad buržoazním pokrytectvím, přišli postmodernisté s novým paradigmatem – s minimální etikou. Je to tzv. etika třetího typu v protějšku k náboženské a laické verzi moralizmu povinnosti a oběti. Úkolem minimální etiky je vedle právního zajišťování chodu blahobytné společnosti i objevování a pohotové kodifikování stále nových práv jedince na stále nové porce štěstí všeho druhu.

Podle pozdních (konzistentnějších) materialistů znamená postmoralistní etická kultura vysvobození ze staleté nadvlády moralizmu. V něm byly jako nejvyšší hodnoty života pateticky uctívány ctnosti, získávané soustavným plněním povinností, jež člověku ukládal nekompromisní, jednou provždy daný mravní zákon. Dominantní moralizmus začal ale slábnout s velikostí šíření a ustalování materialistického životního přesvědčení. Jeho požadavky sebezáporu a nezištnosti byly stále více chápány jako neadekvátní mravní zábrany. Ztratily totiž světonázorovou oporu a racionální osmyslnění.

V postmoralistní epoše se tedy ideál povinnosti rozpadl. Strohé příkazy a zákazy nahradilo okamžité uspokojování všemožných tužeb; právě v něm je dnes spatřována životní náplň a vrcholné štěstí. Došlo na nietzscheovské přehodnocení mravních hodnot v hédonickém duchu. Moralizmus kategorického imperativu povinností a ctností už nepřesvědčuje, což ho v očích vyznavačů pokroku zároveň diskvalifikuje. Zvláště když je soustavně vystavován agresivní rétorice levicových intelektuálů jako prý hystericky přepjatý, nelidský, životu nepřející, zmrzačující, mystifikující, měšťácky pokrytecký, fundamentalistický, fašistoidní či teroristický.

Tito intelektuálové – mistři demagogie a nálepkování (jak ještě oceníme) – čerpali odborné sebevědomí především z antropo-ideologií nejúspěšnějších proroků moderního materializmu: Marxe, Nietzscheho a Freuda. Však je také pilně adorovali a popularizovali. Velmi tím přispěli k postmoderní symbióze odvěkých lidských sklonů či pokušení k mravní nevázanosti s pokleslým filosofováním. Zideologizované filosofování se stalo spolu s přebujelými instinkty základem i stimulačním zdrojem života, který se osvobodil od moralistních zábran; emancipace libida se také stala věcí levicového myšlení.

Levné, teoretickým zájmem ani nárokem nezatížené (pseudo) filosofování tak vytvořilo intelektuální rámec novému pojetí života. Rétorika povinnosti v něm ustoupila euforii z ega. V této euforii si jedinec dokáže nárokovat i právo na lhostejnost k druhým; žádostivost se tu nemírní, nýbrž dráždí. Sebeoslava a sebeuctívání postavily blahobyt těsně pod vrchol štěstí a vrcholí ve všestranném sebeuspokojování uvědomělých egoistů. Zbytky moralistního sebeobviňování přitom ošetřujeme psychiatricky. Odborníci na psychomechanizmy nás (na chvilku?) vracejí do pohody.

3. Konzumistická personalizace

Postmoralistní kultura tedy vytyčuje a střeží ideál individualistické autonomie. Odvržení autoritářské diktatury mravní závaznosti patří k jejím atributům. Někdejší kult povinnosti je dialekticky překonán dynamikou subjektivních práv. Protagonisté postmoralizmu líčí tento proces s bezstarostnou lehkostí jako personalizaci. Jakoby se dnes už rozumělo samo sebou, že právě tudy vede cesta adekvátního osobního vývoje. Že by mohlo naopak jít o depersonalizaci či zezvířečtění člověka, to si ve své materialistické víře nepřipouštějí ani jako otázku.

Personalizace zde znamená protějšek k disciplinované socializaci, jejíž kolektivisticky přemrštěná verze jakoby už samotnou svou extrémností ospravedlňovala posun od degradace jedince k jeho neméně extrémní absolutizaci. Přišel tedy čas individualistických hodnot (osobité tužby, záliby, slasti), a práv na individuální štěstí, které má být definováno rovněž individuálně – každému na míru.

I v prvních fázích sekulární morálky potlačoval hodnoty a práva jedince rigorizmus neměnných mravních imperativů a tuhých společenských zvyklostí. Společenský diktát rovněž ukládal nelidská omezení a oslazoval je různě zobsažňovanou vírou v pokrok. Vůbec prý přitom nebylo pochopeno, že člověk existuje primárně pro sebe a že je na světě právě proto, aby si co nejvíc zde a nyní užíval; aby nacházel tu svou pravdu, která mu splývá s vlastním blahem. Dnes jsme oprávněnost hédonického individualizmu spolu se směšnou iluzorností ideologií zářné budoucnosti konečně rozpoznali. Poměry se obrátily: v postmoderní společnosti si personalizace přizpůsobuje sociální realitu. Právě to má na starosti minimální etika.

Koncept minimální etiky si postmodernisté velmi považují. Přitom ujišťují, že jejich nová etika v žádném případě neznamená obnovení maximalistických nároků tradiční mravnosti. Minimální etika člověka neobtěžuje přehnanými požadavky patetické morálky. Podle materialistických měřítek, zbavených kolektivizujících přepjatostí, naopak zohledňuje reálně dostupné štěstí jedince a vychází vstříc jeho právům na plné hédonické vyžití. Proto minimalizuje omezování jedince na úroveň šetrného a situačně pružného legislativního ošetření.

Minimální etika se ustavila mimo posvátné povinnosti. Stanoví nedogmatické bezbolestné normy a nehoruje ani pro rigidní odpovědnost. Když už se odpovědnost přece jen zdá být aspoň v nějaké míře pragmaticky nezbytná, pokroková etika nabádá, aby se o ní dialogicky přesvědčovalo; rozhodně upřednostňuje prevenci před represí. Metou minimální etiky se stalo nastolení lehce organizovaného chaosu v mezilidském soužití.

Po zkušenostech s kolektivistickými úlety tedy pozdní materializmus potlačuje svou monistickou složku a přichází s liberální variantou. Jedinec je v ní chápán jako cíl vlastního životního úsilí a svobodu užívá jako sebeobsluhující sílu, nejlépe bez hranic. Spolu s právem na svobodné zacházení se sebou si přitom explicitně vyhrazuje také právo na rozkoš a vůbec na to, aby žil – pokud mu to vyhovuje – výhradně pro sebe. Liberální materialista tím obnovuje antický epikureizmus v poměrech technologicky vyspělé západní civilizace, která štědře nabízí široký rejstřík možností hmotného štěstí. Pestrá nabídka svůdných hodnot skýtá lákavý životní obsah. Masová spotřeba pochopitelně přispěla k rozšíření hédonického požitkářství. V civilizaci konzumního blahobytu opravdu není tak obtížné propadnout zákonu poživačného sebeuspokojování.

