Ročník 2012‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Zatmění na pravici trvá

Jiří Fuchs

1. Ach jo

Co mě to jenom napadlo, pouštět se do křížku s Romanem Jochem na jeho nejvlastnější půdě? Vždyť přece o pravici toho u nás nikdo neví víc než právě on. Však také jeho reakce na mou kritiku (Distance 3/14) byla zdrcující. Rozcupoval ji ve dvaceti bodech, jakoby v transu. Navíc jsem zřejmě zdiskreditoval abstraktní filosofii, když jsem s ní chtěl něco pořídit v ryze empirickém terénu politického myšlení, neřku-li praktické politiky. A nakonec ta potupná lekce: Měl bych prý psát pomaleji, méně zbrkle. V mladším věku by to bylo na souboj, o němž Joch v původním textu (i jinde a rád) tak roztomile gentlemansky píše.

Přiznám se, že mě tahle polemika netěší. Přitom jsem se naopak těšil, že v Distancivystřihneme pěknou, inteligentní diskusi, na níž jsme se s Romanem předem domluvili. Místo toho každý meleme svou a vzájemně se obviňujeme z nepochopení. Já totiž nyní nemohu jinak, než v podstatě zopakovat (maximálně lépe vysvětlit) svou kritiku s nadějí, že bude mým oponentem čtena pozorněji, méně zbrkle. Koho ale takový nudný ping pong zajímá? Nejradši bych to zrušil. Nu co, procvičíme aspoň logickou práci s textem.

 

2. Dezinterpretace ve čtyřech bodech

Domnívám se, že Jochovo nepochopení mé kritiky je přehledně soustředěno v prvních čtyřech bodech jeho odpovědi. Zbývajících šestnáct bodů jen více méně rozvíjí Jochův základní diskusní omyl. Především prý podle Jocha nereaguji na problém, o který mu šlo. Vysvětluje tedy, že jeho původní článek měl tento politický cíl: „zabránit diskreditaci pojmu ‚konzervatismus‘ tady a teď a oprostit tento pojem od lidí, kteří se k němu hlásí a … způsobují medvědí službu“.

Musím se pochlubit, že tento jeho cíl či záměr jsem pochopil lépe, než si můj oponent myslí. Troufám si dokonce tvrdit, že ho v jistém smyslu chápu lépe než kolega Joch sám. Aby to neznělo tak namyšleně, prozradím, co mě vyprovokovalo ke kritice. Byla to právě věta z původního článku, která vyjadřuje jinými slovy totéž, co říká právě citovaná Jochova formulace politického cíle původního článku: „Mohou být za příslušníky pravice, natož za konzervativce považováni lidé, kteří se sice za ně sami považují, ale současnou západní společnost … považují za radikálně špatnou…?“ Jak bych tedy mohl nereagovat na to, oč Jochovi šlo? Vždyť s tím mám sám problém – jak bude v závěru zřejmé.

Proč si myslím, že jsem záměr Jochova původního článku pochopil v jistém smyslu lépe než autor sám? Obě citované věty vyjadřují úmysl identifikovat určité lidi jako toliko zdánlivé konzervativce či lidi pravice. Takový úkol ovšem vyžaduje určité logické nasazení, které aktualizuje logické poměry mezi obsahem a rozsahem daného pojmu. Aby Joch mohl přesvědčivě identifikovat jisté lidi jako jen zdánlivé pravičáky, aby tedy dospěl zdárně k cíli své úvahy, bylo nutné, aby zvolil vhodný prostředek. Takovým, dokonce nevyhnutelným prostředkem je však právě vědomá, cílená reflexe obsahu a rozsahu příslušného pojmu. Joch si však takovou reflexi odpustil. Nezapracoval na logickém poli, do něhož se svým tématem situoval, neboť pohrdl nezbytným prostředkem: v replice vehementně přesvědčuje, že nechtěl definovat. Proto svůj cíl z hlediska výběru vhodného prostředku k jeho dosažení nepochopil. (Nechme nyní stranou, že je to sám Joch, kdo v obou svých textech střídavě užívá termíny „pravicový“ a „konzervativní“. Reaguji jen na jeho pojem „pravicový“, - který je ostatně také v názvu původního článku – a velkoryse přehlížím jeho výtku, že oba pojmy ztotožňuji.)

V tomto bodě tedy spočívá esence mé kritiky Jochova článku. Vytýkám mu absenci (pro téma) povinné záměrné reflexe obsahu a rozsahu. V takové reflexi pak musí být obsažen pokus o závazné definování pojmu „pravicový člověk“, bez něhož není možné věrohodně rozhodovat o tom, kdo patří či nepatří do jeho rozsahu, kdo je či není pravičák. Moje kritická role je tedy daleko skromnější, než jak ji Joch v důsledku svého nepochopení nafoukl. Spočívá v toliko logické kritice – žádné velké filosofické ambice a předpoklady, neřku-li závěry, nemá.

