Ročník 2012‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Politické režimy podle Aristotela – Díl II.

Roman Cardal

1. Umírněný realismus v politice

Aristotelés se z gnozeologického hlediska řadí k tzv. umírněným realistům. Umíněný realismus se odlišuje od jiných interpretací lidského poznání, s nimiž přichází realismus přehnaný, konceptualismus či nominalismus. Aristotelova umírněná pozice spočívá v odlišení řádu poznání od řádu bytí. Odlišnost obou rovin je založena v nezaměnitelnosti charakteristik, které jim jsou vlastní. Skutečnost existující tzv. extramentálním způsobem (myšlenkově neuchopená) je něčím individuálním, zatímco lidská mysl tuto skutečnost poznává prostřednictvím pojmů, které jsou obecné. Extramentální realita je komplexní, zatímco člověk si ji zpřítomňuje aspektuálně, postupně (diskurzivně), po částech. Navzdory těmto rozdílům mezi oběma řády dokáže myšlení svými specifickými prostředky pochopit identitu myšlené skutečnosti (objektivita). Právě v uznání omezenosti našeho poznání při uchování jeho principielní objektivity spočívá Aristotelovo stanovisko umírněného realismu.

I při rozvíjení své politické filosofie řecký myslitel dbá, aby slovo dostala realita sama a ne přehnané nároky vycházející z přepjatých lidských očekávání (ideologie). Přílišná touha po svobodě a rovnosti ústí do úpadkové formy demokracie, přehnané nadhodnocení určitého zájmu jen pro zúžený okruh obyvatel vede k obhajobě aristokracie či oligarchie. Bezbřehé sebeupřednostnění mocných pak může přivodit dokonce i tyranii. Aristotelés se snaží všem zmíněným extrémům vyhnout a předkládá umírněné řešení, podle nějž je nejpříznivějším druhem politického zřízení tzv. politeia.1

Nejpřijatelnější politický režim není pro Aristotela ideálním režimem v platónském smyslu slova. Při klasifikaci ústav Platón přihlíží k jejich esenciální typologii, jeho žák považuje tento přístup za nedostatečný a překonává jeho limity zohledněním konkrétních historických podmínek daného politického společenství. Realistický ohled na skutečnost vede k poznání, že esenciální struktury odhalitelné analýzou politické činnosti člověka se neuskutečňují v čisté podobě.

To se postupem času stalo zřejmým i Platónovi, a proto ve svých Zákonech přikročil k promýšlení tzv. smíšených ústav. Po sepsání Ústavy si začal stále více uvědomovat, že tak jako se v naší každodenní zkušenosti s lidmi nesetkáváme s čistými choleriky, sangviniky, flegmatiky či melancholiky, nýbrž s jedinci, v nichž se znaky jmenovaných temperamentů různě prolínají, podobně se věc má i s politickými konstitucemi různých obcí. Těžko bychom hledali čisté aristokracie, oligarchie nebo demokracie. Jednotlivé, konkrétně realizované režimy v sobě nesou prvky zařaditelné do odlišných ústavních pořádků, pokud je nahlížíme v jejich vyhraněné specificitě.

Aristotelův důraz na empirický popis konkrétně uskutečněných politických režimů mu však nezakrývá výhled k normám, v jejichž světle lze stanovovat hodnoty těchto režimů. Reflexe problematiky tzv. smíšené ústavy není jen kompromisem myšlení tváří v tvář neideálním, reálným poměrům v politickém životě člověka. Kombinace prvků různých konstitucí nemusí být jen popisem faktického stavu. Jejich vhodnou harmonizací lze dospět k vytvoření ústavy, která je žádoucí i z etického hlediska. Pro Aristotela je takovou ústavou právě politeia. V čem spočívá důvod jejího upřednostnění?

Abychom věc pochopili, je dobré si znovu uvědomit, že pro řeckého filosofa není občanství jen záležitostí matriky. Být občanem pro něj neznamená jen tvořit součást určité lidské masy v určité době a na určitém území. V občanství spatřuje kvalitu (zdatnost, ctnost), kterou je nutné cílevědomým úsilím postupně dobývat.

Občanská ctnost se opírá o dva základní pilíře: umění poslouchat a umění nařizovat. Tyto postoje musejí vycházet z vědomé kultivace člověka, a proto nejde jen o spontánní sklony. Existují lidé, kteří jsou přirozeně náchylní k sebeprosazení či kteří se vyznačují vůdcovskými kvalitami. To z nich ale ještě nedělá dobré občany, poněvadž tato spontánní tendence musí být korigována schopností se podřizovat.

Podobně jsou někteří lidé přirozeně submisivní a nejsou jim vlastní žádné autoritativní schopnosti. Ani oni nejsou podle Aristotela plně formovanými občany. Správný občan dokáže jak vládnout, tak vládě podléhat. Bez výchovné formace ale nelze k takové občanské ctnosti dospět. Mezi charakterem lidí a politickým režimem, v němž žijí, existuje vzájemná souvislost. Podle převažujícího typu občanů se rodí ten či onen režim a naopak, různé režimy mají vliv na myšlení a chování lidí, kteří jim podléhají.

Aristotelés si všímá dopadů jednotlivých ústav na vnitřní rozpoložení lidí. Například ukazuje, že režimy, které dovolí rozdělení společnosti na širokou masu chudých a úzkou elitu bohatých, nevytvářejí pro žádoucí formaci občanů dobré předpoklady. Chudí totiž podléhají diktátu mocných, a proto prožívají své životy v podřízenosti, což se podepisuje i na jejich charakteru – schází jim patřičné sebevědomí a nemají duchovní energii potřebnou k zaujetí vůdčích postojů. Kromě toho často upadají v závisti, což je rovněž neslučitelné s autentickým občanstvím, které od určité benevolence vůči druhým nelze oddělit. Jiný, ale v zásadě stejně zničující dopad, má i život v přílišném bohatství (luxusu). Příslušníci bohaté vrstvy společnosti jsou privilegovaní a nemusejí mít velký strach z postihů jako nemajetní občané. Penězi lze leccos zaplatit i uplatit. Děti narozené do podmínek luxusu si brzy přivyknou, že si mohou ve svém jednání dovolit mnohem více, než jejich chudí vrstevníci. Jejich mentalita se vyznačuje nadřazeností, asertivitou, neschopností se podřídit. Naučí se spoléhat na svůj původ a sílu svého ekonomického zázemí. Vědí dobře, jak prosadit své zájmy, ale respekt a podřízenost vůči normám je jim cizí.

