Ročník 2009‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Soumrak lidskosti – Díl II.

Jiří Fuchs

I. POLITICKÁ KOREKTNOST JAKO DŮSLEDEK MINIMÁLNÍ ETIKY

1. Obecné souvislosti

Podívejme se nyní na postmoderní koncept minimální etiky z odstupu a v konkrétní souvislosti. Není pochyb, že její postmoralizmus dobře vyjadřuje současný stav etického myšlení těch, kdo jsou oficiálně preferováni a uznáváni jako příslušníci intelektuálních elit. Postmoralizmus zároveň vyjadřuje model a vzorce jednání, podle kterých chce dnes žít stále více lidí. Občas se mluví o odtrženosti intelektuálů od reálného života. Nemůže být ale sporu, že jejich vliv na utváření mentality západních společností, veřejného mínění, mravního smýšlení a následně i mravní praxe je prostřednictvím vzdělávacích institucí a masmédií nesmírný, patrně bezkonkurenční.

Společnost a její intelektuální elity si přitom navzájem potvrzují přesvědčení o vhodnosti splývání etického vědomí a mravní praxe, které tak naléhavě postuluje a propaguje Lipovetsky. Potvrzují si takové splývání jako stav, který nejlépe odpovídá vývoji, myšlení, cítění a redefinovaným potřebám současného člověka. Mravní fakticita se v něm jakoby silou osudové dějinnosti stává normou dobrého života. Filosofové postmoderního věku důvěrně znají ono smazávání rozdílu mezi tím, jaké jednání fakticky je, a tím, jaké by být mělo; umějí pro něj také uvést spoustu důvodů.

Když se tedy v této části pojednání o neblahém vývoji lidskosti ptáme, jak mohla v Západním světě mravnost dojít tak „daleko“, jak je možné, že oslavování egoizmu a explicitní etický nihilizmus postmoralistů mohou být v široké shodě a bez rozpaků vydávány za vrcholy etiky, pak musíme hledat odpověď především v teoretickém kontextu postmoderního myšlení. Nelze pravdivě popřít, že toto (nejen) eticky perverzní myšlení vzešlo z vývoje novověké filosofie. V ní nachází zatím nevysychající zdroje inspirace a v jejích vzdělanostně fixovaných, nezpochybňovaných principech má také svou oporu. Odtud čerpá postmoderna vitalitu, přesvědčivost i vědomí pokrokovosti. Povšechnou systematizaci tohoto základu negativní etiky i jeho etické implikace jsem načrtl v dřívějším článku Etika v útlumu – mravnost na okraji (Distance 3/11).

Plynulé, takřka automatické prosazení minimální etiky v myšlení a v životech našich současníků má tedy vysvětlení v bezkonkurenční dominanci základních omylů novověké filosofie, které jsem ve zmíněném článku (i jinde) pojednával v termínech hlubinná skepse, všezahrnující relativizace myšlení, agnosticizmus, scientizmus, monizmus, dějinné myšlení, kulturní relativizmus, materializmus, všerozsáhlý filosofický redukcionizmus. Když k tomu přidáme odvěké pokušení lidstva k mravní podprůměrnosti, stává se taková kombinace duchovně smrtící.

Nemají-li tedy soudobé etické reflexe ústit jakýmsi dějinně kulturním samospádem do neblahé pseudoetiky našich časů, musejí vycházet z kritické verifikace hodnot myšlení. V důsledku toho si musejí být především vědomy své přirozeně metafyzické povahy. Dále pak musejí mít k dispozici antropologicky vypracovaný pojem lidské přirozenosti jako konstanty a fundamentu životní dynamiky. Bez těchto opor a bez myšlenkové imunity, kterou poskytují jen podstatné pravdy o lidském bytí a poznání, nemůže dnes etika skončit jinak než debaklem (to by bylo možné v kriticky pojatých dějinách etického myšlení rozsáhle dokumentovat).

Vedle obecného vysvětlení úspěchu minimální etiky můžeme sledovat i konkrétní způsoby její společenské realizace. Jeden z nich navodíme poněkud smutným paradoxem.

2. Paradox disidentů

Exprezident Havel jistě zaslouží úctu za statečný a vytrvalý boj proti komunistické diktatuře. Jeho vztah k hodnotám svobody a spravedlnosti tehdy nebyl jen proklamativní či účelově vykalkulovaný; chtělo by se říct, že byl naopak prožitý. Přesto u něho není životní postoj ve vztahu ke svobodě a spravedlnosti tak jednoznačný, jak by se z dob totality mohlo zdát. Naráží bohužel na limity filosofického myšlení svého nositele. U tak vlivné osobnosti musíme být o těchto limitech ochotni (podobně jako třeba u Patočky) kriticky uvažovat. Kdyby se snad nad tím někdo pohoršoval, prozrazoval by, že u něj emoce přerůstají intelekt.

Havel se velmi angažuje ve věci lidských práv. I dnes se ozývá proti bezpráví, kterého se na svých občanech dopouštějí nedemokratické režimy; potud je konzistentní. Přesto mu přitom něco závažného uniká. Řekl bych, že kromě zmíněných filosofických limitů to souvisí i s nedostatkem potřebné sebereflexe, který možná vyplývá z jistého sebeuspokojení. Havel totiž zůstává slepý k neblahému fenoménu plíživé totalitní tendence, který je jinak v západních demokraciích posledních desetiletí nepřehlédnutelný; dokonce na něm sám aktivně participuje.

Mám na mysli nové ohrožování svobody ze starých marxistických zdrojů. Neomarxizmus není sice (zatím) tak brutální jako diktatura proletariátu, zato je o řád rafinovanější. Jeho hrozba spočívá v plynulém ustalování systémových nespravedlností, v ideologicky zavilém omezování svobodného projevu a v následných tlacích směrem k životu ve lži. Navzdory ušlechtile znějící rétorice je těmito špatnostmi definována ideologie politické korektnosti, která takřka bez odporu zachvátila západní demokratické společnosti. Občané bývalého sovětského bloku se něčemu takovému zdráhají uvěřit, neboť jsou zvyklí vnímat je jako vzorově liberální – v něčem pravda až příliš liberální.

Možná mi něco uniklo, ale nezachytil jsem, že by na tuto svěží ideologii Havel kriticky reagoval, že by protestoval proti její nátlakové vlezlosti či proti jejím očividným nespravedlnostem. Spíše se zdá, že jí sám také propadl, když např. podporuje a školí naše zelené. Ti přece u nás patří k nejsnaživějším exponentům a agentům oné expanzivní a nadmíru úspěšné ideologie politické korektnosti. Některé nápady nezapomenutelné Džamily např. nebyly jen urážkou zdravého rozumu: byly na hranici mozkové příhody. Přesto se bezproblémově staly součástí agendy naší pravicové vlády. Jakoby Havla zaslepilo, že se politická korektnost šíří pod hlavičkou lidských práv, že si jejich pověst i starost o ně paradoxně uzurpovala.