Okamžité slasti na straně jedné a racionální přístupy k všestranné péči o tělo (hygiena, zdravá výživa, sport, napínavý zápas s rozmanitými projevy stárnutí…) na straně druhé dokážou dát životu dynamiku a nezpochybnitelně reálnou náplň. Posedlost tělem je zcela v logice materialistického vyznání. Zájem o něj splývá s přirozeným zájmem o vlastní dokonalost. Ta se stává vítanou alternativou pro ty z materialistů, kteří už jsou unaveni veřejnou angažovaností a někdejším urputným zájmem o stav a nápravu společnosti. Jsou ovšem i jiní materialisté, kteří naopak svádějí o tuto životní filosofii kulturní boj.

Vývoj životního stylu, který vzešel z materialistického obrazu světa, je tedy ve své současné fázi charakterizován obratem jedince k sobě. Dává vzniknout individualistickým společnostem s pregnantně konzumní mentalitou, kde podřizování se vlastním rozmarům a choutkám už není hodnoceno jako něco slabošského, zavrženíhodného; nevyvolává už pocity studu a viny. Individualisticky pojatá svoboda, podobně jako umělecká tvorba, totiž z principu nesnese omezování nějakými cizorodými, heteronomními zákony. V rozumném pragmatizmu je nanejvýš ochotna přistoupit na měkké, pružné a kompromisní normy minimální etiky.

Ideologové soudobého individualizmu těží z intuitivně chápané ontologické pravdy o subjektivitě člověka, ale okázalá, materialisticko-agnostická neznalost lidské přirozenosti jim umožňuje, aby v pouhé společensko-politické reakci na dřívější poměry odevzdali životní prostor absolutizované svobodě poháněné bezmeznou žádostivostí. Člověk v tomto jednoduchém, filosoficky prvoplánovém a principiálně nedokazatelném výkladu z chaosu náhody vzešel a k chaosu absolutizované svobody je i určen.

Libertariánský hédonik je přesvědčen o své pravdě bez hlubšího filosofického zkoumání podstaty a řádu lidského života. Spíše než v obtížných filosofických reflexích spatřuje její odůvodnění ve šťavnatých literárních popisech a v neukončitelných kritikách takzvané měšťácké společnosti. Proto při svém zdůrazňování individuality bezstarostně vypouští i povinnosti jedince k sobě samému. Ignoruje tím celou oblast osobní odpovědnosti za vlastní lidství, která přece dává páteř celému lidskému životu. Naproti tomu stvrzuje svou svrchovanost ve vlastním životě nárokem na sebevraždu a právem na bezbolestnou smrt.

V postmoralistní kultuře už vzbuzuje sebevražda soucit, nikoli odsouzení. Jedinec v ní má nezadatelné právo zacházet se svým životem, jak se mu zlíbí. Když platí tento axiom v mezních situacích, jak by mohl neplatit v každodenním hledání požitkového optima? Sexuální revoluce šedesátých let je snad nejvýraznějším fenoménem, v němž lze číst poselství o životní suverenitě dospělých lidí, vysvobozených z pout někdejší puritánské morálky; kdo by se k ní dnes chtěl vracet.

4. Kulminace v narcizmu

Postmoralistní libertariáni mimo jiné přivádějí dnešního člověka ke zhroucení do narcizmu. Nevidí v tom však žádnou tragédii. Jsou naopak odhodláni vydávat to za úspěch, za vítězství rozumu i instinktů zároveň, za vysvobození lidstva z poručnictví ponurých požadavků zastaralé morálky. Někdejší individuální morálka praktického rozumu vyklidila pole narcistní samoobsluze a sebeobdivu.

Postmoralistní proces personalizace života programově produkuje narcistní typy. Postmodernisté takové vyústění vítají. Narcizmus už pro ně není diagnózou, ale esenciální náplní zralé postmoderní osobnosti. Spatřují v něm logické dovršení domněle realistického pohybu od diktátu povinností k neomezované emoční seberealizaci. Dokonce tuto (pro mnohé pořád ještě šokující) antropologickou mutaci vyššího stádia individualizmu vydávají za vývojově nezvratný trend vyspělých demokratických společností. Hypertrofované ego jako cílový bod emancipačního procesu sekulární humanity? Po krachu kolektivistického utopizmu nic, co by se nedalo očekávat; ani racionalizující oslavování narcizmu nepřekvapuje.

Posedlost vlastním tělem je u materialisticky živeného narcise zákonitá. Tělo u něho splývá s vlastním Já, stává se osobou. Starost o zdraví a pěkný vzhled je cílem a smyslem života. Ten se ovšem realitou stárnutí a vidinou smrti otřásá. Odpovídající životní filosofií je tu někdy špatně maskované, jindy propuknuvší zoufalství.

Ustavičné zabývání se vlastními pocity a podvědomím postmoralisté vydávají za psychologické zjemnění života. Odpovídá to převráceným poměrům životních sil, jak je restrukturalizovala psychoanalytická móda. Vrcholní individualisté přišli samozřejmě s tím, že jedinec má také nezcizitelné právo na sebeokouzlení. S ním si narcis v životě vystačí, nepotřebuje k tomu minulost, ani budoucnost; žije pro sebe v živočišné přítomnosti. Druhé v podstatě také nepotřebuje; když už, tak jen jako objekty odrážející jeho vlastní skvělost. Narcis je velice citlivý na potlesk. Nedostává-li se mu ho v pravidelných a dostatečných dávkách, bývá zle.

Méně introvertní narcis má také nutkavou potřebu se vyjadřovat. Sebevyjádření ho naplňuje; na obsahu tolik nezáleží. Obtěžuje tedy své okolí nejen zveřejňovanou intimitou, ale i požadavkem pohotovosti k naslouchání jeho sebezálibnému tlachání v první osobě. Kolik konferencí, různých fór a mediálního předvádění je neseno touto narcistní mentalitou, která také přispívá k zániku myšlenek v sebeúchvatných přívalech řečnického předvádění se. Narcisův vztah k realitě je totiž veskrze uvolněný. Pokud netrpí intelektuálním sebezahleděním, velké ideje ho nevzrušují a pevná přesvědčení či zásadové postoje mu také nehrozí. Svou apatií se ocitá na opačném pólu ideologického dogmatizmu – a to se přece v jistých kruzích cení.

Zájem o bližní má narcis čistě egoistický. Pokud je nemůže proměnit v objekty vlastního potěšení, častuje je mrazivou lhostejností. Doba, kdy si materialisté pěstovali iluzi o altruizmu z vlastních zdrojů, je dávno pryč. Dnes jsou postmoralisté přesvědčeni, že narcis právem okupuje všechny oblasti života, a ujišťují, že má organizovat své vztahy podle egoistických potřeb. Likvidace etiky povinnosti se samozřejmě promítla do mezilidského vztahování. Okázalá sebeláska bez problému rozložila altruistické hodnoty. Láska k bližnímu (příliš křesťanská?) byla pozdními materialisty nahrazena zemitější a vývojově pokročilejší (realističtější?) sebestředností; ten druhý je prostě hodně druhý.

Materialistická kultura ve své individualistické verzi změnila životní paradigma: žít pro sebe není nic hanebného – žít pro druhé je zpozdilost. Ne že by úplně vymizela dobročinnost, solidarita. Z přebytku se občas něco poskytne a bývá z toho i dobrý pocit. Co však vymizelo, je smysl pro oběť. Citelné nasazení pro druhého jaksi nedává v životní filosofii postmoderního neoindividualizmu žádný smysl.

