Ročník 2013‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Islám představuje hrozbu

Lukáš Lhoťan 

Islamizace Evropy1 a České republiky jako fenomén souvisí s mnoha problémy dnešního světa; tyto problémy mnohdy s islámskou problematikou nesouvisí přímo, ale ve svém konečném důsledku tyto problémy vedou k islamizaci Evropy. V případě islamizace se zároveň jedná o proces, který probíhá v úseku desetiletí, a proto se nezasvěceným jeví jako mýtus a nepodložená fobie.

Jeden z faktorů představuje náš ekonomický model postavený na principech, jež způsobují náš silný populační propad. Tomu můžeme čelit buď cestou pravice, která se snaží demontovat sociální stát, nebo levice, která podporuje imigraci. Podle jedné studie by bez vyřešení populačního propadu naší společnosti došlo k vymření našeho národa zhruba za 400 let. Samozřejmě, že by prostor Moravy a Čech nezůstal vylidněný, ale zaplnil by se obyvateli z přelidněných částí světa, tedy hlavně z islámských zemí.

Zásadním faktorem je také jistá sobeckost a bezohlednost „úspěšných“ vůči „méně úspěšným“ v naší společnosti, která ty „méně úspěšné“ vede k omezování porodnosti. Ti „úspěšní“ totiž nastavují ekonomické podmínky tak, aby co nejvíce získali na úkor „méně úspěšných“, kterým však takový stav znemožňuje mít rodiny s více dětmi. V konečném důsledku ale trpí celá společnost - a to konkrétně civilizačním propadem směrem k barbarství a potřebě řešit propad porodnosti způsobem, aby „úspěšní“ nemuseli změnit ekonomický model umožňující jim jejich „úspěšnost“: tedy přistěhovalectvím.

Přistěhovalci ale přicházejí ze zemí, jež mají úplné jinou civilizační, sociální a společenskou strukturu, což v Evropě vede především k jevu známému pod pojmem islamizace. Islámská civilizace nahrazuje naši civilizaci stejně, jako muslimové kdysi nahradili například perskou civilizaci.

Přelidňující se muslimský svět potřebuje místo pro rozšíření svého životního prostoru a jde přitom cestou nejmenšího odporu. Přírodní a politické podmínky ve světě neskýtají přelidněným muslimským zemím lepší cestu než expanzi do vymírající multikulturní Evropy. Muslimsko-arabský svět ohraničuje poušť a moře na jedné straně a Írán, Čína či Indie na druhé.

Muslimské národy usilují o získání nového životního prostoru pro miliony svých věřících – ať již mírovou, či násilnou cestou. Jejich vysokou porodnost vyvolává jak islámská zásada mít co nejvíce dětí, jak po muslimech žádá zakladatel islámu Mohamed, tak i politika islámských vlád. Například turecký premiér Erdogan vyzývá turecké rodiny, aby měly 4 až 5 dětí kvůli zajištění budoucnosti národa. Snaha části našich podnikatelů a šéfů firem se neohlíží na důsledky jejich podpory vstupu Turecka do EU a přílivu muslimů. Jediné, co je zajímá, je zisk, a tak nepřímo pomáhají islamizaci.

Odpovědní evropští politici, představitelé státních správ a společnosti přitom musejí velice dobře vědět, co se odehrává, ale z nějakého důvodu problém přehlížejí. Jinak lze jejich toleranci ba až podporu imigrace z muslimských zemí do Evropy stěží rozumně vysvětlit. Vždyť na skutečnost, že existuje akutní hrozba pokusu islamizovat Evropu, upozornily již v roce 2006 například i české tajné služby.

Podle dostupných statistik žilo v roce 1990 v evropských zemích zhruba 29,6 milionů muslimů, v roce 2000 zhruba 37 milionů, v roce 2010 už 44,1 milionů a předpokládá se, že v roce 2030 to bude zhruba 58,2 milionů, přičemž platí, že většina z nich se do Evropy přistěhovala. Argumentace dnešního vedení Evropské unie, sociálních demokratů a multikulturních organizací, že potřebujeme přistěhovalce z mimoevropských zemí, je přitom falešná, neboť jen v současné době je v Evropě přes 25 milionů nezaměstnaných (text vznikl v roce 2013, pozn. red.).

