Ročník 2010‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Islám a jeho pojetí státu a práva – Závěr

Karel Smola

(Dokončení z Distance 2/13.)

7. Islámská koncepce státu a práva

7.1. Úvod do světa islámu

Než se budeme věnovat islámskému pojetí státu a práva je nezbytné alespoň v nástinu si přiblížit a pochopit islámskou kulturu. Zatímco pro křesťanství je podstatná tvorba teologie a rozpracovávání dogmat, u islámu jde o rozvoj a zpřesňování práva. Můžeme se přitom zastavit i u slova islám: „Islám je v arabštině podstatné jméno slovesné náležející ke 4. kmeni slovesného kořene s-l-m, tedy ke slovesu aslama, což znamená podřídit se (Bohu)‘.“81 Další podstatný bod představuje skutečnost že islám je nejen náboženství, jak ho běžně chápeme na Západě, ale zároveň i kulturou, státem, právním řádem, politikou a finančním systémem. Islám prostupuje každý detail života člověka, který žije na jeho území.

Další neméně důležitou skutečností je, že svět islámu nezná církev v západním slova smyslu. Mohamed žádnou církev nezaložil. V koncepci islámu se s církví nepočítá, je nadbytečná. Z toho pak logicky vyplývá, že koncepce sekularizmu, tedy oddělení státu a církví, nebo vymezený dosah státu a náboženství na teoretické úrovni, nemá v islámské kultuře opodstatnění. Jsou pro ni cizí, neislámské, a proto postrádající smysl. Islámské právo rozlišuje vztah mezi věřícím a Bohem (ibádát) a vztahy mezi jednotlivými lidmi (mu-ámálát).82

Stojí také za pozornost, že muslimové chápou člověka jako od počátku stvořeného a vybaveného islámem. Tzn., že stav islámu je od prvního člověka Adama přirozený, avšak svou vlastní vinou se člověk od islámu během dějin odvracel a upadal do náboženské nevědomosti (džáhilíje). Proto Bůh v průběhu lidských dějin sesílal lidem všech národů v různých dobách proroky a snažil se je opět vrátit k islámu.83

Tento proces vrcholí příchodem Mohameda jako pečetě proroků. Podle muslimských učenců Mohamedovi předcházelo asi 124 000 proroků a on je posledním z nich. Mohamed tedy nepřináší nové náboženství, ale pouze uvádí každého člověka do původního stavu, kterým je islám. Jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že Mohamedovo poselství není určeno jen jednomu národu, ale celému lidstvu, je tedy univerzální. Dále se Mohamedovo poselství, na rozdíl od předcházejících zjevení, zachovalo v nezměněné podobě, tak jak bylo od věčnosti u Boha. Tudíž platí pro celý nadcházející čas. Mohamedovo zjevení je tedy definitivní.84

Další velmi důležitý aspekt k pochopení islámské kultury představuje fakt, že Mohamed žil v pouštních kmenových vazbách arabských kmenů, což nesmírně ovlivnilo vznik a vývoj islámu. Mnoho skutečností poznamenala právě předislámská kultura arabských kmenů.85

Mohamed formuloval šest článků víry: „Víra je věřit v Boha, Jeho anděly, Jeho písma, Jeho posly, v poslední soud a předurčení, ať je dobré nebo špatné.“86 Takto je to zaznamenáno ve dvou nejautentičtějších sbírkách hadíthů, a to u Muslima a al-Bucharího.

Dále Mohamed formuloval pět pilířů islámu: Vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), náboženská daň (zakát), půst v měsíci ramadánu (sawn), pouť do Mekky (haždž). Někdy se také přidává boj za rozšíření islámu (džihád).87

7.2. Vývoj islámského práva – šaría

Základní koncept islámu spočívá v tom, že povinností jedince i islámského společenství věřících (umma) je naplňování božího zjevení a boží vůle na tomto světě, a to skrze optiku koránu.88 Zjevení se v ideálním případě aplikuje v praxi, a to důsledným dodržováním nařízení šaríi, božského zákona. Boží vůle byla lidem seslána prostřednictvím proroka Mohameda a zcela přesně, bezchybně a nezpochybnitelně zapsána v závazném textu koránu.89 „Korán a Sunna tvoří nedělitelný náboženský, politický a legislativní ideál, vzor, k němuž se má každý ‚správný‘ muslim ve svém životě navracet. Vše ostatní, co přinesla další století vývoje islámské civilizace, včetně ponížení islámu Západem v době (post)kolonialismu, je už jen něco, co se tomuto ideálu vzdaluje.“90 Snaha o návrat k počátkům, k ideálu, k tomu, jak žili a uváděli v praxi svou víru Mohamed a jeho druhové, první muslimové, je tedy něco žádoucího a dobrého. Jde o poselství všem dalším generacím muslimů: vzor a ideál neleží v budoucnu, ale naopak v nezkažených a autentických počátcích islámu. Touhu vracet se k počátku musíme chápat všech aspektech, nikoli pouze na poli náboženském, ale též politickém, soudním, ekonomickém, a dalších.

Šaría představuje název pro souhrnný a komplexní právní systém islámu. V přesném slova smyslu neznamená „boží zákon“, ale doslovně v arabštině „cestu k prameni“.91 V náboženském smyslu tedy značí bezpečnou cestu pro věřícího muslima k jeho cíli, k branám ráje. A to tak, jak si Bůh přeje, aby muslim a společenství věřících plnili své povinnosti vůči Bohu a ve světě. Slovy Pelikána: „Islám neuznává zákony vzniklé jinak než na základě Boží vůle, to je základním axiomem islámského práva.“92

Korán se tedy stal nejen zdrojem víry, ale přinejmenším stejnou měrou i návodem, „ústavou“ nové společnosti postavené na božím zjevení a na skutcích a životě Mohameda. O jeho skutcích se přitom míní, že jsou též inspirovány bohem. Tím byly položeny základní modely chování, ideály, ze kterých se bude vycházet do konce světa. Pro každého muslima byl vytyčen cíl a je na něm, aby ho následoval. Ideál bylo a je nutné uvádět v život praxí. Jen tak víra muslima získává svou hodnotu.93

K významu Mohamedova života je třeba doplnit důležitou poznámku, a sice že smrtí posledního proroka lidstvo ztrácí možnost přímého kontaktu s Bohem až do Soudného dne. Z toho totiž plyne ještě silnější důraz na uchování odkazu posledního proroka v nezměněné podobě.94 Šaría se, stejně jako Korán, chápe jako nestvořená, jako dílo Boha, nikoli člověka. Člověk proto šaríu netvoří, ale objevuje.95

7.3. Primární prameny

V systému šaríi známe dva primární prameny práva. Jedním z nich je Korán a druhým je Sunna. Formálně důležitější je Korán, ale klíčem k jeho pochopení je Sunna.96 Společně tvoří jednotu a neměly by být v rozporu. Sunna zpravidla potvrzuje Korán a doplňuje ho. Pro úplné pochopení primárních pramenů a zvláště Sunny je nutné podrobně studovat i Mohamedův životopis.97 Pro muslimy je Mohamed ideál, nedostižný vzor chování, a tak je vlastně Sunna jeho kodifikovaný životopis.

7.3.1. Korán

Korán se v muslimském světě těší obrovské úctě, která prostupuje všechny oblasti života, zvláště architekturu a kaligrafii. Ten, kdo se učí Korán nazpaměť, je velice váženým muslimem. O Koránu můžeme říci, že je absolutním základem islámu i šaríi. Jeho nepochopení ihned v počátcích studia by vedlo k zásadním chybám v celém výzkumu islámu. Rozdíl vyvstane zvláště při srovnání Písma křesťanů a Židů s Koránem. Křesťanství a židovství chápe svoje Písmo jako nepochybně Bohem inspirované, ale počítá s lidským vkladem a lidským činitelem, jehož stopy jsou patrné ve zjeveném Písmu.98

Pro příklad uvedu několik článků z Katechismu katolické církve:

„106 Bůh inspiroval lidské autory posvátných knih. ‚K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl‘.“99

„109 ‚Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh‘.“100

„110 Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, ‚literární druhy‘ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování a vyprávění obvyklý v jejich době. ‚Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu‘.“101

Ortodoxní islámské učení naproti tomu chápe Korán jako doslovné, přímé slovo Boží, které je od věčnosti u Boha uchované v tzv. Knize původní (umm Al-Kitáb), což doslovně znamená „Matka knihy“.102 Nyní několik argumentů z Koránu (Súra 2:2 – Kráva) na podporu neomylnosti, pravdivosti a nezpochybnitelnosti Koránu. Použijeme dva ze tří českých překladů, a to z důvodu větší plastičnosti. Zároveň se ukážou i jemné odlišnosti mezi překlady. Nejdříve Hrbek: „Toto Písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné [...].“103 A Nykl: „Tato Kniha – o níž není pochyby – jest vedením pro bohabojné [...].“104

