Ročník 2013‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Svatý zákon sobectví a jeho oběti

Jan Cholínský


Na rok 2013 připadá několik neslavných polokulatých výročí spojených s existencí bývalého společného státu Čechů a Slováků – Československa. Prvním z nich je 65 let od počátku velké tragédie obou jeho národů – převzetí neomezené vlády politickou stranou tzv. nového typu neboli komunistický převrat v únoru 1948, po němž následovalo 41 let kulturní genocidy v područí barbarské euroasijské mocnosti a zvrácené ideologie marxismu-leninismu. Cílem tohoto textu je připomenout jednu kapitolu ostudného posilování totalitního Sovětského svazu během II. světové války i po ní západními Spojenci a příčinné souvislosti česko-slovenského zotročení. Výchozím bodem při posuzování reálných, ale z historiografie stále vytěsňovaných událostí s dalekosáhlými důsledky nám bude epizoda jednoho televizního detektivního seriálu.

Navzdory televizní záplavě plytkosti a banality nemusejí být slova seriál a detektivka mimovolně vnímána jako synonymum pro brak. Dokladem oprávněnosti tohoto tvrzení je britský válečný opus Foylova válka, jehož první díl páté série (z roku 2009) s názvem Ruský dům uvedla v lednu 2013 Česká televize. Stejně jako v předchozích dílech je i zde děj založen více na psychologii postav a zobrazení historických reálií než na napětí a adrenalinové akci. Ruský dům je však výjimečný svým námětem a jeho zdařilým odvážným zpracováním. Představuje totiž tabuizovanou epizodu britských dějin, jejíž vyznění vyvolává a vždy bude vyvolávat rozhořčený údiv všech soudných lidí. Události, o nichž Ruský dům pojednává a které Alexandr Solženicyn nazval posledním tajemstvím druhé světové války, připomínají, že společensko-etický problém „vyrovnávání se s minulostí“ se zdaleka netýká jen postkomunistických států, resp. Spolkové republiky Německo.

Do poválečných událostí nezasvěcený (tj. v tomto případě nejspíše většinový) divák je už na samém začátku detektivního příběhu konfrontován se zdánlivou nelogičností. V poklidném anglickém venkovském městečku vyskočí z korby nákladního auta dva zajatci a jejich pronásledovatelé na ně neváhají začít střílet, i když ohrožují místní obyvatele. Když se jim jednoho z uprchlíků podaří obklíčit na vysokém mostě, vyzývají ho: Neboj se a vzdej se, pošleme tě domů!, dotyčný však zvolí smrtelný skok do hlubiny.

Další děj jen ve stručnosti. Vyšetřovatel Christopher Foyle se připlete k vraždě, z níž je podezírán ruský mladík, přeběhlík z Rudé armády a poté válečný zajatec přidělený k práci na anglickém venkově. Tento vysloužilec, který chce zůstat v Anglii, je přítelem nedopadeného uprchlíka z počáteční scény a od něho se dozvídá, kde může nalézt pomoc v nouzi. Oba bývalí rudoarmějci potom utíkají do Londýna, aby vyhledali azyl v Ruském domě, údajně zřízeném tzv. bílou emigrací na podporu všem, kdo se nechtějí vrátit zpět do sovětského otrokářského státu. Brzy však vychází najevo, že Ruský dům má sice bílou fasádu, ale ve skutečnosti je rudý – jde o projekt NKVD na odchyt „zrádců“, kteří se dostali mimo kontrolované zajatecké tábory, za asistence britské tajné služby úkolované v této delikátní záležitosti z nejvyšších míst.

Princip „Ruského domu“ si znalci dějin komunismu mohou ztotožnit třeba s klamnou operací „Trust“ organizovanou ve dvacátých letech minulého století bolševickými zpravodajskými organizacemi Čeka a (O)GPU za účelem odhalování, vylákání a likvidace „bílé emigrace“, kterou se snažily nachytat na návnadu činnosti falešné protibolševické organizace.

Čeští diváci jsou v tomto kontextu obeznámeni s případy falešných česko-německých hranic a fiktivních amerických příhraničních stanic, kde byli na přelomu čtyřicátých a padesátých let anglicky mluvícími příslušníky StB vytěžováni lidé prchající na Západ, aby poté namísto ve vytouženém uprchlickém táboře na západ od železné opony skončili v některém z československých koncentračních táborů.1 Jiným českým příkladem stejného modu operandi je falešná odbojová organizace Strana práce, jejíž hlavní organizátor ve službách StB přivedl po únorovém převratu do vězení na 700 odpůrců komunistického režimu.2

Pokud jde o komunistické metody, Ruský dům tedy nepřináší nic nového, pozoruhodné však je, jak výstižně a odvážně zobrazuje britskou participaci na sovětském teroru vydáváním válečných zajatců Stalinovým katům a spoluorganizováním honu na ně.

Vyšetřovatel Foyle po různých peripetiích nakonec odhalí pozadí celého případu včetně účasti britské tajné služby a detektivní příběh vrcholí jeho závěrečným dialogem s vysokým představitelem ministerstva války řídícím „odchyt“ za britskou stranu. Tento generál tajné služby mu vysvětluje, že právě vzniká nový svět, že Velká Británie je stále spojencem Sovětského svazu, ale zároveň má obavu o vlastní vojáky pod kontrolou Rudé armády, a že je tedy třeba chovat se pragmaticky. Seriálový hrdina mu odpovídá zostra a ve své typické tónině mísící ironii a mravní naléhavost končí větou: To jsme tedy vedli dvě strašné války, abychom se nakonec mohli chovat pragmaticky? Když dává vysoce postavenému zpravodajci na výběr, aby zvolil skandál a ztrátu místa, nebo zajistil svobodu alespoň pro jím vyšetřovaného nevinného Rusa, jeho slova působí jako rány bičem a – přichází šťastný konec. Tolik detektivní seriál.