Tristní závěr: Joch vyplýtval na svou obhajobu dvacet bodů a s esencí kritiky se přitom minul. To je zřejmé v prvních čtyřech bodech jeho repliky. Na nich nyní tento jeho interperpretační omyl blíže vysvětlím.

Hned první bod potvrzuje mimoběžnost Jochovy reakce na mou kritiku. Joch v něm říká: „…neměl jsem v původním článku ambici podat definici pravice (či lépe řečeno, toho, co je politicky správné…), nýbrž jen charakteristiku toho, co se jako pravice historicky ustavilo.

No, to je právě ono. Joch se v reakci na kritiku několikrát ohrazuje, že mu nešlo o definici pravice, a že mu tedy něco takového podsouvám. To bych samozřejmě neměl. Jenže kritik má tu výsadu, že může zacházet s textem i jinak než ho jen věrně interpretovat. Může také upozorňovat na to, že v něm chybí to, co tam být mělo. Povaha problému zde vyžadovala správnou, adekvátní definici a Joch se jí okázale zříká, s dodatkem, že on přece definovat nechtěl. Dejme tomu, že opravdu nechtěl (i když…?), ale vzhledem k problému, který si sám vybral, chtít měl. Nebo snad neměl? Pak měl ale v replice vysvětlit, proč se zrovna on při vylučování jistých členů z rozsahu daného pojmu může obejít bez pokusu o jeho definování. Jenže Joch na tento klíčový bod mé kritiky vůbec nereaguje. Nepochopil, co vlastně kritizuji. Jak vzápětí uvidíme, fabuluje kritickou pozici, kterou nezastávám, a obtěžkává ji myšlenkami, které jsem v ní nepoužil.

Ostatně stejnou fixaci kritiky na pouhé interpretování kritizovaného textu u Jocha nacházím i v místě (bod 13), kde se rozčiluje, že mu podsouvám myšlenku loajality k mravně zdegenerovanému Západu. Kde prý to tvrdí? No jistěže nikde. Jen to bohužel vyplývá z jeho konfuzně namixovaných „charakteristik“ pravice. A zase: Když tuto konfuzi analyzuji, prohlásí Joch, že námitky, které z této analýzy vzešly, jsou irelevantní. Nepochybuji o Jochově logické vyspělosti, sám jsem ji nejednou chválil. Ale nedá se zastřít, že se v tomto tématu bohužel potkal s mimořádným výpadkem logiky. Proč asi?

Není tedy pravdou, že mi uniká politická dimenze Jochova původního článku, ani není pravda, že ho vnímám striktně filosoficky. Konečně se Joch mýlí, když říká, že nereaguji na problém, o nějž běží. Reaguji na něj tak, jak by reagoval každý, politickou vášní nezatížený absolvent elementární logiky; filosofii by k tomu nepotřeboval. Vysvětluji si dvacet bodů Jochovy repliky tím, že její autor neměl potřebný odstup, že byl příliš zaujatý potřebou diskreditace svých oponentů na pravici. Zřejmě také proto Joch zcela mylně identifikuje i jádro sporu mezi námi. Ve čtvrtém bodě k němu říká: „…jde o jádro Fuchsova sporu se mnou. Zatímco já jsem psal o tom, co pravice je, on psal o tom, co by pravice měla být.

Nevycházím z údivu. Že bych si hrál na politologa a předpisoval pravici, jaká by měla být? V pátém bodě se už vůbec nepoznávám. Joch v něm tvrdí: „…Fuchs považuje termín ‚pravice‘ za identický se správností, s tím, co je správné (spravedlivé), a tedy s tím, o co by pravice, jak reálně existuje, či konzervatismus, jak reálně existuje, měly usilovat.“

Kde tohle Joch vzal? V mé kritice určitě ne! Tady už jeho nepochopení kritiky kulminuje. Závěrečný akord pak zní v šestém bodě, kde čteme: „Účelem textu v KL však bylo něco jiného: Nikoli definice správného filosofického postoje, ale charakteristika pravice jako historického, politického, empirického fenoménu se všemi jejími kontradikcemi a nedostatky.

V těchto citacích se tedy potuluje tolik omylů, že ani nevím, odkud začít. Snad se ten chumel konfuzí začne rozplétat, když si vypomůžeme srovnáním s fiktivním sporem na levici.

Představme si zdatného teoretika levicového myšlení, třeba Fidela Castra, který zrovna pocítil potřebu vyrovnat si účty se svými oponenty na levici. Ti totiž zapochybovali o svém mravním relativismu a najednou mají špatné svědomí z užívání brutálních revolučních prostředků; zdráhají se je dál používat. Aby je tedy Castro odhalil jako falešné levičáky a vyloučil je z řad levice, popsal levici jako historický, empirický fenomén. Přitom beze všeho stanovil jakonutnou charakteristiku levicového člověka odhodlanost užívat v revolučním boji s dobrým svědomím všechny prostředky, které vedou k vítězství věci levice. Současně rozhodl, že mravní relativismus, který jediný může svědomí při zvrácenostech revoluční praxe zklidnit, je jen nahodilou charakteristikou levice. Co tím Fidel získal? Především očistil řady levice od slabochů, kteří na ty zvrácenosti už neměli žaludek.Zároveň však rozšířil tábor pokroku o ty citlivé duše, které by snad mohly mít teoretický problém s etickým relativismem; není pro levici nutný.

