Ročník 2013‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Půvaby kulturního marxismu

Jiří Fuchs

1. Genderový feminismus

Když v ontologické reflexi lidského bytí odstraníme přirozenost, vzroste při výkladech principů, podstaty, struktur a řádu lidské reality význam vnějších, socio-kulturních vlivů na maximum; to už známe. Kromě masivního výkladového zploštění lidské reality se tím vytváří široký prostor pro invazi ideologických libovolností s jejich až neomezenou mírou nelidskosti. Nacismus a komunismus také přišly s převratnými představami o člověku a s doprovodnou „vyšší morálkou“, která byla přímou antitezí skutečné humanity.

Po pádu obou totalit by se mohlo zdát, že k takové míře odlidštění už snad nemůže dojít. Avšak hlubší důvody ideologického běsnění z prostoru západní civilizace nezmizely. Nadále v ní dominují představy člověka bez duše, bez přirozenosti, bez nelibovolné mravnosti, takže se znovu bezkonkurenčně prosazují ideologie, tentokrát neomarxistického ražení, které od základu atakují zdravý rozum a převychovávají normální lidské cítění. A zase jim k tomu stačí patetická, průhledná rétorika fingovaného osvobozování od všemožných forem útlaku. Jak je to možné?

Můžeme si odpovědět otázkou. Změnilo se snad nějak zásadně filosofické prostředí, které se v nedávné historii ukázalo být živnou půdou totalitních ideologií? Pozastavily se redukcionistické trendy v teorii poznání či v antropologii? Vůbec ne. Naopak se úspěšně vyvíjely, ustalovaly a nabývaly stále sofistikovanějších podob. Na univerzitách byla dále upevňována vláda pokrokové antimetafyziky a náhradní modely člověka se předháněly v bizarnostech. Zbývalo tedy, aby se do metafyzického vakua opět nahrnula nějaká modifikovaná, revoluční posedlostí vybavená ideologie, a západními společnostmi se prohnal Gramsciho pověstný pochod institucemi. Díky němu pak intelektuální a politické elity Západu uctivě s nadšením a hlubokým porozuměním přijímají takové podoby kulturního marxismu, jakými jsou multikulturalismus či genderový feminismus. Zánik západní civilizace je tentokrát na dohled.

Obě verze neomarxismu se kulturně etablovaly; staly intelektuální módou – a kdyby jen to. Univerzity i média jsou zaplaveny tímto ideologickým brakem a snaživě se angažují ve všelijakých „emancipačních projektech“. A to přesto, že je v těchto plodech neomarxistické imaginace zakódovaná sebevražda západní civilizace. Chtěná, neřízená invaze imigrantů agresivní kultury, ani demografická imploze totiž nepocházejí zvnějšku.

Filosoficky je na věci zajímavé, že novým způsobem vychází najevo logika dominantního myšlení novověku. Tak dlouho oslavovala západní kultura své autodestruktivní filosofie, tak vášnivě adorovala jednostranně chápaný pokrok, až tento zvrácený sebeúchvat vyústil do blízkosti praktické civilizační sebedestrukce.

Genderový feminismus je aplikací filosoficky rozporného historismu v otázce společenského postavení mužů a žen. Zároveň může sloužit jako názorný prostředek, který také přivádí dějinné myšlení ad absurdum. Architekti radikálního feminismu vycházejí z dogmatických koncepcí takových filosofů historismu, jakými jsou Marx, Nietzsche, Heidegger, Foucault, Habermas či Derrida. Tito myslitelé se nikdy kriticky nekonfrontovali a nevyrovnávali s příslušnými antitezemi své redukcionistické ontologie člověka. Vsadili na genialitu Hegela a měli prostě za vývojově dané, že o lidském bytí je nutné přemýšlet moderně, antiesencialisticky.

Genderové feministky dovedly ve svém jediném (a navíc dost nudném) filosofickém tématu antiesencialismus k dokonalosti. Byl to Foucault, kdo je vybavil nezlomným přesvědčením, že společenský řád nemá žádné objektivní měřítko, že každé uspořádání společnosti je od základu výsledkem diskurzu, že je pouhým socio-konstruktem. To samozřejmě platí i o normách a hodnotách společenského života; i ty se ve společenském časoprostoru mění. Foucault k tomu přidal důležitý objev: všemocný, normotvorný diskurz je sám výsledkem mocenských zájmů a vlivů. No ovšem, evoluční optika živočicha bojujícího o přežití. Od té doby mají feministky definitivně jasno: Soužití muže a ženy musí být vnímáno jako kolbiště boje o moc. Doposud vyhrávali muži, to se teď musí změnit: Pryč s patriarchální utlačovatelskou morálkou!

Vyzbrojeny patosem rovnostářství, ideologickým čtením dějin, foucaultovskými nápady a revolučním elánem, pustily se gender-feministky odvážně a bezhlavě do radikálního předefinovávaní příslušných socio-entit; nic už je nezastaví. Tam, kde jsou realita a logika nahrazeny ideologicky bičovanou, nenávistnou imaginací, je už možné hlásat cokoli. Co bylo tedy po tisíciletí považováno za přirozeně dané, prohlásily feministky arogantně za umělý sociální konstrukt, který měl sloužit dominanci mužů. Biologické odlišnosti pohlaví jsou prý bezvýznamné. Mužství a ženství je nutné definovat na úrovni sociální – a sice tak, aby se potlačily rozdíly.