Jaká jsou související fakta? Jde o různé aspekty pragmatické spolupráce západních Spojenců se sovětským totalitním režimem a krutovládcem v jeho čele Josifem V. Stalinem během II. světové války i po ní, které však daleko přesáhly rámec sebezáchovy a státních zájmů. Vydávání válečných zajatců Sovětskému svazu, tj. teroristickému totalitnímu státu, na jistou smrt nebo jistá muka lze považovat za vážný prohřešek proti lidskosti a tradiční křesťanské etice, obětování Polska témuž pak můžeme považovat za zradu nejvíce krvácejícího, mimořádně statečného válečného spojence a lhostejnost nad směřováním střední Evropy k sovětizaci za politický diletantismus a pokračování neslavného appeasementu.

1. Nucené repatriace do SSSR jako jeden z aspektů osudného selhání Západu


Zásadní historiografické dílo Victims of Yalta, které pojednává o sovětských občanech (tj. válečných zajatcích a přeběhlících z řad Rudé armády a také těch, kdo byli ve Velkoněmecké říši na práci) a „nesovětských“ předválečných exulantech repatriovaných na sklonku druhé světové války a po ní proti své vůli do Sovětského svazu, sepsal britský autor ruského původu Nikolaj Tolstoj (nar. 1935).3 K poznání a pochopení této problematiky přispěl i český historik podkarpatoruského původu Stanislav A. Ausky (1922–2010), který byl přítelem a současně učitelem autora tohoto textu, svými díly Vojska generála Vlasova v Čechách a Kozáci – Poslední nástup a zánik.4 Za spolupráce S. A. Auského byla v češtině vydána jedinečná vzpomínková kniha Nezapomenutelné, jejímž autorem je příslušník slavného kozáckého rodu Nikolaj N. Krasnov, který přežil repatriaci a následný desetiletý pobyt v sovětském gulagu.5 Každý nestranný čtenář bude patrně souhlasit, že název jeho knihy plně odpovídá příběhu donských kozáků a zástupců tří generací rodu Krasnovů, které v květnu 1945 vydali poblíž rakouského Lienze Britové Sovětům.

Nikolaj Tolstoj už v úvodu své knihy věnované památce obětí jaltských dohod šokuje čtenáře, když píše, že „v letech 1944–1947 západní Spojenci předali Stalinovi o mnoho více než dva miliony Rusů, z nichž téměř všechny potkal strašný osud“, a dále, že mezi nimi byly i „tisíce carských uprchlíků, kteří v sovětském Rusku nikdy nežili, kteří ze své vlasti uprchli v roce 1919 jako spojenci Britů a Američanů, a na něž se proto Jaltská dohoda (resp. její nezveřejněná část o repatriaci) nevztahovala, předáni v Rakousku Smerši. Okolnosti této akce byly tak tajné, že se dodnes užívají výjimečné prostředky k tomu, aby nevyšly na světlo.“6 A dále uvádí, že za vznik politiky repatriací byl odpovědný především bývalý britský ministr zahraničí Anthony Eden, který už na schůzce Winstona Churchilla s J. V. Stalinem v Moskvě v říjnu 1944 bez odporu a námitek ukvapeně Stalinovi slíbil, že Britové vrátí všechny jeho poddané bez ohledu na to, zda si návrat budou přát. Oficiální dohody Sovětů s Brity a Američany o repatriaci, jejichž přesné znění bylo tajné, byly uzavřeny na Jaltské konferenci v únoru 1945, poslední násilná repatriace do Sovětského svazu proběhla v květnu 1947.

Není mým cílem zabývat se zde podrobnostmi repatriací, které popisují Tolstoj a další autoři7, včetně otřesných a vzájemně souhlasných svědectví (různě datovaných a z různých míst), jak Britové a Američané předávali zajatce Sovětům. Šlo z jedné strany o lhaní důstojníků a úředníků – až neuvěřitelné v případě vydání donských kozáků v Lienzi8, střelbu vojáků do zajatců a použití všech prostředků včetně surového bití a slzného plynu, a na straně druhé o zoufalé prosby a petice, zabarikádovávání se na ubytovnách zajateckých táborů a desítky protestních sebevražd.

Přestože většina britských a amerických vojáků byla z plnění rozkazů spojených se závěrečnými fázemi repatriace znechucena a někteří velitelé a úředníci protestovali, na velké politice a jejích faktických důsledcích to nic nezměnilo. Situaci nemohl ovlivnit ani západní tisk potenciálním vyburcováním veřejného mínění, protože byl limitován vlastním neobjektivním sovětofilstvím (během války ve zdrcující většině chrlil dílem diletantský a dílem propagandistický chvalozpěv na Stalinovu totalitní říši).

Jako jednu z nemnoha výjimek připomíná Tolstoj spisovatele George Orwella: „Jeho osamělý hlas poukazoval na to, že zřejmě existovalo dobrovolné spiknutí tisku, který celou tu krutou historii zatajil. Podle jeho názoru to bylo zčásti způsobeno ‚jedovatými účinky ruského mýtu na anglický intelektuální život‘. Oním mýtem byl převažující názor britské levice, že Stalinovo Rusko je skutečně spravedlivou a svobodnou společností.“9 Je třeba dodat, že ve Spojených státech nebyla celospolečenská „prosovětská dezorientace“ jiná, ne-li ještě mnohem horší.

Jaká tedy byla motivace západních Spojenců ve věci repatriací „Stalinových poddaných“ do Sovětského svazu proti jejich vůli? Tolstoj zpochybňuje a odmítá zdůvodnění představitelů spojenecké politiky a administrativy, že byli motivováni především starostí o bezpečný návrat vlastních válečných zajatců osvobozených Rudou armádou (nacházejících se v prozatímním sovětském zaopatření) domů, a argumentuje, „že neexistují žádné důkazy o tom, že by se některý pracovník ministerstva zahraničí takovéto možnosti tehdy obával“.10 Rozhodně nepovažuje za pravděpodobné, že by se Stalin odhodlal britské a americké válečné zajatce vzít v této věci jako rukojmí. Mimoto je třeba uvést, že repatriace pokračovaly i poté, co byli poslední spojenečtí zajatci osvobození Sověty dávno doma.

