Ročník 2012‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Práva versus právo

Bronislav Wildstein

V současné podobě Evropské unie můžeme vidět takřka uskutečněnou právnickou a úřednickou utopii. Právnickou, což neznamená právní. Každý neduh se léčí další – většinou s právem zaměňovanou – regulací, přičemž právníci se mění v lékaře naší neduživé reality v poslední instanci. Tudíž v suveréna postdemokratického systému.

Bují další řady vzájemně rozporných lidských práv a evropští legislativci o nás dbají natolik, že se pomocí paragrafů snaží obsáhnout všechny oblasti lidského života. Právo má regulovat intimní i rodinný život, všechny vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, veškeré naše jednání, výroky i postoje. Začíná splývat s politikou, jež má stále totalitnější ambice, a proměňuje se v nástroj sociálního inženýrství, které má uhníst Evropana, tedy nového člověka.

Aby toho právo dosáhlo, musí destruovat tradiční formy existence obyvatel našeho kontinentu a také všechny silnější identity, které určují jejich status, jako je například národ, náboženství, ba i rodina a pohlaví. Dekonstruuje klasickou evropskou kulturu a její principy.

Právo má tedy nahradit zvyklosti, morálku a trh a stát se jediným regulačním systémem lidského chování. Přitom se zákonitě zpěčuje myšlence spravedlnosti a všeobecné mravní intuice. V převleku libovolně definovaného pragmatismu vytváří prostor pro zcela arbitrální kroky, které staví na dalších a dalších příležitostně vymezovaných lidských právech. Ta se soustřeďují především na ochranu svévolně definovaných menšin. Takové právo se stává nástrojem nové levicově liberální ideologie, která sice nedisponuje žádným oficiálním kánonem, ale jejíž principy lze snadno odvodit jak z teorie, tak z praxe politicko-kulturního proudu, který dnes v Evropě převládá. Takto vnímané právo tíhne k tomu, aby nahradilo (anebo přinejmenším významně omezilo) politiku, tedy prostor svrchované existence reálných národních společenství, což znamená také konec dosud známé formy demokracie. Místo ní vznikají fikce jako evropská demokracie nebo interaktivní slaďování pozic, což paradoxně vede k dominaci silných vlivových skupin, jejichž rejdištěm se dnes EU stává. Prosazují se tím jak materiální, tak ideo­logické zájmy, jejichž konglomerát vytváří současnou podobu Evropy.

Zhmotňuje se totiž, jako všechny utopické projekty, v podobě vlastní karikatury, za jejímiž kulisami si moc přivlastňují ti nejsilnější. Vždyť kontinentální mocnosti, především Německo, jednají tak, že právě jejich politika dnes určuje fungování Unie. Přičemž reál­ná politika se dnes prolíná s levicově liberální ideo­logií, která se na ní podstatně podepisuje.

 

Národ a stát na indexu

Za mezník, po němž tento proces nabral na obrátkách, lze považovat Maastrichtskou smlouvu, tedy vznik Evropské unie na počátku 90. let minulého století. Nové koncepce práva však vznikly už předtím a rozvíjely se paralelně s vývojem evropského společenství. Jeho projekt je odpovědí na druhou světovou válku, obecněji pak na evropskou krizi let 1914-1945, která vedla téměř k sebevraždě našeho kontinentu. V tomto ohledu byla koncepce ustavení hlubšího evropského společenství, schopného překonat tradiční animozity, naprosto racionální. Jenomže ji spoluutvářely fobie, které během času podobu budoucí unie nesmírně zatížily a staly se zásadním prvkem nové ideologie. Vyrostly z diagnózy, která zodpovědnost za evropskou krizi, jež vyústila ve druhou světovou válku, připisuje nacio­nalismu – a v národním socialismu ztotožňovaném s fašismem vidí jeho přímé pokračování.

První teze je pravdivá jen zčásti, druhá, která neoprávněně rozšiřuje rozsah pojmu fašismus, má ideologický ráz a spíše mystifikuje, než objasňuje. Udělala však oslnivou ka­riéru a dosud představuje nedílnou součást interpretačního kánonu, jakým je národní socialismus nazírán. V levicové ideologii odůvodňuje boj proti kulturnímu odkazu Evropy, jehož více či méně legálním dědicem by měl hitlerismus být.

Můžeme souhlasit s tvrzením, že z evropské tradice do jisté míry vyrůstal, protože jsou v ní přítomny různé, vzájemně protichůdné ideové proudy a na jejím okraji vždy – v opozici k ní – působily revoluční tendence. Právě z nich vyrostl národní socialismus, který jeden z jeho vyznavačů, později pak kritiků Hermann Rauschning správně označil za „revoluci nihilismu“. Útočil na základy křesťanské kultury, celý její klasický racionalismus a křesťanství. Metaforicky to lze vyjádřit tak, že hlavními nepřáteli Hitlera a jeho suity byly dva zdroje naší tradice: Athény a Jeruzalém. Ovšem hitlerismus (ostatně stejně jako leninismus), nespoutaný jakýmikoliv principy, prvotním právem či přirozeností, projevoval v boji o moc nesmírný pragmatismus a libovolně žongloval různými idejemi.

V levicovém žargonu a rétorice je přívlastek fašistický ještě mlhavější a arbitrálnější: „fašizující“ se stalo obecným epitetem namířeným proti různým postojům a názorům, které s fašismem nikdy neměly nic společného, naopak jim patří výsadní místo v evropské tradici – například etika statečnosti, kategorie vznešenosti atd.

Zkušenost nacismu provokovala podezřívavost vůči silnému státu, který využívá právo k zavedení mravního řádu. Válečné trauma vzbudilo strach z většiny a pocit nutnosti mimořádně chránit přirozeně slabší menšiny. Ve skutečnosti šlo spíše o reakce, které vyvolal nekritický přístup k nacistické propagandě. Hitlerismus instrumentalizoval kategorii státu a práva a lze prokázat, že se postavil proti jejich základním principům. Nacisté byli pouze dobře organizovanou menšinou, která má vždy převahu nad neorganizovanou většinou a dokáže jí vnutit vlastní vůli. Neznamená to, že obavy z tyranie silného státu a z despotismu většiny jsou nepodložené. Musíme je ale vnímat v kontextu jiných hrozeb.

V důsledku zkušenosti hitlerismu se v Evropě začala právně omezovat demokratická vůle většiny. Tomu měly sloužit ústavní soudy, jejichž úkolem bylo dohlížet, aby demokracie nespáchala sebevraždu, jak tomu bylo v případě výmarské republiky. Postupně začaly vystupovat z vymezené role a interpretovat nejen literu, ale i “ducha“ ústavy, a jejich pravomoci tak dalece překročily rámec předpokládaný jejich tvůrci.

Podobný proces můžeme zaznamenat ve Spojených státech, kde se celé soudnictví, především nejvyšší soud, stále snaží rozšiřovat vlastní pravomoci na úkor politické reprezentace a politiky jako takové. Právo, které ztrácí silné zázemí obecně akceptovaných norem, jimž říkáme přirozené právo, se současně zbavuje omezení, jež z nich plynou. Jeho autorita začíná odumírat, což se kompenzuje neustálým rozšiřováním oblastí jeho působnosti a nabalováním dalších kompetencí.

 

Hrozba právního pozitivismu

Zkušenost druhé světové války vedla ke zpochybnění dogmat právního pozitivismu, který v Evropě předtím převládal. Jeho hlavní teze hlásala, že právo je vůlí suveréna, přičemž etický a právní řád působí ve zcela odlišných režimech. Z hlediska takto postavené právní doktríny byli hitlerovští zločinci, jednající v souladu s právem Třetí říše, neodsouditelní a právo nacistického Německa hlouběji nekritizovatelné. Ba co víc, norimberský proces zdánlivě narušoval nedotknutelný právní princip „lex retro non agit“ (zákon nepůsobí zpětně). Na tyto pochybnosti dal odpověď německý filosof práva Gustaw Radbruch, který zavedl kategorii „zákonného bezpráví“. Což neznamená zkrátka nespravedlivé právo, ale právo tvořené při vědomém popření ideje spravedlnosti.

