Ročník 2012‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Causa Vladimír Pekelský a fenomén viny - příspěvek k dějinám zahraničního protikomunistického odboje

Jan Cholínský

Bývalý člen nacionalistického hnutí Vlajka, nedostudovaný medik, v exilu archivář, politik, vydavatel, zpravodajec, žurnalista a od dubna 1953 agent StB Vladimír Pekelský (5.1. 1920, Bratislava – 1.3. 1975, Kolín nad Rýnem) je jednou z nejrozporuplnějších a zároveň nejtragičtějších postav českého protikomunistického odboje v zahraničí.

Prvním cílem této studie je stručně prezentovat politické postoje a exilové aktivity Vladimíra Pekelského a v jejich rámci popsat jeho únos československou StB ve Vídni dne 10. dubna 1953 a dále jeho zavázání a vytěžování – podle záznamů těch, kteří je naplánovali a prováděli, dokumentovaných v dochovaných svazcích.1 Druhým cílem je zvážit argumenty svědčící o Pekelského proviněních (kolaborace s nacismem a komunismem) a zásluhách (protikomunistický odboj) v intencích právních a etických norem.

Nechci hájit ani soudit pozapomenutého exulanta Vladimíra Pekelského, ale připomenout jeho rozsáhlou exilovou činnost, která byla přeťata zásahem StB. Chci také poukázat na schematičnost, s jakou se v odborné literatuře mylně přistupuje k některým aspektům protikomunistického odporu exulantů a také diskutabilně k samotným (nesporným) proviněním Pekelského.2 Jako základní interpretační východisko využívám práci německého filosofa Karla Jasperse Otázka viny3, a jako pomocné hledisko porovnání aplikace právních a etických norem při reflektování zločinů nacismu a komunismu.4

Filosof Karl Jaspers rozděluje fenomén viny do čtyř kategorií s tímto odůvodněním: Rozlišování mezi různými pojmy viny nás má uchránit plochého tlachání o vině, které klade bez rozdílu všechno na jedinou rovinu a posuzuje to v hrubém záběru jako špatný soudce. Jaspersova typologie viny je sestavena z následujících kategorií: kriminální vina5, která se odvíjí od porušení platných legitimních zákonů; politická vina, která je odstupňována účastí na uspořádání a řízení společnosti (spočívá na každém příslušníku státu či adekvátně určité skupiny a může spočívat jak v nevhodném konání, tak i v nekonání); morální vina je individuální odpovědností jednotlivce za jeho vlastní rozhodování před vlastním svědomím a váže se také k ovlivňování života bližních vlastními rozhodnutími; metafyzická vina se dotýká hraniční odpovědnosti člověka za své bližní – na hranici obětování vlastního života.6

Přes možnost využít poměrně bohatou pramennou základnu, která je o činnosti Vladimíra Pekelského k dispozici7, je tato studie limitována několika faktory, a to jak z hlediska rozsahu badatelského zaměření, tak i dostupnosti některých informací. Nezabývám se podrobněji Pekelského činností v nacionalistické organizaci Vlajka, nemohu plně zhodnotit všechny Pekelského interakce se západními zpravodajskými službami a s StB s ohledem na nedostupné západní dokumenty resp. skartované materiály provenience StBa nemohu ani definitivně potvrdit či vyloučit, zda se Pekelský stal po svém vypuštění do „druhého“ exilového života dvojitým agentem, jak se toho obávali jeho řídící orgány StB. I přes tato omezení mám ale za to, že už jen sám popis únosu stojí za zaznamenání pro svou neobvyklost a poměrně přesně dochované záznamy.

Zvažované „otázky viny“ pak mají podle mého mínění významné důsledky přesahující Pekelského životní příběh – srovnání důsledků podílení se na nacistické a komunistické totalitě, oprávněnost opozice vůči Národní frontě v tzv. třetí republice, resp. odmítnutí Národní fronty částí poúnorového exilu.

 

1. Tresť politického životopisu a otázka viny číslo 1

Vladimír Pekelský uprchl z Československa v roce 1946 před poválečnou retribuční justicí – byl trestně stíhán jako kolaborant s nacismem pro členství v organizacích Vlajka a Kuratorium pro výchovu mládeže, přitěžující okolností bylo jeho studium medicíny v nacistickém Německu. V letech 1945 a 1946 byl – na základě retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. – opakovaně zatčen, opakovaně propuštěn z vyšetřovací vazby (ve druhém případě 4. července 1946) a trestně stíhán na svobodě. K soudnímu procesu (10. října 1946) se však nedostavil, protože se mu ještě před jeho konáním (15. září 1946) podařilo uprchnout do americké zóny rozděleného Německa.Po krátkém pobytu v Rakousku se usadil v Mnichově a zapojil se do politické činnosti vznikajícího českého hnutí zaměřeného proti československému poválečnému režimu.

V roce 1947 byl na žádost československých úřadů americkou správou vydán do Československa jeden z hlavních organizátorů „protičeskoslovenského“ hnutí v Německu (vedl organizaci Sněm Nového Československa) Jan Pecháček.10Následně vznikla skupina Svobodní čeští křižáci (Křižáci), na jejíž činnosti včetně vydávání časopisů Integrál a Palcát se podílel také Pekelský. Poté, co se mu podařilo navázat kontakt s generálem Lvem Prchalou, sídlícím v Londýně, a získat jeho důvěru, jím byl v březnu 1948 jmenován pověřencem Českého národního výboru (ČNV) v Německu.11 Vítězstvím v konkurenčním boji o Prchalovu přízeň nad spoluzakladatelem Křižáků Milošem Svobodou se Pekelský stal jedním z nejznámějších českých exulantů v Německu, začal také sám vydávat periodika Český informační list a Předvoj.12 Své významné postavení v rámci českého „předúnorového“ zahraničního hnutí ještě upevnil po komunistickém převratu v Československu, když s Prchalovým pověřením založil Českou národní skupinu (ČNS) v Německu jako odbočku ČNV, která společně s ČNV zahájila zahraniční odboj proti pražskému komunistickému režimu.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let už byl jedním z vůdčích představitelů českého protikomunistického odboje v zahraničí, resp. jedné ze dvou jeho navzájem nesmiřitelně soupeřících (a navzájem se potírajících) ideových platforem.13Díky svým organizačním schopnostem vytvořil silné a výkonné protikomunistické centrum se sídlem v Mnichově, politicky propagoval program liberální demokracie s důrazem na sociální politiku a federalismus, byl zastáncem návratu sudetských Němců do českých zemí a respektoval právo Slováků na vlastní stát, udržoval kontakty se zástupci exilových organizací dalších komunisty ovládaných států a s německými politiky.14 Prováděl nábor členů do ČNV, podepsal spolu s Prchalou tzv.Wiesbadenskou dohodu se zástupci sudetských Němců, vydával tištěný měsíčník Bohemia (a další tiskoviny – Federalista,Sborník BohemiaZprávy ČNS v Západním Německu aj.) se značným dosahem a ohlasem mezi českými exulanty. Vytvořil a řídil vlastní špionážní síť a centrum (Hell) napojené na západní zpravodajské organizace15, budoval vojenské jednotky v uprchlických táborech. Po rozchodu s Prchalou v roce 1951 založil vlastní politickou organizaci Sdružení českých demokratických federalistů (SČDF), spoluzakládal sdružení politických skupin Ústředí demokratického exilu jako opoziční platformu vůči Radě svobodného Československa (RSČ), shromažďoval rozsáhlý archiv exilových periodik, tiskovin a dokumentů.

