Ročník 2011‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Zatmění na pravici

Jiří Fuchs

1. Sporná definice

Jsem přesvědčen, že pro pravicové myšlení toho u nás za posledních dvacet let udělal sotvakdo víc, než můj redakční kolega Roman Joch. Sám mu v tomto ohledu vděčím za mnohé. Jestliže tedy budu nyní namítat proti jeho vymezování pojmu pravice, pak tím chci přispět k potřebnému vyjasňování. Bude sice poněkud filosofické, ale domnívám se, že jedním z důvodů, proč je pravice už víc než sto let v intelektuální defenzivě, je její filosofická pasivita, což na závěr více vysvětlím.

V článku Kdo je pravice a kdo ne (Konzervativní listy, září 2011) se Joch snaží ukázat, že mnozí, kdo se považují za pravicově smýšlející, jimi vlastně nejsou. Za tímto účelem předřazuje jakési vymezení pojmu pravicového člověka. Na otázku „co je pravice?“ odpovídá třemi charakteristikami, „třemi děleními na pravici, jak se historicky ustavily“. Taková volba se ale nezdá být metodicky nejšťastnější; historicky se ustavilo i mnoho omylů.

Je samozřejmě správné, že Joch začíná definováním pravicovosti. Když chceme spolehlivě identifikovat lidi na pravici, musíme mít k dispozici přesný pojem pravicového člověka. Je však otázka, neukáže-li se tu prvek historičnosti, tj. zřetel k tomu, jak se lidé historicky dělili na pravici a levici, jako prvek relativizující, a tudíž pro daný účel nevhodný. Podezření vzrůstá, když Joch vzápětí dodává, že jím vybrané charakteristiky pravice jsou na sobě do určité míry nezávislé. Nezavádí se tím do pojmu pravicového člověka obsahová rozkolísanost? A může takto rozkolísaný pojem sloužit přesnému rozpoznávání členů svého rozsahu, tj. pravicově smýšlejících?

Se samotnou Jochovou volbou definujících znaků/charakteristik pravicového člověka přitom lze souhlasit. V obsahu pojmu pravice spatřuje:

1) To, co nazývá hodnotovým konzervatizmem, morálním absolutizmem a filosofickým realizmem. Z etického hlediska bychom mohli tuto charakteristiku pravice vyjádřit jako přesvědčení o existenci mravního zákona, který nezávisí na lidské omylnosti a svévoli. Není dohodnutý, ani není lidskou autoritou nadekretovaný. Je naopak součástí lidské přirozenosti, a proto zavazuje každého člověka všech dob a kultur – protože je člověkem. Takový nerelativizovaný zákon pak vede k realizaci mravních hodnot, soustředěných v neegoistickém charakteru mravní osobnosti. Krom toho obsahuje i politicky zajímavá lidská práva (na život, na svobodnou světonázorovou orientaci…), jejichž právní ochrana je zřejmě jednou z hodnot politického života, kvůli které si podle Jocha Západní civilizace zaslouží loajalitu.

2) Obhajobu vlastnických práv a instituci soukromého vlastnictví.

A 3) konečně to, co nazývá radikální existenciální loajalitou k Západní civilizaci, jak se historicky ustavila.

Problém nevidím v přináležitosti těchto znaků k esenci pravicovosti, ale v určování jejich vzájemných poměrů a následně v jejich vyhodnocení v rámci pojmového obsahu pravicového člověka. Joch totiž (A) tvrdí, že nejdůležitější z nich je ten třetí. Dále (B) tvrdí, že tato věrnost Západu je z těchto tří charakteristik jediným nutným, nepostradatelným znakem pravicovosti; zbylé dva jsou prý nenutné/nahodilé. K tomu, aby byl člověk pravicový, tedy prý stačí loajalita k Západu a jeden z nahodilých znaků. Toto své vymezení pravice (C) dokazuje Joch z praxe. Lech Walesa byl prý jednoznačně člověkem pravice, i když byl v ekonomice socialistou. Pim Fortuyn byl prý rovněž jednoznačně člověkem pravice, i když ho nelze pokládat za morálního konzervativce; první a druhý znak jsou tedy v pojmu pravice nahodilé. To má být tedy empirický důkaz správnosti Jochova vymezení pravicovosti: třetí znak plus první nebo druhý k němu stačí. Konečně Joch (D) tvrdí, že nejdokonalejším pravičákem je ten, kdo v sobě slučuje všechny tři znaky.