Samo slovo Korán (al-Qur´án) v doslovném překladu znamená „čtení“ nebo „přednášení“105 nebo „recitování“, což je v souladu se skutečností, že anděl Gabriel přednášel nebo recitoval Korán v arabštině Mohamedovi a ten se ho učil zpaměti a poté jej recitoval ostatním posluchačům. Autentičnost Koránu zaručuje dogma, že Bůh rozhodl, že text Koránu bude zachován navěky v původní podobě a bude ušetřen změn, které by do něj mohl vnést člověk.106

Podívejme se na pasáž Koránu, o kterou se toto tvrzení opírá (Súra 41:41, 42 – Byly učiněny srozumitelnými): „On zná ty, kdož nevěří v připomenutí, když přijde k nim, přestože je to Písmo vzácné a nic falešného se doň ni zepředu ni zezadu nedostane, vždyť seslání od moudrého, chvályhodného to je!“ (Hrbek)107 Nebo: „Zajisté ti, kdož neuvěřili v Napomenutí, když přišlo jim – a přece v pravdě je to Kniha skvostná! Nedostihne jí marnost, ni zpředu, ni ze zadu: (jest to) seslání Moudrého, Chvályhodného!“ (Nykl)108

Ještě k věčnosti Koránu, (Súra 85:21 – Souhvězdí): „Vždyť toto je Korán chvályhodný, na desce dobře střežené napsaný!“ (Hrbek)109 „Však toto jest Korán vznešený, (napsaný) na desce uschované!“ (Nykl)110

Dále ještě zdůraznění věčnosti Koránu a zdůraznění nestvořenosti Koránu člověkem (Súra 43:4 – Zlatých ozdob): „A uložen je u Nás v Knize původní, vznešený a moudrosti plný.“ (Hrbek)111 „On ať pak nalézá se v Knize prvotní u nás: (Korán jest to) vznešený, plný moudrosti.“ (Nykl)112

Na dokreslení začátku Mohamedova prorokování je vhodné uvést jeden detail z Mohamedova životopisu, který velice barvitě a detailně ukazuje, jak se odehrál první kontakt proroka islámu s andělem Gabrielem a jak přijímal první zjevení:

„Přišel, když jsem spal, v brokátovém obleku, na kterém byl nápis, a řekl: ‚Recituj.‘ Odpověděl jsem: ‚Nemůžu recitovat.‘ Pak mě stiskl tak, že jsem myslel, že umírám. Uvolnil svůj stisk a řekl: ‚Recituj.‘ Odpověděl jsem: ‚Nemůžu recitovat.‘ Ještě jednou mě stiskl a řekl: ‚Recituj.‘ Pak jsem se zeptal: ‚Co mám recitovat?‘ A to jsem řekl, protože jsem se bál, že mě znovu stiskne. Pak řekl: ‚Recituj ve jménu Pána tvého Stvořitele, který stvořil člověka z kapky krve. Recituj, tvůj Pán je nejštědřejší, učil pomocí pera, učil muže, který neví.‘ Poté jsem recitoval slova, jeho úkol skončil a on ode mě odešel. Probudil jsem se ze spánku a cítil jsem, jako by ta slova byla vryta do mého srdce.“113

Dle dostupných údajů byl Korán Mohamedovi sesílán po dobu 22 let, počínaje rokem 610 n. l. a konče rokem 632 n. l., tedy až do roku jeho smrti. Korán se dělí do 114 kapitol (súr), které se dále dělí na jednotlivé verše (ája). Celý Korán má něco přes 6200 veršů.114 Je tedy rozsáhlý zhruba jako křesťanský Nový zákon.115

Po Mohamedově smrti však bylo nutné Korán sepsat a utřídit pro celou společnost věřících, a to hned z několika důvodů. Jedním z nejsilnějších je zřejmě smrt samotného proroka, který znal Korán zpaměti. Jako další příčina se jeví, že Koránu se učilo čím dál víc muslimů, kteří se s rozšiřující se muslimskou říší dostávali stále dál od centra a hrozilo, že se ztratí autentičnost textu a vznikne více Koránů. A konečně první generace muslimů, která byla Mohamedovi nejblíže, a tudíž znala Korán nejpodrobněji, se díky úmrtím v bojích za rozšíření islámu povážlivě tenčila a hrozilo, že se ztratí nejvýznamnější Mohamedovi pamětníci.116

Tedy již za dob proroka a krátce po jeho smrti se kapitoly zaznamenávaly písemnou formou. Za vlády třetího chalífy Uthmána byla provedena redakce Koránu, kdy byl sepsán do své definitivní podoby, jakou známe dnes. Nejasnosti byly odstraněny a jiné podoby Koránu se u sunnitů nedochovaly.

Klíč k uspořádání Koránu dalo seřazení kapitol od nejdelší k nejkratší, tedy nikoli chronologicky či teologicky.117 Takto byl například vytvořen Nyklův překlad. Pro pochopení vývoje nadřazenosti jedněch veršů jiným je užitečnější chronologické řazení, kterého v češtině užil Hrbek.

Můžeme se krátce zastavit i u další doktríny dokonalosti Koránu (idžáz), a to nejen po jeho obsahové, ale po formální stránce. Islámská ortodoxie, zvláště právní škola máliky, zastává názor, že Korán je kvůli své dokonalosti i po formální stránce nejen nenapodobitelný, ale též nepřeložitelný do jiných jazyků.118,120 Toto učení se opírá o následující verš (Súra 17:88 – Noční cesta): „Rci: ‚I kdyby se lidé a džinové spojili, aby něco podobného Koránu tomuto stvořili, nebyli by schopni přijít s něčím podobným, byť by si vzájemně byli pomocníky.‘“120 Nutno ovšem dodat, že ve 20. století byl jeden překlad Koránu z arabštiny do angličtiny autorizován čtyřmi komisemi islámských učenců jako hodnověrný.121

Při pohledu na Korán je důležité si uvědomit historické souvislosti, kdy byl ten který verš Mohamedovi seslán. Dnes se Korán dělí na dvě období, na Mekkánské a Medínské. Také Mohamedův život můžeme nahlížet ve dvou obdobích, která se shodují s chronologickým pohledem na Korán. V Mekce, tedy v prvním období zjevení, jsou verše poměrně tolerantní, více zaměřené na odpuštění, více duchovní a mystické. I Mohamed vystupuje dosti umírněně, často za své přesvědčení trpí, atd.122 Po přesunu do Medíny se z Mohameda více stává politik, velitel a vůdce všech muslimů. Jeho moc narůstá, až se z něj nakonec stává úspěšný vojevůdce. I sesílané verše mají spíš sociálně-politický charakter, více se zaměřují na vedení obce věřících, na tresty, na kořist a na válku.123 Vše budí dojem, jakoby měl Mohamed dvě tváře. Jednu mírnou, mekkánskou, a druhou válečnou, medínskou.

Totéž je patrné na Koránu. Nejdříve umírněné verše plné tolerance a poté verše tvrdé a útočné, které popírají to, co bylo tvrzeno dříve. Je jisté, že si toho všimli a poukazovali na to i současníci a kritici Mohameda. Měli zřejmě dojem, že nová zjevení přicházejí jaksi ad hoc, jak se právě hodí. Pro pravověrného muslima však toto ošetřuje koránský verš (Súra 25:32 – Spásné zjevení): „A říkají ti, kdož nevěří: ‚Kdyby mu byl seslán Korán v jednom celku, uvěřili bychom!‘ A sesíláme jej takto, abychom tím posílili srdce tvé, a předčítáme jej s péčí největší.“ (Hrbek)124 „A říkají nevěřící: ‚Leda kdyby byl mu seslán Korán celý najednou, (uvěříme).‘ Tak (činíme), abychom utvrdili jím srdce tvé; a rozdělili jsme jej na díly.“ (Nykl)125

A (Súra 75:17 – Zmrtvýchvstání): „Vždyť Nám přísluší je shromáždit i číst. A když ti je předčítáme, sleduj jeho přednášení, a potom na Nás je podat jeho objasnění.“ (Hrbek)126 „Nám zajisté přísluší sebrání a čtení jeho: a když čteme ti jej, následuj čtení jeho! Pak též zajisté připadne nám vysvětlení jeho.“ (Nykl)127