Nejprve je třeba si ujasnit, co si vlastně máme představit pod pojmem islám. Stejně jako jiné ideologie a náboženství se i islám ve své staleté historii rozdělil na mnoho směrů, sekt a frakcí. Budu-li tedy hovořit o islámu, mám na mysli to, co ortodoxní islám akceptuje jako původní islám ustanovený Mohamedem a jeho nástupci, a co stejně popisuje i muslimská historie. Nemám tedy na mysli různé sekty, které se sice označují jako islámské, jsou však mnohdy velmi liberální a tolerantní a mají jen málo společného s islámem podle Koránu a samotného zakladatele Mohameda.

Co je tedy islám? Jedná se nejen o náboženství, ale i o politickou doktrínu, v čemž se zcela zásadně odlišuje od judaismu a křesťanství, což právě způsobuje zásadní problém s integrací muslimských přistěhovalců do Evropy i České republiky.

Islám je jako politická ideologie neslučitelný s demokracií, sekularismem a rovností lidí. To není jen můj osobní závěr z více jak desetiletého působení v českých mešitách2, ale jde o závěr samotných muslimů. „Islám je víra, ale současné je to i filosofie, morálka, řád věcí, styl, atmosféra – jedním slovem, je to celkový způsob života. Není možné mít islámskou víru a neislámsky pracovat, hospodařit, bavit se, vládnout,“ hlásá brožurka Islámská deklarace vydaná českými muslimy.

Zásadní rozdíl mezi evropskou, anticko-křesťanskou civilizací a islámskou civilizací spočívá v pohledu na člověka. Pro svobodomyslné Evropany je na prvním místě člověk. Vycházíme nejen z myšlení antického Řecka, ale i z evangelií. V případě islámu se věc má opačně. Muslim především neexistuje jako jedinec, což je základní pohled samotného Koránu. Islám se svým přirozeným radikalismem odlišuje od civilizací, jako je ta naše. Jak podotkl profesor Ben-Ami Shillony: „islámský radikalismus je Číňanům a Japoncům stejně cizí jako Evropanům“.

Islám tedy spíše představuje systém teorií o tom, že smysl života jednotlivce se naplňuje jen jako součást celku a zájem celku musí být nadřazen zájmům jednotlivce. V tom je islám velmi podobný totalitním ideologiím, jakými byly nacismus nebo komunismus. Možná i právě proto vzbuzoval islám u nacistů obdiv, na rozdíl od jejich vztahu ke křesťanství.

 

 

1. Lze sekularizovat islám?

 

Skutečnost, že islám chápe jednotlivce kolektivisticky, poukazuje i na další podstatný rys islámu i muslimské teorie společnosti. Totiž k absenci sekularismu a odporu k principu laickosti. Nejedná se o žádný výmysl islámských extremistů, ale o základní zákon Koránu a islámské praxe. Takový názor mají i představitelé Muslimské obce registrované českým státem, jako například Vladimír Sáňka, Samer Shehadeha či již zemřelý předseda českých muslimů Mohamed Ali Šilhavý, který napsal brožuru o tom, proč je islám se sekularismem neslučitelný.

Korán sám jednoznačně označuje ty, kdož se neřídí islámským právem šaría, jako nevěřící, a tedy nepřátele islámu a Alláha: „Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Alláh, jsou nevěřící.“

Mohamed sám svým příkladem (tzv. sunnou) určil, že islám je neodlučitelný od vládnutí a vládnout mají pouze pravověrní muslimové. V islámu je tedy jasně určeno, že vláda nenáleží lidu, ale pouze pravověrným muslimům, kteří mají vládnout ostatním a třebas i násilím vnucovat společnosti islám, což představuje zásadně jiný koncept, než je západní demokracie.

 

 

2. Je součásti islámu násilí?

 

Někteří obhájci islámu tvrdí, že islám představuje mír a v jeho základech není žádné násilí. Přitom například 35 procent muslimů ve Francii se domnívá, že je ospravedlnitelné použití násilí proti civilistům i taktiku sebevražedných útoků při „obraně“ islámu – tzn. islámu jako ideologie, nikoliv jen v konfliktech, jakým je například střet mezi Palestinci a Izraelci. Jak se pak nemají Francouzi bát muslimů, když nic podobného jim nehrozí od židů, křesťanů, buddhistů ani dalších náboženských menšin ve Francii?