I z těchto důvodů nehledí Aristotelés na určité formy demokracie a oligarchie s velkou důvěrou. Podle něj oba režimy charaktery svých občanů deformují. Dobrý občan musí být vnitřně vyvážený, musí umět autoritativně vystupovat i zachovávat požadavky zákona. Bylo by scestné si myslet, že se lze takovému postoji naučit v krátké době. Jen když člověk od dětství vyrůstá v prostředí, které obě občansky relevantní vlastnosti stimuluje, vyroste z něj spolehlivá opora dobře organizovaného státu.

Politeia se nabízí jako nejvhodnější režim, protože v sobě spojuje pozitivní znaky demokracie a oligarchie a zároveň současně neutralizuje jejich negativa. Z oligarchie přebírá hodnotuekonomické prosperity, z demokracie účast většiny na záležitostech vládnutí. Pro politeiu je tedy typické, že většina občanů dosahuje dobrého ekonomického standardu a zároveň se podílí na rozhodování o věcech veřejného života. Aristotelés má za to, že je nezbytné posilovat tzv. střední stav, tj. onu společenskou třídu, která nežije ani v luxusu, ani v chudobě. Jen za takových podmínek se totiž sociální prostředí ve státě vyrovná a stabilizuje. Většina lidí už neživoří v nedostatku a nenáviděná privilegovaná menšina se nad ní nevyvyšuje.

Vyrovnání ekonomických poměrů se promítá i do občanských práv jedinců. Tím, že mají více méně stejné možnosti, uvědomují si svoji rovnost před zákonem. Mají dostatečné sebevědomí k zasazování se o udržení takto nastavených politických podmínek. Vidí, že je v jejich zájmu umět tento režim obhajovat, což je spojeno jednak se schopností autoritativního chování a také se schopností respektovat pravidla, na nichž je ústava založena.

Od politei si Aristotelés slibuje i prosperitu v oblasti vzdělání a kultury. Tak jako ve svéMetafyzice připomíná, že vyšší vzdělání není možné v případě, kdy lidé žijí v plném zaujetí pro základní zajištění své existence, tak i v Politice nechává zaznít názor, že vyšší kultura jde ruku v ruce s určitým stupněm bohatství společnosti (srov. 1293 b 36). Proto někdy tvrdí, že politeia tíhne k demokracii, jindy že se v ní vynořují tendence k oligarchii či aristokracii. Vztah mezi jednotlivými momenty převzatými z odlišných konstitucí chápe jako dynamický, a proto může podle měnících se okolností převážit jedno či druhé.

Není však Aristotelova teorie smíšené ústavy stejně těžko uskutečnitelná jako Platónova ideální ústava? Aby ji zakladatel Lycea co nejvíce přiblížil k uskutečnění, zabývá se vedle konkrétních výchovných požadavků, které mají formovat dobré občany, také konkrétními procedurálními opatřeními. Ukazuje, jak by bylo možné uplatnit na různých úrovních syntézu demokratických a oligarchických zásad. V rovině legislativních opatření by spojení vedlo například k tomu, že by se za vykonávané politické funkce vyžadovala zákonná finanční kompenzace pro všechny, anebo by se od ní naopak upustilo a úřady by byly vykonávány bezplatně.

Sjednocení zásad pocházejících z různých ústav by tu bylo dáno tím, že v oligarchii jsou některé politické funkce zdrojem obohacení, jiné jsou zase přijímány bez vyhlídky na zisk. Tyto funkce jsou vždy dostupné jen úzké vrstvě majetných, zatímco v politei by se případná výhoda či povinnost bezplatného výkonu politické správy rozšířily na většinu občanů. Jiný druh prolnutí rysů oligarchie a demokracie by se týkal vztahu ekonomické situovanosti občanů a jejich občanských práv. V oligarchii je občanem jen ten, kdo může vykázat určitý, většinou dosti značný objem majetku, zatímco v demokracii se práva občanů od majetku vůbec neodvozují. Pro politeiu by bylo typické, že majetek by v tomto směru přece jenom hrál významnou roli, ovšem jeho výše by musela být taková, že by byla dosažitelná většinou lidí ve státě.

Podobně by se syntéza prvků oligarchie a demokracie mohla uplatnit i v oblasti způsobu obsazování úřadů. Pro demokracii je v zájmu zajištění rovných příležitostí charakteristické losování, oligarchie se opírají o výběrový systém mezi politickými kandidáty, již se rekrutují z bohatých vrstev. Aristotelés navrhuje, aby politeia převzala způsob volby a aby přitom případné majetkové rozdíly neměly rozhodující vliv. Politické mistrovství by spočívalo ve schopnosti uskutečnění co nejlepší kombinace prvků různých ústav do jednoho systému, který by vedl k nastolení takového politického pořádku, v němž by byli všichni anebo alespoň naprostá většina spokojeni. Signálem spokojenosti by byl fakt, že kromě minima občanů by nikdo neusiloval o změnu stávající ústavy (srov. Politika 1294 b 17-40). Je zřejmé, že v případě uskutečnění vykreslených poměrů by bylo možné hovořit o stabilním politickém režimu, který zachovává většina občanů svým svobodným působením.

 

2. Proměnnost politiky

Zajistit stabilitu politického režimu neznamená vytvořit něco bezmezně trvalého. Výsledky politického snažení člověka jsou nahodilé, podléhají vzniku, změnám a zániku. Proto by měl být politik dobře obeznámen s tím, co ke vzniku daného politického režimu přispívá, co ho činí odolným před nežádoucími změnami či jaké změny jsou nezbytné pro co nejdelší udržení, případně co vede k pádu politických formací. I v této oblasti vychází Aristotelés ze svých širokých historických znalostí.

O povaze ústav a o jejich trvalosti rozhoduje mnoho faktorů a jedním z nich je i způsob, jakým se lidé dostávají do jednotlivých úřadů a z jakého okruhu se rekrutují. Co se týče způsobu obsazování politických funkcí, lze se jich zmocnit násilím (tyranie), je možné je získat na základě dědičného, nástupnického práva (dědičné monarchie), anebo díky určitým procedurám, k nimž patří především volba nebo losování. I v tomto případě se Aristotelés zastavuje u různých možností a kombinací rozdělování úřadů.

V zásadě se mu nabízely tři: 1) volba, 2) los, 3) spojení volby a losu. I počet volitelných či losovatelných kandidátů může různě kolísat, neboť je třeba uvážit, že volba nebo náhodný výběr může být nastaven tak, že a) všichni vybírají ze všech, b) někteří vybírají ze všech, c) všichni vyvírají z některých, d) někteří vybírají z některých. Konkrétní variantu pak určuje ústava. Každá obsahuje v tomto směru jiná pravidla. Např. oligarchické režimy omezují výsadu aktivní účasti na politice jen na úzký okruh obyvatel (bohatí), a proto v nich převažuje volba typu d). V demokraciích se vedle voleb užívá i losování a ideálem je, aby se do veřejného rozhodování zapojili pokud možno všichni. Proto se preferuje varianta výběru a).

