Ročník 2010‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Snadná kritika evoluce

Vlastimil Vohánka

Jan Horník v Distanci opakovaně kritizuje obhájce evoluční hypotézy.1 Ti prý (I) tvrdí, že evoluce je nezpochybnitelná, nevyvratitelná, objektivně jistá, apod.; (II) dopouštějí se formálně logické chyby, když vyvozují pravdivost evoluce z pravdivosti některých jejích důsledků; (III) neuvědomují si, že evoluce je empiricky nedokazatelná i nevyvratitelná; a (IV) dělají neformální logickou chybu argumentace kruhem, neboť jejich argumenty mají pravdivost dané hypotézy coby premisy.2 Tak aspoň Horníkovi docela dobře může být rozuměno. V dalším se chci stručně ke všem čtyřem bodům vyjádřit. Na závěr ještě připojím poznámku k názoru Jiřího Fuchse, že (V) je esenciálně vyloučeno, aby opice zplodila člověka, uvedený ve článku navazujícím na myšlenky Jana Horníka.3

Přinejmenším někteří její zastánci považují evoluční hypotézu za objektivně velmi pravděpodobnou, ale nikoli za 100% pravděpodobnou, bezprostředně zřejmou, analyticky pravdivou či metafyzicky nutnou. I v samotné aristotelské tradici se rozlišuje mezi jistotou metafyzickou a tzv. morální.4 Mnohý evolucionista považuje evoluci za jistou spíše v tom druhém, slabším smyslu; podobně jako to, že bylo cosi takového jako bitva na Bílé hoře.

Z konjunkce (i) pokud P, potom Q, a (ii) Q opravdu formálně neplyne (iii) P. Avšak z konjunkce (i*) pravděpodobnost Q, pokudP, je větší než pravděpodobnost Q, pokud non-P, a (ii*) Q formálně plyne, aspoň dle zásad (standardního) počtu pravděpodobnosti, že (iii) pravděpodobnost P je zjištěním Q zvýšena.5

Co s tím? Představíme-li si pod P evoluční hypotézu, není bez dalšího zdůvodnění (např. bez metafyzického vyvrácení evoluce či detailního speciálně vědeckého zkoumání) zjevně vyloučeno, že vskutku pozorovaná a nikoli jen interpretovaná fakta (Q), na něž se evolucionista odvolává (tj. údaje paleontologie, srovnávací anatomie, fyziologie, biochemie, molekulární genetiky, apod.), zvyšují pravděpodobnost evoluce. Pokud ji zvyšují, další otázkou je, o kolik a z jaké předchozípravděpodobnostní úrovně. Konečně, i pokud je skrze ně úroveň pravděpodobnosti evoluce vysoká, dalším problémem je, jaká je tato pravděpodobnost vzhledem ke všem relevantním údajům, jež spolehlivě víme (nikoli jen promítáme z dané hypotézy do reality či, jak říká Horník, „interpretujeme“). I tyto otázky by však v principu mělo jít zodpovědět, alespoň přibližně.

Pravděpodobnost, jak jí alespoň rozumím nejlépe, vyjadřuje, nakolik jeden výrok (či výroky), pokud je pravdivý, podporuje pravdivost dalšího výroku (výroků). Zde je důležité porozumět pojmu tzv. podmíněné pravděpodobnosti: obecně jde o pravděpodobnost výroku P, pokud je pravdivý výrok Q, zkráceně Pr(P|Q). Např. pravděpodobnost toho, že při jednom hodu šestistrannou kostkou padlo číslo tři, pokud padla lichá, je jedna třetina (tj. 30%). Pokud z Q vyplývá P, je Pr(P|Q) maximální, tj. rovna 1 (tzn. 100%); pokud z Q vyplývá non-P, je Pr(P|Q) minimální, tj. rovna 0 (tzn. 0%).7

Nuže, co nás zajímá, je pravděpodobnost hypotézy evoluce – dosaďme ji opět za P – vzhledem ke všem relevantním a spolehlivě známým informacím – zkráceně Q, včetně těch výše zmíněných (paleontologie, atd.). Rozdělme si pro zjednodušení a přehlednost takto chápaný komplexní výrok Q na konjunkci dvou komplexních výroků Q1: reprezentující běžně dostupnou zkušenost, z níž vychází metafyzik, a Q2: reprezentující vskutku zaručené pravdy empirických věd. Z počtu pravděpodobnosti pak plyne, že:

[Pr(P|Q) / Pr(non-P|Q)] =

Pr(P|Q1) / Pr(non-P|Q1)] * [Pr(Q2|Q1 a P) / Pr(Q2|Q1 a non-P)].8

Lidštěji řečeno, jde tu o poměr pravděpodobností evoluce a negace evoluce vzhledem k běžné zkušenosti násobenýpoměrem pravděpodobností faktů empirických věd vzhledem ke konjunkci běžné zkušenosti a evoluce, resp. negace evoluce. Jak vidíme, hrají zde roli dva činitele: předběžná pravděpodobnost evoluce vzhledem k běžným faktům v porovnání s negací evoluce; za druhé míra, s jakou bychom pozorovaná fakta empirických věd rozumně očekávali, pokud hypotetickypředpokládáme evoluci i běžná fakta, opět v porovnání s negací evoluce. Na obou činitelích záleží. Algoritmus odpovídá i selskému rozumu: např. hypotéza, že hrozný nepořádek na podlaze v mém pokoji způsobilo zemětřesení, si nevede dobře co do činitele prvního; a např. hypotéza, že apoštolové riskovali své životy ze zištných motivů, co do druhého.9

Abych se tak trochu opakoval, bez dalšího zdůvodnění není zjevně vyloučeno, ale (ovšem) ani zaručeno, že uvedené dva činitele nečiní evoluci – vzhledem ke všem relevantním a spolehlivě známým informacím – mnohem pravděpodobnější než negaci evoluce. Pokud by tak tyto činitele opravdu činily, z pravděpodobnostního počtu by vyplývalo, že evoluce vskutku je – vzhledem ke všem takovým informacím – vysoce pravděpodobná (tj. blížící se 1, tzn. 100%).

Uznejme, že každá empirická zkušenost, kterou bychom mohli mít, je s evolucí striktně vzato slučitelná: evoluce v tomto smyslu není empiricky vyvratitelná. Uznejme rovněž, že z žádného možného empiricky pozorovaného důsledku evoluční hypotézy by neplynulo, že tato hypotéza je pravdivá: evoluce v tomto smyslu není empiricky dokazatelná. To vše ale nevylučuje, aspoň ne zjevně, že evoluce je empiricky dokazatelná či vyvratitelná v jiném slova smyslu: totiž v tom, že, alespoň pokud evoluce není 100% vyloučena, některá zjištění by její pravděpodobnost mohla zvýšit, jiná snížit, některá ji učinit nepravděpodobnou a jiná zase pravděpodobnou. Neúspěšnou – ač ne zcela 100% vyloučenou – hypotézu před falzifikací, ve smyslu snížení pravděpodobnosti či učinění nepravděpodobnou, často nezachrání za vlasy přitažená ad hoc hypotéza (např. že všechny přístroje, které s hypotézou původní nejsou v souladu, měří chybně). Jiná hypotéza svoji pravděpodobnost může zvýšit či být učiněna pravděpodobnou - a v tomto smyslu tedy může být verifikována (např. teorie relativity jinak nevysvětleným ohybem světla a odchylkami v oběžných drahách).10

Povšimněme si konečně, že z libovolné specifické hodnoty Pr(Q|P) formálně vzato ještě neplyne specifická hodnota Pr(P). Podobně jako z toho, že z existence kulatých čtverců vyplývá existence čehokoli, nevyplývá, že kulaté čtverce existují. Krátce, jestliže tvrdím pokud P, potom Q, netvrdím tím ještě, že P; a pokud tvrdím, že Pr(Q|P) je vysoká, netvrdím tím ještě, že Pr(P) je vysoká nebo že vím, že Q. Stejně tak ani výše navržený postup pravděpodobnostní obhajoby (či kritiky) evoluce není nutně kruhový.

Vposledku zbývají kritikovi hypotézy evoluce po ruce asi dva postupy: metafyzika aristotelské tradice, nebo vyhodnocení pravděpodobností. Navíc, zdá se mi, první se bez druhého neobejde; důvody pro to naznačím nyní.