Není ale uvedené vymezení politické korektnosti přehnané? O jakém oficializovaném životu ve lži u ní můžeme pravdivě mluvit? Na Západě je už běžné, že si v jinak okázale liberálních společnostech musí občan dávat pozor na jazyk. Nejenže je ve všech oblastech veřejného života nucen osvojovat si bizarní, mnohdy až legrační korektní jazyk. Horší je, že si také musí nechávat určité pravdy raději pro sebe. Učí se jinak myslet v soukromí a jinak mluvit na veřejnosti. Mohl by totiž mít potíže v zaměstnání či dokonce opletačky s policií. Raději tedy participuje na veřejné lži. To je zřejmé všem, kdo dávají přednost užívání zdravého rozumu a nepřijali tudíž optiku politické korektnosti jako jakési hlubší nahlédnutí.

Očekávali bychom, že občan někdejší Říše zla bude na takovou ordinovanou schizofrenii citlivý; zvláště když jí aktivně vzdoroval. Kupodivu se jí v kruzích našich intelektuálních aktivistů velice daří. Jsme přece také a rádi v Evropské unii, kde je ideově instalován a legislativně kanonizován multikulturalizmus. Ten je pověstný svým úporným preferováním všelijakých menšin, jemuž už dávno schází rozumná míra; udivuje i dynamikou dravé iracionality. A právě multikulturalizmus je jakýmsi bezprostředním pozadím a ideovou oporou politické korektnosti.

Bylo by hodně naivní se domnívat, že Češi disponují nějakými zvláštními obrannými látkami, že jsou vůči svůdné i mocné ideologii postmoderních neomarxistů intelektuálně či mravně odolnější než lidé západního světa. Ti jí padají za oběť řízeně a masově. Nás by snad měla ta epidemie minout?

Máme už také ministerstvo pro lidská práva; řeklo by se úctyhodná instituce. Bohužel se zdá, že jeho hlavní (a zřejmě i jedinou) náplní je rozmnožování a uživotňování receptů politické korektnosti na vlně exploze účelově vymýšlených a pohotově dekretovaných lidských práv. V době, kdy jsem psal tento text, spravoval ministerstvo pokročilé humanity Havlův politický fámulus Kocáb. Není to paradox? Lidé, kteří statečně čelili režimu bytostné nesvobody, se ve svobodě stávají svobodnými nástroji režimu plíživé nesvobody.

Srovnání se zlořády socialistického zřízení se nedá rozumně vyhnout. Dříve kádrování podle třídního původu a uvědomění, dnes zvýhodňování podle rasy, pohlaví či sexuální orientace. Dříve právně ošetřená nekritizovatelnost jediné správné ideologie, dnes totéž; stejně gumové paragrafy: pobuřování či hanobení socialistického zřízení – podněcování k rasové či jiné nekorektní nenávisti. Dovolili jste si veřejně nesouhlasit s komunistickými dogmaty a byli jste obratem zařazeni mezi rozvraceče a antisocialistické živly; stali jste se kandidáty represivní péče režimu. Dejte dnes najevo své politicky nekorektní smýšlení a jste obratem zařazeni mezi extremisty (xenofoby, homofoby, islamofoby, rasisty, sexisty, fašisty či bůhvíjaké stvůry). Extremistům však ve slušné společnosti zaslouženě náleží místo na okraji. Pod čarou si můžeme všimnout, že mezi peprnými nálepkami, jimiž disponuje zlobná rétorika politické korektnosti, se nevyskytuje „bolševik“; dost příznačné.

Komunističtí tyrani si přisvojili monopol na pravdu, správnost, mravní vyspělost a vyvážené smýšlení. Mohli proto tyranizovat s vědomím mravní převahy a s motivem posvátného boje proti tomu nejodpornějšímu zlu. Dnes si takový monopol osobují se stejnou ideologickou umanutostí příslušníci intelektuálně/politického establishmentu – vyznavači mainstreamové politické korektnosti. Nemám žádné statistické podklady, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby u nás mezi ně patřila více než nadpoloviční většina někdejších disidentů.

Paradox je očividný. Aktivní odpůrci brutálního proletářského marxizmu se stávají přesvědčenými agenty kulturního (polidštěného?) marxizmu; a mnozí přitom možná ani nevědí, že jde o převlečený marxizmus frankfurtské provenience; v prvním případě ideologické bohorovnosti se mluvilo o užitečných idiotech…

3. Filosofická negramotnost jako podmínka úspěchu nelidských ideologií

Nad paradoxem disidentů může mimo jiné vzniknout otázka: Jak mohlo a stále ještě může tolik inteligentních lidí dobré vůle podléhat životu nebezpečným ideologiím marxistického ražení? Podobně se mnozí dodnes diví, jak mohl tak kulturní národ propadnout fascinaci Hitlerem. Málokdo si však přitom položí otázku, jak se to vlastně s tou vzývanou kulturností či inteligencí má doopravdy. Podle běžných, vzdělanostně standardizovaných měřítek nemůže být o těchto kvalitách ducha jak u Němců, tak u intelektuálů západní civilizace posledních dvou století žádných pochyb. Přírodní i humanitní vědy všech možných specializací se v těchto požehnaných časech zdárně rozvíjely a také umělci s nimi zdatně soupeří o kormidlo soudobých dějin.

Problém ale vězí v tom, že zmíněná měřítka jsou sama produktem moderní vzdělanosti; vycházejí z jejích filosofických základů. A z filosofického hlediska už to s úrovní sledované inteligence a kultury nevypadá tak skvěle, jak si celé generace pokrokových intelektuálů setrvačně namlouvají. Tady už musejí být na kvalitu kladeny vyšší nároky, než je zvykem u ideologického (pseudo)filosofování.

Řekněme, že spolehlivou protilátkou na ideologické viry je kritické myšlení; ideologie je totiž z definice dogmatikou. Jistě, kritické myšlení si dnes nárokuje každý; nikdo přece nechce být zarytým dogmatikem (to ten druhý). Necháme-li ale stranou hodnotící stereotypy autorů dějin filosofie posledních dvou století, můžeme se ptát: Jakou imunitu vůči ideologiím očekáváte u kultury, která jako velmistra kritického myšlení unisono ctí a oslavuje Kanta?

Ano, toho Kanta, který do východiska své nadmíru přeceňované teorie poznání zabudoval spoustu nereflektovaných dogmat, aby z nich sofistikovaně vyvodil rozporné závěry o lidském myšlení. Naneštěstí právě tyto závěry, které přirozenou kapacitu rozumu podstatně zredukovaly – omezily ji na empirii - jsou samy prokazatelně neempirické. Neblahý osud moderních dějin ale zřejmě chtěl, aby bylo v následujících staletích uzákoněno, že po Kantovi už nelze pěstovat žádnou neempirickou vědu, žádnou metafyziku. Ještě dnes se postmodernisté vlamují do otevřených dveří, když horlivě vyhlašují éru postmetafyziky jako definitivní konec metafyziky.

Takový omyl o metafyzice ale má pro lidské myšlení (a nejen pro něj) závažné důsledky; zvláště ty antropologické jsou doslova tragické. Jedním z nich je fakt, že okázalá antimetafyzická vzdělanost paradoxně vytváří prostor pro invazi „náhradních metafyziků“, tj. filosofických diletantů z řad specialistů a jejich řídících ideologů. Všechny hlavní otázky lidského života jsou totiž z principu metafyzické. Krom toho jsou natolik přirozené, natolik spjaté s podstatou lidského života, že se prostě nedají umlčet.