V samotném Koránu je tedy nejvyšší autoritou zdůvodněno a vysvětleno, že Korán je záměrně sesílán postupně, pro posílení věřících. Jedná se tedy o boží plán, pořadí veršů je v pořádku a jejich smysl se vyjeví. Musíme ovšem připomenout, že Korán je přímo od Boha a je tudíž naprosto dokonalý. Touto dokonalostí je myšlena zejména bezrozpornost, tedy že si v ničem neprotiřečí (Súra 4:82 – Ženy): „Cožpak nepřemýšlejí o Koránu? Kdyby ten byl od někoho jiného než od Boha, věru by v něm nalezli četné rozpory!“ (Hrbek)128 „Zdaž nerozbírají pozorně Korán? Kdyby kdo jiný, než Bůh byl původcem jeho, zajisté našli by v něm četné rozpory.“ (Nykl)129

Právě zde nastává problém, protože v mnoha bodech si mírumilovné mekkánské verše protiřečí s bojechtivými medínskými verši. Ale i na tento palčivý problém má Korán odpověď ve verši (Súra 2:106 – Kráva): „Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?“(Hrbek)130 „Nezrušíme, aniž dáme vymizeti z paměti tvé veršům, kterých bychom nenahradili lepšími, aneb stejnocennými: zdaž nevíš, že Bůh všechno může?“ (Nykl)131

Dlužno podotknout, že verš o bezrozpornosti byl zjeven až po verši o nahrazování, což ovšem celý problém nijak nezlehčuje.

Za komentář stojí i pojetí Boha v islámu, který je tak mocný, že mění svá definitivní rozhodnutí a není vázán ani svým slovem.132 Islámská právní věda (fiqh) s tímto problémem naložila za užití velice důležitého principu, tzv. Principu nahrazení (al-naskh wa al-mansukh). 133,134 Tzn., že existují dva typy veršů: „nahrazené“, to jsou ty starší mekkánské, poměrně mírné a tolerantní, a pak verše „nahrazující“, ty mladší medínské, agresivnější a netolerantnější.

O dokonalosti, věčnosti a absolutní platnosti Koránu, potažmo islámu, jsou přesvědčováni věřící muslimové v České republice, alespoň dle jejich webových stránek. 135

Existuje také věda o výkladu, exegeze Koránu (tafsír). Požadavky na výklad jsou dost rigidní a řídí se mnoha přísnými podmínkami.136 Jako jeden ze zavržených způsobů výkladu Koránu se ale uvádí vlastní nezávislý úsudek: „Kdokoliv interpretuje Korán podle svého názoru, jeho místo bude v Pekle.“ (zaznamenal at-Tirmidhí).“137 Nebo: „Kdo by Korán vykládal jen podle svého vlastního názoru, tj. bez vědy, dopouští se bezvěrectví… Kdo by vyslovil na Korán svůj vlastní názor a došel ke správnému řešení, i v tom případě chyboval.“138 Tak se k exegezi Koránu vyjádřili nejvýznamnější komentátoři v dějinách islámu, jejichž práce mají v islámské právní vědě neotřesitelné pozice.

7.3.2. Sunna

Už za života Mohameda si muslimové proroka považovali natolik, že se jeho rady, slova, doporučení a činy provedené či vyřčené mimo vlastní koránské zjevení uznávaly jako legislativní a náboženský vzor s absolutní platností s odůvodněním, že správně vedeného proroka Bůh nemůže nechat se mýlit.139 Sunna v arabštině znamená tradice, zvyklost, obyčej, a postupně se začala sepisovat na základě toho, jak se mezi muslimy tradovaly činy a výroky Mohameda. Sám Mohamed svoje činy či výroky uznával jako normotvorné a Sunna je podložena Koránem.140 Existují dokonce hadíthy, jejichž autory jsou osoby blízké Mohamedovi z první generace muslimů, o nichž se všeobecně míní, že to byli ti nejlepší muslimové. Jako tací nebudou nikdy předstiženi a mohou tvořit vzor jednání.

Samotná kodifikace Sunny však nebyla zdaleka tak snadná jako kodifikace Koránu. Trvala několik staletí a bylo třeba vynaložit veliké úsilí k sestavení sbírek výroků. Složitost spočívala hlavně v množství tradovaných vyprávění, v jejich třídění a v pátrání po tom, skrze koho se tradované vyprávění mezi generacemi muslimů dochovávalo od Mohameda až k osobě, která danou sbírku vyprávění sestavovala. Jednotlivá vyprávění známe pod arabským názvem hadíth.

Stojí za zmínku, že pozdní kodifikaci Sunny způsobilo schizma na sunnity a šíity, kteří měli rozdílný názor na následnictví v čele muslimů, a tudíž se jejich sbírky lišily, protože každá strana se snažila kodifikovat právě ty hadíthy, které potvrzovaly její pohled na nástupnictví v čele islámské obce.141 K definitivnímu vytvoření kodexů Sunny došlo nejdéle 300 let po Mohamedově smrti, ale islám negarantuje platnost žádné sbírky natolik, jako v případě Koránu.

Islámská věda o hadíthech dělí jednotlivé hadíthy na dvě části. První je řetězec tradentů (isnád) a pak samotný obsah hadíthu (matn).142 V podstatě nejdůležitější pro právní vědu a právo je právě kvalita řetězce, z něhož se čerpá hodnověrnost hadíthu, nikoli jeho obsah. Proto se hadíthy dělí na správné (sahíh) a odmítnuté (mardúd). Jako další dělení bylo přidáno tzv. slabé nebo zpochybněné (daíf). Pro ještě větší zpřesnění přibylo další dělení, o něco méně kvalitní než správné (sahíh), tzv. dobré (hasan).143144

Jako kanonizované (a tedy nedotknutelné) uznává celý sunnitský islám šest sbírek hadíthů neboli „Šest knih“. Jsou pojmenovány po muslimech, kteří je sestavili. Jednotlivé sbírky mají rozdílné postavení a těší se různé úctě. Největšímu respektu se těší sbírka od al-Buchárího, těsně za ní se nachází sbírka od Muslima. Další sbírky pak sestavil al-Tirmidhí, Abú Dáwúd, al- Nasáí a Ibn Mádža. Někdy se uvádí i sbírka od Málika ibn Anase.145

V právnických dílech bývá vyznačeno, z jaké sbírky tradic je daný hadíth vybrán a z toho pak plyne stupeň věrohodnosti a správnosti. Za nejvyšší možný stupeň věrohodnosti znalci považují, pokud se jednotlivý hadíth vyskytuje ve dvou nejprestižnějších sbírkách zároveň, což se označuje „na tom je shody“.146

Jak Korán, tak Sunna tedy do dnešních dnů představují zcela uzavřené a pevné147 pilíře islámu, které jsou kanonizovány. K pochopení islámského práva a šířeji i celé kultury jsou absolutně nepostradatelné: „Je třeba si uvědomit, že zásady dané Koránem a Sunnou považují muslimové za jednou provždy dané a nedotknutelné. Jako celý islám, je pro muslimy i Sunna neměnná a věčná a velmi nelibě nesou, když lidé, kteří o její podstatě nebo dokonce existenci ani nemají povrchní představu, kritizují její projevy z pozice logiky a rozumu.“148

7.4. Sekundární prameny

V případě dalších pramenů práva je už možný vklad člověka, i když ve značně omezené míře.149

Analogie (qijás)

Podstatou analogie je najít bezprostřední podobnost mezi případem nebo kauzou z doby života Mohameda, která je nezměnitelně zachycena v primárních pramenech práva, a aplikovat ji na dobu, pro kterou nenalezneme odpověď v primárním pramenu, protože se odehrála v jiných podmínkách.150 Analogii provádí kolektiv autorit.

Konsenzus (idmá)

Idmá doslovně v arabštině znamená shoda. Tento právní pramen se opírá o Mohamedův výrok: „Má obec se nikdy nesjednotí na omylu“. V dobách, kdy muslimů bylo ještě relativně málo, byl možný konsenzus celé obce, ovšem v pozdějších dobách se tímto termínem myslí konsenzus muslimských učenců (ulamá). Pokud o nějaké věci vznikne konsensus, stává se právní normou.151 Je nejsilnějším ze sekundárních pramenů, ačkoli je mladší než analogie.152

Idžtihád

Jde spíše o princip než o pramen. Doslova výraz znamená samostatnou činnost či vlastní píli, v právní vědě (fiqh) pak představuje metodu samostatného, volného úsudku a výkladu primárních pramenů v duchu islámu.153 Zhruba ve středověku (v 12. stol.) metodu idžtihádu sunnitská ortodoxie odmítla, a proto se říká, že brány idžtihádu byly uzavřeny.154 Je přirozené, že v modernistických islámských kruzích jsou snahy o znovuotevření bran idžtihádu.