Nad tímto výkladem definice pravice snadno vzniká podezření, že byl šitý horkou jehlou. Jochovi jde totiž v článku o to, aby demaskoval jisté kritiky současné podoby Západní civilizace jako pouze zdánlivé pravičáky. Proto se zdá, že ve své definici pravice nadsadil věrnost Západu účelově. Ve skutečnosti je jeho výklad problematický ve všech čtyřech bodech – od A po D.

Ad A) Proč by měl být v pojmu pravicového člověka tím nejdůležitějším zrovna třetí znak (věrnost Západu)? Z Jochova textu není vůbec zřejmé, podle jakého kritéria bychom měli stupně důležitosti pojmových znaků určovat. Když už bychom přece jen chtěli takové odstupňování provést, pak se jako nejlogičtější nabízí hledisko původnosti a nezávislosti; princip je důležitější než na něm závisející znak. Podle tohoto kritéria je ale evidentně nejdůležitějším, přímo dominantním znak první – morální. Zbylé dva jsou z něj odvozené.

Pravicový člověk je podle toho především ten, kdo ve svém morálním smýšlení uznává existenci a nepodmíněnou závaznost přirozeného mravního zákona. Proto pak takový člověk uznává i soukromé vlastnictví, neboť respekt k němu je jednou z norem mravního zákona. A poněvadž je Západní civilizace (tak, jak ji Joch rozumí a hájí) charakteristická smyslem pro obecnou závaznost mravního zákona a hodnoty z toho vyplývající, dostala se díky tomu na takovou lidskou úroveň, že zasluhuje, řečeno s Jochem, radikální, přímo existenciální loajalitu.

Zdá se tedy, že Joch postavil vnitřní poměry prvků pojmového obsahu pravice na hlavu. Věrnost Západu jako třetí znak pravicovosti je předmětně závislá na morálním obsahu a tradičních hodnotách Západní civilizace. Je to věrnost Západu, pokud tento obsahuje první znak pravicovosti. V pravicovém myšlení je právě přítomnost morálky přirozeného zákona v Západní civilizaci důvodem věrnosti k ní. Třetí znak pojmu pravice je v kontextu pravicového myšlení osmyslněn právě tím, že Západní civilizace obsahuje první znak pojmu pravice. Třetí znak je tedy předmětně i v logickém odůvodnění vázán na první. Proto není v obsahu pojmu pravice nejdůležitější; tím je evidentně znak první.

Ad B) Analýza poměrů obsahových znaků pojmu pravice odhalila logickou závislost třetího znaku na prvním; bez něj by ten třetí v pojmu pravice nebyl. Věrnost Západu je však podle Jocha pro pravicové smýšlení nutná. Z toho plyne, že uznání přirozeného mravního zákona je v pravicovém přesvědčení rovněž nezbytné. Ostatně jeho nejdůležitější znak v něm nemůže být nahodilý. I kdybychom připustili, že věrnost Západu je u lidí pravice fenomenologicky nejnápadnější, a tudíž v pojmu pravice nutná, došli bychom k témuž závěru. Tato věrnost totiž implikuje v rámci pravicového smýšlení i jeho morální aspekt. Je-li tedy podle Jocha třetí charakteristika pravice nutná, musí být nutnou i ta první. Joch však nutnost té první popírá; tím se vyvrací. Důvod tohoto rozporu spočívá v tom, že Joch nedomyslel vnitřní logickou spojitost znaků, jimiž pravici definuje.

V této souvislosti stojí za úvahu i smysluplnost Jochovy elastické definice. Jestliže jsou ze tří znaků v definici pravicovosti dva nahodilé, pak se zdá, že je taková definice nepoužitelná pro rozlišování autentických pravičáků od těch zdánlivých. Nahodilé znaky, které jedinci určitého druhu mohou mít a nemusejí, nemohou přece sloužit k jejich druhové identifikaci. Lidské jedince nechápeme jako lidi na základě toho, jsou-li vzdělaní nebo černovlasí.

Zde by ale mohl Joch říct, že jeho definice může docela dobře sloužit k identifikaci lidí na pravici, protože definice obsahuje i potřebnou obsahovou nutnost. Nutné jsou tu třetí znak plus výběr z prvních dvou. Přesto je ale empiricko-historické zavádění nahodilosti do pojmu pravice nešťastné. To bude zřejmější z následující úvahy.

