Ročník 2013‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Noví cenzoři přicházejí

Roman Joch

 

Obávám se, že jeden z neblahých trendů, které nás čekají, je odklon mnoha lidí od ideálu a praxe svobody slova a projevu. Po listopadu 1989 se mnozí z nás domnívali, že to, na co jsou u nás lidé skutečně citliví (a po půlstoletí vlády nacistů a komunistů navždy budou), představují sklony k cenzuře. Na svobodě slova a projevu jsme trvali jako na jedné z nejzásadnějších svobod; možná jako na ještě zásadnější než samotná demokracie. Koneckonců nebyli bychom sami. Už Thomas Jefferson kdysi prohlásil, že kdyby si musel vybrat mezi svobodnou vládou a svobodným tiskem, raději by zvolil svobodný tisk.

Obávám se však, že odklon od ideálu svobody slova a projevu začíná být mezi mnoha lidmi opět populární, a sice spíše u představitelů postmoderní multikulturní levice než libertariánské a konzervativní pravice. Ne že by někteří chtěli zakazovat konkrétní názory (i když možná také), ale spíše mají sklon vnímat určité skupiny obyvatel, podle nich „stigmatizované“ menšiny, „vyloučené“ či „marginalizované“, jako nedotknutelné a jakoukoli jejich kritiku považují přinejlepším za nevhodnou a neslušnou, přinejhorším za jednoznačně nesprávnou až zločinnou. Cokoli, co by vyznělo kriticky vůči těmto menšinám/skupinám, jež si oblíbila liberální levice, ať už se jedná o Romy, gaye, muslimy, lidi tmavší barvy pleti, atd., se připouští čím dál méně a požaduje se, aby takové názory nezazněly, nebyly napsány, zkrátka aby vůbec nepronikly do veřejné debaty.

Jinými slovy, představitelé liberální levice od nás požadují, abychom i my všichni ostatní náhle objevili vnady a ctnosti (auto)cenzury. Uveďme namátkou tři příklady z nedávné doby.

 

 

1. Případ první: Kamil Fila a kritika Sanitky 2

 

Kamil Fila, redaktor týdeníku Respekt, by chtěl, aby Česká televize zavedla autocenzuru, tj. nasadila si náhubek. Proč? Pobouřila ho totiž „…scéna - která už by možná vyžadovala vyjádření někoho z odpovědných míst v ČT, jak je vůbec něco takového možné schválit do výroby a do vysílání.“ O jakou scénu se jednalo? Na svém blogu1 uvedl, že se jedná o scénu ze seriálu Sanitka 2 od Filipa Renče:

Za zvuků velmi stereotypní ‚arabské‘ hudby sledujeme, jak v centru Prahy vede muslim v tradičním oděvu svou těhotnou ženu, rovněž zahalenou od hlavy až k patě v tradičním oděvu. Žena náhle padá na zem a v tu chvíli chápeme, proč má na sobě světlý oděv – abychom dobře viděli prosakující krev z náhlého potratu. Kolemjdoucí se snaží zavolat pomoc, ale muslim fanaticky křičí špatnou angličtinou s českým přízvukem ‚Call Iraq embassy‘ (doslova ‚Volejte Iráckou ambasádu‘) a odmítá, aby ženu ošetřil nemuslim. Přivolaná záchranka je varována, ‚že je to tam nějaký divoký‘. Doktor Jandera se ovšem nezalekne a nechá fanatika podržet jiným saniťákem, aby nebohé ženě, která upíná smutný pohled a lká ‚Help mí, help mí‘, mohl pomoci. Iráckého muslima ovšem při pohledu na to, že dr. Jandera vyhrnul jeho ženě šaty nahoru a odhalil jí stehna, posedne takový amok, že zpod hábitu vytáhne dlouhý tenký nůž a bodne s ním Janderu pod žebra. Celou dobu nepřestává hrát stereotypní arabská hudba… a nejsme ušetřeni zpomalených detailů na šílenstvím staženou tvář vražednického muslima. Buďme si také jistí, že v žádné západní televizi by žádná taková scéna už naštěstí neprošla. A není to proto, že my v Česku jsme prozíravější a nedáme se opít rohlíkem politické korektnosti. Je to proto, že jsme větší burani a pořád patříme méně do civilizovaného západního světa.“

Nevím, zda by „v žádné západní televizi“ taková scéna neprošla (pokud ano, pak jsou na tom svoboda slova, projevu, jakož i umělecká svoboda v západních televizích velice bídně a tudíž žádný vzor k následování pro nás ani pro nikoho jiného). Chtěl bych se však zeptat:

Je tato Renčova scéna v Sanitce 2 naprosto nerealistická? Víme jistě, že nikdy, prostě nikdy a za žádných okolností se nemůže přihodit situace, kdy bude bílý muž zachraňovat hnědou ženu před hnědým mužem? Je někdo ochoten něco takového odpřisáhnout? Pokud ne, pak je scéna plně legitimním tématem a námětem pro svobodu slova, projevu, jakož i pro uměleckou svobodu a Fila by měl přestat vykřikovat a volat po (auto?)cenzuře.