Doposud se soudilo, že žena a muž mají různé psycho-sociální vlastnosti a jim odpovídající role, které jsou přirozeně dány, protože vyplývají z přirozené různosti funkcí obou pohlaví. Přirozená odlišnost podle sociálních rolí mužů a žen podle toho navazuje na přirozenou jednotu tělesně-duchovního života. Jenže: Kategorie přirozeného jsou prý metafyzickými fikcemi fundamentalistů, hanebných to utlačovatelů. Ty jediné musejí být v pokrokových antropo-reflexích či diskurzech zapovězeny; jinak je vše dovoleno.

Co tedy brání, aby se těžiště pohlaví přesunulo do oblasti sociální, která je oblastí životních akcidentů? Jen v této oblasti domněle emancipovaných, ve skutečnosti však toliko abstraktně izolovaných, nahodilých akcidentů jsou dědicové historismu doma. Tady se mohou oddávat fantazijním kombinacím bez omezení a definovat pohlaví výhradně podle ideologických zájmů a zadání. Tak se dovídáme, že ženství a mužství jsou jen kulturně určené a regulované způsoby chování žen a mužů. Jejich komplementarita, mateřství, rodina, prý nemají žádný přirozený základ. Byly to jen umělé naturalizace, které po staletí fixovaly tzv. genderové stereotypy; ty musejí být odstraněny přednostně. Sebestvoření člověka je už v tomto onto-blouznění na dosah.

Přímo ohavným genderovým stereotypem je prý vnucování mateřství. Osvícené feministky, typu Simone de Beauvoirové, přišly na to, že mateřství je mocným nástrojem patriarchálních společností k utlačování žen. Jedna z nich, profesorka filosofie a autorka knihy Mýtus mateřství E. Badinterová, se už nemůže dočkat, až budou rodit i muži; ponesou mateřské břemeno přinejmenším rovným dílem. Vývoj (aspoň v hlavě této dámy) neomylně tíhne k historické spravedlnosti. Nelze se zbavit dojmu, že se tu do filosofického hávu halí učení zoufalci, posedlí patologickou vzpourou proti samotné realitě. Tu ve své chronické filosofické pomatenosti upřímně nenávidí. Na pozadí rozporného historismu si tedy namlouvají, že ji mohou od základu přebudovat. S revolučními fanatiky nikdy nebyla rozumná řeč; o těch univerzitních to platí dvojnásob. Díky své učenosti si totiž vyhrazují nepřekročitelné právo svobodně skandovat kdykoli cokoli. Ocitli bychom se za hranicemi filosofické příčetnosti i dobrého vkusu, kdybychom se nechali zlákat k detailnímu vyvracení pitomostí madam Badinterové.

V dnešním filosofickém diskurzu jsou ale takové výplody brány s uctivou pozorností. Knihovny jsou jimi zapleveleny a na západních univerzitách dnes mají genderová studia asi takové postavení, jakému se na východních univerzitách za komunismu těšil marxismus leninismus. Ostatně genderový feminismus je s ním dobře srovnatelný. Je také výsledkem takového způsobu myšlení, v němž se dialekticky setkává cynicky zpupná svoboda od reality i od logiky s otrockou závislostí na ideologické zavilosti. Teoreticky vzato bychom ho mohli zmínit jen jako ukázku, kam až může zajít myšlení, které se programově rozešlo s lidskou přirozeností, a které se zaklíná absurdním antiesencialismem. Mimo jiné došlo tak daleko, že se filosofové historismu musejí seriózně zabývat bláznivými nápady feministek. Nejen z logiky svých omylů, ale také pod dohledem politických korektorů je musejí brát teoreticky vážně a musejí je pojednávat s citlivou zdvořilostí.

Prakticky však musejí být genderové feministky bohužel brány velmi vážně, neboť ovládly univerzitní, mediální i politickou oblast veřejného života. Bez většího odporu veřejnosti, s buditelským patosem a pocitem morální převahy diktují své nesmysly jako normy, jimiž se uskutečňuje žádoucí pokrok. Legislativní prosazování ideologicky motivované zášti k rodině směřuje k likvidační minimalizaci či chcete-li dekonstrukci rodinného života. Zářným zítřkem takových trendů je zřejmě společenský kolaps.

Na začátku byla řeč o přetrvávajících filosofických důvodech totalitního myšlení. Historismus má mezi nimi přední místo nejen kvůli obecné relativizaci mravnosti, která mocné přímo vybízí, aby podle vlastních megalomanských vizí a choutek diktovali společnostem od základu, co je dobré a co špatné. Konkrétně vede historismus k nastolení totality i tím, že vytváří filosofický rámec genderovému feminismu. Jestliže je totiž rodina primárně místem boje mezi mužem a ženou, pak už ztrácí svůj soukromý charakter, a stává se objektem legitimních zásahů státní moci. Přesně tak si to představují architekti kulturní revoluce: Stát bude mocensky prosazovat jejich představy o spravedlivém soužití mužů a žen; bude dohlížet na rovné rozdělení rolí. Takové zpolitizování privátní sféry je prvním význakem totality: Vlamovat se občanům do soukromí, ovládat je totálně.