5. Lipovetského apologie minimální etiky

V celkovém filosofickém pohledu na postmoderní etickou kulturu musíme žasnout, jak snadno se tato kultura vývojovým samospádem prosazuje. (Je ovšem pravdou, že tomuto vývoji také vydatně napomáhá neomarxisty rozpoutaný kulturní boj, o němž bude řeč v druhém díle.) Vždyť je přece v hlavních rysech brutálním popřením hodnot, v nichž etické myšlení po staletí a dokonce až do poloviny 20. století spatřovalo vrcholnou realizaci lidství. Že by se tak fatálně mýlilo? Jakým mimořádným intelektuálním výkonem byl omyl odhalen? Jaká skutečně kritická reflexe rozpoznala principiální omyly tradiční etiky, že je musíme právě takto korigovat?

Víme, že žádná. Cesty světonázorového prosazení zdaleka nejsou v dějinách totožné s cestami kritického myšlení. Materialistický základ postmoderní etiky je teoreticky mnohonásobně rozporný. Je však pevně fixován vývojem novověké filosofie jakožto výsledek jejích noeticko-ontologických omylů. Jmenujme empirizmus, scientizmus, monizmus a historizmus. Tyto teoreticky rovněž rozporné pozice poskytly modernímu materializmu potřebné premisy, a jako bytostné komponenty novověkého myšlení tím materialistům zároveň poskytly i patřičné sebevědomí. Jím se tito filosofičtí amatéři také filosoficky nadýmají, ačkoli je jejich přesvědčení veskrze ideologické.

Ideologickou dogmatičnost materialistického světonázoru nemůže zakrýt ani předstírání autentického filosofování, které se jinak stalo oblíbeným uměním na materialisty ovládaných univerzitách, ani okázalé srovnávání s náboženstvím. V hlavních bodech materialistické filosofie se jedná o pouhou sugesci prvoplánových hypotéz, jakými jsou totožnost hmoty a Absolutna, náhoda jako příčina řádu, myslící mozek, zánik osobního života. Rozpoznávat jejich rozpornost však mohou jen ti, kdo skutečně filosofují; materialisté mezi takové lidi nepatří.

Pro kritickou reflexi minimální etiky nám poslouží některé myšlenky G. Lipovetského, který její koncept dobře vysvětluje a výmluvně hájí. Tento francouzský profesor filosofie sice připouští, že výše popsaný postmoralizmus, v němž se on sám také významně angažuje, přináší mimo jiné i neblahý růst zločinnosti. Uklidňuje však, že vedle toho tu máme i nadějeplné projevy individualizmu.1 Mluví o znovuzrození etického cítění, které spatřuje v zájmu o životní prostředí, o osud planety a poukazuje na humanitární akce, solidaritu, korektní jazyk či kampaně proti kouření. Pochvaluje si, že nová (minimální) etika, i přes svůj razantní odpor k oběti a povinnosti a při své (prý) velké citlivosti k zájmům a potřebám reálných jedinců, zůstává mravně zodpovědná a produktivní.2

Jaké má ale tato etika třetího typu ospravedlnění? Odkud čerpá důvod pro mravní motivaci, když růst osobnosti skrze přijatou povinnost, odříkání a ctnostné úsilí shledává jako nesmyslný, odlidšťující? O jakých mravních normách a o jakém zodpovědném hédonizmu postmoderních individualistů Lipovetsky vůbec mluví?

Postmoralistům splývá etika s právem. Mluví sice o mravních normách, ale ve skutečnosti mají na mysli jen legislativní uspořádání společenského života; a to, jak víme, snese cokoliv. „Etiku“ berou na milost jen kvůli fungování společnosti. Monistická onto-šablona lidského života s totalitními utopiemi a hrůzami tak z postmoderního horizontu nezmizela. Je jen zobsažňována méně bombasticky. Užívat si, jak jen to jde, takový je zákon života podle postmoderních hédoniků. Ale užívat si civilizovaně, tj. tak, aby jednání nerozkládalo kooperativní společenskou dynamiku zacílenou na kolektivní blaho stále vzrůstající životní úrovně; na ní se hédonik plněji realizuje. V tom tedy spočívá onen domněle etický aspekt života rozumných Živočichů. Jeho cílem je zachování Rodu a hédonicky definovaná kvalita života.3 Tento finalitní rozpor postmoralisty nezneklidňuje. Ostatně lze pochybovat, že by postmodernisty zneklidňoval jakýkoli jejich rozpor.

Přesto, nestojí i samotná redukce etické životní funkce na společenskou realitu v protikladu k individualistickému důrazu postmoralistů a jimi vyhlašovanému procesu personalizace? Obejde se snad osobní vývoj člověka bez etiky? V tom mají postmoralisté jasno. Člověk má nezadatelné právo, aby nebyl ve svém individuálním, tj. zcela originálním rozletu v užívání života šikanován nějakými obecně lidskými, rigidními a životu nepřejícími pravidly ve smyslu tradiční morálky.4 Vyspělé demokracie jsou v tom dnes zajedno, což je směrodatné.

Postmoderní člověk je už prostě dál, už prohlédl moralistní utopizmus s jeho nelidskými nároky na jedince. Tuto realitu musí moralizující fundamentalisté už jednoduše respektovat. Měli by pochopit, že normování života je ve výlučné kompetenci demokratických legislativců. Od těch žádejme, aby se do života jedinců míchali jen v nezbytně nutné míře. Zbytek můžeme velkoryse svěřit sociálnímu cítění občanů; není důvod ho podceňovat.5 Uvidíme však, že v levicovém prostředí se tento ideál neuskutečňuje snadno.

Nestaví ale tento kult emocí lidský život mimo dobro a zlo? Nevydává ho napospas náladovosti, která mu je schopna nadiktovat jakékoli jednání? Lipovetsky nesouhlasí. Odmítá morální paniku a lamentace nad mravním nihilizmem doby. Připouští sice výsledky statistiky, podle nichž by mnozí klidně bez špatného svědomí kradli a podváděli, kdyby tak mohli činit beztrestně, ale na druhé straně zdůrazňuje, že i hédonik, typický to občan postmoralistních demokracií, si oškliví násilí páchané na nevinných.6

Lipovetsky dokonce ani nezastírá, že kultura postmoralistního individualizmu úspěšně rozkládá pracovní morálku. Přesto proti modu nezodpovědného individualizmu dialekticky klade odpovědný individualizmus. Jak ho ale zmobilizovat, když nudný a obtížný ideál individuálních ctností je už v troskách? Lipovetsky sází na šikovnost manažerů.7 Zřejmě tím participuje na typické posedlosti levicových intelektuálů, která spočívá v neutuchající potřebě inženýrování lidských životů.

6. Kritické poznámky

Máme-li zachovat bonton a říct o kritizovaném nejprve něco pozitivního, pak snad uveďme, že Lipovetsky vedle bohaté rétorické představivosti bez obalu předkládá nejzazší etické konsekvence materialistického světonázoru. Mnozí by přitom mluvili o myšlenkové poctivosti, ale případnější je hovořit jen o jisté užitečnosti. Na poctivost filosofického myšlení musíme klást vyšší nároky, kterým Lipovetsky evidentně nedostál.