Jak aristotelský metafyzik objevuje esenciální určení různých druhů jsoucen? Nikoli dedukcí během pobytu v černé neprodyšné krychli. Jakožto aristotelik i zde vychází ze zkušenosti, jíž využívá pro svůj metafyzický argument. Jak takový aristotelský argument usuzující na esenciální určení druhů vypadá? Po setkání s příslušnými výklady11 jako jeho obecnou formu navrhuji následující rekonstrukci:

(1) Dostatečně velký počet všech známých objektů druhu F má za všech známých okolností a bez výjimky také vlastnost G.Empirická premisa.

Je pravděpodobně pravdivé, že:

(2) Všechna individua druhu F mají G. Induktivně z (1).12

(3) Všechny pravdivé výroky mají důvod či vysvětlení. Metafyzická premisa, princip dostatečného důvodu.

(4) (2) má důvod či vysvětlení. Z (2) a (3).

(5) Důvodem či vysvětlením pro (2) je to, že objekty druhu F mají G esenciálně. Metafyzicky ze (4).

Všimněme si, že to, že objekty druhu F mají G esenciálně, je v nejlepším případě uvedeným argumentem ustaveno jakopravděpodobné. Pravděpodobnost výroku (2) se přenáší na takové výroky z výroku (2) vyplývající, pro něž nemáme na výroku (2) nezávislé (či jednodušeji řečeno od (2) odlišné) důvody: čili na výroky (4) a (5). Být pravděpodobný však ještě neznamená být 100% pravděpodobný. Budeme-li zde počítat s (možností) nikoli maximální, tj. nikoli 100% pravděpodobností (pravděpodobnosti), další informace přidané k informaci reprezentované výrokem (1) mohou dokonce učinit to, co předtím bylo pravděpodobné, nepravděpodobným. Pravděpodobnost totiž, na rozdíl od vyplývání, není tzv. monotónní: z P plyne z Q1formálně plyne P plyne z (Q1 a Q2), ale z Pr(P|Q1) je vysoká formálně neplyne, že Pr(P|Q1 a Q2) je vysoká.

Někdo by snad navrhl, abychom argument modifikovali následovně.

(1) Dostatečně velký počet všech známých objektů druhu F má za všech známých okolností a bez výjimky také vlastnost G.

(3) Všechny pravdivé výroky mají důvod či vysvětlení.

(4’) (1) má důvod či vysvětlení. Z (1) a (3).

(5’) Důvodem či vysvětlením pro (1) je to, že objekty druhu F mají G esenciálně. Metafyzicky ze (4’).

Jestliže by takový postup byl korektní, pak by to, že objekty druhu F mají G esenciálně, bylo, vzhledem k (1) a (3), 100% jisté, resp. by to z (1) a (3) striktně vyplývalo. Jenže takový postup korektní není, neboť by dokazoval příliš: se 100% pravděpodobností a s nemožností opaku, aspoň pro pozorovatele do doby objevení černých labutí, třeba to, že všechny labutě jsou bílé, a to esenciálně. Naše nejlepší odhady esenciálních určení druhů prostě nemusejí být neomylné.13 (Tím nechci tvrdit pouhou ne-100% pravděpodobnost všeho našeho poznání. Lze zde připustit, že (1) a (3) jsou pravděpodobné 100% a objektivně zcela jisté, nikoli jisté jen tzv. morálně.)

Vraťme se proto ke vhodnější, předchozí verzi našeho aristotelského metafyzického argumentu. Dosaďme za F druh opice a za G vlastnost plodící pouze opice. Předpokládejme, že je, na základě takové aplikace našeho argumentu, vysoce pravděpodobné, že opice esenciálně plodí jen opice. Jestliže to však není 100% pravděpodobné, další informace přidané k (1) to mohou učinit nepravděpodobným. Jak? Zaveďme si opět zkratky. Q1: běžně známé informace o opicích, včetně (1); Q2: údaje opičí paleontologie, srovnávací anatomie, fyziologie, biochemie, molekulární genetiky, apod.; P: opice esenciálně plodí jen opice. Nuže, díky našemu metafyzickému argumentu se Pr(P|Q1) blíží 100%, ale nedosahuje, aspoň ne zjevně, 100%. Tím pádem se Pr(non-P|Q1) blíží 0%, ale nedosahuje 0%. Co se stane, když přidáme informace v Q2? Jak jsem uvedl:

[Pr(P|Q1 a Q2) / Pr(non-P|Q1 a Q1)] =

Pr(P|Q1) / Pr(non-P|Q1)] * [Pr(Q2|Q1 a P) / Pr(Q2|Q1 a non-P)].

