Ročník 2009‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Homofobie nebo umlčování kritiky?

Jakub Moravčík

Přepis přednášky „Křesťanství jako otevřený příběh“ prof. Lenky Karfíkové ThD. vyšel již před deseti lety v časopisu Reflexe1. V nedávné době se však znovu objevil na internetu2 a jeho zveřejnění vyvolalo živou a zajímavou diskuzi, jež dosud (březen 2010, kdy píši tento text) neskončila, i když se již od původního tématu odchýlila. Chtěl bych tento text krátce kriticky shrnout, a to nejen proto, že se internetové debaty účastním. Nejprve stručně vytyčím hlavní body přednášky, a poté se ji pokusím zhodnotit.3

Přednáška měla být zasazena do tématu „Křesťanství a budoucnost“, avšak Karfíková ihned v úvodu upozorňuje, že se k tomuto tématu konkrétně nevyjádří. Budoucnost považuje za otevřenou, což se týká i křesťanství, které chápe jako otevřený příběh. O křesťanství se v posledku neví, jak dopadne, a ani to není garantováno. Tato „nerozhodnutá otevřenost“ představuje centrální vodítko celé přednášky a Karfíková ji označuje jako nejpříznačnější pro současnou situaci, která bývá nazývána postmoderní.

V další části, nazvané „Skutečnost utkaná z rozumění“, se Karfíková snaží argumentovat, že neexistuje něco jako absolutní perspektiva, ze které bychom mohli skutečnost přehlédnout jako celek. Hovoří o paradigmatech a perspektivách, z nichž nahlížíme svět kolem nás vždy jen pod určitým zorným úhlem, přičemž tyto perspektivy se nejen neustále mění a střídají, nýbrž člověk svým poznáním tuto nahlíženou skutečnost také spolukonstruuje.4 Toto spolukonstruování přitom není libovolné, vliv na něj mají mít nejrůznější kulturní, osobní a další podmínky.

Poté, v části „Paradigma příběhu“, se Karfíková zamýšlí nad tím, co vlastně znamená pojem příběh a jak jej lze chápat, neboť tento pojem je pro přednášku klíčový. Zdůrazňuje především charakter nedokončenosti příběhu, jenž je vždy vydán určitým rozličným interpretacím a vyprávěním, z nichž příběh nakonec žije a v nichž přetrvává.

Následně Karfíková vysvětluje, proč pro své pojetí křesťanství zvolila paradigma příběhu. Tvrdí, že křesťanství samo chápe jako příběh a že ono „pohoršení křesťanství“ spočívá právě v oné nedokončenosti, v otevřenosti příběhu dalším interpretacím, kontingenci způsobené spoluúčinkováním různých postav – účastníků a tím zároveň i spolutvůrců příběhu. Jako doklad výše řečeného se Karfíková odvolává na novozákonní kánon evangelií složený ze čtyř vybraných knih, jejichž obsah není snadné hladce sloučit, neboť jejich autoři nahlíželi celý příběh různě a stejným událostem přikládali různou důležitost.

Tyto myšlenky Karfíková dále rozvíjí v závěrečné části „Křesťanství jako příběh“. Dle Karfíkové si křesťanství samo rozumí jako příběhu, resp. jako „druhému životu Ježíšova příběhu“, který spočívá ve vyprávění a interpretacích. Právě pojem interpretace je klíčový. Křesťanství jakožto příběh Ježíše z Nazareta, v dějinách vždy znovu vyprávěný a různě interpretovaný, je totiž, jak z dalšího textu plyne, interpretaci bytostně vydán, a to ne jen interpretaci slovní či teologické, nýbrž i interpretaci konkrétního historického života dané osoby, která se snaží křesťanství prakticky žít, např. v určitém napodobování Krista.