V Koránu Mohamed říká jasně: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední, a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma (tj. křesťané a židé) dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“ „Muhammad je posel Alláha; a ti, kdož jsou s ním (tj. muslimové), strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou.

Od chvíle, co Mohamed opustil Mekku a odešel do Medíny a založit svůj stát, se islám stal i státní ideologií. To ovlivnilo jak vývoj islámského náboženství, tak i jeho politickou teorii. První muslimové se zároveň se založením svého státu stali i prvními teroristy, když ve jménu své víry začali terorizovat okolí a nutit obyvatelstvo podřídit se vládě Mohameda.

Samozřejmě, že se snažili své činy omlouvat, a to nejčastěji výmluvou, že terorizovaní si za vše mohou sami. Například jak se stalo v případě tzv. bitvy u Badru, kde chtěl Mohamed se svými druhy přepadnout a okrást karavanu obyvatel Mekky s odůvodněním, že na to má právo.

Přitom sama muslimská historie nepřímo přiznává, že dokud Mohamed nezačal terorizovat spojence a obyvatele Mekky stejně jako židovské kmeny, Alláhově komunitě věrných nikdo příliš pozornost nevěnoval. To se projevilo v počátcích islámu, kdy sám Mohamed vedl ve jménu Alláha agresivní útoky nejen na osídlení Arabů, kteří vyznávali mnohobožství, ale i proti židovskému a křesťanskému osídlení a při pozdější expanzi z Arabského poloostrova do Afriky, Asie a Evropy. Ospravedlnění pro tyto útoky vždy dodatečně vzniklo, nebo ho poskytl Alláh. Je skutečně paradoxní, že propagátoři a obhájci islámu označují islám za poselství míru a mírové náboženství, a přesto je jeho moc založena na agresi a násilí. V mnohem toto chování připomíná chování nacistů a komunistů, kteří ve jménu boje za světový mír též propagují násilí. Studium pozadí islámského násilí tedy rozhodně odhaluje mylnost tvrzení, že jej způsobuje chudoba.

Psychologové dospěli k poznání, že krutost a schopnost páchat zlo jsou do jisté míry zabudovány v každém z nás. Rozdíl je jen ve výšce prahů, které musejí být překročeny, aby se takové chování spustilo. Islám tyto „prahy“ nastavuje sice velmi vysoko ve vztahu muslima k muslimovi, ale zároveň velice nízko ve vztahu k nemuslimům.

 

 

3. K čemu povede nárůst muslimské populace v Evropě

 

Právě my Češi a Moravané bychom měli mít pochopení pro výše popsanou islámskou strategii, která představuje jen starší obdobu pozdější strategie Adolfa Hitlera, který také řečnil o míru a jeho zlých nepřátelích z Československa, aby pak vyvraždil miliony podle nacismu méněcenných lidí. Podobné jednání vykazuje i islám a dávní vůdcové muslimů, kteří ty, kdo se jim nechtěli podřídit, vyvraždili nejprve v židovských, křesťanských a pohanských enklávách na Arabském poloostrově a poté všude tak, kam vstoupila noha islámského dobyvatele.

Protože islám káže svou nadřazenost nad ostatními lidmi, je bláhové si myslet, že je slučitelný s demokracií a dalšími myšlenkami anticko-křesťanské civilizace. Sami muslimové to v materiálech učených pro muslimy přiznávají. Například takto: „Takovým prvním a nejdůležitějším závěrem je určitě závěr o neslučitelnosti islámu s neislámskými systémy. Neexistuje mírová koexistence mezi islámským náboženstvím a neislámskými společenskými a politickými institucemi. … Laický princip tedy není přípustný a stát by měl ztělesňovat a podporovat náboženskou morální koncepci.“

Požadavek zavést islámské zákony všude tam, kde muslimové začnou tvořit převážnou část obyvatel, působí dva důsledky:

Jednak teror pravověrných muslimů vůči malověrným, nepraktikujícím muslimům a muslimským sektám, tedy vůči těm muslimům, kteří nechtějí vládu islámského práva šaría a Alláhových zákonů nad svými životy. Zadruhé vzniká snaha oddělit od větších územních celků oblasti, v nichž začnou muslimové převládat a jsou pod vlivem islámské politické ideologie. A to ať již přímo, jak vidíme na separatismu Kosova, muslimských oblastí v Číně nebo v Rusku, anebo nepřímo, tedy ignorováním sekulárních zákonů daných států a prosazováním islámských zákonů, ať už psychologickým či fyzickým nátlakem. Jeho cílem je přimět obyvatele, aby se chovali podle zákonů islámu, což vidíme v evropských městech jako je Luton, Birmingham, Londýn, Brusel, Marseille apod.

 

 

4. Islám a svoboda slova

 

Mezi základní lidská práva, která ohrožuje nastolování islámského zákonodárství a jeho šíření v Evropě, patří také svoboda slova. My, národ, jenž v historii prožíval nadvládu a nesvobodu ze strany německojazyčných národů a později ze strany nacismu a komunismu, bychom si měli naší dnešní svobody slova vážit. V islámském systému svoboda slova neexistuje. Přesněji řečeno, lidé mají právo kázat pouze to, co je shodné s Koránem a názorem Mohameda, respektive Alláha.

Nejde jen o to, že islám nařizuje pravověrným muslimům, aby usilovali o omezení svobody slova, aby nebylo možné šířit kritiku Mohameda, Alláha, islámu a také vládnoucích muslimů, protože jejich kritika je vnímána jako kritika Alláhova zájmu. Sami muslimové o tom říkají, že „je třeba, aby výchova národa a zejména hromadné sdělovací prostředky – tisk, rádio, televize a film – byly v rukou lidí, jejichž islámská morální a intelektuální autorita je nesporná. Nelze dovolit, aby se těchto prostředků chopili – což se bezmála stalo pravidlem – zkažení a degenerování lidé.“

Zkušenosti ze západní Evropy ukazují, že ne všichni pravověrní muslimové staví podobně jako salafistická větev islámu na první místo konflikt s většinovou evropskou společnosti. Část z nich věří, že nejprve musí získat vliv a kontrolu nad muslimskou menšinou a poté teprve přejít do fáze konfrontace s většinovou společností, což je i případ České republiky. Česky vyšlý manuál o tom, jak mají pravověrní muslimové postupovat, říká doslovně: „V našem případě náboženská obroda prakticky znamená ‚islamizaci‘ lidí, kteří si říkají muslimové, nebo kterým tak ostatní obvykle říkají.“ Ve své podstatě je věc velice jednoduchá: Čím více muslimů v tom kterém státě žije, tím větší je pravděpodobnost příklonu části komunity k radikalismu.

 

 

5. Jsou muslimské komunity trojským koněm?

 

Přítomnost větších muslimských menšin v Evropě je velmi čerstvá záležitost. Kromě Balkánu, který se na delší období ocitl pod muslimskou okupací, nežily v evropských zemích až do konce II. světové války větší muslimské komunity. Masová migrace z muslimských zemí zhruba od 60. let 20. století ale tento stav změnila. Musíme zdůraznit, že tato imigrace nevyvolávala velké obavy a nikdo nepředpokládal, že vzniknou problémy, které Evropa zažívá dnes. Důvodem je skutečnost, že i když se jednalo o imigraci z muslimských zemí, nešlo o muslimské přistěhovalce, kteří by byli silně náboženský založeni. Hlavně ale nevyznávali ortodoxní islám podle Mohamedova vzoru a představ popsaných v Koránu.

Problému vznikl, když egyptský nacionalistický prezident Násir zahájil teror a vyhnal z Egypta vůdce hnutí Muslimských bratří. Ti nalezli azyl v Saúdské Arábii a Evropě a brzy se dokázali pragmaticky spojit s vládnoucími kruhy Saúdské Arábie. Z tohoto spojenectví vzešla vlna několika základních islámských politických směrů financovaná Saúdskou Arábií, která pronikla nejen do muslimského světa, ale i do malých muslimských komunit, jev, který se označuje za islamizaci nepravověrných muslimů.

