Ročník 2012‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Causa Vladimír Pekelský a fenomén viny – příspěvek k dějinám zahraničního protikomunistického odboje – Díl II.

Jan Cholínský

(Pokračování z Distance 3/15)

Pekelského exilová činnost – v období před únosem i po něm – byla rozsáhlá a mnohotvárná, přesto či právě proto ji nelze v úplnosti rekonstruovat. Z dochované pozůstalosti lze podchytit téměř vše z vydavatelské a publicistické činnosti i získat dostatek informací včetně rozsáhlé korespondence z politické oblasti. Z (prozápadní) zpravodajské činnosti však lze rekonstruovat jen nesourodou část z dochovaných osobních svazků vedených StB. Většina korespondence a dokumentace dochované v pozůstalosti končí nejpozději počátkem šedesátých let. Důvodem je nepochybně to, že po odchodu z Mnichova do Kolína nad Rýnem Pekelský postupně omezoval svou politickou činnost a přestával udržovat většinu dosavadních kontaktů či je ztrácel. Pekelského životní osudy v šedesátých letech a v polovině let sedmdesátých pak lze částečně rekonstruovat jen z dochovaných záznamů, které na něho a na jeho manželku vedla StB do roku 1972.

Měsíčník Bohemia (1950–1960)53 patřil v první exilové etapě, charakteristické potýkáním „košičanů“ s „protikošičany“, k nejvýznamnějším českým periodikům. Ve stejném názorovém táboře „konkurovaly“ celkem 96 číslům Bohemie (nikoli však počtem vydaných čísel, pravidelností a tiskovou úpravou) jen bruselské Rozpravy a rotterdamská Modrá revue, v šedesátých letech již převzal dominantní roli chicagský Zpravodaj. Pekelský dále vydal sedm čísel Sborníku Bohemia s texty různých autorů „protikošického“ okruhu. V dochované pozůstalosti (Pekelsky Nachlass) jsou významné šanony dochované korespondence s představiteli sudetoněmeckých skupin, s exilovými skupinami z Maďarska, Polska, Ukrajiny, Chorvatska, s představiteli Slovenské národní rady v zahraničí a dalšími Slováky mimo RSČ, a zejména s českými názorově spřízněnými exulanty.54 Pro dokreslení Pekelského činnosti dále odkazuji na pasáž citovanou v následující části této studie ze zprávy provenience StB, adresované náměstkovi ministra vnitra krátce před Pekelského únosem.

Působení obou českých exilových politických táborů v západním prostředí bylo podle legislativy hostitelských států legální (podle komunistické legislativy nelegální) a v jeho rámci se odehrával nesmlouvavý ideový a politický boj. Tento boj, jehož legitimita opět závisí na individuálním chápání morálky a posuzování poválečné Národní fronty, ovšem oslaboval hlavní zaměření protikomunistického odboje, deklarované oběma tábory: Úsilí o změnu poměrů ve vlasti.

Co se týče reálnosti politických programů jednoho a druhého exilového tábora, s odstupem času lze při hledání jejich legitimity poukázat na domácí politický vývoj po pádu komunismu. Byl přijat program liberální demokracie, nikoliv (omezené) lidové demokracie, právní důsledky politických rozhodnutí poválečných tří let však nebyly zpochybněny. Slováci se přiklonili k programu státní samostatnosti a československý koncept se ukázal jako neudržitelný. Česká republika přijala společnou česko-německou deklaraci vyváženě reflektující desetiletí 1938–1948, ale program negující vysídlení sudetských Němců byl pro českou politickou reprezentaci i pro veřejné mínění nepřijatelný a v podstatě se nestal ani předmětem vážné politické diskuze.

Je pozoruhodné, že v odborných textech českých historiků stále převládá schematičnost, v jejímž rámci je existence a činnost „protikošického“ exilového tábora ignorována, marginalizována, nebo v pejorativních náznacích delegitimizována. Tento přístup lze přiblížit na následujících příkladech. Bořivoj Čelovský v úvodu ke své knize o RSČ nazvané Politici bez moci píše: „Slovenský separatismus, nabádán houfcem českých souvěrců, vystrkoval svou hlavu se stále větším sebevědomím.“ Tato věta zastírá fakt, že Slováci preferující obnovení samostatného státu v exilu jednoznačně převažovali, a zároveň popírá legitimitu jejich požadavku. Českou opozici vůči RSČ pak Čelovský s pejorativně odmítavým akcentem marginalizuje, aniž by uvedl její zástupce a názory.