Mimochodem, nejenže je taková scéna plně realistická, ale dokonce se již odehrála. Mnohokrát v dějinách se stalo, že bílí muži zachraňovali hnědé ženy před hnědými muži. Kupříkladu sir Charles Napier byl guvernérem Jejího Veličenstva v Indii a nakrásně tam zakázal tehdejší hinduistickou praktiku satí, tedy upalování vdov zaživa společně s ostatky jejich zesnulých manželů. Satí zakázal zároveň z křesťanských a liberálních důvodů, a když za ním dorazila delegace hinduistických maháradžů a fakírů, která tvrdila, že satí zakázat nemůže, že se jedná o jejich zvyklost, odvětil, že v jeho zemi, v Anglii, zase platí zvyklost pověsit ty, kdo upalují vdovy. Takže ať si maháradžové a fakíři postaví své hranice, ale on vedle nich postaví své šibenice, a když na hranicích upálí vdovy podle svých zvyklostí, on zase podle svých zvyklostí na šibenice pověsí je! A bylo.

Bylo to imperialistické? Ano. Bylo to kolonialistické? Ano. Byl to projev západní nadřazenosti a arogance? Ano. A bylo to správné? Mravně správné? Ano, bylo. Není tedy nic divného, když bílí muži zachraňují hnědé ženy před hnědými muži. Historie zná mnoho příkladů.

Mimochodem pro úplnost, mnohokrát se stalo, že černí muži zachraňovali bílé ženy před bílými muži – například američtí černošští vojáci během II. světové války zachránili mnoho bílých žen před bílými muži z řad SS a Gestapa – například když je osvobodili z koncentračních táborů.

Těm z nás, kdo každého člověka vnímáme a posuzujeme individuálně, na základě jeho vlastností a kvalit, nikoli na základě příslušnosti k nějakému „stádečku“, např. rasově definovanému, proto nepřijde nic špatného na tom, když je v nějakém seriálu zobrazeno, jak bílý muž zachraňuje hnědou ženu před hnědým mužem, nebo černý muž bílou ženu před bílým mužem, nebo žlutá žena oranžového muže před mužem fialovým, nebo růžová žena smaragdovou ženu před… atd., ad nauseam, už jste snad pochopili.

Opravdu velmi špatné nám ale přijde, když někdo na základě své obsese rasovou otázkou, v jejímž rámci nevnímá člověka primárně jako člověka, nýbrž jako příslušníka určité rasy, volá po cenzuře, po omezení svobody slova a projevu, včetně svobody umělecké, tvůrčí. To už pravdu vadí. Takový člověk by se měl uklidnit, oprostit se od své rasové obsese a přestat volat po omezení svobody projevu druhých.

 

 

2. Případ druhý: rasismus Tomáše Profanta

 

Tento případ navazuje na předchozí. Tomáš Profant, krom jiného pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, náležitě ocenil bdělost, ostražitost a snaživost, s jakou Kamil Fila vyhledává, odhaluje a odsuzuje rasismus:

Ťažko možno s opisom danej scény nesúhlasiť. Režisér skutočne zapadol do orientalistickej logiky zobrazovania inej kultúry. Moslim je tu ukázaný ako divoch a žena ako obeť. Na scénu prichádza biely záchranca, plne v súlade s logikou pregnantne vyjadrenou Gayatri Spivak: ‚Bieli muži zachraňujú hnedé ženy od hnedých mužov.‘ Potiaľto možno len obdivovať schopnosť Kamila Filu na malom priestore tak presne sformulovať postkoloniálnu kritiku analyzovanej scény.“2

Vzápětí však Profant obviňuje Filu ze stejného „zločinu“, z něhož Fila obviňuje Filipa Renče – totiž z rasismu, překvapivý a nečekaný to kontrapunkt, především asi pro Filu samotného:

Avšak ďalej tento publicista pokračuje nasledovne: ‚Buďme si také jistí, že v žádné západní televizi by žádná taková scéna už naštěstí neprošla. A není to proto, že my v Česku jsme prozíravější a nedáme se opít rohlíkem politické korektnosti. Je to proto, že jsme větší burani a pořád patříme méně do civilizovaného západního světa.‘ Odmietnutie etnocentrickej logiky, ktorá je základom myšlienky civilizovanosti, je v druhom kroku negované jej potvrdením. Zatiaľ čo vyobrazenie moslimov ako divochov utláčajúcich svoje ženy je problematické, vyobrazenie Čechov a Češiek ako necivilizovaných buranov, ktorí nepatria do civilizovaného západného sveta, je zrazu v poriadku. Tieto dve odlišné prirovnania však sledujú ten istý myšlienkový postup, akorát v jednom prípade stojí na jednej strane divoch a na druhej biely civilizovaný muž, lekár, a v druhom prípade sa na jednej strane nachádza rasistický, ‚takmer západný‘ národ a na druhej vyspelá západná civilizácia… Samotná možnosť porovnávať civilizácie a vytvárať medzi nimi rebríčky je problematická a najčastejšie vychádza z univerzalizácie vývoja Západu.“

Jinými slovy, Profant shledává Filu rasistou, protože si dovolil tvrdit, že Češi jsou rasističtější než např. Francouzi. Podle Profanta (rozumím-li mu správně) jsou každá kultura, společnost, národ, civilizace svébytné, jsou tudíž nesouměřitelné – podle kritérií jedné je nesprávné posuzovat další – a kdo je posuzuje, je tím pádem rasistou: Jak jinak! Podle Profanta už o žádné etno-kulturní kolektivní entitě nelze říci či napsat cokoli kritického, nemá-li být člověk rasistou.

Mám ale pro Profanta jedno překvapení: Jeho názor a postoj je totiž vůbec nejrasističtější! Ano, milý čtenáři, čtete správně: Je to ten nejradikálněji rasistický názor, jak je jen možné. Proč?

Protože rozbíjí jednotu lidského rodu a elementární rovnost všech lidí, jednotlivých lidských bytostí. Podle takového názoru je totiž důležitější, k jaké skupině (národní, rasové, kulturní, civilizační) člověk patří, čili to, co lidi odlišuje, než skutečnost, že člověk je prostě člověkem, že všichni lidé jsou lidmi. Podle Profantova náhledu jsou lidé z různých kultur něco na způsob různých živočišných druhů, na které nemáme klást stejná hodnotící kritéria. Podobně jako by bylo nesprávné vztahovat stejná mravní kritéria na lvy a gazely, je nesprávné vztahovat stejná kritéria – a tedy i odsudky za selhání – např. na Čechy a Francouze, nebo na bílé a hnědé. Jedná se prý o svébytné, a proto nesouměřitelné kultury.

 Profantovi zřejmě uniká skutečnost, že na rozdíl od zvířat mají lidé nejen pudy, ale i rozum a svobodnou vůli, takže zatímco lev, když má hlad, gazelu sežere, protože nemůže jinak, člověk – bílý, hnědý či černý – má vždy možnost druhého člověka nezabít či nezastávat rasistické názory. Stejně Profantovi uniká, že běloši a černoši jsou z ontologického hlediska příslušníky téhož druhu – lidmi, zatímco lvi a gazely tvoří různé druhy.

Věc se má přitom zcela opačně, než tvrdí Profant: nikoli „samotná možnosť porovnávať civilizácie a vytvárať medzi nimi rebríčky je problematická“, nýbrž právě schopnost soudit, posuzovat správnost a špatnost skutků jednotlivých lidí i jejich kolektivních entit představuje základ civilizovanosti. Barbar mezi dobrem a zlem, špatným a správným, šlechetným a hanebným nerozlišuje, nediskriminuje, nesoudí; civilizovaný člověk ano. Na základě jakých kritérií? Třeba našich „eurocentrických“? Nikoli. Na základě objektivního přirozeného a absolutního mravního zákona, který není ani západní, ani východní, ani severní, ani jižní, nýbrž prostě lidský, daný lidskou přirozeností.

I kdyby existovalo například jen jedno přirozené právo, a samozřejmě jich je více, že vždy a za všech okolností,ve všech dobách a kulturách je nesprávné úmyslně zabít nevinného člověka, pak to stačí. Máme již totiž absolutní objektivní univerzální kritérium dobra a zla, správného a špatného, morálky a práva. Máme objektivní absolutní mravní pravdu a právo.