Druhá světová válka musela vést k zavržení dosavadního tvrdého právního pozitivismu, reprezentovaného filosofy práva od Johna Austina po Hanse Kelsena. Jeho nové verze v pojetí Herberta Harta či Josepha Raze se od pozitivistických dogmat odkláněly, nezdůrazňovaly dominantní význam vůle suveréna, ani radikální odlišnost etického a právního řádu. Hart konstatoval, že pokud společnost nechce být klubem sebevrahů, musí její normativní systém brát v potaz minimální přirozené právo. Lze tvrdit, že tradiční právní pozitivismus byl ve své době typickým pokusem o vytvoření vědeckého, tudíž uzavřeného a soběstačného systému regulací, který odmítal přirozené právo jako relikt předvědeckého, nábožensko-mystického vnímání světa.

Po zhoubné zkušenosti nacismu pochopili někteří stoupenci právního pozitivismu, mezi nimi Radbruch, že návrat k nějaké podobě přirozeného práva je nezbytný. Obecně však vládlo přesvědčení, že obranou před despotismem vládnoucích je na nich nezávislá soudní moc, jejíž součástí byly ústavní soudy, a také univerzální normy přítomné v lidských právech a nadnárodní právo tvořené na jejich základě.

Do značné míry zaniklo vědomí toho, že jak ústavní normy, tak, a to především, nadnárodní principy zakotvené v lidských právech musí mít nějaký základ, vyrůstat z nějaké koncepce člověka a světa. Zdá se, že se tím tenkrát málokdo zabýval a všechno ovládl duch pragmatismu.

 

Lidská práva a jejich evoluce

Ne náhodou jsou dnes lidská práva nazývána „světským náboženstvím nové doby“. Přičemž se, jak už tomu s náhražkami náboženství bývá, zmítají v proti­mluvech.

Lidská práva lze vyvodit z práva přirozeného. Pak jsou součástí širšího řádu a vyplývají z ideje spravedlnosti. K jejich exponování došlo pod vlivem nástupu liberalismu, který politickoprávní myšlení obrátil k lidskému subjektu jednotlivce a politický řád odvodil ze společenské smlouvy, tedy z hypotetického obecného souhlasu s vytvořením určitého systému.

Šlo o změnu zásadní povahy. Z objektivního práva, které se vztahovalo k principům fungování světa, tudíž i člověka, který je v něm situován, a které trest považovalo za patřičnou reakci na jejich narušení, se těžiště posunulo k právu subjektivnímu, zdůrazňujícímu práva jedince. Obecně ovšem klasikové liberalismu řád světa, tedy přirozené právo, nezpochybňovali.

Poprvé se výraz „lidská práva“ vyskytl v Deklaraci práv státu Virginie roku 1776. Těmito právy má disponovat každý člověk, jsou mu vrozena a jsou nadřazena politice. John Locke, který o nich psal ve Dvou pojednáních o vládě (1690), je nazval „právy přirozenými“ a měla podle něj chránit život, zdraví, svobodu a vlastnictví. Americká Deklarace nezávislosti k nim přidává právo na „hledání štěstí“. V podstatě do poloviny 20. století existoval ohledně jejich vymezení obecný konsensus.

Roku 1945, stále ještě ve stínu druhé světové války, zdůrazňuje organizace vzniklá ve snaze odpovědět na její tragédii, tedy OSN, ve svém zakladatelském dokumentu – Chartě Spojených národů – roli, jakou mají lidská práva hrát. Tři roky nato schválila Vše­obecnou deklaraci lidských práv. Sestává ze 30 článků. Prvních 20 lze vnímat jako přirozená lidská práva rozepsaná do konkrétních regulací. Článek 21 je jistým demokratickým manifestem, který občanská práva ztotožňuje s demokratickým systémem. Devět dalších je souborem rozsáhlých nároků týkajících se ekonomiky, politiky a kultury.

Nové generace lidských práv vznikaly v důsledku evoluce, jíž prošel dominantní proud západního politického myšlení, včetně samotného liberalismu. Růst levicových nálad vedl k vnímání klasických lidských práv coby „abstrakce“, která dokonce zastírá systém „kapitalistického vykořisťování“. Hlasatelé takových názorů tvrdili, že skutečné svobody ani života nelze užívat bez uspokojení základních ekonomicko-sociál­ních potřeb. Aniž bychom hodnotili oprávněnost takového přístupu, musíme si všimnout zásadního kvalitativního rozdílu mezi klasickými lidskými právy a jejich „novými generacemi“ v podobě ekonomických nároků a kolektivních práv.

První, kdo lidská práva rozšířil o práva sociální, byli jakobíni. Roku 1793 zavedli vlastní verzi Deklarace práv člověka a občana (první pochází z roku 1789), v níž zaručili mimo jiné právo na práci a na péči při neschopnosti jejího vykonávání. Došlo k tomu v okamžiku, kdy vrcholil revoluční teror.

Roku 1961 přijaly členské státy Rady Evropy Evropskou sociální chartu. Roku 1966 odsouhlasilo Valné shromáždění OSN dvě mezinárodní úmluvy o právech: Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Oba vstoupily v platnost roku 1976. Shromáždění schválilo v této věci obrovský počet dalších úmluv.

Dnes jsou navrhovány další jejich generace, třeba v Listině základních práv EU, integrální součásti Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Listina byla po nepřijetí ústavní smlouvy připojena – bez právní závaznosti, ovšem se souhlasem téměř všech států – k Lisabonské smlouvě, de facto zavádějící návrhy nepřijaté ústavy. Přibývají další „práva“: reprodukční, ekologická, dětská, ba i zvířecí.

 

Nároky coby práva

Tradiční lidská práva měla člověka chránit před despotismem moci a tuto moc omezovala. Měla tedy negativní ráz a poměrně snadno se definovala. Lze je považovat za univerzální normy. Život, svoboda, do jisté míry zaručené vlastnictví toho, co jsme nabyli v souladu s právem, jsou pro lidské působení a rozvoj nezbytné, nezávisle na tom, v jaké civilizaci žijeme.

Jsou to práva podmíněná. Ten, kdo je porušuje, a obecněji ten, kdo porušuje právní principy, může být zbaven majetku, svobody a v mimořádných případech i života. Ve výjimečné situaci je také politické společenství oprávněno tato práva omezovat.

Občanská práva jsou jiného rázu. Ta formulovaná v článku 21 Všeobecné deklarace vycházejí z demokratického systému coby normy, protože obsahují právo účasti v pravidelných, všeobecných a tajných volbách. Můžeme konstatovat, že v našem kulturním okruhu jde o fungující, tedy oprávněný politický princip. Je však založen na jistých předběžných podmínkách, bez nichž by se stal autoparodií a vedl by k důsledkům zcela opačným, než jaké předpokládá. Volby v zemích bez občanské identity dávaly příležitost, aby určitá skupina (národ, kmen) vnutila obci svou vůli a (také) aby se pod záminkou zavádění formální demokracie, která v daném společenském systému funguje nestabilně, rozbíjely tradičně existující společenské struktury.

Nároky společnosti musí být ze své podstaty arbitrální. Jaká životní úroveň je adekvátní? Co to znamená lékařská péče nebo bezplatné vzdělání? Co znamená „právo na práci“ a jak je má stát každému zajistit?

Tato takzvaná práva jsou partikulární a pokus učinit je univerzálními je utopií. Něco jiného znamená důstojná životní úroveň v Súdánu a něco jiného ve Švýcarsku. Ne proto, že Súdánci jsou horším druhem lidí, ale proto, že po staletí akumulovaná životní úroveň Švýcarů vytvořila jiná očekávání a možnosti jejich naplnění.

Můžeme sice souhlasit s tím, že nezaviněný hlad je morálně politickým skandálem a že svět musí udělat vše pro jeho eliminaci, neexistuje tu však žádný recept. Pomoc zvnějšku musí procházet místními institucemi, které do jisté míry zodpovídají za stav země, kde lidé trpí hlady. Taková pomoc tedy může podporovat prohloubení špatné politiky, která pohromu zavinila. Dvacáté století nám skýtá mnohé příklady mezinárodní pomoci, která posilovala zločinné režimy. Kontrola domácí distribuce prováděná dárci by znamenala, že se jim země podřídí.