A teď připusťme tu nepravděpodobnost, že by mě tento interní spor levičáků zaujal natolik, že bych se do něj vmísil. Hned bych se pozastavil nad účelovostí a následnou logickou zmatečností Castrovy „charakteristiky“ levicového člověka. V kritice bych zdůraznil, že dobré svědomí z revolučních prasáren mohou levičáci mít jen při relativizaci mravnosti; jen ta ho totiž odůvodňuje. Jestliže je tedy nutnou charakteristikou levicovosti odhodlání ke zločinům se současným zachováním dobrého svědomí, pak musí být uznáno, že také relativistické mravní smýšlení je nutným znakem levicovosti. Fiktivní Castro tedy vytvořil rozporný pojem levice, když bere konsekvent nutného znaku levice za znak toliko nahodilý. Levicový člověk ho pak podle Castra mít musí a zároveň nemusí.

Proč ta oklika přes levici? Jak to souvisí s Jochem? (Doufám, že ho to srovnání s Castrem nepohorší – má jen posloužit potřebnému objasnění.) Podle logiky Jochovy repliky bych takovou kritikou Castrova konceptu měl zároveň tvrdit:

a) jaká má levice být,

b) že levice je identická s tím, co je správné/spravedlivé.

Proč bych to měl podle Jocha tvrdit? Protože moje kritika fiktivní Castrovy úvahy je formálně totožná s mojí kritikou Jochovy úvahy. Jestliže tedy Joch z mé kritiky vyvodil, že v ní tvrdím, jaká má pravice být, a že je spravedlivým řešením politických problémů, pak musíme stejné právo přiznat i Castrovi. Také on může dovozovat, že pokládám levicové recepty za spravedlivé.

Když si ale Joch v klidu přečte moji kritiku Castrova vylučovacího manévru (proti jistým levičákům), jistě snadno nahlédne, že poukaz na rozporné Castrovo čachrování s „charakteristikami“ levice přece ještě neznamená, že tím zároveň předpisuji levici, jaká má být, a že je dokonce v souladu s požadavky spravedlnosti. Jak to, že ale totéž nenahlédl u mé kritiky svého vylučovacího manévru (proti jistým pravičákům), když logická figura mé kritiky je v obou případech stejná? Je opravdu stejná?

A) Jako Fidel pokládá zvěrstva konaná s klidným svědomím za nutný znak levicovosti, a přitom bez logického rozmyslu degraduje etický relativismus (který takový znak nezastupitelně odůvodňuje) na nahodilý znak levicovosti, tak pokládá i Joch loajalitu k Západu za nutný znak pravicovosti, a to, co ji nezastupitelně odůvodňuje (uznání etického univerzalismu), bez logického rozmyslu degraduje na nahodilý znak pravicovosti. V obou případech je pak absence logického rozmyslu důvodem rozpornosti sledovaných konceptů: Odůvodňující znak v nich musí (jako implikovaný explicitně nutným znakem) a nemusí (jako degradovaný na nahodilý) být přítomen.

B) Jako u vylučovaných pravičáků vznikla pochybnost o loajalitě k Západu kvůli jeho ztrátě smyslu pro etický univerzalismus, tak u Castrem vylučovaných levičáků vznikla pochybnost o revoluční praxi kvůli jejich pochybnosti o etickém relativismu.

C) Jako oponent Castra odmítá revoluční praxi, tak dnes Jochův oponent odmítá loajalitu k Západu. Argumentační strategie proti oponentům je pak v obou případech stejná: Odmítané se arbitrárně prohlásí za nutný znak levicovosti či pravicovosti, a to, co vedlo oponenty k odporu, se protismyslně degraduje na nahodilý znak – aby se mohla uhájit žádoucí revoluční praxe či loajalita k Západu.

Z této analogie je tedy zřejmé, že moje kritika měla daleko skromnější záběr, než předpokládal Joch; spočívala v čistě logické analýze textu. Přitom jsem v ní pracoval s vymezením pravice, jaké podal Joch, a zcela jsem abstrahoval od obsahových určení – jaká by pravice měla být, či dokonce, zda je spravedlivá; takové politologické ambice jsem skutečně neměl. Byl to Joch, ne já, kdo stanovil morální absolutismus za historicky první charakteristiku pravice. Byl to Joch, ne já, kdo mluvil o nejdokonalejším pravičákovi, který prý má slučovat všechny tři jím uvedené charakteristiky. Já jsem jen kriticky reflektoval logiku Jochova počínání a dospěl jsem k závěru, že bylo nápadně účelové, nedomyšlené; skončilo v rozporu.