Aristotelés se zaměřil i na způsoby politických změn. Rozlišuje různé druhy a mnohdy je ilustruje na konkrétních historických příkladech. Nejprve rozlišuje dva způsoby politické transformace, kdy  jedna ústava nahrazuje jinou. První druh takové proměny je postupný neboli evoluční. Tak se může například proměnit oligarchie v demokracii. V oligarchii je zajištěno právo aktivní účasti na politice pouze lidem s určitým majetkem. Není však vyloučeno, že postupem času požadovaného ekonomického standardu dosáhne většina obyvatel, což vede i k proměně režimu. Tím, že se politická moc přesune z rukou menšiny k většině, povstává demokracie, případně politeia.

Druhá verze politické změny není postupná, nýbrž náhlá, revoluční. Revoluce znamená změnu na základě násilného převzetí moci. Aristotelés uvádí několik příčin, které revoluce ponejvíce vyvolávají. Častým motivem je nespokojenost obyvatel, kteří touží po rovnosti či nerovnosti, jíž se jim nedostává. V tyranských a oligarchických režimech žije většina lidí ve srovnání s menšinou privilegovaných v nerovných podmínkách a vzrůstající nespokojenost této většiny může nakonec vyústit ve výbuch násilného svržení vlády. V demokratických režimech se zase klade přehnaný důraz na rovnost všech, což vyvolává nespokojenost těch, kdo z různých důvodů vznášejí nárok na různé výsady. Proto i oni mnohdy úspěšně převádějí ve skutek své úsilí o násilné zvrácení demokratické ústavy a nastolení jiného režimu – např. oligarchického nebo aristokratického. Revoluční rebelii spouští i volební podvody, neschopnost úředníků anebo i válečná decimace elity obce. Padnou-li ve válce hlavní představitelé stávající aristokracie, není pro masu doposud ovládaných obyvatel složité zmocnit se klíčových pozic a nastolit rovnostářské zřízení. K příčinám revolucí počítá Aristotelés i vzpoury imigrantů. Převáží-li na daném území vliv přistěhovalců, kteří pocházejí z jiné kulturní oblasti či jsou prostě nespokojení s politickým uspořádáním země, do níž přišli, mohou ho násilně odstranit a vystřídat řádem, který jim vyhovuje (srov. Politika, 1302 b 6 – 1304 a 40).

Za hodné uvážení považuje Aristotelés i intenzitu, s jakou k politickým proměnám dochází. Vedle již zmíněných radikálních změn režimů se zmiňuje i o méně hlubokých transformacích. Ty nastávají, když se například nezmění ústava, nýbrž jen personální obsazení stěžejních institucí stanovených identickou konstitucí. Uvedená změna spočívá v tom, že např. demokratický stát začne fungovat více anebo méně demokraticky. Změny tohoto typu zůstávají v rámci stávajících režimů a nevedou ke ztrátě jejich specifické totožnosti. Hlubší změna nastává, když se zruší nějaký ústavou garantovaný úřad anebo když se nějaký nový úřad vytvoří. Modifikace režimu je v tomto případě větší, nicméně ani zde se nemění jeho původní specifická určitost (srov. Politika, 1301 b 10 – 20).

 

3. Zásady politické stability

Zajištění stability politického prostředí je jedním z hlavních úkolů politika. Aristotelés vyjmenovává zásady, které podle něj k dosažení tohoto cíle přispívají. První a nejdůležitější požadavek ztotožňuje s nutností pečlivého dodržování ústavního pořádku. Aristotelés stejně jako Platón apeluje na nebezpečí dopuštění malých ústavních změn, které se na počátku mohou jevit jako neškodné. Ústava by měla být zcela nedotknutelná, protože tvoří základy veškerého politického života.

Aristotelův postoj v této věci se do určité míry podobá jeho stanovisku z Metafyziky, kde se vyjadřuje k povaze esenciálních znaků nějaké skutečnosti. Co je pro nějaké jsoucno esenciální, je pro něj ustavující – a tedy nutné. Provést změnu na úrovni esenciality jsoucen znamená zničit jejich identitu. V rovině politického života plní ústava roli principu, který rozhoduje o základní povaze toho kterého politického společenství. Obsahuje natolik základní ustanovení, že se jejich změna musí projevit ve ztrátě specificity reality zvané polis.I malý zásah do ústavy nakonec přivodí nutnost předefinovat cíle obce a tím pádem i stanovit nové prostředky k jejich dosažení.

Hloubka transformace státu závisí na pojetí konstituce, které může být rozuměno jak ve smyslu etickém, tak ve smyslu právním. U Aristotela se setkáváme s oběma přístupy. V prvním případě ústava určuje a normativně vyjadřuje způsob života občanů. Proto je snaha o její zachování přirozenou snahou o zajištění kontinuity mravního vývoje politické komunity. V druhém případě se na ústavu nahlíží optikou práva, které se ne zcela kryje s etickými principy. Změna ústavy může být popsána v právních termínech, aniž by byly brány v potaz mravní záležitosti.3 Ačkoli Aristotelés dokáže oba pohledy rozlišovat, nikdy je od sebe zcela neodděluje. Právo sice není etika, ale právo bez etiky hrozí nebezpečnou samoúčelností, která nebere ohled na přirozenou finalitu lidského života. Právní pozitivismus vychází jen a pouze z vůle mocných, ne z požadavků nemanipulovatelné přirozenosti člověka. Politická správa má být vykonávána ve prospěch všech, ne ve prospěch privilegované vládnoucí skupiny.

Druhou zásadou je nezbytnost připomínání negativních důsledků změny ústavního řádu. Je politicky mnohem přijatelnější předvídat, co by se stalo, kdyby se konstituce změnila, a těmto důsledkům se preventivně vyhnout, než je na sebe kvůli politické nezkušenosti a neobratnosti nechat dopadnout.

Za třetí, politická aréna přitahuje i nezodpovědné osoby a Aristotelés připomíná, že více než na ideologické, utopické vize je třeba hledět na realitu samu. Ideologové neberou skutečnost příliš v potaz. Středem jejich zájmu není skutečnost, kterou by pečlivě zkoumali a jejíž zákonitosti by se snažili chápat a respektovat, nýbrž jejich nekritické myšlení a nedisciplinované chtění, kterým chtějí realitu stůj co stůj přizpůsobit.