Předchozí zmínka o jeho příslušnosti k dlouhodobě přemnožené kastě levicových intelektuálů nebyla pouhým stylistickým ornamentem či zjednodušujícím zaškatulkováním. Lipovetsky s nimi sdílí nejen základní materialistické krédo, ale osvojil si i jejich ideologický, agitačně suverénní způsob myšlení. Nikdo lépe než levicoví intelektuálové nevytváří dojem, že drží prst na pulzu doby. Oni vždy neomylně vědí, co jiní vědět nemohou, protože na to nemají ty správné „mentiony“; jiní mluví o ideologickém naprogramování. Krom toho mají levicoví intelektuálové neodolatelnou potřebu šířit své osvícené myšlení všemi (i málo ušlechtilými) prostředky, jen aby pozvedli veřejné mínění na žádoucí úroveň, která pochopitelně splývá s úrovní doby; prahnou po převýchově občanů. O původu této posedlosti bude ještě řeč.

Také Lipovetsky oznamuje své nevídaně revoluční etické teze s bezstarostnou samozřejmostí. Jakoby se rozuměly samy sebou; stačí je jen působivě formulovat. Tento styl prorockého myšlení samozřejmě neobjevil Lipovetsky. Spíše na něj jen plynule navázal. Novověké filosofické myšlení se v něj totiž celkem přirozeně vyvinulo. Vzpomeňme na Nietzscheho či Heideggera – dvě nikoli okrajové autority postmoderního myšlení. A Lipovetsky chce být své době a jejím autoritám věrný.

Co ale věcně stojí za filosoficky podezřelou samozřejmostí, s níž Lipovetsky své myšlenky vyvíjí a předkládá? Zcela jistě je to pevná víra jeho materialistického (ať už teoretického, či agnosticko-praktického) přesvědčení. Jak už víme, materialistická dogmatika je mezi intelektuály přijímána širokým konsenzem jako nauka, do níž novověké myšlení celkem přirozeně vyústilo, a která odpovídá duchu doby. O tento konsenzus Lipovetsky zřejmě opírá i své etické jistoty o zotročujícím charakteru toho, co nazývá moralizmem. Jako z nezpochybnitelného axiomu z nich vyvozuje své upřednostnění hédonicko-narcistního postmoralizmu.

Z dřívějšího textu o materializmu víme, že materialistický světonázor vůbec nevznikl na základě nějakého kritického zkoumání. Představuje jen bohapustou ideologii, špatně převlečenou do filosofického hávu. Vzhledem k úspěšnému číření materialistického světonázoru ti přemýšlivější s překvapením zjišťují, že se vyznačuje povážlivou argumentační nouzí. Objevují, že se jeho vyznavači ani nenamáhají s jeho filosofickým odůvodněním – že jen zneužívají sílu smyslových evidencí k jejich kognitivní absolutizaci. Tímto logicko-kritickým nedostatkem se materializmus řadí mezi ta nejprimitivnější náboženství. Za Absolutno jednoduše považuje hmotu (tu vidíme), a ani žádný kontrast s náboženstvím, žádné maskování přírodovědou, dějinností či dalšími nerozpoznanými filosofickými omyly novověkého myšlení tuto chtěnou prostoduchost nezkultivuje.

Vzhledem k radikalitě a převratnosti, jakou postmoralistní myšlení vykazuje, by se ale přece jen slušelo, aby Lipovetsky přičinil pár odstavců, kde by alespoň naznačil, z jakých důvodů je teoretický či agnosticko-praktický materializmus tak neotřesitelný, jak Lipovetsky beze všeho předpokládá. Nic takového však od něj nečekejme. Lipovetsky prostě ví, že dnes už přece víme, že život končí smrtí, že Bůh je mrtev, že metafyzické opory přirozeného mravního zákona jsou dávno v troskách, a že člověk je adekvátně definován životem egocentrického organizmu; univerzitní mašinérie mu to potvrdila. Proto jeho vyvozování etických důsledků z kriticky neprověřovaného materializmu není na úrovni poctivého myšlení.

Vedle dogmat materialistické antropologie spoléhá Lipovetsky také na dogma historicizmu. Jednoduše věří, že vývoj etického vědomí a mravní orientace je prostě závazný. Na pozadí mýtu o plynulém pokroku lidstva předpokládá, že současný stav většinového mravního smýšlení a cítění představuje směrodatný imperativ. Kdo ho nesdílí, je už rovnou diskvalifikován. Lipovetskému pak jen stačí různými statistikami dokládat, že dnes už lidé něco pokládají za nevěrohodné, přežilé, zatímco po něčem zase neodbytně prahnou – a má jasno. Vyhlašuje tedy současný stav mravního vědomí jako normu. Jeho texty mají souvislý nabádavý podtext: srovnejte krok s dobou! S vědomím osvíceného buditele přehlíží Lipovetsky krajinu současného členění hodnotových preferencí či slábnoucích mravních motivací a se svazáckou přímočarostí určuje směr: tudy, soudruzi!

V Lipovetského spisování nenajdeme ani záchvěv pochybnosti, že by snad současný stav většinové mravnosti mohl být pokleslý, úpadkový. Takovou logikou posvátné přítomnosti bychom ale mohli v nedávné době doporučovat i morálku nacistů a komunistů. Ostatně ta také vzešla z vývoje novověkého myšlení v rámci západní civilizace. Že se z ní nakonec tato civilizace probrala a očistila se od ní? To jednak neodporuje logice zautomatizovaného a zvráceného historistického ospravedlňování přítomných stavů morálky a práva duchem doby, ale kromě toho zůstává i otázkou, jestli se západní civilizace od totalitních hrůz a hlavně jejich hlubších příčin skutečně oprostila. Jak jen mohl tak kulturní národ podlehnout Hitlerovu mámení, kroutí mnozí hlavou. Jak mohly masy intelektuálů naletět marxistickému blouznění o člověku a společnosti? Jakoby filosofie Hegela, Marxe, Nietzscheho, Feurbacha, Haeckela byly bůhvíjakým světlem, prosvětlujícím tmu lidské iracionality. A nemylme se znovu. Také masivní relativizace hodnot postmodernistů je pohříchu zase tragická; nezasluhuje ani adoraci, ani nesnese konzistentní apologii. Spíše se jí lze obávat.

Lipovetsky ve své obhajobě minimální etiky užívá oblíbenou strategii zlatého středu mezi extrémy. Vymezuje posmoralizmus proti tradičnímu moralizmu na jedné straně a proti nezodpovědnému, bezbřehému, společensky anarchoidnímu individualizmu na straně druhé. Přitom ovšem zůstává až příliš mnoho nejasností. Jednou z nich je nárok postmoralizmu na pozici středu mezi extrémy. Z etického hlediska to spíš vypadá tak, že se minimální etika zmítá mezi extrémy krajního individualizmu (akcent bezmezného rozšiřování lidských práv) a kolektivizmu (redukce mravnosti na socio-aspekt, na legislativu).