Z tohoto objasnění mé kritické pozice je už snad zřejmé, že mi Joch toliko podsunul, že bych kritiku založil na tom, jaká by pravice měla být. Bohužel na této imputaci, na této falešné interpretační premise založil celou svou odpověď. V ní našel odrazový můstek pro vyrovnání se s mojí kritikou, a z ní také evidentně čerpal dynamiku pro smršť svých rozhořčených dvaceti bodů. Na základě této imputace také špatně identifikoval jádro našeho sporu. Konečně na ní založil i hodnotící soudy na mou adresu.

 

3. Svůdný nominalismus

Na tomto vysvětlení podstaty našeho nedorozumění bych mohl přestat. Ale spor se také dotkl jednoho zajímavého teoretického problému, který se skrývá v definování pojmů politické filosofie. Krom toho se nad ním vznášela i praktická, byť nevyslovená otázka rozumného postoje k současnému stavu Západu, jak ho reprezentuje Brusel. Využiji tedy náš spor jako podnět k přesažnější, a doufám, že i užitečnější reflexi.

Nad Jochovou reakcí se nabízí otázka, proč mou kritiku tak nepochopitelně dezinterpretoval. Odmítám vysvětlení, že se prostě nějak musel hájit, takže si kritiku jednoduše přizpůsobil. Co ho tedy vedlo k tomu, že ji více méně četl jako apologii politicky správné a spravedlivé pravice? Jak přišel (viz osmý bod) na to, že jsem byl naštvaný, protože neužíval termín pravice ve významu, co je politicky správné, spravedlivé? Domnívám se, že to zavinilo určité splétání řádu teoretického a praktického.

Když se Joch rozhodl chápat moje užití termínu pravice ve významu „jaká by měla být“, vedlo ho k tomu patrně to, že jsem svou kritiku stavěl na jistýchnutnostech, týkajících se pravice; on je ovšem ihned pochopil jakopraktické nutnosti. „Co má být“ je primárně etický termín, který vyjadřuje požadavky mravního zákona pro svobodné jednání. Proto pak mohl tvrdit, že mi šlo v reflexi pravice o to, co je politicky správné, spravedlivé.

Moje ambice byly ale, jak řečeno, mnohem skromnější. V kritice jsem sledoval jen nutnost logickou. Zaměřil jsem se na Jochovu definici – (ne)definici pravice. V ní jsem pak ani nehodnotil její adekvaci či správnost. Pro účely mé kritiky stačilo jenom sledovat konzistenci Jochem sjednocených a vyhodnocených „charakteristik“ pravice a vytknout rozpor: konsekvent pro pravici nutné charakteristiky (loajality k Západu) byl účelově degradován na nahodilý znak pravice. Proč účelově? Jen tak totiž mohl Joch amorálního libertina Pim Fortuyna pasovat na jednoznačného muže pravice. A jen tak mohl také své pravicové oponenty, kteří nechtějí být loajální k současnému Západu pro jeho oficializovanou nemravnost, deklasovat na pravici ve smyslu Vichy. Ano, v mé kritice Jochova vymezování pravice šlo o nějakou nutnost, a to ho zřejmě zmátlo. Nebyla to však nutnost morální či jakkoli praktická, nýbrž nutnost logická.

Nyní je čas podívat se na problém kolem definování pravice. Joch se sice ohrazuje, že mu o definici pravice nešlo, ale to nezní moc přesvědčivě. Co vlastně dělal? Identifikoval Pim Fortuyna jako jednoznačného pravičáka a jiné jako pravičáky pokleslé. Na základě čeho tak činil? No jistěže na základě nějakých předem vytčených znaků, lhostejno, zda je nazývá historicko-empirickými charakteristikami či definujícími znaky. Jeho logicko-praktická intuice tu zafungovala automaticky. Abych diferencoval v rozsahu nějakého pojmu, musím nejprve nějak vymezit jeho obsah. A v něm musím počítat s nutnou přináležitostí definujících znaků k definovanému objektu, vyjádřenému pojmem.

Joch tyto triviální poměry sice intuitivně ve své myšlenkové operaci použil (identifikuje pravičáky podle nějakého vymezení pravice), ale moc si je neujasnil. Zkusme to udělat za něj. Především: Co vlastně mělo být pro daný záměr definováno? Pojem pravice? Přesněji vzato nikoliv. Když se má rozhodovat, kdo je a kdo není autentickým člověkem pravice, musí být definován pojem pravicového člověka – nikoli pravice. Pravicový člověk je zřejmě ten, kdo má pravicové politické přesvědčení. Jestliže konkrétní pravičák nejedná podle svého smýšlení, nepřestává být pravicovým člověkem, podobně jako hřešící křesťan nepřestává být křesťanem. Pravicové přesvědčení tedy obsahuje nějaké konstanty, které nepodléhají empiricko-historické proměnlivosti; v toku času trvají.