Je-li např. mateřství nástrojem útlaku ženy, bylo by asi nejlepší ho úplně zrušit. Jestliže jsme zatím ještě zcela nepřišli na to, jak to navléci, můžeme zatím s neutuchajícím elánem prosazovat nadřazenost individuální seberealizace ženy v profesní kariéře nad péčí o děti. Poněvadž evoluce ještě nedospěla k zákazu plodit potomky, je nutné ženám maximálně odlehčit od mateřské péče, minimalizovat ji. Například nařízením co možná nejvčasnějšího předání dětí do kolektivní péče soudružek z jeslí. Staleté zkušenosti i hlasy ještě nezpolitizovaných odborníků sice mluví o tom, že individuální péče matky do tří let věku je pro dítě tím nejlepším, ale čím je zájem dítěte oproti právu matky na rovné příležitosti a rovné postavení? Odborníci se dají umlčet, dají se ideologicky i jinak zkorumpovat a tzv. přirozené instinkty lze také převychovat; vždyť to jsou vlastně jen kulturní stereotypy.

Tak se feministkám podařilo něco dosud nevídaného. V marxistickém zápalu boje proti utlačování dokázaly teoreticky zlomit nejsilnější přirozené pouto mezilidského vztahování – vztah matky k dítěti. Vystavěly mezi nimi zeď egoistického odcizení a jsou na to i patřičně hrdé. Že tím např. do vývoje osvobozovaných děvčátek dávají velmi špatný vklad, který je jako dospělé ženy negativně poznamená, to feministky netrápí. V etice uvidíme, že široce akceptované koncepce, které oslavují egoismus a šíří společenskými prostory egoistickou mentalitu, nějaké ty nedomyšlenosti či rozpory nezastaví.

Esenciálně ideologické myšlení genderových feministek má tedy evidentně totalitní rysy. Osvoboditelky utlačovaných prosazují své recepty politickou represí, která omezuje svobody, jež jsou obsahem skutečně lidských práv na soukromí rodinného života. Ovšemže skutečně lidská práva dávno z teoretického obzoru pouhých fenomenologů a etických relativistů zmizela. V jejich užívání zdegenerovala na to, co za lidská práva parazitně, svévolně vyhlásíme. A lidská práva dnes ředitelé světa vyhlašují s obdivuhodnou lehkostí, bez pozitivní souvislosti s obecnou lidskou přirozeností; něčím takovým upřímně pohrdají. Skryti za slogany o lidských právech, o spravedlivějším světě a pravé humanitě pak ordinují veskrze odlidšťující abnormality a deviace, jimiž úspěšně a se svazáckou vehemencí rozkládají společenský řád.

V kontaktech s bojovnými aktivistkami genderového feminismu je samozřejmě marné poukazovat na logiku. Ale myšlení potenciálních obětí jejich ideologie lze probudit třeba takto:

Podle genderového feminismu nejsou muži a ženy přirozeně předurčeni k odlišným sociálním rolím. Platí to obecně pro všechny muže a ženy všech dob a kultur?

Jestliže ano, pak musí feministky především připustit, že poznaly (jako každý antropolog) obecnou lidskou přirozenost; jinak by obecně o člověku, o mužích a ženách neřekli nic. Dále musí uznat, že tato lidská přirozenost je mimo jiné biologická a sociální, že tudíž vybavuje lidi určitým pohlavím a určitým potenciálem k sociálnímu životu. Ze spojení těchto dvou přirozených prvků např. vyplývá přirozená sociální role: možnost „být rodičem“. Tato role už není pouhým socio-kulturním konstruktem; je dána přirozeně. Když tedy feministky s platností pro všechny muže a ženy tvrdí, že veškerá diferenciace sociálních rolí je pouze socio-kulturní, pak také musejí konzistentně připustit, že přirozenost ukládá mužům i ženám jen stejné sociální role.

Po tomto upřesnění problémové situace se podívejme na uvedenou feministickou pozici kriticky. Feministky jsou většinou učenlivými žačkami relativistů, a tudíž i přesvědčenými antiesencialistkami; s žádnou lidskou přirozeností proto nepočítají. Jejich učení o odlišnosti rolí mužů a žen, jako pouhých socio-kulturních konstruktech, tedy musíme číst především tak, že neexistuje žádné přirozené vybavení. Jestliže si ale zároveň dopřávají obecné poznání sociálního stavu mužů a žen, pak tím participují na chronickém rozporu relativistů. Těm také nedošlo, že jakákoli obecná reflexe člověka předpokládá objektivní poznání lidské přirozenosti.

Feministky dále považují odlišnost rolí mužů a žen za svévolný diktát patriarchálních společností. Ve svatém nadšení pro rovnost pak kritizují patriarchát jako utlačovatelský, nespravedlivý. K takové kritice by však potřebovaly lidskou přirozenost jako obecné měřítko a fundament spravedlnosti. Jinak jsou jejich horoucí řeči o sociální spravedlnosti či o nelidskosti patriarchální diferenciace rolí mužů a žen pouhými ideologickými slogany.

Kdyby tedy feministky uznaly, že není možné rozumně obcházet lidskou přirozenost, pak by při zachování svých intencí musely trvat na tom, že přirozené vybavení ukládá mužům a ženám jen stejné sociální role. Pak už by ale zase nemohly kritizovat patriarchální pojetí rolí mužů a žen jako nespravedlivé. Tím by ovšem přišly o mohutný zdroj svaté nenávisti a permanentního rozhořčení, které živí jejich nesmlouvavý aktivismus.