Zdá se to neuvěřitelné, ale hlavním důvodem, proč západní politici vycházeli Stalinovi vstříc, nebyl patrně cynický pragmatismus (až na výjimky, mezi něž patřil W. Churchill), ale politicky zcela diletantská víra v jeho dobré úmysly a neméně diletantské představy o sovětském politickém systému a jeho poválečném směřování. Výsledkem byla nemístná servilita kombinovaná s dalekosáhlými politickými lapsy. V závěru své knihy Oběti Jalty Nikolaj Tolstoj píše: „O britských a amerických postojích k nucené repatriaci nelze uvažovat izolovaně. Představovaly aspekty celkové politiky k Sovětskému svazu a nevyhnutelně měly ve srovnání s hlavními otázkami jen druhořadý význam. Úředníci ministerstva zahraničí tvrdili, že Stalin chová vůči Západu dobré úmysly a že spolupráce s ním je nejen možná, ale i prospěšná britským zájmům. Osud Rusů, jejichž návrat si tyto postoje vynutily, byl politováníhodnou, ale nevyhnutelnou obětí ve prospěch vyššího cíle.“11

Tolstého citovaná práce mimo jiné dokládá, že přístup Britů k repatriacím byl mnohem tvrdší, než tomu bylo v případě Američanů, u nichž se v této otázce projevila tendence ctít dávné právo azylu, byť tato tendence konečné výsledky zásadně neovlivnila. Takto definovaný rozdílný postoj se ovšem týká jen jednoho aspektu západní spolupráce se Sověty, kde byli Britové skutečně dominantní, jak o tom svědčí i mnohem pozdější postoje britských vlád ve věci odtajňování příslušných dokumentů a koneckonců i postoj britské justice v případu Nikolaje Tolstého po vydání jeho další knihy na toto téma.12

Kdybychom však chtěli západní příchylnost k Sovětům a intenzitu vzájemné spolupráce posuzovat z hlediska celkového vztahu a politiky vůči Sovětskému svazu, nebo z hlediska konkrétní československé situace, nalezneme přinejmenším vyrovnanost, ne-li převahu Spojených států. Na místě je připomenout alespoň toto: všeobecně známé iluze amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta o J. V. Stalinovi a zamoření americké administrativy sovětskými agenty13; Rooseveltovu podporu Stalina při odmítnutí spojenecké invaze na Balkáně, která mohla zabránit sovětizaci střední a jihovýchodní Evropy14; nepříliš známou úředně zajištěnou pacifikaci antikomunistické politiky polského exilového a krajanského hnutí ve Spojených státech a jejího předního představitele Ignacyho Matuszewského.15

Připomeňme také postoje Spojených států v rámci česko-slovenských souvislostí: to, že se americká armáda, poslušna naléhání Sovětů, zastavila 5. května 1945 na tzv. demarkační linii v západních Čechách, ač mohla beze ztrát dorazit minimálně do Prahy; odmítnutí poskytnout azyl za touto demarkační linií příslušníkům antisovětské Ruské osvobozenecké armády pod velením generála Andreje A. Vlasova, kteří svým výrazným zásahem do Pražského povstání (6.-8. května 1945) zachránili na sklonku války bezpočet životů povstalců i civilistů a přispěli k podpisu německé kapitulace 8. května 1945 ještě před příchodem Rudé armády do Prahy 9. května 194516; lhostejnost vůči násilnostem, loupežím a plenění Rudé armády na Slovensku (týká se i Britů)17; vydání představitelů vlády Slovenské republiky, kteří byli předtím vzati pod ochranu americké armády, jakož i výrazně křesťansky a antikomunisticky orientovaného prezidenta Jozefa Tisa sovětofilské vládě totalizující česko-slovenské koalice tzv. Národní fronty18; netečnost vůči nelegitimnímu statutu a totalitním praktikám této československé vlády Národní fronty, která přijetím svého Košického vládního programu a svým jednáním de facto připravila Čechy, Slováky (české Němce, slovenské Maďary a Rusíny) o politickou a občanskou svobodu a zahájila proces sovětizace nově koncipovaného poválečného státu (týká se i Britů). Vlády obou Spojenců byly sice netečné k pošlapávání práva v Československu, přesto však odmítly vydat některé odpůrce režimu Národní fronty – v případě Britů to platí o českém generálovi Lvu Prchalovi a v případě Američanů o slovenském diplomatovi Štefanu Osuském.19

S ohledem na výše uvedené je nezbytné pokusit se ještě zodpovědět otázku: Jaký byl pohled z druhé strany? Skutečný pohled sovětského totalitarismu a vražedné smečky20 v jeho čele na spolupráci se Západem byl mistrně skryt pod maskou „dobrotivého strýčka Joea“, seriózně vystupujících vzdělaných diplomatů a úctyhodným vzezřením uniformovaných „hrdinných vítězů nad fašismem“ s ostře řezanými rysy a řinčícími metály. Faktem ovšem je, že zatímco vůdcové Západu obdivovali Stalina (a spol.), případně spekulovali o tom, nakolik se mu dá věřit a co všechno by měli udělat, aby nezklamali jeho důvěru, Sovětský svaz budoval v západních státech své „páté kolony“, organizoval intenzivní činnost k rozšiřování svých teritorií a spřádal plány na ovládnutí světa. Důkazy existují.