Taqlíd

Jedná se o opačný, protichůdný princip oproti idžtihádu a znamená věrné následování již zformulovaných právních pouček dané právní školy (madhabu). Zahrnuje úctu k tradici, k předkům, kteří měli islám „z první ruky“, k muslimům tzv. Zlatého věku.155 Znamená to, že čím později v čase žijí muslimští znalci práva od doby Mohameda, tím menší je jejich znalost a autorita v šaríi, protože jsou zcela evidentně časově vzdálenější od „Zlatého věku islámu“ než jejich předchůdci.156

S vývojem právní vědy (fiqh) vznikly v sunnitském islámu čtyři právní školy (madhaby), které se dochovaly do dnešních dnů; mezi nimi je možné volně přecházet. Jde o jakousi pluralitu uvnitř ortodoxie. Školy se jmenují po svých zakladatelích, mistrech šaríi, velkých imámech. Jde o: hanífovský madhab, málikovský madhab, šáfíovský madhab a hanbalovský madhab.157Například z hanbaly vycházejí wahabité v Saudské Arábii.

7.5. Fatva

Fatva primárně neznamená závazný soudní verdikt, a tudíž nezavazuje jiného znalce práva či soudce šaríi, aby ji respektoval či použil ve výkonu soudní moci. Otázka, na kterou znalec (muftí) odpovídá, má poradní charakter.158 Oprávnění vydávat fatvy mají pouze vzdělaní muslimové (muftí), kteří musejí splňovat poměrně přísné podmínky a studovat na islámských školách.

7.6. Lidská práva v islámu – Káhirská deklarace

Jedná se o moderní dokument z roku 1990, který ratifikovaly země, kde islámské náboženství nepochybně převládá. Má být jakousi verzí Lidských práv v islámské kultuře a zároveň je to kritika Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948.159Kritika poukazuje na to, že v době, kdy v OSN všeobecná deklarace vznikala, byla většina muslimských států v koloniálním područí Západních států, a tudíž o Všeobecné deklaraci lidských práv nemohla rozhodovat ani hlasovat. Kritici deklarace z řad muslimů poukazují na to, že koncepce jiných kultur jsou prostě jiné a tato Západní jim byla vnucena, a že práva vnímají kolektivističtěji a nikoli tak individualisticky jako Západ.160

Ve 147stránkovém dokumentu se v úvodní části dočteme, z jakých zdrojů tvůrci čerpali: „V této příručce se budeme zabývat lidskými právy z hlediska dokonale vyváženého systému zákonů islámu. Tato práva jsou založena na zjeveních Boží knihy muslimů, slavného Koránu a Sunny, jednání Alláhova Posla, dvou hlavních zdrojů islámského života a právního systému. Jak slavný Korán, tak i Sunna mají za cíl vytvořit ideálního jednotlivce v ideální společnosti; všichni vstupují do vzájemných vztahů, aby vytvořili harmonii jednotlivců s Alláhem, jejich Pánem a Stvořitelem, se sebou samými, s ostatními, se společností obecně a s ostatními společnostmi po celém světě.“161

7.7. Džihád vs. mír

Džihád doslovně znamená „úsilí“ či „snahu“, tedy nikoli svatou válku, jak se někdy nesprávně uvádí.162 Ovšem ve smyslu islámu se jedná o všestranné úsilí pro jedince i obec, o ustanovení, rozšíření a rozvoj islámu ve světě. Džihád má několik zaměření. Jedno do nitra člověka, proti hříchu a nedokonalosti, a další směrem ven, proti nevěřícím. Džihád jako válka se chápe jako náboženská válka. Je to vždy válka za Boha, za šíření Jeho zjevení a získávání území, na němž má být nastolena Boží vláda. Proto útočný džihád představuje bohulibou a spravedlivou válku.163

Muslimská právní věda dělí svět na dvě části; jedná se o bipolární vidění světa. Jedno území je území islámu (dar al-islám) a druhé územím války (dar-al harb). Na území islámu mají moc muslimové a je na něm uplatňována šaría. Území války představuje území, které mají v moci nevěřící.164 Konečným cílem je, aby se celý svět stal domem islámu.165 V případě, že jsou muslimové slabí a nemohou v daném prostoru momentálně zvítězit, lze uzavřít příměří až do doby, kdy jsou opět schopni vést džihád, avšak ne déle než na deset let. Tomu se říká území příměří (dar as-suhl) nebo (dar al-ahd).166

Jak džihád předkládají klasické právní prameny? Při prezentaci islámu jeho apologeti jako důkaz, že jde o náboženství míru a že násilí je s islámem neslučitelné, často předkládají následující verš (Súra 2:256 – Kráva): „Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí.“167

Ve světle právního principu nahrazování (al-naskh wa al-mansukh) se situace dramaticky mění, jestliže byl v pozdější době seslán verš, který verši (2:256) protiřečí. Pak se tento stává „překrytým“ a nový nabývá závaznosti, stává se „překrývajícím“. Jde o následující „Verš meče“ (Súra 9:5 – Pokání): „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“168

Na podporu džihádu chápaného jako útočná válka existuje více pozdějších veršů: (Súra 66:9 – Zákaz) „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď k nim přísný! Jejich útočištěm bude peklo – jak hnusný je to cíl konečný!“ 169(Súra 9:29 – Pokání): „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“170

Džihád tedy znamená povinnost věřících, dokud celý svět nebude pod nadvládou islámu: (Súra 2:193 – Kráva) „A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.“171

To potvrzuje také hadích: „Od Áiši, kéž je s ní Alláh spokojen, že řekla: Pravil prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír: ‚Po dobytí172 už není hidžry, nýbrž je džihád a úmysl. Když budete vyzváni, pospěšte‘.“173 V poznámce k tomuto hadíthu uvádí překladatel do češtiny a komentátor toto vysvětlení: „V Mohamedových výrocích se výraz džihád objevuje primárně ve významu ozbrojeného boje. K intelektuálnímu zápasu nebo vnitřnímu úsilí o zlepšení sebe sama, jak džihád interpretují někteří modernisté, ho Mohamed v některých výrocích pouze přirovnává co do náročnosti a významu.“174

Džihád byl zároveň nařízen jako povinnost (Súra 2:216 – Kráva): „A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.“ 175

Ti, kdo se z nějakých důvodů džihádu snažili vyhnout nebo měli strach, byli napomínáni jako pokrytci (Súra 49:15 – Komnaty): „Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami svými na cestě Boží – a tito jsou věru upřímní.“176

(Súra 47:20, 21 - Mohammed): „A říkají ti, kdož uvěřili: ‚Proč nebyla seslána nějaká súra?‘ A když je seslána súra moudře stanovená a je v ní zmíněn boj, tu vidíš ty, v jichž srdcích je choroba, dívat se na tebe pohledem člověka obestřeného mrákotami předsmrtnými. Vhodnější pro ně by byla poslušnost a řeč vhodná. A až se věc stane vážnou, věru bude pro ně lepší, aby byli vůči Bohu upřímní.“177

Z následující súry je patrné, že muslimové, kteří se aktivně účastní džihádu, jsou vyvýšeni a je jim garantována odměna přímo od Boha (Súra 4:95, 96 – Ženy): „Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma – kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými. Bůh povýšil ty, kdož usilovně bojují majetkem svým i osobami svými, o stupeň výše než ty, kdož zůstali sedět doma. Všem Bůh přislíbil odměnu překrásnou, avšak vyznamenal ty, kdož usilovně bojují, nad těmi, kdož sedí doma, udělením Své odměny nesmírné a ve stupních u Sebe, v odpuštění i v milosrdenství. A Bůh je odpouštějící, slitovný.“178

O skvělosti džihádu a odměnách pro věřící, kteří se džihádu zúčastní nebo při něm zahynou, se podrobně zmiňuje také Sunna: „Od Abú Hurajry, kéž je s ním Alláh spokojen, že řekl: Prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, byl dotázán, jaký skutek je nejlepší, a pravil: ‚Víra v Alláha a jeho posla.‘ Bylo řečeno: Co potom? Pravil: ‚Džihád na stezce Alláhově.‘ Bylo řečeno: Co potom? Pravil: ‚Blahorodá pouť.‘“179

„Od Abú Dharra, kéž je s ním Alláh spokojen, že řekl: Posle boží, který skutek je nejlepší? On pravil: ‚Víra v Alláha a džihád na jeho stezce.‘“180