Tragédii představuje skutečnost, že tyto snahy o ovládnutí muslimských komunit v Evropě muslimskými vládami a islamistickými organizacemi naše vlády a bezpečnostní služby dlouhá desetiletí ignorovaly. Například jen v České republice islámské země vynaložily za posledních 20 let kolem sto milionů korun na podporu mešit a islamizaci nepravověrných muslimů. (Podrobně se o tomto zmiňuji v jedné ze svých knih.)

Právě kvůli tomu, že se tato první vlna expanze islámu do Evropy zaměřila na potlačení reformních a demokratických myšlenek v muslimských přistěhovaleckých komunitách, byla mnohdy podceňována, ignorována nebo zcela přehlížena stáními orgány, politiky i veřejností. K první vlně islamizace docházelo od 70. let 20. století a jejím hlavním finančním podporovatelem byl saúdskoarabský král Fajsal a jeho následovníci. Prostřednictvím budování mešit a školením islámských duchovních Evropanů islámské režimy získaly vliv a kontrolu nad muslimskými komunitami v Evropě. Podobnou strategii uplatňují i při expanzi do postkomunistických zemí včetně České republiky.

Podobně se turecká vláda snaží ovládnout komunity muslimů původem z Turecka. Jak píše český religionista Martin Klapetek, například v Německu a Rakousku ovládá turecká vláda prostřednictvím tureckého velvyslanectví nejen muslimské organizace, ale rozhoduje i o muslimských duchovních a financuje je.

Problém představuje i skutečnost, že Mohamed prostřednictvím Alláha a své osobní praxe dovolil muslimům lhát a podvádět nemuslimy ve snaze šířit islám a likvidovat jeho kritiky a odpůrce. Nejenže Mohamed muslimy nekritizoval za to, že lžou nemuslimům, ale jejich chování schvaloval, a to včetně zákeřných vražd kritiků Alláha a jeho proroka. Tato skutečnost před nás staví zásadní problém. Je muslim, jenž se nám prezentuje jako umírněný, opravdu umírněný? Opravdu odsuzuje násilí? Nebo se jen přetvařuje? Je ale tak snadné odsoudit tuto obavu jako projev islamofobie a předsudků, když problém potvrzuje samotné posvátné písmo a praxe zakladatele islámu?

Muslim následující příklad Mohameda Vám dnes může tvrdit, že něco je zakázáno, ale za chvíli může tvrdit přesný opak - a přitom si ve své mysli ani nepřipouští, že lže, neboť argumentuje, že se změnila situace a islám mu tuto „pružnost“ dovoluje. Jako příklad lze uvést prohlášení představitelů českých muslimů, kteří tvrdí, že odsuzují teroristické útoky v New Yorku nebo Londýně, ale zároveň schvalují teroristické útoky na civilisty v Izraeli, Iráku, Afghánistánu apod.

Jedním z hlavních argumentů proti lidem, kteří varují před šířením islámu a jeho politickou doktrínou, je tvrzení, že české společnosti nic nehrozí, protože u nás přece žije jen pár desítek tisíc muslimů a Česko má velmi přísnou imigrační politiku. To je ale velký podvod na obyvatelích Moravy a Čech.

 

 

6. Islamizace Evropy a budoucnost české společnosti

 

S prohlubující se integrací Evropské unie dochází k omezování práv národních států ve prospěch Evropské unie. Pokud sečteme množství islámských voličů a jejich spojenců z řad levice a multikulturalistů, mají v rámci rozhodování EU většinu právě oni. Nepotřebují tedy mít v ČR či jiné východoevropské zemi většinu. V jejich zájmu je posilovat integraci EU a omezovat suverenitu národních států, a tím i posilovat vliv západoevropských muslimských voličů nad našimi životy.