Výstižné svědectví o skutečných sovětských názorech na americkou a britskou vstřícnost je uvedeno v již zmíněné vzpomínkové knize Nikolaje N. Krasnova, který byl jednou z obětí repatriace donských kozáků do Sovětského svazu. Poté, co prožil desetileté utrpení v souostroví gulag, byl v rámci nové Chruščovovy politiky jako jugoslávský občan propuštěn, a bylo mu dokonce povoleno opustit zemi. Tento nečekaný zázrak mu umožnil vydat knižně své vzpomínky, mezi nimiž je zaznamenáno i jedno děsivé setkání na děsivém místě – v moskevské Lubjance. Společně se svým otcem, kozáckým plukovníkem Semjonem N. Krasnovem, byl předveden k veliteli NKGB Vsevolodu N. Merkulovovi, pobočníkovi Lavrentije P. Beriji. Z celého setkání vyplynulo, že Merkulov chce před oběma Krasnovy demonstrovat svou moc a popást se nad osudem, který jim připravil. Oznámil jim, že nebudou popraveni, ale stanou se sovětskými otroky na Sibiři:

„Země vás potřebuje, budete dělat pro blaho celé vlasti! Může to být v lese, anebo po pás ve vodě, v šachtě. [...] Doba se změnila. Nepřítele střílíme málokdy. Potřebujeme levné pracující ruce. [...] My si nenalháváme, že by se nám kdy podařilo převychovat Krasnova a udělat z něj pokornou sovětskou ovci. Nikdy nás nebudete mít rád. Ale my vás donutíme, abyste pracoval pro komunismus, a to bude nejlepším morálním zadostiučiněním.“ Na expozé Krasnova staršího, který konstatoval, že byl a je připraven kdykoliv a kdekoliv zemřít a ze své anabáze lituje jen toho, že věřil Angličanům, Merkulov odpověděl: „Smrt prošla kolem vás, ale nevzala vás s sebou. Ale jestli jste věřili Angličanům, tak to byla hloupost. Vždyť to jsou hokynáři a vždycky byli! Vždyť prodají cokoli a kohokoli bez jediného mrknutí oka. Jejich politikové se prodávají jako děvky. Dům, ve kterém zasedá premiér, je hlavní diplomatický bordel. Obchodují jak s cizími životy, tak i se svým vlastním svědomím. A my, my jim nevěříme, plukovníku. Proto jsme vzali otěže do svých rukou! Nevědí, že jsme je na šachovnicovém stole zahnali do rohu a teď budou muset skákat, jak my budeme pískat. Dříve či později dojde ke střetu mezi komunistickým medvědem a západním buldokem. Pak skončí. Všichni jejich králové, všechny tradice, zámky, erby, řády i bílé paruky poletí k čertu. Nevydrží plácnutí naší medvědí tlapy. Vyhraje naše zdravá, sociálně silná, mladá leninsko-stalinská myšlenka! Tak to bude plukovníku!“21

2. Britský epilog

V roce 1986 publikoval historik Nikolaj Tolstoj svou další práci na téma násilných repatriací navazující na jeho knihu Oběti Jalty. Je to monografie s názvem The Minister and the Massacres, v níž podrobně popisuje konkrétní odpovědnost Harolda Macmillana, válečného ministra (pro Středomoří) Churchillovy vlády a pozdějšího britského premiéra a předsedu konzervativní strany. Uvádí také poznatky o aktivním přístupu k vydávání zajatců tehdejšího Macmillanova podřízeného brigádního generála Toby Lowa, později známého jako lord Aldington. A to včetně informací, že stejně jako vydání kozáků do Sovětského svazu byla uskutečněna i repatriace zajatých Slovinců, Chorvatů, Srbů a Černohorců na jistou smrt do Titovy Jugoslávie. (Nedlouho po vydání knihy The Minister and the Massacres zažaloval lord Aldington historika Nikolaje Tolstého pro urážku na cti, načež v letech 1987 až 1989 proběhl ve Velké Británii soudní proces, jehož výsledkem byl verdikt nařizující Tolstému zaplatit Aldingtonovi odškodnění ve výši jeden a půl milionu liber.)

V doslovu k českému vydání knihy Oběti Jalty cituje a komentuje vydavatel Leonid Křížek některá rozhodnutí a výroky britských soudů v Tolstého případu a konstatuje, že jako svědkové žalovaného nebyli připuštěni pamětníci, kteří se sjeli z celého světa, aby Tolstého podpořili a vydali osobní svědectví o britských násilnostech vůči repatriovaným. Křížek cituje i rozhodnutí britského královského soudu nařizující trvalý a celosvětově platný zákaz vyslovovat jakákoliv obvinění, že lord Aldington „je v záležitosti předání sovětských či jugoslávských vojenských či civilních osob vinen neposlušností či zradou či zločinným či nečestným či nelidským či jinak nepatřičným či neschváleným jednáním.“22

Jiný případ představuje odmítnutí důkazů, jež předložil Tolstoj, s odůvodněním: Nemůže to být pravda, pokud to lord Aldington popírá. Protože Tolstoj se odmítl rozsudku podřídit, soudní spor pokračoval ještě v první polovině devadesátých let, a to i na mezinárodní úrovni, kde britské ministerstvo zahraničí hájilo rozsudek a výši finančního odškodnění před Evropským soudem pro lidská práva, který však v roce 1995 rozhodl ve prospěch Tolstého s tím, že byla porušena jeho svoboda projevu.

Nikolaji Tolstojovi se dostalo zadostiučinění už krátce po pádu železné opony, když mu v roce 1991 hlavní správce ruských archivů generál Dmitrij A. Volkogonov umožnil přístup k dokumentům týkajícím se Rudé armády, Smerše a NKVD. Tolstého závěry tak byly potvrzeny i z pramenů „druhé strany“, k čemuž vydavatel Křížek ve svém doslovu dodává:

„Vyšla najevo ohromná suma nových důkazů – jež však nemůže být v Británii publikována vzhledem k omezením uvaleným na spisovatele britskou cenzurou.“ Svůj zápas s britskými soudy a úřady vysvětluje sám Tolstoj následovně: „Představa, že bych měl mlčet tváří v tvář tak monstrózní nespravedlnosti, korupci a krutosti, je nesnesitelná. Přinejmenším se alespoň zbavím pocitu, že mé mlčení ze mě dělá spoluviníka, byť v tom nejmenším rozsahu, tohoto zlomyslného triumfu zla, jež se rozlézá po této kdysi tak spravedlivé zemi. [...] Pokud by moje uvěznění nemělo posloužit jinému účelu, přinejmenším poskytne svědectví o zkorumpovanosti vládnoucí třídy v Británii, jež zůstává ojedinělou mezi bojujícími národy druhé světové války v tom, jak odmítá uznat a odčinit vlastní válečné zločiny.“23 Nikolaj Tolstoj naštěstí uvězněn nebyl.