První „otázka viny“ v případu Vladimíra Pekelského je spojena s jeho útěkem z Československa v roce 1946 a legitimitou jeho působení v zahraničí a zní: Jak a v čem se Pekelský provinil v době okupace českých zemí nacistickým Německem?

Pokud se týče vstupu do organizace Vlajka, je třeba brát v potaz jeho věk (17 let) a také postupný vývoj této organizace od legality přes ilegalitu k extrémismu. Do Vlajky vstoupil v roce 1937 – tedy ještě před její výraznou radikalizací – jako sedmnáctiletý student brněnského gymnázia sympatizující s ideály a ideologií vlastenectví a národovectví. V organizaci však setrval a aktivně působil i po jejím zákazu v době tzv. druhé republiky a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, kdy Vlajka spolupracovala s nacistickým režimem a usilovala o podíl na vládě a šířila rasovou nenávist. Podle dostupných údajů byl Pekelský do roku 1941 brněnským regionálním funkcionářem Vlajky a krátce pracoval i v jejím pražském ústředí.16

Poté studoval v Německu (dokončil tam šest semestrů medicíny v Rostocku a Jeně) a po svém návratu do Brna se v roce 1944 zapojil do činnosti další pronacisticky orientované organizace Kuratoria pro výchovu mládeže. Jeho členství a činnost v těchto organizacích vedly v obnoveném Československu k jeho opakovanému zatčení a vyšetřování, v obou případech byl však propuštěn z vyšetřovací vazby a stíhán na svobodě.

Ve smyslu významů formulovaných filosofem Karlem Jaspersem je zde závažná morální a politická vina Pekelského s ohledem na protektorátní i mezinárodní situaci neoddiskutovatelná. Jeho trestněprávní odpovědnost ovšem již tak jasná není. Závisí jednak na tom, zda by se její stanovení mělo odvíjet od Košického vládního programu a retribuční legislativy (odpovědnost je dána již samotným členstvím ve Vlajce a Kuratoriu) 17 nebo od současné Ústavy (odpovědnost je dána vyzýváním k národnostní a rasové nesnášenlivosti). A dále pak na tom, v jakém rozsahu by se Pekelskému příslušné jednání prokázalo a jak by bylo kvalifikováno.18

Kromě toho můžeme uvést, že při posouzení případu z dnešního pohledu lze členství v nacionalistické organizaci Vlajka za Protektorátu při vyvozování trestněprávní odpovědnosti (ale samozřejmě i morální a politické) srovnávat s členstvím v internacionalistické Komunistické straně Československa či spíše s členstvím ve Svazu československo-sovětského přátelství po únoru 1948. Členství v organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže je srovnatelné s členstvím v Československém svazu mládeže, potažmo v Socialistickém svazu mládeže. Zatímco Vlajka (a s ní Kuratorium) podněcovala k rasové nenávisti a participovala na nacistickém teroru, KSČ (a s ní SČSP, ČSM, SSM) vyzývala k třídní nenávisti (tj. k nenávisti vůči občanům jiného smýšlení a k popírání jejich základních lidských práv) a organizovala masový teror. Přesto z funkcionářů KSČ nebyl nikdo za své verbální projevy ani za svůj podíl na uzurpované moci po pádu komunismu vystaven trestní odpovědnosti. Je také nepředstavitelné, že by byl po listopadu 1989 souzen pětadvacetiletý okresní předseda KSČ za to, že hlásal spolupráci se Sovětským svazem a nutnost vypořádat se s třídními nepřáteli. Co se týče studia v nacistickém Německu během války, jde tu v intencích Jaspersovy teorie nepochybně opět o politickou i morální vinu, kterou však můžeme opět srovnat se studiem mladých českých komunistů v Sovětském svazu v padesátých a pozdějších letech.19

Sečteno a podtrženo, Pekelského politická činnost v období let 1938 až 1945 má jednoznačné negativní konotace, ale z trestněprávního hlediska rozhodně nezakládá předpoklad dlouholetého odnětí svobody, či dokonce trestu hrdelního. A právě takovýto trest Pekelskému v tzv. třetí republice mohl – a to i přes propuštění z vyšetřovací vazby – s ohledem na revoluční atmosféru hrozit, a dodejme – na rozdíl od „postihu“ podobných případů po pádu komunismu, kde „viníkům“ hrozila nejvýše mediální dehonestace či uplatnění lustračních omezení. Zde šlo skutečně o krk.20 A dále – retribuční soudnictví nebylo evidentně zárukou spravedlivého posouzení viny či neviny nezávislou soudní mocí (jež garantuje právní stát), což je zřejmé ze způsobu organizování soudních procesů (silný vliv exekutivy, resp. držitelů politické moci na justici)21, dále z přisuzování kolektivní viny (nejen národnostní) prejudikované Košickým vládním programem, z revoluční atmosféry, jakož i z prokazatelných justičních křivd.22 Můžeme tedy vyvozovat, že Pekelského útěk do zahraničí byl i přes jeho morální a politickou vinu z období protektorátu legitimní.

Po příchodu do německého exilu Pekelský neučinil veřejné pokání a nevyslovil lítost, ani se od své nedávné politické minulosti nedistancoval. To bychom mu mohli vytýkat při posuzování, zda byl morálně oprávněn politicky působit v zahraničí proti Národní frontě, resp. vést odboj proti komunismu. Je však zřejmé, že takovýmto případným veřejným pokáním by riskoval, že bude úředně předán z americké zóny zpět do Československa.

Kromě toho lze opět srovnávat – budeme-li se ptát, zda byli komunisté do června 1941 spojenci nacistů, oprávnění vést odboj proti nacismu a okupaci českých zemí. Odpověď je prostá: Ano. Odhlédneme-li od jejich utajovaných cílů uzurpovat moc, byla jejich protinacistická činnost za účelem proklamovaného osvobození národa nepochybně legitimní, a dokonce posvěcená přijetím do mezinárodní protinacistické koalice.

Co se týče Pekelského, oproti absenci veřejné sebekritiky je třeba u něho poukázat na skutečnost, že jeho exilová politická činnost po únoru 1948 byla prosta někdejšího radikálního až extrémistického nacionalismu Vlajky. Politicky propagoval parlamentní demokracii, právní stát s důrazem na sociální politiku a federativní uspořádání střední Evropy – tedy program politického středu se silným antitotalitním a antikomunistickým akcentem, který se výslovně distancoval i od nacismu. Kromě tohoto legitimního úsilí byla Pekelského činnost posvěcena napojením na západní zpravodajské služby mezinárodní protikomunistické koalice.