Z této konvergence extrémů v minimální etice vyplývá její hlavní nejasnost, kterou můžeme vyjádřit otázkou: Jak může být bezrozporně propagován hédonicko-narcistní neoindividualizmus se současným apelem na etické uvědomění v konceptu tzv. zodpovědného individualizmu? Jak můžeme rozumně očekávat, že mravně rozcapení, vyprázdnění jedinci posílí mravní étos právního řádu? Vždyť oficializované hédonické bažení (po požitcích – a tedy i po majetku – a tedy i po moci a slávě) se u těch, kdo mají právní stav demokratických společností na starosti, nezastavuje. Jak zabránit narůstající zkorumpovanosti politiků, soudců, právníků, policistů, žurnalistů, akademických konformistů a kariéristů, jsou-li také uvědomělými hédoniky?

Zmíněná konfuze etiky a práva, která už se v metafyzickém vakuu soudobého myšlení znormalizovala, Lipovetskému samozřejmě velice usnadňuje zdání smysluplnosti jeho protichůdných výzev. Víme, že mravní jsoucno svou povahou spadá do metafyzické dimenze lidské reality, takže redukce mravnosti na právní konvencionalizmus je jen hlubokým nedorozuměním na pozadí metodologického kultu zkušenosti.

Ale i z běžné zkušenosti víme, že se můžeme rozhodovat pro dobro i z jiných důvodů, než z obavy před trestně právním postihem. Při jednání se tedy řídíme i jinými (interními) normami, než jaké nám zvnějšku ukládají zákonodárci. To jen k radikalitě odhodlaní ideologové teoretického či agnosticko-praktického materializmu zůstávají odsouzeni k té nejhrubší jevové povrchnosti, v níž ztrácejí z dohledu značné části základní lidské skutečnosti.

Protože má tedy Lipovetsky tak zkreslené a ubohé pojetí mravního světa, snáze propadá iluzi o etické pozitivitě a dokonce i nadřazenosti postmoralismu. Jestliže totiž ztotožníme mravní a právní normy, pak přece máme v demokratických společnostech mravnost zaručenou, vždy přítomnou. Jakýpak tedy mravní nihilizmus? Když nadto psané zákony přizpůsobíme (podle Lipovetského doporučení) člověku takovému, jaký fakticky je, když ho nebudeme znásilňovat idealistickými představami (dnes už naštěstí) menšinových stoupenců někdejších moralizmů o tom, jakým by měl člověk být, pak můžeme s Lipovetským snadno získat pocit, že minimální etika představuje to nejlepší, co kdy bylo pro lidské životy vymyšleno.

Avšak s lidskými životy se to má poněkud složitěji. Kdyby nebyl Lipovetsky svým postmoralizmem tak buditelsky zaujatý, a aspoň občas prostřídal rétorické nasazení logickým, nemohl by přehlédnout, jakou etickou past si svým umanutým rehabilitováním egoizmu vlastně nastrojil. Když se Lipovetsky přimlouvá, aby v éře osudového neoindividualizmu převládl zodpovědný individualizmus nad nezodpovědným, pokouší se stvořit hybrid společensky zodpovědného narcistního hédonika. Přitom ale sám zmiňuje, že mnozí jeho souvěrci by dnes rádi beztrestně kradli a podváděli. Jak jde toto dohromady?

Proč by postmoderní, k egoizmu vzdělávaný a vychovávaný občan klidně kradl, kdyby mu nehrozil postih? No přece proto, že je uvědomělým egoistou. Egoista totiž z definice, svou povahou, dává přednost sobě, svému zájmu, (prospěchu, požitku…), aniž by se staral, co to přinese druhým. Je prostě v logice egoistova zvýšeného sebepojetí a sebeprožívání, že klidně překročí zákon, když mu to ve výsledku přinese více uspokojení. Jenže tato logika egoizmu jde dál. Co ji může zastavit? Nejen krádež a podvody, u nichž se Lipovetsky cudně zastavuje, ale i násilí, mučení, vraždění jsou přece pro uvědomělého, rozvinutého egoistu vhodným prostředkem k dosahování jeho perverzních, absolutizovaných cílů.

Jakou zodpovědnost egoistů si tu tedy Lipovetsky namlouvá? Na jedné straně si s nepokrytým zadostiučiněním moralizmem uraženého intelektuála pochvaluje vydražďování a oslavování egoistických vášní, a na druhé straně ujišťuje, že se jeho protimoralistní tažení nezvrhne. Své ujišťování přitom podpírá salónní rétorikou; mluví o organizačním chaosu. V zřejmém zaslepení resentimentem už však Lipovetsky nevidí, že za krutostmi a masivní bezohledností, které si jako částečně prozíravý či zjemnělý apoštol hédonizmu také oškliví, stojí vposledku stejný princip: egoizmus, který tak nadšeně velebí.

Lipovetsky nepochopil, že právě egoistické sebeupřednostňování a sebeprosazování představuje univerzální zdroj specificky lidské špatnosti. Pak ovšem z hlediska životní filosofie nepochopil o člověku nic; to je ostatně úděl materialistů. Moralistní tradice, jíž Lipovetsky okázale pohrdá, naproti tomu dobře věděla, že veškerá zloba v lidském jednání pochází z toho, že se člověk stará jen o sebe, že bez potřebného omezení dává v jednání průchod svým názorům a choutkám, že jeho jednání je tedy jen výsledkem svéhlavého, chtivého a bezohledného sebeprosazování.

Lipovetsky samozřejmě tvrdí, že postmoralistní občan tak daleko nepůjde. Poukazuje na skutečnost, že lidé ve vyspělých demokraciích např. odsuzují násilí. Jistě, zjemnělý hédonik, fixovaný na bezbolestné pobývání, bude všeobecně násilí odmítat, bude soucítit s jeho oběťmi; mohlo by ho totiž také potkat. Ale v situaci, kdy by mu násilí přineslo masivní zvýhodnění, by právě jakožto egoista neváhal a použil prostředky, které u jiných třeba i obecně odsuzuje. A Lipovetsky se naléhavě přimlouvá za pěstování egoistických sklonů. Uvízl tedy v síti vlastní dialektiky.

Nyní neřešíme situaci konkrétního hédonika, u něhož není vždy jisté, že bude důsledně jednat podle svého egoistického smýšlení a egoistického habitu. V dané situaci se u něho mohou prosadit zbytky mravního cítění či psychologické zábrany, takže bude jednat navzdory svému egoizmu. V diskusi s Lipovetskym o etické přípustnosti egoizmu však myslíme egoistu jakožto egoistu, tedy toho, kdo si osvojil ideál postmoralistů a důsledně podle něj v dané situaci jedná. Myslíme tedy člověka postmoralistní životní orientace a následného životního stylu, které Lipovetsky sveřepě oslavuje a jejichž skutečné povaze nerozumí, což je zřejmé i z jeho iluze o zodpovědném egoistovi. S mírou přijetí Lipovetského egoistického programu pro život se tedy hroutí idea zodpovědného individualizmu, k níž se Lipovetsky sofisticky utíká.