Sociální nároky se týkají stavu omezeného množství statků, v němž člověk žije, a vyvolávají otázku ohledně pravidel přerozdělování. Bude více prostředků směrováno do zdravotnictví, anebo třeba do školství, anebo do soudnictví či do armády? Lze vytyčit jisté meze, žádný právní akt je však neobdaří materiálními prostředky. Za „bezplatnou“ péči někdo musí zaplatit, jinak řečeno, nejdříve je nutno prostředky získat od občanů a pak je lze přerozdělovat. To je vždy spojeno s otázkami: Do jaké míry může stát v zájmu účinné přerozdělovací politiky disponovat soukromým vlastnictvím a zasahovat do života občanů? Pokud zvažujeme míru uplatňování redistribuce, musíme také zvážit nevyhnutelné negativní důsledky, jaké může vyvolat, mimo jiné rozrůstání byrokratických institucí, které mají tendenci se osamostatňovat a absorbovat větší a větší prostředky.

Toto všechno nepřekračuje oblast politiky, tedy péče o společné dobro, zvlášť v demokratickém systému. Společenství určuje optimální metody sebeorganizace za proměnlivých podmínek. Právní zásahy do politiky vedou k jejímu omezení, tudíž k podmanění občanů, místo nichž se má jednou provždy rozhodovat o směřování jejich života.

Na obranu autonomie lidské osoby můžeme – a zřejmě musíme – vytyčit trvalá a univerzální omezení každé (i demokratické) moci. Obranu lidské důstojnosti je potřeba do jisté míry vyloučit z oblasti politiky. Je to však modelové pojetí a velmi dobře víme, že za mimořádných okolností (výjimečný stav) musí i tyto principy být omezeny. Obecně vzato jsou však celkem samozřejmé.

Sociální nároky se k této samozřejmosti mají zcela opačně. Ekonomicko-sociální práva jsou pokusem prosadit sociálně demokratický model státu, který je v rozporu už se samotným demokratickým přesvědčením hlásaným jeho zastánci. Je to útok na základní práva občanů, omezení jejich politické svobody a pokus 
rozhodovat o základních otázkách tohoto typu místo nich.

 

Klient, příslušník kolektivu

V případě tzv. sociálních práv se také zásadně mění přístup k lidské osobě. Klasická lidská práva považovala člověka za subjekt, z jehož důstojnosti plyne potřeba ochrany před zásahem moci. Sociální práva jej degradují na úroveň nezralého klienta, který vyžaduje péči. Což je ostatně stálý problém sociálních států, jež generují pasivní a nárokové postoje. Podkopávají tradiční vazby komunit, které, nejsou-li stimulovány rovněž ekonomicky, ve společnosti odumírají. Dříve spočívala povinnost pečovat o práce neschopné na rodině, případně na náboženské nebo sousedské komunitě. Tím, že tyto povinnosti přebírá stát, ztrácejí takové základní společenské instituce důležitou část vlastního opodstatnění, což se musí promítnout do jejich stavu.

Aby stát mohl svým sociálním závazkům dostát, musí se podstatně rozrůst a vytvořit rozsáhlý kontrolní aparát, jehož prostřednictvím má být ověřován status občanů. Musí zjišťovat jejich skutečné majetkové poměry a také možnosti výdělku. Tento dozor, který si uzurpuje stále nové kompetence, znamená, že stát nad občany přejímá kuratelu. Vztah pečovatel – opečovávaná osoba je nesymetrický. Moc musí v tom případě zaujmout paternalistický postoj.

Odhalení těchto vztahů neznamená, že se sociálního státu máme ve všech ohledech vzdát. Musíme si však uvědomit, s jakými náklady a důsledky se váže. Velkou část těchto funkcí mohou pravděpodobně převzít nestátní organizace. Ovšem i když uznáme opodstatněnost části sociálních nároků, musíme si především uvědomit, že spadají do oblasti politiky, že nejsou právy přirozenými. Kruhy, které dnes mají největší vliv na formování veřejného mínění, se však snaží, bohužel úspěšně, prosadit ještě pochybnější generaci lidských práv, jimiž mají být práva kolektivní.

Ve skutečnosti jsou práva kolektivu buď odvozena ze základních lidských práv, anebo se s nimi dostanou do konfliktu, a někdy přímo do rozporu.

Jiného rázu je právo národa na sebeurčení. Společenství obývající dané území má právo vytvořit vlastní stát. Také v tomto případě samozřejmě máme na zřeteli latentní konflikty mezi různými skupinami, jež na totéž území aspirují. Ba co víc, nejpřirozenější z kolektivních práv je v poslední době stále více zpochybňováno jinými nároky téže vlny, především těmi, které stále mohutněji exponují práva menšin.

Klasická lidská práva tato napětí do jisté míry zmírňovala, protože lidskou osobu nazírala coby podmět s esen­ciální identitou neovlivněnou pohlavím, rasou či kulturou, v níž se formuje. Proto se k ní má ve fundamentálních záležitostech přistupovat stejně jako k ostatním. Kolektivní práva od těchto principů upouštějí a předem generují ohniska potenciálního napětí. Vycházejí z předpokladu, že lidskou osobu determinuje příslušnost ke kolektivu, který tak přebírá roli subjektu. Člověk má být v duchu tohoto přístupu považován především za reprezentanta určité skupiny – podle pohlaví, sexuálního zaměření nebo rasy. Rozpor s klasickými lidskými právy je v tomto případě očividný.

Jednání v zájmu poškozených menšin (někdy jde o menšiny hypotetické, protože feministky se do této role snaží obsadit všechny ženy) se říká „pozitivní diskriminace“. Už sám termín musí z perspektivy přirozených práv vyvolávat pochybnosti. Jde přece o nerovné zacházení, tedy o privilegia pro určitou skupinu, daná pouhou příslušností k ní. Můžeme na ně přistoupit jako na dočasná politická řešení, která mají nivelizovat zavedené nerovnosti, a přitom mít samozřejmě na zřeteli jejich zásadní nespravedlnost. Mluvit v tomto případě o „právech“ je mimořádně zavádějící. Přičemž prý mají platit univerzálně.

Z rovnosti před právem, která vyrůstá z klasických lidských práv, neplynou pro moc žádné další povinnosti. Kolektivní práva vyžadují mimořádná, rozsáhlá opatření, tedy sociální inženýrství, které má překonat dosavadní postavení postižených skupin (pomiňme nyní otázku, nakolik je toto hodnocení opodstatněné a nakolik je taková skupinová identifikace reálná). V tomto případě, stejně jako v případě sociálních nároků, se řeč „lidských práv“ stává evidentní ideologickou manipulací.

Stejně evidentní je její ideologičnost v případě dalších „práv“ - reprodukčních, ekologických nebo dětských.

 

Proti rodině

Práva dítěte obsažená mimo jiné v Listině základních práv EU můžeme číst jako elaborát dnešního pojetí práva. „[Děti] mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.“

Co tento pokyn znamená, jak souvisí s právem? Proč se něco tak naivního a současně neurčitého ocitlo v aktu s tak pompézním a naléhavým názvem? Toto zdánlivě nesmyslné znění (kdo a na základě čeho hodnotí „vyspělost“ a „přihlíží“) dobře odráží tendenci regulovat shora veškerou lidskou realitu a také prosadit ideologický názor coby zákon. Navíc jeho typicky neosobní forma, příznačná pro ideologicky laděné dokumenty, poskytla moci nedozírný prostor pro arbitrální jednání.

Názor, že děti by měly mít právo vyjadřovat se k vlastním záležitostem a že jejich hlas by měl být adekvátně jejich vyspělosti brán v potaz, je zřejmě v souladu se zdravým rozumem a řídí se jím většina rodin. Nátlak na to, aby se stal psaným právem, mění jeho charakter. Není to nevinná změna. Ani v tom případě, že v dokumentu, tak jako v případě Listiny, figuruje výhrada, že jeho znění platí „v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv“. Nabízí se otázka, proč tedy byly formulovány, když všechny právní řády tyto záležitosti nějak upravují? Ve skutečnosti ovšem otevírají zadní vrátka pro prosazení určité normy v celé Evropě. Tato metoda je v EU uplatňována už od jejího vzniku.

