Ročník 2011‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Liberalismus Václava Klause?

Jan Kubalčík

Kolega Podracký použil ve svém textu Těžké časy liberálů (Distance 3/13 2010) velmi zvláštní způsob diskuze: vymezil se vůči tomu, co Klaus ve své eseji neřekl. Ne, nepodsouvá mu něco, co z jeho úst či pera nevyšlo; zamýšlí se nad tím, co a proč opravdu neříká a jaké to má příčiny a proč je to důležité. I když s některými vývody autora souhlasím, nejsem si zcela jistý, zda se takový styl polemiky spíše neblíží čiré spekulaci.

Kozel zahradníkem

Než se tomuto způsobu diskuze na okamžik přizpůsobím, dovolím si pár drobných poznámek k původnímu Klausovu textu. Ať už Klaus žehrá, že „ve filosofickém myšlení vládne zničující relativismus“ nebo se pozastavuje nad tím, že „Místo toho se (politici) soustřeďují na mediální obrazy, symboly a emoce v jediném skutečném a autentickém zájmu, který lze dnes v politice vysledovat: tím je zájem o znovuzvolení, které je prostředkem pro mocenský, resp. ekonomický vliv pro konkrétní osobní či úzce skupinový prospěch určitých politických spoluhráčů“, jde zcela jasně o zloděje volajícího po zlodějově lapení. Když pak „středoevropskýma očima“ shledává, že se v Evropě „zmenšuje prostor pro roli Spojených států“, dovádí celou svoji pozici zahradničícího kozla k dokonalosti: Byl to přeci právě on, kdo na americký dotaz týkající se našeho náhledu na případné zřízení radarové stanice USA na našem území před řadou let odpověděl, že „Češi mají s přítomností cizích armád na svém území své čerstvé a neblahé zkušenosti.“ Co k tomu dodat.

 

Materialisté

Zajímavé je také sledovat pozice diskutujících v otázce aktuální hospodářské krize, resp. jejích příčin. Opět se zcela jasně ukazuje pomýlený materialistický základ socialistických i liberálních názorů. Zastánci těch prvních tvrdí, že selhal příliš volný trh. Obhájci druhých, že na vině jsou přílišné zásahy do trhu ze strany států. Nevidí, že v první řadě se jedná o krizi důvěry – o krizi schopnosti lidí vzájemně spolupracovat. Neboť si lidé nevěří, potřebují stále více zákonů vyžadujících více dohledu ze strany státu – to vše samozřejmě veškerou činnost nesmírně zdražuje i po materiální stránce. 

Jako primitivní ukázka může sloužit deformace povrchu dálnic v důsledku vysokých teplot. Prý to má na svědomí nekvalitní beton. Jako momentální opatření se předkládá, že „Ředitelství silnic a dálnic rozhodlo, že zdvojnásobí kontroly dálničních úseků...“ (viz „Za hrbolaté dálnice může kromě vedra také špatný beton, bude víc kontrol“, iDNES, 15.7.2010). Tamtéž se např. můžeme dočíst: „Oprava na D5 bude mnohem složitější a možná bude nutné řadu úseků předělat.“, nebo že „mohla hrát roli i chyba dělníků, kteří tu při nedávné opravě dálnice...“. Jaké je resumé? Nedosti na tom, že „díky“ nejrůznějším (a obávám se ne vždy košer) vlivům máme jedny z nejdražších dálnic. Budou muset být ještě dražší, neboť se bude muset zpřísnit stavební dozor při stavbě samotné (aby byl napříště beton náležitě kvalitní) i při opravách (aby se zaručilo, že dělníci dělají to, co dělat mají). Nyní je nutné dálniční úseky kontrolovat – to také něco stojí. Nutná oprava již jednou nekvalitně opraveného zmetku samozřejmě není zadarmo. V konečném důsledku to zaplatí každý příslušník společenství. Tedy každý z nás. Podstatné však je, že to je až důsledek. Na začátku je skutečnost, že větší než malé množství lidí vůbec netrápí zlodějna (té se ale dále nehodlám věnovat...), ke které v rámci celého procesu dochází, a/nebo že svoji práci nedělá dobře. Ostatní se na ně nemohou spolehnout – nemůžeme si důvěřovat.