Aristotelés například obviňuje z nerealistického snílkovství ty, kdo si slibují ozdravění společnosti zrušením soukromého majetku. Odmítá, že by ve prospěch této komunistické vize hovořily časté rozbroje, do nichž se lidé kvůli soukromému vlastnictví dostávají. Četný výskyt sporů o majetek nevyvěrá ze soukromých majetkových vztahů, nýbrž z mravní zkaženosti vlastníků. Přílišné lpění na bohatství a jeho proměna z prostředku na cíl vede nutně k narušení mezilidských vztahů.4 Utopisté těží ze skutečnosti, že jejich reformní a revoluční ideje ještě nebyly převedeny do skutečnosti, takže dosud není zřejmé, k jak katastrofálním důsledkům mohou vést. Proto se svými novátorskými myšlenkami spojují nereálná očekávání. Kde jsou však ve hře mravní otázky, tam se Aristotelés neztotožňuje s myšlenkou, že by je bylo možné řešit pouhou přestavbou vnějších společenských poměrů. Taková snaha by se podobala léčení symptomů, když lékař nedokáže odstranit příčinu obtíží. Řecký filosof proto proti působení ideologů staví nutnost realistického filosofického přístupu ke skutečnosti. Myšlení nezakotvené v realitě je totiž vůči novátorským experimentům a líbivým utopismům prakticky bezbranné.

Trvalost politických poměrů souvisí i s prevencí a prozíravostí zákonodárců. Když vypukne revoluční požár, už je pozdě hasit. Revoluce mají různé příčiny a politici by je měli znát. Pak budou schopni jim zamezit tím, že vydají zákony, které tyto příčiny odstraní.

Důležitou váhu má i způsob, jakým se zachází s lidmi, kteří nemají nárok na občanství dané obce. Jak pro Platóna, tak pro Aristotela nebylo občanství samozřejmou daností, nýbrž privilegiem, kterého se zdaleka ne každému dostávalo. To samozřejmě vede mnohé kritiky k odsouzení samotných principů politické filosofie obou myslitelů. Avšak logika žádnou takovou radikální negaci nepožaduje, neboť jedna věc jsou závěry filosofů a druhá věc oprávněnost vyvozování takových závěrů.

Je známo, že Aristotelés byl zastáncem otroctví, třebaže principy jeho metafyziky a antropologie skýtají prostředky pro jeho zásadní odmítnutí. Řecký myslitel si nevšiml konfliktu, který existoval mezi jeho obhajobou přirozenosti otroctví a rovností lidské přirozenosti, která je důsledkem druhové stejnosti lidských jedinců. V podstatě neexistuje jiný typ filosofie než onen aristotelský, díky němuž lze proti otroctví racionálně a ne pouze ideologicky argumentovat.5Když Aristotelés rozlišuje politická zřízení na spravedlivá a nespravedlivá podle toho, zda jsou organizována k prospěchu všech či jen některých, zahrnuje do okruhu „všech“ pouze svobodné občany. Přesto si je vědom, že politických práv zbavení lidé mohou tvořit rozsáhlou část obce a je nutné s jejich silou počítat. Obezřetný politik je nesmí přehlížet. Aristotelés apeluje na to, aby se s nimi jednalo ohleduplně, s respektem.

Mezi vhodné prostředky ke stabilizaci režimu počítá i omezení délky vlády. Ne že by mu unikala možná výhoda dlouhodobého vládnutí, ale nad tímto vědomím převažuje Aristotelův realismus. Lidé jsou všeobecně náchylní ke zneužívání svých výsad a politickou pozici lze lehce proměnit v privilegovaný zdroj vlastního sebezvýhodnění. Je proto lepší, aby politikové měli omezená funkční období a nezapustili „tam nahoře“ příliš hluboké kořeny.

Střídání u moci má jakousi „vyrovnávací“ úlohu. Kdo se věnuje dlouho nějaké činnosti, získává v ní zběhlost, habilituje se k jejímu stále kvalitnějšímu vykonávání a vzdaluje se všem, kteří se v tomto směru nerozvíjejí. Profesionalizace a specializace je žádoucí v mnohých oblastech lidského života, avšak v rovině politické s sebou nese jistá rizika. Kdyby byla politika vyhrazena pouze politickým specialistům, došlo by k právě popsanému efektu – ve společnosti by se utvořila třída expertů, která by se svou kvalifikací vymykala běžnému standardu lidských znalostí a dovedností. Tak by postupně došlo k rozdělení společnosti na ty, kteří mohou o politických záležitostech kompetentně rozhodovat, a na ty, kteří se jako nekompetentní musejí těmto rozhodnutím podřídit. V některých oblastech politiky se samozřejmě nelze bez kvalifikovaných specialistů obejít, ovšem převést veškerou politiku do rukou elity není podle Aristotela nejlepší volba.

Politika by si i přes technický vývoj civilizace měla zachovat svou původní povahu umění společného života občanů, v němž jde o garanci elementárních dober, jako jsou bezpečí a svobodné řízení vlastní existence. Člověk nepotřebuje být technicky vzdělaným expertem, aby poznal, jak prožít dobrý život a jak se s respektem chovat k druhým. Zápasit v politice za tyto všem srozumitelné a bez přetechnizovaných prostředků realizovatelné hodnoty předpokládá nikoli formaci na elitních politických školách, nýbrž výrazné osobnostní rysy a pevný charakter. Takové kvality expertům nezřídka scházejí a důraz na specializované vzdělání je dokonce vytěsňuje jako nepotřebné. Technokratická společnost vede nutně k elitářství „znalců“, oddělených od prostých lidí výšinami politických funkcí. Aristotelés důvěřuje prostému člověku, nemyslí si, že by se nedokázal postarat o své vlastní dobro a o dobro svých blízkých.

Není ale slepý ani k tendenci, která stahuje lidi k průměrnosti či dokonce do podprůměru. K jejích odstraňování ne volá na pomoc technické specializované vzdělání, nýbrž humanistickou paideiu, v níž se dbá na kultivaci mravního charakteru a svobodných zaměstnání. Idealistické, technokratické projekty společenských inženýrů skrývají nebezpečí totality. Někteří filosofové v dané souvislosti kriticky upozorňují na rozdíl Platónova a Aristotelova pohledu na politiku. Zatímco Aristotelés nechává správu věcí veřejných vyrůstat z požadavků lidské přirozenosti, které jsou ve svých základních cílech i prostředcích srozumitelné naprosté většině občanů, Platón jejich rozpoznání, interpretaci a realizaci svěřuje skupině elitních filosofů, kteří vládnou ne jako svobodní svobodným, nýbrž jako znalí neznalým.6

Když si uvědomíme, že se toto úskalí nalézá u Platóna, který přece jenom patří k realistickým myslitelům, vidíme, že se tato hrozba postupným odpoutáváním myšlení politiků a intelektuálů od tradiční humanistické tradice a stále silnějším příklonem k technizovanému, prakticky manipulovatelnému „vědění“ zvyšuje. V takové situaci už prostému občanovi nezbývá než před zasvěcenými analýzami expertů na ekonomii, právo, výchovu atd. skromně mlčet. Možná má stále ještě možnost spolupodílet se na vládě, avšak jen podle pravidel nastavených těmi, „kdo vědí“.