Podobný styl rozvíjí Vladimír Goněc v knize Jak se vymanit z komunismu a co po komunismu? Iniciativy pod koordinací Huberta Ripky v padesátých letech.55 Náznak, že existovala opozice vůči RSČ, přitom shrnuje do konstatování: „Z jiné strany Bohdan Chudoba si dokázal získat nanejvýš drobné pozice jen u činitelů režimů, jako byl Frankův či Perónův“, k němuž dodává, že Chudoba a jemu podobní si „vysloužili pověst „pouze“ intrikánů v politice“.56 Dále s pejorativním nádechem delegitimizujícím opoziční tábor komentuje rozkol v RSČ, píše: „Na druhé straně však rozkol v demokratických složkách exilu silně nahrával oněm nedemokratickým složkám.“57

O rozštěpení exilu se alespoň informativně, byť faktograficky nepřesně, zmiňuje historik Prokop Tomek v článku „Poúnorová zahraniční akce Čechů a Slováků“, zařazeném do sborníku Od svobody k nesvobodě 1945–1956 a vydaného Vojenským historickým ústavem. Při stručném popisu exilových názorových a politických okruhů, poznamenaném nepřesnostmi a zkreslujícími postuláty, ovšem Tomek vychází ze stejných stereotypů jako Čelovský a Goněc. V popisu exilového okruhu mimo RSČ uvádí vedle dvou hlavních slovenských směrů pouze jedinou českou skupinu – Prchalův ČNV. A dále předkládá neprokazatelnou větu, která by v seriózním textu měla být prezentována nejvýše jako hypotéza: „Druhou a mnohem početnější část exilu tvořil československý demokratický exil. Jeho vznik lze datovat únorem 1948.“ Už tvrzení, že skupina kolem RSČ byli demokraté, postulující, že druhá skupina demokraté nebyli, je nesmyslné. Dále samozřejmě nelze prokázat, že skupina kolem RSČ, zvláště bere-li Tomek v potaz Čechy i Slováky, tvořila „mnohem početnější část exilu.“58

Mnozí autoři včetně Prokopa Tomka se dopouštějí další nepřesnosti, když používají v souvislosti s Prchalou (ČNV) a Pekelským (SČDF) termín „pravice“ nebo dokonce „krajní pravice“. Nespecifikují však, co tímto politologickým termínem míní, a tak se mimoděk přibližují někdejší marxistické, resp. marxisticko-leninské dehonestující terminologii a rétorice. Přitom přehlížejí fakt, že ČNV ani SČDF se k pravici (ani krajní pravici) nehlásily a podle politologické terminologie patřily svými programy k politickému středu – byly pro (liberálně) demokratický politický systém, hlásily se ke křesťansko-sociální politice a propagovaly přátelské federativní soužití národů. Výrazným znakem jejich rétoriky byl rozhodný antikomunismus (ale i paralelní odmítnutí jakékoliv totality), což je programový znak, který je sám o sobě politologicky indiferentním atributem liberální demokracie, ale s příklonem k demokratické pravici nebo levici nemá nic společného. Ovšem vyjma podání marxisticko-leninské terminologie komunistů, která antikomunisty označovala za fašisty či krajní pravici, zatímco pravici podle ní představovali už „reakční“ sociální demokraté.59

Jako další příklad této výrazné faktografické nepřesnosti týkající se exilového politického aktivismu lze opět uvést citace z textů již výše zmíněných historiků. Prokop Tomek v článku „Poúnorová zahraniční akce Čechů a Slováků“ píše: „Český pravicový exil, zejména tzv. prchalovské hnutí...“;Jiří Plachý v článku „Třetí republika a armáda generála Prchaly“, publikovaném ve stejném sborníku, píše: „[Prchala] se odmítl vrátit do osvobozené vlasti a neváhal se stát představitelem nejpravicovější části čs. exilu reprezentující názorový proud hraničící s fašismem...“, v článku „Vizovická Mata Hari“ píše: „Pekelský navázal spolupráci [jako organizátor ČNV v Německu] i s ostatními krajně pravicovými skupinami emigrantů z východní Evropy (ukrajinskou OUN, ľuďáky a andersovci).“60

Pekelského intenzivní protikomunisticky zaměřená činnost do dubna 1953 je i přes výše doložený zkreslující schematický přístup některých historiků nesporně významnou součástí protikomunistického odboje. Jako sporná či kompromitující však může být (a také je) interpretována mimo jiné také jeho snaha o rehabilitaci sudetoněmeckého etnika a spolupráce s jeho představiteli, která byla výraznou (a proto i zde zdůrazněnou), byť ne prioritní součástí této činnosti.