Za předpokladu, že by feministky opravdu uměly dokázat ekvivalenci přirozené socio-výbavy mužů a žen, by se jejich kritika stoupenců patriarchátu, kteří tvrdí, že různost rolí mužů a žen je přirozená, musela omezit na odhalení jejich omylu. O důkazních schopnostech rozhořčených aktivistek však nemusíme mít žádné iluze. To platí i o možnosti rozumně popřít, že přirozenost nepředurčuje ženy k mateřství a následně i k specifickým rolím.

Jestliže si feministky na druhé straně nenárokují pro svou ústřední myšlenku (odlišnost rolí mužů a žen je dána jen socio-kulturně) obecnou platnost, pak to znamená, že někdy není dána odlišnost rolí socio-kulturně. Pak je ovšem zase nepochopitelné, jak by mohlo být patriarchální pojetí napadáno jako utlačovatelské.

Logická souvislost je tedy následující: Genderové feministky tvrdí, že muži a ženy nejsou přirozeně předurčeni k odlišným sociálním rolím. Důvod je buď v tom, že se neuznává žádná lidská přirozenost, nebo v tom, že přirozenost neobsahuje žádné rozlišení sociálních rolí mužů a žen. V obou případech pak feministky kritizují patriarchální rozlišování rolí jako nespravedlivé, utlačovatelské. Proto usilují o vyhlazení takových genderových stereotypů a nárokují rovné příležitosti pro ženy ve všech oblastech. V obou případech se však jejich kritika ukazuje jako nespravedlivá.

V prvém případě feministky participují na rozporu relativistů, když si nárokují obecnou platnost své teze. Takový nárok totiž předpokládá poznání lidské přirozenosti. Konformistický rozchod s přirozeností jim pak v daném tématu ani nedovoluje rozumně mluvit o nespravedlnosti patriarchátu, neboť přirozenost je i zde kritériem spravedlnosti. Kdyby feministky rezignovaly na obecnou platnost své teze, pak by zase nemohly rozumně kritizovat patriarchální rozlišování rolí z jiných dob jako nespravedlivé a utlačovatelské. Jen by tím intelektualizovaly a zobecňovaly své negativní pocity či společenské frustrace.

Ani v druhém případě zdůvodnění teze, podle níž maskulinita a femininita nepředurčují jednotlivce k odlišným rolím, není jejich kritika oprávněná. Předpokládaná stejnost výbavy přirozeného určení k sociálnímu životu mužů a žen totiž může být jen dogmatická. Krom toho taková ekvivalence či přirozená genderová neutralita připouští spravedlivé socio-kulturní rozrůznění rolí mužů a žen. Jinak by musela odporovat přirozenosti jakákoli umělá diferenciace sociálních rolí už z toho důvodu, že není dána přirozeností.

Aby tedy mohly genderové feministky v daném problému oprávněně lamentovat nad dějinnou nespravedlností, musely by uznat lidskou přirozenost jako zdroj a obecné měřítko spravedlnosti a následně prokázat, že přirozenost obsahuje stejnost všech socio-rolí u mužů a žen. Obojí evidentně přesahuje možnosti jejich filosofické vzdělanosti.

Teze genderových feministek i jejich konsekvence (kritika údajných nespravedlností patriarchátu či nároky na rovné příležitosti ve všech profesích) jsou tedy neodůvodnitelné. Nabízí se proto otázka, jak mohou s takovou samozřejmostí morálně deklasovat své oponenty. Aby snad mohly čerpat elán pro svou permanentní revoluční naštvanost z vědomí mravní převahy? To jistě taky. Krom toho se zřejmě opírají o přirozené mravní instinkty a elementární smysl pro spravedlnost (byť scestně aplikovaný), kterážto spravedlnost by měla platit pro všechny lidi všech dob a kultur. Avšak takový nárok na obecnou platnost musí také mít přirozený kontext; jedině v něm může mít své oprávnění a smysl. Genderové feministky ale jako přesvědčené antiesencialistky takový kontext s přehledem zavrhly. Pokud se tedy přesto odvažují kritizovat patriarchální společnosti a přitom inkvizitorsky slídí po genderových stereotypech, dopouštějí se pozoruhodných nelogičností, které je v očích rozumnějších pozorovatelů daného sporu spolehlivě diskvalifikují.

Pro studenty prvních semestrů humanitních oborů, kteří jsou nejčastějšími terči feministického svádění, ale možná bude tento podnět ke kritickému pohledu na genderový feminismus příliš složitý, nečitelný. Zkusme to tedy jinak.

Genderové feministky přicházejí s imperativy (Rovné příležitosti ve všech oblastech! Pryč s genderovými stereotypy!), pro které si nárokují normativní platnost. Zároveň jsou však podle nich všechny normy jen produktem diskurzu, a tudíž jen partikulárně platné. Jsou to přece mocensky motivované socio-konstrukty. To ovšem s úžasnou jasností platí i pro feministické normy. Proč bychom ale takové podezřelé mocensko-manipulativní prostředky měly akceptovat? Jen proto, že pocházejí ze stávajících mocenských konstelací? Takový důvod by ospravedlňoval i souhlas s rasovou či třídní morálkou jiných totalitářů.