Aristotelés varuje před vznikem příliš velké společenské propasti mezi lidmi a nezdráhá se doporučit i ostrakismus, nejde-li již netolerovatelnou nadřazenost privilegovaných nadále snášet. Dnes se často sice hovoří o „rovných příležitostech“, ale jak již věděli antičtí filosofové, pojem „rovnosti“ není jednoznačný a bez rozporu připouští i hierarchickou odstupňovanost. Proto není vůbec překvapivé, že mechanistické pojetí rovnosti nerespektuje přirozené nerovnosti a ve jménu abstraktní spravedlnosti páchá zcela konkrétní nespravedlnost.

Aristotelův realismus nepřehlíží, že některé nerovnosti ve společnosti jsou diskriminující a nespravedlivé, jiné naopak žádoucí a životodárné. K základním opatřením zaváděným v zájmu stabilizace politické situace nutno připočítat i požadavek dělby moci. Opoziční síly by si měly důležité politické úřady rozdělit, aby se ve svém působení vzájemně vymezovaly a omezovaly. Když tedy o mnoho století později Montesquieu zformuloval slavný princip sebeomezení moci, nepřišel s ničím zcela novým. Tato antická myšlenka má svůj protějšek í v mimopolitické oblasti, zvláště ve sféře lékařství. Má-li být organismus zdravý, musejí být všechny jeho složky v patřičném poměru. Dojde-li k porušení funkční harmonie, přichází nemoc anebo i smrt. Politický organismus, na jehož vytváření se podílí mnoho složek, se musí rovněž udržovat v harmonickém chodu. Části (jednotlivé úřady) musejí brát ohled na celek (finalita politického života). Bez vzájemného omezení jejich působnosti nelze o spravedlivé správě hovořit.

Zvláštní kontrole chce Aristotelés podrobit finance obce. Již dříve jsme viděli, že zastává názor o vhodnosti zakládání veřejných fondů, z nichž by bylo možné podporovat podnikatelskou činnost občanů. Slibuje si postupné zvyšování ekonomické úrovně všech a tím pádem i rozšíření střední třídy jakožto podmínky pro stabilizaci politického ovzduší. Proto se nebojí ani uplatnění zásady pozitivní diskriminace – aby se pro určitou část obyvatel nestalo ekonomické a politické znevýhodnění trvalým handicapem, povoluje dočasnou (ne trvalou!) intervenci obce v jejich prospěch. Je si přitom vědom, že politika veřejných výdajů musí být regulována, a proto doporučuje její rozumnou míru. Připomíná nezbytnost dostatečné veřejné kontroly a transparence (např. ukládání smluv na různých místech a zveřejňování jejich obsahů).

Výše jmenovaná pravidla nejsou odvozena čistě teoretickou cestou z nějakého abstraktního principu. Aristotelés k nim dochází jako realistický filosof, mající silnou zkušenost s politickou realitou tehdejší doby. Zároveň mu neuniká, že řada opatření nemá jen dobově podmíněné základy. Principy politické správy lze podle něj hodnotit jejich vztažením k přirozenosti člověka. Politika je nejširším rámcem, v jehož hranicích lidé prožívají svoje životy. K jejich rozvinutí nelze dospět najednou, nýbrž jen postupně, v rozmezí mnoha let. V této optice se vyjevuje důležitost stability přijatelných politických režimů. Bez ní se základní podmínky realizace života člověka mění natolik, že ho vystavují neúměrným tlakům a výkyvům.

Aristotelés nepatří k myslitelům, kteří by dokázali vést jednoznačný a jasný řez mezi etikou a politikou. Nedopracoval se k náhledu, podle něhož může člověk dosáhnout svého mravního cíle i za krajně nepříznivých politických okolností (třeba v tyranii). I kdyby to však učinil, mohl by stále oprávněně namítat, že takový stav je extrémní, a tedy rozhodně nežádoucí. Kromě toho by zřejmě neopomněl poukázat na nevyhnutelnost respektovat určité vývojové zákonitosti zrání člověka v autentickou osobnost. Tyranii dokáže vzdorovat pouze eticky silně vyprofilovaný jedinec, avšak většina lidí k takovému stavu teprve směřuje. Konfrontační zkoušku se zlem by zatím ještě nezdolali. Právě proto je třeba dbát, aby takových zkoušek bylo v lidských životech co nejméně, poněvadž je přirozené, že ne každý je na ně bez vlastního zavinění stejně dobře připraven.

 

 

4. Politika jako technologie moci

 

I přes Aristotelovo vědomí o neoddělitelnosti politické filosofie od etických úvah se na stránkách Politiky setkáváme s reflexemi, které mluví zcela moderním jazykem. Konkrétním příkladem jsou pasáže, v nichž se řecký filosof zabývá strategií vedoucí ke stabilizaci tyranské vlády. Machiavelistické znění textu nás může zarazit, ale jeho přítomnost v kontextu Politikynení až tak překvapivá. Politika spadá do prakticko-technické sféry lidského života, takže se odvíjí podle schématu prostředky-cíle.

Politická činnost, stejně jako jakákoli činnost jiného druhu, je především definovaná cílem, k jehož dosažení směřuje. Úspěch je přímo úměrný přiměřenosti aplikovaných prostředků. Přitom můžeme teoreticky odhlédnout od toho, zda cíle a prostředky mají v etickém smyslu slova dobrou či špatnou povahu. Lze se soustředit jen na to, zda jsou dobré či špatné z hlediska pouhé proveditelnosti. Například zabití nevinného člověka podléhá negativní etické kvalifikaci, avšak slouží-li jako vhodný prostředek k dobytí a udržení stanovené politické mety, jde o technicky přijatelnou záležitost. Když navíc přihlédneme k tomu, že se vládou určované právo může stát účinnou náhražkou etiky, nezdá se, že by se technokrat měl ještě něčím znepokojovat.7

Jaké prostředky jsou pak přiměřené k nastolení, uchování a rozšíření tyranského typu vlády? Historická zkušenost, znalost lidské psychologie a názory autorů zabývajících se podobným tématem8 přivádějí Aristotela k formulaci následujících opatření:

Především se ukazuje jako nezbytné zlikvidovat kvalitní občany, jimž je vlastní nezávislost ducha. Těch se totiž totalitní vládci musejí obávat nejvíce, neboť se jedná o vzdělané, mravně vyzrálé osobnosti, které se nedají ani podplatit výhodami, ani zlomit nátlakem. Od nich proto tyranům hrozí neustálé nebezpečí odporu. Kromě toho mají i nežádoucí vliv na ostatní obyvatele, protože jsou příkladem statečnosti. Mnozí z nich mají i dobré vůdcovské a organizační schopnosti. Když se jich tyrané zbaví, zlomí společnosti páteř. Bez ní se masa stane ohebnou a lehce ovladatelnou.