Co má tedy Joch na mysli, když zdůrazňuje, že mu nešlo o definici správného politického postoje (kterou jsem prý od něj očekával - zatímco já jsem očekával jen definici konzistentní), ale o charakteristiku pravice jako historického, politického, empirického fenoménu, se všemi jejími kontradikcemi a nedostatky?

Schovávání se za pouhý popis či charakteristiky pravice v historickém procesu se v problému, který si Joch zvolil, tolerovat nedá. Nedostatky v sebepojetí či v konkrétním politickém rozhodování pravičáků definice pravicového člověka hravě unese. Nerozplyne se jimi v proudu historické reality, jak blouzní nominalisté, neboť je v nich předpokládána. Ostatně Joch sám intuitivně stanovil pro své potřeby nějaké nutné znaky pravice, které mají být ve smýšlení pravicového člověka konstantami. Jestliže tedy v reflexi svého problematického počínání trvá na tom, že mu šlo jeno empiricko-historický fenomén pravice, pak se vystavuje oprávněné výtce, že jako přesvědčený realista ve slabé chvilce podlehl soudobému, nominalismem prosáklému intelektuálnímu diskurzu, který je okázale antiesencialistický. To si žádá vysvětlení.

Vím, že nemusím svému kolegovi připomínat základní omyl nominalismu. Stejně tak Joch ví, že nominalismus zaplevelil soudobé myšlení napříč všemi obory. Dnes už intelektuálové rozvíjejí rozpor nominalismu do neuvěřitelných absurdit, s mramorovou vírou v jeho axiomatickou platnost. Z nominalismu skutečně vyplývá, že kategorie poznání jsou pouhými časoprostorově podmíněnými socio-kulturními produkty, že hlavní kognitivní strukturou je jazyk, který nemá stálé referenty, neodkazuje k identitě reálných objektů, realitu nereprezentuje, nýbrž konstruuje, takže se v čistě subjektivním režimu jazykových her jen významově proměňuje. Obecná platnost myšlení a objektivisticky pojatá pravda se podle postmoderního antiesencialistického kultu nahodilosti stávají iluzí. Už jen pro pobavení se ptejme, co z té učenosti zbude, když ji budeme zaslouženě aplikovat na ni samotnou.

Dejme tomu, že by Joch nyní uznal, že jsem ve své kritice neužíval termín pravice ve smyslu etické nutnosti „jaká má pravice být“ – co je politicky správné a spravedlivé. Dál by se však zdráhal přistoupit na to, že je tu ve hře definice, čili nutnost logická, ačkoli jím provedená identifikace neautentických pravičáků vyžaduje definiční adekvaci (tu jsem v kritice nesledoval), a tudíž i konzistenci, neboť esence pravicového člověka je bezrozporná. Některá místa v jeho replice (bod 9-12) naznačují, že by trval na linii svých historických charakteristikv protějšku k definujícím znakům. Pak ale vznikají problémy:

a) Jak se Joch při smysluplné, nelibovolné identifikaci neautentických pravičáků chce obejít bez definice pravičáků, která by objektivně v nutných znacích vyjadřovala reálnou esencialitu pravicového člověka? Nebo tu snad žádná esence není?

b) Jak chce dospět na základě pouhého popisu historického fenoménu pravice, čili jak říká pouhých historických charakteristik, dospět k závaznému určování obsahu pojmu (nikoli fenoménu) pravicového člověka a k rozlišování mezi jeho nutnými a nahodilými znaky?

V původním textu Joch tvrdí, že člověk pravice může postrádat první či druhou charakteristiku (morální absolutismus, vlastnická práva), musí však sdílet tu třetí (loajalitu k Západu) – jinak by nebyl pravicovým člověkem. Rozhoduje tedy o podmínkách, za nichž se člověk stává pravicovým. Kde ale takové podmínky hledat? Podle jakých kritérií rozhodnout? Realista ví, že „být pravicovým člověkem“ je reálná, identická struktura určitého člověka, která tvoří i obsahovou identitu našeho pojmu pravicového člověka. Kritéria identifikace takového člověka a jeho odlišení od ne-pravičáků jsou tu objektivní; spočívají v esenciálních znacích pravicového člověka.

Nabízí se otázka: Proč se Joch vyhnul esenci pravicového člověka, když chtěl diskvalifikovat některé lidi, kteří se za pravicové považují? Opravdu se jí vyhnul? Z jeho původního článku to není vůbec zřejmé. V něm se totiž nic neříká o tom, že by jeho tři charakteristiky pravice nebyly jejími definujícími znaky; s tím přišel Joch až v replice. V původním článku mluví jen o postupně historicky vznikajících charakteristikách pravice, a trvá na tom, že jsou všechny legitimní. Neznamená ale jejich legitimita, že vyjadřují esenci pravicového člověka? Nebo snad nejsou přesvědčení o platnosti obecné morálky (o potřebě spravedlnosti a svobody) a jeho implikace (jakožto v základě směrodatné pro politické myšlení a politickou praxi) definičními, esenciálními znaky pravicového člověka? Co by pak jimi asi mohlo být? Kterou z uvedených charakteristik by Joch nepovažoval za definující určení pravice?