Druhá „otázka viny“ v případu Vladimíra Pekelského tedy zní: Provinil se nějak podpisem Wiesbadenské dohody a svým postojem k věci sudetských Němců? Z hlediska trestněprávního se patrně ani provinit nemohl (komunistické pojetí práva zde přirozeně opomíjím): Podpis Wiesbadenské dohody, publikování programových cílů a jednání se sudetoněmeckou reprezentací byly pouze stvrzením a proklamováním politického názoru skupiny exulantů.61 Stanovení Pekelského politické a morální „viny“ je opět (jako v případě retribuce a postoje k poválečné vládě Národní fronty) nejednoznačné a závisí na individuálním hodnocení poválečných událostí.

Převažující politický, právní, historiografický i „veřejný“ pohled svobodné české společnosti po pádu komunismu vychází z názoru, že vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců bylo spravedlivým důsledkem druhé světové války a je nezměnitelné – Němci nemají právo na návrat ani na restituci majetku či odškodné za poválečné utrpení a mez českého pokání za poválečné násilí je limitována nacistickým násilím během druhé světové války. V tomto ohledu se shodně vyjadřují: politikové napříč stranickým spektrem; nález ústavního soudu č. 55/1995 Sb.62; představitelé akademické obce – ať již aktivně svými odbornými stanovisky (např. právník Václav Pavlíček, filozof Miloslav Bednář, historikové Bořivoj Čelovský, Jan Křen, Zdeněk Kural, Jaroslav Valenta), nebo pasivním postojem; občanská sdružení – Český svaz bojovníků za svobodu, Společnost Edvarda Beneše, Společnost Milady Horákové, Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí atd.

Na druhou stranu se jako korektiv vůči tomuto převládajícímu „oficiálnímu“ pojetí objevují snahy kriticky reflektovat uplatnění kolektivní viny a poválečného násilí vůči sudetoněmeckému obyvatelstvu. Sem patří: veřejná omluva Václava Havla na počátku devadesátých let; dokumentační a vydavatelská činnost časopisu Střední Evropa; publicistická činnost historiků Milana Churaně a Emanuela Mandlera a politologů Rudolfa Kučery a Bohumila Doležala; občanské petiční iniciativy Smíření 95 a Bez strachu z minulosti 98; dílo historika Tomáše Staňka; regionální politické a občanské aktivity, např. Kříž smíření na Broumovsku či putovní výstava Zmizelé Sudety; televizní dokumenty režiséra Davida Vondráčka; beletristická uchopení tématu – knihy Zdeňka Šmída, Radky Denemarkové, Kateřiny Tučkové atd.

Na místě je připomenout také slova jednoho z nejvýznamnějších účastníků zahraniční protikomunistické rezistence, Pavla Tigrida. Tento žurnalista a politický aktivista (vlastním jménem Schönfeld) byl židovského původu – jeho rodinu krutě postihl nacistický teror – a v exilu patřil ke „košickému“ táboru, ač nebyl „obhájcem“ Košického vládního programu. Jedno ze dvou politických přání, která vyslovil krátce před svou smrtí v televizním dokumentu, znělo: „Přál bych si, aby národ, k němuž se rád hlásím, uznal, že jsme se ve svých dějinách dopustili různých pochybení jako každý národ. A abychom měli tu odvahu a tu noblesu a zároveň otevřenost – aby to bylo poctivé (říci), že jsme se dopustili velkého zločinu etnické čistky vyhnáním českých Němců na základě nepřijatelné zásady kolektivní viny.“63

 

 

3. Od bourání ke zbourání – únos StB a otázka viny č. 3

 

Vladimír Pekelský byl jedním z  exulantů, kteří byli československými bezpečnostními složkami vytipováni pro riskantní operaci – únos provedený z cizího státního území. Mezi nimi pak Pekelský spadá do kategorie osob, na nichž byl tento teroristický čin úspěšně vykonán. Ke známým obětem stejného teroristického postupu patří například sociálnědemokratický politik Bohumil Laušman či slovenský zpravodajec a zakladatel odbojové organizace Bílá legie Josef Vicen.64 Pekelského případ se však od případů jmenovaných liší jak způsobem zorganizování únosu, tak i postupem, který následoval po jeho úspěšném provedení.