Metafyzickou potřebu moderního člověka tedy po Kantovi oficiálně obstarávají a uspokojují vzdělaní, sebevědomí, filosoficky však negramotní experti a ideologové. To musí skončit tragicky – nejprve v řádu intelektu, následně v lidské praxi. Můžeme tedy původní otázku položit znovu, poučeněji a bez moderního klišé: Jak je možné, že tolik inteligentních lidí naletělo v průběhu dvacátého století (a zřejmě i po něm) nelidským ideologiím?

Přechod od domnělého objevitele vpravdě kritického myšlení k normalizované ideologizaci antropologicky relevantního filosofického tématu byl zajímavě strukturovaný. Dal by se o něm napsat nejeden poutavý příběh, jak je to dnes v módě. Spokojím se s naznačením důležité souvislosti.

Neotřesitelná víra v Kantovu genialitu vyvolala revoluci ve světě vědy, přesněji v teorii vědy. Počínaje osvícenstvím až dodnes jsou za reálné vědy pokládány jen speciální empirické obory; filosofie nemá nárok. Tento podivuhodný nesmysl vnutili moderní vzdělanosti scientisté; udivovali mimo jiné inkvizitorským elánem. Ale koho přitom zajímalo, že samotná pozice scientistů je neempirická, filosofická a tudíž podle nich samých nevědecká? Tato nepříjemnost byla ovšem mistrně překryta nejen vírou v Humea či Kanta, ale i šikovným využíváním nesporných úspěchů empirických věd; ideologická demagogie a manipulace svedou divy i mezi vzdělanými lidmi. Ke kritické reflexi empiristických postulátů scientistů se v akademických světech už více než dvě století neshledává žádný důvod.

Za těchto okolností je nasnadě, že životní názor moderního člověka (antropocentrizmus, historizmus, evolucionizmus, materializmus, hédonizmus a následný filosofický, utopizmem prokládaný pesimizmus) byl určován veskrze ideologicky. Ideologická energie přitom sugeruje a fixuje přesvědčení, že právě taková životní filosofie je racionální; odpovídá pokrokové fázi vývoje lidstva. Ani ke kritické reflexi programového metafyzického vakua (které je ve skutečnosti vyplňováno ideologicky instrumentalizovanou pseudometafyzikou) není v akademických světech posledních století žádná ochota.

Jestliže se ale v prostoru sekularizované racionality prosazuje autodestruktivní filosofie antimetafyziky, pak musejí nevyhnutelně nastoupit iracionálně založené ideologie. Z filosofického hlediska ovšem musí být ustálená ideologizace moderního života hodnocena jako extrémně redukcionistická. Lidská realita je v ní mizerně rekonstruována jako pouhý komplex empirických jevů, které specialisté pečlivě popisují a ideologové horlivě začleňují do svých apriorních věrouk. Filosoficky verifikovatelné podstatné složky a horizonty lidské reality jsou popírány jako údajný metafyzický balast.

Povaha člověka se v těchto redukcionistických modelech samozřejmě jeví a interpretuje jako měnlivá, jako určovaná vnějšími, socio-biologickými, vývojově danými faktory. Pseudofilosofové v nich nacházejí základ pro svá nekonečná kázání, jimiž v rámci permanentní kulturní revoluce donekonečna vychovávají lidstvo. Neměnná lidská přirozenost, jakožto povinný předpoklad všech obecných úvah o člověku a reálný, byť neempirický zdroj životní dynamiky (princip jejího ontologického řádu), se stala vděčným terčem okázalého skandalizování.

Přirozenost je pravidelně nahrazována reifikovanými abstraktními modely empirických specialistů a zjednodušujícími konstrukcemi špatných metafyziků hegeliánského ražení, které končí v rozporech. V otázkách, co je člověku přirozené a co protipřirozené, proto v moderním (a tím spíše v postmoderním myšlení) panuje dokonalý zmatek; v něm se ovšem náramně vyznají ideologové. Na troskách lidské přirozenosti se rodí vize nové, osvobozené humanity jako houby po dešti.

Je to stále neprohlédnutý, a tudíž i neřešený, paradox poosvíceneckého vývoje moderního myšlení. Postmetafyzické myšlení přes veškeré zdání kritičnosti ve skutečnosti znamená nevyhnutelné odsouzení k tupé ideologizaci života. Za daných filosofických poměrů nevede tato pokleslost jen k drastickým důsledkům totalitarizmu. I mimo ně vrhá na smysl životů moderních lidí tmu nesrozumitelnosti a trauma zoufalství z jeho frustrace.

Uvažme na chvíli kauzální souvislosti lidského života. Záměrně vyvolané ochromení metafyzického myšlení tu vytváří smrtící kombinaci fantazmagorie s vulgární absolutizací smyslových evidencí. Původ člověka je tvrdošíjně spatřován v náhodných konstelacích kmitajících hmotných částic; je interpretován jako šťastná kosmická náhoda. Přitom se neúnavně předstírá, že je tento výklad rezultátem kritického myšlení, které v tomto případě vědecky dospělo k racionální evidenci.

Ve skutečnosti se jedná o prostou, ideologicky sugerovanou a „vědecky“ petrifikovanou antitezi ke Stvořiteli. Že by samotná konstituce lidské reality prozrazovala geniální záměr, že by samotný život měl být chápán jako obrovský dar, který je základem veškerého dalšího možného obdarovávání, to je bez filosofického rozmyslu zavrženo jako náboženské dogma. A antiteze k dogmatu přece musí být kritická. Nebo snad ne?

Aby ale mohlo být materialistické pojetí původu člověka uznáno za kritické, muselo by projít náročnou (nikoli diletantskou) metafyzickou diskuzí, jejíž součástí by mimo jiné byl i ostrý test bezrozpornosti. Po konsenzuálním kantovském podvázání metafyzického myšlení se však materialisté necítí být k něčemu takovému ani vyzýváni, ani zavázáni. Již jinde jsem psal (Distance 9/2-3), že materializmus je jen mimořádně zbytnělý, široce sdílený dogmatizmus, srovnatelný s dogmatizmem náboženským. Rozdíl je v tom, že náboženství nepředstírá, že je veskrze racionální naukou.

Ani interpretace smrti jako osobního zániku neskýtá žádnou racionální evidenci, není výkonem kritického myšlení. Široká shoda je zde spíše jen výsledkem kombinace primitivní sázky na smyslovou evidenci a antireligiózní motivace. Z pozadí osvícenského sekulárního humanizmu, jenž prý osvobodil moderního člověka z náboženského tmářství, viditelně prosvítá tragika nevyřešených osobních problémů a bezhlavého vzdoru, které dokázali jeho protagonisté (Feurbach, Marx, Nietzsche, Russell, Freud, Fromm, Sartre, Rorty…) mistrně povýšit na objektivní normu moderního myšlení.

Avšak moderní člověk, pyšný na svou zdánlivou dospělost, se bohužel stává snadnou kořistí intelektuálních podvrhů a následných sebeklamů. Zideologizované filosofování vrhá do propasti nelidského sebepojímání a sebeprožívání; jeho oběti se odcizují vlastní přirozenosti. V opojení domnělou velikostí a možnostmi hédonického užívání života šíří osvícení tmáři kulturu absurdity, zoufalství a smrti. Pravdivá filosofická diagnóza materialistické sekularizace života nemůže vypadat v podstatě jinak.