První činitel, tj. [Pr(P|Q1) / Pr(non-P|Q1)], je ovšem vysoký. Co však ten druhý: tj. [Pr(Q2|Q1 a P) / Pr(Q2|Q1 a non-P)]? Není zjevně vyloučeno, že je velice, velice nízký. Jinými slovy, není zjevně vyloučeno, že míra, s jakou bychom Q2 rozumně očekávali, pokud hypoteticky předpokládáme P, je mizivá ve srovnání s tím, pokud hypoteticky předpokládáme non-P. Není tedy zjevně vyloučeno, že celkový výsledek je nízký a Pr(P|Q1 a Q2) je tím pádem nízká. Bez dalšího detailního zkoumání a doplnění tedy ani s uvedeným aristotelským metafyzickým argumentem v ruce není zjevné, že je vzhledem ke všem zaručeným informacím a poznatkům pravděpodobné, natožpak metafyzicky jisté, že opice esenciálně plodí pouze opice. Není (mi) však zatím zjevný ani opak.

Poznámky:

  1. Jan HORNÍK, „Evoluční a kreační teorie jsou empiricky nedokazatelné i nevyvratitelné“, in: Distance 2001/3, 2001/4, 2002/1; „Evoluce a americký soud o teorii Inteligentního designu“, in: Distance 2005/4, 2006/1, 2006/2; „Evoluce není nezpochybnitelný fakt“, in: Distance 2009/1; „Zformulovat zodpovědně evoluční teorii znamená  filosofovat“, in: Distance2009/2.
  2. „Jak se … hypotéza evoluce dokazuje? Obecně následující úvahou: Mějme hypotézu evoluce … dedukujme [z ní] další myšlenky … protože se nám interpretace skutečnosti daří , hypotéza [nepochybně] platí …“ Jan HORNÍK, „Evoluce není nezpochybnitelný fakt“, s. 65.
  3. Viz Jiří FUCHS, „Filosofická diskuse o evoluční teorii“, in: Distance 2009/1, s. 87–88. Srov. též Jiří FUCHS, „Vysvětlení argumentace proti evoluční teorii“, in: Distance 2009/2, s. 61–65.
  4. Viz Joseph GREDT, Základy aristotelsko-tomistické filosofie, Krystal OP, Praha 2009, § 568.
  5. Srov. James HAWTHORNE: „Inductive Logic”, in: The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2008 Edition), Edward N. Zalta (ed.), http://plato.stanford.edu/archives/fall2008/entries/logic-inductive; Vlastimil VOHÁNKA, „Plantinga a princip slábnoucí pravděpodobnosti“, in: Studia Neoaristotelica 2009/1.
  6. Viz Ad (3).
  7. Pokud je Q analytická nepravda, pak sice z Q plyne P, ale Pr(P|Q) ve standardním pravděpodobnostním počtu není definována (není jím určena), neboť Pr(Q) = 0. Je totiž třeba vyhnout se dělení nulou a zároveň platí, že Pr(P|Q) = Pr(P a Q) / Pr(Q).
  8. „/“ zde značí dělení, „*“ násobení. Uvedená rovnice využívá poměrné formy tzv. Bayesova teorému.
  9. Z podobných důvodů lze hypotézy falzifikovat a verifikovat.
  10. Srov. Chris SWOYER, Critical Reasoning, Version 3.0, 2002, kap. 20.1.2, na internetové adrese: http://www.ou.edu/ouphil/faculty/chris/crmscreen.pdf.
  11. Srov. Joseph GREDT, Základy aristotelsko-tomistické filosofie, § 69–70; Jiří FUCHS, Problém duše, Krystal OP, Praha 1999, s. 132 a 136–137; Stanislav SOUSEDÍK, Identitní teorie predikace, OIKOYMENH, Praha 2006, s. 62.
  12. Pravděpodobnostní přechod z (1) k (2) lze zdůvodnit apriorně využitím matematického Bernoulliho teorému. Viz Timothy J. McGREW, „Direct Inference and the Problem of Induction“, v: Monist 2001. Dostupné na internetové adrese: http://homepages.wmich.edu/~mcgrew/kyburg7d.htm.
  13. Podobně přední současný obhájce aristotelského esencializmu David S. ODERBERG v knize Real Essentialism, Routledge, New York 2007, zejm. v kap. 3.