Další opatření spočívá v odzbrojení lidí, kteří celoplošnou čistku od nežádoucích „živlů“ přežili. I když byla elita národa vyvražděna či vyhnána, stále ještě nemá tyran vyhráno. Jeho vláda bude tvrdá, a proto bude muset počítat se vzrůstající nespokojeností ovládaných. Jestliže se terorem bezprostředně zastrašení lidé neodváží odporovat represivní politické moci, není řečeno, že se v budoucnu pod vzrůstajícím tlakem nevzbouří. Budou-li beze zbraní, bude snadné povstání rychle potlačit.

Když Aristotelés uvažuje o zdrojích revolucí, připomíná rovněž různé způsoby, jimiž dochází ke svržení tyranů. Z jeho výkladů vyplývá, že beze zbraní lidé prakticky mnoho nezmohou. Jedinou ozbrojenou složkou ve státě je armáda, policie a osobní stráž vládců. V Aristotelově době bylo běžné, že na tyto posty byli povoláváni ne obyvatelé ovládané země, nýbrž cizí žoldáci. Za tyrana totiž nikdo z obyvatel utlačované země s nasazením života nebojuje a z uvedených důvodů není ani rozumné svěřovat zbraně do rukou byť jen části poddaných.

Tyranie není myslitelná bez zákazu politických shromáždění, na nichž by se nemanifestovalo ve prospěch držitelů moci. Proto je nutné vyhlásit zákaz shromažďování a organizace masovějších podniků. Vědomí lidí lze postupně ovládnout kontrolou výuky a vzdělání. Totalitní moc nesmí dovolit existenci nezávislých vzdělávacích a kulturních institucí. Z nich by totiž postupně mohli vzejít lidé, kterých se tyranie hned na počátku nekompromisní čistkou zbavila. Aristotelés upozorňuje, že výchovné a vzdělávací programy unikající kontrole mohou formovat velkodušné a sebevědomé jedince. A právě lidé s myšlenkovou a mravní páteří jsou pro tyrana nebezpeční.

Totalitní vláda však musí jít dále, než jen k zamezení vzdělání a výchovy určitého druhu. Musí přijít se svou vlastní nabídkou. Aristotelés její obsah nijak neupřesňuje, ale shrnuje její výsledky v etických kategoriích. Důsledkem státní formace je odklon myšlení mas od podstatných otázek lidského života a jeho příklon k tomu, co není vznešené a mravně motivující. Ve všech dobách měli tyrané k dispozici přetlakový ventil zábavy. Zábavní průmysl a jeho profesionálové jsou vždy předmětem politikova zájmu. Kdo se ukájí krvavou podívanou na zápasící gladiátory, na tuctové seriálky plných „sympatických“ hédoniků (sobců) žijících v nestabilních, čistě účelových vztazích atd., ten se těžko vzepne k disciplinovanému a obětavému odporu vůči bezpráví.

Tyrané musejí dbát i o vytvoření společenské atmosféry nedůvěry. Nejlépe se ovládají lidé, kteří si vzájemně nevěří, neboť pak se ani nemohou spojit. Stejný cíl má i vyvolávání rozkolů mezi různými vrstvami a třídami obyvatel. Když se nepřátelé („občané“) totalitní moci stanou sami sobě nepřáteli, blýská se tyranům na dobré časy.

Vládní kontrola se nesmí zastavit pouze u vzdělání a výchovy. Nepostradatelná je i kontrola pohybu obyvatel. Aristotelés tyranům doporučuje, aby nutili lidi k co nejdelšímu pobytu na veřejných prostranstvích. Tak se držitelé moci mohou vlomit do soukromí lidí. Neustálý život pod dohledem je typický pro otroky. Na jednom místě Politiky Aristotelés tvrdí, že kdyby existovaly stroje, otroctví by už nebylo nutné (srov.1253 b 34-1254 a 1). To je jistě dobrý postřeh, chápeme-li ho v kontextu, v jakém byl vysloven. Řecký myslitel uvádí jako jeden důvod existence otroctví hospodářský stav tehdejší společnosti. V širším pohledu je ale zřejmé, že rozvoj technologie může naopak k znovuzrození a k posílení otroctví významně přispět. V rukou moderní totality se vyspělá technika vlamuje do soukromí občanů mnohem hlouběji a ani přitom není nezbytné vyhánět je z pohodlí jejich dobře zabezpečených domovů.

Totalita se neobejde bez pečlivě organizované sítě špiónů a udavačů. Ti budou pilně plnit svou úlohu, obdrží-li za své služby dobrou odměnu. Vedle přehledu o dění mezi lidem je vedlejším efektem špionáže a udavačství nárůst již zmíněné nedůvěry mezi občany. Všudypřítomná atmosféra strachu jakýkoli pokus o odpor vůči tyranii dusí v zárodcích.

Žádoucím prostředkem je i udržování lidí ve skromném ekonomickém postavení. Kdo nemá prostředků nazbyt, musí denně usilovně pracovat a je rád, když mu poté ještě zbude trochu času na nenáročný koníček. K vlastnímu vzdělávání a k rozvíjení osobní samostatnosti se tím pádem nedostane. Na náročnější časovou investici do starostí o politické dění nikdo ani nepomyslí. Uvalení vysokých daní tuto záležitost spolehlivě ošetří.

Mezi totalitní mocí a občany je samozřejmě nepřátelství. Proto je nutné další, tentokrát psychoterapeutické opatření. Aby lidé zapomněli na neuspokojivé vnitřní poměry ve státě, přichází na pomoc strategie hrozby války. Když bude vláda neustále strašit nebezpečím války, budou občané s vládou instinktivně spojovat potřebu vlastní ochrany. Pokud by se vláda cítila příliš ohrožena ve své pozici, je dobré rozpoutat válku s vnějším nepřítelem. Občané pak budou mít co dělat s obranou svých domovů a tyrané získají nový prostor pro upevnění svých pozic.