Znění Listiny zavádí mezi rodiče a děti hypotetického arbitra. Právo dětí vyjadřovat vlastní názory a povinnost brát je v úvahu je závazné především pro jejich přirozené opatrovníky. Moc tedy získává právo vstupovat do vztahů mezi rodiči a dětmi, což znamená narušení podstaty rodinných vztahů a jejich původní povahy. Podobným směrem se ubírají všechny právní pokusy o „boj proti rodinnému násilí“.

Nejde tu přece o patologii samu. V případě, že se vyskytne, tedy budou-li porušeny základní normy, musí právo zasáhnout v každé instituci, také v rodině. Znění Listiny (a také další regulace ve věci rodinného násilí) však tento přístup mění a je příkladem utopického přístupu k právu, které ve své vůli vše regulovat začíná ničit všechny ostatní instituce ve společnosti, především ty, které by mu z důvodu své prvotnosti měly určovat přirozené meze. Rodičovskou autoritu nahrazuje autorita zákona. Což je další, ideologický krok na cestě k omezování fundamentální instituce, jakou rodina v dnešním světě je. Z tohoto stavu plynou určité důsledky. Jedním z nich je dnes mnohem snáze soudně praktikované odebírání dětí rodičům.

Názorným příkladem je následující příběh. Stal se v Polsku, odráží však širší procesy. Před necelými třemi lety odebral soud venkovské rodině, která už vychovávala tři vlastní děti, novorozenou dceru. Odůvodnil to tím, že rodiče nejsou schopni se patřičně postarat o další dítě, kterému bude lépe v náhradní rodině. Soudní rozhodnutí potvrdil první proces, a dítě se vrátilo k rodičům teprve díky vlně pobouření, která Polskem proběhla. Během porodu byla matka sterilizována, aniž ji kdo požádal o souhlas. Dozvěděla se o tom z propouštěcí zprávy.

Rozhodnutí odebrat dítě vydal soud na návrh kurátora, který konstatoval, že doma je nepořádek, matka je nepraktická a pravděpodobně duševně postižená, přičemž otci je už 63 let, věnuje se hospodářství a moc jí nepomáhá. Jiní pozorovatelé – včetně místní samosprávy, představitelů místních institucí (ředitelství školy, farář) – tvrdili něco jiného, a především zdůrazňovali důslednou péči rodičů o děti a silné citové vazby v rodině. Nikdo nepovažoval rodinu, jíž bylo dítě odebráno, za patologickou. Soud posuzoval, jestli je v domě „patřičný“ pořádek, jestli bude péče o dítě „náležitá“. Došel k závěru, že je oprávněn rozhodovat, s kým bude dítěti lépe. Vydal verdikt, že tři děti v rodině stačí a holčičce bude lépe v rodině s vyšší materiální úrovní. Zřejmě vycházel z jediného pro něj očividného kritéria.

Máme snad hledat další důkazy patologického fungování současného soudnictví, vyžaduje celá věc vůbec nějaký komentář? Jak vidno, vyžaduje. V diskusi, která kolem ní propukla, se projevilo překvapivé množství názorů vyzývajících k pragmatickému přístupu, to znamená k úvaze, zda soudní rozhodnutí není pro dítě příznivější. Byly to názory lidí vzdělaných, představitelů vyšších vrstev.

Nemá smysl pouštět se do polemiky s názory, které vedou k závěru, že každé dítě má být vždy svěřeno bohatším. Důležité je všimnout si, jakou zkázu už způsobily odklon od přirozeného práva, tedy od jasně rozeznatelné normy, a zpochybnění prvotní funkce rodiny. Taková je druhá strana sociálního inženýrství prosazujícího definitivní uspořádání společenské reality. Přirozené normy a instituce musí být něčím nahrazeny. Tím něčím vždy bude omnipotence moci. V daném případě soudců, kteří v přebírání božských pravomocí nevidí nic nemístného.

Je příznačné, že kampaň na obranu venkovské rodiny (která nakonec právo na dítě obhájila) neorganizovaly kruhy, které dnes v Polsku dominantně utvářejí veřejné mínění. Společnost se dokázala postavit arbitrálnosti soudu především díky „nemodernosti“ Polska, tedy díky poměrně silné pozici rodiny a katolické církve. Jinak by soudci pravděpodobně dokázali prosadit svou pozici pseudobožského arbitra.

 

Ideologický buchar

Na tuto roli ostatně neaspirují jen soudci. Lékaři, kteří matku dítěte bez ptaní sterilizovali, došli k závěru, že další těhotenství ji může ohrozit, a protože si nebyli jisti, že pochopí závažnost nebezpečí, rozhodli podle vlastní vůle. Soud v tom neshledal nic nezákonného, ačkoliv tomu tak evidentně bylo, a veřejná debata se do značné míry soustředila na otázku, zda mělo smysl ptát se matky na tak jednoznačnou věc. Na jedné straně přece figurovala profesionalita lékařských autorit a na druhé – nepříliš bystrá matka.

Tento případ tedy ukázal trochu jiný rozměr kulturně ideologických tendencí, které dnes na Západě převažují. Utopická představa, že společenskou realitu lze projektovat, musí počítat s existencí odborníků, kteří mají v rukou algoritmy řešení lidských problémů, a musí tedy být oprávněni k jejich uplatnění.

Nepsané mravní a zvyklostní normy, vžité v průběhu generací, mají přirozenou pružnost a dokážou reagovat na proměnlivé společenské okolnosti. Přirozené právo nám jen poskytuje principy, na něž se odvoláváme při vytváření či odhalování nutně obsáhlých principů práva psaného.

Utopické a ideologické myšlení se snaží svět dopodrobna projektovat. Musí nahradit přirozené právo a z něj plynoucí mravní řád, jakož i mnohem partikulárnější zvyklostní a kulturní konvence.

Není tedy divu, že rozhodnutí o sterilizaci obhajovala známá feministka, profesorka etiky. S případným ohrožením důstojnosti oběti neměla problém. Katolička, matka několika dětí, se nevešla do feministického obrazu ženství, takže když ji lékaři zmrzačili, zbavili ji důstojnosti a svobody, považovala to feministka za jednání směřující k „osvobození“ ženy od „nedobrovolných“ porodů. Podle feministické ideologie padly přece ženy, které si zvolily poslání matky, za oběť nátlaku společnosti. V zájmu jejich osvobození jsou, jak vidno, akceptovatelné dalekosáhlé kroky.

Pojem důstojnosti, jímž se šermuje také v novodobé ideologické hantýrce, zbavený klasického, v přirozeném právu založeného smyslu, ztrácí na významu a proměňuje se ve svévolně konstruovanou ideologickou floskuli.

Na tomto konkrétním příběhu vidíme, jak snadno lze ve světě zbaveném jasných záchytných bodů, jež plynou z přirozeného práva a z uznání základní role takových institucí jako rodina, sejít na scestí jednání blízkého eugenice.

V Polsku jsou děti z rodin odebírány často. Právo, které mělo v této věci chránit nejslabší, tedy děti, se většinou obrací proti slabším, chudším, obrany neschopným vrstvám, proti těm, kdo „se nedokážou patřičně postarat“, jak to ze svých vševědoucích pozic hodnotí soudci. I když to tak nevypadá, jde o princip levicových experimentů, jejichž deklarovaným cílem je ochrana chudších a slabších.

Ochranou slabších jsou motivována také práva spojená s „mobbingem“ či „molestováním“ – je příznačné, že v polštině či v češtině figurují tyto výrazy v groteskní, převzaté podobě. To první má pracovníka bránit před křivdami zaměstnavatelů či nadřízených. Dalo by se předpokládat, že pokud takové jednání překračuje určité meze, postihují je tradiční zákony, které ponižování a urážení zakazují. Pokud je rozvádíme a opakujeme v samostatné obměně, aplikované pouze na konkrétní sociální vztah, je to projev utopicko-ideologické tendence detailně regulovat všechny oblasti života. Nijak nám to nepomůže eliminovat záludnější formy násilí, určitě však podporujeme destrukci zvyklostí, které jim zabraňují, rozbíjíme charakteristické metody organizace práce ve firmách a kazíme právo.