A právě na základě takové pravdy a práva máme oprávnění – ba co více, i mravní povinnost – hodnotit nejen skutky a činy, ale i jednotlivce, kultury a civilizace jako lepší a horší, správnější a špatnější, vyšší a nižší, a to podle míry, v jaké této pravdě a právu dostávají, nebo je záměrně porušují.

Vím, proč má Profant a ostatní pomo (postmodernisté) a multiculti (multikulturalisté) nepřekonatelný problém s tímto konceptem univerzální mravní pravdy a rovnosti jednotlivců, nikoli civilizací: Západní civilizace, tak jak existovala až do poloviny 60. let 20. století, kdy ji ovládla potratová mentalita, totiž tento koncept nahlédla (i když bohužel nikoli vždy dodržovala) jako první a ve větší míře než ostatní civilizace. Proto má být Západní civilizace z hlediska tohoto univerzálně lidského kritéria pojetí hodnoty jednotlivce a jeho svobody hodnocena jako úspěšnější než ostatní. Lépe totiž doceňuje hodnotu jednotlivce a jeho svobodu.

Něco takového je však dnes zřejmě neodpustitelné! Proto je nutné křičet „rasismus!“, zakazovat mravní soudy o dobru a zlu (krom dogmatického tvrzení, že jediným zlem, a to vskutku absolutním, je „rasismus“ a z něho vyplývající „diskriminace“) – a pochopitelně požadovat cenzuru všeho, v čem západní bílý heterosexuální muž vychází vůči alternativám lépe…      

 

 

3. Případ třetí: Reality show s rodinou Robertsonových

 

Snad se shodneme, že pestrá a různorodá společnost je zajímavější a bohatší než společnost jednobarevná a uniformní. Společnost, v níž mají lidé různé názory, je tedy zajímavější a bohatší než ta, kde jako přípustný názor panuje jen jeden jediný.

Skutečně se ale shodneme? Jsou i pomo a multiculti v tomto názoru konzistentní?

Společnost, která má jen jeden názor na homosexualitu, např. silně homofilní, je méně zajímavá a bohatá než ta, která je pluralitní, pestrobarevná – člověk by chtěl říci duhově pestrobarevná!, různorodá a bohatá, neboť jsou v ní přítomny mnohé názory na homosexualitu: od silně homofilních, přes slabě homofilní, homoneutrální, slabě homofobní, až k silně homofobním. Je taková pluralitní názorově pestrá společnost hodnotnější než společnost s jedním uniformním názorem, konkrétně silně homofilním? Ano, nebo ne? Podle našich pomo a multiculti stoupenců „různorodosti“ (ve skutečnosti stoupenců různorodosti ve všem, kromě názorů, které jim nevyhovují) nikoli.

Amerika o letošních vánocích žila menším „skandálem“.3 Týkal se jedné reality show o „rednecks“ rodině z Louisiany, která se živí lovem kachen. Vyrábějí vábničky na kachny, kachny přivolávají a pak je střílejí. Reality show byla velice populární. Rodinu Robertsonových, která v ní vystupuje, tvoří hodní „rednecks“ ze severozápadu Lousiainy, tedy z hlubokého amerického Jihu. Muži jsou vousatí, střílejí a konzumují veverky, mají rádi své zbraně a džípy, jde navíc o protestantské biblické křesťany.

Phil Robertson, patriarcha oné rodiny, ale jedno dne poskytl rozhovor pánskému metrosexuálnímu časopisu Gentlemen‘s Quarterly. Mimo jiné řekl: „Mně jako mužovi se zdá být vagina více žádoucí než mužský anus. To jsem prostě já. Prostě si myslím..., že žena může nabídnout víc… Ale, hřích není logický, prostě není logický… Hřích … homosexuální chování, sex se zvířaty, manželská nevěra a promiskuita… Ani smilníci, ani modláři, ani mužští prostituti, ani homosexuální hříšníci, ani lakomí, ani opilci, ani ti, kdo pomlouvají, ani podvodníci – nezdědí království Nebeské… Nikdy, nikdy nesuďme, kdo půjde do nebe, kdo do pekla. To je práce Všemohoucího. My je všechny milujeme, říkáme jim o dobré zvěsti (evangelium – pozn. RJ) Ježíše – ať už jsou to homosexuálové, opilci, teroristé. Ať si je Bůh roztřídí později…“

Vy ani já bychom nejspíš nepoužili stejné formulace a tak expresivní výrazy, kam lze penis při sexu zasunout. Phil Robertson ale vše říkal jako svůj názor, s kterým každý může či nemusí souhlasit. To, co řekl, byť velice jednoduchými slovy, je přitom v podstatě odvěká ortodoxní křesťanská nauka: „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka“.