Ad C) Joch se domnívá, že dokázal nahodilost prvních dvou znaků v pojmu pravice empiricky. Obávám se však, že se mu dokazování moc nepovedlo; je totiž kruhové. Proč mají být Walesa a Pim Fortuyn jednoznačně muži pravice? Protože to odpovídá Jochově (empirické) definici pravice. Proč má být ale tato definice uznána jako správná? Protože oba jsou přece nespornými pravičáky; to je ovšem logický kruh.

Přesvědčení o nepochybné pravicovosti Walesy a Pim Fortuyna vzal Joch zřejmě z politicko-žurnalistického diskurzu. V něm ale nemůžeme hledat precizované pojmy. V běžné praktické orientaci se normálně užívají vágní pojmy, metafory, náznaky, a tudíž i posunuté významy slov. Tento běžný úzus ve zrychleném myšlení běžné komunikace většinou i dobře slouží. Nejsem tak naivní, že bych chtěl běžný úzus znásilňovat přehnanými nároky a tlačit ho do „neživotných“ logických forem či schémat.

Joch má ale ve svém článku teoretickou ambici. Chce závazně odlišit skutečné pravičáky od těch, kteří se mezi ně jen neoprávněně počítají. A tady už představují běžné komunikační návyky či vágní termíny jistá úskalí. Přesné rozlišování v teoretickém myšlení vyžaduje přesné, obsahově stabilizované pojmy. Proto by měly „empirické“ pojmy projít jistou očistou. Zřetel k praktickému užívání termínů by tu neměl být vodítkem. Joch se však ve své úvaze nechal vést praxí ošoupaným pojmem pravice. V tom vidím metodický omyl jeho vymezování i důvod nezdaru celé jeho úvahy.

Ad D) Kdo ve svém přesvědčení soustředí všechny tři znaky pravice, je podle Jocha nejdokonalejším pravičákem. Nedokonalým pravičákem je pak ten, kdo není přesvědčen o druhém nebo prvním znaku pravice. Dává ale v tomto kontextu pojem nedokonalého pravičáka vůbec nějaký smysl? Na první pohled se zdá, že v tom není žádný problém; mluvíme také např. o nedokonalém křesťanovi. Proč bychom tedy nemohli mluvit o nedokonalém pravičákovi?

Proč ale bývají křesťané jako takoví nedokonalí? Zřejmě proto, že důsledně nežijí podle své víry. Přitom však zůstávají křesťany, neboť pokládají obsahy, které definují křesťanskou víru, za pravdivé, a alespoň elementárně se podle nich zařizují; kdyby je popírali, nebyli by už křesťany. A právě na této úrovni smýšlení či přesvědčení mluví Joch o nejdokonalejším pravičákovi. Nedefinuje ho tím, jak se chová, ale jaké má názory.

Jaké to jsou názory? Joch je dobře popsal. Uniklo mu však, že uznání morálky přirozeného zákona, vlastnických práv a loajalita k  Západní civilizaci, která obsahuje uznání základních lidských práv a svobod, tvoří jednotnou myšlenkovou strukturu. V ní jsou všechny tři prvky svázány logickou nutností. To znamená, že když popřete jeden, popíráte tím implicitně i ostatní. Pak už ale nemůžete být pravicově smýšlejícím člověkem.

Myslím, že jsem za ta léta i já pochopil, že Joch si na Západní civilizaci váží právě toho, že dospěla k pochopení a prosazování těch práv a hodnot, které mají svůj výraz ve svobodě politické, občanské a náboženské. Právě kvůli tomu požaduje od pravicově smýšlejících lidí, aby byli k Západní civilizaci loajální. Kdybychom mu namítli, že Západní civilizace historicky dospěla také k totalitarizmu, jistě by řekl, že vůči takové civilizaci nepožaduje loajalitu, ale naopak nepřátelství. Takže nutný znak pravicového smýšlení podle Jocha – totiž loajalita k Západu – je i v Jochově standardním myšlení v logicky nutném spojení s mravními hodnotami, které vycházejí z morálky přirozeného zákona. Jestliže tedy tuto morálku z pravicového smýšlení vypustíme, hroutí se pojem pravice. Joch tím na svém pravicovém myšlení spáchal likvidační faul. Když přitom dál trvá na loajalitě k Západu, pak může být jejím předmětem i morálně zdegenerovaný Západ, v němž už není místo pro svobody, jichž si Joch (právem) tak cení.