Feministky s nenucenou samozřejmostí přehazují filosofickou výhybku. Když líčí přirozené diference mužů a žen jako výtvor dominantního patriarchátu, který měl sloužit k hanebnému útlaku žen, najednou hrají na přirozené mravní cítění. Obecná norma spravedlivého zacházení s druhým člověkem tedy podle nich existuje (když ji potřebují) a zároveň neexistuje (když se jim jako přirozené, obecné měřítko mezilidského vztahování, a hodnocení lidských činů nehodí). V druhém případě pak mohou s čistým svědomím osočovat, hanobit, pronásledovat či nálepkovat jako fašistu kohokoli, kdo ignoruje či kritizuje jejich mesiánské recepty a ideologická klišé.

Jestliže tedy feministky oprávněně kritizují patriarchální společnosti různých dob, a se stejnou oprávněností diktují své speciální imperativy (což v obou případech předpokládají), pak k tomu potřebují obecně platnou normu spravedlnosti. Taková norma a její užití ale zase předpokládá poznatelnou obecnou lidskou přirozenost. Tu však feministky jako takovou i v její etické funkci neprozíravě popírají. Tím ovšem teoreticky diskvalifikují svou nesmlouvavou kritiku i své ztřeštěné imperativy.

2. Frankfurtská mytologie

Výše zmíněné socio-ideologické deviace, jakými jsou kulturní relativismus a genderový feminismus, mají filosofické zázemí a zřejmě i hlavní myšlenkový zdroj v kritické teorii frankfurtské školy. Termín „kritická teorie“ má sám o sobě ve filosofickém světě vážnost, ale v použití frankfurtských neomarxistů je dost zavádějící. S marxisty všech odstínů jsme totiž vždycky ve světě tuhých ideologických dogmat, kde kritické myšlení opravdu není vítáno. Kritickou tedy není frankfurtská teorie kvůli způsobu zpracování preferovaných témat, ale jen proto, že vytrvale cosi kritizuje.

Co kritizuje? Všechny formy společensko-kulturního útlaku. No ovšem, kritika hanebného útlaku a revoluční náprava. Osvobozování z všemožných (i vymýšlených) útlaků za každou cenu je leitmotivem působení marxistických lidumilů. Frankfurtští marxisté pochopili, že sázka otce Zakladatele na dělníky není nejšťastnější. Poučeni Gramscim pojali osvobozovací procesy velkoryseji, dali jim kulturní rozměr a lidštější fazónu. Revoluční cíl radikální změny společnosti a nenávist jako pohon samozřejmě zůstaly.

Ať už jsou skutečné motivy jednotlivých architektů světové revoluce jakékoli, jedno je jisté. Heslo „emancipace od útlaku“ na vývěsním štítě marxistických světlonošů pořád zabírá, oslovuje, fascinuje. Masy relativně slušných, relativně přemýšlivých, pohříchu však také naivních a filosoficky málo vzdělaných lidí se jím stále nechávají okouzlit. Krom toho je už dnes vývěsní štít instalován v nejvyšších patrech kultury a politiky. Gramsciho pochod kulturní levice institucemi se stal od poloviny dvacátého století tvrdou realitou západní civilizace. V záplavě univerzitně- mediálních masáží a uměleckých produkcí spisovatelů, filmařů či tvůrců pop kultury, kteří znají správné dávkování přísad na vyvolávání potřebných emocí, opravdu není snadné odolat.

Je však třeba vůbec odolávat? Proč se také nenechat strhnout proudem pokrokového myšlení a budovatelského úsilí o nový, spravedlivější svět? Potíž je právě s termínem „spravedlivější“. Jako bychom už neměli dost zkušeností s tím, jak moderní, filosoficky zmatení a lidsky nezralí ideologové zacházejí se spravedlností. Co všechno vzývají jako spravedlnost či pokrok, a co všechno jsou schopni odsoudit jako hanebnost či zpozdilost. Co je ve skutečnosti obludně nespravedlivé, dokážou ideologové často podle svých arbitrárních kritérií legitimizovat.

Můžeme však deklasovat autority frankfurtské školy na pouhé ideology? Vždyť přece mají pevné místo v dějinách filosofie dvacátého století. Jistě, užívají filosofické pojmy a předpoklady, ale v rovině ontologicko-noetických základů je jakýmsi evolučním samospádem přejímají bez kritické reflexe, veskrze dogmaticky. Filosofické myšlení tedy spíše jen předstírají. Nehledají základní pravdu o světě a o člověku; ta je v podstatě jako předstírané filosofy ani nezajímá. Mají o ní vývojově jasno. Zajímá je jen racionalizace, potvrzení předjatých, subjektivně vyhovujících světonázorových postojů. Proto berou své agnostické předsudky o metafyzice lidské přirozenosti, materialistické světonázorové vyznání či náhradní relativistický model dějinné dialektiky jako pevná, nezpochybňovaná východiska převratných reflexí společnosti. Základní omyly novověkých filosofů se staly nereflektovanými axiomy jejich v podstatě ideologického myšlení. Jimi pak mohou ohýbat lidskou realitu k nepoznání.

Omyly o přirozenosti se pro levicové liberály stávají kritérii rozpoznávání spravedlnosti či identifikace mezí rozumné svobody. Výsledkem je podivuhodná dialektika spravedlnosti (spíše jen rétorické) a nespravedlnosti (reálné), svobody (spíše jen proklamativní) a nesvobody (faktické).