Zde je namístě připomenout, jak poukazují na Pekelského protektorátní minulost dva čeští historikové. Ivo Pejčoch ve své knize Fašismus v českých zemích: fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v českých zemích a na Moravě 1922–1945 zmiňuje Pekelského na dvou místech. V prvním případě píše: „Z mladých aktivistů (Vlajky, pozn. aut.) byly vytvářeny úderné oddíly, které spoluorganizoval brněnský člen hnutí Vladimír Pekelský. Bojůvky měly v plánu především napadat židovské obchody, synagogy a další objekty, popřípadě útočit na vybrané oběti v ulicích [...].“ K tomuto tvrzení autor neuvádí pramen, ani nedodává upřesnění, zda tyto zavrženíhodné plány byly realizovány a do jaké míry. Rovněž není upřesněn – což ovšem nemění nic na trestněprávní odpovědnosti – věk „spoluorganizátora“ Pekelského, jemuž bylo v době, o níž citace hovoří, tj. v roce 1938 osmnáct let a byl studentem gymnázia.23 Bez dalšího vysvětlení či uvedení pramene je i druhá zmínka: „Rovněž v Brně vyvíjeli příznivci Rysova vedení ilegální aktivity, mezi nejhorší patřil zmíněný Vladimír Pekelský. 24

Zatímco u Pejčocha se jedná o faktografické nedostatky, Jiří Plachý v souvislosti s Pekelského původem napsal pozoruhodnou větu: „Vladimír Pekelský se narodil 5. 1. 1920 v Bratislavě v rodině lékaře, pozdějšího kolaboranta.25 Plachý sice vůbec nevysvětluje, čím se Pekelský senior provinil (po válce byl skutečně zatčen jako kolaborant a zemřel ve vyšetřovací vazbě), ale s ohledem na kontext věty naznačuje, že Pekelský měl ke svému Vlajkařství a kolaboraci s nacismem a komunismem nakročeno už svým narozením v rodině „pozdějšího kolaboranta“.

Pekelský se v Německu ještě před únorem 1948 zapojil do činnosti „starého exilu“ a do jeho boje proti Národní frontě vládnoucí v Československu.26 Na otázku, zda byl tento boj, vedený proti autoritativnímu systému, porušování lidských práv a sovětizaci v principu legální a legitimní nelze odpovědět jednoznačně, protože odpověď závisí na tom, zda zohledníme platná právní nebo politická a morální kritéria a na jejich individuálním pojetí. Jako modelový příklad (ne)legitimity a (ne)legality zahraničního odporu proti poválečnému státu a jeho revolučnímu režimu zde mohou posloužit případy generála Lva Prchaly a majora Zdeňka Sládečka. Oba zahájili ve Velké Británii v rámci Českého národního výboru tento odpor už v dubnu 194527, v červnu téhož roku byli doma zbaveni vojenských hodností a obviněni ze zrady a vojenských zločinů, a následně se československá vláda pokusila dosáhnout jejich vydání. Velká Británie však tyto „poválečné bojovníky“ Československu nevydala a tím de facto – alespoň podle britského práva – jejich činnost legalizovala.28

Na druhou stranu bylo po pádu komunismu v Československu synovi Lva Prchaly oznámeno, že rehabilitace jeho otce nepřichází v úvahu, protože jeho činnost je stále hodnocena jako zrada. Zahraniční opoziční činnost v letech 1945–1948 proti poválečné Národní frontě byla tedy ze současného (s)právního pohledu – postoj českého státu se v této věci od roku 1945 dodnes nezměnil – nejen nelegitimní, ale i nelegální. Otázkou však je, zda je takovýto pohled ve světle svobodné akademické diskuze, poctivě zvažovaných historiografických poznatků a kontextu evropského práva dlouhodobě udržitelný.

Z hlediska morálního a politického je pak zahraniční opoziční činnost v období před únorem 1948 jasná ještě méně – záleží totiž na úhlu pohledu a na individuálním chápání morálky a politické odpovědnosti29 toho, kdo věc posuzuje. Příkladem zde mohou být diametrálně odlišné postoje sociologů a historiků, kde jedni považují třetí republiku za demokratický právní stát, a jiní za autoritativní diktaturu porušující základní lidská a občanská práva.30 K těmto principiálním otázkám je třeba dodat, že mezi těmi, kdo vedli boj proti Národní frontě v Německu a Rakousku ve jménu generála Prchaly, byli mnozí obtíženi protektorátní „vinou“ podobně jako Pekelský. Míra jejich loajality k okupantům, sympatií s nacismem či udavačství samozřejmě případ od případu snižuje či v krajním případě neguje jejich hodnověrnost a legitimitu k politickému působení.

 

2. V protikomunistickém odboji po únoru 194831 – otázka viny č. 2

Političtí aktivisté všech stran a skupin i ti bez „stranické“ příslušnosti vyjádřili v rámci exilového hnutí po 25. únoru 1948 jednoznačný protest proti komunistické totalitní vládě ve vlasti.32Zásadně odlišná ideová východiska a z nich plynoucí politické postoje však byly příčinou rozkolu, k němuž mezi uprchlíky z Československa došlo.33 Předmětem tohoto rozkolu – jak se ukázalo nesmiřitelného – byla odlišná stanoviska k následujícím problémům: a) legitimita poválečného československého státu a jeho politického režimu34; b) právo Slováků na národnostní sebeurčení, resp. na vlastní stát35; c) právo vysídlených sudetských Němců na návrat36; d) způsob vedení protikomunistického odboje v zahraničí.37

Z těchto sporných bodů pak vyplývaly vedle deklarované snahy přispět k odstranění komunistické totalitní vlády i odlišné sekundární cíle. V jejich intencích exilové politické programy oscilovaly mezi zachováním atributů Národní fronty a tradiční liberální demokracií, jakož i mezi zachováním a rozdělením Československa. Tak vznikly v „československém“ poúnorovém exilu dva politické tábory, resp. tři politické proudy. V prvním táboře (a zároveň proudu) působili společně Češi i Slováci, druhý tábor byl rozdělen na samostatný český a slovenský proud, jejichž představitelé spolu loajálně komunikovali.