S rostoucím významem a rozsahem Pekelského protikomunistické činnosti rostl i zájem československých bezpečnostních složek o jeho osobu. Klíčovým trumfem ve „hře o Pekelského“ se stala agentka Marie Blaschtowitschková, rozená Tomšů65, které se podařilo získat Pekelského důvěru a citovou náklonnost – stala se nejprve jeho sekretářkou a v roce 1951 dokonce manželkou. Pekelský byl již v listopadu 1948 za utajené součinnosti Tomšů-Blaschtowitschkové vytipován československou vojenskou rozvědkou pro spolupráci, ale pokus o jeho „zbourání“ skončil v následujícím roce neúspěchem iniciátorů. 

V dubnu 1953 však byla provedena z téhož hlediska úspěšně riskantní operace StB, během níž se Pekelský stal ve Vídni obětí úskoku agentky Tomšů-Blaschtowitschkové, resp. Pekelské – v té době již své manželky – a únosu příslušníků StB (za pomoci jejich sovětských „přátel“). Na spolupráci přistoupil krátce po svém zatčení – dokonce ji sám svým věznitelům nabídl – a během své internace splnil všechny pokyny únosců. Alternativou byl převoz do Československa spojený s hrozbou trestu smrti nebo s dlouholetým vězněním a veřejným „pokáním“, zahrnujícím osočení Západu při veřejném soudním přelíčení. Po zajištění několika vázacími akty (jedním z nich bylo kuriózní vyfotografování s příslušníkem StB) byl Vladimír Pekelský se souhlasem vedoucích funkcionářů StB a ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka vpuštěn zpět do exilového rybníka jako jedna z velkých ryb, zaháčkovaných československými bezpečnostními složkami.66

Kdo byla Marie Tomšů-Blaschtowitschková, která přivedla Pekelského do zkázy, a jak se stala agentkou StB? Jak probíhalo jeho „bourání“ v roce 1949, jeho únos v dubnu 1953 a jeho následná spolupráce? Životní příběh Marie Tomšů-Blaschtowitschkové podrobně a výstižně vylíčil Jiří Plachý ve své recenzi životopisného filmu Vizovická Mata Hari, kde ve shodě s dostupnými prameny kriticky poukazuje na neudržitelnost heroizace této bezskrupulózní komunistické agentky.67Jeho textu lze ovšem vedle drobných nepřesností vytknout i některé formulace související s Pekelským.68

Německý protektorátní soudce Kurt Blaschtowitschka byl po válce popraven a jeho manželka (českého původu) Marie rozená Tomšů byla umístěna v jednom z internačních táborů a v roce 1946 vysídlena společně se sudetskými Němci (během války přijala německé občanství) do americké zóny Německa. Dále žila v Německu, ale přecházela tajně československé hranice, aby pašovala zboží a setkávala se s příbuznými. Koncem roku 1946 vstoupila do služeb vojenské rozvědky (Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA při Ministerstvu národní obrany), kde byla pod krycím jménem „Marina“ úkolována k získávání informací o české a slovenské emigraci a dalších národnostních skupinách (polských, ukrajinských), formujících se v americké zóně poválečného Německa. Po různých, pro účely tohoto pojednání nepodstatných peripetiích, pokračovala ve své zpravodajské činnosti i po únorovém komunistickém převratu. V červnu 1948 se jí podařilo v Mnichově zapůsobit na Vladimíra Pekelského, na něhož byla zaúkolována, a získat místo jeho osobní sekretářky – od té doby dodávala za finanční odměnu svým řídícím orgánům do Československa zprávy o jeho činnosti „z první ruky“. V této placené činnosti pokračovala i poté, co s Vladimírem Pekelským uzavřela v září 1951 sňatek.