„Od Anase, kéž je s ním Alláh spokojen, že posel boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, pravil: ‚Jedno jitro na stezce Alláhově nebo jeden večer je lepší než tento svět, i co je na něm.‘“181

Glorifikace džihádu a bojovníků, kteří se ho účastní (mudžahidové), je obsahem dalších hadíthů. Zvláštní úctě se těší mudžáhid, který padne v boji. Stává se z něj mučedník (šahíd). V muslimském pojetí ovšem mučedníka představuje někdo značně jiný, než jak tomu je v kulturách ovlivněných křesťanstvím. Mučedník není někdo, kdo pasivně zemře za svou víru snášeje utrpení, ale naopak aktivní bojovník džihádu, padlý ve válce za islám.182

„Od Anase, kéž je s ním Alláh spokojen, že prorok, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, pravil: ‚Nikdo, kdo vstoupí do ráje, by se nerad vrátil na tento svět a to, co je na zemi, krom mučedníka. Ten si přeje vrátit na tento svět a být zabit desetkrát, když spatří, čím je poctíván.‘ V jednom příběhu je: ‚Když spatří výhody mučednictví‘.“183

Je tedy jasné, že džihád je schvalován a doporučován. Námitku apologetů, že islám není monolitní a mezi školami práva (madhaby) existují rozdíly, musíme skutečně uznat. Rozdíl však nespočívá v tom, zda džihád vést, v tom jsou všechny čtyři madhaby zajedno. Rozdíl vězí jen v tom, zda nejdříve vyzvat nevěřící ke konverzi k islámu, dále proti kterému nepříteli vést válku (vzdálený nepřítel nebo blízký nepřítel), anebo ve způsobu rozdělování kořisti.

184

Po dobytí Mekky totiž Mohamed poslal všem sousedním říším (Egyptu, Habeši, Jemenu, Persii a Byzanci) dopis, v němž vyzývá jejich panovníky k dobrovolnému přijetí islámu anebo podřízení se islámu. To, že neuposlechli, legitimizovalo použití síly a vedení džihádu proti nim. Skutečnost, že muslimská vojska v následujících letech dobyla území od Indie po Španělsko, způsobila právě neochota podrobit se dobrovolně. Tím, že odpovědné autority výzvu k přijetí islámu neakceptovaly, se de iure dostaly do válečného stavu.185

V islámu nepředstavuje vynucené přijetí víry zlo, ale jasné dobro, o čemž nás v České republice přesvědčuje PhDr. Pelikán, znalec šaríi a český muslim.186 Jeho přesvědčení je v souladu s učením práva šaría a opírá se o silný hadíth: „Prorok říká: ‚Alláh se podivuje nad lidmi, kteří vstoupí do ráje v řetězech.‘“ (Al-Bucharí).187 Z tohoto hadíthu jednoznačně vyplývá, že ten, komu je islám vnucen, se přesto dostane do ráje. A ráj je dobrem. Není tedy problém násilím šířit islámskou víru. Právě naopak, jedná se o následováníhodné a ctnostné jednání.

7.8. Svoboda vyznání vs. odpadlictví

Dalším konfliktním tématem je svoboda zvolit si náboženství. V islámské víře je tato koncepce rozpracována velmi podrobně. Faktem je, že tuto svobodu islám podporuje, avšak pouze v jednom směru, přesněji směrem k islámu. Od islámu konvertovat nelze a takový akt je stižen trestem.188

V principu jsou dvě možnosti odpadnutí. Jedna k nevíře, druhá pak k jinému náboženství. Právní zdůvodnění se opírá o tyto koránské verše (Súra 4:88, 89 – Ženy): „Proč jste utvořili dvě skupiny různého mínění vzhledem k pokrytcům, zatímco sám Bůh je zavrhl za to, co provedli? Chcete vést cestou správnou ty, jimž dal Bůh zbloudit? Jestliže Bůh dal někomu zbloudit, ty pro něj cestu nenalezneš! A přáli by si, abyste se stali nevěřícími, jako jsou oni, a abyste byli stejní. Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky.“189

Dále (Súra 5:54 – Prostřený stůl): „Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého . . . A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí.“190

A také (Súra 16:106 – Včely): „Na toho, kdo zapře Boha poté, co již uvěřil – kromě toho, kdo byl donucen, zatímco srdce jeho klidné bylo ve víře – a zejména na toho, kdo hruď svou nevíře otevřel, dopadne hněv Boží a pro něj je připraven trest nesmírný.“191

Odpadnutí od islámu se podle Koránu trestá smrtí. Při nátlaku či donucení se sice může muslim své víry vzdát, ale v srdci si ji musí uchovat, aby se na něj trest smrti nevztahoval. Pro odpadnutí od víry, které je vážně myšleno, není omluvy. V Sunně je problém odpadnutí dále precizován a doveden do největších detailů a odkazují na něj hadíthy z nejprestižnějších a vážených sbírek se silnou autenticitou.

„Bylo předáno od Ikrimaha, že řekl, ‚Před Aliho byli přivedeni pokrytci a on je upálil‘. Zpráva o tom došla k Ibn Abbasovi a ten řekl, ‚Kdybych to byl já, nenechal bych je upálit, kvůli zákazu Alláhova posla; Netrestejte Alláhovým trestem; jistě bych je ale nechal zabít podle slov posla: Kdokoliv změní své náboženství, zabijte ho‘.“ (Al-Buchari)192 V tomto hadíthu se upozorňuje na zákaz upalování; jako trest je nepřípustný a vyhrazený pouze Bohu (oheň pekelný). Z tohoto jednání je tedy jasné, že Ali volil příliš drasticky a neadekvátně, nicméně trest smrti je potvrzen.

„Bylo předáno od Aliho, že řekl, ‚Slyšel jsem Alláhova posla říkat: Na konci času přijdou lidé, mladí věkem a pošetilí ve svých představách, kteří budou hovořit nejlepšími slovy mezi lidmi; jejich víra ale nepůjde dál než do jejich hrdla. Budou procházet náboženstvím jako prochází šíp věcí, kterou zasáhne. Proto, kdekoliv je potkáte, zabijte je; neboť kdokoliv je zabije, pro toho bude v den zmrtvýchvstání odměna‘.“ (Muslim a Al Buchari)193 V tomto hadíthu se se zabitím nevěřícího pojí ještě odměna, tedy člověk je k tomuto aktu i motivován.

„Bylo předáno od Anase, že řekl, ‚Skupina mužů z kmene Uki přišla za prorokem a přijala islám. V Medíně ale onemocněli, proto jim prorok nařídil, aby pili moč a mléko velbloudic. Oni tak učinili a uzdravili se. Poté odpadli a zabili hlídače velbloudů a s velbloudy utekli. Prorok je nechal pronásledovat a byli přivedeni zpět. Nechal jim useknout ruce a chodidla a vydloubnout oči. Poté jim nenechal zastavit krvácení, dokud nezemřeli.‘ Další tradice říká, ‚vrazil jim hřebíky do očí‘. A další tradice říká, ‚Poslal pro hřebíky a nechal je rozpálit; pak je do nich zabodl. A zapudil je na kamenitou pláň. A oni prosili o pití, to jim ale nebylo dáno, dokud nezemřeli‘.“ (Muslim a Al Buchari)194 Sám Mohamed, dokonalý muslim a vzor všech ctností pro všechny časy, tedy jde příkladem a nechá odpadlíky stíhat a podrobí je mučivým útrapám s následkem smrti.

Ve velice respektovaném právním manuálu Umdat al-Salik195 je celé téma shrnuto do bodů nebo článků. Jedná se o formu ne nepodobnou Západní formě pozitivního psaného práva.

„Když osoba, která dosáhla puberty a je příčetná, dobrovolně odpadne od islámu, zaslouží si být zabita.

V takovém případě je povinností chalífy (A: nebo jeho zástupce) ho požádat, aby se kál a vrátil se k islámu. Pokud tak učiní, je to od něj přijato, pokud ale odmítne, je okamžitě zabit.