Pýcha zaslepuje. Nepravdivé, leč žulově neochvějné přesvědčení o filosofické nadřazenosti přivádí Lipovetského k důsledku, který sám ani nechce: k propagování totální mravní zloby. Částečnou omluvou mu může být skutečnost, že v základě jen participuje na soudobém kolektivním nevědomí, formovaném hlubokými filosofickými omyly, absencí metafyziky a amorálně pojímanou psychologií. Proto ani neví, že sdílené výkladové zpustošení lidského bytí tvoří pustinu i ze života narcistních neosobností. Když totiž přijmeme materialistickou optiku, nemáme v podstatě důvod, proč Lipovetského představu o životním optimu lidských bytostí odmítnout. Jako materialisté bychom s většinou jeho etických řešení mravní problematiky mohli naopak souhlasit.

Lipovetsky tedy vytváří rozporný pojem společensky zodpovědného egoisty. Pošetilost jeho etických představ a výzev lze vyjádřit i tak, že princip mravní zloby střídavě instaluje a suspenduje. Instaluje ho jako lék na nenáviděný moralizmus povinnosti a ctnosti; tehdy v něm faktický vývoj k demoralizaci vyvolává euforii. Suspenduje ho, když vidí brutální důsledky bezbřehého individualizmu, které jsou i pro něj nepřijatelné. Jen přitom není jasné, jestli je odmítá pouze z čirého společenského pragmatizmu, nebo i proto, že odporují jeho současnému mravnímu cítění.

Lipovetsky přitom konstruuje pojem zodpovědného egoisty sofisticky. Proč sofisticky? Protože svým konceptem parazituje na nevyhladitelnosti základního mravního rozlišování a cítění a zneužívá tak skutečnost, že lidé vždycky v nějaké míře užívají mravní instinkty. Tento fakt pak sofisticky bere za svědka filosofické legitimity své minimální etiky: vždyť postmoderní lidé při veškerém mravním relativizmu a egoistickém rozletu nejsou přece úplně zlí. Stále mají smysl pro nějakou tu ušlechtilost. A co víc, dají se na ni také nalákat, jak je to zřejmé např. u ideologie multikulturalizmu či politické korektnosti.

U citlivějších, intelektuálně vyspělejších lidí mravní instinkty dokonce přerůstají v potřebu být pro své okolí mravní autoritou, zušlechťovat ho originálními mravními požadavky, do nichž většina zatím nedorostla, a získávat tak výrazný mravní sebecit. Většinou přitom reagují na nějakou nespravedlnost a často se přitom tak zapálí pro nápravu, že pro ni odvážně volí radikální prostředky.

Dříve se pro utlačované dělníky vymýšlela krvavá revoluční řešení. Postmoderní napravovatelé mravů jsou už kultivovanější, ale i vynalézavější. Nasazují se pro pestré spektrum ponižovaných menšin se stejným zápalem pro spravedlnost. S vědomím pionýrů vyšší lidské ušlechtilosti přikazují nevídané zvýhodňování těch privilegovaných, korektní jazyk a další originální, nikoli jen agitační opatření, nad nimiž mnohdy neosvícené většině zůstává rozum stát. Jen bigotní moralisté zlovolně tvrdí, že tím produkují více nespravedlnosti, že cedí komára a polykají velblouda, když se např. nesmírně humanisticky zasazují o zabíjení nenarozených a zároveň zakazují pohlavkování narozených dětí.

Žádný mravní nihilizmus podle Lipovetského v postmoderním věku nenastává. Tak proč ten moralistní alarm? Proč mluvit o mravním úpadku?

Trochu to připomíná bolševické ideology. Ti také horovali pro dějinnou, třídní či bůhvíjakou spravedlnost a v reakci na výtky nesvobody svých režimů prostoduše poukazovali na to, že socialistický občan má přece svobodu dát si bůček či buřta, fandit Spartě či Slávii… Jestliže se však mluví o mravním úpadku, nemyslí se tím, že by mravnost a dobré činy z lidských životů úplně vymizely. Poukazuje se však na ztrátu smyslu pro nadřazenost skutečně mravních (ne jen právních či protipřirozených) norem a na následně pokleslou mravní praxi, na atrofii mravnosti, v níž čím dál víc lidí ve stále větší míře preferuje egoistickou motivaci. Filosofický kritik přitom obrací pozornost na stav etického myšlení a diagnostikuje reflexe postmoralistů Lipovetského ražení jako nepochybně zhoubné, jako hybné síly tohoto úpadku.

Lipovetsky by však mohl namítnout: kdyby byl koncept minimální etiky rozporný, pak by se podle klasické, nedialektické logiky nemohl realizovat. Hédonický způsob života a respektování práva však vedle sebe existují. Je-li to rozpor, pak se tím potvrzuje dialektika skutečnosti - a tím i neplodnost klasické logiky s jejím nárokem bezrozpornosti. Anebo to není rozpor, a kritik postmoralizmu ho vytýká neoprávněně. Ať tak či onak, kritik se mýlí.

Tato námitka využívá skutečnost dialektiky lidské svobody, její přirozené postavení mezi mravním dobrem a zlem; obojí je v lidských životech nevyhnutelně přítomno. Proto mohou existovat lidé, kteří jednají dobře i špatně, např. egoisté, respektující také nějaká právní omezení. V tom žádný logický rozpor není. Když ale vytýkáme minimální etice rozpor, spatřujeme ho v samotné její koncepci. Ta přece jen nekonstatuje banální fakt, že lidé jsou dobří a zlí. Přes všechny proklamativní zdánlivosti není jen socio-popisem faktických preferencí způsobů jednání, ale zůstává etikou. To znamená, že rozlišuje, co je člověku přiměřené a co ne, vyzývá k adekvátním způsobům jednání a nabádá k odmítání těch neadekvátních. Lipovetsky sice ujišťuje, že postmoralizmus respektuje lidi, jací jsou, ale dělá z toho výmluvně a naléhavě imperativní normu: jednejte jako uvědomělí, svéprávní egoisté! Jednejte společensky zodpovědně! A právě v tom je rozpor.

Koncepce minimální etiky je tedy rozporná kvůli tomu, že obsahuje výzvy, které se vzájemně vylučují. Výzva k egoizmu popírá zodpovědnost a výzva k zodpovědnosti popírá egoizmus. Jestliže Lipovetskému záleží na zodpovědném individualizmu, pak dělá vše pro jeho oslabení, když s neskrývanou nenávistí k tradiční morálce oslavuje egoizmus jako osvobození z tmářství. Psychologicky či ideologicky se to lze pochopit, logicky a filosoficky nikoli. Postmoralizmus tedy protismyslně podněcuje protikladné životní síly. Vyzývá k jejich souladnému uplatnění, ale ony jsou bytostně nesouladné, takže jedna výzva neutralizuje druhou.

V praxi se zcela jistě uplatní egoizmus i zodpovědnost; takový je úděl lidského života. Ale okázalé rehabilitování egoizmu a jeho čitelné zasazování do kontextu vládnoucího materialistického světonázoru zcela jistě oslabuje mravní imunitu obětí těchto tragických omylů – tlačí skóre ve prospěch egoizmu čili mravní špatnosti.