V prvním ze dvou zmíněných táborů stanuli zásadní odpůrci poválečné Národní fronty a ve druhém představitelé a příznivci Národní fronty, případně ti, kteří s nimi byli ochotni spolupracovat (agrárníci, frakce národních demokratů a živnostníků). K této spolupráci došlo v nadstranické organizaci, která přijala název Rada svobodného Československa (RSČ) a byla podpořena ministerstvem zahraničí Spojených států amerických. V prvním táboře zpočátku dominoval ČNV a jeho odnož – ČNS v Německu, pro něž Vladimír Pekelský získával úspěšně nové stoupence v uprchlických táborech. Po rozchodu s ČNV v září 1951 založil Pekelský se svými spolupracovníky (v podstatě přejmenováním ČNS) Sdružení českých demokratických federalistů (SČDF). Toto uskupení bylo v padesátých letech 20. století společně s Českým křesťansko-demokratickým hnutím (ČKDH)38 nejvýraznějším zástupcem „protikošického“ politického tábora, jak se exulanti tohoto tábora sami nazývali, vymezujíce se proti táboru „košickému“, který dominoval v RSČ.

Přívlastky košický-protikošický (resp. označení košičané-protikošičané) používali představitelé tábora „protikošického“ vedle dalšího rozlišení demokraté-národněfrontovní fašisté. Druhý tábor sám sebe rovněž označoval za demokraty a opoziční skupiny naopak označoval za reakcionáře, fašisty a separatisty. Vladimír Pekelský a jeho nejbližší spolupracovník František Janík-Horák publikovali podrobné zprávy o rozdělení exilu z hlediska existujících politicky zaměřených skupin39 a (převážně těmito seskupeními) vydávaných periodik.40 (Podrobnější informace o „nesmiřitelném rozkolu“ v českém exilu v padesátých letech, o vztahu mezi českými a slovenskými „protikošičany“ a mezinárodněpolitickém kontextu studené války, v němž se drama českého exilu odvíjelo, je možné nalézt v mých studiích publikovaných v letech 2010 až 2012.41)

Souhrnné pojednání o vzniku, programových východiscích a činnosti ČNV a ČNS do roku 1950 sepsal František Janík-Horák pod názvem Vznik, program a cíle České národní skupiny v Německu. Začátek první kapitoly nazvané Postoj a zásady Č.N.S. prezentuje východiska, z nichž vycházela činnost jak ČNS, tak SČDF: „Bojujeme za osvobození národa z bolševického otroctví; za vítězství a nastolení svobody, práva, spravedlnosti a demokracie v českých zemích; za mravní obrodu českého lidu; za uplatnění křesťanských zásad a křesťanské mravnosti v životě jedince, rodiny, národa a státu; za rovnoprávný, důstojný a k blahu a rozkvětu vedoucí život národa ve Středoevropské federaci národů. Proto bojujeme proti každému otrokářskému systému. Proto jsme bojovali proti nacismu, proto bojujeme proti bolševismu a lidové demokracii, hlásané a českému národu terorem vnucené Dr. E. Benešem, Dr. P. Zenklem, Kl. Gottwaldem, Dr. H. Ripkou, R. Slánským, Dr. P. Drtinou, Dr. J. Stránským, Ant. Zápotockým, V. Majerem, Dr. Lettrichem aj., kteří zaprodali a zradili český národ Kremlu.“

Dále se zde uvádí, že představitelé bývalé Národní fronty se v exilu snaží oklamat západní státníky předstíráním, že chtějí hájit demokracii, ale: „V pravdě jsou to zastánci a hlasatelé skrytého bolševismu (komunistický Košiský vládní program, na kterém tzv. Rada svob. Čsl. dosud staví a který si vzala za základ) a extrémního českého nacismu a fašismu, o čemž svědčí nejen schvalování a obhajování všeho toho, co se v ČSR dělo od května 1945 až do února 1948.42V textu dále stojí, že ČNS respektuje právo Slováků na státní samostatnost, odmítá kolektivní vinu a kolektivní potrestání československých Němců a Maďarů, odmítá retribuční lidové soudnictví po květnu 1945 i rudé soudnictví po únoru 1948. V závěru této kapitoly ČNS odmítá legitimitu poválečného státu: „Na stav v českých zemích od května 1945 (právě tak jako za doby německé okupace) pohlížíme jako na stav faktický, nikoli však právní. Proto veškerá nařízení a opatření, jakož i mezinárodní závazky a dohody těchto neústavních vlád nejsou pro český národ závazná.43

Jak vyplývá z citované pasáže, Vladimír Pekelský a jeho spolupracovníci ve svém programu kromě komunistického převratu, vyvlastňování majetku aj., důsledně odmítali také vysídlení sudetských Němců. Ještě před únorem 1948 navázali kontakty s jejich politickými představiteli a snažili se s nimi komunikovat a spolupracovat. V listopadu 1949 podepsali sudetoněmečtí aktivisté tzv. Eichstättskou (Adventní) deklaraci, v níž mj. stálo, že odmítají kolektivní obvinění českého národa z násilí spáchaného v českých zemích po květnu 1945, že respektují historicko-geografické hranice českých zemí, ale také, že „národy za železnou oponou si musí uvědomit, že znovunastolení jejich vlastních práv a svobod je nerozlučně spjato s uznáním a znovunastolením práva na vlast a domov všech vyhnaných a dále – náš nepromlčitelný požadavek je navrácení vlasti v jazykových hranicích a sídelních poměrech z roku 1937.“ 44

Poté požádala redakce německého časopisu Volksbote Vladimíra Pekelského jako zástupce ČNV o rozhovor, v němž odmítl kolektivní potrestání Němců, prezidentské dekrety a činy vlády Národní fronty po květnu 1945. Na otázku, jaké politické okolnosti by mohly v budoucnu narušovat budoucí uspořádání poměrů v česko-německé otázce v českých zemích, uvedl: „Nezdravý šovinismus na obou stranách; pronikání komunistického vlivu jak mezi české, tak i německé bezdomovce; nerespektování celistvosti hranic historických zemí Koruny svatováclavské, což považujeme za věc naprosto zásadní; nerespektování křesťanské mravnosti, zejména v tom smyslu, kdyby na německé straně byly snahy kolektivně obviniti český národ za činy spáchané v českých zemích po květnu 1945 a snahy po mstě na nevinných.45

V srpnu 1950 byla v Mnichově a Londýně podepsána dohoda (tzv. Wiesbadenská dohoda) mezi ČNV a Pracovní pospolitostí k ochraně sudetoněmeckých zájmů (Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen). Byla ostře odmítnuta táborem, v jehož centru stála RSČ46, ale nesouhlas s ní vyjádřili i někteří odpůrci vysídlení nenáležící k ČNV. Zatímco tábor RSČ dohodu rázně odmítl už proto, že stvrzovala návrat vysídlených sudetských Němců, odpůrci vysídlení nesouhlasili s tím, že dohoda jasně nedeklarovala – ale naopak zpochybňovala – zachování českých historických hranic. V sedmibodovém textu této dohody mj. stojí:

Obě strany vycházejí z demokratického světového názoru a odmítají jakýkoli totalitní systém. Obě strany považují demokratickou úpravu poměrů v česko-moravsko-slezském prostoru za součást boje o sjednocenou Evropu. Podle jejich přesvědčení může býti dosaženo tohoto cíle jen tehdy, spojí-li se tyto národy dobrovolně a svobodně rozhodnou o svém právu na sebeurčení (bod 1); Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý. Jsou si vědomy toho, že k tomuto návratu může dojíti teprve tehdy, až také český národ bude osvobozen. Proto učiní vše, aby jeho osvobození bylo uskutečněno (bod 3); Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2 a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí Sudetští Němci do svých domovů (bod 5).

