Ročník 2010‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Rozhodující je účel voleb

Václav Meloun

Jakub Moravčík namítá, že text je jednostranně orientován na sice podstatný, ale nikoli jediný aspekt – volební výsledek (v Moravčíkově terminologii tzv. „materiální výsledek voleb.“)

Na rozdíl od mého aspektuálně zaměřeného textu Moravčík proklamuje filosofičtější přístup a problematiku voleb chce pojednat jako celek. Obávám se, že tento záměr zůstal nenaplněn. Autor se vyjádřil k různým dílčím tématům souvisejícím s volební problematikou, ale celostní záběr a odpovídající závěry jsem v jeho textu nenalezl.

Pokud bychom skutečně chtěli pojednat problematiku voleb v celku, měli bychom se nejprve ptát, co je cílem voleb. Dále bychom měli zkoumat, jaký prostředek slouží k dosažení tohoto cíle. Prostředek bychom pak měli používat s ohledem na cíl, ke kterému je určen, a na dosažení tohoto cíle bychom při použití odpovídajícího prostředku měli být neustále zaměřeni. Je sice možné kdejaké prostředky používat k dosahování cílů, ke kterým nejsou určeny, ale rozhodně takový postup nemůžeme označit za optimální a hodný doporučení. (Můžeme si například kreditní kartou namazat máslo na chleba, ale těžko budeme někoho přesvědčovat o tom, že je to ideální způsob, jak připravit svačinu.)

Aplikujme právě řečené na volby. Cílem voleb je zvolit poslance a jejich prostřednictvím vládu. Prostředkem, kterým se volby realizují, je hlasování. Hlasovat bychom tedy měli tak, aby náš hlas přispěl ke zvolení vlády, kterou považujeme za nejlepší. Přitom důraz není kladen pouze na „považujeme za nejlepší,“ ale i na „přispěl.“ Ztrácíme-li při volebním rozhodování ze zřetele cíl voleb, nevyhnutelně se od tohoto cíle odchylujeme. Nejasné povědomí o smyslu voleb nás navíc při hlasování může svádět k orientaci na jiné, alternativní cíle.

Vědomě jsem se tedy zaměřil na volby pouze z jednoho hlediska. Toto hledisko ale považuji za klíčové, protože zdůrazňuje podstatu voleb: Zaměření volebního hlasování na zvolení nejlepší možné vlády. V Moravčíkově reakci naproti tomu nacházím různé postřehy s jedním společným jmenovatelem. Při rozborech volebního systému, předvolebních průzkumů, financování politických stran apod. autor jako by měl jasnou představu, „že“ a „jak“ je dobré volit, ale jaksi mu uniká to základní: „proč“ vlastně volit. Tato mylná identifikace cíle by mohla vysvětlovat, proč klade zvýšený důraz na vedlejší aspekty voleb (financování politických stran, změnu volebního systému, zákaz předvolebních průzkumů) a hlavní cíl se odsouvá do pozadí.

Za příklad minutí se cílem voleb par excellence je možné považovat hlasování pro určitou stranu jen proto, aby získala státní příspěvek. Moravčík nebyl jediný, kdo z tohoto důvodu obhajoval volbu malých stran, které nemají reálnou šanci dostat se do parlamentu a podílet se na vládě. Tento rys (spojení volebního hlasování se státními příspěvky politickým stranám) stojí za pozornost i proto, že přímo do volebního systému zakomponovává rozdvojení cílů. Tato dualita je nešťastná, protože motivuje k účasti ve volbách i subjekty (strany), které nemají reálnou šanci se podílet na vládě. Jejich cílem je pouze obstarání prostředků na vlastní provoz. Kdyby finanční příspěvky s volbami spojeny nebyly, malé strany by nekandidovaly. A pokud ano, pak jiným způsobem, než je tomu dosud (viz níže).

Vrátím-li se však k hlavní myšlence svého článku, co nám bude platné, zvolíme-li tu nejkonzervativnější stranu ze všech, s ideově dokonalým programem a křišťálově čistými vůdci, nedostane-li se tato strana do parlamentu ani do vlády? Může nám být útěchou, že alespoň získala peníze na svůj další provoz, když vládnout budou socialisté s komunisty? Nemůže. Možná právě naopak. Naše dokonalá strana získala peníze, aby přežila do dalších voleb, kde dopadne opět stejně.

Nedostatek soudnosti a neschopnost realisticky zhodnotit šance malých stran jsou bohužel typické spíš pro pravicové voliče. V letošních volbách však naštěstí fenomén malých stran „zafungoval“ dobře i na levici. Volební skoro-úspěch Zemanovců těsně pod hranicí pěti procent je možná jeden z hlavních důvodů, proč nám dnes nevládne Paroubek. Tím se ale nenechme ukolébat. Levicoví voliči se zjevně dokážou ze svých chyb poučit. Zatímco po straně Důchodců za životní jistoty se už v minulých volbách slehla zem a stejný osud letos potkal i Národní socialisty, Pravý blok si svého půl procenta podržel.

V závěru svého textu se Moravčík ptá, co by měly dělat malé pravicové strany, které pokorně samy sebe identifikují jako nepravděpodobné adepty na zvolení do parlamentu. Nemají snad ve volbách vůbec kandidovat? Odtud je prý už jen krok k tomu, aby samy sebe rozpustily! Laskavý čtenář nechť prý sám posoudí, zda je taková varianta rozumná a reálná… Ano, i to by byla jedna z cest, jak posloužit dobré věci. Pravicoví voliči by netříštili síly a úspěch ve volbách by tak byl pravděpodobnější. Existuje ale i méně „destruktivní“ řešení. Když už se malé pravicové strany vydají na cestu pokory, mohou zajít ještě dál, a pokusit se hledat ne to, čím se od ostatních stran na pravici mohou odlišit, ale naopak to, v čem se s nimi shodnou. Ve volební hantýrce pro to máme slovo koalice. To je možnost, kterou Moravčík nezmiňuje - a přitom je to postup šitý na míru právě malým stranám. Pokud dokážou ovládnout svá ega, poslouží tím veřejnosti i sami sobě. Pokora a ochota ke kompromisu jsou ale vzácné vlastnosti. U politiků z malých pravicových stran to platí dvojnásob… Bohužel pro pravicové voliče.