Pro reflexi problému s „nejdokonalejším pravičákem“ je tedy podstatné zjištění, že s uvedenými znaky pravicovosti nemůžeme zacházet libovolně. Jejich souhrn nedefinuje nejdokonalejšího pravičáka, ale je prostě esencí pravicového smýšlení. Pak už ale nemůžeme koketovat s pojmem nedokonalého pravičáka, kterému by mohl jeden znak klidně chybět. Jestliže chybí, pak se jedná o jiný pojem, ne o pojem pravicového člověka.

Tady se znovu ohlašuje nevhodnost Jochova přístupu k přesnému definování pravice zdola, empiricky. (Na přesném definování mu přitom musí záležet, protože chce správně rozlišit, kdo je a kdo není pravičákem.) Měřítkem pojmu pravice je i v tomto případě samotná realita, nikoli náhodné, historicky podmíněné a s omyly spojené užívání slova „pravicový“. Tak jako je realita esenciálně určeného člověka měřítkem adekvátního pojmu „člověk“, tak je i esence pravicového smýšlení měřítkem pojmu „pravicový člověk“. Vypustíme-li např. s materialisty z pojmu člověka duši, zatížíme ho v praktickém myšlení barbarským redukcionizmem. V teoretickém myšlení tím rozbíjíme jeho identitu a pojem se rozpadá rozporem. Totéž nastává i s pojmem pravice, když z něj vypustíme pozitivní vztahy k morálce přirozeného zákona a implikovaným mravním hodnotám, včetně kýžených svobod.

Realita je taková, že existují lidé, kteří mají ve svém přesvědčení souhrn oněch tří znaků. A to jsou prostě (v souladu s Jochovým vymezením „nejdokonalejšího“ pravičáka) pravicoví lidé, bez ohledu na to, co si o tom politici a novináři v různých dobách mysleli, když termín pravice užívali. V takovém užívání do něj totiž povrchní myšlení snadno promítá různé konfuze a rozkolísává ho v různé míře nekonzistencí. Jak řečeno, praxe je tu špatným rádcem, má-li jít o pravdivý pojem pravice. Podobně nelze dospět k adekvátnímu pojmu člověka, když ho budeme tvořit na základě toho, co všechno si lidé o člověku myslí, a jak ho v různých antropologických systémech vykládají.

Můžeme tedy shrnout. Roman Joch celá léta výmluvně hájí Západní civilizaci, protože vykazuje jedinečný smysl pro svobodu jedince. Tato svoboda je ale mnohonásobně vázána na přirozený mravní zákon. Výlučně z něj čerpá své odůvodnění, rozumnou míru i možnost tvořit mravní, tj. v řádu lidství nejvyšší možné hodnoty. Také smysluplný koncept lidských práv je zakotven v morálce přirozeného zákona. V časech postmoderní euforie z etického relativizmu ovšem tento koncept své ukotvení ztratil, a rázem se stal objektem devalvace a rezervoárem absurdit. Dnes už se zdá, že neexistuje pitomost, kterou by ideologicky zdivočelí aktivisté lidsko-právních agentur neprohlásili za lidské právo.

Tohle všechno Joch velmi dobře ví. Když tedy zdůrazňuje loajalitu k Západní civilizaci jako nutný prvek pravicového smýšlení, není pochyb o tom, jakou Západní civilizaci přitom myslí. Často upozorňuje, že bez ctností neobstojí ani demokracie. Ctnosti ale nejsou ničím jiným, než výsledkem zdařilého života, který jeho subjekt uskutečňuje v souladu s požadavky přirozeného mravního zákona.

Ve své (účelové?) definici pravice však Joch tento étos pravicového smýšlení zlomil. Uvolněním vazby věrnosti Západu na přirozenou morálku se mu totiž utrhla akcentovaná loajalita k Západní civilizaci ze řetězu. (A jak znám Jocha, nebude to s levicovými intelektuály interpretovat jako další krok v osvobozování lidstva.) V logice jeho definice pravice (a evidentně proti jeho vůli) jsou najednou pravicově smýšlející občané povinni držet basu i s mravně zdegenerovaným Západem. Neexistuje pak forma degenerace, kterou by takto pokřivený pravicový člověk ve své pravicovosti neustál, jen když přitom hájí soukromé vlastnictví. Západ může propadnout morálce relativistické, egoistické, může se dokonce znovu vrátit k pseudomorálce totalitních režimů, a přesto si podle Jochovy definice pořád zaslouží loajalitu. Tohle přece Roman Joch nechtěl.