Krom toho v původním článku Joch s těmi „historickými“ charakteristikami v zásadě pracuje jako s definičními znaky pravicového člověka – právě jimi ho identifikuje. Zdá se tedy, že myšlenka nevydávat „historické“ charakteristiky za definující znaky Jocha napadla až v reakci na mou kritiku. Obávám se, že si tím ale moc nepomohl.

Fakt, že pravicový člověk vznikl historicky, je banalita, která jeho reálnou esenciální identitu neruší, ale předpokládá. To jen noeticky zaostalí nominalisté věří, že historická podmíněnost implikuje antiesencialismus. Věří, že řád dynamický je jedinou realitou, že metafyzické konstanty jsou fikcí. Bezrozporné myšlení naproti tomu chápe historický vznik pravicového člověka tak, že jeho vstup do existence nastal v určité době tehdy, když jistí lidé získali určité základní, právě takové, definující politické přesvědčení, které tvoří esenci pravicového člověka. Tato jeho esence tedy není nutností ve smyslu ideálu – co má být, leč není. Je naopak principiální podmínkou existence a dynamického řádu činností pravicového člověka, potažmo pravicových stran, kteréžto činnosti lze pak popsat.

Z toho je zřejmé, že Joch založil celou svou úvahu o pravici na falešné dichotomii: pravice, jaká je, či jaká má být. Skutečná dichotomiev realitě pravicového člověka, o niž v tématu běží, je ale dána aspektem esenciálním a aspektem dynamickým, tj. pravice, jaká je: a) ve své esenci, b) ve své akci. Vynecháním esenciálního aspektu pravicového člověka a redukcí jeho reality (pravice, jak je) na dynamický aspekt – na (sebe)poznání a rozhodování – se přesvědčený realista Joch dostal (v tématu, které vyžadovalo aktualizaci esence/definice pravicového člověka) do nebezpečné blízkosti nominalistických pastí.

V perspektivě své falešné dichotomie Joch např. mluví o druhém významu pravice ve smyslu historického fenoménu, který definuje jako popis jednoho velkého politického proudu, který zastával různé pozice … z různých důvodů. K tomu je třeba především říct, že to není žádný druhý význam termínu pravice! Je to jen jiný, historický pohled na pravici, který nutně předpokládá původní význam termínu pravice daný definičním obsahem pojmu pravice, potažmo pravicového člověka. Nebo snad ty popisy historických osudů pravice v politických kláních, různé pozice a postoje pravičáků v různých situacích či různá odůvodňování jejich přesvědčení nepředpokládají přítomnost esenciálně určených pravicových lidí, ať byly jejich peripetie jakkoli dramatické? A není tedy esence pravicového člověka myšlena v definičním obsahu jeho pojmu, takže význam termínu „pravicový člověk“, potažmo „pravice“, je pakv daném problému pevně fixován jako výlučný, a tedy jako vylučující alternativní významy?

Jochem dodatečně proklamovaný, údajně jiný význam termínu pravice, je tedy pouhým, chcete-li historickým pohledem na praxi pravičáků. Takový pohled však předpokládá základní identifikaci, čili jediný význam termínu pravicový člověk, který zachycuje identitu pravicového člověka jakožto pravicového člověka; proto z něj základní identifikace nevychází. A kdybychom Jocha požádali o definici pravicového člověka, vsaďte se, že by mezi definičními znaky ty jeho „historické“ charakteristiky nechyběly. Jako jde v historických popisech pořád o člověka, tak i v historických popisech dějin pravice jde pořád o pravicového člověka. To jen nominalisté hledají v empirických nahodilostech dějin záminku k negaci konstant lidské přirozenosti či esenciality.

Joch se však v pokusu o alternativní význam termínu pravice jakoby nechal okouzlit půvabem elastických pojmů antiesencialistů a v souvislosti se svou první charakteristikou pravice (hodnotový konzervatismus, morální absolutismus) konfrontačně zdůrazňuje, že konzervativci byli většinou pouhými fideisty či tradicionalisty, zatímco já přitom mluvím o filosoficky zdůvodnitelném přirozeném zákoně. Ano, to souhlasí. Skutečnost, že jsou mnozí lidé na pravici etickými fideisty ale nic nemění na tom, že vyznávají mravní absolutismus v protějšku k levicovým relativistům. Takže mají to, co případně patří k jejich esenci. Vzhledem k ní je pak nahodilé, zda umějí či neumějí své mravní přesvědčení zdůvodnit.