Velký problém pro takto determinovanou životní filosofii spočívá v tom, že negací přirozeného řádu lidství ztratilo půdu a opory i etické poznání. Etický diskurz bez metafyzických premis je totiž vystaven neukončitelným, vesměs ideologicky motivovaným libovolnostem v interpretaci principů a obsahů mravnosti. Ty se samozřejmě uplatňují i v horkých tématech potratů, eutanázie, homosexuality či lidských práv. Ke slovu přicházejí experti se svými jednostrannostmi.

Psychologové, sociologové, kulturologové, lékaři, právníci, politologové či pedagogové přistupují k závažným otázkám života ze svých dílčích hledisek a bez možnosti celostního pojetí lidské reality. Bez znalosti širších souvislostí, principů řádu, smyslu a posledního určení života absolutizují specialisté v dané problematice své fragmentární poznání a jsou přitom bráni vážně; zdají se být v této vyvzdorované metafyzické nouzi kompetentními. Ve skutečnosti však jen spojují speciální odbornost s politováníhodnou filosofickou nevzdělaností, a sice právě tam, kde je filosofická erudice žádoucí. Experti nejsou principiálně schopni řešit podstatné otázky lidského života. Schází jim neempirická mravní kritéria, která se rozumně nedají nahrazovat socio-psychologickými modely. Kdo z nich si to ale připustí?

Legislativy a demokraticko-liberální vlády jsou těmto filosoficky nezodpovědným experimentům samozřejmě otevřeny dokořán; zprostředkují nadto jejich ideologické umocnění. Výsledkem nemůže být nic jiného než smršť oficiálních receptů, které se příčí lidské přirozenosti, zdravému rozumu a filosofickým pravdám o člověku. Přitom mohou být antropologicky (nadmíru) angažovaní experti solidními znalci svých oborů a slušnými lidmi. Ve službách nějaké razantnější ideologie se však stávají společenskou pohromou. Takové lidské právo malých dětí nebýt nucen na nočník je ještě komickou bizarností.

Co si ale počít v oficiálních prostorách chtěné metafyzické negramotnosti postmetafyzických vzdělanců, kteří v demokratických společnostech určují normy, běh i tón doby? Pouhé odvolávání se na zdravý rozum je pod úrovní jejich odborné terminologie a rétoriky. Filosofie celostního přístupu a pojetí je sice schopná kriticky rehabilitovat přirozené intuice zdravého rozumu, včetně těch náboženských; je ale postmetafyziky úspěšně proskribována. Nezbývá než potupná vrženost do ideologických konfuzí, svévolností, manipulací a „ušlechtilých nespravedlností“.

4. Plynulá ideologizace moderního života

Aby bylo pochopitelné, proč i mnozí uznávaní lidé dobrých úmyslů tak snadno podléhají ideologiím, jež po čase vyjevují svou nelidskou povahu, bylo nutné poněkud zpřítomnit dlouhodobě setrvalý a bohužel i krajně neuspokojivý stav filosofického myšlení o člověku. Na něm tvůrci i oběti ideologických pomýlení beznadějně participují. Chronická krize novověké filosofie se v průběhu posledních dvou století prohloubila. Stala se tak dostatečným důvodem k tomu, aby byl moderní (a tím spíše postmoderní) člověk ve své životní orientaci a filosofii odsouzen k podstatné závislosti na ideologiích.

Věrný svému filosofickému vyznání považuje ovšem moderní vzdělanec samotné otázky (a tím spíše odpovědi) o podstatě a smyslu života pouze za ideologické. Nevidí v tom problém. Je-li tázán, proč si to myslí, významně poukáže na trendy moderní filosofie k uskromnění a k domněle čestnému přiznání: světonázorové postoje jsou vždy jen výrazem osobní volby, cítění a subjektivních preferencí.

Když se ale soudobý intelektuál sám pro nějakou hodnotu osobního či společenského života angažuje, rychle na tento líbivý subjektivizmus zapomíná a hlásá, že by se měl pro jím proklamovanou hodnotu (pro „lepší svět“) nasadit každý rozumný, slušný, kulturní… člověk. Předpokládá totiž, že je jeho ideál objektivní, nikoli iracionální. Filosofické rozpory se žijí opravdu těžko. Zkuste ostatně profesionálním aktivistům namítnout, že bojují jen za své subjektivní názory, takže není jasné, proč jsou přitom tak exaltovaní; se zlou se potážete.

Plynulé přeřazení podstatných otázek života do oblasti ideologie je samozřejmě důsledkem výše kritizované rezignace na metafyziku, na možnost racionálního zvládnutí neempirických témat lidského života. Připomeňme si v této souvislosti podstatné rozdíly mezi ideologickým a autenticky filosofickým (tj. neredukovaným) myšlením. Jsou patrné z hlediska zájmu, motivu, prostředků a výsledků.

Filosof hodný toho jména má silný teoretický zájem, který ovšem nevylučuje aplikaci teorie v lidské praxi. Zájem ideologa je naproti tomu ryze praktický. Ideolog ve skutečnosti teoretickou námahu vynechává; jen ji podle potřeby účelově simuluje. Jestliže je u filosofa hlavním motivem hledání pravdy, pak ideologovi jde především o prosazení té své „pravdy“. Filosof proto uplatňuje pravdivostní nárok svých závěrů na základě soustředěného zkoumání, zatímco ideolog na základě zkratkovitého, sugestivního myšlení. Ideolog v řádu racionality ví jaksi apriori, jak se věci mají; prostě uvěřil. Je fascinován genialitou, ať už svého Mistra, či vlastní.

Z této různosti zájmů a motivace vyplývá i různost způsobů myšlení filosofa a ideologa, různá volba prostředků. Znakem skutečně filosofického myšlení je skutečná (nikoli jen proklamativní) kritičnost. Ta je konstituována důsledným uplatňováním metodického pochybování, při němž se zvažuje, proč by nemohly platit opačné názory. Filosof je proto otevřen námitkám a je díky tomu také nucen k logickému nasazení.

U ideologa je něco takového nemyslitelné. Ideolog jako takový námitky zaplašuje, přeslýchá, bagatelizuje či nerudně překřikuje a logiku si plete se sofistikou. K arzenálu ideologického myšlení patří vesměs záludné prostředky pokleslého přesvědčování, jakými jsou: rétorická sugesce, logické klamy, demagogie, dezinterpretace, imputace, manipulace veřejným míněním, lež, osočování, zlovolné nálepkování, kriminalizace oponentů, násilí, bezpráví a posléze i oficializovaný, ideologickým zájmem ospravedlňovaný zločin.

Tento seznam standardního ideologického vybavení je nejlépe čitelný v aktivizmu levicových intelektuálů dvacátého i následujícího století. V souvislosti s naším tématem proto bude zajímavé se ptát, které z těchto nástrojů už v levicově orientované ideologii politické korektnosti plně fungují a které zatím zůstávají v záloze. Logika ideologického přesvědčení, zaujetí a korelativních vášní totiž u levicově definovaných spasitelů lidstva nevylučuje žádný z nich.