Nemohu zde opomenout alespoň svou zkušenost z festivalu Svět knihy konaného v Praze v roce 2010, kde jako jedna z desítek přidružených akcí proběhla prezentace mezinárodní neziskové organizace Index on Censorship. Předmětem vystoupení tří čelních představitelů této organizace (byla založena skupinou spisovatelů a novinářů ve Velké Británii v roce 1972 s cílem poukazovat na cenzuru a hájit právo na svobodu projevu po celém světě) bylo její stručné představení a seznámení návštěvníků se současnými problémy v oblasti svobody projevu – zejména omezení svobody projevu v islámských a rozvojových zemích a na internetu, pozornost byla věnována Saudské Arábii a Číně. V závěrečné besedě jsem bez jakýchkoliv postranních úmyslů vrátil problém cenzury do západní Evropy. Setkal jsem se však s překvapivě podrážděnou reakcí už na první ze dvou připravených otázek, která se týkala případu Nikolaje Tolstého. Ke druhé otázce týkající se případu italské žurnalistky Orianny Fallaciové už mi bojovníci proti cenzuře neposkytli prostor.

Na můj dotaz, zda se organizace Index on Censorship zabývala také odsouzením a cenzurováním historika Nikolaje Tolstého a jaký je názor jejích představitelů na tento případ, odpověděl přítomný spoluzakladatel organizace britský spisovatel Michael Scammel následovně: „Lord Aldington obvinil Tolstého, že ho očernil, a Tolstoj soudní při prohrál. Nechci opravdu bránit starý Sovětský svaz, ale řekl bych, že je třeba si uvědomit, že těsně po druhé světové válce byl Sovětský svaz spojencem Britů, Francouzů i Američanů, byla tu hodně velká míra dobré vůle a hodně velká míra ignorantství. Jistě, velmi dobře informovaní lidé v britské vládě měli vědět, co dělat, ale prostě nebyl tady v oblibě tlak na to, aby nečinili, co učinili, a byla tady velká míra ignorantství. Dokonce bych věřil, že Stalin pravděpodobně lhal a že řekl, že se jim dostane dobrého zacházení, až se vrátí. Takže já sdílím kritiku Sovětského svazu, ale ono je to snazší být šokován po padesáti letech než tehdy.“

Od zástupce organizace hájící svobodu projevu jsem takto vyhýbavou odpověď neočekával. Přiznávám, že tentokrát jsem byl šokován pro změnu v přítomném čase, a to jak závěrem Scammelova komentáře, tak i navazujícím vstupem a invektivou s povýšeným akcentem dalšího zástupce Index on Censorship. Ten v bezprostřední návaznosti po několika nesouvislých větách řekl: „To nebyly změny v rozpočtu, které srazily Sovětský svaz na kolena, ale byl to právě tlak, který vykonávaly organizace jako Index on Censorship. Ono záleží na věci upozorňovat, než se stanou, a ne až poté. Myslím, že nikdo v této místnosti a v tomto městě by neměl zapomínat na to, že právě organizace Index on Censorship vytvořila hrdiny z lidí, kteří si to opravdu zasloužili, a postupně se systém Sovětského svazu vyprázdnil. Myslím, že by se zde neměl Index on Censorship cítit nějak postavený do kouta.“

Přímou souvislost těchto slov dotyčný nevysvětlil. Nezbývá, než se domýšlet, že jejich příčinou patrně byla nelibost nad nepříjemnou otázkou. Nezbývá než uvést ještě jednu pasáž z českého doslovu k Obětem Jalty: „V Londýně je sídlo mezinárodního PEN klubu; tato organizace už léta protestuje proti bezpráví, jehož se íránský režim dopouští na autorovi Satanských veršů. Slovo protestu však nepronesla ve věci rozsudku britského soudu nad Tolstým...“24

3. Český epilog

Přes všechny negativní důsledky a konotace vstřícné válečné politiky západních Spojenců vůči Sovětskému svazu a jeho vůdci Stalinovi nelze říci, že by tato politika měla přímý vliv na sovětizaci poválečného Československa. Dopad na osud Čechů, Slováků a dalších obyvatel (nejen) československého prostoru, resp. na to, že jim bylo znemožněno o svém osudu svobodně rozhodnout, však mělo západní uznání Edvarda Beneše za vůdce československého protinacistického odboje v zahraničí.25 A také souběžné uznání londýnského Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci (Velká Británie: 18. července 1941; Spojené státy: 26. října 1942) v podobě, jakou mu vtiskl Beneš se svými přívrženci, a to za československou exilovou reprezentaci. Pod tlakem plného uznání sovětského (18. 7. 1941) šlo ze strany obou západních Spojenců o neprozíravé akty, které – nehledě na to, že v jejich případě šlo o uznání s výhradou provizornosti a nepřijetí nesmyslných kontinuitních teorií prezentovaných E. Benešem – znamenaly právní přiznání moci zkrachovalému politikovi, jenž sice v exilu disponoval jistým mandátem, ale s ohledem na pozici a pravomoci, které si uzurpoval, mandátem zcela nedostatečným a navíc získaným pochybnými prostředky.

Kdo byl tedy před 65 lety v případě československého pádu do otroctví vinen, když ne Západ? A jaké byly rozhodující milníky tohoto dramatu? Prologem byl podpis československo-sovětské smlouvy v Moskvě 12. prosince 1943, děj začal 5. dubna 1945 vyhlášením Košického vládního programu tzv. Národní fronty26 a vyvrcholil 25. února 1948 jmenováním ryze komunistické vlády. Epilog představovalo jednomyslné přijetí této vlády 11. března 1948 hlasováním Národního shromáždění v poměru 230 : 0.