V roce 1952 byla agentka „Marina“ převzata správou zahraničně politické rozvědky, resp. I. správou StB. Zde byly její dosavadní činnost a práce jejích řídících orgánů ve zprávě pro ministra národní bezpečnosti – z níž prosvítá rivalita zpravodajských složek69 – hodnoceny následovně: „Byla však špatně řízena, velmi často byli vyměňováni řídící orgánové, kteří autoritu a vliv na plnění úkolů snižovali tím, že s ní udržovali intimní styky. [...] V dubnu 1952 převzala její řízení správa zahraničně politické rozvědky. Marina spolupráci zlepšila. Na základě jejích zpráv bylo zatčeno 8 cizích agentů, dodává zprávy z uprchlických táborů, o německé rozvědce vedené gen. Gehlenem, o politické a špionážní činnosti SČDF apod. Zprávy doplňuje dokumentačním materiálem.“70

Když se v roce 1949 vojenská zpravodajská služba pokoušela o nabourání Pekelského, „Marina“ průběžně asistovala, ale vzhledem k Pekelského zatvrzelému antikomunismu se neodvažovala udělat mu přímou nabídku. Postoj Pekelského se nezměnil ani později, a tak počátkem roku 1953 přistoupila na roli spoluorganizátorky únosu – tehdy již vlastního manžela – za účelem jeho získání pro spolupráci s StB, a to i s vědomím možnosti jeho zatčení a deportace do Československa, pokud odmítne. Projevila při tom starost pouze o své existenční zajištění.

Před popisem úspěšného únosu se ještě vrátím k neúspěšnému pokusu o získání Pekelského ke spolupráci na přelomu let 1948 a 1949.

Dne 16. listopadu 1948 sepsal pracovník vojenské zpravodajské služby s krycím jménem „Opuka“ zprávu a návrh na další postup ve věci „zbourání“ Vladimíra Pekelského sledovaného a vytipovaného „Marinou“. Tento návrh spočíval v oslovení Pekelského dopisem, v němž se „Opuka“ snažil navázat první kontakt, aniž by se identifikoval, a v němž apeloval na Pekelského vlastenecké city a žádal ho o informace o sudetoněmeckém hnutí. O reakcích Pekelského na tento dopis odeslaný z Německa prostřednictvím československé rezidentury i na své další kroky se „Opuka“ průběžně dozvídal od „Mariny“. V jeho dopisu pro Pekelského, který podepsal jako Josef Boden, mj. stálo:

Říkám Vám otevřeně, že tento dopis jest psán, což mnohým by se snad zdálo groteskním, Vaším protivníkem z druhé strany hranic, který četl několik výtisků Vašeho Předvoje, který však četl různé tiskoviny sudetských Němců a jejich protektorů obsahující hrubé útoky proti celistvosti a samostatné existenci našeho státu [...] A zde mi právě není jasná jedna věc, že Vy jako starý přívrženec a zastánce programu profesora Mareše jste v sobě nenalezl tolik morální síly a odvahy, abyste se sám otevřeně postavil na obranu Vašeho národa, doufám, že dosud mohu otevřeně mluviti též o Vašem národě – či snad jest již Vaším heslem, čí chleba jíš, toho píseň zpívej? [...] Jistě se ptáte, proč Vám to vše píši a jaký cíl tím vlastně sleduji. Ano, mám pro Vás určitý návrh a to zcela konkrétní. Chci Vaši spolupráci při kontrole činnosti sudetských Němců proti našemu národu, hlavně pokud se jejich revisionismu týče. [...] Vaše spolupráce by v tomto směru pro Vás byla ctí a v budoucnosti by Vám byla jistě ku prospěchu. Upozorňuji Vás, že k Vám nepromlouvá žádný exponent ministerstva vnitra, nýbrž člověk, který má zájem, aby náš národ prošel těžkou mezinárodní situací s co nejmenšími ztrátami a zachoval si co nejvíce pro budoucnost.71

V úředním záznamu z 11. dubna 1949 „Opuka“ píše, že podle hlášení „Mariny“ si Pekelský jeho dopis přečetl a při tom několikrát utrousil: To je zajímavé. Nechal dopis „Marinou“ přepsat a řekl jí, že to vypadá na provokaci od CIC, protože v dopisu jsou pravopisné chyby. „Marina“ mu navrhovala, aby to s panem Bodenem ještě zkusil, ale Pekelský po konzultaci se svými spolupracovníky odevzdal dopis úřadovně CIC v Regensburgu, jejíž pracovník ho ujistil, že věc za něho vyřídí. CIC poté „Opukovi“ odpověděla, jakoby odpovídal Pekelský, ale „Opuka“ informovaný „Marinou“ věděl, že jde o falešnou hru proti falešnému hráčovi a rozhodl se v ní se souhlasem nadřízených pokračovat. V dochované složce se nachází ještě další tři „Opukovy“ dopisy, v nichž sliboval za informace o sudetských Němcích morální i hmotnou pomoc, a dokonce poslal peníze. Z dalších dochovaných materiálů není jasné, jak tato špionážní hra skončila, ale z celkového vyznění případu lze odvodit, že pro „Opuku“ neúspěšně.