Pokud jde o výsledky, může nefalšovaná filosofie proti všemu očekávání pořád ještě nabídnout hluboké odpovědi na světonázorovou problematiku a na otázky životní filosofie. Ideologie naproti tomu v pasti rigidního dogmatizmu a předstíraného vědění vnucuje utopické pseudosvěty – v posledku silově.

Teď už by tedy mohlo být jasnější, že - a proč - není žádnou výhrou, když je moderní vzdělanec vržen svým filosofickým vyznáním do pastí a propastí ideologického myšlení.

5. Šablony a záměry frankfurtské ideologie

Továrnu na výrobu úspěšných moderních ideologií založil Marx. Tento nešťastník, pokládaný za velkého filosofa, ztotožnil teoreticky i prakticky filosofii s ideologií. To bylo spolu s revoluční posedlostí směrodatné i pro ideologizující intelektuály z tzv. frankfurtské školy. Filosoficky na tom nebyli moc dobře. Žádný významný redukcionizmus novověkého myšlení, ani žádná z jeho antropologických aplikací jim nebyly cizí.

Frankfurtští učenci/aktivisté mimo jiné vlivem Marxe bez odporu vstřebávali omyly kolektivistického historizmu. Chápali tedy člověka jako pouhou kolekci životních jevů s těžištěm ve společnosti a ve vývoji. Že za socializací a před dějinami není v lidské realitě nic určujícího věří i neomarxisté. Svůj historický úkol pak spatřují v tom, že společenskému vývoji vydatněji pomohou, když přesměrují revoluční dynamiku z ekonomie do kultury. Na této úrovni si předsevzali postupnou demontáž struktur a systému hodnot západní civilizace. Cílem jejich kulturní revoluce bylo prosadit materialistické vyznání do základů moderních společností.

Jak už to v dějinách bývá, špatné dílo se podařilo. Zlatá šedesátá nesou výrazný rukopis protagonistů frankfurtské školy. Revoltující studenti spolu s marxizujícími akademickými aktivisty a příslušným personálem spustili pověstný a nadmíru úspěšný pochod institucemi. Bez většího odporu a za vydatné podpory lokajských médií se posléze etablovali v nejvyšších patrech intelektuálního a politicko-společenského života, aby v posledních desetiletích obšťastňovali morálně ne vždy osvícený lid štědrými dávkami politické korektnosti.

Falešná filosofie člověka a hluboká ideologická víra v poslání marxistických spasitelů společenského života vytvořily mentalitu nenávisti k stávající kultuře Západu; u nás ji pilně propaguje např. V. Bělohradský. Tato ideologicky vyprodukovaná nenávist se stala pohonem pozdně revolučního dynamizmu. Vize nového světa, člověka či lepší společnosti na troskách tradičních západních hodnot přitahovala intelektuální exoty i ukřivděné rozervance. Někteří se stali vlivnými postavami postmoderního myšlení, jež svým rozsáhlým negativizmem usnadnilo realizaci neomarxistické vize. Postmoderní relativizmus, dekretovaný a uctívaný na univerzitách i mimo ně, připravil půdu multikulturalizmu, z něhož vzešla diktatura politické korektnosti.

Myšlenkové šablony a strategie neomarxistických inženýrů lidských věcí jsou docela jednoduché a stereotypní. Po vzoru svého Mistra si zvolí nějakou společenskou nepravost, zveličí ji, povýší na koncentrát veškeré zloby a reagují na ni tak, že se beznadějně zamilují do opačného extrému. Byl vykořisťován proletariát? Nuže, zavedeme diktaturu proletariátu.

Profesionální ideolog je zahleděn jen do toho nešvaru, který se stal spouštěčem jeho revolučního nasazení a „spravedlivého“ zápasu. Principiálně však zůstává slepý k mnohem větší bídě, kterou jeho zázračná terapie společnosti i občanům působí. Ohledy na případné následky umanutého aktivizmu by přece mohly vést až k sebepopření, ke znehodnocení posvátného úsilí; to ideolog jako takový nikdy nepřipustí. On je o své pravdě, o svém poslání i o své morální převaze fanaticky přesvědčen. Právě ten fanatizmus umožňuje a zároveň pudí, aby aktivista uváděl svá dogmata a sebeklamy do společenské praxe s vědomím, že slouží svaté věci pokroku lidstva.

Profesionální ideolog neomarxistického ražení tedy potřebuje ke své existenci i k ospravedlnění svého vznešeného aktivizmu společenské zlo. Má štěstí; nějaké zlo se ve společnosti vždycky najde. Jde jen o to, umět ho podat a prodat, nafouknout ho, absolutizovat, aby se pak ideologická doktrína a motivace musely jevit jako jedině správné. Ke slovu přichází umění manipulace veřejným míněním, umění se prosadit v intelektuálních institucích i v médiích a ovládnout je; v tom jsou neomarxisté bohužel mistry. Pak se stanou ideologická pozice a její recepty přijatelnými, vítanými, etablovanými; o nic víc nejde.

K čemu nějaká uvážlivost, neřku-li filosofická moudrost? Proč hledat vyváženější přístupy a objektivnější hodnocení v širších souvislostech společenského života lidských jedinců? To by jen brzdilo ideologický elán. Že se revoluční razancí ničí jemné předivo mezilidského vztahování? Že se spouštějí přívaly nespravedlností, ohrožuje svoboda a často až prolhaně, cynicky zapírá pravda? Že jsou oponenti systematickým degradováním na překážky, které je třeba odstranit, cíleně zbavováni lidské důstojnosti? To nechává neomarxistu chladným; on je přece Dějinami volán k vyšším věcem.

6. Novodobí kandidáti užitečné idiocie

Většina vzdělanců, expertů i aktivistů, kteří se k takové ideologii přidají, nemusí znát a sdílet pravé motivy neomarxistických ideologů. Pro jejich angažovanost je naopak lepší, když raději nevědí, že jde o cílenou destrukci hodnot, jimiž přes všechny nezdary a dílčí zlořády po staletí žila západní civilizace. Stačí, když si osvojí tu kouzelnou šablonu: vidět A, nevidět B. Básníci, spisovatelé i střízliví vědci, dokonce i teologové propadali ideálu marxistického způsobu osvobozování chudáků z faktické bídy a oslavovali diktaturu „dobra“. Jen těžko a zdaleka ne všem po dlouhé době docházelo, jak nelidským byl komunizmus podfukem.

Historie se ovšem opakuje. Proč? Jsou snad dnešní intelektuálové nepoučitelní? Bohužel se od svých (ideologií snadno zranitelných) předchůdců moc neliší. Jde často o materialisty, pro které jsou hmotné hodnoty až na prvním místě. Proto byla (a je) chudoba vnímána jako jedna z nejtěžších ran osudu. Znesmyslňuje totiž existenci naměřenou materialistickými kritérii. Proto se dřívější materialisté dojímali vykořisťováním dělníků do té míry, že se nechávali oslovovat vizemi diktatury proletariátu.

Dnešní materialisté vylepšují profil pokrokového člověka etickým relativizmem, který popravdě absurdizuje jakékoli mravní úsilí. Postmoderní relativizmus se obrací proti tradiční morálce povinností a ctností s absolutní nesmlouvavostí. Takovým, opět jen domnělým, osvobozením člověka se dnešním materialistům podařilo konečně srovnat krok: sjednotit mravní praxi se svým světonázorovým vyznáním.