Joch ale tímto příkladem chtěl ilustrovat mé nepochopení skutečnosti, že on nepopisuje „pravici, jaká by měla být“, nýbrž jaká historicky je. Na to musím opakovat, že mi vůbec nešlo o to, jací by měli být pravicoví lidé v řádu jednání či v řádu filosofického poznání. Šlo naopak o to, jaké musejí mít vlastnosti, aby byli pravičáky, a jakými znaky je tedy v logickém řádu musíme definovat, abychom je jako takové mohli správně identifikovat. Jochovi tedy uniklo, že moje reflexe se netýkala řádu dynamického, nýbrž řádu ontologické konstituce pravicového člověka.

Musím tedy opakovat, že reálnou existenci pravicového člověka nelze s nominalisty redukovat na pouhou sumu historických nahodilostí, kde protějškem je pouhý nereálný ideál. Součástí reality pravicového člověka je i esenciálně konstituovaná metafyzická struktura, která není vně existujících jedinců, ani není pouhou fikcí. To je jedině smysluplné (protože realistické) pojetí pravicového člověka, o jehož bytí v našem problému jde.

Skutečnost, že Joch chápe metafyzický a historický pohled na pravici jako dvojí význam termínu pravice, jako ideál a realitu pravice, signalizuje určitou derealizaci esenciality v pojetí reálných jsoucen. Termín pravice může mít samozřejmě mnoho různých významů. Ale v kontextu našeho problému je zřejmé, že význam termínu je fixován na realitu určitého politického směru, potažmo na lidi pravice. Historický popis dějin pravice však nezakládá žádný alternativní význam termínu pravice, podobně jako výklady dějin lidstva nepracují s novým obsahem pojmu „člověk“. To jen nominalističtí filosofové historismu věří frapantnímu nesmyslu, že dějiny tvoří ontologii člověka.

Byl bych nerad, kdyby můj oponent získal dojem, že ho chci levně diskreditovat nominalismem. Pozice, kterou v průběhu diskuse zaujal, skutečně není prosta vlivu vládnoucího nominalistického myšlení. Kdybych měl rekonstruovat tento výkyv či situační nakročení přesvědčeného realisty k nominalismu, zdá se mi, že jeho východisko leží v této větě Jochova původního článku: „…nestačí totiž loajalita k Západní civilizaci, jaká by měla být podle našich představ, ale ke skutečné Západní civilizaci, jak reálně existuje, tudíž jak se historicky ustavila…“ Myšlenka této věty se zřejmě stala Jochovou výchozí pozicí a šablonou pro diskusi s oponenty, kteří se, jak on říká, současnému Západu odcizili. Když jsem pak jeho filipiku kritizoval, zařadil mě podle stejné šablony: Co je, a co má být. Odtud pak nedorozumění postupně gradovalo. Jedno jeho vyústění se skrývá v poučení, které mi Joch uštědřil: „…filosofické teoretizování nám sice může dát odpověď na otázku, co je správné (spravedlivé), ale už nevybere ony hlavní politické kauzy dne, frontové linie politických zápasů“.

Rád uznávám, že filosofie není vševědoucí, ani všemocná. Chápu i to, že Jochovi šlo v posledku o politický zápas s pravicovými odpůrci, v němž se uplatňují i jiné než filosofické dovednosti. Jestliže si ale Joch dal ve svém zápase za úkol vyloučit odpůrce z řad autentických pravičáků, pak na sebe uvalil povinnost zapracovat i na poli teoretickém – v původním článku spíše logicky, v replice už ale i filosoficky. A to se moc nepodařilo; byly to spíše rychlovky. Např. mi stále není jasné, jak by chtěl pouhými historickými popisy politického života pravice získat „charakteristiky“, které by nebyly jen arbitrárními, účelovými kritérii, ale poskytly by spolehlivý nástroj (nikoli jen historický fenomén) pro přesvědčivé rozlišení pravičáků autentických a neautentických.

 

4. Loajalita k Bruselu?

Předchozí výklad snad objasnil, že jsem ve své kritice vůbec neoperoval ideálem pravice či Západu, jaké by měly podle mých představ být. Pokud jde o loajalitu k Západu, pak pro ni uznávám týž důvod jako Joch – uchování smyslu pro spravedlnost a svobodu; Pokud tyto hodnoty Západ ideologicky neválcuje, zasluhuje podporu. Tím se dostávám k zmíněné praktické otázce rozumného postoje k Bruselu.

Opravdu je tak samozřejmé, že je loajalita k současnému Západu, reprezentovanému Bruselem, politicky prozíravá? Neohrožuje snad vládnoucí ideologie (a její praxe) hodnoty spravedlnosti a svobody podstatně, zvenku i zevnitř? V souvislosti s autentickým pravicovým postojem Joch vyzdvihuje povinnost obrany Západu před nacismem, komunismem a dnes především před islamismem. Ať mě opraví, jestli se mýlím, ale ohrožení Evropy islamismem přece už po několik desetiletí připravovala a dnes už můžeme říct, že i přímo zapříčinila ona neodolatelná, pokrytecká ideologie levicových liberálů, na níž tak ochotně participují lidé pravice (křesťany nevyjímaje), a která má mnohoslibné jméno: multikulturalismus. Ano, pojmenovat, nálepkovat, to šlo revolučně laděným nominalistům vždycky skvěle.