Aristotelés dobře ví, že přímá konfrontace s ovládanými s sebou pro držitele moci dobré vyhlídky nenese. Právě proto přichází s novou sérií myšlenek, podle nichž by se měl tyran ve svém vlastním zájmu zařídit. Je například mnohem lepší budovat si pověst dobrodince než být považován za strůjce otevřených konfliktů. Totalitní vládci učiní dobře, když budou vyhlašovat, že jednají pro blaho lidu. Za psychologicky efektivní protiváhu neprůhledného toku veřejných financí ve prospěch privilegovaných může sloužit strategie vykazování zmanipulovaných veřejných výdajů. Aristotelés tyranům zapovídá, aby se jevili krutě, nýbrž doporučuje jim, aby vystupovali vznešeně, nebudili strach, nýbrž úctu a obdiv. Tomu napomáhá, když chodí ve vojenské uniformě. Celkové vzezření tyranů by mělo být uměřené a svůj nespořádaný život by měli skrývat za oponou vlastního soukromí. Významně jim prospívá i budovatelská činnost (výstavba a zkrášlování měst), samozřejmě opět „ve prospěch lidu“. Dokonce i zbožnost zde má svoji úlohu, poněvadž může vybavit jejich rozhodování božskou autoritou a odradit odpůrce od útoku na „přítele bohů“. Zanedbat nelze ani distribuci výhod a vyznamenání. Pokud bude tyran odměňovat osobně, získá tím cenné body. Trestat by však neměl on, nýbrž jím pověřené osoby a úřady. Míru odměn a trestů je potřeba vyvážit – přílišné povýšení či ponížení druhých není nikdy prospěšné. Postupem doby si tyran může vybudovat takovou pozici, že bude skutečně považován za toho, za koho se pokrytecky vydává. Není vyloučeno, že lidé časem uvěří tomu, že by bez tyrana nikdy nedosáhli toho, co mají. Z vlastní zkušenosti si ještě pamatujeme, jak nás komunisté masírovali zprávami o chudobě lidí na Západě, čímž si získávali vděčnost občanů za jimi prostředkovaný socialistický blahobyt. Ale Aristotelés svým výkladem pomýšlí i na skutečné tyranovo dobro. Ke konci kapitoly poznamenává, že neupřímné jednání tyranů by se v dlouhodobém měřítku mohlo na jejich vnitřním postoji pozitivně podepsat. Neboť kdo se navenek chová slušně, byť takový vnitřně není, získává určitý návyk, k němuž se za jistých okolností může připojit i smýšlení jednajícího.

 

 

Poznámky:

  1. Aristotelés užívá pro označení tohoto druhu politického režimu termín politeia.V latinských komentářích k Aristotelově Politice se často vyskytuje termín politia.
  2. Leo Strauss tuto základnost ústavy dobře vystihuje: „Zřízení je „formou“ obce v protikladu k její „látce“, kterážto sestává především z lidských bytostí, sídlících v obci, pokud jsou uvažovány jako nezformované jakýmkoli zřízením. Občan jako občan nepatří k látce, neboť kdo je a kdo není občanem, to už závisí právě na formě. Forma má vyšší důstojenství než látka, protože přímo souvisí s „cílem“: povaha dané obce se nám vyjasňuje jen tehdy, když víme, z jakého druhu lidí sestává její převažující část, tj. jakému cíli jsou tito lidé oddáni. Aristotelés zdánlivě dochází k závěru, že změna zřízení přetváří danou obec v jinou obec. Tento závěr vypadá paradoxně, neřkuli absurdně: zdá se, jako by popíral zřejmou kontinuitu, kterou si obec uchovává přes všechny změny zřízení. Není totiž zjevně lepší říci, že táž Francie, která byla nejdříve absolutní monarchií, se poté stala demokracií, než říkat, že demokratická Francie je jiná země než Francie monarchistická? Nebo, obecně řečeno, není lépe říci, že táž „matérie“ postupně přijímá různé „formy“, které jsou v porovnání s matérií „pouhými“ formami? Samozřejmě že Aristotelés nebyl slepý vůči kontinuitě „látky“, na rozdíl od diskontinuity „forem“; neřekl, že totožnost obce závisí výlučně na totožnosti zřízení, neboť v tom případě by například nemohla existovat více než jedna demokratická obec; říká, že stejnost obce závisí především na stejnosti zřízení(Politika, 1276 b 3-11).
  3. Avšak to, co řekl, se dostává do rozporu s našimi představami. Není to však v rozporu s naší zkušeností. Abychom věc pochopili, je nutné sledovat jeho podání důkladněji, než je obvyklé. Aristotelés začíná od zkušenosti. Záhy poté, co se obec stala demokratickou, prohlásí demokraté o nějakém skutku (řekněme o jistém smluvním závazku), že nejde o krok obce, ale o čin jejích svržených oligarchů či tyrana. Demokrat, stoupenec demokracie, tím naznačuje, že dokud neexistuje demokracie, neexistuje obec. Není náhodou, že Aristotelés odkazuje na prohlášení demokratů, a ne oligarchů; oligarchové možná po proměně oligarchie v demokracii řeknou jen to, že se obec rozpadá na kusy a nechají nás v údivu nad tím, zda o obci, která se rozpadá, lze ještě říci, že prostě je. Řekněme pak, že pro přívržence jakéhokoli zřízení „je“ obec jen tehdy, je-li utvářena zřízením, kterému on dává přednost. Existují jiní lidé, uměření a střízliví, kteří tento extrémní názor odmítají, a proto říkají, že změna zřízení je povrchní událost, která nemá vliv na existenci obce vůbec. Tito lidé řeknou, že ať už je občan v jakémkoli vztahu ke zřízení, dobrý občan je člověk, který slouží své obci dobře za každého zřízení. Nazvěme tyto lidi patrioty. Straničtí příznivci je nazvou převlékači kabátů.
  4. Aristotelés nesouhlasí ani se straníky, ani s patrioty. Říká, že změna zřízení je mnohem radikálnější, než připouštějí patrioti, avšak méně radikální, než tvrdí straničtí příznivci: se změnou zřízení obec nepřestává existovat, stává se však jinou obcí – v jistém ohledu, ovšem v tom nejdůležitějším; neboť se změnou zřízení se politické společenství začíná věnovat cíli, který se zásadně liší od cíle dřívějšího.
  5. Když Aristotelés formuluje toto zdánlivě podivné tvrzení, má na mysli nejvyšší cíl, jemuž se obec může oddat, totiž lidskou dokonalost: lze srovnávat význam jakékoli změny, kterou může obec prodělat, s významem jejího obratu od šlechetnosti k nízkosti nebo naopak? Můžeme říci, že jeho stanovisko není stanoviskem patriota ani běžného straníka, nýbrž stanoviskem přívržence dokonalosti. Neříká, že se změnou zřízení se obec v každém ohledu stává jinou obcí. Zůstane například touž obcí, pokud jde o závazky, které na sebe vzalo předchozí zřízení. Na otázku týkající se takových závazků Aristotelés neodpovídá, ne proto, že by odpovědět nedokázal, nýbrž proto, že to přísně vzato není otázka politická, nýbrž spíše právní. Je snadné rozpoznat princip, jímž by se řídil při zodpovídání této právní otázky, protože to byl inteligentní a praktický člověk: jestliže svržený tyran přijal závazky, které jsou obci prospěšné, měla by je obec dodržet; jestliže však závazky přijal, jen aby si vystlal vlastní hnízdo, není obec povinna je ctít.
  6. Abychom pochopili Aristotelovu tezi o nadřazenosti zřízení, stačí vzít v úvahu jev, který je dnes znám jako loajalita. Loajalita vyžadovaná od každého občana není pouze loajalitou k zemi samé, k zemi bez ohledu na zřízení, nýbrž loajalitou k zemi utvářené zřízením, ústavou. Fašista nebo komunista by mohl tvrdit, že podkopává ústavu Spojených států z loajality k USA, neboť podle jeho názoru je tato ústava pro lid Spojených států špatná; avšak jeho tvrzení, že je loajálním občanem, by nezískalo uznání. Někdo by řekl, že ústava se může ústavní cestou změnit, takže by zřízení přestalo být liberálně-demokratické a stalo by se buď fašistickým, nebo komunistickým, a že pak by se od každého občana očekával loajální postoj k fašismu nebo komunismu; ale nikdo, kdo je loajální k liberální demokracii a kdo ví, co dělá, by takovou nauku nehlásal právě proto, že se hodí k podkopání loajality vůči liberální demokracii. Jen když je zřízení v úpadku, může se jeho proměna v jiné zřízení stát věcí veřejně hájitelnou.“ (Leo STRAUSS, Obec a člověk, OIKOYMENH, Praha 2007, s. 53-56.)
  7. Znovuotevření otázky klasifikace vzhledem k oligarchii a demokracii vyžaduje nové zkoumání obecné povahy konstituce. Pojem, který převažoval ve 3. knize spočíval v tom, že ústava je „občanský řád“, neboli způsob života zajišťovaný vnější organizací státu. To byl normální pohled, dokud měl v Aristotelově myšlení navrch etický aspekt. Určujícím faktorem v každém státě je podle tohoto přístupu mravní hodnota, k jejímuž uskutečnění se občané vzájemně sdružují; mravní cíl občanů v tomto životě je tím, co mají v nejhlubší podstatě společné a co tvoří „život státu“. Avšak Aristotelés také definoval ústavu jako organizaci úřadů či magistrátů, tedy způsobem blízkým modernímu pojetí státu… Již jsme hovořili o rozlišení politiky a etiky. Toto rozlišení bylo skrytě přítomno v záměru uvažovat reálnou ústavu nezávisle na oné ideální a je zdůrazněno rostoucí důležitostí připsané definici ústavy jako systému funkcí.“ (George H. SABINE, Storia delle dottrine politiche,Etas libri, Milano 1984, s. 84-85.)
  8. Takovéto zákonodárství je ovšem zdánlivě na pohled krásné a lidumilné; kdo o něm uslyší, bude s ním ochotně souhlasit, protože si bude myslit, že vznikne jakási podivuhodná láska všech ke všem, a zvláště tomu tak bude tehdy, když zla v současných obcích se budou připisovat tomu, že majetek v nich není společný; mám na mysli vzájemné spory o smlouvy, žaloby pro křivá svědectví a pochlebování boháčům. K tomu všemu však nedochází proto, že majetek není společný, nýbrž pro mravní špatnost; také vidíme, že ti, kdo mají společný majetek a společně ho používají, se dostávají do vzájemných sporů mnohem více než majitelé soukromého majetku. Počet těch, kteří se dostávají do sporu kvůli společnému majetku, považujeme ovšem za malý, protože ho srovnáváme s velkým počtem těch, kteří mají majetek soukromý.“ (ARISTOTELÉS,Politika, 1263 b 15–27.)
  9. „…otroctví je odsouditelné pouze z hlediska takové antropologie, jako je antropologie aristotelská. Na tomto místě je možné říci, že Aristotelovo ospravedlnění otroctví má „ideologickou“ povahu v marxistickém smyslu slova, tj. jde o ospravedlnění jistého existujícího faktu skrze mylnou teorii, přičemž tento fakt na dané teorii nezávisí a jeho důvody leží jinde.“ (Enrico BERTI, Profilo di Aristotele, Edizione Studium, Roma 1979, s. 295.)
  10. Předpoklad, že vláda je jednoduše věcí vědeckého poznání, kterou může prostý lid vložit do rukou několika speciálně vyškoleným expertům, přehlíží hluboké přesvědčení, podle něhož existují rozhodnutí, která musí člověk učinit sám za sebe. To samozřejmě není návodem k náhodnému postupu… Ale Platónův argument připouští, že volba cílů je přesně srovnatelná s volbou prostředků vzhledem k již sdílenému cíli a to se nezdá být správné. Jeho srovnání vlády s lékařstvím, provedené do nejzazších důsledků, redukuje politiku na něco, co politikou není. Poněvadž dospělá a odpovědná lidská bytost, i když zrovna není filosofem, není zcela jistě nemocným pacientem, který by vyžadoval léčbu udílenou experty. Kromě jiného vznáší i nárok na starost o sebe samého a na odpovědné jednání ve vztahu k druhým, kteří mají tutéž zodpovědnost. Princip, který redukuje politickou podřízenost na jeden typ, na poměr mezi těmi kdo vědí a těmi, kteří nevědí, je zjednodušující.“ (George H. SABINE, Storia delle dottrine politiche, ed.cit., s. 50-51.)
  11. Takřka cynická svoboda, s níž Aristotelés obrací své rady na tyrana, předznamenává Machiavelliho postup.“ (George H. SABINE, op.cit., s. 89.)
  12. Aristotelés při pojednávání této problematiky odkazuje jednak ke svému předchůdci Pariandrovi z Korintu, jednak k perskému systému vlády. (Srov. ARISTOTELÉS, Politika,1313 a 36-37.)