Dobře je tento obrat vidět na sexuální morálce; byla uvolněna ke svobodě pouhých živočichů. Samozřejmě s masivním narušováním mezilidských vztahů. O míře zloby a lidského neštěstí, která touto etickou preferencí libida vzniká, nechtějí propagandisté volné lásky nic slyšet. Zajímá je jen její „sebepotvrzující“ normalizování. Proto vehementně usilují o prosazení hédonizmu jakožto pokrokového paradigmatu prozřelého humanizmu jednadvacátého století; v něm prý už mají právo na děti i homosexuálové.

Etický akcent povinnosti a ctnosti vede lidského jedince k náročnému rozvoji osobnosti. Rezignace na soustavnou kultivaci charakteru přesměrovává mravní motivaci navenek. U mravně vnímavějších obětí neomarxizmu bývá taková rezignace kompenzována mnohdy snazší, o to však emotivnější angažovaností pro nějaké (pokud možno viditelné) společenské hodnoty. Přirozená etická potřeba, která souvisí s potřebou vědomí vlastního významu a lidské sebeúcty, je takto uspokojována náhradními programy. Ovšem zase – za jakou cenu?

Za fenoménem masového podléhání soudobých intelektuálů ideologickému mámení tedy nestojí jen dosud identifikovaný nedostatek filosofické imunity. Ve hře jsou i rizika mravní existence, která právě u intelektuálů bývají vážnější. Intelektuál je všeobecně vystaven pokušení k vědomí a prožívání vlastní nadřazenosti – intelektuální i mravní. Dnešní intelektuál, který si osvojil ideologizované filosofování materialistů a navíc se angažuje v revolučních socio-programech neomarxistické ideologie, už podléhá takovému pokušení takřka automaticky. Chybí mu totiž potřebná sebereflexe – intelektuální i mravní. Potřebná intelektuální sebereflexe by ho zbavila dogmatického krunýře; to by ovšem přestal být materialistou a neomarxistou. Mravní sebereflexe by ho zase mohla zbavit pyšného sebevědomí na pouhá dogmata i pyšného pocitu mravní převahy.

Kde se u postmoderního marxujícího intelektuála takový pocit bere? Vzpomeňme na východisko všech marxistických ideologií. Na počátek kladou mravní rozhořčení nad nějakou společenskou špatností. Následuje její dogmatická absolutizace, která ve svědomí ideologa absolutizuje mravní rozhořčení nad vybranou špatností a činí z něj absolutní mravní normu. Té se podřizuje pokud možno veškeré ideologovo jednání; vše je také pro její naplnění dovoleno. Kdo bojuje s tímto „absolutním zlem“, neomezuje volbu prostředků a ještě si přitom nárokuje nejvyšší mravní ocenění. Proto také oponent takové ideologie není odmítán jen jako nositel omylu. Je rovnou vnímán jako padouch, extremista, k němuž se slušný člověk vztahuje jako k morálně zavrženíhodnému jedinci.

Tímto mechanizmem vzniká vpravdě perverzní přesvědčení marxistických ideologů o vlastní morální nadřazenosti. Nemůže být pochyb, že mravní patos zesiluje jejich motivaci, že dodává jejich aktivizmu elán a že je v logice kolektivistické optiky snadno zbavuje i zbytků mravních zábran; dějinně pokrokový účel světí prostředky. Filosoficky vzato jsou přitom intelektuálně-mravní postoje těchto levicových aktivistů založeny na barbarském zjednodušování teoretické problematiky vůbec a na primitivním zjednodušení etické problematiky zvlášť.

Co ale říct o nematerialistických kandidátech ve službách nové humanity? Jsou mezi nimi přece i (nejen na pohled) slušní lidé, s vyvinutou mravní citlivostí a se smyslem pro zdravý idealizmus. Ti se nechávají oslovovat zdáním ideologicky exponované a proklamované ušlechtilosti. Chytají se na pozlátko snahy politické korektnosti o tolerantní soužití. Jakoby strategie politické korektnosti byla mravně bezúhonnou a jedině možnou formou společenské angažovanosti proti nespravedlnostem všelijakých násilníků.

Politická korektnost je např. šikovně maskována ideou (svévolně vymýšlených) lidských práv. Také emočně vypjaté a pečlivě vybírané i vymýšlené příběhy zabírají. Pak se zase snadno vidí jen jedna stránka problému. Jiné jeho aspekty a také důsledky korektních receptů už mizí recipientům pro jejich naivní až euforické zaujetí předloženou korektností z dohledu.

7. Farizejská morálka, hloupost a agresivita politické korektnosti

Falešný, protože skutečnosti neodpovídající pocit mravní převahy také vysvětluje, proč se jinak inteligentní a třeba i „slušní lidé“ stávají ve službách politické korektnosti najednou nechápavými, namyšlenými až arogantními spolupachateli oficializovaných nespravedlností. Vysvětluje, proč se chovají k těm, kdo nesdílejí jejich nadšení z nové pseudomorálky, tak nemožně.

Pokud jde o možnosti komunikace, lze zkušenost s aktivisty politické korektnosti shrnout lapidárně: není s nimi řeč. Jako praví ideologové mají beznadějně naprogramované myšlení a tak jen omílají svou mantru. Námitky přeslýchají, protiargumenty zasklívají, fakta, která mluví proti nim, střídavě ignorují, překrucují či bagatelizují; trpí syndromem hluchoty a slepoty.

Ministr Kocáb v jednom rozhovoru vykládal, že proticikánsky naladěná veřejnost nemá empatii, neumí se vcítit do situace Romů. Otázka, která má logicky následovat, ale která mu přitom nepřijde ani na mysl, zní: umí on se vcítit do dennodenního trápení, jaké lidem přináší soužití s nepřizpůsobivými? Takový pohled na problém je pro aktivistu prostě tabu; je vytěsněn. Vážně by mu zpochybnil ideologické krédo a ohrozil tak posvátný elán.

V témže rozhovoru si Kocáb bezelstně pochvaloval, jak je jeho ministerstvo pestrobarevné. Zase mu ani nepřijde na mysl, že se politickou korektností neoblouzený čtenář vzápětí zeptá, jestli snad nejsou v personální politice lepšími kritérii profesní, a také lidská kvalita. Jako na potvoru se pár dní nato čtenář dozvídá, že jedno barevné kvítko z pestré ministerské zahrádky přirostlo Kocábovi obzvlášť k srdci – až to rozhoupalo jeho ministerské křeslo. Vsaďte se, že tato zkušenost nepřivede srdnatého bojovníka za práva menšin k reflexi o pořadí kritérií při výběru kompetentních ministrových spolupracovníků. Takové pořadí je pro ministerstvo lidských práv pevně ideologicky dáno. Neboť o lidských právech ví přece nejvíc ideolog politické korektnosti.

To jsou ovšem jen úsměvné epizodky ze života průkopníků politické korektnosti v postsovětském bloku. V rozvinutých západních demokraciích je tato ideologie rozvinutější – a úsměv tuhne. Koleje mezi architekty a dozorci nové morálky na jedné straně a ohnutou mlčící většinou na straně druhé jsou daleko vyjetější; sviští nad nimi bič citelných represí. Taková ztráta zaměstnání je něčím normálním, přesněji normalizovaným. Málokdo se už odváží protestovat. Vždyť přece pravidla korektního chování a vyjadřování byla nadekretována do všech institucí jako nejvyšší mravní norma. Vedle ní je profesním kvalita či skutečná mravní norma irelevantním dodatkem.