Zajímavý je dokument z této složky z 22. prosince 1950 označený šifrou A-2, který se netýká „bourání“, ale zejména spolupráce ČNS s americkým zpravodajstvím v západním Německu a spolupráce ČNV se sudetskými Němci. Líčí mj. setkání Pekelského s pověřencem amerického ministerstva zahraničí pro zpravodajskou činnost v Německu, vystupujícím jako dr. Pfaifer. Ten Pekelského oslovil 14. listopadu a na dalších schůzkách mu sdělil, že má pověření, aby nalezl zpravodajskou náhradu za gen. Františka Moravce, který zcela zklamal americkou důvěru a jehož agenturní sítě jsou nevyhovující. V agenturní zprávě se mj. píše o návštěvě Pfaifera u Pekelského za přítomnosti Tomšů-Blaschtowitschkové 25. listopadu 1950 a stojí tam:

Prohlásil, že chce s nimi jednati otevřeně; začal mluviti o práci gen. Moravce, kterou kritisoval zcela záporně. Použitím Moravce prý ‚vsadili na špatnou kartu‘. Předpokládali, že Moravec, zkušený zprav. orgán, postaví jim zpravodajskou organisaci schopnou plniti úkoly pro ČSR, celá jeho činnost však údajně skončila fiaskem, neboť Moravec prý jen improvisoval a nedostal se k pořádné práci. Dr. Pfaifer tvrdil, že studoval Moravcovu práci v různých táborech; nabyl dojmu, že Moravec má v síti řadu provokatérů nebo aspoň osob nespolehlivých pro zprav. spolupráci, čímž riskuje bezpečnost spolupracovníků v ČSR. Mnohým jeho spolupracovníkům slouží zpravodajská činnost výhradně k tomu, aby si usnadnili život v táborech, služby konají povrchně. Prostředky, které Moravec dostal, se nijak nerentují. Američané dále podle sdělení Dr. Pfaifera zjistili, že buď sám Moravec, nebo některý z jeho blízkých spolupracovníků dodávali zprávy jak jim, tak i Angličanům.“ Dne 12. prosince 1950 po osmihodinovém rozhovoru uzavřel dr. Pfaifer s Pekelským a jeho prostřednictvím i s ČNS a také (bohužel) s jeho sekretářkou „Marinou“ dohodu o spolupráci.72

(Dokončení příště.)

 

 

Poznámky:

53. Hlavními tematickými okruhy Bohemie byly: situace exulantů a exilová politika, komunistický teror a domácí situace, mezinárodní vztahy ve studené válce, politologické a historické analýzy. Pravidelné rubriky: Co říkali včera (citování poválečných výroků představitelů RSČ), Jednou větou (zprávy z exilu), Na pranýř (o pronikání komunistických agentů na Západ), Zrcadlo exilového tisku aj. Autoři: Simeon Ghelfand, František Janík-Horák, Jan Horný, Jaroslav Hrázský, Bohdan Chudoba, Helena Koželuhová, Rudolf Wierer, Karel Locher (do roku 1951), Michal Zibrín aj. Vladimír Pekelský přispíval nepravidelně zpravidla komentáři k aktuální situaci v exilu či v Německu. Hlavním autorem a komentátorem Bohemiebyl Pekelského nejbližší spolupracovník František Janík-Horák. Celkově časopis vycházel z jasného a zdůrazňovaného antikomunistického zaměření, nezastřeně reflektoval komunistický teror a komunistické pronikání na Západ, byl kritický vůči západní smířlivosti a snahám o koexistenci s východním blokem, vyostřeně konfrontačně se stavěl proti poválečným politikům a jejich působení v RSČ a RSE, přinášel aktuální informace z uprchlických táborů a dopisy čtenářů apod.