Toto napodobování je jednak již přirozeně závislé na určité interpretační perspektivě, zároveň však každý takový napodobitel jakožto účastník příběhu tento příběh spolutvoří. V této „vydanosti rozuměním a interpretacím“ Karfíková spatřuje, jak již bylo řečeno výše, onu pohoršující Boží vydanost člověku, která má odpovídat pojímání skutečnosti jako tajemství – neexistuje totiž žádná absolutní perspektiva, žádná na pozorovateli nezávislá skutečnost. V samotném závěru pak Karfíková tvrdí, že si je sice vědoma skutečnosti, že i toto její pojetí závisí na určitém interpretačním rozhodnutí, spatřuje v něm ovšem fascinující sílu křesťanství, doprovázenou ale pohoršlivým rizikem oné „vydanosti interpretacím“. Tolik tedy k samotné přednášce.

Nutno říci, že v noetice zběhlý filosof, který si přečte celý text, bude mít od prvních odstavců pravděpodobně silný dojem, že zde něco nehraje. Nemálo míst v textu vykazuje silné známky těžko udržitelného perspektivizmu a relativizmu - a to tak otevřeně, že čtenář až paradoxně znejistí, zda text opravdu dobře pochopil, zda v něm ve skutečnosti nešlo o něco jiného, o něco, co je ukryto mezi řádky a co vyžaduje velmi pozorné čtení. Pojďme nyní text postupně probrat.

Již název první části přednášky „Skutečnost utkaná z rozumění“ napovídá, co asi můžeme očekávat. Karfíková se snaží zdůraznit v podstatě dvě věci. Jednak „fakt“, že nejenže neexistuje nějaká nezávislá, objektivní skutečnost, neboť tu nahlížíme vždy v rámci určitého paradigmatu a perspektivy, které se mohou změnit, takže skutečnost se bude jevit opět zcela jinak, nýbrž že my sami svým rozuměním a zaujetím určité pozice (a samozřejmě také jednáním) tuto skutečnost spoluutváříme. Text zde balancuje na pomezí dvou významů: jeden zdůrazňuje zásadní nahodilost okolní skutečnosti, spoluutvářenou našimi nahodilými přístupy5, druhý silně připomíná kantovskou subjektivizaci poznání, která se však již nejednou ukázala jako vnitřně rozporná.

Druhý „fakt“, který Karfíková zdůrazňuje, je, že kvůli tomu, že vždy zaujímáme jakožto konečné bytosti určitou omezenou perspektivu, nejsme schopni přehlédnout skutečnost jako celek. Proti tomu lze namítnout, že lidský rozum disponuje pojmem jsoucna, jež je transcendentální a zahrnuje v sobě vše, co nějakým způsobem je, a tím pádem reprezentuje právě onen celek (mimo nějž už „je“ pouze nicota), vůči jehož přehlédnutí je Karfíková skeptická. Jistě, co do intenzivního-obsahového rozměru tento celek nahlížíme velmi mlhavě a „chudě“6, důležitější zde ovšem je rozsahový rozměr – a tady má lidský rozum naopak neomezený záběr, protože dokáže kontaktovat vše jsoucí. Přehlédnout skutečnost jako celek v tomto smyslu tedy schopni jsme, neboť lidský rozum kontaktující inteligibilní aspekt jsoucího žádnou omezenou perspektivu nezná.

Ve druhé části, kde Karfíková pojímá křesťanství (nesamozřejmě, jak sama zdůrazňuje) jako příběh, shledávám podobné problémy, což jednoduše působí aplikací výše zmiňovaných perspektivistických principů. Například pojem příběh: Karfíková jej definuje, ohraničuje tzv. vyprávěcím rámcem, který má sjednocující funkci. Kdybychom ale důsledně aplikovali její přístup, museli bychom říci, že i tato definice příběhu je položena jen z určité perspektivy. Proč bychom se pak měli cítit vázáni chápat pojem příběhu takto, když naše perspektivy mohou být zcela jiné? Ale budiž, v kontextu přednášky rozumějme pojmu příběh ve vysloveném smyslu.