Proto je komunikace v takovém prostoru poněkud jednostranná. V mnohém připomíná komunikaci, jaká se pěstovala v sovětském žaláři národů. Politicky korektní intelektuál potažmo úředník s vědomím majitele té jedině správné pravdy a v opojení vlastní mravní velikostí každou diskuzi v zárodku utne. On nepotřebuje argumentovat. Jeho přesvědčovací metody jsou vymezeny působením na emoce. Ve vztahu k oponentům se jeho intelektuální výkon omezuje na vyhodnocování mluvních postojů protivníků a na jejich okřikování. K tomu slouží prefabrikované nálepky: Rasista! Xenofob! Homofob! Islamofob! Intelektuální podprůměrnost se tu snoubí s nepoctivostí a s hanebným osočováním.

Když např. namítnete něco proti pozitivní diskriminaci či nekritizovatelnosti členů privilegovaných menšin, budete bryskně a zlovolně označeni příslušnou nálepkou; stanete se terčem opovržení či rovnou nenávisti. Pro aktivistu politické korektnosti jste totiž škůdcem společnosti, neboť on už je skálopevně přesvědčen, že má dějinně posvěcený monopol na rozlišování toho, co je společensky prospěšné a co škodlivé.

Uvažujme ale normálně. Dejme tomu, že v diskuzi hájíme společenskou potřebu a právo svobodně kritizovat skutečně nemravné chování některých členů privilegovaných menšin. Přitom je takové chování pro určitou část této menšiny typické. Vyplývá z jejich příslušnosti k menšině na základě nějaké patologie jejich mravního vědomí; např. fanatizmus islamistů. Tím není řečeno, že už sama příslušnost k menšině implikuje kritizovatelné zlo. Někdy se ale stává, že tato příslušnost je nikoli o sobě, ale v určitém vztahu (per accidens) důvodem kritizovatelné špatnosti.

Když tedy hájíme právo říkat pravdivě a z dobrých důvodů, že (někteří) islamisté, cikáni pravidelně páchají násilí, jsme už proto extremisty? Není to spíše tak, že jsme za ně jen prostě označováni, protože tím nedbáme zásad politické korektnosti, že tím její pravidla zpochybňujeme? Jestliže je tedy přitom i naše myšlenková pozice označována politickými korektory jako extremistická, pak to odporuje nejen pravdě, ale i logice. Proč logice?

Protože korektor nás identifikuje jako extremisty pomocí tohoto kritéria: „Kdo poruší pravidlo politické korektnosti, je extremista“. Jenže toto kritérium jsme právě zpochybňovali. Politický korektor tedy v diskuzi falzifikuje naši pozici přímým použitím kritéria, které jsme v téže diskuzi zpochybnili; takový lapsus se často stává. Ostatně pro ideologického dogmatika je taková nelogičnost typická. Proč je ale jeho hodnocení naší pozice zároveň i nepravdivé?

Kdo je odsouzeníhodným extremistou? Ten, kdo pravdivě kritizuje některé černochy, cikány, islamisty či homosexuály, protože se mýlí, nebo páchají nepravosti? Nikoli! Odsouzeníhodným extremistou je ten, kdo nespravedlivě atakuje celou menšinu či jedince určité menšiny už pro jejich příslušnost k menšinám. Můžeme tedy kritizovat zásady politické korektnosti, a přitom konzistentně hájit práva menšin; obojí se navzájem nevylučuje. To jen ideologicky zaslepený korektor nechápe, že odpor k jeho ideologii, k jeho nároku předpisovat každému, jak má o menšinách mluvit a jak má s nimi jednat, není zároveň odporem k menšinám.

Kdo tedy např. odmítá pozitivní diskriminaci, není už proto rasista. Může naopak hájit práva lidí proti rasizmu, a co víc: může je hájit inteligentně, a ne tak prvoplánově jako aktivisté politické korektnosti. Ti přitom musejí přepadávat do opačného extrému a pěstovat tak rasizmus naruby; není přece jen rasizmus bílých mužů.

Levicovým ideologům ve skutečnosti nikdy moc nešlo o skutečné lidi, jako spíš o zneužívání jejich problémů k uspokojování skupinového libida a naplňování jejich protipřirozených programů. V logice jejich ideologie je užívání nemravných prostředků k dosahování bombastických cílů něčím zcela samozřejmým. Co tedy sejde na nějakých nespravedlnostech, implikovaných politickou korektností? Ta se však kvůli nim sama stala extrémní reakcí na extrémy. Když tedy někteří kritici mluví v souvislosti s politickou korektností o diktatuře dobra, pak je namístě dát to dobro do uvozovek.

Politická korektnost je případem farizejské morálky, která jen předstírá zájem o spravedlnost. Možná z něj původně i vzešla, ale v pyšném sebezahledění jejích intelektuálních protagonistů i komparzistů se už dávno stala zdrojem nových nespravedlností. Omezuje svobodnou diskuzi kolem problematiky menšin. Omezuje právo na pravdu, kterou podřazuje ideologickým zájmům. Kriminalizuje odpůrce, legalizuje jejich vyhazování ze zaměstnání. Produkuje gumové paragrafy o šíření nenávisti a sama je velice nesnášenlivou a nenávistnou ideologií; neštítí se nemravných prostředků. Ostatně v optice minimální etiky už nejsou nemravnosti nemravné.

V knize Úprk rozumu popisuje A. Browne systematicky a na základě rozsáhlé zkušenosti celou škálu nepravostí a bizarností politické korektnosti. Po jejím přečtení je čtenář lépe připraven na brzké uzákonění povinného uctívání krav a prasat jako po staletí vybíjených (vražděných) menšin. Takový krávofob zní docela libozvučně; ten druhý úkol bych raději přenechal odborníkům.

8. Závěrečné poznámky

Farizejská morálka politické korektnosti se dobře vyjímá na pozadí minimální etiky postmoralistů. Je na něm také dobře srozumitelná jako náhradní etický program, jako součást postmoderní pseudomorálky. Člověku zřejmě není souzeno žít zcela bez morálky. Jestliže tedy nějaká civilizace podlehne antropocentrickému pokušení, začne produkovat etiku šitou na míru zvýšeného sebepojetí člověka. Svévole a omyly stáhnou mravní ideál do nížin, v nichž už se těžko potkává něco souvisleji lidského.

V těchto nížinách není nouze o překvapivé dialektické zvraty. Jeden z nich představuje v rámci postmoderního etického myšlení právě moralizmus politické korektnosti. V prvé části jsme obdivovali lehkost, s jakou se Lipovetsky ve jménu postmoralizmu minimální etiky vyrovnal s tradičním moralizmem povinnosti a ctnosti. Přitom si pochvaloval politickou korektnost jako princip dynamizmu jeho minimální etiky. Nyní však žasneme nad tuhým, nesmiřitelným, mocensky instalovaným a nárokovým moralizmem politické korektnosti. Poučení je evidentní: kde schází skutečný mravní zákon, nastupuje zákonitě perverze a znesvobodňující zásahy do myšlení a veřejného projevu. Z etického vakua a z následné mravní vyprázdněnosti může vzejít jakákoli špatnost, jakákoli fanatická nelidskost.