Jako příklad může sloužit kauza s výukou dějepisu na britských školách, kdy bylo zjištěno, že se omezuje výuka témat citlivých pro muslimy, aby jim nebyla poskytnuta záminka pro útoky proti učitelům. Například je omezována výuka o holocaustu, neboť muslimové holocaust považují za judaistickou propagaci. Britský poradce pro výuku dějepisu Chris McGovern situaci okomentoval slovy, že „přece nebudou našim dětem zatajovat minulost jen kvůli tomu, že to muslimským spoluobčanům není po chuti.“

S narůstající muslimskou populací vzniká otázka, kdo zabrání stavu, aby podobné požadavky ve společnosti neprosazovali muslimové „legálně“ prostřednictvím evropských voleb a bruselské legislativy i v zemích, kde ještě nejsou muslimské komunity dost silné? Vždyť i představitel českých muslimů Vladimír Sáňka veřejně prohlásil do médií, že „považuje za samozřejmé, že jakmile by muslimové někde v Evropě dosáhli potřebného početního zastoupení, požadovali by i odpovídající vliv na politiku a legislativu“. Přitom vůdcové muslimů vyzývají muslimy, aby se zapojovali do politiky a společnosti s cílem prosazovat zájmy islámu a postupně napomoci oslabování odporu k islamizaci.

Příkladem pronikání kontroverzních islámských hodnot do společnosti je kauza turecké muslimky Gulsum Namaldi v Rakousku, která kandidovala ve volbách do zastupitelstva Vídně a  zahalená podle islámských předpisů zdůrazňovala potřebu nadřazovat turečtinu nad němčinu a podřizovat rakouskou společnost islámu. Politicky ji přitom podporovali agitátoři v mešitách a rakouští sociální demokraté.

Obdobně si například mnozí sociální demokraté z Velké Británie uvědomili, že jejich stranu infiltrovali muslimové s politickými cíli a snaží se ovlivňovat místní politiku, aby nekladla islamizaci překážky, ale aby naopak islamizaci podporovala a stavěla se proti všem, kdo si dovolují islámu odporovat.

S prosazováním islámu v české společnosti souvisí i snaha prosazovat islámské právo, a to nejen ty části, které nejsou v rozporu s českým právem a společenským názorem, ale i ty, které jsou v rozporu se zákony České republiky názory společnosti. Nejde jen o to, že s nárůstem počtu muslimů vzniká paralelní společenský systém, ale jedná se i o hlásání názorů, které porušují lidská práva a dobré mravy.

Za příklad postupného budování paralelního islámského systému v české společnosti může sloužit vytvoření takzvané komise pro rodinu v pražské muslimské komunitě, která má za úkol prosazovat v muslimských rodinách islámské právo šaría a pomáhat muslimům žít v souladu s islámem bez ovlivňování českým právem a společností. Tato komise postupně přebírá úkony, které doposud vykonávala Islámská nadace v Praze a Islámská nadace v Brně, jež stejně jako Ústředí muslimských obcí nemají zákonem dané právo uzavírat manželství. Přesto tuto činnost provádějí, když jimi vydaný dokument má v muslimských zemích stejnou platnost jako úřední dokument a je nadřazen dokumentu vydanému českým státem. Tyto nadace také uskutečňují sňatky muže s více ženami apod., ačkoli z pohledu českého práva se jedná o porušení zákona, což ale české muslimy nezajímá. Obdobně české mešity šíří i výklady islámu, které odporují lidským právům. Například se hlásá názor, že manžel má právo psychicky a fyzicky týrat svou ženu, pokud je neposlušná, nebo že rodiče mají právo fyzickým násilím nutit děti k praktikování islámu.

V západoevropských zemích se islámské právo šaría již stalo nedílnou součástí soudních sporů, kdy například i v „sekularizované“ Francii již padla rozhodnutí podle islámu v otázce, kdy manžel žádal o zrušení platnosti manželství, protože novomanželka nebyla pannou a dle islámského práva tak jde o podvod na manželovi, který si s ženou kupuje i její cudnost. Francouzský soud mu vyhověl a až teprve na nátlak veřejnosti došlo k zrušení rozsudku.

Co se týká imigrace muslimů do České republiky, musíme si uvědomit, že již dnes může náš stát kontrolovat pouze imigraci ze zemí mimo Evropskou unii. Jinými slovy tzv. Schengenský prostor neumožňuje kontrolovat migraci v rámci EU. Ale problémová islámská migrace k nám přichází právě ze zemí, jež jsou členy Schengenského prostoru, takže omezení namířené proti imigrantům ze zemí mimo EU postihují právě hlavně imigranty, kteří jsou naší společnosti bližší než ti islámští.