V dohodě dále stálo, že obě strany považují za nemožné, aby emigranti zavazovali k něčemu celý národ (bod 2), odmítají kolektivní vinu a zavrhují myšlenku na pomstu, ale požadují náhradu za způsobené škody a potrestání původců i vykonavatelů zločinů (bod 4), a vytvoří v exilu společný Federální výbor (bod 5). Součástí bodu 4 byla i pasáž o potrestání viníků násilností začínající radikálně znějící větou:„Ani při nejlepší vůli by nemohla vymizeti vzpomínka na tyto události z paměti obou stran, pokud nebude u obou národů odloučena (sic!) ona část, jež je zatížena těmito zločiny.47

Zároveň se zdůvodněním rozchodu s ČNV byl v Bohemii publikován jedenadvacetibodový program SČDF, který navazoval na program ČNV a rozvíjel program ČNS. Jako jeden z důvodů rozchodu s ČNV byla uvedena i obava z rozdílné interpretaceWiesbadenské dohody, přičemž ČNS trvala na nedotknutelnosti českých hranic. Program SČDF, jehož místopředsedou se stal historik Rudolf Wierer a tajemníkem novinář František Janík-Horák, byl uveden preambulí, která začínala: „Zavrhujeme každou totalitu, ať již bolševickou, nacistickou či jinou, tak i její nutné důsledky: nenávist rasovou, národnostní, třídní či náboženskouProto bojujeme proti otrokářskému bolševismu. Chceme národ vysvoboditi a trvale zabezpečiti skutečnou vzájemnou snášenlivostí všech národů, s nimiž chceme žíti a pracovat jako rovní s rovnými ve svobodné federaci.“Program uznával nezadatelná lidská práva včetně soukromého vlastnictví, liberálnědemokratický politický model s důrazem na sociální spravedlnost, tržní hospodářství (vyjma klíčového průmyslu, který měl zůstat v případě potřeby ve veřejném vlastnictví nebo ve správě zaměstnanců), přechod z bolševického systému měl být proveden plánovitě a zákonitě, aby nevznikla anarchie i zbytečné škody hospodářské a mravní, měli se úměrně odškodnit všichni postižení retribučním soudnictvím po roce 1945 a „lidovou“ justicí po roce 1948, slovenský národ měl rozhodnout o svém sebeurčení a sudetští Němci měli mít právo na návrat.48

V dubnu 1953 uspořádala redakce časopisu Bohemia unikátní anketu, jíž se zúčastnili přední („protikošičtí") čeští a slovenští političtí aktivisté i sudetoněmečtí zástupci. Vladimír Pekelský ve svých odpovědích prezentoval názor, že „25. únor nebyl v žádném případě dnem hrdinného odporu tehdejší tzv. politické reprezentace vůči komunistické agresi, nýbrž dnem zbabělé resignace vůči zlu“; vyzval ke spolupráci skupiny mimo RSČ, vyslovil se pro spolupráci se Slováky a pro přípravu středoevropské federace nezávislých států. K otázce spolupráce se sudetskými Němci mj. uvedl: „Jest bezpodmínečně nutno, aby nejen u Čechů, ale i u sudetských Němců, byl překonán přehnaný racionalism a reminiscence a aby byla situace posuzována pod zorným úhlem reality. [...] Zde bych chtěl snad jedině ještě podotknouti, co jsem již řekl v interview v časopise ‚Volksbote‘ z 20. 12. 1949, že tak jako mnichovská dohoda ztratila svůj raison d’être po porážce Hitlera, tak postupimská dohoda ztratí totéž po porážce komunismu. Směr dnešní americké politiky to potvrzuje. Při tom jsem těmi, kteří se první postavili za návrat sudetských Němců do jejich domovů a za jejich práva vlastního vedení jejich národního života.49

Návrat českých-sudetských Němců do vlasti byl vedle legitimity a právní kontinuity poválečného státu, slovenské otázky a exilové zahraničněpolitické strategie jedním ze čtyř neuralgických bodů exilového rozkolu. Význam sudetoněmecké otázky spočíval nejen v morální a (státo)právní rovině československé,resp. české politiky, ale měl také důležitou dimenzi mezinárodní. Po vzniku Spolkové republiky Německo – podpořeném západní koalicí v čele se Spojenými státy americkými – se zde sudetští Němci etablovali jako vlivná politická skupina, a to zejména v Bavorsku, odkud od roku 1951 vysílala do Československa (a dalších států) americká rozhlasová stanice Rádio svobodná Evropa. Ke svému provozu potřebovala souhlas německé vlády, která byla zase nucena brát ohled na sudetoněmecké zájmy, což podnítilo nátlak úředníků ministerstva zahraničí Spojených států amerických na RSČ, sídlící ve Washingtonu, kterou ministerstvo finančně podporovalo. Ta se ovšem v této věci odmítla byť i jen částečně podřídit americkým požadavkům (bylo to jediné odmítnutí pokynů amerických styčných pracovníků) a neslevila ze stanoviska, že vysídlení považuje za definitivní akt odpovídající spravedlivému výsledku druhé světové války.50

Oproti tomu Pekelský a spol. v Mnichově udržovali se sudetskými Němci přátelské kontakty a veřejně proklamovali jejich právo na návrat (stejný postoj zaujímalo i ČKDH se středisky v New Yorku a Bruselu), kromě toho průběžně memorandy i v tisku zpochybňovali reprezentativnost RSČ poukazem na podíl „košičanů“ na zbolševizování Československa. Američtí plánovači se tak dostali do svízelné situace, prohloubené ještě neustálými neshodami uvnitř RSČ, kterou po několika letech vyřešili ukončením finanční podpory RSČ. Krátce před tím, než byl Pekelský unesen a zpravodajsky „nabourán“, SČDF a ČKDH s několika menšími skupinami připravily společnou konkurenční platformu proti RSČ a připravovaly také dohodu se Slovenskou národní radou v zahraničí, což byla organizace (usilující o obnovu samostatného Slovenska po pádu komunismu) s nejsilnějším mandátem ve slovenském exilu.51

V této době probíhal ve Spojených státech amerických předvolební boj a tým budoucího prezidenta včetně Dwighta Eisenhowera samého se obracel na voliče s programem změny zahraničněpolitické strategie směřující k vytlačení Sovětského svazu ze střední a jihovýchodní Evropy. České Ústředí demokratického exilu bylo oficiálně ustaveno krátce po Pekelského „zbourání“, ale jeho činnost nenaplnila očekávání.52 Naděje exulantů na změnu americké zahraniční politiky se nesplnily a americká vláda se vrátila ke snaze udržovat ve studené válce dosavadní stav a mírovou koexistenci. Poté, co Spojené státy americké stvrdily svá stanoviska svou pasivitou během maďarského povstání, došlo k všeobecnému útlumu politické činnosti exulantů, což vedlo také k postupnému ukončení činnosti SČDF, ČKDH i RSČ v šedesátých letech.