Ontologické znehodnocení mravnosti, její podrobování nápadům a choutkám samozvaných arbitrů lidství pochopitelně kompromituje i ideu lidských práv. Zbavena ontologických kořenů, stávají se lidská práva vznešeně znějícím, leč eticky vágním symbolem či reklamním sloganem, do něhož lze vepsat a pod nímž si lze představit téměř cokoli. Třeba právě nelidsky definovaná a zobsažňovaná lidská práva. V agendě politické korektnosti se už lidská práva paradoxně stala účinným nástrojem šíření totalitních tendencí a různých druhů normalizované nespravedlnosti.

Minimální etika, oslavovaná jako velké osvobození z pout tradičního moralizmu, se na vlně lidských práv dialekticky zvrhla v hypertrofii tabuizací a zákazů politické korektnosti. Intelektuálové, kteří této nemravné ideologii slouží, nejsou proto ani obdivuhodní, ani úctyhodní. Jestliže jsou vzdělanci jako takoví přirozeně povoláni, aby byli světlem společnosti, pak o těch postmoderních to neplatí ani náhodou. Proč? Protože filosoficky naprosto selhali. Jelikož přitom vězí až po uši v omylech o lidské realitě, bylo by naopak (nejen) společensky prospěšnější, kdyby se raději stáhli. To se bohužel očekávat nedá.

Máme tu tedy postmoderní hrdiny lidských práv, kteří s vědomím poslání intelektuálních elit propadají iluzi o svém dějinném povolání vychovávat lid obecný. Jejich progresivní recepty sice odporují samotnému lidství, příčí se zdravému rozumu i chronicky nepoznávané filosofické pravdě, ale to je nezastaví; jsou přece něco víc. Překážky, na něž u lidí narážejí, je naopak utvrzují v sebeklamu o jejich roli: obecný lid přece nikdy nechápal, co ho kultivuje. Jeho odpor tedy chápou jako potvrzení správnosti šíleného směru, jímž je dnes prostý občan intelektuálními elitami veden.

Jeden z našich exponentů politické korektnosti, ministr lidských práv Kocáb, si ve zmíněném rozhovoru posteskl, že bychom potřebovali nějakého nového Havla. Utěšoval se tím, že Brusel dodá do naší nekorektní pustiny nějaký ten kategorický imperativ; no potěš Bůh. Bruselská oligarchie politických korektorů už dlouho vede ve vyspělé Evropě boj na mnoha frontách s většinovým míněním; např. v otázce imigrace. A zdá se, že přitom dovede umně čelit i demokratickým procedurám. Má totiž v zádech ideologii, která se někdy zdá být mocnější než samotná demokracie. Jak totiž rozumnější političtí filosofové dobře vědí, úroveň demokracie je přímo úměrná mravní úrovni občanů. O té si však v časech bezbolestné etiky vyspělých demokracií nemusíme dělat iluze.

Výše jsem připustil, že jsme u nás v lekcích politické korektnosti oproti Západu ještě pozadu. Ale soudě podle nedávné hysterické reakce na odboráře Duška by zase nemuselo být tak zle. Připomeňme si: Odborář si dovolil kritizovat poměry na ministerstvu dopravy poukazem na to, že ho řídí partička homosexuálů, které si tam prý natáhl ministr – sám prý homosexuál. Kritizoval tedy klientelizmus, vytváření umělých míst pro sexuálně spřízněné a rozpouštění miliard daňových poplatníků v zájmu nadstandardní existence spřízněných. Jeden, dva odvážnější novináři přišli s tím, že Duškova podezření nejsou tak úplně mimo realitu; rychle se to však utlo. Hlavní proud mediálně politického establishmentu je hravě smetl.

Straničtí šéfové zprava doleva se snad ještě týž den předháněli v osvědčování politicky korektního smýšlení a svědomí, jakoby šlo o příkaz nějaké univerzální nadstranicko-stranické, zřejmě bruselské linie. Dočasný premiér: Nejpodlejší útok! Potrefený ministr dopravy: Nacistická rétorika! Něco korektního ochotně pronesl Topolánek i Schwarzenberg; nemohl pochopitelně chybět Paroubek. Nejradikálnější byl lídr zelených, toho času pod patronací Havla: Právní stát musí takové výroky postihovat! Vnucuje se kacířská myšlenka: proč tito strážci humanistické čistoty tak nevyvádějí, když jsou obden a daleko razantněji napadáni křesťané? Protože nesdílejí přikázanou, leč posunutou (přesněji vyšinutou) morálku postmoderních humanistických inženýrů? Nebo snad proto, že jim to prospívá ke spáse?

A vůbec, co vlastně tak hrozného Dušek provedl? Porušil tabu! Ignoroval pravidla politické korektnosti! Nezpochybnitelná? Spravedlivá? Utlačované menšiny jsou vždycky v právu! To ale byli svého času komunisté taky. Za nich se pravda a dobro definovaly souladem se stranickou linií. Pro jistotu byly tyto ideologicky privatizované a zfalšované „hodnoty“ pečlivě ošetřovány potřebnými paragrafy na ochranu vládnoucí ideologie. A dnes? Pobuřování se nahradilo podněcováním k nenávisti.

V korektnosti vyškolená média se pochopitelně přidala jako na povel. Se svazáckou disciplinovaností začala mluvit a psát o Duškově homofobii. Inu, nekritizovatelnost členů privilegovaných menšin ať dělají, co dělají, je prostě dobou posvěcený super zákon pokrokových společností. A velekněží pokroku a politické korektnosti jako jeho aktuálního nástroje také nejsou jen pro smích; mají moc, hrozivou moc. Kocáb rozhodně nemusí věšet hlavu. Nějaká ukrutně mravní autorita je i v našich krajích na dohled.

Abstrakt

Článek navazuje na kritiku minimální etiky postmoralistů z předchozího čísla. V rámci této pseudoetiky se stává srozumitelným i fenomén politické korektnosti s její inflací lidských práv. Soudobá angažovanost někdejších disidentů ve směru nátlakové ideologie politické korektnosti je paradoxem, který lze také vysvětlit jejich nedostatečnou filosofickou orientací. Ta je zřejmě důvodem, že obdivuhodné nasazení disidentů proti nespravedlnostem totalitního režimu je dnes u mnohých degradováno. Prozrazuje u nich toliko selektivní, výsekový zájem o svobodu a spravedlnost, neboť ideologie politické korektnosti je s těmito hodnotami evidentně na štíru.

Summary

In the second part of his study, Jiri Fuchs continues to analyze a concept of post-moralist minimal ethic. Fuchs explains how minimal ethic influences a phenomenon of political correctness including the inflation of human rights. Nowadays activities of former dissidents who follow still more compulsory ideology of political correctness show a paradox which could be explained by their lack of a solid philosophical knowledge. This lack is most probably the cause of degradation of their former admirable fight against injustice during the communist era. This degradation reveals only a selective and a particular interest in freedom and justice – values abundantly absenting in ideology of political correctness.