Ale „dělat svoji práci dobře“, to je klad, dobrá vlastnost, správný návyk, řekněme ctnost. Aby to však člověk jako ctnost vnímal a záměrně ji pěstoval (a tím upevňoval), musí mít nějaké širší morální povědomí o tom, co je dobré a co nikoli (a proč) - a to je zase podmíněno nerelativizováním pravdy (o tom, jaká jsou správná kritéria pro rozpoznání dobra). Kde jsou materialistické teze liberálů a socialistů? Míra atomizace společnosti a převaha přesvědčení o neexistenci pravdy (popř. přesvědčení, že „každý má svoji pravdu“) již dosahuje zřejmě takové úrovně, že společenská soudržnost začíná být stále obtížněji udržitelná. K tomu jsou totiž nutné (mnohdy nikoli postačující...) jisté předpolitické i předhospodářské předpoklady. Mezi nimi figuruje na prvním místě společné, většinou nevyřčené přesvědčení o pravdivosti – skutečné pravdivosti, bez jakékoli relativizace – podstatných hodnot. Takové společné přesvědčení je však dnes fatálně (pesimista by možná řekl i nevratně...) narušeno a je jen příznačné, že je tomu tak více v zemích bývalého východního bloku než v těch, kde byli lidé ušetřeni dobra moskevského panství. Vždyť sovětské režimy vzájemnou mezilidskou nedůvěru přímo podporovaly a nadšeně pěstovaly – stačí vzpomenout hojně oslavované případy nešťastných dětí, které udaly své vlastní rodiče... Nebyl by to však text Václava Klause, kdyby nebagatelizoval rizika, která nám z Kremlu hrozí. Tím se dostávám k onomu zvláštnímu polemizování – tedy s myšlenkami, které nebyly vyřčeny. Nebyl by to totiž Vlastimil Podracký, aby toto bagatelizování nepřešel souhlasným mlčením.

 

Kdo je tady liberál?

Nejpodstatnějším omylem autora však je, že (implicitně) považuje Klause za liberála, resp. za autentického politického hráče obecně. Ano, Klaus zastává řadu postojů, které skuteční liberálové zastávají. Jako konzervativec však u politika nikdy nemůžu oddělit to, co říká, od toho, jak to jako člověk reprezentuje svým životem. Hodnověrnost této reprezentace je stejně podstatná jako pravdivé teze. Když prolhaný člověk deklamuje jasné pravdy, je třeba být ve střehu – nejspíš chce mezi tyto pravdy umně propašovat nějakou podstatnou jedovatou lež. Já jen obtížně mohu přijmout tvrzení, že je Václav Klaus hlupákem. A není-li hlupákem, musí si být dobře vědom toho, že prosazování liberalizmu v peleši lotrovské vede přímo k vítězství těch nejhorších a nejbrutálnějších individuí, které se v daném společenství vyskytují. A je-li si tedy Klaus této skutečnosti vědom, pak je vinen.

Dále si dopřeji skutečné polemiky – tedy polemiky s vyřčeným. Autor souhlasí s Klausem, když tvrdí, že „Občanství je výchozí princip uspořádání jakéhokoliv lidského společenství.“ To je však nepochopení nutnosti splnění předpolitických předpokladů. Copak před tím, než první občan spatřil světlo světa, žádná lidská společenství hodná toho jména neexistovala?

