Ročník 2010‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Těžké časy liberálů

Vlastimil Podracký

U příležitosti šedesátých narozenin Gerharda Schwarze si v článku Těžké časy liberálů v týdeníku EURO (27/2010) Václav Klaus stěžuje, jak to mají liberálové těžké. Názorově se shoduje s jubilantem Schwarzem a text využívá k představení svých názorů. Dlouho jsem se připravoval vybrat nějaký prezidentův text, abych s ním mohl polemizovat, a zde se nabízí příležitost téměř neopakovatelná, protože v blahopřání shrnuje Klaus své i Schwarzovy názory téměř kompletně do krátké eseje.

Vždy si rád přečtu konstruktivní pojednání, které nejsou jen pouhými stížnostmi. Václav Klaus se k nim vypracoval z obyčejného ekonoma a je vidět, že musel reflektovat mnoho jiných kategorií než jen ekonomických a nakonec si vytvořil teorii filosofických a politologických rozměrů, která má hlavu a patu. Sice se nevyhnul zjednodušování: podle něj se lidé jen tak z ničeho nic odvracejí od klasického liberalizmu, příčinu nezkoumá, liberalizmus je vynikající a lidé jsou hloupí. Avšak to vše představuje jen slabý odvar názorů jiných publicistů, kteří se s Klausem zcela shodují nejen v nedostatku empatie, ale ještě daleko více popírají kauzalitu.

Hlavní názor, ke kterému se Klaus přiznává, představuje jeho vývojový fatalizmus, který v eseji znovu a znovu prosazuje. Zřejmě na základě von Hayekovy teorie spontánního řádu nechce konstrukčně zasahovat do přirozeného vývoje, neustále opakuje své obavy o budoucnost svobody při prosazování nové ideologie environmentalizmu. Jiní činí totéž, ale nepřiznávají se k tomu, nic neřeší, omílají dokola, jak je všechno špatné, ale řešení nemají -stejně jako Klaus. Klaus ale vědomě nic řešit nechce. Podle něj nemáme nic dělat, vše se vyřeší samo, stačí, abychom měli svobodu, kterou nesmí nic omezovat. To vše, fundamentálně podáno i v této eseji, je opravdu důsledné, a to tváří v tvář globálním ohrožením, která u zodpovědných lidí vzbuzují nervozitu a hrůzu (třeba únik ropy do Mexického zálivu).

Klaus tento vývojový fatalizmus trochu nepřesně nazývá klasickým liberalizmem, který podle něj ohrožují stávající konstrukční zásahy neliberálů, momentálně zakuklených marxistů v zeleném hávu. Klaus jedná, jako by žil v dobách skutečného klasického liberalizmu, kdy lidé dodržovali konzervativní pravidla, ještě neměli prostředky k totálnímu zničení přírody a možnost pomocí hédonického života, potratů a antikoncepce vyvraždit sami sebe. Prostě jako by nebyla zcela jiná doba.

Jinak ale dobře popisuje úpadek stávající společnosti. Kritizuje povrchní vzdělání, přebujelé vysoké školství a mýtus „vysokoškolského vzdělání pro všechny“, které nutně vede k inflaci diplomů a úpadku kvality. Taktéž správně klasifikuje činnost mediokracie, jednoty obsahu mediálních projevů a idejí politického mainstreamu, zatímco v klasickém liberalizmu se sdělovací prostředky stavěly proti establishmentu. Kritizuje rovněž zcela pravdivě katastrofické zaměření zpráv a mediálních konstrukcí. Odmítá líbivou Keynesovu doktrínu utrácení a státních zásahů, tak dobře přijatelnou a pohodlnou pro sociální demokraty.

Postupně přechází v kritiku EU a vyvrací omyl, že integrace znamená omezení státu, jak tvrdí někteří zbloudilí liberálové. Podle Klause jde jen o šálivé mámení. Demokratický stát musí existovat jako nejdůležitější politická struktura: „občanství je výchozí princip uspořádání jakéhokoliv lidského společenství“. Tvrdí, že na občanském principu není možno Evropu sjednotit, protože neexistuje evropská identita, ale jen identita národů. Kosmopolitizmus vede ke ztrátě identity, a tím k rozkladu státu, ale univerzální evropská identita tím nevznikne. Potom nastává anarchie, každý se stará o sebe, lidé nemají morálku a vytrácí se sociální soudržnost.