Jochem uvedené tři znaky pravice vytvářejí dohromady konzistentní pravicový názor. Má-li být tento pravicový názor také pravdivý, musí zůstat konzistentním, musí být bezrozporný. Joch však svou definicí tuto konzistenci porušil. Degradací přirozené morality na pouze nahodilý znak pravicovosti, který nemusí být v pravicovém smýšlení obsažen (může v něm být legitimně zpochybněn), však vytvořil rozporný pojem pravicového názoru. Takový pojem už ale nevyjadřuje pravdivý pravicový názor; takto redukovaný pravicový názor nemůže být pravdivým názorem. Joch však chce, aby byl pravicový názor pravdivý. Měl by tedy svou definici stáhnout. Měl by hledat lepší argumenty proti pravičákům, kteří jsou tak frustrováni amorálností elit současného Západu, že už se s ním rozcházejí.

2. Filosofická pasivita konzervativců

V souvislosti s reflexí konstitutivních prvků pravicového myšlení se nabízí úvaha o důvodech jeho nesnadného postavení v současném světě. Ptejme se nejprve, proč je hodnotový konzervatizmus už více než jedno století na vedlejší koleji? Proč nedokáže v moderním intelektuálním prostoru konkurovat levicovému myšlení, které je evidentně v rozletu? Čím je toto prostředí konzervativcům tak nepříznivé? A proč jsou v něm tak nepřesvědčiví?

Jeden z hlavních důvodů vidím v tom, že konzervatizmus stojí proti vývoji novověké filosofie, která v posledních dvou stoletích bezkonkurenčně ovládla humanitní vzdělání Západní kultury; a to je těžký protivník. Pokud se snad zdá, že kormidlo zkoumání o člověku už přebírají experti různých humanitních oborů, pak je třeba dodat, že i toto převzetí je v režii moderních filosofů; je důsledkem jejich velkolepého odvržení metafyziky člověka. V perspektivě myšlenkového vývoje novověku se tedy musejí konzervativní důrazy na tradiční „staletími ověřené hodnoty“ nutně jevit jako anachronické. Konzervativní myšlení je ve svém filosofickém základě chápáno jako to, co již přece bylo tímto vývojem překonáno, posláno do dějin. A pocity vlastní nadřazenosti těch, kdo zachytili vývoj, vůči těm, kterým ujel vlak, bývají neodstranitelné.

Konzervativní myšlení tedy působí v dnešním intelektuálním světě jako přežité. Jeví se v něm jako staromilstvím a resentimenty udržované reziduum nábožensky určovaných představ a společenských poměrů. Konzervativci jdou evidentně proti proudu, tento nonkonformizmus snad může ještě někomu imponovat. Aby ale nebylo myšlení v protisměru smeteno, muselo by být dobře založeno, filosoficky založeno. V tomto ohledu však mají konzervativci značné dluhy. A tady vidím hlavní důvod nezdaru konzervativního myšlení: je příliš (a bohužel i programově) dogmatické, filosoficky zakrnělé, konformistické a konfuzní.

V konzervativním myšlení je z hlediska zdravého rozumu mnoho dobrých intuicí i koncepcí, které se týkají společensko-politického života. V záplavě levicově-liberálních reforem samotného lidství představují konzervativní postoje bezprostřední praktickou oporu i úlevu. Obojí však rychle mizí, mají-li konzervativci v konfrontaci s odpůrci přivést své pravdy k evidenci. Čím větší je potřeba zapracovat teoreticky a nacházet tak filosoficky odolné premisy, tím rychleji ztrácejí půdu pod nohama.

Proč mám vždycky pocit zmaru, když čtu např. dobré politologické texty R. Scrutona a pak zjistím, jak je fatálně závislý na autoritě filosofů, jakými jsou Kant či Wittgenstein. Týž pocit mě přepadá, když zjišťuji, jak jsou naši konzervativci zapleteni s Patočkovým myšlením. A nejde jen o mé pocity. Tito konzervativci se díky svým závislostem na autoritách novověké filosofie stávají nezpůsobilými konzistentně, racionálně čelit intelektuálům liberálně levicového ražení. Proč? Protože ti čerpají z fondu novověkého myšlení daleko logičtěji, protože opírají své politické myšlení právě o principy novověké filosofie; správně ho z nich vyvozují. Dá se to dobře ukázat na klíčovém sporu o tradiční morálku.