Hlavní odpovědnost za tento vývoj a zejména za jeho první dvě nejdůležitější fáze nese prokazatelně Edvard Beneš, který v touze po naplnění vlastních ambicí plně vsadil na nejužší spolupráci se Stalinem, na mezinárodní scéně podporoval jeho plán ovládnutí východní a střední Evropy, zavlekl vlastní obnovený stát do pásma sovětské dominance, spojil se s česko-slovenskými komunisty a podílel se na nastolení režimu tzv. lidovědemokratické totalitní vlády Národní fronty. Spoluodpovědnost nesou londýnští přívrženci Edvarda Beneše svým pasivním postojem k jeho autokratické a sovětofilské politice během války27 a zejména – společně s těmi, kteří se k nim po válce přidali – participováním na poválečném revolučním komplotu ve spolčení s komunisty. Tím, jak po skončení války uchopili moc a jakou podobu vtiskli poválečnému politickému režimu, který nastolili, jednak porušili své vlastní exilové sliby (které ovšem nebraly v potaz vůli Slováků a jejich touhu po autonomii respektive samostatnosti) o poválečném návratu k ústavě z roku 1920 (kterou de facto nahradil totalizující Košický vládní program), jednak mnohonásobně porušili tuto ústavu samu.

Na výše uvedeném nic nemění, že strůjci sovětizace byli čeští a slovenští komunisté jednající ve službě cizího státu (názor, že „národovečtí“ slovenští komunisté měli na mysli blaho národa či slovenskou státnost, opomíjí skutečnost, že každý pravověrný komunista byl především internacionalistou s marxisticko-leninskou vírou, podřizující se z přesvědčení hierarchické struktuře řízení, na jejímž vrcholu byl Stalin). Ti se nejpozději od konce dvacátých let28 svým úmyslem bolševizovat stát a společnost netajili, na konci třicátých let se stali spojenci nacistů a po krachu této koalice se připravovali na uchopení neomezené moci ve státě prostřednictvím strategie tzv. dvoufázové revoluce. Byli úspěšní především proto, že už během jara 1945 společně se svými spojenci z Národní fronty a s rozhodující podporou Rudé armády uzurpovali politickou moc a s využitím brutálního násilí pacifikovali podstatnou část české a slovenské společnosti (což byla první revoluční fáze neboli podle jejich terminologie národní a demokratická revoluce). A pak proto, že jejich dočasní spojenci v rozhodujících chvílích v únoru 1948 (během druhé revoluční fáze neboli socialistické revoluce) nebyli ani stateční, ani schopní postavit se jim na odpor. Vrcholným dokladem politické neprozíravosti nekomunistů v tzv. Národní frontě pak bylo spoléhání (až do hořkého konce) na vyšinutého prezidenta za války pevně přesvědčeného o své neomylnosti a o tom, že se s ním sovětský despota hodlá podělit o moc.

Pokud jde o slovenský podíl na poválečném vývoji a na sovětizaci Československa, skutečností zůstává především to, že Slovákům nebylo umožněno svobodně se rozhodnout mezi zachováním státní samostatnosti a návratem k československému státu. Dále, že vliv Slováků na politiku londýnského Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci byl okrajový a vliv Slovenské národní rady (tj. reprezentace občanských a komunistických aktérů Slovenského povstání) na poválečný vývoj byl pouze symbolický či spíše zdánlivý. A dále, že soudní procesy tzv. Národního soudu na Slovensku nelze považovat ani za slovenskou národní vůli, ani za nezávislé právní akty. Odsouzení prezidenta zaniklé Slovenské republiky Jozefa Tisa k trestu smrti a vykonání rozsudku bylo politicky motivovanou justiční vraždou, za niž padá spolu s prodejnými soudci hlavní zodpovědnost na členy vlády Národní fronty a prezidenta.29 S ohledem na výsledky voleb v roce 1946 na Slovensku, kde byli komunisté výrazně poraženi30, je jasné, že pokud mají Slováci nějakou vinu na zbolševizování Československa, tak oproti Čechům je to vina daleko menší, ne-li zcela zanedbatelná.

Pokud jde o český podíl na sovětizaci státu, je především třeba odmítnout nesmyslnou tezi, že si sovětizaci většina Čechů přála, ale i tezi stejně nerealistickou, že si většina národa přála, nebo dokonce zvolila poválečný režim tzv. třetí republiky v podobě, v jaké byl nastolen Košickým vládním programem. Stejně jako Slováci, nemohli se ani Češi po válce svobodně vyjádřit k uspořádání poměrů ve státě a zásadně ovlivnit politické poměry. Vznik tzv. třetí československé republiky a jejího politického režimu byly výsledkem komplotu, na němž se podílela pouze část českého politického spektra. Londýnsko-moskevská koalice vystupující pod propagandistickým názvem Národní fronta nastolila v květnu 1945 revoluční diktaturu, která nepřipouštěla opozici.31 Při posuzování české viny nelze sice vítězství komunistů ve volbách 1946 bagatelizovat, ale ani zapomínat, že to nebylo vítězství většinové, že tyto volby nebyly svobodné a že mnoho lidí dalo přednost komunistům před pokryteckými socialistickými pseudodemokraty.32 Za specifickou vinu se může považovat slepá víra mnoha Čechů ve slepé politické vůdce a představitele Národní fronty opěvující Sovětský svaz a totalitní lidovou demokracii.

Pozadí a příčiny sovětizace poválečného Československa beze zbytku osvětlil český historik žijící od roku 1951 ve Spojených státech amerických, Josef Kalvoda (1923–1999). Od druhé poloviny šedesátých let, kdy získal s tímto badatelským záměrem grant washingtonského Hooverova institutu, až do let devadesátých publikoval v odborném a exilovém tisku na toto téma bezpočet textů. V roce 1978 vyšla v angličtině poprvé jeho monografie Czechoslovakia’s Role in Soviet Strategy33, jejímž jádrem je dosud nepřekonaný popis československé cesty do komunistického područí. S nadsázkou lze říci, že Josef Kalvoda byl českým Nikolajem Tolstým. Za své politické názory byl v roce 1948 komunisty pronásledován a vězněn, většinu svého života prožil v exilu a vysoká kvalita a objektivita jeho vědecké práce se paradoxně stala příčinou jeho ostrakizace v české postkomunistické historiografické obci.34