Tyto Klausovy názory nelze než podepsat. Mám ale problém s tím, co neříká. Konzervatizmus má širší záběr než Klausova teorie klasického liberalizmu, a tak lze z konzervativního hlediska kritizovat Klause, že se ne zcela zodpovědně staví k budoucnosti a neříká nic o tradičních hodnotách, které je zapotřebí zachovat. Občas se Klaus stane konzervativcem, když odmítne podepsat antidiskriminační zákon nebo „sňatky homosexuálů“, ale to jsou sporadické činy a člověk vlastně neví, jak bude konat, protože to není definováno v jeho teorii, která je jinak zcela konzistentní a systémová. Např. nikdy přímo nekritizoval feminizmus a rozklad rodiny, nikdy nezaujal jednoznačný a systémový postoj k vymírání evropských etnik, islámské nebezpečí jako by nebylo. Můžeme si však být jisti, že hájí tradice, alespoň jejich symbolickou podobu.

Ve smyslu základního konzervativního postulátu: „společnost je smlouvou mezi živými mrtvými a dosud nenarozenými“ Klaus sice nějak dodržuje smlouvu s mrtvými, ale „dosud nenarozené“ přehlíží, odmítá zodpovědně řešit otázky ekologie a vymírání evropských etnik, otázky šíření expanzivních etnik a jiné fatální ohrožení kulturní i biologické. A tak je Klaus vlastně polovičním konzervativcem ve smyslu, který zachycuje výraz „zpátečník“. Jeho úporné dodržování klasického liberalizmu tváří v tvář ohrožením věc jen doplňuje. Skutečný konzervativec ale není zpátečník, má zodpovědnost za budoucnost, kterou vyjadřuje obrat „smlouva s dosud nenarozenými“.

Mlčení ohledně řešení otázek budoucnosti nejvíce využívají opoziční socialisté. Nasazují svoje zpozdilé představy o rovnostářství, rodina pro ně není společenství zařazené do společenského systému, ale objekt sociálního zabezpečení, asi stejně jako invalidé, důchodci nebo bezdomovci. Pravice není schopna jim tyto zodpovědné reakce a postoje uzmout a řešit svým způsobem. Proto si také mnoho lidí myslí, že sociální problémy mohou řešit jen socialisté a že ekologové jsou jen levicoví environmentalisté.

O toto smýšlení se Klaus, stejně jako většina pravice, dosti zasloužil přenecháváním těchto otázek socialistům. Když se konzervativec, vědom si své zodpovědnosti za budoucnost, snaží tyto problémy řešit, mnozí „poloviční konzervativci“ ho považují za socialistu. Přitom konzervatizmus zde není od toho, aby liberály Klausova typu vyřadil, ale správně zařadil; socialisty a komunisty porazil a nahradil.

Nabídnout řešení problémů v perspektivě „dosud nenarozených“ je problematické. Neplatí tu žádné staré teorie a vůbec už ne ty socialistické. Témata, která musí konzervativci socialistům vzít, jsou ekologie, podpora rodiny, dostatečná porodnost a dobrá výchova dětí, aniž by ale převzali socialistické metody. Něco takového jde ovšem mimo Klause a klasické liberály. Problém leží v oblasti morálních pravidel, předpokládá nutnost dobrovolné skromnosti a obětavosti pro rodinu i životní prostředí, včetně snížení čerpání zdrojů. Otázka předpokládá metafyzický ideál, za kterým lidé půjdou.

Zde ovšem nemůžeme s Klausem počítat, určitě by to považoval za ideologii, která omezuje svobodu. Pak se ale Klaus i pravice, která jde jeho směrem, může dočkat „zodpovědných“ totalit, které tyto fatální problémy vyřeší vlastním způsobem – absolutním omezením svobody. Tato méně zodpovědná část pravice přitom bude jen štěkat a kázat o svobodě. Avšak samotná svoboda řešení neposkytuje.