Lipovetsky tedy naprosto nepochopil zhoubnou dynamiku svého pokrokového programu egoizace lidských životů. Šíří ho naopak s buditelskou posedlostí levicového liberála jako osvětu, kterou lidstvo v této převratné epoše právě potřebuje. Proč ji potřebuje? Protože odpovídá té nejsnadnější metafyzice, která se ovšem ve věku pyšného sebevzhlížení soudobé vzdělanosti plíživě a bezkonkurenčně prosadila, a která určuje jak převládající tendenci mravního smýšlení veřejnosti, tak i logiku soudobého etického myšlení. Je to ovšem cesta do pekel, u níž zůstává pochybné i to, zda je aspoň dlážděna dobrými úmysly. Opravdu? Posuďte sami.

Lipovetsky překonává elementární tisíciletou zkušenost s identifikací mravní zkaženosti. Na základě čeho ji překonává? Je to především neochvějné sebevědomí, které čerpá z příslušnosti k tradici novověké filosofie. Krom toho zřejmě trpí implicitní vírou v pokrok lidstva, když spoléhá na to, že dnešní praxe převážně materialisticky orientovaného člověka je automaticky normotvorná a eticky směrodatná. Konečně je tu elán, s nímž radikalizuje tuto praxi v odvážném projektu obhajoby, podněcování a inspirace egoistického způsobu života.

S odvoláním na dosavadní kritiku principů a kódů novověké filosofie ale můžeme Lipovetského materialisticko-historistické sebevědomí hodnotit jako nepodložené. Ani jeho elán neprozrazuje vášeň k pravdě. Je spíše nesen resentimentem a záští k tradici tzv. moralizmu, jež zřejmě přivodila tu neuvěřitelnou zaslepenost dětí 60. let, v níž Lipovetsky oslavuje egoizmus jako pravou podobu zralého lidství.

Ve skutečnosti je egoizmus společným jmenovatelem všech zlých skutků. Stačí obsáhnout všechny druhy lidské špatnosti; spolehlivě obsazuje všechny propasti lidské ubohosti. Profil egoisty všech odstínů – od změkčilého hédonika přes tragikomického narcise až po arogantně se prosazující ego – je po staletí všeobecně známý. Egoista je z podstaty pyšný, a tedy i bytostně nepravdivý, nemoudrý, nespravedlivý. Je otravný svou sebestředností, náladový, nestálý, nespolehlivý, bezohledný, vnitřně rozháraný, zotročený vášněmi a různými závislostmi. V důsledku toho je i plytký, povrchní, duchovně vyprázdněný, propadlý zdánlivostem, alergický na dobré činy druhých. S takovým charakterovým ustrojením je egoista odsouzen k trvalému neklidu a vposledku k zoufalství.

Tak tedy vypadá ideální podoba občana vyspělých, konzumních, materialistickým světonázorem fundovaných a infikovaných demokracií podle postmoralistů. Je to občan, který se stará převážně (v lepším případě výlučně) jen o sebe, o své zajištění, uznání, o kvanta příjemných zážitků, slovem o pohodové užívání. Víc od života nežádá; domnívá se totiž, že je realista. Přitom se v síle svého pěstěného egoizmu stále víc přiklání k tomu, aby respektoval právní omezení nikoli z mravního přesvědčení, protože jsou v sobě dobrá, ale proto, že by mohl utrpět postih. Stále víc se tím připodobňuje nerozumnému živočichovi, který musí být k žádoucímu chování také donucen zvnějšku. Materializmus a lidství se prostě nerýmují.

Abstrakt

Text volně navazuje na předchozí články, které mapovaly etické důsledky novověkých explikací poznání a bytí. Předkládá konkretizaci této spojitosti prostřednictvím konceptu minimální etiky postmoralistů, kteří v něm na pozadí materialistického světonázoru eticky rehabilitují egoismus jako mravně přijatelný způsob života. Gilles Lipovetsky egoismus oslavuje v kontrastu k tradiční morálce povinnosti a ctností. Přitom se staví za utopický (protože rozporný) projekt společensky zodpovědného individualisty, který vzývá egoistické štěstí.

Summary

Jiri Fuchs continues to map ethical consequences of noetic and ontology of modern times. He demonstrates this connection on a concept of minimal ethic promoted by post-moralist philosophers. They are rehabilitating egoism in ethics as a morally acceptable way of living based on the materialistic worldview in the concept. Gilles Lipovetsky praises egoism in contrast to traditional morals of obligation and virtues. He stands for a utopian – because self-contradictory – ideal of a socially responsible living individualist praising egoistic happiness.

POZNÁMKY:

  1. Gilles LIPOVETSKY, Soumrak povinnosti, Prostor, Praha 1999, s. 16–18: „…konec epochy povinnosti … přispěl k rozkladu pevných forem zařazení a sebekontroly a v mnoha oblastech společenského života posiluje zhoubný rozmach bezbřehého individualismu. …vznikají i ghetta, v nichž se množí rodiny bez otců, analfabeti, členové gangů, kteří přispívají k ústupu životní hygieny, k šíření drog a násilí mezi mladistvými, nárůstu počtu násilných činů a vražd. Tyto jevy lze vysvětlovat jak důsledky neoliberální politiky,… stejně jako vlivem kultury, oslavující čistou přítomnost a stimulující ego, svobodný život a bezprostřední naplnění tužeb. Společnost nevyznávající povinnost … zároveň vytváří normalitu i anomálie … více hygienického sebepozorování i autodestrukce… Všude vítězí individualismus, který nabývá dvou radikálně protichůdných podob: integrované a autonomní… Na jedné straně se rozmáhají krádeže … kvete korupce … na druhé straně se schvalují morální opatření, mluví se o budoucnosti planety… Na jedné straně všemocné peníze … na druhé straně filantropie a všeobecná dobročinnost… V době vyhasínání náboženství povinnosti nejsme svědky všeobecného úpadku hodnot, nýbrž těsného styku dezorganizačního procesu s procesem etické reorganizace… Individualismus má dvě podoby. První je svázána s morálními pravidly, se slušností a budoucností; ve druhém existuje každý sám za sebe v duchu hesla ‚po nás potopa‘. …jde o zodpovědný individualismus oproti individualismu nezodpovědnému. … Budoucnost demokracií souvisí právě s tímto ‚strukturálním‘konfliktem.
  2. Tamtéž, s. 20–22: „…je třeba rehabilitovat etickou soudnost, která nepředpisuje vykořenění osobních zájmů…, která nežádá heroickou nezištnost … přizpůsobená okolnostem a lidem takovým, jací jsou. … Více než kdy jindy musíme odhodit ‚etiku přesvědčení‘ … ve prospěch dialogické a zodpovědné etiky…
  3. Tamtéž, s. 21, 231–7: „Ideál oběti se pokládá za scestný, víra v zářné zítřky je vyčerpána. Co jiného nám zbývá než dobrodružství vědění a příslib pragmatické inteligence za použití náležitých prostředků? … Pokud krajní pravice sčítá body, musíme vyzdvihnout principy lidských práv; pokud třetí svět umírá hlady, uspořádejme charitativní show … je-li planeta v ohrožení, uctívejme přírodu. … Naše etika zodpovědnosti je ‚rozumná‘… Jediným úmyslem je vyvážit expanzi individualistické logiky legitimizací nových kolektivních závazků… Realistické a uvážlivé hledání kolektivního blahobytu je tak prohlašováno za čirý a prostý cynismus. K těmto hypermorálním obviněním proti etice ‚v akci‘ se paradoxně mohou připojit i pochlebníci neviditelné ruky trhu: vždyť komu poslouží změna čehokoli a proč směřovat k opatrnějšímu lidskému jednání, když to všechno je jen nízký kalkul… Pokud se nám podaří o krůček postoupit při řešení planetárních, ekonomických a mediálních výzev naší doby, nebude to proto, že se oháníme kantovským ideálem dobré vůle. K odbourání ekologických hrozeb, vytvoření pracovních míst … nepřispějí ódy na štědrost. Štědrost … nemůže sloužit jako princip jednání při zrodu lepší organizace kolektivního života ... platí, že se pokroku v dějinách nikdy nedosáhlo bez dynamiky inteligence, zájmů a vášní. … Lze se jen radovat ze společenského vzestupu postmoralistní etiky kompromisu, stejně vzdálené od moralismu ‚bez rukou‘ i od cynismu ‚neviditelné ruky‘.
  4. Tamtéž, s. 56–58, 83–7 : „Kvete etika, nikoli imperativní povinnost, jež by platila vždy a všude. …chceme regulaci, nikoli kázání … eroze kultury absolutní povinnosti neochvějně směřuje k prospěchu eudaimonistických a individualistických hodnot … militantní prosazování povinnosti se proměňuje ve společnou a slavnostní konzumaci krásných citů. Naše kultura se řídí v první řadě subjektivními právy, kvalitou života a seberealizací, nikoli nějakým hyperbolickým imperativem ctnosti. Postmoralistní společnost představuje epochu,… v níž už od nás nikdo nevyžaduje, abychom se obětovali nějakému vyššímu cíli, v níž imperativním příkazům vládnou subjektivní práva a morální lekce přehlušují reklamy na pohodlný život … oživování absolutní povinnosti … vzbuzuje kolektivní nesouhlas, ba dokonce pohoršení, přičemž moralismus se stal společenským synonymem terorismu a nelidskosti. … Chceme respektovat etiku bez sebemrzačení a zatěžujících závazků … Srdcervoucí bohoslužba povinnosti ztratila ve společnosti půdu pod nohama… Postmoralistní kultura … rozevřela výběrové spektrum možných životních linií a potlačila konformismus ve prospěch individuální vynalézavosti. V sen ‚změny života‘ již nevěříme. Jediným faktorem je svrchované individuum, zaobírající se správou kvality svého života. … Tím, co vládne, je společenská dynamika individuální autonomie… Kategorický prvek morálky byl vystřídán pružným stadiem … nyní začíná postmoralistní cyklus a jeho proměnlivá etika. Nepřekonatelný zlom mezi neřestí a ctností ustoupil vyjednávání… Dominantním stavem je etika ‚podle chuti‘ a požadavek pružné zákonné úpravy...
  5. Tamtéž, s. 113, 151–4: „…individualistická dynamika sama od sebe ohraničuje svobodu, vztyčuje bariéry (byť tak činí bez příkazů individuální mravnosti)… Neoindividualismus ve svém společenském působení znamená více subjektivních práv při zacházení s vlastní osobou, ale také větší oprávněnost myšlenky ochrany člověka zákonem… Čím více ustupuje náboženství povinnosti, tím více šlechetnosti konzumujeme… Na pozadí znovuoživené dobročinnosti se opět potvrzuje masová hédonistická kultura: charitativní byznys nevyjadřuje rehabilitaci staré dobré morálky, nýbrž její postmoralistní rozklad. Získali jsme individualistické právo na život bez nudy moralistických kázání. Ve světle reflektorů … musí být i morálka slavnost. … Publikum dobročinných show však neuchvacuje morálka jako taková, nýbrž gesta srdce, závod o dary … ‚atletismus‘ všeobecného snažení. Upjatá morálka svědomí obviňovala, nová dobročinnost však prostřednictvím zábavy zbavuje viny. Včera byla morálka stlačena do uniformní a autoritářské disciplinovanosti, dnes se proměnila v občasnou šlechetnost… Hvězdy nahradily mravokárce, místo litanií ctností tu máme show… Mediální dobročinnost … je postmoralistní a funguje jako nový způsob masového konzumu, jako záchvěv dobra … bez iluzí a bez námahy. … Extáze solidarity v sobě nemá nic etnocentrického. Je epidemická; není to ‚přírůstek duše‘, nýbrž interakční podívaná. … Televizní dobročinnost … opravňuje a stimuluje etické vědomí třetího typu, snadné a bodové, dočasné a bezbolestné… Mnohem více než o oživení ctností jde o vítězství individualistického konzumu emocí.
  6. Tamtéž, s. 164–7: „To nás však neopravňuje ke konstatování všeobecného úpadku hodnot. V každém průzkumu veřejného mínění se ozývá hlas lidu na podporu lidských práv, poctivosti, tolerance a odmítnutí násilí. Jsme daleko od celkového rozplynutí hodnot. Ano, ‚Bůh je mrtev‘, ale kritéria dobra a zla z individualistické duše nevymizela; globální ideologie sice přišly o svůj kredit, to však neplatí o minimálních etických požadavcích nepostradatelných pro demokratický společenský život. Krvavé zločiny ... tělesné či psychické týrání – to vše jsou zločiny, které více než kdy dříve vzbuzují kolektivní pohoršení. … Zmizení metafyzického základu morálky nijak neurychlilo její diskreditaci. … Ódy na svrchovanou povinnost umlkají, sílí však ekumenismus demokratické etiky. … Zhroucením tradičních rodinných a náboženských rámců … a postupem liberálních norem přišly kdysi niterně uznávané povinnosti o svou závaznost. Ty, které se týkaly sexuality, dobrovolné smrti, manželství, altruismu či národa, již vymizely … mnoho jedinců bez váhání prohlásí, že kdyby jim byla zajištěna beztrestnost, spáchali by přečiny typu krádeže či podvodu. …zákaz krádeže postupně ztrácí svou působnost a je podkopáván … kulturou podněcování potřeb a subjektivních práv. … Společnost po zmizení povinnosti vymycuje povinnost oddat se druhým, ale podtrhává to, co Rousseau nazýval soucit, odpor k pohledu na utrpení bližního.“
  7. Tamtéž, s. 210–213: „Nezbývá než konstatovat silnou tendenci ke znehodnocení pracovní povinnosti… Více subjektivních práv a méně povinností – profesní sféra je pod frontálním tlakem důsledků neoindividualistické kultury… Duch podnikání ustoupil finančnictví a jeho svodům krátkodobého zisku. … Pravým problémem naší doby je zajistit, aby v antagonismu obou individualismů převážil ten zodpovědný (profesionální svědomí, péče o druhé, smysl pro zájem celku a pro budoucnost…) Právě rozpad kultury kategorické povinnosti vytváří nevyhnutelnost organizačních a manažerských proměn, které v podniku posílí ducha odpovědnosti.“