Jestliže např. vyloučíme lidskou přirozenost jako měřítko spravedlnosti, pak spravedlnost zákonitě vyprázdníme a učiníme z ní pouhý jazykový materiál mocensko-ideologického předstírání a rétorických hrátek. Stejný osud potkává svobodu, emancipovanou od přirozeného mravního zákona. Negace lidské přirozenosti však představuje konstitutivní dogma kulturních marxistů, levicových to liberálů. Z něho se vyvíjí revoluční morálka nového člověka, osvobozeného z pout rigorózní morálky povinností a ctností, která je prý jen obsahem maximalistických náboženských kázání. Osvícenství však otevřelo prostor pro sekulární pojetí mravnosti, které údajně koresponduje s vědeckými znalostmi o člověku.

V levicovém liberalismu postmoderního věku se spojily dva mohutné proudy antropologického myšlení, které protiřečí lidské přirozenosti: monistická depersonalizace a etický liberalismus. Aplikace monismu na společenský život zavedla protipřirozený kolektivismus socialistů, jejichž doktrína nadřazeného státu představuje trvalé ohrožení svobody. Na druhé straně instaluje etický liberalismus v osobním životě neméně protipřirozenou emancipaci svobody od přirozeného mravního zákona. Postmoderní symbióza socialistického etatismu s etickým liberalismem umocnila nepřirozenost života pod vládou levicových liberálů. Projevuje se v dynamice řízené dekonstrukce tradičních hodnot západní kultury.

Poněvadž je v ideologii levicových liberálů zakódováno zpolitizování veřejného i soukromého života, působí dominance této ideologie v západních společnostech dramatický nárůst nespravedlnosti a nesvobody. Legislativa se stává nástrojem protipřirozené ideologie, která snadno proniká do všech oblastí života, a zaplavuje je např. rovnostářstvím ad absurdum. Třeba takové právo homosexuálů na děti, na rovnou podporu státu či neméně originální právo žen na všechny profese a genderově vyvážené zastoupení v nich představují skvosty levicového chápání spravedlnosti. Ke slovu přichází sociální inženýrství, které se nezastavuje ani před soukromou sférou rodinných vztahů či mravního smýšlení. Půdu pro postupné právnické ošetřování donedávna bílých míst na mapě osobního života systematicky připravuje diktát politické korektnosti. S pádem východního komunismu se tak kontinuálně ohlásila rafinovanější totalita západních levicových liberálů.

O tom, co je mravně dobré a zlé tedy v posledku rozhoduje společenská dohoda v dané společnosti. Jeden z protagonistů frankfurtské školy, Jürgen Habermas, hlásá, že nejvyšší instancí morálního rozhodování mezi dobrem a zlem je demokratický dialog – nikoli poznané požadavky samotného lidství.

Taková apoteóza demokratického dialogu omračuje. Jaká důvěra v moudrost a ušlechtilost lidu se za ní skrývá. Realita je ovšem méně patetická. Úroveň takového dialogu totiž závisí na vědomostní i charakterové úrovni jeho účastníků. Jestliže je veřejnost systematicky zpracovávaná ideologicky instalovanými závažnými omyly o podstatě člověka a mravnosti, bude zřejmě demokratický dialog produkovat legalizované absurdity a zmetky jak na běžícím pásu. A k lepšímu se nic nezmění, ani když se začne nenápadně prosazovat totalitní potenciál levicového liberalismu směrem k postdemokratickému ovládání západních společností. Tyto úžasné plody spojení antropologické destrukce s mocenskou svévolí pak budou rozhodujícími kritérii v určování toho, co je lidsky a společensky přijatelné, a co nikoli. Vítejte v kultuře smrti vyspělých demokratických společností postmoderního Západu!

Na jedné straně planetární starost o Matku Přírodu, potažmo o lidstvo, aby se nám náhodou nepřemnožilo, na druhé straně ušlechtilé vize sociálních inženýrů o blaženém multikulturním soužití. Z plodného spojení těchto dvou kulminačních bodů postmoderní ideologické blouznivosti už nemůže vzejít nic jiného než smrtelné ohrožení západní Evropy. Kdo není zaslepen ideologickými brýlemi, nemůže toto její – tentokrát už praktické – autodestrukční směřování nevidět. Pro-potratová kultura a otevřenost islamizaci jsou účinnými prostředky opravdu radikálních společenských změn. O těch marxističtí teoretici při svém temném, záměrně pesimistickém čtení dějin vždy snili.

Když se ohlédneme po příčinách tak hrozivého fenoménu, nemůžeme přehlédnout působení frankfurtských intelektuálů. Ti dobře pochopili, že radikální změna společnosti vyžaduje především radikální změnu společenského vědomí, a v něm pak na prvním místě odstranění mravních paradigmat, principů a standardů stávajících západních společností.