Daleko větší problém však spatřuji v tvrzení Karfíkové, že křesťanství samo si údajně od začátku jako příběhu rozumí. Ptám se, které křesťanství? Používat tento pojem v nějakém obecném, zastřešujícím smyslu při dnešní roztříštěnosti do mnoha „církví“ a sekt, z nichž snad každá definuje pojem křesťanství – a tedy i to, co ještě křesťanstvím je, a co už není (často zásadně jinak), příliš mnoho nevypovídá. O to problematičtější je přisuzovat tomuto všeobecnému křesťanství rozumění sobě samému jako příběhu. Karfíková navíc později definuje křesťanství obecně jako následování Krista; nemůže však popřít, že jej jako konečná bytost definuje jen z určité omezené perspektivy. Důsledky si už čtenář jistě představí sám.

V závěrečné části přednášky se nás Karfíková snaží přesvědčit především o jednom: totiž o nezvratitelné vpletenosti příběhu křesťanství do husté sítě spoluutvářejících porozumění a interpretací.7 Logický důsledek pak představuje vyřčená teze, že příběh křesťanství (resp. Ježíšův příběh) v žádném případě neexistuje o sobě, nýbrž vždy jen v určité interpretaci. Myslím, že při důsledné aplikaci takového pojetí bychom se mohli přirozeně ptát, jak Karfíková vůbec ví, že nějaký otevřený příběh křesťanství existuje? (Rozuměj: zda vůbec existuje nějaké křesťanství?) Nezávisí totiž sám pojem křesťanství bytostně na utvářejících, nesamozřejmých interpretacích, tvořených však vždy jen z určitých omezených perspektiv? A pokud by Karfíková trvala na tom, že křesťanství zde, nezávisle na všech perspektivách, opravdu existuje, neznamenalo by to vyvrácení prakticky všech principů, jež se snažila ve své přednášce aplikovat?

Když pak Karfíková vícekrát zdůrazňuje, že Ježíšova pohoršující vydanost spočívala právě i v této vydanosti interpretacím a porozuměním, vyplývají z toho opět dvě možnosti: buď je tato vydanost opravdu naprostá, a pak se v podstatě nemáme šanci vyhnout dokonalému rozložení křesťanství do bezbřehé interpretační různosti, která může vést až k úplnému vymazání či vyprázdnění samotného pojmu křesťanství, anebo zde zůstává nějaký neměnný a objektivní podklad (zdá se, že Karfíková jako tento podklad mlčky chápe historickou fakticitu osoby Ježíše z Nazareta a jeho života, zahrnujícího určité nahodilé události, jež nabyly určitého zásadního významu), jenž už nemůže nějaké omezené a perspektivistické interpretaci podléhat. Nakonec i sám pojem „interpretace“, chceme-li jej aplikovat, v posledku předpokládá určitý „neinterpretovaný materiál“. Pokud by jej nepředpokládal, nastává nekonečný regres: interpretace interpretace, následně interpretace interpretace interpretace atd. A chce-li Karfíková tvrdit, že ona vydanost interpretacím není náhodná, ale podstatně náleží k revelačnímu příběhu – čili jej spoludefinuje – pak to opět protiřečí prakticky celému „intepretačnímu“ duchu přednášky.

Po několikerém přečtení přednášky se sám sebe ptám, co jsem si měl z textu vlastně odnést? Pominu-li, že jsem možná něco zásadního nepochopil (což je možné, vyjádřím se k tomu níže), na úplném konci se nacházejí dvě zajímavé teze, které by mohly celou záležitost osvětlit. Karfíková jednak tvrdí, že se křesťanství nemůže svého pojetí jako otevřeného příběhu zcela vzdát, a jednak, a to je myslím zásadnější, spatřuje právě v této otevřenosti příběhu „fascinující sílu křesťanství“. Bohužel zde chybí to nejdůležitější – totiž bližší zdůvodnění, v čem přesně spočívá ona fascinující síla, proč si to paní profesorka vlastně myslí a proč bychom si to měli myslet i my. Jediné, co se k věci dozvíme, je, že Karfíková tomu věří nebo si to myslí. To je ovšem na přednášku, která tvrdí tak závažné skutečnosti o Božím sebevydání, příliš málo.