Ještě výrazněji jsou zmíněné jevy patrné v případě norem stíhajících molestování, tedy nepřípustné se­xuálně motivované jednání. To tradičně regulovaly hlavně zavedené mravní zvyklosti. Teprve prohřešek proti nim se dal považovat za urážku zohledněnou trestním zákoníkem – což není případ skutečného sexuálního násilí, které bylo vždy závažným zločinem. Pokus vměstnat tuto látku mezilidských vztahů v celé jejich komplikovanosti do právnických formulek ničí jejich spontánnost a coby nástroj vydírání vytváří nový druh násilí. Zpochybňuje také jeden ze základních právních principů – presumpci neviny.

Takové regulace jsou projevem utopické koncepce, podle níž by se z lidského světa daly pomocí práva eliminovat veškeré formy násilí plynoucího z dominace. Takové jednání je obvykle kontraproduktivní – nesnižuje hladinu násilí, přičemž úspěšně rozbíjí po generace vytvářené formy, jež je zmírňují, a také generuje jeho nové formy a prohlubuje v současné společnosti její anomii.

Právo by mělo zasahovat ve všech mimořádných situacích, jakož i v případě konfliktů, k jejichž regulaci jsou morálka a zvyklosti nedostatečné. Utopicky chápané právo se snaží vykořenit veškeré zlo, musí tedy nutně získávat ideologický ráz. Jestliže je tradiční svět plný násilí a nesprávného lidského jednání, musíme jej zavrhnout, anebo přinejmenším zgruntu přetvořit a také k nepoznání transformovat jeho klíčové instituce.

Příkladem takového projektu je „Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“ z 11. května 2011. Dozvídáme se z ní, že pohlaví je společensky ustavenou rolí a že státy mají prosazovat změny sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.

V tomto případě je přímo deklarováno vnímání práva coby nástroje revoluce. K takové jeho funkci se odvolávají také všechny normy odvozené z pravidel tzv. politické korektnosti. Její principy vytvářejí kostru nové ideologie, která by měla být shora zaváděna coby závazná norma.

 

Ekologické zájmy

Také ekologická práva vyrůstají z utopické touhy, aby se všechny lidské záležitosti promítly do jednoznačných psaných norem a získaly jednou provždy své právní řešení. Také ona se odvolávají na věci zdánlivě zřejmé. Všichni bychom rádi žili v čistém, nedegradovaném prostředí. Jak však vychází najevo, už jen určit jeho stav, neřkuli zamezit skutečným nebezpečím, která by mu hrozila, je věc v mnoha ohledech problematická.

Několik desítek let nás bombardují burcující zprávy a výzvy ohledně stavu našeho životního prostředí. Zřejmě první taková zpráva, „Meze růstu“ vydaná roku 1972 think-tankem Římský klub, předpokládala, že všechny důležité suroviny na zemi se vyčerpají do roku 1995. Členové klubu sice tvrdí, že k tomu nedošlo díky zohlednění jejich prognóz, to ovšem sotva lze brát vážně.

V 80. letech jsme byli ujišťováni, a většinou jsme také věřili, že ozónová díra způsobená používáním freo­nů povede ke zničení atmosféry a k ekologické katastrofě. Toto přesvědčení vedlo k podepsání Vídeňské úmluvy o ochraně ozónové vrstvy. Západ přestal používat freony k výrobě ledniček, která se přemístila do Číny. Z dnešního pohledu lze o správnosti oněch burcujících zpráv úspěšně pochybovat, nepochybné je ovšem to, že několik koncernů, které do boje s ozónovou dírou investovaly, vydělalo na přechodu k novým technologickým řešením velké peníze.

Dnes žijeme v období boje proti globálnímu oteplení. Všechny údaje, a především zdravý rozum, díky němuž je můžeme analyzovat, nám prozrazují, že vliv člověka na klimatické jevy je minimální. Stačí třeba jen porovnat nepochybná fakta: podíl CO2na skleníkových plynech je jen zlomkový a do atmosféry vypouští člověk jen několik procent všeho oxidu uhličitého. Nemluvě už o tom, že mnozí vědci rozhodující vliv skleníkových plynů na teplotu na Zemi vůbec zpochybňují. Prokázaly se několikanásobné podvody, k nimž se bojovníci proti CO2uchylovali. Vyšla najevo manipulace slavného grafu ve tvaru „hokejky“, který měl prokazovat náhlý a dosud nevídaný nárůst emisí tohoto plynu v poslední době - nebral totiž v potaz dřívější dobu, kdy podíl oxidu uhličitého v atmosféře byl bez lidského zásahu mnohem vyšší než dnes.

Přes všechny tyto a desítky jiných pochybností přistoupila EU k drastickým krokům omezujícím emise CO2, což zasáhne hlavně nové členské země (především Polsko), firmám ze staré Evropy umožní vysoký výdělek a zvýší konkurenceschopnost tamních zemí na vnitřním trhu.

Ekologie, to jsou samozřejmě nejen zisky pro předvídavé korporace či skvělé posty a gáže pro jednotlivce i skupiny, které se v ní angažují. Je to také ideologie dneška, jejíž stoupenci jsou nesmírně zaujatí, což opět dokládá, že kde umírá náboženství, tam začínají předsudky. Jako každá ideologie je skvělým prostorem pro boj o moc a také nástrojem pro uzavírání obchodů, které je možné jen při fanatické angažovanosti zástupů věřících. Tu probouzí a podněcuje celý ideologický průmysl, který se stává odrazovým můstkem pro řadu osob a skupin, což nijak nevylučuje upřímnost jejich postojů. Nejspíše přece věříme ideám, z nichž máme nějaký užitek. Takovou situaci musí brát v potaz i racionální a poctiví politici: je snadné je pod heslem neekologických postojů a obvinění z posluhování velkému kapitálu kompromitovat. Informace o tom, jak velký kapitál využívá ekologického šílenství, do obecného povědomí jaksi nepronikají.

 

Problém nadnárodních organizací

Ekologické kampaně poukazují na hrozby spojené s fungováním nadnárodních institucí. Ty jsou ustavovány se šlechetnými úmysly, v mnoha případech je iniciují nezištní idealisté, ovšem brzy začínají žít vlastním životem a působit ve prospěch politicko-materiálních zájmů skupin, které je vytvářejí. Velké kampaně, například ekologické, jsou pro ně ideálním způsobem, jak rozšiřovat oblast svých vlivů a získávat další prostředky. Boj s emisemi CO2 to dokládá nepřebernými příklady. Pod vznešenými hesly probíhá nelítostný boj s protivníky, různé lobby si vyřizují vlastní obchody atd.

Problém se netýká jen jednotlivých kampaní, ale samotné podstaty působení institucí tohoto typu.

Působení OSN skýtá nesčetné důkazy toho, že se tato organizace vymkla, podstatně odklonila od idejí, s nimiž vznikala. Když vedení Výboru pro lidská práva OSN převzala Libye se svým tehdejším vůdcem Muammarem Kadáfím, krvavým despotou podporujícím světový terorismus a pronásledujícím ve své zemi opozici, šlo jen o nejspektakulárnější demonstraci tohoto odklonu. Jiným příkladem je fungování UNESCO (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu), jež valnou část svých prostředků využívá pro vnitřní potřeby, ovšem mnohokrát se pod heslem obrany zemí třetího světa pokoušela zavést svého druhu globální cenzuru.

Tyto rychlé degenerační procesy v mezinárodních organizacích jsou pravděpodobně spojeny s nedostatečným dohledem veřejného mínění, které ve vztahu ke státním institucím přece jen – lépe či hůře – funguje. Něco tak nekonkrétního jako „světové veřejné mínění“ podléhá manipulaci silných lobby mnohem snáze než veřejné mínění v konkrétním státě, které si spíše uvědomuje vlastní oprávněnost (a vlastní zájmy). Což neznamená, že také tento druh veřejného mínění, dokonce i v zemích, které požívají svobody, dnes není manipulován. Žijeme v éře rozkolísaných norem, což je nám servírováno coby důsledek morálního a civilizačního pokroku. Jde však o to, že pokud základem veřejného mínění není komunita vědomá si vlastních zájmů, lze jí mnohem snáze arbitrálně manipulovat.