Na jedné straně tedy bylo nutné, aby byl v zájmu osvobození života z náboženských předsudků uvolněn libidinózní potenciál, který tradiční morálka udržovala v rozumných mezích. Tyto meze byly s ideologickou lehkostí vykládány jako utlačovatelské a nelidské. Interrupční ošetření následků sexuální revoluce bylo naopak třeba vnímat jako vrcholně humánní realizaci práva žen. Na druhé straně bylo nutné pokořit sebevědomí Západu relativizujícím zestejňováním kultur a oslavou jinakosti v konceptu všezahrnující plurality. Nadmíru vstřícná imigrační politika multikulturalistů se pak stala kýženým praktickým důsledkem takového smyslu pro toleranci. Krom toho je naředění západních společností přece skvělým prostředkem k jejich hluboké proměně; na prvním místě k relativizující proměně mravního vědomí.

Od druhé poloviny dvacátého století ovládli kulturní marxisté postupně terén. Jakožto levicoví liberálové udávají tón na univerzitách, v uměleckém světě, v médiích, v lidsko-právních otázkách, v legislativách i v soudnictví; nemají v tom konkurenci. Teoretickým důvodem takového úspěchu je zřejmě aktivní participace neomarxistů na pozdní fázi vývoje kanonizované novověké filosofie. Její zásadní (redukcionisticko-relativistické) omyly o člověku a o mravnosti se staly podstatnými obsahy pokrokového světonázoru a teoretickými oporami úspěšné antropologické revoluce; v intelektuálním světě více méně získaly status nezpochybnitelných premis.

Neméně účinným nástrojem revoluční dynamiky marxistů je i chytrá bojová strategie. Vážnost tradiční morálky bude nejlépe otřesena, když se bude hrát na lidskou slabost, na emoce a pudy. Liberalizace sexuální morálky prolomila bašty tradičního mravního vědomí v nejslabším místě. Sexuální revoluce osvobodila sexualitu od zodpovědnosti. V rámci materialistické životní filosofie se to skutečně musí jevit jako vítězství rozumu, jako osvobození od bigotních předsudků náboženské morálky. Vždyť pozemská existence od nicoty do nicoty je jediným lidským údělem a sexuální rozkoš patří u materialistů k největším hodnotám života. Vedle ní poukazy na nějakou zodpovědnost blednou. Proč si ji tedy upírat?

Že má egoistické, nezodpovědné chápání a užívání sexuality v lidských životech skutečně bolestné následky, to se úspěšně zastírá. Moderní spisovatelé a scenáristé se sice bez jejich dramatičnosti neobejdou, ale tragičnost rozpadlých vztahů v rodině spíše sublimují, virtualizují a skrývají za dramaturgickou atraktivitou jejích příčin. Taková nevěra přece vždycky zajímá a její romantizující zpracování je také žádaným kořením. Tvůrci příběhů tak spíše přispívají k banalizaci tragiky nezodpovědné sexuality a k normalizaci promiskuitního chování. Ideologové revolučního ražení našli v osvobozené sexualitě pro své účely skvělý prostředek. Kdo nad ním zapochybuje, je mediálně lynčován jako bigotní, středověký fanatik. Na takovém pozadí má i pro-potratová politika srozumitelnou logiku.

Postmoderní kultura je až marnivě přeplněná absurditami, ale na jednu absurditu dějiny asi nezapomenou: Povýšení údajného práva ženy na potrat mezi základní lidská práva. Levicoví liberálové si tohoto objevu výslovně užívají, váží si ho jako vrcholného bodu osvobození lidstva. Jsou na něj hrdí, žárlivě ho střeží a nekompromisně ho vnucují. Proto také všestranně mobilizují: ideologicky i jinak zkorumpované experty k jeho potvrzení; média k jeho uctívání; poslance a soudce k jeho prosazování. Právo na potrat se stalo vlajkovou lodí specifických hodnot vyspělých humánních společností; je jejich poznávacím znamením. Na pochybnosti o lidskosti umělého potratu jsou etičtí liberálové alergičtí, projevy nesouhlasu trestají. Ve vysokých kruzích, v lepší společnosti, ale ani v nemocnicích není pro takové kverulantství místo.

Když se těchto zjemnělých humanistů zeptáte, jestli má žena skutečně právo se rozhodnout pro vraždu, začnou být hysteričtí. Chovají se jako děti, jimž berete oblíbenou hračku. Proč? Snad proto, že je uráží zaostalost tazatelů? Ale kdeže, to se jen tak tváří. Nevědomost tazatele tu totiž vůbec není evidentní. Světlonoši nové humanity zakoušejí v takových kontaktech typickou tíseň ideologů, kteří z principu nevědí, kam sáhnout pro solidní argumenty. Kde by je při svém voluntarismu také vzali? Vždyť za celou tou pro-potratovou osvětou evidentně stojí neodbytné zájmy jejich libida, případně společenská ostrakizace tradiční morálky.

Poctivé filosofické diskusi o potratech se proto postmoderní humanisté úspěšně vyhýbají. Schovávají se za nekompetentní specialisty, kteří ad hoc vymýšlejí definice člověka, aby tišili svědomí. Jenže ani specialisté zatím ještě nejsou jednotní. Krom toho věda naneštěstí pokročila natolik, že je schopná ukázat, jak se dítě v lůně matky brání odbornému vraždění. Když to nějaký „bigot“ zveřejní, spustí humanisté povyk o absolutním nevkusu a o barbarském zneklidňování veřejnosti, která přece potřebuje pohodu i klid na práci. Barbarství je ale i v tomto případě na jejich straně.