Ve svých populárně naučných textech při interpretaci politických a historických událostí Kalvoda často poukazoval na zásady křesťanské etiky, které mu vyplývaly z jeho římskokatolického vyznání. V pohledu na slovenskou státnost připomínal, že pokud chce nějaký národ samostatnost pro sebe, nemůže ji odpírat národu jinému. Politický machiavellismus a pragmatismus nazýval ironicky svatým zákonem sobectví a v souvislosti s ním často kriticky citoval biblický výrok: Což jsem strážcem bratra svého? Tyto etické axiomy vždy praktikoval podle zásady významného českého historika Josefa Pekaře padni komu padni. Když dospěl k poznání, že prezident Beneš a jeho stoupenci (včetně kněží Jana Šrámka a Františka Hály35) nebyli strážci svých bratří, neváhal to ve svých pracích naplno sdělovat i s ponaučením, že tito pragmatikové moci aplikující v politické praxi „svatý zákon sobectví“ po únoru 1948 jen sklidili, co předtím zaseli.

Jako strážci svých bratří po druhé světové válce nejednali ani političtí představitelé Velké Británie a Spojených států. Nestarali se o osudy lidí na území, kam vstoupila bota rudoarmějce, a dokonce neváhali vydat totalitnímu teroru bezpočet lidí z vlastního území, kteří je žádali o ochranu. V důsledku jejich pragmatismu a uplatňování svatého zákona sobectví byl už nedlouho poté Západ vystaven vážnému ohrožení ze strany posíleného sovětského impéria. Státní instituce Velké Británie a Spojených států byly zneváženy průniky sovětských agentů a politická kultura zatížena stigmatem vstřícné spolupráce se sovětskou totalitou. Historii nelze vyretušovat a britská a americká společnost tak stojí před obtížným úkolem objektivně posoudit příčiny a důsledky vlastní kooperace s komunismem. Stejně jako se česká, slovenská a další národní společnosti musejí vyrovnávat s mimořádně negativním komunistickým dědictvím.

Poznámky:


1. Nejnovějšími příspěvky k tématu falešné hranice představují texty badatelky Václavy Jandečkové, připravené k publikaci v periodicích ÚSTRu – Paměť a dějiny č. 2, 2013 (Akce „Kámen“ – Všeruby 1948. Nová odhalení a další souvislosti v případu falešné hranice Evžena Abrahamoviče) a Securitas Imperii, č. 1, 2013 (Ota Tulačka a tajné akce členů amerického velvyslanectví v Praze po únorovém převratu v letech 1948-1949).

2. Tímto agentem byl JUDr. Vlastislav Chalupa, blízký spolupracovník místopředsedy poválečné československé vlády Národní fronty Petra Zenkla, zverbovaný StB krátce po únoru 1948. Viz Jan CHOLÍNSKÝ: Vlastislav Chalupa a Josef Kalvoda – dva osudy a dva odboje, in: Václav VEBER, Jan BUREŠ a kol.: Třetí odboj. Kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. 55–82.

3. Nikolai TOLSTOY: Victims of Yalta, Hodder and Stoughton Ltd., London 1977; v českém překladu: Nikolaj TOLSTOJ: Oběti Jalty. Pravdivá historie jedné z nejotřesnějších epizod druhé světové války, Elka Press, Praha 1998. V Anglii žijící historik N. Tolstoj je potomkem slavného ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého.

4. Stanislav A. AUSKY: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha, Vyšehrad, 1996 (3. rozšířené vydání); Kozáci. Poslední nástup a zánik, Mladá fronta, Praha 2003.

5. Nikolaj N. KRASNOV: Nezabyvajemo, Knižnij magazin R. N. Vasiljeva, New York 1957 (druhé vydání 1959); česky Nezapomenutelné. Tři generace ruských kozáků, Elka Press, Praha 1997.

6. Nikolaj TOLSTOJ: Oběti Jalty, s. 17.

7. Julius EPSTEIN: Operation Keealhaul: The Story of Forced Repatriation from 1944 to the Prezent, Old Greenwich, Devin-Adair Co, 1973; Józef MACKIEWICZ: Kontra, Instytut Literacki, Pary 1957; aj.

8. Britští vysocí důstojníci sdělili kozáckým vůdcům, že jsou pozváni na setkání a konferenci s britským velením. Když kozáčtí velitelé a vojáci nastoupili do autobusů, byli obklíčeni ozbrojeným doprovodem a převezeni do připraveného přísně střeženého shromažďovacího objektu, odkud byli za pomoci hrubého násilí přesunuti k předání sovětské straně.

9. Nikolaj TOLSTOJ: Oběti Jalty, s. 18.

10. Tamtéž, s. 19.

11. Tamtéž, s. 374.

12. Nikolai TOLSTOY: The Minister and the Massacres, Century Hutchinson, London 1986.

13. Viz např. Whittaker CHAMBERS: Svědek, OI, Praha 2005; Robert NISBET: Roosevelt and Stalin: the failed courtship, Washington 1988, Regnery Gateway. Nejnovější práce čerpající z amerických materiálů z doby druhé světové války odtajněných v devadesátých letech pod souborným názvem Venona: M. S. EVANS and Herbert ROMERSTEIN: Stalin’s secret agents: the subversion of Roosevelt’s Government, Simon and Schuster, New York 2012.

14. Viz např. Josef Kalvoda: Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s. 163–1, https://www.youtube.com/watch?v=ADR948obSLw90.

15. Tato problematika je výstižně shrnuta v dokumentárním filmu režisérů Grzegorze Brauna a Roberta Kaczmarka New Poland z roku 2010. Dále viz Slawomir CENCKIEWICZ: Plk Ignacy Matuszewski 1891–1956, http://www.videofact.com/polska/matuszewski.html.

16. Viz Stanislav A. AUSKY: Vojska generála Vlasova v Čechách, s. 181–230.

17. Viz František VNUK: Slovensko v rokoch 1945–48. I. Diel: Volga sa vliala do Hrona, Zahraničná Matica slovenská, Toronto 1994, s. 8–55.