Za situace, kdy neexistují jasné principy, na jejichž základě lze postoje a jednání hodnotit, a kdy neexistuje komunita, která by dokázala kroky podnikané skupinami i jednotlivci prověřovat, se snadno vyskytnou nejrůznější formy korupce, navíc ideologicky zdůvodňované. Jde přece o vzletné cíle globálního dosahu. Jednání lidí nepodléhajících kontrole zvenčí je vždy vystaveno pokušení, jak ukázaly různé přehmaty kolonialismu, umělecky snad nejlépe vystižené v Srdci temnoty Josepha Conrada. Možnosti toho druhu, jakými disponoval Kurtz, dnes naštěstí neexistují, ale podobnost mezi postoji nových pánů našich osudů a postoji Conradovy fiktivní postavy je zarážející.

Představitelé mezinárodních institucí se samozřejmě dostávají s institucemi suverénních států do konfliktu. Jiný vztah mají ovšem k těm, které dokážou těchto organizací využít k realizaci vlastních zájmů. Tento jev už nějakou dobu nejlépe ilustruje způsob, jakým funguje EU. Unijní instituce dnes působí proti suverenitě slabších zemí, často v zájmu dominujícího německo-francouzského duetu.

 

Zapomenout na přirozené právo

Mezinárodní organizace a mezinárodní právo jsou vnímány a propagovány jako další stupeň pokrokového vývoje. Měly překonat národní egoismy a jimi vyvolávané konflikty, které nejednou vyústily ve válku a souvisely s obdobím dominace národních států. Měly nás zavést do království „věčného míru“.

Tato soudobá utopie plynula jak z jednostranně identifikovaných pramenů zla 20. století, tedy příčin totalitarismů a válek, tak z ideologického hodnocení současnosti. Tvrzení, že za téměř sedmdesát let míru na kontinentu vděčíme výhradně evropskému společenství, je typická dezinterpretace, díky níž se kterýkoliv prvek reality může vydávat za příčinu jejího momentálního stavu. I když nelze popřít, že proces evropské integrace usnadnil eliminaci různých stavů tradiční nevraživosti, byl zde jen jedním z mnoha faktorů. Evropská unie ve své současné podobě této věci nejenže neprospívá, ale dokonce provokuje další národní konflikty a budí napětí, která se zdánlivě utišila.

Nacionalistické excesy byly jen jednou z příčin mezinárodních konfliktů a jejich podíl na vzniku totalitarismů byl nevelký. Jak krajní formy nacionalismů, tak totalitarismy jsou produktem moderní doby, především pak té linie jejího vývoje, která vedla ke zpochybnění přirozeného práva. Jeho formální přijetí nezamezí degeneraci politického řádu a různým projevům nespravedlnosti. Pokud jej však zavrhneme, budeme tváří v tvář vyvráceným základům mravního řádu bezbranní.

Pokud budeme morálku a jednu z jejích základních kategorií, tedy spravedlnost, považovat za výplod dějin a kulturních podmínek, tedy za proměnlivý projev místních specifik, pak není jak obhajovat univerzální lidská práva, ani se nemáme oč opřít, máme-li odsoudit sebezločinnější režim. Pokud naopak počítáme s přirozenou, bez ohledu na kulturní rozdíly neměnnou lidskou důstojností, vycházíme alespoň z minimálního antropologického základu, který se odvolává na lidskou přirozenost.

Různá pojetí přirozeného práva se pohybují mezi dvěma póly: jeden je považuje za Stvořitelem daný řád světa, na němž se podílí i člověk, druhý jej odvozuje ze základních principů lidské racionality. V každém z nich však vystupuje univerzální, na lidské vůli nezávislý, ovšem pro člověka rozpoznatelný fundament spravedlnosti, na jehož základě můžeme odhalovat (spíše než vytvářet) pro nás závaznou etiku. Teprve z ní má vycházet psané právo.

Pokud veškeré přirozené právo zpochybníme, jak k tomu došlo v pozitivismu, staneme se hračkou ovládanou dominantními skupinami, jak to dokládá naše zkušenost 20. století. Zdrojem excesů nacionalismu nebyl národní stát, ale to, že zavrhl přirozené právo, tudíž univerzální princip spravedlnosti, která znemožňuje redukci člověka na roli pouhé součásti většího celku a také brání ignoraci jeho přirozené důstojnosti.

 

Nová utopie

Ideologické interpretace zla dvacátého století zavíraly oči před skutečností, že totalitarismus byl důsledkem oddělení práva od morálky a zpochybnění jeho přirozeného základu. Původ zla viděly v působení silných národních států. Proto hledaly lék v oddělení práva od struktur státu, a to jak rozšířením nadnárodních norem, tak pokusem ustavit mezinárodní organizace, které by na ně mohly dohlížet.

Odpovědí na utopický experiment „zvědečtění“ práva, jaký představoval pozitivismus, se tak stala jiná utopie. Její současná podoba spočívá v předpokladu, že právo má definitivně uspořádat lidský svět. Součástí této utopie se stala lidská práva pojatá jako projekt nového modelu uspořádání společnosti. Aby tento úkol mohla plnit, jsou svévolně redefinována a rozšiřována, což vede k odvrácení od přirozeného práva a otevírá prostor k arbitrálním, ideologickým formám, až se lidská práva zcela rozejdou s původními idejemi, na nichž byla založena.

Pokud mají mít lidská práva univerzální dosah, musí se redukovat na evidentní minimum. Dnes je tomu právě naopak. Místo nejzákladnějšího psaného práva máme konfuzní, často vnitřně rozpornou ideologickou slátaninu. Pokud s lidskými právy nakládáme jako s formou uspořádání reality ve společnosti, je takový výsledek nevyhnutelný. V takovém vydání musí narušovat národní osobitost.

Přirozené právo ani z něj odvozená klasická lidská práva nevylučují kulturní rozmanitost, v níž se projevují různé obměny racionality. Univerzální povaha lidské přirozenosti a z ní plynoucí přirozená lidská důstojnost nezpochybňují různorodost organizace lidského světa. Jednotlivé kultury a jejich tradice utvářejí odlišné formy lidského uspořádání, a jestliže nepodvazují princip spravedlnosti, není důvod je zpochybňovat. Předpoklad, že člověk je nedokonalý, a nedokonalá je tudíž i lidská civilizace, vede k tomu, že jsme nuceni smířit se s eventualitou alternativního řešení mnohých lidských záležitostí. Z čehož plyne možnost odlišného formování různých institucí. Rozumné právo musí počítat s tím, že není s to brát předem v úvahu všechny případy a okolnosti.

Utopické myšlení naopak počítá s konečným řešením všech problémů, připouští tedy jednotné odpovědi na všechny základní otázky a projektuje jediný model definitivního uspořádání světa. Paradoxní je, že pokud dnes dominantní levicově-liberální ideologie propaguje rovnoprávnost různých individuálních modelů existence a odmítá veškeré přirozené možnosti jejich poměřování, konstruuje současně jediný přípustný model fungování společnosti, jejž reguluje právo s naprosto totalitní ambicí. Člověk „osvobozovaný“ v morální oblasti je vězněn ve stále těsnější kleci byrokratických předpisů, v jejichž racionalitu věří pouze jejich projektanti.

Současná utopie, deklarativně hlásající mnohost, se snaží vnutit nám dokonalý, a tudíž jediný model uspořádání světa. Poškozuje tak reálně existující, tedy nutně partikulární kultury. Zvlášť patrné je to na současném projektu EU, především na vztahu k právu, jaké v ní vládne.

 

Jediný model

Heslo „harmonizace práva“ mělo od samého počátku budit zásadní pochybnosti. Spojené státy jsou jednou zemí a jejich občané mají silný pocit národní identity. Je tomu tak přes rozdíly mezi jednotlivými státy, které navzdory jednotícím tendencím dál existují, a to dokonce v tak zásadních otázkách, jako je trest smrti. Předpoklad právního sjednocení EU je příkladem ideologicky podníceného sociálního inženýrství.