Levicoví liberálové také rádi osvědčují svůj humanismus neustálým omíláním nacistických zločinů a pohotovým objevováním fašismu u svých oponentů; je to jedna z obsesí milovníků politické korektnosti. Zločinům svých komunistických bratranců se už tolik nevěnují. Vzniká ale oprávněná pochybnost, jestli vůbec mají morální právo se pohoršovat nad historickými zločiny, když mají na svém kontě víc mrtvých než Hitler se Stalinem dohromady. To intelektuálsky povýšené, lehkomyslné odvržení lidské přirozenosti zde také mluví proti nim. Metafyzický pojem lidské přirozenosti totiž embryo spolehlivě identifikuje jako člověka.

Skutečnost, že celý diskurz postmoderních humanistů neomarxistického ražení stojí přes všechna zdání na vratkých základech ideologické iracionality, kompromituje tyto architekty nových řádů, nové společnosti a nového člověka od základu a definitivně. Samozřejmě, že tradiční společnosti měly spoustu nedostatků. Takový je ostatně obecný úděl pozemských společností; jsou nutně nedokonalé. Ale proč bychom měli věřit zápalu frankfurtských socio-terapeutů a jejich postmoderním soudruhům? Opravdu umějí diagnostikovat společenské neduhy? Znají skutečně recepty na takovou léčbu, která by nepřivodila společenskému organismu zhoubnější choroby, než jsou ty, jež při svém tažení proti všelijakým útlakům i „útlakům“ tak vehementně odstraňují? Soudný člověk by měl vědět, že nikoli, že neumějí a neznají. Se stejnou mírou iracionality, tuposti, svévole a demagogie, s jakou vyhlašují základní lidské právo na potrat, určují (podle stejného ideologického klíče) i jiné negativní jevy tradičních společností.

Angažovaný ideolog je vždy potenciálním fanatikem, neboť esencí jeho působení je přesvědčit o své pravdě a prosadit ji. Přitom však musí suplovat důvodové manko voluntárně, náhradními prostředky. Čím větší má tedy (jakožto pouhý ideolog) dluhy v řádu racionálních evidencí, tím více musí působit na emoce a vyvolávat vášně. Rétorická sugesce, demagogie, dezinterpretace, osočování či umlčování odpůrců, profesionální prolhanost tvoří standardní repertoár angažovaného ideologa.

Jestliže ideologie nadto obsahuje bombastické cíle radikální proměny společnosti a revoluční náboj, pak její aktivní stoupenci nepohrdnou ani silovými prostředky, dobře známými z nelidské praxe totalitních režimů dvacátého století. Maxima „účel světí prostředky“ v nich byla velice oblíbená už tehdy, kdy ještě nebyla teoretická relativizace mravnosti tak rozvinutá. Postmoderna v tomto ohledu vytváří pro působení ideologů daleko příhodnější prostředí. Postmoderní ideologové pak podle svých ideologických kritérií (v ideologicky předurčeném demokratickém dialogu) s naprostou samozřejmostí rozhodují, co je mravně dobré a co zlé, co osobní životy zlidšťuje a co odlidšťuje, co společnosti humanizuje a dehumanizuje. Právo na potrat je tedy hodnotou, zatímco pravdivá kritika ideálů či chování příslušníků privilegovaných menšin je rasismem. A tyto své etické zvrácenosti pohotově vtělují do legislativy, aby o ně společenská praxe nepřišla.

Na základě obecného profilu ideologa s planetárními ambicemi si můžeme udělat představu o osobnostním profilu kulturního marxisty. Obě črty mohou být vyplňovány i zkušenostně. Neomarxisty lze charakterizovat jako samozvané socio-terapeuty, kteří jsou filosoficky vzato uraženi samotnou skutečností. Jsou odhodláni jí vzdorovat a od základu reformovat podle vlastních představ a vizí, čerpaných z ideologických šablon a z jednostranných výkladů dějin. V těchto vůdčích ideách se sbíhají defekty intelektuální i mravní: Okouzlení tradovanými filosofickými předsudky na jedné straně a velikášstvím předurčený sebeklam o vlastním revolučním poslání na straně druhé. Důvodem takového sebeklamu obvykle bývá zvýšené sebepojetí, pyšné vědomí vlastní důležitosti a výjimečnosti, s doprovodným arzenálem negativních emocí.

Velikáni kulturní revoluce nejprve utápěli své mnohdy nesporné talenty v pocitech ukřivděnosti, zneuznání či frustrací a posléze v sebeúchvatu a poučovatelské nadřazenosti. Spolu s mesiánským komplexem promítají tyto přívaly nezvládnutých emocí do svých nápravných programů. Profesionální revolucionáři se vesměs rekrutují z neosobností zlomeného charakteru, špatně skrývaného za líbivými proklamacemi a projevovaného svatou nenávistí ke společenským zlořádům, která ovšem není vůbec svatá.

Takový nelichotivý profil neomarxistického intelektuála není ani svévolný, ani nadbytečný. Zakládá se jak na znalosti jejich filosofických zdánlivostí, tak také na rozsáhle dokumentované zkušenosti, kterou s nimi bylo možné za více než půlstoletí jejich okázalého veřejného působení učinit. Vzhledem k neuvěřitelně snadnému, bezproblémovému sebeprosazení levicových liberálů ve světě postmoderní kultury a politiky je vhodné věnovat pozornost také jejich lidské úrovni.