(Pokračování příště.)

 

Poznámky:

  1. Jde o osobní svazky vedené na Vladimíra Pekelského: č. 25641 – pod jménem Vladimír Pekelský, nar. 1919 (chybné datum narození – pozn. aut) a č. 40503 (ABS 4556) – pod krycím jménem „Tonda“; a na Marii Pekelskou (Blaschtowitschkovou) roz. Tomšů: č. 40217 (ABS 4557) – pod krycím jménem „Marina“.
  2. V dalším textu v tomto smyslu poukazuji ohledně hodnocení V. Pekelského na práce historiků Ivo Pejčocha, Jiřího Plachého a Prokopa Tomka a ohledně prezentace exilové problematiky na Bořivoje Čelovského a Vladimíra Goněce.
  3. Stupně či kategorie viny budu dále interpretovat podle pojetí německého filosofa Karla JASPERSE formulovaného v textuOtázka vinyPříspěvek k německé otázce (Academia: Praha 2009). Tento text byl publikován v roce 1946 ve snaze přispět k stanovení konkrétní odpovědnosti německého národa a jeho jednotlivých příslušníků za nacistické zločiny. Jaspers rozlišuje vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou.
  4. Srovnáním důsledků participace jednotlivce na totalitní politické moci nacistického a komunistického režimu po jejich pádu v trestněprávní, politické a morální oblasti. A zároveň poukázáním na rozdílné politické, politologické a historiografické interpretace takovéto participace.
  5. V dalším textu používám namísto pojmu vina kriminální pojem vina trestněprávní a metafyzickou vinou se nezabývám.
  6. JASPERS, Karl: Otázka viny, Academia, Praha 2009, s. 25-30. Jaspersovy teze se vztahují k vyrovnávání Němců s jejich vinou ve druhé světové válce, ale mají nadčasovou platnost a lze je vztáhnout i ke komunismu a všeobecně k násilným a brutálním praktikám jakéhokoli politického režimu či vládnoucí skupiny.
  7. Základní dvě databáze, z nichž lze při rozboru případu Vladimíra Pekelského vycházet, obsahují několik tisíc stran strojopisů a rukopisů včetně dalších položek. První z těchto databází tvoří svazky StB (viz poznámka č. 2) přístupné v Archivu bezpečnostních složek Ústavu pro studium totalitních režimů ČR. Druhou tvoří neinventarizovaná, ale na vyžádání přístupná pozůstalost Vladimíra Pekelského uložená pod názvem Pekelsky Nachlass v knihovně mnichovské instituce Collegium Carolinum. Stručný inventář, který jsem zhotovil během svého mnichovského výzkumu, bude předmětem dalšího samostatného pojednání.
  8. Byť z dochovaných svazků StB vedených na manžely Pekelské lze prozápadní zpravodajskou činnost Pekelského do jisté míry rekonstruovat a z hodnotících zpráv StB lze vyvozovat jeho užitečnost pro tuto organizaci.
  9. Data k Pekelského politické činnosti popisované v této části studie pocházejí z výše citovaných svazků StB a korespondují s další dokumentací.
  10. Advokát JUDr. Jan Pecháček (nar. 1904) byl původně komunistou, později národním socialistou a od roku 1938 aktivním členem Vlajky nominovaným do ústředního výboru protektorátního Národního souručenství. V září 1939 byl zatčen Gestapem a až do konce války internován v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Po válce byl zatčen jako kolaborant, ale uprchl do Bavorska a usadil se v Mnichově, kde začal vyvíjet činnost zaměřenou proti poválečnému režimu. V roce 1947 byl vydán do Československa a v rámci retribuce odsouzen na doživotí. Viz NAKONEČNÝ, Milan:Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. Chvojkovo nakladatelství, Praha 2001, s. 310-311.
  11. Český národní výbor byl založen v dubnu 1945 generálem Lvem Prchalou a jeho spolupracovníky, kteří se nevrátili do osvobozeného Československa a zahájili opoziční činnost proti nastolenému lidovědemokratickému státnímu zřízení, jeho Košickému vládnímu programu a zahraniční politice orientované na Sovětský svaz. Viz JANÍK, František: Vznik, program a cíle České národní skupiny v Německu. Č.N.S. v Německu, Mnichov 1950; SLÁDEČEK, Zdeněk: Struktur und Program des tschchischen und slowakischen Exils. Fides-Verlagsgesellschaft München, München 1976, s. 13-19; časopis Českého národního výboru Český boj za svobodu a demokracii vydávaný v Londýně v letech 1948-1951; rovněž studie Petra KUBÍKA v připravovaném „Zborníku slovenského Ústavu pamäti národa z konferencie Protikomunistický odboj v strednej a východnej Európe“ – v tisku 2012.
  12. Obě periodika vycházela v letech 1947-1948. ČIL – vyšlo osm cyklostylovaných čísel, Předvoj – vyšlo šest cyklostylovaných čísel.
  13. K vytvoření dvou ideových a politických táborů v českém resp. československém exilu viz následující část této studie.
  14. ČNS byla členem mezinárodních organizací INKOPF (Mezinárodní výbor politických uprchlíků, ústředí v Mnichově), INTERMARIUM (organizace zástupců zemí ovládaných komunisty a pod sovětskou nadvládou – Bělorusové, Češi, Estonci, Litevci, Lotyši, Maďaři, Slováci), ALON (Antibolševická liga pro osvobození národů), ABN (Antibolševický blok národů). Viz KAPLAN, Karel: Poúnorový exil 1948-49. Dialog, Liberec 2007, s. 52. Spolupráce probíhala mj. také se slovenskou organizací Bílá legie – protikomunistickou organizací založenou Jozefem Vicenem v roce 1948 v Rakousku. Spolupráce se sudetoněmeckými i dalšími německými politiky je dokumentována v dochované korespondenci jako součást Pekelsky Nachlass.
  15. Šlo o americké organizace CIC, OSI a německo-americkou tzv. Gehlenovu organizaci.
  16. V době Protektorátu byl Pekelský nejen členem, ale i funkcionářem Vlajky – župním vedoucím mládeže v Brně.
  17. Diskuze o legitimitě Košického vládního programu v české společnosti ani mezi českou odbornou veřejností neproběhla, byla v podstatě nahrazena diskuzí o legalitě a legitimitě vysídlení Němců a dekretech prezidenta Beneše.
  18. Pekelský byl dodatečně obviněn ještě z udavačství. Nezjistil jsem, zda oprávněně. Pokud ano, je možné jeho jednání opět kvalifikovat jako morální poklesek, ale zároveň je třeba připomenout, že udavačství agentů StB během období komunistické nadvlády nebylo kvalifikováno jako trestná činnost a je těžko představitelné, že by za ně po listopadu 1989 byl někdo trestně stíhán, ať již způsobil sebevětší škody a utrpení.