Takže co? Islamizace Evropy je za dveřmi. Intelektuální, ani politické elity se svého bytostného přesvědčení jen tak nevzdají. Založili na něm přece kromě obligátních hodnot slávy, moci či dobrého bydla také nesmazatelný zápis do dějin humanity; a to už něco znamená. Dál budou tedy lhát o mírumilovném islámu, o humanizovatelné většině muslimů a hrstce teroristů. Jestliže se na této sebedestrukci Západu podílejí elity napříč politickým spektrem (pravice a levice jsou tu více méně jen dvě tváře téhož multi-kulti ksichtu), pak se mi vnucuje otázka, zda se na tom marasmu nespolupodílí také Joch. Jestli propagovanou loajalitou k Bruselu nepůsobí proti směru své jinak velice záslužné osvětové práce v oblasti islamizace a multikulturalismu. Asi mi tu něco uniká, nechápu.

Je to snad pragmatický kalkul, určený obavou z Putinova Ruska? Nebo jakási idealizace Západu? Či snad návyk na jeho původně legitimní obhajobu, kterou si už ale dnes sotva zaslouží, protože je už někde jinde? Anebo je to pořád ještě hodnotově týž Západ? Rusko jsem nikdy nemusel, ale když už musíme být v nějakém područí, opravdu si už nejsem si jistý, co je horší. Jestli Putinův autoritářský režim, nebo plíživá levicová a posléze islamistická totalita; obě totiž sahají na duši člověka.

Ideologicky dominantní neomarxisté Západu přece mají v genech, aby z výšin své filosofické pomatenosti a angažovaného mesianismu předpisovali jedině správnou morálku a pokrokový systém hodnot pro jednadvacáté století; jsou v tom zavile neúprosní. Čím to, že jsou také tak samospádově úspěšní? No ovšem, mají k dispozici bruselskou legislativu. Krom toho tu přicházejí čím dál víc ke slovu i hlubší, tj. kulturní zdroje Západní civilizace, před jejichž vlivem skutečné hodnoty v posledku neobstojí. A to je pak šance pro nepřehledné zástupy intelektuálů a kulturních referentů získat levně sebevědomí světlonošů humanity. Vidím to příliš pesimisticky, nebo realisticky? Tohle už politická filosofie nezodpoví.

Kdosi vystihl tendenci plíživé totality trefně: Antirasismus je komunismem 21. století. Její aktivisté se nezastaví. Stupňují požadavky a zesilují prostředky sebeprosazení; navazují na ty nejpokrokovější revoluční tradice. Ale tohle všechno přece Joch zná lépe než já. Poukáže tedy na to, že máme pořád demokracii, volby? Že o tom můžeme svobodně psát? Jak dlouho ještě? O bruselské demokracii se už mluví jako o politbyru. Diktatura politické korektnosti se také moc se svobodou nesnáší. A postihy za nekorektnost jsou smutnou realitou pokročilé fáze Západní civilizace; absurdita je v ní zjevně na pochodu.

Nelze už zapírat, že tato neblahá totalizující tendence je výsledkem vývoje Západní civilizace, která bohužel není jen místem svobody. Je rovněž matkou expandujícího relativismu, materialismu a všelijakých nitrosvětských utopií, které jsou schopné někdejší hodnoty Západní civilizace smést. Ve 20. století se to povedlo hned dvakrát a stálo to za to.

Ideologicky dominantní levicoví liberálové dál prohlubují logiku intelektuálního vývoje Západu; v tom je jejich síla. Na tom nic nemění fakt, že se tato síla v posledku dialekticky ukáže být i jejich slabostí. Neboť stádovitě navazují na četné autodestruktivní principy pozdní fáze Západního myšlení, jimiž posléze přivedou k autodestrukci i celou Západní civilizaci. Takový regres k anihilaci však nelze rozumně podporovat, byť by byl demokratický.

Joch pranýřuje odcizování se současné Západní civilizaci. Záleží ovšem na jejím vyhodnocení. Tato civilizace se už ve svých elitách do značné míry a hluboce odcizila lidské přirozenosti; přitom si zpupně namlouvá dosažení vyššího stupně humanity. Moudrost v ní sice atrofuje, ztrácí se v přívalech adorované sofistiky a spravedlnost už se jen ad hoc vymýšlí, pokrokově vymýšlí. Ale vyvolenci nové humanity si svou hrdost vzít nedají. Ideologicko-politickým, legislativním motorem pokročilé depravace věcí lidských je pak Brusel. Mohu tedy jen těžko uvěřit, že by základně kladný vztah k Bruselu byl požadavkem rozumnosti.