18. Milan S. ĎURICA: Jozef Tiso 1887–1947: Životopisný profil, Lúč, Bratislava 2006, s. 421–553. František VNUK: Stopäťdesiat rokov v živote národa. Slovensko v rokoch 1843–1993, Lúč, Bratislava 2004, s. 248–255.

19. Tito odpůrci prezidenta Edvarda Beneše ve válečném exilu a poválečné Národní fronty se po skončení druhé světové války nevrátili z londýnského exilu zpět do „osvobozené“ vlasti. Generál Lev Prchala založil už v květnu 1945 v Londýně politickou organizaci Český národní výbor a začal veřejně protestovat proti poválečnému vývoji v obnoveném Československu; později byl prvním, kdo zahájil protikomunistický odboj.

20. Tento výstižný termín použil v roce 1960 antikomunistický arizonský senátor a pozdější (1964) republikánský prezidentský kandidát Barry Goldwater ve své knize The Conscience of a Conservative (český strojopisný překlad vydal v šedesátých letech se souhlasem autora v Torontu exulant Josef Třebeška pod názvem Svědomí konzervativce), která se ve Spojených státech amerických stala opakovaně vydávaným politickým bestsellerem. Původní kontext citovaného termínu: „Náš postoj ke studené válce by se zlepšil v okamžiku, kdy bychom prohlásili, že Spojené státy nepovažují vražednou smečku pana Chruščova za legitimní vládu ruského lidu nebo kteréhokoli jiného lidu.“ Goldwater v prezidentské volbě neuspěl a antikomunisté ze zotročených národů museli na podobné vyjádření ze strany amerického prezidenta čekat až do začátku osmdesátých let.

21. Nikolaj N. KRASNOV: Nezapomenutelné, Elka Press, Praha 1957, s. 60–61.

22. TOLSTOJ: Oběti Jalty, s. 436.

23. Tamtéž, s. 439.

24. Tamtéž, s. 433.

25. O tom, že například na Jaltské konferenci se o Československu vůbec nejednalo viz Václav G. PANOCHA: Jalta 1945, Akropolis, Praha 2002.

26. Tento vládní program připravený československými a sovětskými komunisty v Moskvě a akceptovaný londýnskými exilovými přívrženci E. Beneše na jednání tamtéž byl formálně přijat na sklonku II. světové války 5. dubna 1945 v Košicích.

27. V případě propagace nejužší spolupráce se Sovětským svazem po veškerou budoucnost (jak stálo v Košickém vládním programu) byli hlavními sekundanty E. Beneše exiloví a poté národněfrontovní ministři Hubert Ripka a Jan Masaryk. Národní frontu vytvořila na české straně středo-levicová koalice politických stran (Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická, Československá strana sociálně demokratická a Komunistická strana Československa). Na slovenské straně to byly nově vytvořené Demokratická strana, Komunistická strana Slovenska a dvě další marginální strany. Nelegitimně a protiústavně byly zakázány Národní frontou a Košickým vládním programem (pro smyšlenou kolaboraci s nacismem) české středo-pravicové strany, ačkoli se během války podílely na protinacistickém odboji. Více než polovina politického spektra, voličů – podle výsledků z posledních svobodných voleb v roce 1935 – tak ztratila možnost politického výběru, jakož i vydávat resp. číst tisk podle vlastního politického přesvědčení.

28. Komunistický vůdce Klement Gottwald v roce 1929 prohlásil v československém parlamentu, že komunisté se jezdí do Moskvy učit, jak svým odpůrcům zakroutit krkem – v čemž jsou sovětští bolševici pravými mistry, a také, že komunisté vědomě pracují na zničení tehdejšího řádu a vítězství internacionální revoluce.

29. Římskokatolický kněz a prezident válečné Slovenské republiky Jozef Tiso byl popraven 18. dubna 1947. Politicky manipulovaný soud probíhal ve dnech 2. prosince 1946 až 15. dubna 1947 v Justičním paláci v Bratislavě.

30. V parlamentních volbách v roce 1946 omezených pouze na povolené politické strany Národní fronty získala na Slovensku Demokratická strana (spojení evangelíků a katolíků) 62 % hlasů, zatímco Komunistická strana Slovenska 30,3 % hlasů.

31. Součástí této revoluce byl vznik tzv. Národních výborů (resp. sovětů) s výraznou převahou zorganizovaných a na revoluční situaci připravených komunistů ve městech a na vesnicích a lokální teror pod záštitou Rudé armády vůči všem skutečným i potenciálním odpůrcům komunistů a Národní fronty.

32. Komunistická strana Československa získala v Českých zemích 40,2 % hlasů. Další povolené strany získaly: Československá strana národně socialistická 23,6 %, Československá strana lidová 20,2 % a Československá strana sociálně demokratická 15,5 %.

33. Josef KALVODA: Czechoslovakia’s Role in Soviet Strategy, University Press of America, Washington 1978; česky jako Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999.

34. Životopis Josefa Kalvody sepsal a rozsáhlou analýzu jeho publicistiky na téma sovětizace Československa a také srovnávací analýzu výstupů české historiografie po roce 1990 ke stejnému tématu sestavil autor těchto řádků. Viz Jan CHOLÍNSKÝ: Poutník Josef Kalvoda. Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu, Nakladatelství Dílo, Kladno 2002; Jan CHOLÍNSKÝ: Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí. Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin, I. a II. díl. Obě analýzy jsou dostupné na webových stránkách (www.konzervativnistrana.cz), životopis na e-mailové vyžádání (nakl-dilo@seznam.cz), další informace o J. Kalvodovi viz www.josefkalvoda.ic.cz.

35. Římskokatolický kněz Jan Šrámek byl předseda československé exilové vlády v Londýně během druhé světové války, ministr poválečné vlády Národní fronty a předseda Československé strany lidové. Římskokatolický kněz František Hála byl jeho spolupracovníkem, rovněž ministrem vlády Národní fronty a místopředsedou ČSL. Oba byli „probenešovsky“ prosovětsky orientováni a potírali protikomunistickou opozici ve své vlastní křesťansky orientované straně.