Hlavní etický spor se vede o mravní univerzalizmus či absolutní morálku. Co se za tím skrývá? Nic jiného než problém existence přirozeného mravního zákona. Klasická etika tuto existenci potvrzuje, pokroková etika proti tomu staví etický relativizmus. Klasicky založená etika tedy operuje absolutním mravním zákonem jako měřítkem všech svobodných skutků. Proč zrovna absolutním? Vždyť se tím dopředu diskredituje. Každý dnes přece ví, že z absolutizmů jsme už vyrostli.

Absolutnost zákona ale neznamená nic jiného, než že je prostě nutný. Že tedy každý člověk má jednat podle jeho obsahů, protože vedou k adekvátnímu zdokonalení lidských jedinců, a že zákon sám je pro člověka nutný, protože je součástí jeho přirozenosti, bez níž by nebyl člověkem. Z toho dále vyplývá, že obsahy norem mravního zákona nemohou podléhat změně a také, že zavazují každého člověka, protože je člověkem. Nutnost, neměnnost a obecnost jsou dnes ovšem pociťovány jako ty nejtěžší hříchy filosofického myšlení, jako chiméry zapovězené metafyziky.

Etičtí relativisté tedy sebevědomě popírají existenci apriorního zákona dobrého života. Vnímají ho mimo jiné jako urážku svobody, jako ponižující diktát z jiného světa. Všechny normy a návody lidského jednání se totiž v dobově adaptovaném relativizmu chápou jako pouhé výsledky lidského svobodného rozhodnutí. Nejsou tedy člověku nekompromisně s definitivní platností uloženy, nejsou pro něj nutné, ale mění se v závislosti na dobově kulturních podmínkách; proto také platí jen omezeně, relativně. V protějšku k univerzalizmu přirozeného mravního zákona jsou tedy zvyky a ustanovená pravidla jednání jen partikulární. Takové pojetí lépe odpovídá naší dějinné zkušenosti.

Z jakého důvodu relativisté obecný mravní zákon popírají? Vadí jim, že se filosoficky opírá o koncept lidské přirozenosti. Zákon totiž čerpá své odpudivé absolutistické vlastnosti z lidské přirozenosti, jež je ve struktuře lidského bytí nutná, neměnná a obecná. A mravní zákon je v klasickém pojetí její součástí. Protože je tedy lidská přirozenost pro každého lidského jedince nutná, a tudíž i neměnná, je mravní zákon také nutný, neměnný a obecně závazný. Relativisté však nacházejí ve vývoji novověké filosofie bezpočet důvodů k popření neměnné lidské přirozenosti. Proto ordinují soudobému myšlení relativistické recepty s patosem osvoboditelů.

Tato filosofická souvislost by měla zastánce hodnot tradiční morálky zajímat; měla by být dokonce v centru jejich pozornosti. Z ní by totiž mohli pochopit, proč jsou v současnosti za daných okolností odsouzeni k nezdaru. Moderní kultura je otevřená etickému relativizmu, protože je filosoficky předurčená k rozchodu s neměnnou lidskou přirozeností. Toto tragické odcizení moderních humanitních ideálů samotnému řádu lidství má ale hluboké zdroje; vychází z principů novověké gnozeologie a ontologie. Nakolik se tedy konzervativci s těmito principy ztotožňují, nakolik participují na jimi ustavených základech novověkého myšlení, natolik svou obhajobou hodnot nerelativistické morálky malují kulaté čtverce.

V kulturním žargonu můžeme vývoj novověké filosofie k etickému relativizmu rozfázovat na rané a zralé osvícenství. První osvícenství je se svým kultem scientisticky pojaté racionality výsledkem gnozeologického vývoje, jehož směr určil moderní empirizmus. Výsledným postojem je tu agnosticizmus. Podle reprezentativních agnostiků Huma a Kanta je lidská racionalita fixována na empirii a kulminuje v úspěších přírodních věd. Rubem této jednostrannosti je naléhavé a únavně vytrvalé kázání o nepoznatelnosti neempirických skutečností. Naneštěstí mezi ně patří i neměnná lidská přirozenost a také přirozený mravní zákon. Jestliže však nemůžeme zákon všelidské mravnosti poznat, musíme se v etice spokojit s toliko relativními, partikulárními normami a konvencemi.