Britský historik Paul Johnson řekl v rozhovoru pro Lidové noviny, že „islámu se nebojí, ten nemá čím lákat“. V tomto s Johnsonem souhlasím. Nebojím se masových konverzí evropské populace k islámu a to do té doby, dokud bude v České republice svoboda slova, právo na kritiku a demokracie. Ale bojím se, že pokud se naše společnost vydá cestou západoevropských demokracií a podlehne tlaku multikulturalismu a politické korektnosti, nastoupí oslabování svobody slova, demokracie a v konečném důsledku mohou lidé zjistit, že je pro ně lepší patřit k nadřazené třídě muslimů než k sice tolerovaným, ale nerespektovaným a druhořadým nemuslimům.

Poté, stejně jako na jiných územích ovládnutých muslimy, dojde k masovým konverzím a islám zvítězí. Nikoli díky tomu, že by byl lepší, ale kvůli našim chybám a protože jsme se vzdali svých hodnot. Ti, kdo spí v demokracii, se totiž probouzejí v totalitě. Jak říká biolog Stanislav Komárek „vše tak směřuje k tomu, že budoucnost Evropy bude islámská - a zcela právem“.

Jaká je tedy budoucnost české společností? Jednak se můžeme podřídit strategii Evropské unie a Bruselu, nebudeme se bránit islamizaci, prostě bez odporu postupně vymřeme a uvolníme místo islámu a expanzi muslimských národů. Postupná islamizace povede k vytváření podobných společenských vzorců, jaké dnes vidíme v muslimských zemích. Společnost se začne rozdělovat do kast a bude docházet k omezování lidských práv ve všech oblastech, které budou v rozporu s islámským právem a Koránem. Židé a křesťané budou postaveni do role tolerovaných, leč diskriminovaných, naopak ateisté, buddhisté, hinduisté apod. budou pronásledováni a jejich náboženství zakázána. Člověk, který se narodí v muslimské rodině, nebude mít právo veřejně změnit své náboženství nebo islám nepraktikovat. Nebude možné veřejně kritizovat islám, nebo šířit ateismus, křesťanství či jakoukoliv myšlenku označenou za neislámskou, atp.

Anebo můžeme naši budoucnost utvářet jinak. Například opačným extrémem, kdy se evropská společnost probudí ze své letargie a postaví se islamizaci na odpor. Tím, že islamizaci desetiletí ignorovala, uchýlí se k radikálnímu řešení a propukne občanská válka mezi muslimy a Evropany. Evropa tak bude uvržena do dalšího kola náboženských konfliktů a není jisté, že i po prožitém násilí a obětech se jí podaří znovu vstoupit na cestu civilizace a pokroku.

Třetí možnost spočívá v probuzení se z letargie, kdy se vzdáme hesla „po nás potopa“ a začneme pracovat na tom, aby děti našich dětí nežily v podobném morálním a společenském marasmu, který reálně vytváří islamizovaná společnost. Místo ignorování islamizace a s ní spojených problémů začneme, dokud je ještě čas, pracovat na podpoře sekularizace islámu, zastavíme přistěhovalectví z muslimských zemí a budeme nekompromisně potírat ideologii ortodoxního islámu. Vzdáme se sekulárního nesmyslu, že nemáme právo zasahovat do islámských věcí, a podpoříme sekularizované a umírněné muslimy v jejich ideovém a mocenském boji s radikály. Sekularizovaný a umírněný muslim je již dnes totiž silně ohroženým druhem. Touto cestou se nám může podařit předejít násilí a novému kolu občanských válek v Evropě i u nás v Čechách a na Moravě.

 

 

Poznámky:

1. Text je přednáškou z konference “Islám a západní kultura”, která se uskutečnila 17. dubna 2013 na půdě vysoké školy CEVRO Institut, Praha.

2. Lukáš Lhoťan, od roku 1995 člen muslimské komunity v ČR, absolvent opakovaných školení saúdskoarabské organizace World Assembly of Muslim Youth (WAMY) v ČR, do roku 2010 zaměstnanec Islámské nadace v Brně a spolupracovník Ústředí muslimských obcí v ČR, absolvent programu IVLP ministerstva zahraničí USA pro mezináboženský dialog a komunitní aktivismus 2010. V roce 2010 odešel z Islámské nadace v Brně a Ústředí muslimských obcí. Publikoval knihu Islám a  islamismus v ČR.