Odůvodnění takového jednání je v očividném rozporu s jeho reálnými efekty. Nejzřejmější je to v případě ekonomiky. Nezbytnost tvorby jednotných regulací pro zefektivnění trhu, jež se v EU stále omílá, působí jako jasný oxymóron a za to, že nebyl odhalen a nestihl jej všeobecný výsměch, vděčíme pouze převaze zastánců současné podoby Unie.

Podstatou volného trhu je jeho spontánnost. Ovšemže ji musí podchytit široce chápané právní normy, ale úřední dozor nad ní a podrobná kontrola, jaká dnes v EU existuje, jsou negací tržního modelu. Opět stojí za připomenutí Spojené státy, které ačkoliv jsou jednou zemí, na svou ekonomiku dohlížejí nesrovnatelně méně, což jim jde rozhodně více k duhu.

Tato rozpornost deklarovaných cílů a reálného jednání není způsobena obyčejným pokrytectvím, anebo není způsobena pouze jím. Jako všichni ideologové i zastánci nové podoby Evropy (a světa, přičemž však největší možnosti vidí v EU) věří ve spásnost svého jednání a v mimořádné vlastní schopnosti, které by je měly obdařit zvláštními pravomocemi a pozicí k naplnění dokonalého modelu lidské reality.

Tak jako Chruščov prohlašoval, že roku 1980 Sovětský svaz ekonomicky předhoní Spojené státy, věřili také tvůrci lisabonské strategie, že díky síle jejich dekretů předstihne růst HDP unijních zemí v roce 2010 Ameriku. Jak káže ideologický model, viníkem neúspěchu v této oblasti jsou relikty starého světa, které brání pokroku. Jedním z hlavních přežitků je národní stát a lpění jeho občanů na vlastní identitě či kulturní svébytnosti.

Proto dochází k pokusům vnutit jim jednotný model, který by neodporoval dnešní dominantní evropské ideologii. Tato kampaň má dva rozměry. V jednom jde o omezení suverenity států a redukci politických kompetencí jejich občanů. Druhý spočívá v „pokrokovém“ tažení proti tradičním národním kulturám, které mají být podle nových evropských zákonodárců uzavřeny do mezí folklóru. Ovšem málokteří z nich jednají při plném vědomí toho, kam jejich kroky směřují. Většina jedná nesoustavně, osedlává současné trendy a bez hlubší reflexe přijímá jejich důsledky.

 

Právo versus politika

Politika je uměním jednat, které je založeno na vědomí, že výzvy, s nimiž se lidská komunita konfrontuje, jsou proměnlivé. Právě proto je uměním, a nelze ji obsáhnout v jednoznačných receptech. Psané právo má jinou povahu. Mělo by dávat pokud možno široký rámec lidské svobodě. Ideologicky pojaté evropské právo oblast politiky stále více omezuje. Zbavuje tak společnosti jejich svébytnosti. Pokusy o vnucení politiky rovnosti, která by bojovala proti diskriminaci (genderové, sexuální, národnostní, kulturní a kdovíjaké ještě), jsou dalšími zásahy do vnitřního řádu stále méně suverénních států.

Jde tu vždy o stejný druh manipulace. K oprávněnému boji proti diskriminaci by postačila základní lidská práva, která zakazují nerovnoprávný přístup k člověku kvůli jeho rase, pohlaví nebo vyznání. Ovšem antidiskriminační unijní kampaň je vedena v duchu sociálního inženýrství, které zasahuje do všech oblastí života společnosti a podřizuje ji byrokraticko-právní kontrole. Usiluje o přemodelování postojů a zvyklostí – konečnou instancí ve všech záležitostech jsou proto soudy a soudci. Návrhy znění unijních dokumentů typu „zákaz diskriminace v přístupu ke zboží a službám, sociální ochraně a sociálním výhodám, vzdělávání a zdravotní péči“ jsou krajně arbitrální a odporují tradičnímu smyslu práva. Poskytují ovšem mimořádné pravomoci arbitrům, jakými se stávají soudci. Podobný ráz má projekt kvót pro zastoupení pohlaví v politických zastupitelských orgánech či ve vedení podniků, včetně těch soukromých.

Součástí levicové ideologie byla nedůvěra vůči jakémukoliv typu moci. Vyrůstala totiž z přesvědčení, že člověk je v morálním ohledu a ve svých poznávacích schopnostech potenciálně dokonalý, a zlo viděla v sociálních podmínkách či v civilizaci, kterou si lidé kdoví proč k vlastní zkáze vytvořili. Snad nejvýmluvnější je v této souvislosti věta, jíž začíná Rousseauova Společenská smlouva: „Člověk se rodí svobodný, ale všude žije v okovech.“

Komunismus měl vést k zániku státu a všech forem moci. Jeho uskutečňování vedlo k tyranii, v dosavadních dějinách lidstva nebývalé. Levicově liberální interpretace tohoto neštěstí nám podsouvá, že ji máme vnímat jako důsledek „dogmatického myšlení“, které prý marxismus převzal ze západní tradice. Místo reflexe o revolučním nihilismu, který zavrhl přirozené právo, rozbil základy tisíce let tvořené civilizace a umožnil libovolné experimenty na lidech, jsme zase svědky štvanice na zlo dominace, které v sobě údajně nese patriarchální model naší kultury. Jménem svobody je opět ničen základ nejpřirozenějších lidských institucí a arbitrálně se stanoví nový řád, jehož dozorci získávají vůči ostatním představitelům lidského rodu téměř neomezená oprávnění.

Levicově liberálním zákonodárcům se zdá, že pokud spoutají a omezí národní stát, zneškodní démona moci, který se v něm ukrývá. Ve skutečnosti však ne­osvobozují jeho občany, jen jim berou jejich pravomoci a předávají je nové oligarchii, jejíž moc bude mnohem silnější, protože nebude pod ničí kontrolou.

 

Proti demokracii

Hrozby spojené s demokraticko-republikánskou formou národního státu jsou identifikovány. Tyranie většiny, o níž psal Tocqueville, se projevuje hlavně přenesením demokratických mechanismů do institucí, které jsou přirozeně hierarchické, například do rodin nebo církve, a tedy destrukcí tradičního řádu ctností a hodnot. Paradoxní je, že dnes žijeme ve světě, kde vzpoura davů zvítězila a kde, jak předpověděl Ortega y Gasset, elity našeho světa nejlépe ztělesňují davovou mentalitu. V této realitě přežívá zdravý rozum spíše v mentalitě „obyčejných“ lidí, jejichž každodenní praxe je v mnohem bližším kontaktu s jeho předpoklady.

Naštěstí ovšem současná demokracie převzala také prvky republikánské tradice, tedy pocit, že nás utváří společenství, neomezené na „tady a teď“, které je řetězcem vzájemně provázaných generací. Národní společenství má tedy pocit zakořeněnosti a stálosti, který je dnes v jiných celcích nevídaný a který překračuje kontraktuální model současných institucí. Právě tento rozměr národní komunity, a stejně je tomu v případě rodiny, vytváří napětí mezi ní a dnes dominantními ideologickými trendy. Vždyť republikánská demokracie má také přirozený charakter (národ je nejširším společenstvím, s jakým se lidé dokážou identifikovat) a jako taková hůře podléhá konstruktivistickým zákrokům tvůrců nového světa.

Je příznačné, že „občanská společnost“ se dnes říká síti nevládních organizací, které jsou často v konfliktu s demokratickými orgány. Tradičně se o občanské společnosti mluví ve smyslu její integrace, která se projevuje spoluprací a vznikem sdružení, která vyplňují prostor mezi přirozenými institucemi a doménou státu. Šlo o různé formy sebeorganizace, svépomocné či charitativní spolky, vznikající zdola, většinou v kruzích lidí, kteří se vzájemně znali. Dnes jde o byrokratizované organizace, většinou ustavované proto, aby dohlížely, jak stát plní své ideologické závazky. Většinou jsou tak zaměřeny proti němu, ačkoliv s využitím státních peněz. Vychází totiž najevo, že celý sektor NGO (nevládních organizací) se stává dokonalým průmyslem, odrazovým můstkem ke kariéře a zdrojem zisků, pokud se ovšem samozřejmě ubírá stejným směrem jako ideologický unijní proud. Právě ten se s nevídanou intenzitou věnuje propagaci ad hoc utvářených menšin.