Pokud je svobodný, nemůže ho zabít nikdo kromě chalífy nebo jeho zástupce. Pokud ho zabije někdo jiný, je vykonavatel potrestán (O: za osobování si chalífova privilegia a zasahování do jeho práv, protože jde o jednu z jeho povinností).“196

Ošetřena je i možnost znovu se k islámu přihlásit. V dalších bodech se definuje, co vše spadá pod nevíru, tedy činy, které pokud muslim udělá, stává se nevěřícím. Mezi nimi jsou např. zpochybňování existence Boha, zlořečení Bohu, popírání verše v Koránu, zlořečení božím prorokům, sarkastické vyjadřování se o islámu nebo o šaríi, atd...197

7.9. Status Dhimmi

Tento právní institut se aplikuje na území, které už je získáno pod nadvládu islámu, tedy tam, kde byl džihád úspěšný a týká se tzv. lidí Knihy (dnes převážně židů a křesťanů), tedy ne všech jinověrců a zvláště ne nevěřících. Pro ně připadá v úvahu pouze přijetí islámu.198

(Súra 9:29 – Pokání): „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“199

Tento právní institut, smlouva (dhimma) je ustanovena mezi muslimským státem a mezi „lidmi Knihy“, kdy oni přijmou podřazené postavení (stanou se druhořadými občany, ale zachovají si svou víru) a budou dodržovat podmínky ve smlouvě a za svou ochranu budou platit náboženskou daň (džizja). Džizja ale nemá jen ekonomickou funkci, ale také má ukázat nadřazenost islámu a poníženost dhimmi. Slovy muslimského teologa: „V den platby {džizji} budou {dhimmi} shromážděni na veřejném místě jako je suq {tržnice}. Měli by zde stát a čekat na nejnižším a nejšpinavějším místě. Výkonný úředník, který zastupuje zákon, bude postaven nad ně a bude používat výhrůžné chování, aby oni i všichni ostatní viděli, že naším cílem je ponížit je předstíráním, že bereme jejich majetek. Uvědomí si, že jim prokazujeme laskavost, když od nich přijímáme džizju a necháme je svobodně odejít.“200

Různí komentátoři a právníci se liší ve výkladech, co znamená dát poníženě poplatek. Například as-Suyuti uvádí, že je povinnost pro dhimmi platit džizju osobně (nemůže nikoho zmocnit). Kdo vybírá, ten sedí a dhimmi stojí s ohnutými zády a nad jeho hlavou visí bič. Dhimmi vloží poplatek na váhu a vybírající ho chytí za vousy a uhodí do brady. To proto, aby byl naprosto ponížen.201 Al-Nawawi je jiného, mírnějšího mínění, když tvrdí: „Nejnižší daň z hlavy pro nemuslimy je jeden dinár (n: 4,235 gramů zlata) na osobu (A: ročně). Nejvyšší je jakákoliv částka, na které souhlasí obě strany. Je vybírána se shovívavostí a slušností, jako všechny dluhy, a není vybírána od žen, dětí a šílenců.“202

Dále jsou rozpracovány další podmínky smlouvy a sankce za jejich porušení:

„Takoví nemuslimští podřízení jsou povinni řídit se islámskými pravidly, která se vztahují k bezpečnosti a zabezpečení života, úcty a majetku. Kromě toho:

1) jsou trestáni za spáchání nevěry nebo krádeže, nikoliv ale za opilost;

2) jsou odlišeni od muslimů oblekem, nosí bílý pás;

3) nejsou zdraveni pozdravem „as salamu alejkum“ (mír s tebou - pozn. př.);

4) musí se na ulici držet stranou;

5) nemohou stavět vyšší budovy než muslimové, nebo na vyšším místě, ačkoliv když získají vysoký dům, nemusí být zbourán;

6) je jim zakázáno otevřeně ukazovat víno nebo vepřové, (A: a zvonit na kostelní zvony nebo ukazovat kříže), recitovat Tóru nebo Evangelia nahlas, nebo na veřejnosti ukazovat své pohřby a slavnosti;

7) je jim zakázáno stavět nové kostely.“203

Mezi další podmínky smlouvy patří: nespáchat nevěru s muslimskou ženou nebo sňatek s ní, skrývání špehů nepřátelských sil, svádění muslimů od islámu, zabití muslima, mluvení nepovolenou řečí o Alláhovi, Prorokovi nebo o islámu.

Obecně lze smlouvu nedodržet odmítnutím platit džizju nebo porušením podmínek. Smlouvu mohou porušit dhimmi jako celek, pak je sankcí džihád. Pokud poruší smlouvu jednotlivec, chalífa zváží, co je dobré pro islám a vyřkne trest. Ten může nabrat formy smrti, otroctví, propuštění bez platby, nebo propuštění výměnou za peníze nebo za muslimského zajatce drženého nepřítelem. Pokud jednotlivec konvertuje dříve, než chalífa vyřkne rozsudek, je trest smrti vyloučen.204

Dhimmi je ponechána omezená autonomie v určitých oblastech, a to v náboženské a občanskoprávní oblasti.

8. Závěrečné zhodnocení

Shrneme-li výše uvedené poznatky, tak i přes určitou podobnost mezi západním právem a právem šaría musíme konstatovat, že právě body, které jsou odlišné až protichůdné, jsou na teoretické rovině jednoduše neslučitelné, a proto konfliktní na praktické rovině běžného života. Tato neslučitelnost nespočívá jen v dílčích, podružných otázkách, ale právě v těch nejdůležitějších věcech, na kterých si oba systémy zakládají, které vycházejí ze základů obou systémů. Jde o tak závažné střetnutí, že nesmí být podceňováno. Z výše uvedeného plyne, že důsledný (dobrý) muslim by měl činit věci, které jsou v konfliktu se Západní společností a s lidstvím obecně. Jsme přesvědčeni, že na vině je učení islámu a že samotný islám ve své úplnosti obsahuje nebezpečné motivy nadvlády.

Mohli bychom se dále ptát, co by dělal muslim, který by byl zároveň součástí západní společnosti a zároveň by věřil v celý soubor věrouky ortodoxního sunitského islámu? Jisté je, že by se dostal do vnitřního konfliktu, zda má být loajální lidským zákonům, či šaríi. Petr Pelikán nám dává jasnou odpověď: „Máme-li se podřizovat nějaké transcendentní síle, nemůžeme se ohlížet na to, že je ve hře svoboda někoho jiného.“205

Vůči brzké cestě reformy islámu jsem spíš pesimistický, a to z důvodů absence kritického myšlení a nepřítomnosti filosofie. Tomu, kdo by se o rehabilitaci filosofie v islámu případně snažil, bude vždy namítnuto, že se pokouší obnovit dávno zpochybněnou cestu. Rovněž se domnívám, že revidovat Korán nebo Sunnu není možné už z principu. Ten, kdo se o to pokouší, je vlastně odpadlík. Jak je s odpadlíky nakládáno viz výše. Islám je totiž nastaven tak, že kdo by chtěl měnit primární prameny, v podstatě je narušitelem, který se snaží opravovat Mohameda a Boha. Kde by však k něčemu takovému získal autoritu? Islámské učení je tedy vysoce odolné vůči revizi a modernizaci.

Jako východisko pro společné soužití v praktické rovině si lze představit jedině postoj nedůsledného muslima. Takové řešení je však nestabilní, neboť odkud získáme záruky, že nedůsledný muslim se nestane důsledným, když je doktrína neměnná? Například francouzský sociolog a islamolog Kepela ve svém průzkumu zjistil, že fluktuace muslimů mezi radikalitou a umírněností je snadná.206

Apologetičtí aktivisté však poukazují na skutečnost, že islám jako takový je tolerantní a s násilím některých muslimů nesouvisí. Tím se ale podle mého názoru dopouštějí nepatřičnosti, protože brání neradikálním muslimům, aby pravdivě nahlédli příčiny násilí, a zároveň tím snižují obranyschopnost Západu, protože špatně identifikují zdroj problémů. To se musí nutně projevit i v případném řešení problému. Poukazování na údajnou neslučitelnost násilí s islámem je kontraproduktivní, nepravdivé a scestné, takže nemůže vést ke skutečnému míru.

Druhou možností je islámu se podřídit, čímž by ideový konflikt zcela jistě zanikl. Chceme však žít v „domě islámu“ a vzdát se výdobytků předcházejících generací? Jsem přesvědčen, že ne. Naopak, v sázce je existence Západu. Měli bychom se bránit nejen proto, že se jedná o naši civilizaci, ale i proto, že jsme dosud civilizací hodnotnější, a proto morálně nadřazenou. Poznání o člověku a jeho postavení v řádu světa jsme odhalili pravdivěji než kultura islámu a to nás opravňuje, ba přímo vytváří mravní povinnost bránit se proti barbarství islámu.