  19. Namístě je připomenout alespoň dva nepřehlédnutelné příklady politiků, jimž po pádu komunismu studium v komunistickém Sovětském svazu nezabránilo v politické kariéře. Jedná se o studium politické školy (sic!) populárního reformního komunisty Alexandra Dubčeka – předsedy Federálního shromáždění ČSFR (1989-1992). „Navazujícím“ příkladem je studium Jindřicha Vodičky na Vysoké námořní škole v Oděse – ministra práce a sociálních věcí (1992-1997) a ministra vnitra (listopad 1997 až leden 1998) vlád Václava Klause.
  20. Ti, kdo byli členy a funkcionáři KSČ, SČSP, ČSM/SSM nebyli po listopadu 1989 vystaveni žádnému diskvalifikujícímu zákonnému opatření, ti kdo studovali v SSSR, podléhali lustraci ve vymezené oblasti státněbezpečnostního sektoru. Ovšem i se „stigmatem“ studia v SSSR bylo v devadesátých letech paradoxně možné stát se ministrem vnitra – viz námořní kapitán Vodička.
  21. BORÁK, Mečislav. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě. Šenov u Ostravy, Tilia 1998.
  22. Zde připomínám alespoň případy politiků Rudolfa Berana (odsouzen na dvacet let těžkého žaláře) a Jiřího Stříbrného (odsouzen k doživotnímu odnětí svobody), odsouzených na politickou objednávku v řízení, v němž by v právním státě byli nepochybně osvobozeni. K těmto procesům a jejich souvislostem viz ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany. Ústav pro studium totalitních režimů a Vyšehrad, Praha 2011, s. 569-794; VYKOUPIL, Libor: Jiří Stříbrný - portrét politika. Masarykova univerzita a Matice moravská, Brno 2003, s. 209–225.
  23. PEJČOCH, Ivo: Fašismus v českých zemích: fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v českých zemích a na Moravě 1922-1945, Academia, Praha 2011, s. 138.
  24. Tamtéž, s. 160.
  25. PLACHÝ, Jiří: Vizovická Mata Hari. In: Securitas Imperii, 2006, č. 14, s. 448.
  26. Starý exil je termín používaný komunistickými bezpečnostními složkami: Je to označení české zahraniční opozice z období duben 1945 až únor 1948. Viz KAPLAN, s. 35-55. Podstatou politického zaměření starého exilu bylo odmítnutí legality i legitimity vlády Národní fronty a režimu, který nepřipouštěl politickou ani občanskou opozici, a který byl zahraničněpoliticky silně orientován na Sovětský svaz. Odpůrci Národní fronty argumentovali tím, že vláda Národní fronty byla nastolena revoluční mocí pod kuratelou sovětské armády.
  27. Jejich politická činnost zahrnovala: memoranda podávaná představitelům Velké Británie (a dalších západních států), leták nazvaný Poselství do vlasti z 1. června 1945, dopravovaný do Československa tajně v rámci poválečné západní hospodářské pomoci v konzervách UNRRA; organizování společného česko-slovensko-polského odporu proti obsazování středoevropského prostoru sovětským komunismem. Viz KAPLAN, tamtéž; rovněž JANÍK, František: Vznik, program a cíle České národní skupiny v Německu. Č.N.S. v Německu, Mnichov 1950.
  28. Srovnání legality Prchalova politického působení z dobového pohledu Velké Británie a Československa a v kontextu současné evropské a české legislativy je námětem pro podrobnou právní analýzu.
  29. Jaspersem formulované principy lze vztáhnout i na otázky spojené s komunismem a poválečným obdobím v Československu.
  30. KOKOŠKOVÁ, Zdeňka a kol.: Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody. Sborník z konference k 60. výročí konce druhé světové války. Národní archiv a Ústav pro soudobé dějiny, Praha 2005. Viz protichůdné postoje sociologů Milana Znoje a Jiřího Kábeleho či historiků Evy Broklové a Jaroslava Rokoského aj.
  31. Z časového hlediska je při hodnocení Pekelského exilové činnosti tato studie primárně zaměřena na první exilovou etapu, resp. první období protikomunistické rezistence v letech 1948 až 1956. Nezabývá se činností Pekelského v rozhlasové stanici Deutsche Welle aj. v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy už v exilovém prostředí nevyvíjel politickou, vydavatelskou ani publicistickou aktivitu.
  32. Podle individuálního přesvědčení exulantů se jednalo o vlast českou, slovenskou nebo československou.
  33. Představitelé skupin odmítajících Národní frontu se podle vztahu ke Košickému vládnímu programu vymezovali jako „protikošičané“ a své protivníky nazývali pejorativně „košičany“. Představitelé bývalé Národní fronty nazývali své odpůrce rovněž pejorativně separatisty a reakcionáři. Obě strany zároveň označovaly své oponenty ve vyostřených tiskových přestřelkách za fašisty. Jmenovité rozdělení exilových politických stran (českých i slovenských) a skupin na tábor „košický“ a „protikošický“ viz JANÍK-HORÁK, František: „Přehled našeho exilu.“ In: Sborník Bohemia, Köln, č. 1, 1956, s. 19-21.
  34. Zatímco představitelé Národní fronty až na výjimky hájili poválečný politický režim, jejich odpůrci jim vytýkali spřeženectví s komunisty, nastolení diktatury pod ochranou Rudé armády, zpolitizování justice, kriminalizaci politických odpůrců atd. Kritické postoje českých exulantů k Národní frontě viz KALVODA, Josef: Z bojů o zítřek, 1. díl. Dokumentace. Moravia Publishing, Toronto 1995; dále exilová periodika Bohemia (Mnichov, Köln), Český boj (Londýn), Křesťanská demokracie(New York), Modrá revue (Rotterdam), Národ (Londýn), Rozpravy (Brusel) aj.
  35. Tento problém zároveň zahrnoval postoje k vykonstruované ideologii tzv. čechoslovakismu, využité při vzniku první československé republiky a protežované během jejího trvání, která označovala Čechy a Slováky za jeden národ. Z důvodu zklamání z vývoje v letech 1918 až 1938, kdy Slovensku nebyla v rámci Československa umožněna přislíbená autonomní správa, a dalšího vývoje po druhé světové válce se většina slovenských politických aktivistů v exilu (tzv. secesionisté) přiklonila k obnovení samostatného slovenského státu (menšinu tvořili tzv. unitaristé vyznávající ideu společného státu Čechů a Slováků, kteří se ještě dělili na zastánce federalismu-autonomismu a čechoslovakismu). GONĚC, Vladimír: Česko-slovenský vztah v exilových diskusích počátkem padesátých let. Academicus, Brno 2006; RAŠKA, Francis D.: Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa 1949-1961. Academia, Praha 2009, s. 154-167; Slovenský povojnový exil. Zborník zo seminára Dějiny slovenského exilu po roku 1945 v Matici slovenskej v Martine 27.-28. júna 1996. Matica slovenská, Martin 1996; ŠPETKO, Jozef: Slovenská politická emigrácia v 20. storočí. Danubius, Praha 1994 s. 190-201.