Od pronesení přednášky na bratislavské Teologické fakultě uplynulo již deset let a samozřejmě nevím, nakolik se k ní dnes prof. Karfíková hlásí. To může sdělit jen ona sama. Zmínil jsem se, že jsem možná zcela správně neporozuměl smyslu textu, když se mi jeví v mnohém rozporný. Ale např. ukrajinský existencialista Lev Šestov tvrdil, že mu vůbec nevadí, budou-li čtenáři nacházet v jeho knihách rozpory, naopak jej to potěší. Přesto se jistě nedomníval, že by tím mělo být jeho dílo diskvalifikováno a že by nic důležitého nesděloval. Chci naznačit, že teoreticky může existovat v textu i nějaké cenné sdělení, které není rozpory diskvalifikováno. Zůstává jistě otázkou, nakolik je to u textů „nebásnického“ typu vůbec možné. Každopádně však věřím, že pokud jsem přednášku nepochopil8, nebude se na mě paní profesorka i přes mou kritiku hněvat. Svým zveřejněním byla totiž přednáška vydána různým a nesamozřejmým porozuměním a interpretacím, se všemi dalšími důsledky, které z toho plynou.

POZNÁMKY:

  1. Křesťanství jako otevřený příběh, prof. Lenka Karfíková, in Reflexe 22/2001.
  2. Konkrétně zde: http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=422.
  3. Snad neprojevuji nadměrnou troufalost, když se že jakožto pouhý student filosofie pokouším hodnotit text vysokoškolské profesorky.
  4. ...příliš dobře jsme si vědomi, že veškeré naše poznávání se odehrává vždy v rámci určitého paradigmatu, které se po určitou dobu osvědčuje, něco vysvětluje, umožňuje orientaci a jednání v určitých kontextech – zároveň ovšem tyto kontexty spoluovlivňuje a spoluutváří...“ 5. „Tím, jak ke skutečnosti přistupujeme, ji strukturujeme či periodizujeme určitým způsobem (který mohl být také jiný), otevíráme a rozehráváme určité její možnosti a nové možnosti zároveň tvoříme, zatímco další nevyhnutelně zůstávají opomenuty (protože člověk je nevyléčitelně konečná, a proto i perspektivní bytost, která vždy může vidět a uskutečnit jen něco)...
  5. Soudím, že přesně to si nedovedou, nebo v některých případech snad ani nechtějí uvědomit všichni noetičtí pacifisté, brojící proti teroru absolutních pravd a jejich „vlastníků“, kteří se domnívají, že již spolkli celou pravdu. Jistěže ji ani zdaleka nespolkli celou. Avšak v momentě, kdy něco – přičemž něco přirozeně nerovná se všechno – důkladně pochopíme a dokážeme jako zcela a průkazně objektivně jisté, nelze to už samozřejmě vydat všanc „vždy přítomné možnosti se mýlit“.
  6. V této souvislosti si nelze nevzpomenout na televizní diskuzi Václava Bělohradského s Tomášem Halíkem v průběhu návštěvy papeže Benedikta XVI. v ČR, při níž Bělohradský perlil tezemi jako „on sám papež neví, co napsal, on se to dozví až od těch lidí, co to četli“, (řeč byla o papežových encyklikách), nebo dokonce „on ani sám Pán Bůh – pokud je – nezná smysl toho svého stvoření, on se to doví až od něj“. Myslím, že to plně zapadá do pojetí, jež ve své přednášce drží Karfíková, což potvrdil i jeden návštěvník v diskuzi pod článkem (viz odkaz v pozn. 2).
  7. Bylo by ideální, pokud by prof. Karfíková chtěla skutečný smysl přednášky osvětlit přímo na stránkách Distance.