Přímo maniakální zdůrazňování jejich práv se musí obrátit proti demokracii, která spočívá v tom, že – připomeňme tu klasika – vládne většina.

Současní nepřátelé demokracie hlásají její prohloubení, přičemž ve skutečnosti zpochybňují podstatu tohoto uspořádání. Takové zvrácení významu je v naší ideologizované realitě pravidlem.

Pokud totiž můžeme souhlasit s tím, že práva většiny mají své meze, obsažené už v samém přirozeném právu nebo v klasických lidských právech z něj odvozených, pak přílišné exponování práv menšin a rozvíjení lidských práv do jakéhosi nového společenského uspořádání, které dopodrobna reguluje život komunity, degraduje demokracii v bezvýznamnou formu.

 

Ideologická beztvarost

S podobným procesem „demokratizace“ se setkáváme v oblasti práva. V duchu tohoto požadavku by k jeho tvorbě a uplatňování měli být připuštěni „představitelé demokratické společnosti“, tedy nejrůznější skupiny a kruhy vznikající většinou na obranu určitých skupinových zájmů.

Jednou z koncepcí demokratizace práva je projekt Jürgena Habermase, podle nějž má být právo zapojeno do systému komunikace a považováno za diskurs. Tato idea vyrůstá z výstižného konstatování, že účelově racionální mechanismy, jež společnost organizovaly, se odcizily a podřídily („kolonizovaly“) si ji. Racionální systémy dnes lidskému světu neslouží, ale spíše jej instrumentalizují a podmaňují si jej. Právo přestává být institucí a je čím dál tím více médiem, prostředkem pro dosahování určitých cílů. Což má řešit jiný druh racionality – racionalita komunikativní. Tedy společné utváření lidského světa prostřednictvím interakce.

Je příznačné, že jak v případě Habermase, tak v případě jemu příbuzných levicových kritiků současného statu quo není identifikace temné stránky racionální pýchy, jež vede k mechanistickému chápání světa (a člověka, který je jeho součástí) a k jeho instrumentalizaci, provázena reflexí ohledně případné chyby, která tento stav zapříčinila. Nezaznamenáme u nich reflexi mezí lidské racionality a potřeby neměnných principů, na nichž musí spočívat a tvořit základ lidských systémů. Jinak řečeno, chybí tu zamyšlení nad důsledky, jaké přinese zavržení přirozeného práva, které by vytyčilo meze našim experimentům, a odpověď má přinést útěk k ještě dalekosáhlejším aktům transgrese a k dalším konstruktivistickým projektům.

Projekt práva coby diskursu, neustálého slaďování sporných otázek, dnes probíhá v EU. Háček je v tom, že onen diskurs dnes ovládli ti nejsilnější, schopní natolik ovlivňovat veřejné mínění, že mu vnucují řešení přínosná pro ně samé. Nejsilnější dnes vlastně není politická moc suverénních států, tedy emanace většiny, která by v rámci demokratického systému musela v určitém smyslu brát v potaz postoje a vůli občanů, ale moc silných skupin vlivu: velký kapitál, média, silné korporace, včetně právnické kasty.

Žijeme ve světě představ, které mají s realitou často málo společného. Jednou z nich je montesquieuovská idea trojího typu moci. V dnešní demokracii neexistuje reálný rozdíl mezi mocí výkonnou a zákonodárnou – parlamentní většina schvaluje vládu vzešlou z ní samé, této vládě přísluší zákonodárná iniciativa – a dnešní soudnictví nemá s pojetím, jaké prezentoval autor díla O duchu zákonů, mnoho společného. Podle Montesquieua by v něm měli působit volení soudci a předání „strašlivé moci soudit“ nějaké kastě může vést k té nejhorší tyranii. Takový stav věcí se začíná projevovat už dnes.

V západním světě sice soudci už dávno představují profesní korporaci, v minulosti je však omezoval systém pevných společenských norem, jejichž zpochybnění bylo pro ně sotva představitelné. Dokonce i v zemích se zvykovým právem, kde je neomezovaly zákoníky a jejich pravomoci byly zdánlivě větší, působili nejen na základě všeobecně uznávaných norem přirozeného práva, ale také v kontextu morálky a platných obyčejů, které tvořily kulturní dědictví komunity. Dnes, kdy je přirozené právo zavrhováno a kulturní identita je ve jménu pokrokové ideologie zpochybňována, je nejvíce zavazují předsudky jejich vlastního prostředí. Navíc se, ničím neomezováni, snaží stále rozšiřovat svou moc. Právní stát je dnes chápán jako stát právníků.

Ve veřejném diskursu se často mluví o krizi v etice a ve výchově, tedy obecně o krizi naší doby. Projevuje se nárůstem kriminality, především u mládeže, včetně mimořádně brutálních forem, a také rozpadem rodiny a společenskou anomií. Reagujeme na ni většinou zintenzivněním téhož jednání, které tuto krizi vyvolalo. Zavádějí se tedy další, stále podrobnější zákony, které mají nahradit všechny jiné systémy společenských norem a dopodrobna naplánovat náš život. Kodifikace odtržené od přirozeného práva, tedy obecně akceptovaných idejí spravedlnosti, nekontrolovaně nabývají na objemu a pronikají do všech oblastí života. Čím více jich bude, tím menší autority budou zákonitě požívat.

Stále více se stírá rozdíl mezi právem a všemi ostatními regulacemi. Mimořádně k tomu přispělo působení EU. Právo dnes odporuje veškerým principům, které mu dříve poskytovaly rámec. Mělo být obecné, aby se v něm mohly uplatnit jiné společenské soustavy pravidel jako morálka, zvyklost, ale také politika nebo jiné formy organizace. Dnes se je právo snaží nahradit a vyznačuje se absurdní detailností.

Lidé musí mít právní vědomí, což s ohledem na desítky tisíc stran unijních regulací a neustálou tvorbu, která v této oblasti probíhá v jednotlivých evropských zemích, zní jako vtip. Právo musí být srozumitelné, což je vzhledem k jeho hypertrofii a ideologickému charakteru vyloučeno. Nemůže také být vnitřně rozporné, což je v současné situaci nevyhnutelné.

Výše zmíněné racionální principy formuloval v polovině 60. let 20. století Lon L. Fuller v díleMorálka práva. Tehdy byly považovány za samozřejmé. Stačilo půl století a můžeme je poslat do muzea neuvěřitelně minulých skutečností.

Archaické kultury morálku a právo neoddělovaly. Právo bylo totožné s řádem věcí. Ten obsahoval fundamentální zákazy a přikázání, normy morálky, ale také zvyklosti či estetická pravidla. Příchod psaného práva znamenal vydělení politického řádu z morálky a z oblasti obyčejů. Stále jimi bylo silně podmíněno a začalo být chápáno jako rámcová struktura, která umožňovala soudržnost velkých organizačních celků, tedy států. Dnes můžeme nabýt dojmu, že probíhá opačný proces. Právo, které stále rozšiřuje svou působnost, ztrácí charakter, je čím dál arbitrálnější a vytlačuje všechny jiné systémy společenské regulace – morálku, etiku, zvyklosti. Snižuje tak roli tradičních institucí, například rodiny, aniž je schopno nahradit jejich autoritu.

Navíc ve své současné podobě podrývá základy národního státu, tedy současného modelu republiky, který jediný hájí občany před arbitrálním jednáním nejsilnějších hráčů globální i lokální reality.

(Bronislav Wildstein je polský spisovatel, esejista a publicista. Přední představitel současného polského konzervativního politického myšlení a redaktor týdeníku UważamRze. Text vznikl v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Převzato z časopisu Kontexty 4/2012. Překlad Lucie Szymanowská.)