Znepokojující je, jak se k problému staví naši přední islamologové. Místo aby s vědeckou erudicí nekompromisně, v souladu s vědeckou metodou, odhalovali i nepříjemnou pravdu o islámu, za cíl si vytyčili boj s islamofobií. 207 Ne že by byli zcela apologetičtí, ale v podstatných otázkách se snaží zaujmout jakousi středovou, vyváženou pozici mezi „pravdou a nepravdou“. A pokud si nějaký jejich kolega vědec dovolí samostatně a nezávisle myslet a napsat doslov k nějaké zahraniční práci, 208která je kritičtější než současný většinový názor, pokoušejí se jej „opravit“. Absence vědeckých argumentů tohoto „opravování“ je příznačná. 209 Tento stav považuji za alarmující.

Nelze se pak divit, že vznikají informační brožury, které mají instruovat a vzdělávat například učitele v českém školství a které obsahují nepravdivé informace týkající se islámu. Vůči těmto brožurám z provenience Člověk v tísni o.p.s. ovšem, pokud je mi známo, naši odborníci na islám mlčí a nevěnují jim pozornost. Jako příklad uvedu: „Slovo islám pochází z arabského kořene slm, který mimo jiné znamená mír, poslušnost, čistotu […] Podřízenost Boží vůli společně s poslušností neznamenají rozhodně ztrátu individuální svobody, ba naopak […] džihád […] toto slovo zahrnuje i píli v práci, učení, v péči o rodiče, rodinu a jako poslední význam je mu přisouzena i sebeobrana – boj při napadení.“210 Evidentně je zde islám představován jako tolerancí překypující náboženství.

Organizaci Člověk v tísni Ministerstvo vnitra, odbor prevence kriminality, svěřilo i vytvoření brožury pro Policii ČR s názvem „Policista v multikulturním prostředí“211, a to v rámci boje proti rasizmu a xenofobii. Tam se dočteme, že „Povinnost bojovat za víru (džihád) je někdy připojována k výše uvedeným závazným pravidlům. Nejedná se o šíření víry zbraní, neboť Korán doslovně říká, ‚nebudiž žádného donucování v náboženství‘, ale znamená to především nasazení všech sil člověka pro nábožensky motivované jednání zasazování se o náboženskou humanitu proti pasivitě a liknavosti.“212

Je pochopitelné, že vláda či jednotlivá ministerstva se snaží konfliktům předcházet a tlumit ostré hrany, ale jako principielně nepřípustné považuji stavět toto úsilí na nepravdivých informacích. Nemyslím si, že falešné dělení na islám a islamizmus je šťastné. Je pouze jeden islám, ale dva způsoby jeho aplikace. Buď radikálně dodržovaný a žitý, nebo vlažně praktikovaný a nedůsledný.

Pokud někdo namítne, že tato diagnóza není příliš optimistická, má pravdu. Ale nepříjemná pravda je přijatelnější než omyl. Budeme-li ignorovat nepříjemná fakta o islámu, realita sama nám připraví mnohem nepříjemnější prozření. Je proto třeba varovat před začleňováním šaríi do evropského práva.

Abstrakt

Autor nejprve prokazuje, že lidská racionalita je nutným předpokladem jakékoli lidské činnosti, tvorby uspořádání společnosti, tedy i státu a nalézání práva. Pak zkoumá vztah víry a rozumu v sunitském islámu a získané vědomosti porovnává se západní filosofickou tradicí. Následně sleduje problém, který vzniká srovnáním základů islámského práva šaría s vybranými částmi českého právního systému jakožto zástupce právního systému západní kultury. V důsledku toho konstatuje teoretickou nekompatibilitu a konfliktnost v praktické rovině s radikálním ortodoxním islámem. Jako možné řešení doporučuje obnovení filosofie v sunitské islámské kultuře. Autor také kritizuje vzdělávací brožury pro pracovníky státní správy, se zvláštním důrazem na Policii ČR.

Summary

At first the author shows that human rationality is a necessary presupposition for any human action and therefore an organization as state or formation of law. Then he studies the relation between faith and reason in the Sunni Islam and compares his conclusions with the western philosophy. Then the author follows the problem arising from comparison of the Islam law Sharia and fundaments of the Czech law system as a representative of systems of the western civilization. The author discovers an incompatibility on the theoretical level and a conflict relation with the praxis of radical Islam. As a solution the author recommends the revival of philosophy in the Sunni Islam culture. Finally he criticizes brochures distributed to state employees, especially the police, with the intention to educate and inform them about Islam.

POZNÁMKY:

    * Text je bakalářskou prací K. Smoly z roku 2010 na CEVRO Institutu, katedře filosofie a sociologie.
  1. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš, Cesta k prameni, 1. vydání. Praha, Orientální ústav Akademie věd České republiky, 2003. s. 11.
  2. Srov. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura. s. 11.
  3. Srov. PELIKÁN, Petr, Sunna: Pramen islámského práva. 1. vyd. Praha,: PF UK a Vodnář, 1997. s. 62.
  4. Srov. Ibid., s. 66.
  5. Srov. VALENTOVÁ, Michaela, Islámský právní systém, Brno, [2009]. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra právní teorie. Vedoucí práce prof. JUDr. PhDr. Miloš Večeřa, CSc. Dostupné z WWW: . s. 12-13.
  6. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, s.11. Nebo Wikipedia [online]. 2007-04-13 [cit. 2010-04-15]. Islamic theology. Dostupné z WWW: .
  7. Srov. MENDEL, Miloš. Džihád. 1. vyd. Brno, Atlantis, 1997. s. 24.
  8. Srov. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš. Cesta k prameni. s. 12.
  9. Srov. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš. Cesta k prameni. s. 12.
  10. Ibid., s. 12.
  11. Srov. Ibid., s. 11.
  12. PELIKÁN, Petr. Sunna, Pramen islámského práva, s. 68.
  13. Srov. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš, Cesta k prameni, s. 13.
  14. Srov. AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, Petr Pelikán, Mohamed Abbas. 1. vyd. Praha, AMS., 2008. s. 23.
  15. Srov. VALENTOVÁ, Michaela, Islámský právní systém, s. 19.
  16. Srov. AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 24.
  17. Srov. PELIKÁN, Petr, Sunna: Pramen islámského práva, s. 3.
  18. Srov. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, s. 72.
  19. Katechismus katolické církve, 1. vyd. Praha, Zvon, 1995, s. 43.
  20. Katechismus katolické církve, 1. vyd. Praha, Zvon, 1995, s. 43.
  21. Katechismus katolické církve, 1. vyd. Praha, Zvon, 1995, s. 43.
  22. Srov. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, s.72.
  23. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 445.
  24. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 3.
  25. Srov. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, s. 72.
  26. Srov. AN-NAWAWÍ, Jahjá. Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 23.
  27. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 287.
  28. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 195.
  29. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 139.
  30. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 248.
  31. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 221.
  32. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 199.
  33. ISHÁK, Ibn, Život proroka islámu Muhammada, 1. vyd. Praha, LEDA, 2009, s. 30.
  34. Srov. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 50.
  35. DAVIS, Gregory M., et al, Pravda o islámu [online], [c2008] [cit. 2010-04-15]. Úvod do islámu. Dostupné z WWW: , s. 6.
  36. Srov. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, s. 73.
  37. Srov. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, s. 73.
  38. Ibid. s. 76.
  39. Srov. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 64.
  40. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 260.
  41. Srov. ČERNÝ, David. Blog: David Pavel Černý [online], 2007-04-07 [cit. 2010-04-15]. Jak je to s tím Koránem, paní Kamešová?. Dostupné z zde>.
  42. Srov. VALENTOVÁ, Michaela, Islámský právní systém, s. 15.
  43. Srov. DAVIS, Gregory M., et al, Pravda o islámu [online]. [c2008] [cit. 2010-04-15]. Úvod do islámu. Dostupné z zde. s. 7.
  44. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 249.
  45. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 146.
  46. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 132.
  47. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 241.
  48. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 531.
  49. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 241.
  50. Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek, s. 455.
  51. Korán. Z arab. orig. přel. A. R. Nykl, s. 8.
  52. Autor této práce pouze upozornil na rozpornost Boha v pojetí islámu (islámské teologie), protože Bůh, který by si protiřečil, či by měnil definitivní rozhodnutí s poukazem na všemohoucnost (byl by mocen všech věcí i nemožných), by byl vnitřně rozporný a jako takový by nebyl Bůh. Ovšem toto dokazování je mimo rozsah a záměr této práce. K tomuto filosofickému problému autor doporučuje prostudovat dílo od Romana Cardala Bůh ve světle filosofie, str. 210-213, kde Cardal (dle autora) zdařile vyvrací toto pojetí Boha
  53. Srov. DAVIS, Gregory M., et al. Pravda o islámu [online]. [c2008] [cit. 2010-04-15]. Úvod do islámu. Dostupné zde. s. 7.
  54. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, Brno, s. 76.
  55. Srov. Al-islam [online]. 2009-11-02 [cit. 2010-04-15]. Korán a jeho moudrost. Dostupné zde.
  56. Srov. ANJUM, Uwaymir, IslamWeb [online]. c2010 [cit. 2010-04-15]. Konečné poselství od Alláha mezi neužíváním a zneužíváním- 2.díl. Dostupné zde.
  57. ANJUM, Uwaymir, IslamWeb [online]. c2010 [cit. 2010-04-15]. Konečné poselství od Alláha mezi neužíváním a zneužíváním - 2.díl. Dostupné zde.
  58. MEESE, Alexander, Islámská právní kultura, Brno, s. 78.
  59. Srov. PELIKÁN, Petr. Sunna: Pramen islámského práva, s. 68.
  60. Srov. AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 24.
  61. Srov. ibid., s. 27.
  62. Srov. ibid., s. 30.
  63. Srov. ibid., s. 33.
  64. Pro potřebu českých muslimů byla přeložena po celém sunnitském islámu uznávaná práce Zahrady spravedlivých od al-Nawawího, ve které jsou použity hadíthy dobré (hasan) a správné (sahíh), které pocházejí ze dvou nejuznávanějších sbírek hadíthů, a to od al-Buchárího a od Muslima. V této práci budou užity hadíthy pocházející také z této publikace.
  65. Srov. AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 35.
  66. Srov. ibid., s. 37.
  67. Pokud považujeme za pevnost neměnnost.
  • PELIKÁN, Petr, Sunna: Pramen islámského práva, s. 101.
  • Srov. ibid., s. 3.
  • Srov. ibid., s. 3.
  • Srov. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš, Cesta k prameni, s. 19.
  • Srov. VALENTOVÁ, Michaela, Islámský právní systém, s. 31.
  • Srov. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš, Cesta k prameni, s. 19.
  • Srov. ibid., s. 20.
  • Zlatý věk islámu. Tím je míněno období prvních čtyř správně vedených kalífů. Blíže a podrobně SALIH, Mumin. Pravda o islámu [online]. 2007-12-19 [cit. 2010-04-15]. Zlatý věk islámu. Dostupné zde.
  • Srov. KOUŘILOVÁ, Iveta; MENDEL, Miloš, Cesta k prameni, s. 16.
  • Srov. ibid., s. 18.
  • Srov. ibid., s. 20.
  • Srov. Wikipedia [online]. 2010-04-17 [cit. 2010-04-20]. Cairo Declaration on Human Rights in Islam. Dostupné zde.
  • Srov. VALENTOVÁ, Michaela. Islámský právní system, s. 36.
  • Islam Land [online]. [1990] [cit. 2010-04-15]. Human Rights in Islam. Dostupné zde. „In this booklet we shall address human rights in the light of perfectly balanced system of laws of Islam. These rights are based on revelations from the Divine Book of Muslims, the Glorious Qur'an and from the Sunnah, the practice of Allah’s Messenger,… the two main sources of Islamic life and jurisprudence. Both the Glorious Qur'an and the Sunnah aim to produce an ideal individual in an ideal society; all interact with each other to produce the harmony of the individuals with Allah their Lord and Creator, with themselves, others, the society in general, and other societies all over the globe.“
  • Srov. MENDEL, Miloš. Džihádm 1. vyd. Brno, Atlantis, 1997. s. 25.
  • Srov. ibid., s. 27.
  • Jako nevěřící se zde velice obecně a zjednodušeně bere kdokoli mimo muslimy. Pro blížší vysvětlení by se nevěřící dále dělili na lid Knihy (židé, křesťané, zoroastriánci) a polyteisty.
  • Srov. MENDEL, Miloš. Džihád. 1. vyd. Brno : Atlantis, 1997. s. 49.
  • Srov. MENDEL, Miloš. Džihád. 1. vyd. Brno : Atlantis, 1997. s. 49.
  • Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek. s. 475.
  • Ibid., s. 585.
  • Ibid., s. 579.
  • Ibid., s. 588.
  • Ibid., s. 465.
  • Myslí se po dobytí Mekky muslimy roku 622 n. l. Tím skončila „emigrace“ (hidžra) Mohameda a muslimů do Medíny.
  • AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 58.
  • Ibid., s. 59.
  • Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek. s. 468.
  • Ibid., s. 584.
  • Ibid., s. 493.
  • Ibid., s. 533.
  • AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 378.
  • AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 378.
  • AN-NAWAWÍ, Jahjá, Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, s. 378.
  • Srov. ibid., s. 383.
  • Ibid., s. 383.
  • Srov. DAVIS, Gregory M., et al, Pravda o islámu [online]. [c2008] [cit. 2010-04-15]. Úvod do islámu. Dostupné zde. s. 34.
  • Srov. PELIKÁN, Petr, Sunna: Pramen islámského práva, s. 48.
  • Nahrávka rozhovoru z rádia.
  • DAVIS, Gregory M., et al, Pravda o islámu [online]. [c2008] [cit. 2010-04-15]. Úvod do islámu. Dostupné zde. s. 113.
  • Srov. ZWEMER, Samuel M, Pravda o islámu [online]. [c2007] [cit. 2010-05-03]. Zákon odpadlictví v islámu. Dostupné zde.
  • Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek. s. 532.
  • Ibid., s. 608.
  • Ibid., s. 300.
  • ZWEMER, Samuel M, Pravda o islámu [online]. [c2007] [cit. 2010-05-03]. Zákon odpadlictví v islámu. Dostupné zde.
  • ZWEMER, Samuel M, Pravda o islámu [online]. [c2007] [cit. 2010-05-03]. Zákon odpadlictví v islámu. Dostupné zde.
  • ZWEMER, Samuel M, Pravda o islámu [online]. [c2007] [cit. 2010-05-03]. Zákon odpadlictví v islámu. Dostupné zde.
  • Následující text pochází z právního manuálu (šaríe) islámské právní školy Šáfí, jedné ze čtyř hlavních škol islámské jurisprudence. Anglický překlad textu Umdat al-Salik imáma Nawawiho, založený na pracích asi 400 předních islámských učenců, byl v roce 1991 certifikován univerzitou al-Azhar v Káhiře, nejprestižnější institucí sunnitského islámu, jako „v souladu s vírou a praxí ortodoxní muslimské společnosti“.
  • Islám Info [online]. [c2007] [cit. 2010-04-15]. Šaría-spravedlnost. Dostupné zde.
  • Srov. ibid..
  • Host do domu [online]. 2006-04-25 [cit. 2010-05-03]. Host Petr Pelikán, Český rozhlas 2. Dostupné zde. 16.min.
  • Korán. Z arab. orig. přel. Ivan Hrbek. s. 588.
  • DAVIS, Gregory M., et al, Pravda o islámu [online]. [c2008] [cit. 2010-04-15]. Úvod do islámu. Dostupné zde. s. 57-58.
  • Srov. ibid..
  • Islám Info [online]. [c2007] [cit. 2010-04-15]. Šaría-spravedlnost. Dostupné zde.
  • Islám Info [online]. [c2007] [cit. 2010-04-15]. Šaría-spravedlnost. Dostupné zde.
  • Srov. ibid..
  • SPÁČIL, Dušan, Atllanka [online]. 2008-06-02 [cit. 2010-04-15]. Rozhovor s PhDr. Petrem Pelikánem. Evropští muslimové trojským koněm islámu. Dostupné zde.
  • Srov. KEPEL, Gilles. Válka v srdci islámu. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2006. s. 224.
  • Srov. MENDEL, Miloš; OSTŘANSKÝ, Bronislav; RATAJ, Tomáš, Islám v srdci Evropy, 1. vyd. Praha, Academia, 2007. s. 71nn.
  • Srov. SPENCER, Robert, Islám bez závoje, s. 186-191.
  • Srov. MÜLLER, Zdeněk, Bůh na opilém korábu [online], 2007-03-11 [cit. 2010-04-15] Nomina sunt odiosa. Dostupné zde.
  • Člověk v tísni o.p.s. Jihočeská univerzita – pedagogická fakulta [online]. [2002] [cit. 2010-04-15]. Pilíře islámu. Dostupnézde
  • Vláda České republiky [online]. [2004] [cit. 2010-04-15]. Zápis z jednání pracovní skupiny Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity pro oblast vnitra a Policie ČR. Dostupné zde.
  • Host do domu [online]. 2006-04-25 [cit. 2010-05-03]. Host Petr Pelikán. Český rozhlas 2. Dostupné zde. 16. min.