54. Jde o české politické aktivisty Simeona Ghelfanda, Bohdana Chudobu, Josefa Kalvodu, Rudolfa Kopeckého, zpravodajce Radko Kleina-Jánského, historika Antonína Svatopluka Kalinu aj., ze slovenských aktivistů např. o Jozefa Pauča nebo Michala Zibrína.

55. GONĚC, Vladimír: Jak se vymanit z komunismu a co po komunismu? Iniciativy pod koordinací Huberta Ripky v padesátých letech. Academicus, Brno 2010. Vladimír Goněc ve svých knihách oslavuje národněsocialistického politika Huberta Ripku, vedle Edvarda Beneše druhého největšího propagátora československo-sovětského spojenectví v době druhé světové války, který v poválečné třetí republice toto již vzniklé „spojenectví“ aktivně prohluboval. Vzhledem k tomu, že i pro své exilové názory a působení byl pro opoziční „protikošické“ skupiny zcela nepřijatelný, lze chápat, že i Goněc „protikošický“ exilový tábor zcela zavrhuje. Seriózní historik by ovšem namísto zamlčování, plytkých poznámek a nicneříkajících frází měl své vývody podepřít výčtem a srovnáním obou táborů a případně uvedením argumentů pro marginalizaci či odmítání jednoho z nich. To Goněc neudělal, pikantní ale je, že ve svých vývodech bez upřesnění zdroje a uvedení kontextu (v kapitole Programový impuls z domova, s. 27–40) poukazuje na informace pocházející zjevně z provenience Československého zahraničního ústavu v exilu, což byla organizace kontrolovaná StB. Je ovšem možné, že Goněc se názorově ztotožňuje s verzí agenta StB Vlastislava Chalupy, že tento byl ve skutečnosti spolupracovníkem tajné buňky uvnitř StB, která si přála liberalizovat československý komunistický systém a že ČSÚ v exilu byl odbojovou organizací. V takovém případě by ovšem bylo poctivé to uvést. K roli Vlastislava Chalupy viz moje výše citovaná studie Vlastislav Chalupa a Josef Kalvoda. Dva osudy a dva odboje.

56.Tamtéž, s. 15.
57.Tamtéž, s. 18.
58. TOMEK, Prokop: Poúnorová zahraniční akce Čechů a Slováků. In: PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop a kolektiv: Od svobody k nesvobodě 1945–1956, Vojenský historický ústav, Praha 2011, s. 205-206.

59. Vyostřené vymezení ČNV a SČDF (i dalších organizací) vůči představitelům poválečné Národní fronty nemělo charakter politicky ideologický a nemělo tedy nic společného s pravicí a levicí, ale bylo státoprávní – obě tyto skupiny odmítaly lidovou demokracii a Košický vládní program (byly pro liberální demokracii a ústavnost), jakož i s těmito instituty spojené poválečné právní akty. Kromě toho je třeba podotknout, že historikové označující ČNV a SČDF za krajní pravici používají nevědomky komunistickou rétoriku a marxisticko-leninské chápání světa. Pro komunisty představovala pravici už sociální demokracie a jakýkoliv jasně formulovaný antikomunismus byl pro ně radikální pravicí ztotožňovanou s fašismem. Antikomunismus je ovšem přirozeným atributem každé tradiční demokratické politické ideologie. Tam, kde chybí, je naopak správné mluvit o radikální levici.

60. TOMEK, s. 204; PLACHÝ, Jiří: Třetí republika a armáda generála Prchaly. In: PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop a kolektiv: Od svobody k nesvobodě 1945–1956, Vojenský historický ústav, Praha 2011, s. 33; PLACHÝ, Jiří: Vizovická Mata Hari, s. 449.

61. Toto téma je dalším námětem na odborný právní rozbor. Oficiální právní stanovisko České republiky v této věci se zpravidla odvozuje od nálezu ústavního soudu č. 55/1995 Sb.

62. Stanovisko ústavního soudu ve věci nálezu č. 55/1995 a argumenty pro něj vysvětluje ve svých pamětech ústavní soudce Antonín Procházka. Součástí jeho argumentace je i diskutabilní poukaz na východiska Karla Jasperse. PROCHÁZKA, Antonín: V boji za ústavnost. Ze vzpomínek bývalého ústavního soudce. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, s. 147–151.