Proč agnostici vyřazují přirozenost a mravní zákon z oblasti poznatelného? Protože uvěřili nesmyslům Lockova empiristického výkladu poznání. V něm je totiž objektivní poznání omezeno na nenutné/nahodilé, měnlivé aspekty reality, zatímco přirozenost a zákon obsahují nutnost a neměnnost. Proč je Lockův empirizmus nesmyslný? Protože neobstojí sám před sebou; v základě se vyvrací. Locke ve svém výkladu poznání bezstarostně užívá to, co pak důležitě popírá – objektivitu nutných a obecných obsahů svých pojmů. Hume a Kant se z tohoto nominalistického rozporu nevyhrabali. Naopak ho pro následující staletí posvětili.

Můžete namítnout, že filosofická problematika je tak složitá, že snad není filosofa, který by se dokázal vyhnout všem nástrahám rozpornosti. Proč tedy tolik povyku kvůli jednomu rozporu? Zřejmě proto, že se tu jedná o rozpor fundamentální, o rozpor, který se stal přímo principem agnostického způsobu myšlení, a který svými absurdními restrikcemi po staletí paradigmaticky ochromuje celou filosofii. Pokud tedy budou konzervativní myslitelé se Scrutonem uctívat Huma, Kanta, Poppera či Wittgensteina, odsuzují se k rozporům, a k nanejvýš fideistickému doporučování hodnot tradiční morálky. Pak se ovšem nemohou divit, že je vlna dominantního, liberálně levicového proudu zaslouženě smete. Proč zaslouženě? Protože ze společně sdíleného despektu ke klasické metafyzice vyplývá relativizace morálky. Levicoví intelektuálové jsou tu daleko logičtější, a tudíž i přesvědčivější.

Druhé osvícenství je se svým kultem historizmu ontologickou variantou novověkého filosofického negativizmu. Dovršuje z jiného úhlu základní omyl agnostiků. Jestliže agnostici učí, že nemůžeme poznat nutné struktury a obsahy reality, protože údajně přesahují možnosti našeho myšlení, pak jsou filosofové historizmu přesvědčeni, že je nemůžeme poznat, protože prostě nejsou; vylučuje prý je samotná podstata reality. Této hegeliánské vizi tekoucí reality jsou oddáni Marx, Nietzsche, Heidegger, Sartre, Habermas, intelektuálové frankfurtského neomarxizmu, všichni postmodernisté a u nás lidé kolem Patočky. Také oni filosoficky normalizují fundamentální omyl nominalistů, učí chápat celou lidskou realitu v kategoriích dějinnosti a nahodilosti, a neomylně tím orientují etickou reflexi k relativizmu.

Nezvratná tendence novověku k etickému relativizmu přinesla soudobé kultuře netušené obohacení o rozmařile pestrou směs alternativních forem a způsobů života. Žádný životní styl a rozvrh nesmí být diskriminován. Logikou etického relativizmu jsou mimo jiné legitimizovány i všechny formy egoizmu od hédonického sebezvýhodňování až po mocenské sebeprosazování. Nic z možností originální etické sebetvorby nesmí být vylučováno. Těmto maximám je ovšem někdy zatěžko dostát i takovým protřelým revolucionářům, jakými jsou marxisté všeho druhu. Podléhají totiž ideologicky nutkavé potřebě zastávat se „utlačovaných(?)“.

Dokud tedy budou konzervativní myslitelé pěstovat závislost na autoritách filosofie moderny a postmoderny, dokud nerozpoznají základní noeticko-ontologické omyly mainstreamových trendů novověkého myšlení, budou marně zápasit s jejich destruktivními etickými důsledky. Jestliže nenajdou odvahu k tomu, aby se principiálně a nedogmaticky, tj. inteligentně rozešli s novověkou filosofií, budou smeteni oběma vlnami osvícenství; v konfrontaci se svými oponenty budou jako slávisté – věčně druzí. Pak mohou buď intelektuálně kapitulovat a vzdychat po křesťanských kořenech Západní civilizace, nebo se zřeknout morálního konzervatizmu, a stát se podle Jochovy definice méně dokonalými pravičáky s nadějí na kariéru ve vzdělanostně-univerzitním provozu; jedno lepší než druhé.