  36. Tato otázka byla předmětem sporu výhradně mezi českými exulanty. Představitelé bývalé Národní fronty považovali vysídlení sudetských Němců za nezpochybnitelný výsledek druhé světové války a odmítali jakoukoli možnost revidování tohoto aktu, zatímco opoziční politické skupiny otevřeně prohlásily vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců na základě národnostně-kolektivní viny za zločin. K postojům představitelů bývalé Národní fronty viz RAŠKA, s. 168-191; ČELOVSKÝ, Bořivoj: Politici bez moci. První léta exilové Rady svobodného Českoslovneska. Tilia, Šenov u Ostravy 2000, s. 102-125.
  37. Z období konce čtyřicátých let a z padesátých let 20. století lze popsat tato pojetí: a) participování na mezinárodněpolitické strategii Spojených států amerických, resp. Západu (ČELOVSKÝ, s. 47-73; GONĚC, Vladimír: Jak se vymanit z komunismu a co po komunismu. Iniciativy pod koordinací Huberta Ripky v padesátých letech. Academicus, Brno 2010; RAŠKA, s. 19–55), b) aktivní podněcování Západu k ofenzivnější protikomunistické politice (KALVODA, Josef: Studená válka 1946–1989. Svoboda znamená odpovědnost, Nakladatelství Dílo, Kladno 2001; KALVODA, Z bojů o zítřek, 1. díl, s. 5–11); c) spojení boje za osvobození od komunismu s bojem za obnovení slovenské samostatnosti (sborník Slovenský povojnový exil).
  38. ČKDH nemělo na rozdíl od SČDF problematickou protektorátní minulost, jeho zakladatel Simeon Ghelfand žil v protektorátu v ilegalitě, většina aktivistů ČKDH počínaje prvním předsedou Bohdanem Chudobou byli po válce víceméně nespokojení funkcionáři a členové lidové strany.
  39. JANÍK-HORÁK, František: Přehled exilního tisku. In: Sborník Bohemia, č. 2, Vladimír Pekelský, Köln 1957, s. 28–36. PEKELSKÝ, Vladimír: Slovenský exilní tisk. In: Sborník Bohemia, č. 3. Vladimír Pekelský, Köln, s. 37-40.
  40. CHOLÍNSKÝ, Jan: Nesmiřitelný rozkol 1948-1956. Politický aktivismus v první etapě českého exilového hnutí. In:Securitas Imperii, č. 16, s. 52-87; CHOLÍNSKÝ, Jan: Vlastislav Chalupa a Josef Kalvoda – dva osudy a dva odboje. In:Třetí odboj. Kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století. ÚSTR ČR a Metropolitní univerzita, Plzeň 2010, s. 55-82; CHOLÍNSKÝ, Jan: Vojáci Kristovi, aréna volá! Sursum corda! Josef Kalvoda a český protikomunistický odboj v zahraničí. In: Paměť a dějiny, č. 2, 2010, s. 94-108; CHOLÍNSKÝ, Jan: Studená válka a mezníky v české exilové politice 1948-1989. In: Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, 2010, č. 134, roč. 23, s. 88-110 (rovněž Distance, 2010, č. 1); CHOLÍNSKÝ, Jan: Protikomunistický odboj v exilu a česko-slovenské vztahy. Kontakty mezi Čechy a Slováky neuznávajícími Radu svobodného Československa. In: Připravovaný „Zborník slovenského Ústavu pamäti národa z konferencie Protikomunistický odboj v strednej a východnej Európe“ – v tisku 2012.
  41. JANÍK-HORÁK, František: Přehled našeho exilu. In: Sborník Bohemia, č. 1. Vladimír Pekelský, Köln, 1956, s. 19-21.
  42. JANÍK, František: Vznik, program a cíle České národní skupiny v Německu. ČNS v Německu, Mnichov 1950, s. 5.
  43. Tamtéž, s. 6
  44. OLBERT, Franz: Cesta ke smíření. Sdružení sudetoněmeckých katolíků Ackermannn-Gemeinde. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1991, s. 29. Eichstättskou deklaraci podepsala většina politických představitelů sudetských Němců včetně např. Waltera Bechera, Wenzela Jaksche a Hanse Schütze.
  45. JANÍK, s. 17.
  46. HOUŽVIČKA, Václav: Návraty sudetské otázky. Univerzita Karlova v Praze a Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, 350-351.
  47. Dohoda. In: Bohemia. List České národní skupiny v Německu (Mnichov), 1950, srpen, č. 1., roč. I., s. 1. Tamtéž byl publikován komentář k této dohodě pod názvem Účtujeme z minulostí.
  48. Programové body Českých demokratických federalistů. In: Bohemia. List České národní skupiny v Německu, 1951, říjen, č. 12-13, roč. IV. s. 3. Obsáhlý komentář Františka Janíka-Horáka k rozchodu s ČNV pod názvem Proč se rozcházíme byl publikován tamtéž na první straně.
  49. Rozhovor s předními politiky exilu. In: Bohemia. List České národní skupiny v Německu, duben 1953, roč. VI. s. 4.
  50. RAŠKA, Francis D.: Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa 1949-1961. Academia, Praha 2009, s. 168-191; HOUŽVIČKA, 350-351.
  51. Podrobnosti viz moje studie ve výše zmíněném připravovaném sborníku (CHOLÍNSKÝ, Protikomunistický odboj v exilu a česko-slovenské vztahy). K slovenskému exilu též: GONĚC, Vladimír: Česko-slovenský vztah v exilových diskusích počátkem padesátých let. Academicus, Brno 2006; RAŠKA, Francis D.: Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa 1949-1961. Academia, Praha 2009, s. 154-167; Slovenský povojnový exil. Zborník zo seminára Dějiny slovenského exilu po roku 1945 v Matici slovenskej v Martine 27.-28. júna 1996. Matica slovenská, Martin 1996; ŠPETKO, Jozef: Slovenská politická emigrácia v 20. storočí. Danubius, Praha 1994.
  52. K zahraniční politice Spojených států amerických ve studené válce viz moje výše zmíněná studie Studená válka a mezníky v české exilové politice 1948-1989. K ÚDE viz Dohoda o sjednocení exilu. Bruselská dohoda pevným základem Ústředí demokratického exilu z ČSR. In: Bohemia. List českých demokratických federalistů. červen-červenec 1953, č. 24/25, s. 1; dále též KALVODA, Josef: Z bojů o zítřek I. díl, Moravia Publishing: Toronto 1995, s. 119-123.