 

Znovu najít skutečné cíle

Autor správně říká, že podstatou věci je absence sdíleného metafyzického ideálu (mám však neodbytný pocit, že sice píše „metafyzický ideál“, ale na mysli má ve skutečnosti něco zcela jiného). Velmi účinným prostředkem pro zabránění hledání a případného nalezení skutečného metafyzického ideálu je podstrčení nějaké náhražky, která se tak chvíli bude tvářit. V našich současných podmínkách je po ruce národovectví. Ne že by důvodná hrdost na svůj původ, patriotizmus a vlastenectví byly nějakými špatnostmi. To vůbec ne. Mohou nám však snadno zatemnit to hlavní (podobně jako např. majetek, který také sám o sobě není špatný). Ono to mávání národními vlajkami je také jednodušší a snadněji pochopitelné – jedná se totiž o sekulární projekt, ten je zvláště dnes bližší. Zásadní však je, že chování společenství Západu a u nás zejména se vrací do „normálu“ – do stavu, který panoval v předkřesťanské době. I tehdy existovala jakási pravidla, ale nakonec vítězilo právo silnějšího. Lidé se k sobě chovali velmi krutě, důvěřovali si nejvýše jen v rámci úzkých rodinných klanů, otroctví či vraždění ne zcela zdravých dětí bylo naprosto běžnou součástí života a kromě snad individuálního soucitu nebyly ve společnosti přítomny žádné myšlenky, na jejichž základě by bylo možné označit tyto jevy za zlo a zasazovat se za jejich odstranění. To, co prožíváme, je dechristianizace. Žádná „budoucnost národa“, žádné apely na „humanizmus“ či „zdravý rozum“, prostě žádné cíle pocházející ryze z „tohoto světa“, nemohou ten pravý metafyzický ideál nahradit. Např. „přežití národa“ samo o sobě není žádný nejvyšší cíl a případný zločin spáchaný ve jménu tohoto cíle nepřestává být zločinem. Jistěže si každý člověk přirozeně přeje, aby společenství jemu blízké bylo zachováno – ale jako každý cíl i tento musí být v hierarchii správně zařazen. Není-li, snadno se zvrhne v nacionalizmus. Důvěřovat si a být schopen spolupracovat s příslušníky jiných národů je však stejně důležité (a možná důležitější, protože to může být obtížnější), jako si důvěřovat a být schopen spolupracovat se soukmenovci. Nakonec to byl cizinec – Samaritán, kdo rozpoznal ve zbitém a okradeném člověku svého bližního. Důvěra je plodem právě takových činů. Z druhé strany tedy: Je-li člověk při svém smýšlení a jednání motivován vlastní spásou (přičemž cestou k ní je láska k Bohu, potažmo k bližnímu...), vše ostatní je v dlouhodobé perspektivě přidáno.

Poznání neměnné lidské přirozenosti, tedy mixu nedokonalosti, schopnosti rozpoznat dobro (tedy to, co je s lidskou přirozeností v souladu, co vede ke spáse) od zla a svobodné vůle mezi nimi zvolit, to je jeden z hlavních přínosů Západu a od něj se odvíjí i jeho politická superiorita. Rezignace na tento základ – v tomto případě rezignace na kritérium rozpoznání dobrého od zlého – je potenciálně odvržením všeho, co na tomto základu stojí. Hlavní dělící linie mezi konzervativci na jedné straně a liberály a socialisty na straně druhé proto spočívá v materializmu. Úkolem konzervativců je být na straně Západu, tedy podporovat takové uspořádání, které je v souladu s poznanou lidskou přirozeností, respektuje svobodu, povzbudí každého k nalezení těch nejobecnějších pravd, povzbudí společné povědomí o nich, tím začne znovu nastolovat vzájemnou důvěru mezi lidmi a tak umožní opět jejich spolupráci. Úkolem politické strany jistě není misie. Neboť je však naše území již téměř dechristianizované, bez misie se to neobejde (viz nedávné vytvoření nové Papežské rady pro podporu nové evangelizace). Přestože je konzervatizmus politická filosofie, tedy projekt primárně sekulární, je povinností konzervativců jasně pojmenovávat falešné cíle a praktikovat politiku v souladu s cíli skutečnými. Od materialistů (do té míry, do které smýšlejí a jednají jako materialisté) to očekávat nelze. A když někdo něco správného může udělat a je v podstatě jediný, pak to udělat musí.