Phil Robertson nestigmatizoval primárně či výhradně homosexuály; naopak přesně a správně podle Bible homosexuální styk označil za hříšný, ale jen za jeden z mnoha možných hříchů, aniž by stanovoval jejich jednotlivou závažnost, a konstatoval, že jakýkoli hřích, i ten sebezávažnější, může být Bohem odpuštěn, je-li vyznán a litován. Jinými slovy, Phil Robertson řekl jen to, co si myslí a taky otevřeně říká papež František, podle časopisu Time muž roku 2013, všichni jeho předchůdci v úřadu, většina protestantských pastorů, bezpočet rabínů, atd.

Co ale udělala americká GLAAD (Gay & Lesbian Alliance Against Defamation)? Spustila proti Philovi Robertsonovi difamační kampaň a televize, jež dávala jeho reality show, jej na čas „za trest“ přestala uvádět. Měl by snad být a musí být papež František od nynějška zakázán ve všech světových televizích?

GLAAD se její kampaň vymstila, neboť v Americe vyvstal velký veřejný problém. Zvedla se totiž lidová vlna na podporu Phila. Načež televize, která reality show vysílala, promptně oznámila, že od Nového roku bude Phil Robertson opět vystupovat: 1:0 pro stoupence svobody projevu versus GLAAD a novým cenzorům.

Phil Robertson neřekl nic nehorázného, ale jen vyjádřil svůj morální názor, na který má plné právo. Žijeme v pluralitní společnosti, v níž máme různé názory, včetně politických, morálních či náboženských. A nelze čekat, že všichni budeme mít stejný (morální) názor. Abychom však mohli spolu žít, představuje zásadní podmínku společenského smíru, na níž se musíme všichni shodnout, že ve věcech nesouhlasu spolu budeme nesouhlasit slušně, tolerantně a zdvořile. Zdvořilost, slušnost a tolerantnost přitom neznamenají, že když uslyším jiný názor, budu se jej snažit mermomocí vykázat z veřejného prostoru.

Lidmi, kteří se o něco takového snaží, např. když se pokusili pohanit Phila Robertsona za jeho legitimní osobní názory a vykázat jej z veřejného prostoru, by mělo být ve slušné společnosti opovrhováno. Jsou to totiž noví nastupující cenzoři, a to přeochotní cenzoři, a tudíž představují hrozbu nám všem. Právě oni jsou netolerantními lidmi dnešní doby. Když totiž zaslechnou jiný názor než svůj, přepadne je hysterie a volají po cenzuře a vykázání druhých z veřejného prostoru; nikoli lidé jako Phil Robertson.

Jen tak mimochodem, copak už ani samotní „rednecks nesmějí mít homofobní názory, byť umírněně homofobní? Kdo jiný by už na ně měl mít ve svobodné společnosti právo? Chtějí snad novodobí cenzoři naprosto zničit „rednecks“ identitu? Nejednalo by se náhodou také o kulturní genocidu? Někomu je holt na zvracení, když vidí dva muže se líbat, někomu ne. Někomu nevadí, když vidí dvě ženy se mazlit, někdo tím může být pohoršen.

Všichni bychom se proto měli dohodnout na vzájemné toleranci a právu na soukromí dospělých dělat ve svých ložnicích dobrovolně to, na čem se shodnou (pokud je ovšem nevidí děti a jejich aktivita neplaší koně). Tolerance zároveň neznamená souhlas, ani povinnost považovat za „normální“ věci, které mnozí za normální nepovažují. Například když má člověk názor, že muž nemá být penetrován mužem, protože to má být žena. To už bychom se ale dostali do diskuse o lidské přirozenosti; zde zůstaňme u toho, u čeho jsme začali, totiž u obhajoby svobody slova a projevu, a zřetelného sdělení novým potenciálním či nastupujícím přeochotným cenzorům: Hanba vám!

(Mírně upravená verze textu byla publikována 11. ledna 2014 na serveru www.ceskapozice.cz.)

 

 

Poznámky:

1. Srov.: http://respekt.ihned.cz/delnici-kultury/c1-61234360-rencova-logika-2-divoky-muslim

2. Srov.: http://a2larm.cz/2013/12/boj-kamila-filu-eurocentrizmom-proti-eurocentrizmu/

3. Srov.: http://www.nationalreview.com/article/366896/age-intolerance-mark-steyn, nebo: http://www.nationalreview.com/article/367007/new-blacklist-john-osullivan