63. Pavel Tigrid – Evropan, režie Helena Třeštíková, ČT 2004.

64. K únosům prováděným československou Státní bezpečností viz ŽÁČEK, Pavel:  Odluky osob v 50. letech (únosy v režii československé Státní bezpečnosti). In: BABKA, Lukáš – VEBER, Václav: Za svobodu a demokracii III. Třetí (protikomunistický odboj). Univerzita Hradec Králové, Hradec Králové 2002, s. 117-141; ŽÁČEK, Pavel: Akce „Gomez“. Únos Nikifora Horbaňuka z Mnichova. Paměť a dějiny, 2011, č. 2, s. 57–72; BUREŠOVÁ, Jana: Únos Bohumila Laušmana a československá emigrace. Listy, 2004, č. 4.
65. Životopis Marie Tomšů-Blaschtowitschkové-Pekelské vylíčil podrobně ve své rozsáhlé kritické recenzi o ní natočeného dokumentárního filmu (Vizovická Mata Hari) historik Jiří Plachý. PLACHÝ, Jiří: Vizovická Mata Hari. In: Securitas Imperii, 2006, č. 14, s. 440–453.

66. Jinou velkou rybou byl například agent StB Vlastislav Chalupa, působící ve Francii a později ve Spojených státech amerických. I. správa StB mohla prostřednictvím Chalupy a Pekelského atakovat jak „košický“, tak i „protikošický“ politický proud. Chalupa měl počátkem padesátých let přístup k vrcholným patrům „košické“ reprezentace a jeho publicistická a politická aktivita byla neméně plodná než aktivita Pekelského. Osudy, postoje a „viny“ obou agentů se ovšem velmi liší, byť mají společné to, že oba byli ke spolupráci přinuceni po teroristickém aktu StB – únosu (Chalupa byl unesen v Československu a do „exilu“ dopraven StB). K osudu V. Chalupy viz výše zmíněná studie: CHOLÍNSKÝ, Jan: Vlastislav Chalupa a Josef Kalvoda. Dva osudy a dva odboje.

67. S Plachým se shoduji v charakteristice Marie Pekelské, kterou uzavírá svou výše zmíněnou recenzi: „Na rozdíl od statisíců jiných, jejichž osudy poznamenal jak nacistický, tak komunistický režim, nebyla pasivní obětí. Do kalných vod tajných služeb ji nezahnal nikdo, ani bezvýchodnost její osobní situace, ale sestoupila do nich sama a dobrovolně již v roce 1938. Zasvětila jim velkou část svého života a stala se prototypem cynické bezskrupulózní udavačky, které nezáleží na tom, pro jakou stranu pracuje, a která staví osobní prospěch nad životy druhých.“ PLACHÝ, Jiří, s. 453.
68. Plachého zmínky o Pekelském jsou jedním z případů schematičnosti na níž poukazuji výše.

69. To, že příslušníci StB ohledně kvality zpráv dodávaných „Marinou“ svým kolegům z vojenského zpravodajství poněkud křivdili, vyplývá z dochovaných záznamů z let 1946 až 1952 ve svazku „Mariny“, kde jsou například z roku 1948 rozsáhlé záznamy o vývoji v „protikošickém“ exilu, včetně soukromého života jeho protagonistů. Kromě toho je zaznamenáno, jak byla „Marina“ řízena a nabádána k obezřetnosti při vytěžování svých známostí a Pekelského písemností poté, co se stala jeho sekretářkou.

70. Osobní svazek Vladimíra Pekelského, onačený jako Osobní svazek „Tonda“, č. 40503 –ABS 4556 (dále jen Osobní svazek „Tonda“). Zpráva náčelníka 2 odd. II. odboru správy zahraničně politické rozvědky por. Jaroslava Škáchy pro ministra národní bezpečnosti arm. gen. Karola Bacílka ve věci vázacího návrhu na Vladimíra Pekelského krycí jméno „Tonda“ z 15. dubna 1953. Č. j. B/2-008396/221-53.

71. ABS, Svazek Vladimír Pekelský č. 25641. Dopis Josefa Bodena Vladimíru Pekelskému z 16. listopadu 1948.

72. ABS, Svazek Vladimír Pekelský č. 25641. Tento spis byl veden Zpravodajskou správou generálního štábu ČSLA ještě před převzetím „Mariny“ I. správou StB. Citace pochází z dokumentu datovaného 22. prosince 1950, s. 1.